20.11.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 392/15

1)

Brání unijní právo členskému státu (zde Německu), aby při výkonu zmocnění podle čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32/EU (1), případně podle čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85/ES (2), který mu předcházel, zamítl jako nepřípustnou žádost o mezinárodní ochranu z důvodu, že již bylo v jiném členském státě (zde Itálii) přiznáno postavení uprchlíka, pokud forma této mezinárodní ochrany, zejména životní podmínky osob, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, v tomto jiném členském státě, který již žadateli přiznal mezinárodní ochranu (zde v Itálii), nesplňuje požadavky článku 20 a násl. směrnice 2011/95/EU, aniž by však byla v rozporu s článkem 4 Listiny, případně článkem 3 EÚLP?

2)

V případě kladné odpovědi na první otázku: Platí to i tehdy, jestliže osobám, kterým bylo přiznáno postavení uprchlíka, v členském státě, v němž k tomu došlo (zde Itálii),

3)

Brání čl. 14 odst. 1 první věta směrnice 2013/32/EU nebo čl. 12 odst. 1 první věta směrnice 2005/85/ES, který mu předcházel, použití takové vnitrostátní právní úpravy, podle které neuskutečnění osobního pohovoru s žadatelem v případě, že rozhodující orgán na základě čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32/EU, případně podle čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85/ES, který mu předcházel, zamítl jako nepřípustnou žádost o azyl, nevede ke zrušení uvedeného rozhodnutí z důvodu tohoto pochybení, pokud měl žadatel v odvolacím řízení příležitost uvést všechny okolnosti svědčící proti rozhodnutí o nepřípustnosti a i s přihlédnutím k tomuto uvedení nebylo možné vydat v dané věci jiné rozhodnutí?