–

za Eldu Otero Ramos F. López Lópezem, abogado,

–

za Servicio Galego de Saúde S. Carballo Marcote, letrada,

–

za Instituto Nacional de la Seguridad Social A. Lozano Mostazo a P. García Perea, letradas,

–

za španělskou vládu A. Gavela Llopis a V. Ester Casas, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi J. Guillem Carrauem, C. Valero, A. Szmytkowskou a I. Galindo Martín, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 19 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění) (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23) a čl. 5 odst. 3 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (Úř. věst. 1992, L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Eldou Otero Ramos na straně jedné a Instituto nacional de la Seguridad Social (INSS) (Národní institut sociálního zabezpečení; dále jen „INSS“) a Servicio Galego de Saúde (zdravotní správa autonomní oblasti Galicie, Španělsko) na straně druhé ve věci odmítnutí vydat E. Otero Ramos osvědčení pro účely přiznání peněžitých dávek za riziko během kojení, které by dokládalo, že pracovní úkoly plněné dotyčnou zaměstnankyní na jejím pracovním místě představovaly riziko pro kojení jejího dítěte.

3

První, osmý, jedenáctý a čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 92/85 uvádějí:

„vzhledem k tomu, že článek 118a Smlouvy [o ES] stanoví, že Rada přijímá směrnice určující minimální požadavky na podporu zlepšování zejména pracovního prostředí a k zabezpečení vyšší úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků;

[…]

vzhledem k tomu, že těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně musí být v mnoha ohledech považovány za zvlášť ohrožené rizikové skupiny a musí být přijata opatření s ohledem na jejich bezpečnost a zdraví;

vzhledem k tomu, že ochrana bezpečnosti a zdraví těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň by neměla vyústit v nepříznivé zacházení s nimi na trhu práce, ani se nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy;

vzhledem k tomu, že některé typy činností mohou představovat pro těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně zvláštní rizika spočívající v expozici nebezpečným látkám, v postupech nebo pracovních podmínkách; že taková rizika proto musí být hodnocena a výsledky hodnocení sděleny zaměstnankyním nebo jejich zástupcům;

vzhledem k tomu, že pokud výsledek takového hodnocení odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví zaměstnankyně, musí být přijata opatření k její ochraně;

[…]

vzhledem k tomu, že zranitelnost těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň činí nezbytným nárok na mateřskou dovolenou po dobu nejméně čtrnácti po sobě jdoucích týdnů, rozložených před porodem nebo po porodu, a povinnou mateřskou dovolenou v trvání nejméně dvou týdnů rozložených před nebo po porodu;

[…]“

4

Článek 1 odst. 1 a 2 směrnice 92/85 stanoví:

„1.   Účelem této směrnice, která je desátou samostatnou směrnicí ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice [Rady] 89/391/EHS [o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349)], je uskutečňování opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň.

2.   [Směrnice 89/391] se s výjimkou čl. 2 odst. 2 vztahuje v plném rozsahu na celou oblast uvedenou v odstavci 1, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení této směrnice.“

5

V článku 2 této směrnice, nadepsaném „Definice“, se stanoví:

„Pro účely této směrnice:

[…]

6

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Komise po projednání s členskými státy a za pomoci Poradního výboru pro bezpečnost, hygienu a ochranu zdraví při práci vypracuje obecné zásady pro hodnocení chemických, fyzikálních a biologických činitelů a průmyslových postupů, které jsou považovány za rizikové pro zaměstnankyně ve smyslu článku 2.

Obecné zásady uvedené v prvním pododstavci se vztahují také na pohyb a držení těla, duševní a tělesnou únavu a jiné druhy tělesné a duševní zátěže spojené s prací vykonávanou zaměstnankyněmi ve smyslu článku 2.

2.   Účelem obecných zásad uvedených v odstavci 1 je vytvořit návod pro hodnocení uvedené v čl. 4 odst. 1.

K tomuto účelu členské státy upozorní všechny zaměstnavatele a všechny zaměstnankyně nebo jejich zástupce v příslušných členských státech na tyto obecné zásady.“

7

Obecné zásady uvedené v článku 3 směrnice 92/85, ve znění relevantním pro projednávanou věc, jsou obsaženy ve sdělení Komise ze dne 20. listopadu 2000 o obecných zásadách pro hodnocení chemických, fyzikálních a biologických činitelů a průmyslových postupů, které jsou považovány za rizikové pro bezpečnost či zdraví těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň [COM(2000) 466 final, dále jen „obecné zásady“].

8

Pokud jde o hodnocení rizik a informování zaměstnankyň o tomto hodnocení, stanoví článek 4 směrnice 92/85 následující:

„1.   Pro všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I, zhodnotí zaměstnavatel povahu, stupeň a trvání expozice v příslušném podniku nebo závodě, které jsou vystaveny zaměstnankyně ve smyslu článku 2, buď přímo nebo pomocí služeb provádějících ochranná opatření a opatření k prevenci rizik uvedených v článku 7 [směrnice 89/391], s cílem:

2.   Aniž je dotčen článek 10 [směrnice 89/391], jsou zaměstnankyně ve smyslu článku 2 a zaměstnankyně, které by se mohly dostat do situací uvedených v článku 2 v dotyčném podniku nebo závodě, nebo jejich zástupci informováni o výsledcích hodnocení uvedeného v odstavci 1 a o všech opatřeních týkajících se zdraví a bezpečnosti při práci.“

9

Pokud se jedná o důsledky hodnocení rizik, čl. 5 odst. 1 až 3 této směrnice stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 6 směrnice [89/391], jestliže výsledky hodnocení uvedeného v čl. 4 odst. 1 odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinku na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně ve smyslu článku 2, zaměstnavatel přijme nezbytná opatření, aby zabránil expozici dotyčné zaměstnankyně tomuto riziku tím, že dočasně upraví její pracovní podmínky nebo její pracovní dobu.

2.   Není-li úprava jejích pracovních podmínek nebo pracovní doby technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, přijme zaměstnavatel nezbytná opatření k převedení zaměstnankyně na jiné pracovní místo.

3.   Není-li převedení na jiné pracovní místo technicky nebo objektivně proveditelné nebo nelze-li je rozumně požadovat na základě náležitého odůvodnění, je dotyčné zaměstnankyni přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví.“

10

Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Ochrana práv“, stanoví:

„Členské státy zavedou do svých vnitrostátních právních řádů veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnily všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, uplatnit svá práva soudní cestou nebo, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, tím, že se obrátí na jiný příslušný orgán.“

11

Článek 1 směrnice 2006/54, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání.

Obsahuje proto ustanovení k provádění zásady rovného zacházení, pokud jde o:

Rovněž obsahuje ustanovení k zajištění účinnějšího provádění této zásady prostřednictvím zavedení příslušných postupů.“

12

V článku 2 této směrnice, nadepsaném „Definice“, se stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se:

[…]

2.   Pro účely této směrnice diskriminace zahrnuje:

[…]

13

Článek 14 odst. 1 uvedené směrnice rozšiřuje zákaz diskriminace, mimo jiné, na pracovní podmínky a stanoví následující:

„Ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o:

[…]

[…]“

14

Pokud jde o důkazní břemeno a přístup ke spravedlnosti v případě přímé nebo nepřímé diskriminace, stanoví čl. 19 odst. 1 a 4 téže směrnice následující:

„1.   Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

[…]

4.   Odstavce 1, 2 a 3 se rovněž vztahují na:

[…]“

15

Článek 28 směrnice 2006/54 stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčena ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství, ani směrnice 96/34 a 92/85.

16

Sociální dávky související s riziky během kojení byly začleněny do španělského právního řádu Ley Orgánica 3/2007, para la igualdad efectiva de mujeres y hombres (zákon č. 3/2007 o účinném prosazování rovnosti žen a mužů) ze dne 22. března 2007 (BOE č. 71, s. 12611, ze dne 23. března 2007, dále jen „zákon č. 3/2007“).

17

Účelem zákona č. 3/2007 je podporovat začlenění žen do pracovního procesu tím, že jim bude umožněno sladit jejich pracovní život s jejich životem soukromým a rodinným.

18

Dvanácté doplňkové ustanovení tohoto zákona přineslo změnu článku 26 Ley 31/1995 de Prevención de Riesgos Laborales (zákon č. 31/1995 o prevenci pracovních rizik), ze dne 8. listopadu 1995 (BOE č. 269, ze dne 10. listopadu 1995, s. 32590, dále jen „zákon č. 31/1995“), v tom smyslu, že v této souvislosti byla zavedena ochrana zaměstnankyně a novorozeného dítěte v rizikových situacích, k nimž dochází během kojení, pokud podmínky pracovního místa mohou mít negativní důsledky pro zdraví zaměstnankyně nebo dítěte.

19

Článek 26 zákona č. 31/1995 zní následovně:

„1.   V rámci hodnocení rizik [pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců] uvedených v článku 16 tohoto zákona musí být určeno, jakým způsobem, do jaké míry a po jakou dobu jsou těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně krátce po porodu vystaveny činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, které mohou mít negativní dopad na zdraví zaměstnankyň nebo plodu, při kterékoliv činnosti, která může jakýmkoli způsobem představovat zvláštní riziko. Pokud lze z výsledků hodnocení vyvodit závěr, že existuje riziko pro bezpečnost nebo zdraví výše uvedených zaměstnankyň nebo že je možný dopad na těhotenství nebo kojení výše uvedených zaměstnankyň, přijme zaměstnavatel opatření nezbytná k tomu, aby zamezil vystavení tomuto riziku, a sice úpravou pracovních podmínek či pracovní doby dotčené zaměstnankyně.

V rámci těchto opatření lze v případě nutnosti přistoupit i nevykonávání noční práce nebo práce na směny.

2.   Pokud zdravotní oddělení [INSS] nebo některá ze zdravotních pojišťoven, podle toho, s jakou institucí sjednal zaměstnavatel krytí profesních rizik, potvrdí prostřednictvím zprávy lékaře Servicio Nacional de Salud [státní zdravotní služba, Španělsko], který danou zaměstnankyni ošetřuje, že úprava pracovních podmínek nebo pracovní doby není možná, nebo že podmínky daného pracovního místa mohou mít i navzdory takovéto úpravě negativní dopad na zdraví těhotné zaměstnankyně nebo plodu, je taková zaměstnankyně převedena na jiné pracovní místo nebo jinou pozici, jež jsou slučitelné s jejím stavem. Za tímto účelem vypracuje zaměstnavatel po konzultaci se zástupci zaměstnanců souhrnný přehled pracovních míst, jež jsou prosta rizik.

Změna pracovního místa nebo pozice se provádí v souladu s předpisy a kritérii používanými v případech funkční mobility a je účinná až do okamžiku, kdy zaměstnankyni její zdravotní stav umožní, aby se vrátila zpět na své původní pracovní místo.

[…]

3.   Není-li taková změna pracovního místa technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, lze rozhodnout, že dotčená zaměstnankyně přechází do stavu přerušení pracovní smlouvy z důvodu rizika během těhotenství, který je upraven v čl. 45 odst. 1 písm. d) [Real Decreto Legislativo 1/1995, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské nařízení s mocí zákona č. 1/1995, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 24. března 1995 (BOE č. 75, ze dne 29. března 1995, s. 9654)], a to na dobu nezbytnou k ochraně její bezpečnosti a zdraví nebo na tak dlouho, dokud bude nemožné převést zaměstnankyni na její původní místo nebo na jiné pracovní místo slučitelné s jejím stavem.

4.   Ustanovení odstavců 1 a 2 tohoto článku jsou použitelná i na dobu kojení, za předpokladu, že pracovní podmínky mohou mít negativní dopad na zdraví zaměstnankyně nebo dítěte a potvrdí-li tuto skutečnost zdravotní oddělení [INSS] nebo některá ze zdravotních pojišťoven, podle toho, s jakou institucí sjednal zaměstnavatel krytí profesních rizik, prostřednictvím zprávy lékaře Servicio Nacional de Salud [státní zdravotní služba], který zaměstnankyni nebo její dítě ošetřuje. Pokud jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 3 tohoto článku, může být rovněž rozhodnuto o převedení zaměstnankyně do stavu přerušení pracovní smlouvy z důvodu rizika během kojení dětí mladších devíti měsíců, které je upraveno v čl. 45 odst. 1 písm. d) [královského nařízení s mocí zákona č. 1/1995].

[…]“

20

Osmnácté dodatečné ustanovení zákona č. 3/2007 změnilo španělské právní předpisy tak, aby doba kojení byla výslovně stanovena jako jedna ze situací pokrytých Ley General de la Seguridad Social – Real Decreto Legislativo 1/1994 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley General de la Seguridad Social (královské nařízení s mocí zákona 1/1994, kterým se schvaluje přepracované znění obecného zákona o sociálním zabezpečení), ze dne 20. června 1994 (BOE č. 154, ze dne 29. června 1994, s. 20658, dále jen „obecný zákon o sociálním zabezpečení“).

21

Článek 135a obecného zákona o sociálním zabezpečení stanoví:

„Chráněná situace. – Pro účely peněžité dávky z důvodu rizika během kojení se za chráněnou situaci považuje doba, na kterou byla přerušena pracovní smlouva v případě, kdy, přestože je zaměstnankyně nucena přejít ze svého pracovního místa na jiné pracovní místo slučitelné s jejím stavem, taková změna pracovního místa není podle čl. 26 odst. 4 zákona č. 31/1995 technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění.“

22

Článek 135b obecného zákona o sociálním zabezpečení stanoví:

„Peněžité dávky – Peněžitá dávka z důvodu rizika během kojení je zaměstnankyni poskytována ve lhůtách a za podmínek, které tento zákon stanoví v souvislosti s peněžitou dávkou z důvodu rizik během těhotenství, a její poskytování se ukončí v okamžiku, kdy dítě dovrší věk devíti měsíců, ledaže je příjemkyně této dávky předtím převedena na své původní pracovní místo nebo na jiné pracovní místo slučitelné s jejím stavem.“

23

Článek 96 odst. 2 Ley 36/2011, reguladora de la jurisdicción social (zákon č. 36/2011, kterým se upravuje soudnictví ve věcech pracovněprávních), ze dne 10. října 2011 (BOE č. 245, s. 106584, ze dne 11. října 2011), pokud jde o procesní právo, stanoví:

„Důkazní břemeno v případech diskriminace a pracovních úrazů

[…]

2.   V řízeních týkajících se odpovědnosti z pracovních úrazů a nemocí z povolání je na osobě odpovědné za bezpečnost a na těch osobách, které mají podíl na nepříznivé situaci, aby prokázaly, že byla přijata opatření nezbytná k předcházení nebo zabránění riziku, a aby předložily důkaz o jakýchkoli jiných faktorech, které vylučují nebo zmírňují jejich odpovědnost. Odpovědnosti se nelze zprostit na základě drobné chyby zaměstnance nebo pochybení přičitatelného obvyklému způsobu výkonu dotčené práce nebo pochybení přičitatelného důvěře v tento obvyklý způsob výkonu práce.“

24

Z předkládacího rozhodnutí plyne, že Elda Otero Ramos pracuje jako zdravotní sestra na oddělení urgentní péče Centro Hospitalario Universitario de A Coruña (fakultní nemocnice ve městě Coruña, Španělsko, dále jen „FN“), veřejné nemocnice, která spadá pod zdravotní správu autonomní oblasti Galicie.

25

Dne 22. prosince 2011 porodila E. Otero Ramos dítě, které od narození kojila.

26

Dne 19. března 2012 informovala E. Otero Ramos svého zaměstnavatele, že kojí dítě a že plnění pracovních úkolů, které si žádá její pracovní místo, jsou takové povahy, že mohou mít negativní důsledky na toto kojení a mohou ji vystavovat rizikům pro její zdraví nebo bezpečnost, zejména kvůli komplexnosti pracovního režimu ve směnném provozu, ionizujícímu záření, nozokomiálním infekcím a stresu. Podala proto žádost o úpravu pracovních podmínek a přijetí preventivních opatření.

27

Dne 10. dubna 2012 vydalo ředitelství FN zprávu, ve které uvedlo, že pracovní místo E. Otero Ramos nepředstavuje žádné riziko pro kojení jejího dítěte, a kterou odmítlo žádost, jež zaměstnankyně podala.

28

Dne 8. května 2012 požádala E. Otero Ramos Dirección Provincial del Instituto Nacional de la Seguridad Social de A Coruña (provinciální ředitelství INSS ve městě Coruña, Španělsko) o vydání lékařského osvědčení pro účely přiznání peněžitých dávek za riziko během kojení, jímž se uznává, že existuje riziko pro kojení jejího dítěte.

29

Provinciální ředitelství INSS ve městě Coruña vzalo pro posouzení této žádosti v úvahu rozhodnutí ředitele lidských zdrojů FN osvědčující, že pracovní místo E. Otero Ramos, tedy pracovní místo zdravotní sestry na oddělení urgentní péče, bylo zahrnuto na souhrnný seznam pracovních míst prostých rizika, který FN vyhotovila po předchozí konzultaci se zástupci zaměstnanců. Uvedené ředitelství zohlednilo i lékařskou zprávu, kterou vyhotovil lékař z oddělení preventivního lékařství a prevence pracovních rizik, která potvrzovala, že E. Otero Ramos byla vyšetřena, a uváděla, že dotčená zaměstnankyně je způsobilá plnit pracovní úkoly související s jejím pracovním místem.

30

Na základě těchto dokumentů měl INSS rozhodnutím ze dne 10. května 2012 za to, že nebylo prokázáno, že pracovní místo E. Otero Ramos představuje riziko pro kojení jejího dítěte, a z toho důvodu žádost dotčené zaměstnankyně zamítl.

31

Dne 11. července 2012 podala E. Otero Ramos proti tomuto rozhodnutí žalobu k Juzgado de lo Social No 2 de A Coruña (soud pro pracovněprávní spory ve městě Coruña, Španělsko), přičemž uvedla, že na svém pracovním místě byla vystavena riziku pro kojení svého dítěte. Na podporu uvedeného tvrzení přiložila k žalobě dopis podepsaný jejím přímým nadřízeným, a sice vedoucím oddělení urgentní péče FN, který uváděl, že práce zdravotní sestry na tomto oddělení představuje pro kojící zaměstnankyni a její dítě fyzické, chemické, biologické a psychosociální riziko.

32

Dne 24. října 2013 uvedený soud zamítl žalobu podanou E. Otero Ramos z důvodu, že nebylo prokázáno, že pracovní místo této zaměstnankyně představovalo namítané riziko. Uvedený soud měl kromě toho za to, že spor, který mu byl předložen, byl totožný s dalšími věcmi, ve kterých jak Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), tak předkládající soud, tedy Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud v Galicii, Španělsko), zaujaly striktní postoj v oblasti posouzení důkazního břemene, pokud jde o existenci rizika, které je relevantní pro přiznání dávek, a že v projednávaném případě žádná nová informace neodůvodňuje, aby se uvedený soud od tohoto postoje odchýlil.

33

E. Otero Ramos se proti tomuto rozhodnutí odvolala k předkládajícímu soudu.

34

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda lze pravidla týkající se důkazního břemene, která jsou stanovena v článku 19 směrnice 2006/54, použít při prokazování existence rizikové situace během kojení ve smyslu čl. 26 odst. 3 zákona č. 31/1995, jímž se do vnitrostátního práva provádí čl. 5 odst. 3 směrnice 92/85.

35

Podle předkládajícího soudu se na takový případ tato pravidla použijí, jelikož pracovní volno stanovené v čl. 5 odst. 3 směrnice 92/85 lze kvalifikovat jako „podmínky zaměstnání a pracovní podmínky“ ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/54. Takovému výkladu podle jeho názoru nasvědčuje také okolnost, že podle čl. 2 odst. 2 písm. c) této směrnice jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou představuje diskriminaci ve smyslu směrnice 92/85.

36

Předkládající soud se za předpokladu, že se článek 19 směrnice 2006/54 použije v takové věci, jako je věc v původním řízení, táže, jakým způsobem je třeba tato pravidla použít, a zejména jakým způsobem je třeba rozložit důkazní břemeno na účastníky řízení. Konkrétně se tento soud táže, zda zpráva vypracovaná přímým nadřízeným dotčené zaměstnankyně potvrzující existenci rizika pro kojení, představuje indicii pro předpoklad, že se jedná o diskriminaci na základě pohlaví ve smyslu tohoto ustanovení, a zda přehled pracovních míst prostých rizik, který vyhotovil zaměstnavatel, společně se zprávou vydanou oddělením prevence, která bez dalšího vysvětlení uváděla, že uvedená zaměstnankyně je způsobilá k práci, dostatečně prokazují, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

37

V případě, že by existovaly indicie prokazující tvrzené riziko, nabízela by se také otázka, kdo, zda kojící zaměstnankyně, nebo zaměstnavatel, musí prokázat, že i) úprava pracovních podmínek nebo pracovní doby zaměstnankyně není proveditelná nebo, že navzdory takové úpravě mohou pracovní podmínky kojící zaměstnankyně negativně ovlivnit její zdraví nebo zdraví dítěte ve smyslu čl. 26 odst. 2 zákona č. 31/1995, jímž se provádí čl. 5 odst. 2 směrnice 92/85, a že ii) převedení na jiné pracovní místo není technicky nebo objektivně proveditelné nebo jej nelze od zaměstnavatele rozumně požadovat na základě náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 26 odst. 3 tohoto zákona, jímž se provádí čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice.

38

Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud v Galicii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

39

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedené článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru (rozsudky ze dne 19. září 2013, Betriu Montull, C‑5/12, EU:C:2013:571, bod 40 a citovaná judikatura, a ze dne 13. února 2014, TSN a YTN, C‑512/11 a C‑513/11, EU:C:2014:73, bod 32).

40

I když tedy po formální stránce předkládající soud omezil své otázky na výklad článku 19 směrnice 2006/54 a čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 92/85, taková skutečnost nebrání Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu práva Unie, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil. V tomto ohledu je na Soudním dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (obdobně viz rozsudky ze dne 19. září 2013, Betriu Montull, C‑5/12, EU:C:2013:571, bod 41 a citovaná judikatura a ze dne 13. února 2014, TSN a YTN, C‑512/11 a C‑513/11, EU:C:2014:73, bod 33).

41

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí a ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že E. Otero Ramos zpochybňuje u předkládajícího soudu hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, na kterém je založeno rozhodnutí INSS, jelikož toto hodnocení nebylo provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85.

42

Vzhledem k těmto úvahám je třeba přeformulovat položené otázky v tom smyslu, že podstatou první otázky položené předkládajícím soudem je to, zda se čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 použije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy zaměstnankyně zpochybňuje u vnitrostátního soudu nebo u jakékoliv jiného příslušného orgánu dotčeného členského státu hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, jelikož toto hodnocení nebylo provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85.

43

V případě kladné odpovědi se předkládající soud svojí druhou a čtvrtou otázkou táže, jaké jsou podmínky pro použití čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení.

44

V zájmu poskytnutí užitečné odpovědi na tuto otázku, jak byla přeformulována v bodě 42 tohoto rozsudku, je třeba na prvním místě připomenout požadavky, které v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 musí splňovat hodnocení rizik, která obnáší pracovní místo kojící zaměstnankyně.

45

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 ukládá zaměstnavateli pro všechny činnosti, které by mohly v tomto ohledu představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I uvedené směrnice, zhodnotit povahu, stupeň a trvání expozice, které je zaměstnankyně vystavena ve smyslu článku 2 této směrnice, buď přímo, nebo pomocí služeb provádějících ochranná opatření a opatření k prevenci rizik. Toto hodnocení se provádí s cílem zhodnotit všechna rizika pro bezpečnost a zdraví a všechny možné účinky na těhotenství nebo kojení a rozhodnout, jaká opatření je třeba přijmout.

46

Pro účely výkladu čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, je třeba vzít v úvahu obecné zásady, jejichž účelem je podle čl. 3 odst. 2 této směrnice vytvořit návod pro hodnocení uvedené v čl. 4 odst. 1.

47

Ze strany 6 a 7 obecných zásad vyplývá, že hodnocení rizik „je systematický přezkum všech složek pracovní činnosti“, který zahrnuje nejméně tři fáze.

48

První fáze spočívá v určení rizik (fyzikálních a biologických činitelů, průmyslových postupů, pohybů a držení těla, duševní a tělesné únavy a jiných druhů tělesné a duševní zátěže). Druhá fáze upravuje identifikaci kategorií zaměstnanců (těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň), které jsou vystaveny jednomu nebo více z uvedených rizik. Třetí fáze, tedy hodnocení rizik, je kvalitativně a kvantitativně „jednou z nejcitlivějších fází procesu, neboť ten, kdo dané hodnocení provádí, musí k tomu být způsobilý a přihlížet k relevantním informacím […] za použití vhodných metod, které mu umožní dojít k závěru, zda zjištěné nebezpečí představuje rizikovou situaci pro zaměstnankyně, či nikoli.“

49

Obecné zásady uvádějí na stranách 11 a 12, že „mohou existovat různá rizika podle toho, zda jsou zaměstnankyně těhotné, krátce po porodu nebo kojí“. Pokud jde zvláště o kojící ženy, zaměstnavatelé musí během kojení pravidelně přezkoumávat rizika, aby v co největší možné míře zabránili nebo omezili vystavení těchto zaměstnankyň rizikům pro zdraví nebo bezpečnost, zejména vystavení určitým látkám, jako je olovo, organická rozpouštědla, pesticidy a antimitotika. Některé z nich totiž přecházejí do mateřského mléka a předpokládá se, že dítě je na ně obzvlášť citlivé. Tyto obecné zásady také uvádějí, že v těchto zvláštních případech může být nezbytné odborné stanovisko znalců pracovního lékařství.

50

Kromě toho uvedené obecné zásady obsahují na stranách 13 až 35 dvě podrobné tabulky. První tabulka se týká hodnocení rizik, situací a obecných rizik, kterým je vystavena většina těhotných žen, žen po porodu nebo kojících žen. Druhá tabulka, nadepsaná „Konkrétní rizika“, úvodem uvádí, že jelikož je těhotenství dynamický stav, který se neustále mění a vyvíjí, mohou stejné pracovní podmínky vést ke vzniku různých problémů z hlediska zdraví a bezpečnosti u různých žen v různých fázích těhotenství a znovu při návratu dotyčné do práce po porodu či během kojení. Některé z těchto potíží jsou předvídatelné a obecně platné, jiné budou záviset na konkrétních okolnostech a anamnézách.

51

Z obecných zásad vyplývá, že aby hodnocení rizik, která představuje pracovní místo kojící zaměstnankyně, splnilo požadavky čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, musí zahrnovat specifické přezkoumání konkrétní situace dotčené zaměstnankyně, aby určilo, zda je ohrožena bezpečnost nebo zdraví dané zaměstnankyně nebo jejího dítěte.

52

Na druhém místě je třeba připomenout, že na základě čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalované straně prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

53

Článek 19 odst. 4 písm. a) této směrnice mimo jiné uvádí, že pravidla přenesení důkazního břemene upravená v odstavci 1 téhož článku se použijí rovněž na situace, které pokrývá, pokud jde o diskriminaci na základě pohlaví, směrnice 92/85.

54

Je tudíž třeba určit, zda taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je diskriminací na základě pohlaví ve smyslu směrnice 2006/54.

55

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 diskriminace zahrnuje zejména „jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu […] směrnice [92/85]“.

56

Jak výslovně stanoví článek 1 směrnice 92/85, účelem uvedené směrnice je uskutečňování opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň.

57

Jak již Soudní dvůr rozhodl, cílem sledovaným pravidly práva Unie upravujícími rovné postavení mužů a žen v oblasti práv těhotných žen, žen krátce po porodu a kojících žen je jejich ochrana před porodem a po porodu (rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Danosa, C‑232/09, EU:C:2010:674, bod 68 a citovaná judikatura).

58

Ze čtrnáctého bodu odůvodnění a z článku 8 směrnice 92/85 kromě toho vyplývá, že „zranitelnost těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň činí nezbytným nárok na mateřskou dovolenou po dobu nejméně čtrnácti po sobě jdoucích týdnů, rozložených před porodem nebo po porodu, a povinnou mateřskou dovolenou v trvání nejméně dvou týdnů rozložených před nebo po porodu.“ Mateřská dovolená má tedy chránit těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni krátce po porodu a kojící zaměstnankyni.

59

Z toho vyplývá, že jelikož situace kojící ženy úzce souvisí s mateřstvím, a zejména „s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou“, musí být kojící zaměstnankyně chráněny na stejném základě jako těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu.

60

Jakékoliv méně příznivé zacházení se zaměstnankyní v souvislosti s kojením je proto třeba považovat za spadající do oblasti působnosti čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54, a jde tudíž o přímou diskriminaci na základě pohlaví.

61

V této souvislosti je třeba uvést, že co se týče ochrany těhotenství a mateřství, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/54 tím, že vyhrazuje členským státům právo zachovat nebo přijmout ustanovení k zajištění této ochrany, uznává s ohledem na zásadu rovného zacházení pro obě pohlaví oprávněnost jednak ochrany biologického stavu ženy v průběhu jejího těhotenství a po něm, a jednak ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po porodu (rozsudek ze dne 30. září 2010, Roca Álvarez, C‑104/09, EU:C:2010:561, bod 27 a citovaná judikatura).

62

Jak uvedla generální advokátka v bodě 57 svého stanoviska, pokud rizika, která představuje pracovní místo kojící zaměstnankyně, nebyla posouzena v souladu s požadavky čl. 4 odst. 1 92/85, dotčená zaměstnankyně a její dítě jsou zbaveni ochrany, která jim musí být poskytnuta podle této směrnice, protože mohou být vystaveni případným rizikům, jejichž existence nebyla řádně posouzena při hodnocení rizik, která představuje pracovní místo dotčené zaměstnankyně. V tomto ohledu nemůže být s kojící zaměstnankyní zacházeno stejným způsobem jako s jakýmkoliv jiným zaměstnancem, jelikož její specifická situace nutně vyžaduje speciální zacházení ze strany zaměstnavatele.

63

Neprovedení hodnocení rizika, které představuje pracovní místo kojící zaměstnankyně, v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 musí být proto považováno za méně příznivé zacházení se ženou spojené s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu této směrnice a představuje, jak vyplývá z bodu 60 tohoto rozsudku, přímou diskriminaci na základě pohlaví ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54.

64

Podle článku 14 směrnice 2006/54 spadá tato diskriminace pod zákaz upravený touto směrnicí, jelikož se vztahuje k pracovním podmínkám a podmínkám zaměstnání dotčené zaměstnankyně ve smyslu odst. 1 písm. c) tohoto článku. Z článku 5 směrnice 92/85 totiž vyplývá, že důsledkem zjištění rizika pro zdraví nebo bezpečnost této zaměstnankyně či účinků na kojení při hodnocení upraveném v článku 4 uvedené směrnice bude úprava jejích pracovních podmínek nebo pracovní doby, převedení na jiné pracovní místo, nebo také uvolnění z práce během celého období, které je nezbytné pro ochranu její bezpečnosti a zdraví.

65

Vzhledem k těmto úvahám je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy kojící zaměstnankyně zpochybňuje u vnitrostátního soudu nebo u jakékoliv jiného příslušného orgánu dotčeného členského státu hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, jelikož toto hodnocení nebylo provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85.

66

Podstatou druhé, třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, jak byly přeformulovány v bodě 43 tohoto rozsudku, je, jaké jsou podmínky pro použití čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení.

67

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že pravidla pro dokazování upravená v tomto ustanovení se nepoužijí v okamžiku, kdy dotčená zaměstnankyně žádá o úpravu pracovních podmínek nebo o peněžitou dávku z důvodu rizika během kojení, jako v projednávaném případě, přičemž požaduje, aby hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, bylo provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85. Tato pravidla se použijí až v pozdější fázi, ve které dotčená zaměstnankyně zpochybňuje rozhodnutí o tomto hodnocení rizik u soudu nebo jiného příslušného orgánu.

68

Nicméně podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54, je na zaměstnankyni, která se cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení, aby doložila soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nebo důkazy nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Kelly, C‑104/10, EU:C:2011:506, bod 29).

69

V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, to znamená, že dotčená zaměstnankyně musí předložit předkládajícímu soudu nebo jinému příslušnému orgánu dotčeného členského státu skutečnosti nebo důkazy, které mohou prokázat, že hodnocení rizik, která představuje její pracovní místo, nebylo provedeno v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, a tudíž byla diskriminována.

70

Výlučně v případě, kdy dotčená zaměstnankyně předloží tyto skutečnosti nebo důkazy, dojde k přenesení důkazního břemene a bude na žalované straně, aby prokázala, že nedošlo k porušení zásady zákazu diskriminace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Kelly, C‑104/10, EU:C:2011:506, bod 30).

71

V daném případě je třeba poukázat na to, že dopis předložený E. Otero Ramos, který podepsal její přímý nadřízený, a sice vedoucí oddělení urgentní péče FN, vede k odůvodněnému závěru, že pracovní místo dotčené zaměstnankyně představuje fyzické, chemické, biologické a psychosociální riziko pro kojení, a podle všeho proto popírá výsledky hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, na kterých spočívá rozhodnutí INSS a které uvedená zaměstnankyně zpochybňuje.

72

Jak zdůraznila generální advokátka v bodech 46 a 47 svého stanoviska, dokumenty, na kterých je založeno toto hodnocení, neobsahují podrobnější odůvodnění, které vedlo k učiněným závěrům.

73

Za těchto okolností je třeba uvést, že dopis předložený E. Otero Ramos automaticky představuje důkaz, který může prokázat, že hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, nezahrnovalo konkrétní prošetření zohledňující její individuální situaci, a že proto, jak vyplývá z bodu 51 tohoto rozsudku, toto hodnocení nesplňuje požadavky čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85. Je však na předkládajícím soudu – jediném příslušném k posouzení relevantních skutkových okolností a důkazů v souladu s vnitrostátními procesními pravidly – aby ověřil, zda tomu tak skutečně je.

74

Poté bude na žalované straně, aby prokázala, že hodnocení rizik upravené v článku 4 směrnice 92/85 bylo provedeno v souladu s požadavky tohoto ustanovení, přičemž dokumenty, jako je prohlášení zaměstnavatele, podle kterého je pracovní místo klasifikováno jako „prosté rizika“ společně s prohlášením, podle kterého je dotčená zaměstnankyně „způsobilá“ k práci bez podrobnějšího vysvětlení učiněných závěrů, nemohou samy o sobě vést k nevyvratitelné domněnce, že tomu tak skutečně je. Pokud by se tak nestalo, byly by svého užitečného účinku zbaveny jak uvedené ustanovení, tak pravidla pro dokazování upravená v článku 19 směrnice 2006/54.

75

Kromě toho je třeba poukázat na to, že tatáž pravidla pro dokazování se použijí v rámci článku 5 směrnice 92/85. Konkrétně, jelikož kojící zaměstnankyně požaduje uvolnění z práce na celou dobu nezbytnou pro ochranu její bezpečnosti a zdraví a předkládá informace, které mohou nasvědčovat tomu, že ochranná opatření uvedená v odstavcích 1 a 2 tohoto článku, tedy úprava pracovních podmínek dotčené zaměstnankyně nebo převedení na jiné pracovní místo, nebyla proveditelná, je na zaměstnavateli, aby prokázal, že tato opatření technicky a objektivně proveditelná byla a mohla být rozumně požadována.

76

Z výše uvedeného vyplývá, že na druhou, třetí a čtvrtou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, je na dotčené zaměstnankyni, aby předložila skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že hodnocení rizik, která obnáší její pracovní místo, nebylo provedeno v souladu s požadavky čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, a které tak nasvědčují tomu, že došlo k přímé diskriminaci na základě pohlaví ve smyslu směrnice 2006/54, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Poté bude na žalované straně, aby prokázala, že uvedené hodnocení rizik bylo provedeno v souladu s požadavky tohoto ustanovení, a tedy nedošlo k porušení zásady zákazu diskriminace.

77

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: