1. 

V této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žádá Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko) Soudní dvůr o poskytnutí vodítka k významu pojmu „noční práce“ ve směrnici 92/85/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň ( 2 ). Předkládající soud se táže, zda kojící matka, která pracuje na směny v režimu, kdy některé hodiny jsou odpracovány v noci, požívá zvláštní ochrany podle uvedené směrnice. Tento soud se rovněž táže, zda se v případě, kdy dotčená zaměstnankyně napadá rozhodnutí zamítající poskytnutí pracovního volna ke kojení jejího dítěte a vyplacení dávek za dané období, použije směrnice 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání ( 3 ). Určitá ustanovení této směrnice přenáší důkazní břemeno na zaměstnavatele (nebo případně příslušný orgán), aby prokázal, že v projednávané věci nedošlo k diskriminaci.

2.

Směrnice Rady 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci ( 4 ) je rámcovou směrnicí. Definuje „prevenci“ jako „všechny kroky nebo opatření přijaté nebo plánované na všech stupních činnosti podniku k prevenci nebo snížení pracovních rizik“ ( 5 ). Oddíl II stanoví povinnosti zaměstnavatelů, které zahrnují povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce ( 6 ). Směrnice stanoví, že zvlášť ohrožené rizikové skupiny musí být chráněny proti nebezpečím, která je zvlášť ohrožují ( 7 ), a zmocňuje unijního normotvůrce, aby přijímal samostatné směrnice ke zlepšování pracovního prostředí, pokud jde o zdraví a bezpečnost zaměstnanců ( 8 ).

3.

Směrnice 92/85 byla přijata v rámci směrnice 89/391. Odůvodnění uvádí, že těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně jsou zvlášť ohroženou rizikovou skupinou ( 9 ). Ochrana bezpečnosti a zdraví takových zaměstnankyň by neměla vyústit v nepříznivé zacházení s nimi na trhu práce, ani se nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy ( 10 ). Některé typy činnosti mohou představovat pro tuto skupinu zaměstnankyň zvláštní rizika: taková rizika by měla být hodnocena a výsledky hodnocení by měly být sděleny dotčené zaměstnankyni ( 11 ). Pokud hodnocení odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví zaměstnankyně, mělo by být přijato opatření k její ochraně ( 12 ). Měla by být přijata opatření, aby bylo zajištěno, že na takové skupině zaměstnankyň nebude požadována noční práce, pokud je to nezbytné z hlediska jejich bezpečnosti a zdraví ( 13 ).

4.

Článek 1 odst. 1 stanoví, že účelem směrnice 92/85 je „uskutečňování opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň“.

5.

V článku 2 jsou uvedeny následující definice:

6.

Komise vypracovala podle čl. 3 odst. 1 obecné zásady pro hodnocení mimo jiné fyzikálních činitelů, které jsou považovány za rizikové pro zaměstnankyně ve smyslu článku 2 ( 14 ). Druhý pododstavec čl. 3 odst. 1 stanoví, že „[obecné zásady] se vztahují také na pohyb a držení těla, duševní a tělesnou únavu a jiné druhy tělesné a duševní zátěže spojené s prací vykonávanou zaměstnankyněmi ve smyslu článku 2“. Článek 3 odst. 2 stanoví, že obecné zásady vytváří návod pro hodnocení rizik, které má být prováděno pro účely článku 4.

7.

Článek 4 odst. 1 stanoví, že pro všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I ( 15 ), zhodnotí zaměstnavatel povahu, stupeň a trvání expozice v příslušném podniku nebo závodě, které jsou vystaveny zaměstnankyně ve smyslu článku 2. Účelem hodnocení je posouzení všech rizik pro bezpečnost a zdraví a všech možných účinků, mimo jiné na kojení dotčené zaměstnankyně, a rozhodnout o tom, jaká opatření je třeba přijmout. Podle čl. 4 odst. 2 musí být dotčená zaměstnankyně informována o výsledcích hodnocení a o všech opatřeních týkajících se zdraví a bezpečnosti při práci.

8.

Článek 5 stanoví důsledky, které musí být vyvozeny z výsledků hodnocení uvedeného v čl. 4, jestliže takové hodnocení odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinku na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně. V takových případech zaměstnavatelé přijmou nezbytná opatření, aby zabránili expozici dotyčné zaměstnankyně tomuto riziku tím, že dočasně upraví její pracovní podmínky nebo její pracovní dobu (čl. 5 odst. 1). Není-li taková úprava technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, přijme zaměstnavatel nezbytná opatření k převedení zaměstnankyně na jiné pracovní místo (čl. 5 odst. 2). Není-li převedení na jiné pracovní místo technicky nebo objektivně proveditelné nebo nelze-li je rozumně požadovat na základě náležitého odůvodnění, musí být dotyčné zaměstnankyni přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví (čl. 5 odst. 3).

9.

Článek 7 je nadepsán „Noční práce“. Tento článek stanoví následující:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně ve smyslu článku 2 nejsou povinny vykonávat noční práci v době těhotenství a v době následující po porodu, kterou určí vnitrostátní orgán příslušný pro bezpečnost práce a ochranu zdraví, je-li v souladu s postupy stanovenými členskými státy předloženo lékařské potvrzení uvádějící, že to je nezbytné pro bezpečnost a zdraví dotyčné zaměstnankyně.

2.   Opatření uvedená v odstavci 1 musí zahrnout možnost, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi:

10.

Článek 11 odst. 1 stanoví, že za účelem zaručení práv zaměstnankyň chráněných směrnicí 92/85 musí členské státy v případech, kdy mimo jiné hodnocení provedené podle článku 4 odhalí riziko a je třeba vyvodit z toho důsledky podle článku 5, nebo v případech, kdy se použije článek 7 této směrnice, přijmout pro zaměstnankyně opatření včetně zachování odměny za práci, nebo nároku na odpovídající dávky.

11.

Směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby ( 16 ) obsahuje následující definici:

„ ‚noční dobou‘ [je] každá doba v délce nejméně sedmi hodin, vymezená vnitrostátními právními předpisy, která ve všech případech musí zahrnovat dobu mezi půlnocí a pátou hodinou ranní;

[…]“ ( 17 )

12.

Odůvodnění směrnice 2006/54 obsahuje následující prohlášení. Z rozhodnutí Soudního dvora jasně vyplývá, že nepříznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřstvím představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví. Toto zacházení by proto mělo být do této směrnice výslovně zahrnuto ( 18 ). Soudní dvůr uznal, že je s ohledem na zásadu rovného zacházení legitimní chránit tělesný stav ženy během těhotenství a mateřství, jakož i zavádět opatření na ochranu mateřství jako prostředek dosažení skutečné rovnosti. Směrnicí 2006/54 by proto neměla být dotčena směrnice 92/85 ( 19 ). Konečně, „přijetí pravidel o důkazním břemeni hraje důležitou úlohu při zajištění toho, aby zásada rovného zacházení mohla být účinně prosazována. Jak rozhodl Soudní dvůr, mělo by být proto přijato ustanovení k zajištění toho, aby v případech, kdy určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci, přešlo důkazní břemeno na žalovaného, s výjimkou ve vztahu k řízením, v nichž přísluší soudu nebo jinému příslušnému vnitrostátnímu orgánu, aby vyšetřil skutkový stav. Nicméně je nezbytné upřesnit, že posouzení skutkového stavu, které vede ke zjištění, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, nadále náleží příslušnému vnitrostátnímu orgánu v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi. Kromě toho je na členských státech, aby zavedly pro kterékoli stadium řízení taková pravidla dokazování, která jsou pro žalobce výhodnější“ ( 20 ).

13.

Článek 1 stanoví, že účelem směrnice je „zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání“.

14.

Přímá diskriminace je vymezena v čl. 2 odst. 1 písm. a) v tom smyslu, že k ní dochází tehdy, „pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě z důvodu jejího pohlaví, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci“. Podle čl. 2 odst. 1 písm. b) se „nepřímou diskriminací“ rozumí, „pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné“. Pro účely čl. 2 odst. 2 písm. c) zahrnuje pojem „diskriminace“„jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu [směrnice 92/85]“.

15.

Článek 14 odst. 1 zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky [čl. 14 odst. 1 písm. c)].

16.

Článek 19 stanoví následující:

„1.   Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

2.   Odstavec 1 nebrání členským státům přijmout pravidla o dokazování, která jsou pro žalobce příznivější.

[…]

4.   Odstavce [1 a 2] se rovněž vztahují na:

17.

Podle článku 28 nejsou směrnicí 2006/54 dotčena ustanovení (unijního a vnitrostátního práva) týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství. Výslovně je také stanoveno, že směrnicí není dotčena mimo jiné směrnice 92/85.

18.

Článek 26 Ley 31/1995 de Prevención de Riesgos Laborales (zákon č. 31/1995 o prevenci pracovních rizik) ze dne 8. listopadu 1995 (dále jen „LPRL“) má následující znění:

„1.   V rámci hodnocení rizik [pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců] uvedených v článku 16 tohoto zákona musí být určeno, jakým způsobem, do jaké míry a po jakou dobu jsou těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně krátce po porodu vystaveny činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, které mohou mít negativní dopad na zdraví zaměstnankyň nebo plodu, při kterékoliv činnosti, která může jakýmkoli způsobem představovat zvláštní riziko. Pokud lze z výsledků hodnocení vyvodit závěr, že existuje riziko pro bezpečnost nebo zdraví výše uvedených zaměstnankyň, nebo že je možný dopad na těhotenství nebo kojení výše uvedených zaměstnankyň, přijme zaměstnavatel opatření nezbytná k tomu, aby zamezil vystavení tomuto riziku, a sice úpravou pracovních podmínek či pracovní doby dotčené zaměstnankyně.

V rámci těchto opatření lze v případě nutnosti přistoupit i k nevykonávání noční práce nebo práce na směny.

2.   Pokud zdravotní oddělení [Instituto Nacional de la Seguridad Social (dále jen „INSS“)] nebo některá ze zdravotních pojišťoven, podle toho, s jakou institucí sjednal zaměstnavatel krytí profesních rizik, potvrdí prostřednictvím zprávy lékaře Servicio Nacional de Salud [státní zdravotní služba, Španělsko], který danou zaměstnankyni ošetřuje, že úprava pracovních podmínek nebo pracovní doby není možná, nebo že podmínky daného pracovního místa mohou mít i navzdory takovéto úpravě negativní dopad na zdraví těhotné zaměstnankyně nebo plodu, je taková zaměstnankyně převedena na jiné pracovní místo nebo jinou pozici, jež jsou slučitelné s jejím stavem. Za tímto účelem vypracuje zaměstnavatel po konzultaci se zástupci zaměstnanců souhrnný přehled pracovních míst, jež jsou prosta rizik.

Změna pracovního místa nebo pozice se provádí v souladu s předpisy a kritérii používanými v případech funkční mobility a je účinná až do okamžiku, kdy zaměstnankyni její zdravotní stav umožní, aby se vrátila zpět na své původní pracovní místo.

[…]

3.   Není-li taková změna pracovního místa technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, lze rozhodnout, že dotčená zaměstnankyně přechází do stavu přerušení pracovní smlouvy z důvodu rizika během těhotenství, který je upraven v čl. 45 odst. 1 písm. d) [Real Decreto Legislativo 1/1995, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení č. 1/1995, kterým se přijímá přepracované znění zákoníku práce) ze dne 24. března 1995], a to na dobu nezbytnou k ochraně její bezpečnosti a zdraví nebo na tak dlouho, dokud bude nemožné převést zaměstnankyni na její původní místo nebo na jiné pracovní místo slučitelné s jejím stavem.

4.   Ustanovení odstavců 1 a 2 tohoto článku jsou použitelná i na dobu kojení, za předpokladu, že pracovní podmínky mohou mít negativní dopad na zdraví zaměstnankyně nebo dítěte a potvrdí-li tuto skutečnost zdravotní oddělení [INSS] nebo některá ze zdravotních pojišťoven, podle toho, s jakou institucí sjednal zaměstnavatel krytí profesních rizik, prostřednictvím zprávy lékaře Státní zdravotní služby, který zaměstnankyni nebo její dítě ošetřuje. Pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3 tohoto článku, může být rovněž rozhodnuto o převedení zaměstnankyně do stavu přerušení pracovní smlouvy z důvodu rizika během kojení dětí mladších devíti měsíců, které je upraveno v čl. 45 odst. 1 písm. d) [královského legislativního nařízení č. 1/1995].“

19.

Existenci rizika při kojení lze podle španělských právních předpisů řešit přerušením pracovního poměru a přiznáním dávek z veřejného systému sociálního zabezpečení pouze v případě, že byla existence tohoto rizika prokázána a že není možná úprava pracoviště ani převedení na jiné pracovní místo.

20.

Předkládající soud uvádí, že z ustálené judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) týkající se práce na směny a noční práce vyplývá, že takové rozvržení pracovní doby nelze automaticky považovat za rizikové pro kojení. Výše uvedený soud však prohlásil, že existenci takovéhoto rizika lze konstatovat, pokud je pracovní doba neslučitelná s obvyklými dobami krmení kojence, a to za předpokladu, že nelze nemožnost „přímého krmení kojence“ řešit odstříkáváním mléka a že musí být každopádně prokázáno, že odstříkávání mléka představuje v konkrétním případě metodu nevhodnou pro zdraví matky či kojence.

21.

Pokud jde o procesní právo, je článek 96 Ley 36/2011, reguladora de la jurisdicción social (zákon č. 36/2011 o soudnictví v sociálních věcech), ze dne 10. října 2011 (dále jen „Ley 36/2011“) nadepsán „Důkazní břemeno ve věcech diskriminace a pracovních úrazů“. Článek 96 odst. 1 provádí čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 tak, že stanoví, že v případech, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci mimo jiné na základě pohlaví, dojde k přenesení důkazního břemene na odpůrce.

22.

Isabel González Castro pracovala na pozici bezpečnostní ostrahy pro společnost Prosegur España SL. Dne 8. listopadu 2014 porodila syna, kterého od narození kojila. Od března roku 2015 pracovala v obchodním centru As Termas ve městě Lugo (Španělsko) ( 21 ). Pracovala ve střídavém směnném provozu s osmihodinovou pracovní dobou. Ostrahu na pracovišti zajišťovali nejméně dva pracovníci bezpečnostní ostrahy, s výjimkou následujících směn, v nichž pracoval pouze jeden pracovník bezpečnostní stráže: od pondělí do čtvrtka od půlnoci do 8:00 hodin; v pátek od 2:00 do 8:00 hodin; v sobotu od 3:00 do 8:00 hodin a v neděli od 1:00 do 8:00 hodin.

23.

Ze spisu poskytnutého předkládajícím soudem vyplývá, že dne 3. března 2015 I. Gonzáles Castro získala potvrzení od pediatrického oddělení veřejné zdravotní služby o rizicích během kojení, které potvrzuje, že svého syna skutečně kojila. Pojistitel zaměstnavatele, společnost Mutua Umivale, zaslal společnosti Prosegur España standardní formulářový dopis ze dne 3. března 2015, v němž uvádí, že žádost o poskytování dávky z důvodu těhotenství či kojení byla zamítnuta, „protože nebylo zjištěno žádné riziko“. Isabela González Castro vyplnila k 9. březnu 2015 formulář nazvaný „Žádost o lékařské potvrzení o existenci rizika během kojení“, který předložila svému zaměstnavateli. Předtištěný text na formuláři uváděl, že „Požadované lékařské potvrzení odůvodní ve Vašem případě převedení na jiné pracovní místo nebo změnu náplně práce, kterou vykonáváte. Pouze v případě, že k tomuto z důvodů stanovených zákonem nedojde, bude Vám vyplacena dávka z důvodu rizika při těhotenství a kojení.“ Zástupce společnosti Prosegur España vyplnil k 13. březnu 2015 formulář nazvaný „Potvrzení pro vyplacení příspěvků zaměstnavatele do systému sociálního zabezpečení v souvislosti s žádostí o poskytování finanční dávky z důvodu rizika při kojení“, ve kterém uvádí, že I. González Castro byla zaměstnána na pozici bezpečnostní ostrahy, její povinnosti obnášely vykonávání obchůzek v daných prostorách a v případě potřeby zamezení páchání trestných činů a že její pracovní podmínky neměly vliv na kojení ( 22 ).

24.

Společnost Mutua Umivale poté formálně přezkoumala žádost I. Gonzáles Castro o lékařské potvrzení. Společnost Mutua Umivale napsala dne 17. března 2015 I. Gonzáles Castro, že její žádost o lékařské potvrzení zamítla, a uvedla, že na základě materiálů, které poskytla sama zaměstnankyně, neexistuje žádné riziko spojené s její prací, které by mohlo být škodlivé. Materiál připojený k tomuto dopisu citoval příručku španělského Pediatrického svazu s názvem „Pokyny k posuzování pracovního rizika při kojení“ vypracovanou pro INSS (dále jen „Příručka španělského Pediatrického svazu“). Mutua Umivale v tomto dopise uvedla, že „noční práce, práce na směny a práce vykonávaná o samotě nepředstavují samy o sobě jednoznačné riziko pro kojení, a přestože taková práce může vést k tomu, že kojení je v důsledku rozvržení pracovní doby obtížnější, neexistuje žádné riziko, že kojení bude přerušeno, pokud budou dodržována doporučení, která jsme Vám poskytli“ ( 23 ).

25.

Isabela Gonzáles Castro napsala dne 24. dubna 2015 společnosti Mutua Umivale, že toto zamítavé rozhodnutí napadá. Její žádost byla společností Mutua Umivale zamítnuta dopisem ze dne 4. května 2015, a to z důvodu, že na pracovním místě I. González Castro neexistovalo žádné riziko, které by ohrožovalo zdraví dítěte. Dne 4. srpna 2015 předložila společnost Mutua Umivale lékařskou zprávu, kterou podepsala dr. Maria Renau Escudero. Zpráva citovala potvrzení pediatra, které zaměstnankyně poskytla, a vyjádření jejího zaměstnavatele, že „její pracovní podmínky ani její činnosti nebo náplň práce na pozici bezpečnostní ostrahy neovlivňovaly kojení“. Zpráva citovala také Příručku španělského Pediatrického svazu. V závěru je uvedeno, že pro dotčenou zaměstnankyni neexistuje žádné riziko, které by ovlivňovalo kojení, přičemž je citováno z uvedené příručky: „noční práce ani práce na směny dle našich kritérií nepředstavují samy o sobě jednoznačné riziko pro kojení, i když připouštíme, že obě okolnosti mají na kojení dopad v tom smyslu, že je v důsledku rozvržení pracovní doby obtížnější“. Dne 30. prosince 2015 byla žaloba I. González Castro podaná proti tomuto rozhodnutí zamítnuta Juzgado de lo Social no 3 de Lugo (Pracovní soud č. 3 v Lugu, Španělsko), a to z toho důvodu, že podle rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu a Příručky španělského Pediatrického svazu práce na směny nebo noční práce nepředstavuje riziko pro kojení. Isabela Gonzáles Castro podala proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu.

26.

Isabela Gonzáles Castro tvrdí, že v době, kdy kojila svého syna, riziko existovalo, a to ze tří důvodů: i) samotná náplň práce, kterou vykonává na pozici bezpečnostní ostrahy (nebezpečí, které je s ní spojeno, a související míra stresu); ii) okolnost, že práce byla vykonávána na směny a někdy i v noci a o samotě; iii) nemožnost kojení na pracovišti, přičemž zaměstnankyně upozorňuje na to, že neměla k dispozici žádný prostor, který by byl k tomuto účelu určen, a že nemohla za účelem kojení své pracoviště opustit. Společnost Mutua Umivale (pojistitel) namítá, že práce I. Gonzáles Castro nepředstavuje pro kojení žádné skutečné riziko, ale že stejně jako kterákoli jiná pracovní činnost pouze kojení „ztěžuje“. Tvrdí, že noční práce ani práce na směny nepředstavují samy o sobě jednoznačné riziko pro kojení, „přestože by mohly vést ke snížení pohodlí při kojení“, a že skutečnost, že přímé krmení kojence je nesnadné nebo nemožné, „lze řešit odstříkáváním mateřského mléka mimo pracoviště, vzhledem k tomu, že mateřské mléko může být dokonce i při pokojové teplotě uchováváno po značně dlouhou dobu“.

27.

Předkládající soud konstatuje, že nebylo prokázáno, že by I. Gonzáles Castro měla na pracovišti přístup k prostoru vhodnému pro kojení svého syna nebo pro odstříkávání mateřského mléka, ani to, že by bylo možné toto pracoviště upravit nebo převést zaměstnankyni na jiné pracovní místo, a zabránit tak okolnostem, které podle I. Gonzáles Castro způsobovaly riziko při kojení.

28.

Za těchto okolností žádá předkládající soud o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

29.

Písemná vyjádření předložily INSS, německá a španělská vláda a Evropská komise. Titíž zúčastnění, s výjimkou německé vlády, přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 22. února 2018.

30.

INSS je toho názoru, že španělské právo poskytuje odpovědi na otázky předkládajícího soudu. V důsledku toho má za to, že žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách je zbytečná.

31.

Domnívám se, že zatímco vnitrostátní opatření provádějící směrnice 92/85, 2003/88 a 2006/54 spadají do pravomoci předkládajícího soudu, přísluší závazný výklad ustanovení unijního práva, která jsou těmito vnitrostátními opatřeními prováděna, Soudnímu dvoru. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda je třeba pojem „noční práce“ v článku 7 směrnice 92/85 vykládat s ohledem na směrnici 2003/88 a zda případ I. Gonzáles Castro spadá do oblasti působnosti tohoto ustanovení. Předkládající soud se také táže, do jaké míry je třeba směrnici 92/85 vykládat ve spojení se směrnicí 2006/54. To je problematika spadající pod unijní právo. Z ustálené judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že otázky, které budou položeny, je oprávněn určit pouze vnitrostátní soud ( 24 ). Podáním žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předkládající soud pouze uplatnil tuto svou pravomoc. Z tohoto důvodu nesouhlasím s INSS: otázky předkládajícího soudu by měly být posouzeny.

32.

Je nesporné, že I. González Castro byla zaměstnankyní společnosti Prosegur España a že v rozhodné době byla považována za „kojící zaměstnankyni“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 92/85 ( 25 ). Jak Soudní dvůr uvedl v nedávné době „[…] jelikož situace kojící ženy úzce souvisí s mateřstvím, a zejména ‚s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou‘, musí být kojící zaměstnankyně chráněny na stejném základě jako těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu“ ( 26 ).

33.

Je rovněž nesporné, že rozvržení pracovní doby I. Gonzáles Castro odpovídá zaměstnanci pracujícímu na směny a zahrnuje pracovní dobu v noci.

34.

Konečně je třeba poukázat na to, že podle článku 7 směrnice 92/85 jsou členské státy povinny přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že zaměstnankyně nejsou povinny vykonávat noční práci v době těhotenství a v době následující po porodu, kterou určí příslušný vnitrostátní orgán. Z přehledu vnitrostátních právních předpisů, který poskytl předkládající soud v předkládacím rozhodnutí, vyplývá, že ve Španělsku je tato doba 9 měsíců po porodu. Je nesporné, že žádost o dávku podala I. Gonzáles Castro v rámci této doby.

35.

V rámci první otázky se předkládající soud táže, zda „noční práce“ zahrnuje pro účely článku 7 směrnice 92/85 práci na směny, jestliže dotčená zaměstnankyně odpracuje v noci pouze část pracovní doby.

36.

INSS tvrdí, že je na předkládajícím soudu, aby určil, zda je I. Gonzáles Castro zaměstnankyní vykonávající noční práci podle vnitrostátních předpisů a zda existuje riziko pro kojení potvrzené lékařem, a to v souladu s článkem 7 směrnice 92/85 a příslušnými vnitrostátními předpisy.

37.

Je nepochybně pravda, že funkce Soudního dvora a předkládajícího soudu jsou jasně odlišné a že výklad vnitrostátních předpisů náleží výlučně předkládajícímu soudu ( 27 ). V řízeních podle článku 267 SFEU však z rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a tímto Soudním dvorem vyplývá, že předkládající soud je povinen vykládat dotčenou vnitrostátní právní úpravu s co největším ohledem na znění a účel předmětných směrnic, aby tak bylo dosaženo zamýšleného výsledku ( 28 ). Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval k slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s uvedenými směrnicemi. Soudní dvůr je naproti tomu příslušný k tomu, aby předkládajícímu soudu poskytl veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které tomuto soudu umožní vykonávat tuto funkci ( 29 ).

38.

Německo tvrdí, že článek 7 směrnice 92/85 je třeba vykládat ve světle směrnice 2003/88. Tvrdí, že „noční práce“ zahrnuje práci na směny, kdy jsou některé z hodin odpracovány v noci. Španělsko uvádí, že práce na směny vykonávaná v průběhu noční doby sice spadá pod pojem „noční práce“, ale to neznamená, že tato práce představuje skutečné riziko pro kojící zaměstnankyně. Komise tvrdí, že noční práce zahrnuje nejen práci vykonávanou pouze v noci, ale také práci na směny, která je vykonávána v noci alespoň částečně.

39.

S Komisí souhlasím z následujících důvodů.

40.

Zaprvé, i když pojem noční práce není ve směrnici 92/85 definován, nemůže být noční práce omezena jen na určitou část pracovní doby. Podle mého názoru může „noční práce“ zahrnovat jak práci vykonávanou pouze v noci, tak práci na směny, kdy pouze část pracovní doby je odpracována v noci.

41.

Zadruhé podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení unijního práva nutné zohlednit nejen jeho znění, nýbrž i kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 30 ).

42.

Výklad článku 7 směrnice 92/85, který navrhuji, je v souladu s cíli této směrnice. Účelem směrnice 92/85 je zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň ( 31 ). Kojící zaměstnankyně proto spadá do specifické rizikové skupiny, pro kterou musí být přijata opatření pro ochranu bezpečnosti a zdraví. Kromě toho je v souladu s obecným preventivním cílem takového opatření, aby se na ženy spadající pod čl. 2 písm. c) této směrnice vztahovala ochrana podle článku 7 při výkonu práce v nočních směnách, spíše než jen při výkonu práce v průběhu noci.

43.

Osvětluje směrnice 2003/88 výklad pojmu noční práce v článku 7 směrnice 92/85?

44.

Obě směrnice mají stejný právní základ ( 32 ). Článek 7 směrnice 92/85 však neobsahuje odkaz na definici „noční doby“ v čl. 2 bodě 3 směrnice 2003/88 a „noční práce“ není pojem, který je v této posledně uvedené směrnici definován ( 33 ).

45.

Směrnice 92/85 kromě toho chrání zejména zranitelné skupiny zaměstnankyň ( 34 ) a je třeba prokázat, zda dotčená zaměstnankyně splňuje požadavky této směrnice, aby mohla těžit z jejích ustanovení. Pravidla stanovená ve směrnici 2003/88 nejsou nutně relevantní pro toto hodnocení.

46.

Domnívám se, že noční práce ve směrnici 92/85 nemusí mít nutně tentýž význam jako noční doba v čl. 2 bodě 3 směrnice 2003/88. Jedná se spíše o otázku soudržného výkladu těchto dvou směrnic.

47.

Výraz „noční doba“ ve směrnici 2003/88 je definován v čl. 2 bodě 3 jako každá doba, která není kratší než sedm hodin, vymezená vnitrostátními právními předpisy, která zahrnuje dobu mezi půlnocí a pátou hodinou ranní. Mám za to, že pokud nejsou dány nějaké přesvědčivé důvody o opaku, mělo by mít slovo „noční“ ve směrnici 92/85 stejný význam. Z toho vyplývá, že pokud bude zaměstnankyně vykonávat činnost během této doby, bude taková pracovní doba představovat noční práci pro účely článku 7 směrnice 92/85. Poukazuji na to, že směrnice 2003/88 používá výraz „každá doba“, což nasvědčuje tomu, že práce na směny není vyloučena z působnosti této definice.

48.

Rovněž souhlasím s tvrzením předkládajícího soudu, že kdyby měla být práce na směny vykonávaná v noci vyňata z oblasti působnosti článku 7 směrnice 92/85, kojící matka pracující na směny během těchto hodin by měla menší ochranu než ženy pracující pouze v noci. Je těžké uvěřit tomu, že by zákonodárce mohl zamýšlet takový výsledek.

49.

Soudní dvůr opakovaně rozhodl (ve vztahu k úpravě, která je nyní obsažena ve směrnici 2006/54), že členské státy nemají povinnost stanovit ve vnitrostátních právních předpisech zásadu, že noční práce žen je zakázána, až na určité výjimky, když noční práce mužů zakázána není. Takový zákaz by byl v rozporu se zásadou rovného zacházení ( 35 ).

50.

Třináctý bod odůvodnění směrnice 92/85 však uvádí, že je třeba přijmout ustanovení, aby nebyla mimo jiné na kojících zaměstnankyních požadována noční práce, pokud je to nezbytné z hlediska jejich bezpečnosti a zdraví. Ve spojení s pojetím článku 7 z toho vyplývá, že situace dotčené zaměstnankyně musí být posouzena individuálně.

51.

Ze spisu vnitrostátního soudu vyplývá, že I. Gonzáles Castro obdržela lékařské potvrzení osvědčující, že skutečně kojila, a že zahájila proces získání lékařského potvrzení na podporu své žádosti tím, že dne 9. března 2015 vyplnila svou část formuláře nazvaného „Žádost o lékařské potvrzení o existenci rizika během kojení“. INSS na jednání uvedla, že se neúčastní procesu vydávání takovýchto lékařských potvrzení, které je záležitostí mezi zaměstnankyní, jejím zaměstnavatelem a případně jeho pojistitelem (zde společnost Mutua Umivale). Soudnímu dvoru bylo rovněž řečeno, že zaměstnankyně může předložit zprávu od jiného lékaře, například od praktického lékaře, avšak není jasné, zda by zpráva tohoto typu byla sama o sobě dostačující k zahájení procesu a zda by činila odvolatelku způsobilou ochrany podle směrnice 92/85.

52.

Je samozřejmě na předkládajícím soudu, aby učinil nezbytná skutková zjištění. Z dopisu společnosti Mutua Umivale zaměstnavateli I. Gonzáles Castro ze dne 3. března 2015 vyplývá, že její žádost nebude úspěšná, a to ještě před tím, než podala svou formální žádost o lékařské potvrzení dne 9. března 2015 ( 36 ). Nic nenasvědčuje tomu, že by její zaměstnavatel nebo společnost Mutua Umivale provedli individuální hodnocení její konkrétní situace. Spojením údajů, které jsou k dispozici z vyjádření INSS a španělské vlády, z popisu poskytnutého předkládajícím soudem v jeho předkládacím rozhodnutí a z dokumentů obsažených ve spisu tohoto soudu, se současná vnitrostátní praxe jeví být taková, že v případě, kdy v Příručce španělského Pediatrického svazu není stanovený druh práce uznán za obnášející riziko pro kojení, bude žádost zaměstnankyně o lékařské potvrzení automaticky zamítnuta ( 37 ).

53.

Jsem si jistá, že takový přístup je v rozporu se směrnicí 92/85. Unijní normotvůrce rozhodl, že noční práce představuje riziko. Lékařské potvrzení má být impulsem pro hodnocení okolností týkajících se jednotlivé zaměstnankyně v každém jednotlivém případě. Systém popsaný Soudnímu dvoru je zjevně v rozporu v cíli normotvůrce.

54.

Netvrdím, že v dotčené věci došlo k nepřípustnému jednání. Nicméně postup, v jehož rámci vystupuje pojistitel příslušný k poskytnutí dávky požadované zaměstnankyní rovněž jako „strážný“, který rozhoduje, zda je tato zaměstnankyně schopna získat lékařské potvrzení požadované podle článku 7 směrnice 92/85, je ve své podstatě chybný. Pojistitel se nachází v situaci, ve které jde o zjevný střet zájmů.

55.

Jestliže I. Gonzáles Castro splňuje požadavky čl. 7 odst. 1, bude chráněna podle směrnice 92/85 a není namístě zkoumat články 4 a 5 (viz otázky č. 2 až 4), a to proto, že pokud se uplatní článek 7, není nutné se dovolávat obecného hodnocení rizik podle článku 4 směrnice 92/85 ( 38 ). Za současného stavu není jasné, zda jsou ustanovení článků 4 a 5 nadále relevantní pro řešení sporu v původním řízení ( 39 ).

56.

Došla jsem tedy k závěru, že zaměstnankyně, která pracuje na směny a vykonává určitou část své činnosti v noci, může spadat do působnosti čl. 7 odst. 1 směrnice 92/85, a to za podmínky, že předloží lékařské potvrzení, podle kterého je nezbytné přijmout opatření s cílem zabránit riziku pro její bezpečnost nebo zdraví v souladu s čl. 7 odst. 2 této směrnice. Je na předkládajícím soudu, aby při zohlednění všech okolností daného případu ověřil, zda odvolatelka takové potvrzení předložila nebo zda jí byla poskytnuta možnost je předložit.

57.

Podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 členské státy přijmou nezbytná opatření v souladu s jejich příslušnými soudními systémy, aby zajistily, že pokud se určitá osoba cítí poškozena z důvodu porušení zásady rovného zacházení a doloží skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, důkazní břemeno přejde na žalovaného, který musí prokázat, že tato zásada porušena nebyla ( 40 ). Podstatou druhé, třetí a čtvrté otázky je, jak by mělo být toto ustanovení vykládáno společně s článkem 5 směrnice 92/85. Tyto otázky jsou relevantní zvláště tehdy, jestliže I. Gonzáles Castro nesplňuje podmínky stanovené v článku 7 směrnice 92/85 pro uvolnění z práce a poskytnutí dávky podle článku 11, neboť neexistuje možnost převést ji na práci vykonávanou pouze ve dne ( 41 ).

58.

Předkládající soud založil svou druhou, třetí a čtvrtou otázku na předpokladu, že řádně provedené hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 by odhalilo riziko pro kojící zaměstnankyni, a je tedy nezbytné zvážit, jaká opatření měla být přijata, aby byla ochráněna její bezpečnost a zdraví podle článku 5. V předkládacím rozhodnutí (ani v příslušném spisu vnitrostátního soudu) se nenachází žádná informace, že bylo provedeno nějaké hodnocení v souladu s čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 92/85. Španělská vláda na jednání informovala Soudní dvůr, že článek 26 LPRL je hlavním ustanovením, kterým se provádí články 4 a 7 směrnice 92/85, ale že vnitrostátní právní předpisy nestanoví jasný rozdíl mezi těmito dvěma články této směrnice. Není zcela jasné, zda základem žádosti I. Gonzáles Castro o dávku je článek 4 nebo článek 7 (nebo dokonce oba). To je otázka, kterou má v zásadě ověřit předkládající soud.

59.

Spadá situace I. Gonzáles Castro do působnosti článku 4 směrnice 92/85?

60.

Toto ustanovení se vztahuje na kojící zaměstnankyni „pro všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I“. Skutečnost, že I. Gonzáles Castro nebyla zaměstnána v těžebních pracích v podzemí (jediná kategorie práce uvedená v oddíle „Pracovní podmínky“ v nevyčerpávajícím seznamu v příloze I), neznamená, že práce, jako je ta její, je nutně vyloučena z působnosti směrnice 92/85. Posouzení rizik podle čl. 4 odst. 1 se provádí na základě obecných zásad, které mimo jiné zahrnují „duševní a tělesnou únavu a jiné druhy tělesné a duševní zátěže spojené s prací vykonávanou zaměstnankyněmi ve smyslu článku 2“ této směrnice ( 42 ). Práce na směny a noční práce jsou dvě situace, které jsou uvedeny v obecných zásadách ( 43 ). Výslovné znění druhého pododstavce čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 proto potvrzuje, že práce, jako je ta vykonávaná I. Gonzáles Castro, skutečně spadá do působnosti posledně uvedeného ustanovení.

61.

Článek 4 je obecným ustanovením, které stanoví opatření, která mají být přijata, pokud jde o všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko pro zaměstnankyně ve smyslu článku 2 směrnice 92/85. Článek 7 je na druhé straně zvláštním ustanovením, které se použije v případě noční práce, kterou normotvůrce zvláště vyčlenil, neboť by mohla představovat zvláštní riziko pro těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně.

62.

To zaměstnavatel je povinen provádět hodnocení rizik, a nikoli aby dotčená zaměstnankyně výslovně žádala o ochranu podle směrnice 92/85. To je plně v souladu s rámcem zavedeným směrnicí 89/391, která ukládá zaměstnavatelům povinnost, aby přijímali preventivní opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců ve všech aspektech souvisejících s prací ( 44 ).

63.

Stručně řečeno, směrnice 92/85 zavedla povinnost vyhodnocovat a sdělovat rizika. Jestliže výsledky hodnocení rizika provedeného v souladu s čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví a potenciální účinek na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně, čl. 5 odst. 1 a 2 této směrnice stanoví, že zaměstnavatel musí dočasně upravit pracovní podmínky nebo pracovní dobu zaměstnankyně ( 45 ). Není-li to za daných okolností možné, musí být dotyčná zaměstnankyně převedena na jiné pracovní místo. Pouze v případě, že takové převedení na jiné pracovní místo není proveditelné, čl. 5 odst. 3 stanoví, že dotyčné zaměstnankyni je přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví ( 46 ). Článek 5 se proto uplatní pouze tehdy, jestliže výsledky hodnocení podle článku 4 směrnice 92/85 odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinek na kojení dotčené zaměstnankyně, jak je tomu v tomto případě.

64.

Přestože předkládající soud ve svých otázkách výslovně nezmiňuje článek 4 směrnice 92/85, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl veškeré informace k výkladu unijního práva, včetně jiných ustanovení téže směrnice (v tomto případě zejména článku 4), které mohou být užitečné ( 47 ).

65.

Chápu tedy druhou, třetí a čtvrtou otázku jako žádost o poskytnutí vodítka k výkladu článku 19 směrnice 2006/54, který se týká důkazního břemene, a článku 4 směrnice 92/85. Nejprve se budu zabývat druhou a třetí otázkou společně a poté čtvrtou otázkou.

66.

Uplatní se pravidla o přenesení důkazního břemene na zaměstnavatele (nebo příslušný orgán) podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 i v případě, kdy zaměstnankyně ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 92/85 zpochybňuje hodnocení rizik provedené podle čl. 4 odst. 1 této směrnice (nebo v případě, že je dotčen článek 7) (druhá otázka)? A co se kromě toho rozumí slovy „skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“ v čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54. Předkládající soud se konkrétně táže, zda následující skutečnosti prokazují přímou nebo nepřímou diskriminaci pro účely uvedeného ustanovení: i) že zaměstnankyně někdy pracuje na směny sama v noci; ii) práce zahrnuje ostrahu budovy a v případě potřeby řešení naléhavých situací; a iii) neexistuje žádný důkaz o tom, že by na pracovišti byly vhodné prostory pro kojení nebo odstříkávání mateřského mléka (třetí otázka).

67.

Co se týče hodnocení rizik podle článku 4, zaměstnavatel je povinen provést takové hodnocení v souladu v obecnými zásadami ( 48 ). Zaměstnavatel je povinen určit: i) rizika, která zahrnují duševní a tělesnou únavu, jakožto i další tělesné a duševní zátěže a ii) kategorii zaměstnankyně, v tomto případě kojící matky, a zajistit kvalitativní a kvantitativní hodnocení rizik, které má být provedeno příslušnou osobou. Obecné zásady jasně stanoví, že při hodnocení rizik by se mělo řádně přihlížet k lékařským dobrozdáním a potřebám dané ženy ( 49 ).

68.

Obecné zásady stanoví ve vztahu k hodnocení rizik pro „Duševní a tělesnou únavu a pracovní dobu“ následující: „Dlouhá pracovní doba, práce na směny a noční práce může mít významný účinek na zdraví čerstvých matek a žen v očekávání a na kojení. Ženy nejsou ohroženy stejným způsobem a přidružená rizika se liší podle druhu vykonávané práce, pracovních podmínek a dotčeného jednotlivce […] jak duševní, tak i tělesná únava se zvyšují během těhotenství a v době po porodu, a to z důvodu různých fyziologických a dalších změn, které nastanou. Protože trpí zvýšenou únavou, některé těhotné a kojící ženy nemusí být schopné pracovat v nepravidelných nebo pozdních směnách nebo vykonávat noční práci či pracovat přesčas. Úprava pracovní doby […] může ovlivnit zdraví těhotné ženy a jejího nenarozeného dítěte, její zotavení po porodu nebo její schopnost kojit a může zvýšit riziko stresu a nemocí ze stresu“ ( 50 ).

69.

Předkládající soud vysvětluje, že žaloba I. González Castro byla soudem prvního stupně zamítnuta z důvodu, že „v souladu s judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) a Příručkou španělského Pediatrického svazu nepředstavuje práce na směny ani noční práce žádné riziko při kojení, a že okolnost, že je zaměstnankyně povinna ‚provádět obchůzky a řešit upozornění na případné naléhavé situace (trestná činnost, požáry), tj. reagovat v zásadě na jakoukoli událost (přičemž tyto činnosti musí v některých případech vykonávat sama)‘, ‚nepředstavuje žádné riziko při kojení ani tomuto kojení nebrání, neboť mateřské mléko může být odstříkáváno mimo pracovní dobu‘ “.

70.

Z tohoto tvrzení vyplývá, že příslušný orgán posoudil obecný druh práce I. Gonzáles Castro s odkazem na obecné zásady, ale neposoudil individuální okolnosti týkající se její osoby tak, jak je společně vyžadováno v čl. 3 odst. 2 a v článku 4 směrnice 92/85.

71.

Na základě čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 přijmou členské státy v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy všechna nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, bylo povinností odpůrce prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Článek 19 odst. 4 písm. a) směrnice 2006/54 mimo jiné uvádí, že pravidla přenesení důkazního břemene upravená v odstavci 1 téhož článku se použijí rovněž na situace, které pokrývá – pokud jde o diskriminaci na základě pohlaví – směrnice 92/85 ( 51 ). Neprovedení řádného hodnocení rizik podle článku 4 směrnice 92/85 představuje méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54, a proto představuje diskriminaci ve smyslu uvedeného právního předpisu ( 52 ).

72.

Pojem nepřímé diskriminace, jak je definován v čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/54, nemůže být relevantní pro zaměstnankyně, které spadají do působnosti článku 2 směrnice 92/85. Ustanovení, kritéria nebo zvyklosti, které vedou k méně příznivému zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou, nemohou být už z podstaty věci „zdánlivě neutrální“, protože tato ustanovení mají dopady pouze na konkrétní kategorie zaměstnankyň určených v článku 2 směrnice 92/85 ( 53 ). Jestliže se tedy zaměstnankyně opírá o směrnici 92/85, je otázkou, zda existují skutečnosti, které nasvědčují přímé diskriminaci pro účely čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 ( 54 ).

73.

Článek 19 odst. 4 písm. a) této směrnice mimo jiné uvádí, že pravidla přenesení důkazního břemene upravená v odstavci 1 téhož článku se použijí rovněž na situace, které pokrývá – pokud jde o diskriminaci na základě pohlaví – směrnice 92/85. Jakékoliv méně příznivé zacházení se zaměstnankyní z důvodu, že se jedná o kojící matku, je třeba považovat za spadající do oblasti působnosti čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54, a jde tudíž o přímou diskriminaci na základě pohlaví ( 55 ). Pravidla obsažená v čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 jsou proto potenciálně použitelná.

74.

Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 tím, že vyhrazuje členským státům právo zachovat nebo přijmout ustanovení k zajištění ochrany žen v souvislosti s těhotenstvím a mateřstvím, uznává s ohledem na zásadu rovného zacházení pro obě pohlaví oprávněnost jednak ochrany biologického stavu ženy v průběhu jejího těhotenství a po něm a jednak ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po porodu. Podle článku 14 směrnice 2006/54 navíc jakákoliv diskriminace ženy v takové situaci spadá pod zákaz upravený touto směrnicí, vztahuje-li se k pracovním podmínkám a podmínkám zaměstnání dotčené zaměstnankyně ve smyslu odst. 1 písm. c) tohoto článku ( 56 ).

75.

Zakládají skutečnosti zjištěné předkládajícím soudem diskriminaci pro účely čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54?

76.

Jestliže zaměstnavatel neprovede hodnocení podle čl. 4 odst. 1, kdy dotčená zaměstnankyně spadá do působnosti čl. 2 písm. c) směrnice 92/85, představuje takové pochybení „skutečnost[i] nasvědčující tomu, že došlo k přímé […] diskriminaci“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54. Skutečnosti uvedené předkládajícím soudem v jeho předkládacím rozhodnutí (práce na směny, povinnosti očekávané od bezpečnostní ostrahy, chybějící prostory pro kojení na pracovišti) by byly relevantní pro jakékoliv hodnocení. Není to však existence těchto faktorů, která by měla vést k hodnocení ze strany zaměstnavatele ( 57 ). Potřeba provést hodnocení vyplývá ze stavu ženy, v tomto případě kojící zaměstnankyně, a z povinností zaměstnavatele podle článku 4 směrnice 92/85.

77.

Jestliže se však zaměstnankyně cítí poškozena a je schopna prokázat, že provedené hodnocení nezahrnovalo posouzení jejích individuálních okolností, vedla by taková situace pravděpodobně k domněnce přímé diskriminace pro účely čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54. Podle mne je tomu tak v případě, kdy zaměstnavatel nebo příslušný orgán uplatňuje politiku nebo obecné pravidlo v tom smyslu, že práce na směny nebo noční práce nepředstavuje podstatné riziko pro kojení, aniž by zkoumal konkrétní situaci jednotlivé dotčené zaměstnankyně a jejího dítěte. Takový přístup skutečně ohrožuje cíle jak směrnice 92/85, tak i směrnice 2006/54. Takový postup staví zaměstnankyni do pozice, kdy musí zpochybnit nebo případně vyvrátit domněnku, že ji její práce nevystavuje riziku. To je v příkrém rozporu s tím, že obě směrnice uznávají, že zaměstnankyně, které spadají do působnosti článku 2 směrnice 92/85, patří do zvláště zranitelné skupiny ( 58 ). Takový proces hodnocení, který vyžaduje, aby dotčená zaměstnankyně vyvrátila obecnou domněnku, že není vystavena žádnému riziku, protože druh její práce není považován za riskantní pro kojící matky, tudíž představuje méně příznivé zacházení se ženou pro účely čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 ve spojení s čl. 19 odst. 1 a odst. 4 písm. a) této směrnice.

78.

Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je toto skutečně účinkem dotčených vnitrostátních předpisů, zda bylo provedeno nějaké hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, a jestliže existovalo nějaké takové hodnocení ve věci I. Gonzáles Castro, zda odpovídalo obecným zásadám.

79.

Jestliže se zaměstnankyně ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 92/85 cítí být poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a prokáže, že její zaměstnavatel neprovedl hodnocení podle čl. 4 odst. 1 této směrnice k posouzení rizik pro její bezpečnost a zdraví, nebo jestliže takové hodnocení nebylo provedeno v souladu s obecnými zásadami, na které se odkazuje v článku 3 směrnice 92/85, vytvářejí takové okolnosti domněnku přímé diskriminace ve smyslu čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je uplatnění dotčeného vnitrostátního systému v praxi takové, že je v rozporu s pravidlem v tomto ustanovení, které přenáší důkazní břemeno na odpůrce.

80.

V rámci čtvrté otázky se předkládající soud táže, zda zaměstnavatel nese důkazní břemeno, jestliže zpochybňuje tvrzení zaměstnankyně, že má nárok na pracovní volno a poskytnutí dávky podle čl. 5 odst. 3 a článku 11 směrnice 92/85. Předkládající soud tvrdí, že tato otázka vyvstává pouze tehdy, jestliže Soudní dvůr zodpoví třetí otázku kladně.

81.

Z mé dosavadní analýzy vyplývá, že tato otázka bude relevantní pouze tehdy, pokud předkládající soud dospěje k závěru, že i) příslušné orgány provedly hodnocení v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, které odhalilo riziko pro bezpečnost a zdraví I. Gonzáles Castro, ii) její pracovní podmínky nemohly být dočasně upraveny (čl. 5 odst. 1) a za iii) nemohla být převedena na jiné pracovní místo (čl. 5 odst. 2). I když se v popisu skutkových okolností v předkládacím rozhodnutí tyto předpoklady neodrážejí, tvrzení I. Gonzáles Castro, že má nárok na pracovní volno a poskytnutí dávky, tvoří základ vnitrostátního řízení. Odpověď na čtvrtou otázku by proto měla pomoci předkládajícímu soudu při rozhodování ve vnitrostátním řízení.

82.

To zaměstnavatel má obecný přehled o pracovních podmínkách a požadavcích kladených na zaměstnance a má nejlepší pozici pro posouzení, jaká opatření jsou vhodná pro řešení jakýchkoliv známých rizik. V rozsahu, v němž je předmětem původního řízení posouzení důsledků podle článku 5 směrnice 92/85, proto nese důkazní břemeno podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 zaměstnavatel ( 59 ). Opačný názor by zbavoval ochrany přiznané podle směrnice 92/85 ( 60 ). K tomu dodávám, že se mi to jeví spíše jako situace, která volá po diskuzi mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní, pokud jde o to, jaké úpravy jsou nezbytné.

83.

V rozsahu, v němž je předmětem původního řízení posouzení důsledků podle článku 5 směrnice 92/85, tudíž nese důkazní břemeno podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 odpůrce.

84.

Ve světle všech výše uvedených úvah mám za to, že Soudní dvůr by měl odpovědět na předběžné otázky Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie) takto: