1.

Předmětem projednávané věci je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Kammergericht Berlin (odvolací soud v Berlíně, Německo) a jež se týká výkladu článku 18 SFEU, pokud jde o zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, a článku 45 SFEU, pokud jde o volný pohyb pracovníků.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu vedeného mezi Konradem Erzbergerem, akcionářem, a TUI AG, německou společností, ohledně ustavení dozorčí rady této společnosti. Tento akcionář poukazuje zejména na neslučitelnost německé právní úpravy v oblasti spoluúčasti pracovníků na rozhodování ve společnosti s články 18 a 45 SFEU, neboť podle této vnitrostátní právní úpravy přísluší právo volit a být voleni ve volbách zástupců pracovníků v dozorčí radě společnosti pouze zaměstnancům, kteří pracují v závodech této společnosti nebo ve společnostech náležejících do téže skupiny, jež se nacházejí na německém území.

3.

Principiální otázkou, kolem které se odvíjí projednávaná věc, je, zda členské státy mohou být v kontextu tuzemského systému spoluúčasti pracovníků povinny přiznat na základě článků 18 a 45 SFEU zaměstnancům zaměstnaným v dceřiných společnostech usazených v jiných členských státech stejné právo volit a být voleni, jaké náleží pracovníkům tuzemským.

4.

V tomto stanovisku vysvětlím důvody, ze kterých se domnívám, že tato otázka vyžaduje zápornou odpověď a články 18 a 45 SFEU nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení.

5.

V ustanovení § 1 zákona o spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování (Gesetz über die Mitbestimmung der Arbeitnehmer ( 2 )) ze dne 4. května 1976 (dále jen „MitbestG“), který je nadepsán „Podniky, na něž se vztahuje tento zákon“, se v odstavci 1 stanoví:

„V podnicích

přiznává tento zákon zaměstnancům právo na spoluúčast na rozhodování.“

6.

V ustanovení § 3 MitbestG, který je nadepsán „Zaměstnanci a podnik“, se v odstavci 1 stanoví:

„Za zaměstnance ve smyslu tohoto zákona se považují

Osoby uvedené v § 5 odst. 2 BetrVG nejsou zaměstnanci ve smyslu tohoto zákona.“

7.

V ustanovení § 5 MitbestG, který je nadepsán „Skupiny podniků“, se v odstavci 1 stanoví:

„Pokud je podnik […] podnikem s dominantním postavením v rámci skupiny [§ 18 odst. 1 zákona o akciových společnostech (Aktiengesetz, dále jen „AktG“)], mají pro účely uplatnění tohoto zákona zaměstnanci podniků patřících ke skupině srovnatelné postavení se zaměstnanci podniku s dominantním postavením […]“

8.

V ustanovení § 7 MitbestG, který je nadepsán „Složení dozorčí rady“, se v odst. 1 bodě 3, odst. 2 bodě 2 a odstavci 4 stanoví ( 3 ):

„(1)   Dozorčí rada podniku,

[…]

[…]

(2)   Z členů dozorčí rady zastupujících zaměstnance je

[…]

[…]

(4)   Zaměstnanci podniku uvedení v odstavci 2 musí být starší 18 let věku a být u podniku zaměstnáni alespoň po dobu 1 roku. Do tohoto jednoletého období zaměstnání v podniku je nutno připočítat období zaměstnání u jiného podniku, jehož zaměstnanci se na základě tohoto zákona účastní voleb členů dozorčí rady předmětného podniku. Tato období musí bezprostředně předcházet okamžiku, od kterého zaměstnanci získávají právo na účast ve volbách členů dozorčí rady podniku. Zároveň musí být splněny ostatní podmínky volitelnosti stanovené v § 8 odst. 1 BetrVG.“

9.

V ustanovení § 10 MitbestG, který je nadepsán „Volby zástupců“, se v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„(1)   V každém závodě podniku volí zaměstnanci delegáty v tajné volbě a podle zásady poměrného zastoupení.

(2)   Právo volit delegáty mají zaměstnanci podniku, kteří dovršili věk 18 let. Ustanovení § 7 druhé věty BetrVG se použije obdobně.

(3)   Delegátem mohou být zvoleni zaměstnanci uvedení v odst. 2 první větě, kteří splňují požadavky volitelnosti uvedené v § 8 BetrVG.“

10.

V ustanovení § 7 BetrVG, ve znění ze dne 25. září 2001 ( 4 ), nadepsaného „Volební právo“, se stanoví:

„Právo volit má každý zaměstnanec podniku, který dovršil věk 18 let. Jsou-li zaměstnanci jiného zaměstnavatele přenecháni k výkonu práce jinému zaměstnavateli, mají právo volit, pokud jsou v závodě zaměstnáni déle než tři měsíce.“

11.

V ustanovení § 8 BetrVG, nadepsaného „Volitelnost“, se stanoví:

„(1)   Právo být volen mají všichni zaměstnanci, kteří mají právo volit, pracují šest měsíců v závodě či jako domácí zaměstnanci s hlavní činností pro závod. Do této šestiměsíční lhůty příslušnosti k závodu se započítává i doba, během které patřil zaměstnanec bezprostředně předtím do jiného závodu téhož podniku nebo skupiny podniků (§ 18 odst. 1 AktG). Právo být volen nemá ten, kdo v důsledku trestního odsouzení nemá způsobilost nabývat práva veřejnou volbou.

(2)   Je-li závod v provozu méně než šest měsíců, mají odchylně od odstavce 1 o šestiměsíční lhůtě příslušnosti k závodu právo být voleni zaměstnanci, kteří pracovali v závodě v době zahájení volby do závodní rady a kteří splňují ostatní podmínky volitelnosti.“

12.

Žalobcem (nyní odvolatelem) ve sporu v původním řízení je K. Erzberger, který je akcionářem žalované společnosti TUI se sídlem v Berlíně (Německo) a Hannoveru (Německo). Společnost TUI stojí v čele skupiny společností, které ovládá (dále jen „skupina TUI“), jež působí v odvětví cestovního ruchu. Skupina TUI provozuje svou činnost v celosvětovém měřítku a zaměstnává přibližně 10103 osob v Německu a přibližně 39536 osob v jiných členských státech Evropské unie. Ani společnost TUI, ani žádná jiná společnost skupiny TUI nemá závislé pobočky či závody v jiných členských státech, než je stát jejich sídla.

13.

V souladu se zákonem o spoluúčasti na rozhodování tvoří dozorčí radu společnosti TUI ( 5 ) 20 členů, z nichž deset jsou akcionáři a deset členové zastupující zaměstnance ( 6 ).

14.

Ustanovení § 98 AktG stanoví v případě sporu o tom, podle jakých právních předpisů bude vytvořena dozorčí rada, možnost požádat o určení soudem. Této možnosti využil K. Erzberger.

15.

Konrad Erzberger poukazuje zejména na to, že složení dozorčí rady společnosti TUI je nesprávné. Tato dozorčí rada měla být složena jen z členů, které zvolili akcionáři společnosti. Německá právní úprava v oblasti spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování neměla být na složení této dozorčí rady uplatněna, neboť porušuje články 18 a 45 SFEU. Společnost TUI se naproti tomu v podstatě domnívá, že tato právní úprava je v souladu s unijním právem.

16.

Landgericht Berlin (krajský soud v Berlíně), který se věcí zabýval v prvním stupni, v usnesení ze dne 12. května 2015 neuznal rozpor německých ustanovení o spoluúčasti na rozhodování s unijním právem.

17.

Konrad Erzberger podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k předkládajícímu soudu, který vyjádřil pochybnosti o slučitelnosti německé právní úpravy v oblasti spoluúčasti na rozhodování s unijním právem.

18.

Předkládající soud v tomto ohledu poukázal na to, že podle většinového názoru panujícího v německé judikatuře a právní vědě ( 7 ) jsou v Německu za „zaměstnance“ pro účely zákona o spoluúčasti na rozhodování považováni jen zaměstnanci takových podniků, které se nacházejí v tuzemsku. Výše uvedené sice nevyplývá ze znění daných ustanovení tohoto zákona, avšak takový závěr lze dovodit ze zásady teritoriality, podle níž nelze rozšířit německý společenský řád na výsostná území jiných států, ve spojení s historií vzniku tohoto zákona ( 8 ).

19.

Předkládající soud poukázal rovněž na to, že podle judikatury Bundesarbeitsgericht (spolkový pracovní soud, Německo) ( 9 ) se BetrVG, jehož § 5 odst. 1 stanoví definici pojmu „zaměstnanec“, na nějž odkazuje § 3 MitbestG ( 10 ), nepoužije na závody německých podniků, které se nenacházejí v tuzemsku.

20.

Podle předkládajícího soudu vyplývá z výše uvedeného, že právo volit členy dozorčí rady z řad zaměstnanců a právo být volen jako delegát a stát se členem dozorčí rady mají jen zaměstnanci pracující v Německu. Dále musí z funkcí vykonávaných v dozorčí radě odstoupit zaměstnanec, který začne vykonávat práci v jiném členském státě, ačkoli je nadále zaměstnán u německé společnosti nebo v jednom z podniků náležejících ke skupině.

21.

Předkládající soud považuje za možné, že zaměstnanec je z důvodu německé právní úpravy týkající se práva zaměstnanců na spoluúčast při rozhodování diskriminován na základě státní příslušnosti ve smyslu článku 18 SFEU tím, že na rozdíl od zaměstnanců v Německu nemohou zaměstnanci zaměstnaní v jiném členském státě, u nichž se zpravidla nejedná o německé státní příslušníky, volit do dozorčího orgánu žalované ani být do něho voleni, a nejsou tudíž v dozorčím orgánu dostatečně zastoupeni. Předkládající soud neshledává žádné dostatečné odůvodnění takové praxe.

22.

Předkládající soud považuje v každém případě za možné, že německou úpravou týkající se práva zaměstnanců na spoluúčast při rozhodování je porušováno právo na volný pohyb zaměstnanců, stanoveného v článku 45 SFEU. Tato právní úprava by podle tohoto soudu mohla z důvodu hrozící ztráty členství v dozorčím orgánu odrazovat zaměstnance od ucházení se o skutečně nabízená pracovní místa a za tímto účelem se volně pohybovat na území členských států.

23.

Za tohoto stavu se Kammergericht Berlin (odvolací soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je slučitelné s článkem 18 SFEU (zákaz diskriminace) a s článkem 45 SFEU (volný pohyb pracovníků), že členský stát přiznává aktivní a pasivní volební právo týkající se volby zástupců zaměstnanců do dozorčího orgánu podniku pouze zaměstnancům, kteří pracují v závodech podniku nebo v podnicích náležejících do téže skupiny, jež se nacházejí v tuzemsku?“

24.

Písemná vyjádření předložili K. Erzberger, společnost TUI, Betriebsrat der TUI AG/TUI Group Services GmbH, Franz Jakobi a další, jakož i sdružení Vereinte Dienstleistungsgewerkschaft ver.di (dále společně označovaní jako „Betriebsrat der TUI a další“), přičemž sdružení Vereinigung Cockpit e.V, podpořilo vyjádření Betriebsrat der TUI a dalších, a dále německá a rakouská vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 24. ledna 2017 přednesli svá ústní vyjádření K. Erzberger, společnost TUI, Betriebsrat der TUI a další, německá, francouzská, lucemburská, nizozemská a rakouská vláda, Kontrolní úřad ESVO a Komise.

25.

Společnost TUI úvodem tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc k zodpovězení předběžné otázky, neboť situace, která je předmětem původního řízení, nespadá do oblasti působnosti unijního práva.

26.

Tato účastnice řízení v této souvislosti zdůrazňuje zejména to, že odvolatel v původním řízení, K. Erzberger, je akcionářem žalované, a nikoli jejím zaměstnancem, a není tudíž dotčen údajnými diskriminačními či omezujícími účinky dotčené německé právní úpravy, což je okolnost, na kterou poukázaly také Betriebsrat der TUI a další, jakož i lucemburská a rakouská vláda.

27.

V tomto ohledu podotýkám, že podle ustálené judikatury není Soudní dvůr příslušný k rozhodování o předběžné otázce týkající se právní úpravy, která nespadá do rámce unijního práva, a předmět sporu nemá žádnou souvislost s žádnou ze situací upravených ustanoveními smluv ( 11 ).

28.

Soudní dvůr nicméně může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 12 ).

29.

Takový případ však v projednávané věci nenastal.

30.

Je totiž sice pravda, že odvolatel v původním řízení, K. Erzberger, není jakožto akcionář společnosti TUI dotčen německými ustanoveními v oblasti spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování, avšak z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dotyčný využil svého práva – které je stanoveno ve vnitrostátním právu ( 13 ) – obrátit se na soud v případě sporu o to, podle kterých zákonných ustanovení bude vytvořena dozorčí rada, přičemž se dovolával zejména nepoužitelnosti těchto ustanovení na vytváření dozorčí rady společnost TUI, protože tato ustanovení jsou podle něj v rozporu s unijním právem. Předkládající soud je dále toho názoru, že jeho rozhodnutí o odvolání podaném K. Erzbergerem závisí na odpovědi Soudního dvora na předběžnou otázku. Má totiž za to, že pokud by vyšlo najevo, že německá právní úprava v oblasti spoluúčasti na rozhodování je zcela nebo zčásti nepoužitelná z důvodu, že je v rozporu s unijním právem, bylo by zapotřebí tomuto odvolání zčásti nebo v plném rozsahu vyhovět.

31.

Z toho vyplývá, že výklad článků 18 a 45 SFEU, o nějž žádá předkládající soud, má přímou souvislost s předmětem sporu v původním řízení.

32.

Za této situace se domnívám, že Soudní dvůr má pravomoc na předběžnou otázku odpovědět.

33.

Svou předběžnou otázkou se předkládající soud táže na slučitelnost německé právní úpravy v oblasti spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování ( 14 ) s články 18 a 45 SFEU, a to v několika ohledech.

34.

Předkládající soud se předně táže, zda tato právní úprava vede vůči zaměstnancům skupiny TUI pracujícím v jiných členských státech než v Německu k diskriminaci na základě státní příslušnosti, neboť tito zaměstnanci nemají na rozdíl od zaměstnanců skupiny pracujících v Německu právo volit a být voleni ve volbách zástupců zaměstnanců v dozorčí radě mateřské společnosti skupiny (TUI).

35.

V tomto ohledu je zapotřebí konstatovat, že společnost TUI nemá závislé pobočky či závody v jiných členských státech ( 15 ). Předmětem analýzy vypracované v tomto stanovisku není tudíž případ, kdy zaměstnanec vykonává práci v jiném členském státě, než je stát, ve kterém je usazena společnost. Naproti tomu je nutno určit, zda taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, nevede k diskriminaci zaměstnanců skupiny TUI pracujících v dceřiných společnostech skupiny usazených v jiných členských státech ( 16 ).

36.

Dále se předkládající soud táže, zda německá právní úprava nepředstavuje omezení volného pohybu pracovníků v neprospěch zaměstnanců skupiny TUI pracujících v Německu, neboť tato právní úprava může vzhledem k riziku ztráty práva volit a být volen odradit zaměstnance od toho, aby se ucházeli o pracovní místo nebo aby přijali pracovní místo v jiném členském státě, nebo může takové přeložení učinit méně přitažlivým.

37.

Předmětem předběžné otázky jsou tak dvě rozdílné situace týkající se dvou kategorií zaměstnanců, které je zapotřebí při výkladu relevantních ustanovení unijního práva jednoznačně odlišit.

38.

Je zapotřebí konstatovat, že otázka položená předkládajícím soudem se týká současně článku 18 SFEU, který zakotvuje obecnou zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, a článku 45 SFEU, který se týká volného pohybu pracovníků.

39.

Podle ustálené judikatury se článek 18 ES použije samostatně pouze v situacích upravených unijním právem, pro něž Smlouva nestanoví zvláštní pravidla o zákazu diskriminace ( 17 ). Zásada zákazu diskriminace však nachází v oblasti volného pohybu pracovníků zvláštní vyjádření v čl. 45 odst. 2 SFEU ( 18 ).

40.

Není tudíž namístě, aby se Soudní dvůr vyjadřoval k článku 18 SFEU, pokud se na projednávanou věc uplatní článek 45 SFEU.

41.

V této fázi naznačím, že podle mého názoru se článek 45 SFEU na zaměstnance skupiny TUI pracující mimo území Německa neuplatní, nicméně že toto ustanovení se podle mého mínění může uplatnit na zaměstnance této skupiny pracující v Německu.

42.

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 45 odst. 2 SFEU volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky ( 19 ).

43.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „jiné pracovní podmínky“ je nutno vykládat široce v tom smyslu, že toto ustanovení zakotvuje rovné zacházení ve všech ohledech s přímým či nepřímým vztahem k výkonu závislé činnosti v hostitelském členském státě ( 20 ).

44.

Za těchto okolností se domnívám, že pojem „jiné pracovní podmínky“ ve smyslu čl. 45 odst. 2 SFEU se vztahuje na právo volit a být volen ve volbách zástupců zaměstnanců v dozorčí radě společnosti, tak jak je stanoví dotčená německá právní úprava ( 21 ). Podle této právní úpravy totiž právo volit a být volen závisí právě na tom, zda je příslušná osoba „zaměstnancem“ ve smyslu uvedené právní úpravy ( 22 ). Toto právo se tudíž vztahuje přímo k výkonu závislé činnosti v Německu.

45.

K tomu, aby byl článek 45 SFEU použitelný na projednávanou věc, je ještě zapotřebí, aby věc v původním řízení vykazovala vazbu na některou ze situací uvedených v tomto ustanovení.

46.

Společnost TUI, Betriebsrat der TUI a další, jakož i německá vláda zpochybňují použitelnost článku 45 SFEU na projednávanou věc, přičemž se v podstatě dovolávají neexistence přeshraničního prvku. Konrad Erzberger, Kontrolní úřad ESVO a Komise mají naopak za to, že tento prvek je ve skutečnosti dán, zejména proto, že zaměstnanec německé společnosti, který přijme pracovní místo v jiném členském státě, ztrácí právo volit a být volen ve volbách do dozorčí rady, přestože zůstává zaměstnancem této společnosti.

47.

Podotýkám, že pokud jde o otázku použitelnosti článku 45 SFEU, je zapotřebí odlišit dvě kategorie zaměstnanců, kterých se týká předběžná otázka, a to jednak zaměstnanců skupiny TUI zaměstnaných v dceřiných společnostech usazených v jiných členských státech než Německu a jednak zaměstnanců skupiny TUI zaměstnaných v Německu ( 23 ).

48.

Pokud jde o zaměstnance skupiny TUI zaměstnané v dceřiných společnostech usazených v jiných členských státech než Německu, je nutno konstatovat, že tito zaměstnanci nejsou nutně osoby, které využily práva na volný pohyb pracovníků na základě článku 45 SFEU. Je totiž velmi pravděpodobné, že tato kategorie zaměstnanců zahrnuje velký počet osob, které jsou státními příslušníky či rezidenty členského státu, v němž je daná dceřiná společnost usazena a kde dochází k výkonu jejich závislé činnosti.

49.

Uznání použitelnosti článku 45 SFEU na takové osoby, jež nikdy nevyužily práva na volný pohyb a jež kromě toho nemají žádný vztah k trhu práce členského státu, jehož právní úprava byla zpochybněna, a to na základě pouhé skutečnosti, že dceřiná společnost, v níž jsou zaměstnáni, je kontrolována společností usazenou ve zmíněném členském státě, by – pokud je mi známo – bylo v judikatuře Soudního dvora v oblasti volného pohybu pracovníků bezprecedentní ( 24 ).

50.

Soudní dvůr totiž konstatoval, že cílem všech ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům Evropské unie výkon povolání všeho druhu na území Unie, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která mohou znevýhodnit tyto občany, pokud si přejí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu než členského státu jejich původu. V tomto kontextu mají příslušníci členských států zvláště právo, které jim vyplývá přímo ze Smlouvy, opustit členský stát svého původu za účelem odchodu na území jiného členského státu a pobývat na jeho území za účelem výkonu hospodářské činnosti ( 25 ).

51.

Článek 45 SFEU tak do značné míry zaručuje volný pohyb ve dvou ohledech. Zaprvé, státní příslušníci členských států mají na základě tohoto článku právo na stejné zacházení jako tuzemští pracovníci na trhu práce hostitelského členského státu ( 26 ). Zadruhé, uvedený článek zakazuje členskému státu původu bezdůvodně omezovat právo svých státních příslušníků na opuštění státního území za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě ( 27 ).

52.

Situace pracovníků skupiny TUI zaměstnaných dceřinými společnostmi v jiných členských státech neodpovídá žádnému z těchto případů, pokud tito pracovníci nikdy nevykonali své právo na volný pohyb ( 28 ). Uplatnění článku 45 SFEU na tyto zaměstnance by tedy znamenalo značné rozšíření oblasti působnosti tohoto článku ( 29 ).

53.

Z teleologického hlediska si přitom dokážu jen obtížně představit, jak by cíl článku 45 SFEU mohl odůvodnit takové rozšíření oblasti působnosti tohoto ustanovení. Domnívám se totiž, že přeshraniční povaha vztahů uvnitř skupiny společnosti nemění nic na skutečnosti, že situace těchto zaměstnanců je ve skutečnosti čistě vnitrostátní, neboť všechny prvky určující pracovní situaci jsou omezeny na území jediného členského státu ( 30 ).

54.

Například mám za to, že situace zaměstnance zaměstnaného francouzskou dceřinou společností skupiny TUI je čistě vnitrostátní situací Francouzské republiky. Tento pracovník je totiž zaměstnán ve Francii společností podle francouzského práva ( 31 ) a tímto právem se zpravidla řídí rovněž pracovní smlouva toto zaměstnance ( 32 ) a obecně jeho pracovní podmínky ( 33 ). V tomto ohledu nemá místo, ze kterého je vlastněna či kontrolována společnost, u níž je daný zaměstnanec zaměstnán, dopad na jeho pracovní situaci, která je vlastně plně srovnatelná se situací jiných zaměstnanců zaměstnaných ve Francii.

55.

Za těchto podmínek mám za to, že skutečnost, že společnost zaměstnávající tohoto zaměstnance je vlastněna či kontrolována společností usazenou v jiném členském státě, nepostačuje sama o sobě k tomu, aby byla kritériem spojitosti s kteroukoli ze situací upravených článkem 45 SFEU. Jinými slovy, převzetí zaměstnavatele společností usazenou v jiném členském státě nemůže mít vliv na volný pohyb pracovníků. Z hlediska situace zaměstnance totiž tato okolnost představuje vnější faktor, který nemá vztah k jednání zaměstnance ( 34 ).

56.

Tento závěr nelze zpochybnit prostřednictvím argumentů přednesených K. Erzbergerem, spočívajících v tom, že pracovníci zaměstnaní v dceřiných společnostech společnosti TUI, jež se nacházejí v jiných členských státech, jsou přímo dotčeni rozhodnutími dozorčí rady společnosti TUI ( 35 ), a dále v tom, že vyloučení prvně jmenovaných zaměstnanců z německého systému spoluúčasti na rozhodování vede k neúměrně velkému zastoupení zájmů tuzemských zaměstnanců v této radě, což je problematické zejména v případě rozhodnutí o zřízení či uzavření závodů v jiných členských státech ( 36 ).

57.

Aniž je dotčena relevantnost těchto úvah ve vnitrostátním politickém kontextu, je zapotřebí konstatovat, že tyto úvahy nemohou vést k tomu, aby do oblasti působnosti článku 45 SFEU spadaly situace, jež nevykazují žádnou spojitost s volným pohybem pracovníků.

58.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že se článek 45 SFEU nepoužije na pracovníky skupiny TUI zaměstnané v dceřiných společnostech této skupiny, jež se nacházejí v jiných členských státech ( 37 ).

59.

Kromě toho podotýkám, že na rozdíl od toho, co patrně tvrdí K. Erzberger a Komise, nelze na tyto zaměstnance uplatnit ani článek 18 SFEU. Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, zásada zákazu diskriminace zakotvená v tomto článku nemůže být uplatněna na čistě vnitrostátní situace členského státu, jež nevykazují žádnou vazbu s jakoukoli situací upravenou unijním právem ( 38 ).

60.

Co se týče zaměstnanců skupiny TUI zaměstnaných v Německu, mám naproti tomu za to, že na rozdíl od tvrzení společnosti TUI a německé vlády je článek 45 SFEU použitelný.

61.

V této souvislosti se domnívám, že článek 45 SFEU se vztahuje na situaci, když zaměstnanec společnosti TUI zaměstnaný v Německu opustí nebo má v úmyslu opustit tento členský stát za účelem výkonu práce v dceřiné společnosti, která patří k téže skupině a je usazena v jiném členském státě.

62.

Na rozdíl od společnosti TUI se domnívám, že se nejedná o čistě hypotetickou pracovní vyhlídku, což by bylo způsobilé zabránit uplatnění článku 45 SFEU ( 39 ). Právě naopak, v případě skupiny společností přeshraniční povahy, jako je ta, jejíž součástí je žalovaná ( 40 ), se mi možnost, že zaměstnanec bude – ať už z vlastního podnětu nebo na žádost zaměstnavatele – přeložen do jiné společnosti, která je součástí skupiny a nachází se v jiném členském státě, jeví jako naprosto myslitelná.

63.

Nemohu souhlasit ani s argumentem, který podle všeho uplatňuje německá vláda a podle něhož se článek 45 SFEU nepoužije na zaměstnance skupiny TUI pracující v Německu, protože čl. 45 odst. 3 písm. c) SFEU přiznává pracovníkům pouze právo pobývat v členském státě za účelem výkonu zaměstnání „v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků“.

64.

V tomto ohledu je nutno konstatovat, že cílem odstavce 3 článku 45 SFEU není vymezit oblast působnosti tohoto článku, ale spíše upřesnit obsah práva na volný pohyb v případě, že se tento článek skutečně uplatní ( 41 ).

65.

Konečně podotýkám, že na rozdíl od toho, co podle všeho tvrdí společnost TUI a německá vláda, nemůže mít neexistence harmonizace na unijní úrovni v oblasti spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování žádný dopad na uplatnitelnost článku 45 SFEU na projednávanou věc.

66.

Je sice pravda, že v případě neexistence takové harmonizace ( 42 ) mohou členské státy v zásadě svobodně určit míru zapojení pracovníků do řízení společností působících na jejich území, avšak při výkonu této pravomoci musí dodržovat unijní právo, a zejména ustanovení článku 45 týkající se volného pohybu pracovníků ( 43 ).

67.

Na základě toho, co bylo uvedeno výše, se domnívám, že se článek 45 SFEU použije na zaměstnance skupiny TUI pracující v Německu, když tito zaměstnanci opouštějí nebo mají v úmyslu opustit tento členský stát za účelem výkonu práce v dceřiné společnosti, která patří k téže skupině a jež se nachází v jiném členském státě.

68.

S ohledem na výše uvedené úvahy je tudíž namístě se zabývat slučitelností takové právní úpravy, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, s článkem 45 SFEU. Naproti tomu není namístě tuto právní úpravu posuzovat z hlediska článku 18 SFEU ( 44 ).

69.

V následující analýze vyložím, proč se domnívám, že taková právní úprava neomezuje volný pohyb pracovníků [pododdíl a) oddílu 4]. Podpůrně vysvětlím, proč mám za to, že případné omezující účinky takové právní úpravy jsou opodstatněné naléhavými důvody obecného zájmu [pododdíl b) oddílu 4].

70.

Je zapotřebí připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že i když ustanovení týkající se volného pohybu pracovníků podle jejich znění směřují k zajištění národního zacházení v hostitelském členském státě, brání rovněž tomu, aby členský stát původu narušoval svobodné přijetí a výkon zaměstnání jedním z jeho státních příslušníků v jiném členském státě ( 45 ).

71.

V této souvislost Soudní dvůr upřesnil, že vnitrostátní předpisy, které pracovníkovi, jenž je příslušníkem určitého členského státu, brání opustit stát svého původu za účelem výkonu práva na volný pohyb nebo ho od toho odrazují, tvoří překážku této svobody, i když jsou používány nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků ( 46 ). Soudní dvůr dále konstatoval, že článek 45 SFEU brání veškerým opatřením, která i když se použijí bez diskriminace na základě státní příslušnosti, mohou bránit občanům Unie ve výkonu základních svobod zaručených Smlouvou nebo tento jejich výkon učinit méně přitažlivým ( 47 ).

72.

Konrad Erzberger, Kontrolní úřad ESVO a Komise se opírají o tuto judikaturu a tvrdí, že vyloučení zaměstnanců skupiny TUI zaměstnaných v jiných členských státech z německého systému spoluúčasti na rozhodování vede k omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU. Skutečnost, že zaměstnanec zaměstnaný v Německu ztrácí své právo volit a být volen ve volbách zástupců zaměstnanců v dozorčí radě mateřské společnosti skupiny v případě, když je přeložen do dceřiné společnosti skupiny, která je usazena v jiném členském státě, je podle nich způsobilá odradit jej od využití jeho práva na volný pohyb, nebo přinejmenším výkon tohoto práva učinit méně přitažlivým. Platí to zejména v případě zaměstnanců, kteří již byli do dozorčí rady zvoleni, neboť tito zaměstnanci se musí vzdát svého mandátu v radě, pokud přejdou k dceřiné společnosti usazené v jiném členském státě ( 48 ).

73.

Společnost TUI, Betriebsrat der TUI a dalších a německá, lucemburská, nizozemská a rakouská vláda tvrdí, že k omezení volného pohybu pracovníků nedochází.

74.

Podotýkám, že v souladu se zněním čl. 45 odst. 3 písm. c) SFEU zahrnuje právo pracovníků na volný pohyb, které je v tomto článku upraveno, zejména právo „pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků“ ( 49 ).

75.

Migrující pracovník má tedy na základě článku 45 SFEU právo na stejné zacházení jako tuzemští pracovníci v hostitelském členském státě, takže v tomto státě může vykonávat hospodářskou činnost v souladu s právními předpisy tohoto členského státu. Článek 45 SFEU na druhou stranu tomuto pracovníkovi nepřiznává právo „vyvážet“ pracovní podmínky, za nichž vykonává práci ve svém členském státě původu, do jiného členského státu. Jak totiž zdůraznil generální advokát N. Fennelly ve svém stanovisku ve věci Graf, „[z]a běžných okolností musí migrující pracovník přijmout tuzemský trh práce tak, jak je“ ( 50 ).

76.

Z ustálené judikatury logicky vyplývá, že se článek 45 SFEU nevztahuje na případné odlišnosti v zacházení, které mohou vyplývat z rozdílů v právní úpravě, které existují mezi jednotlivými členskými státy, pokud jsou jimi dotčeny všechny osoby spadající do jejich působnosti, podle objektivních kritérií a bez ohledu na jejich státní příslušnost“ ( 51 ). V témže smyslu Soudní dvůr dále v souvislosti s článkem 18 SFEU konstatoval, že uplatňování vnitrostátních právních předpisů nemůže být považováno za porušení zásady zákazu diskriminace jen proto, že se v jiných členských státech údajně uplatňují mírnější právní předpisy ( 52 ).

77.

Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že unijní primární právo nemůže pojištěnci zaručit, že přestěhování do jiného členského státu než členského státu jeho původu bude z hlediska sociálního zabezpečení neutrální, jelikož takové přestěhování může být vzhledem k rozdílům existujícím mezi systémy a právními předpisy členských států v konkrétním případě z hlediska sociální ochrany pro dotčenou osobu více či méně výhodné ( 53 ). Tento argument je podle mého názoru přímo uplatnitelný na systémy členských států týkající se spoluúčasti zaměstnanců. V tomto ohledu připomínám, že právo volit a být volen ve volbách zástupců zaměstnanců do dozorčí rady společnosti, tak jak je stanoveno v dotčené německé právní úpravě, představuje podle mého názoru pracovní podmínku ve smyslu čl. 45 odst. 2 SFEU ( 54 ).

78.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že si zaměstnanec, který opustí Německo za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě, nemůže na základě článku 45 SFEU ponechat práva spoluúčasti, která stanoví německá právní úprava. Na druhou stranu tento zaměstnanec obdrží práva spoluúčasti v tomto jiném členském státě, pokud mu právní úprava tohoto členského státu taková práva přizná.

79.

V projednávané věci však vyvstává otázka, zda tyto závěry platí také v případě přeložení zaměstnance v rámci skupiny společností. Jinými slovy, je zapotřebí určit, zda se zaměstnanec, který je přeložen z jedné společnosti do jiné, jež se nachází v jiném členském státě, avšak náleží k téže skupině, může dovolávat článku 45 SFEU s cílem ponechat si po přeložení některá práva v oblasti spoluúčasti na rozhodování v mateřské společnosti skupiny, která mu přiznávají právní předpisy členského státu jeho původu. Konrad Erzberger, Kontrolní úřad ESVO a Komise v podstatě tvrdí, že tomu tak je.

80.

Podle mne je třeba na tuto otázku podat zápornou odpověď.

81.

Nenacházím totiž ve Smlouvě ani v judikatuře Soudního dvora žádnou oporu pro odlišení situace zaměstnance, který změní zaměstnání a přejde do jiné – nepřidružené – společnosti usazené v jiném členském státě, od situace zaměstnance, který je přeložen do jiné společnosti náležející téže skupině společností, avšak usazené v jiném členském státě. Z hlediska volného pohybu pracovníků se v obou případech jedná o přemístění z jednoho členského státu do druhého, se všemi důsledky, jež z toho pro zaměstnance plynou, k nimž patří zejména změna příslušných pracovních podmínek. Jak již bylo uvedeno, nemění přeshraniční povaha skupiny společností nic na skutečnosti, že situace zaměstnance se zásadně řídí právními předpisy členského státu, v němž je závislá činnost vykonávána ( 55 ).

82.

Ačkoli jsem nakloněn myšlence, že každý pracovník zaměstnaný ve skupině společností by měl mít v rámci Unie stejná práva na spoluúčast při rozhodování v této skupině, a to bez ohledu na to, kde se nachází místo jeho výkonu práce, je nutno konstatovat, že za současného stavu unijního práva není zapojení zaměstnanců do řízení tuzemských společností členských států předmětem harmonizace na evropské úrovni ( 56 ). Vzhledem k neexistenci takové harmonizace mám za to, že otázka zapojení či nezapojení zaměstnanců skupiny zaměstnaných v jiných členských státech do vnitrostátního systému spoluúčasti na rozhodování je věcí svobodného rozhodnutí členských států ( 57 ).

83.

Jinak řečeno, domnívám se, že za současného stavu unijního práva nejsou členské státy na základě článku 45 SFEU povinny přiznat pracovníkům, kteří opustí jejich území za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě, stejná práva na spoluúčast při rozhodování, která náležejí pracovníkům zaměstnaným v tuzemsku, ale mohou tak učinit svobodně na základě svého vnitrostátního práva ( 58 ).

84.

Docházím tedy k závěru, že taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že právo volit a být voleni ve volbách zástupců zaměstnanců v dozorčí radě společnosti náleží pouze zaměstnancům, kteří pracují v závodech této společnosti nebo ve společnostech náležejících do téže skupiny, jež se nacházejí v tuzemsku, nepředstavuje omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU.

85.

V zájmu úplnosti a pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, vede k omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU, se budu v následujícím pododdíle zabývat důvody, ze kterých se domnívám, že takové omezení by v každém případě bylo odůvodněné ( 59 ).

86.

Podle judikatury Soudního dvora lze vnitrostátní opatření, které je způsobilé být na překážku volnému pohybu pracovníků, což je v zásadě zakázáno článkem 45 SFEU, připustit pouze tehdy, sleduje-li některý z legitimních cílů stanovených ve Smlouvě nebo je-li odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. V takovém případě je však ještě třeba, aby použití takového opatření bylo způsobilé zaručit uskutečnění daného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné ( 60 ).

87.

V projednávané věci se žádný z účastníků řízení a zúčastněných osob, již Soudnímu dvoru předložili svá vyjádření, nedovolával žádného z legitimních cílů výslovně vyjmenovaných v čl. 45 odst. 3 SFEU ( 61 ). Tito účastníci řízení a zúčastněné osoby naproti tomu pro případ, že by Soudní dvůr konstatoval, že předmětná německá právní úprava vede k omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU, poukazují na naléhavé důvody obecného zájmu.

88.

Společnost TUI a německá i rakouská vláda se v zásadě dovolávají důvodů plynoucích ze zásady teritoriality uznané mezinárodním a unijním právem ( 62 ). Z této zásady podle nich vyplývá, že pravomoc německého zákonodárce je omezena na německé území, což vylučuje zapojení pracovníků zaměstnaných v jiných členských státech do německého systému spoluúčasti na rozhodování. Francouzská vláda je spíše tohoto názoru, že projednávaná věc je pro Soudní dvůr příležitostí, aby dovodil nový naléhavý důvod obecného zájmu vyplývající z nutnosti uznat rozmanitost sociálních modelů členských států v oblasti spoluúčasti zaměstnanců na rozhodování. Stejným směrem uvažují Betriebsrat der TUI a další, když odkazují na čl. 4 odst. 2 SEU, podle něhož Unie respektuje národní identitu členských států. A konečně se Komise domnívá, že omezení volného pohybu pracovníků může odůvodnit potřeba zajistit řádné fungování pravidel v oblasti spoluúčasti na rozhodování, což musí určit vnitrostátní soud ( 63 ).

89.

Konrad Erzberger a Kontrolní úřad ESVO se naproti tomu domnívají, že naléhavé důvody obecného zájmu, na něž je v projednávané věci poukazováno, nemohou odůvodnit omezení volného pohybu pracovníků vyplývající z předmětné právní úpravy. Tento postoj podle všeho sdílí také předkládající soud ( 64 ).

90.

Úvodem je zapotřebí konstatovat, že v rámci projednávané věci je na zásadu teritoriality poukazováno jako na překážku uplatnění německého systému spoluúčasti na rozhodování na zaměstnance zaměstnané mimo Německo. Z této zásady by totiž vyplývalo, že německý zákonodárce nemá nezbytnou legislativní pravomoc k zahrnutí těchto zaměstnanců do uvedeného systému.

91.

Jak vyplývá z výše uvedené analýzy, mám za to, že Spolková republika Německo nemá na základě článku 45 SFEU povinnost přiznat zaměstnancům, kteří opouštějí její území za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě, stejná práva spoluúčasti na rozhodování, která mají zaměstnanci zaměstnaní v Německu na základě předmětné německé právní úpravy ( 65 ). V případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že tato právní úprava vede k omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU, se nicméně domnívám, že zásada teritoriality nebrání Spolkové republice Německo zahrnout prvně uvedené zaměstnance do svého systému spoluúčasti na rozhodování.

92.

Zásada teritoriality byla Soudním dvorem uznána za legitimní cíl, který je způsobilý odůvodnit omezení volného pohybu, zejména v souvislosti s vnitrostátními právními úpravami v daňové oblasti, které jsou na překážku svobodě usazování stanovené Smlouvou ( 66 ). V tomto ohledu byla zmíněná zásada často posuzována spolu s jiným legitimním cílem, a sice se zachováním rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členskými státy ( 67 ). V této souvislosti Soudní dvůr konstatoval, že účelem zásady teritoriality je zavést při uplatňování práva Společenství nezbytnost zohlednění mezí daňových pravomocí členských států ( 68 ).

93.

Mám vážné pochybnosti o tom, že by judikaturu v daňové oblasti bylo možné uplatnit na situaci v projednávané věci.

94.

Zaprvé v daňové oblasti je cílem zásady teritoriality, tak jak ji uznal Soudní dvůr, vyřešit specifické otázky této oblasti, zejména zabránit dvojímu zdanění ( 69 ) a předcházet situacím, které mohou ohrozit právo členského státu původu uplatňovat svou daňovou pravomoc ve vztahu k činnostem vykonávaným na jeho území ( 70 ).

95.

V rámci sytému spoluúčasti pracovníků na rozhodování však takové otázky nevyvstávají. Nic tudíž podle mého názoru nebrání tomu, aby pracovník zaměstnaný dceřinou společností usazenou v jiném členském státě, než ve kterém se nachází mateřská společnost, byl oprávněn ke „dvojímu zastoupení“, tedy jednak v dceřiné společnosti na základě právní úpravy členského státu zaměstnání, a jednak ve společnosti mateřské, v souladu s právní úpravou členského státu, ve kterém je usazena tato mateřská společnost.

96.

Zadruhé se na rozdíl od tvrzení společnosti TUI, jakož i německé a nizozemské vlády domnívám, že pokud by do německého systému spoluúčasti na rozhodování byli zahrnuti zaměstnanci zaměstnaní v jiných členských státech, neznamenalo by to samo o sobě zásah do suverenity či legislativních pravomocí těchto jiných členských států. Mám totiž – ve shodě s Kontrolním úřadem ESVO a Komisí – za to, že otázka, kteří zaměstnanci se mohou účastnit voleb členů dozorčí rady německé společnosti, náleží zcela do pravomoci německého zákonodárce ( 71 ). Jinými slovy se nejedná o kompetenční spor ( 72 ).

97.

Za těchto podmínek nelze podle mého názoru vyloučení pracovníků zaměstnaných v jiných členských státech z německého systému spoluúčasti na rozhodování považovat za projev zásady teritoriality.

98.

Německá vláda je ovšem tohoto názoru, že v souvislosti s německým systémem spoluúčasti na rozhodování vyvstává otázka extrateritoriality, neboť tento systém ukládá v rámci volebního řádu ( 73 ) všem společnostem náležejícím ke skupině společností a zaměstnancům, kteří se voleb účastní, určité povinnosti týkající se organizace a provádění voleb ( 74 ). Podle tohoto volebního řádu nejsou volby do dozorčí rady německé společnosti organizovány centralizovaně vedením této společnosti, ale spíš decentralizovaně samotnými zaměstnanci v rámci každé jednotlivé společnosti náležející ke skupině. Dceřiným společnostem usazeným v jiných členských státech a jejich zaměstnancům přitom německý zákonodárce nemůže vzhledem k tomu, že nejsou subjekty německého práva, ukládat povinnosti podle volebního řádu, a zahrnout je tak do německého systému spoluúčasti na rozhodování.

99.

Podotýkám tedy, že podle německé vlády je překážkou zahrnutí zaměstnanců zaměstnaných v jiných členských státech do německého systému spoluúčasti na rozhodování specifická koncepce tohoto německého systému, a zejména povinnosti vyplývající z volebního řádu. Vyloučení těchto zaměstnanců tedy není absolutní nutností spojenou s hranicemi legislativních pravomocí německého zákonodárce, ale spíše důsledkem určitých rozhodnutí tohoto zákonodárce, zejména pokud jde o volební podmínky ( 75 ).

100.

Je tudíž namístě se zabývat otázkou, zda právní úprava dotčená v původním řízení může být odůvodněna cílem zajistit spoluúčast pracovníků na rozhodování ve společnosti v souladu se sociálními, ekonomickými a kulturními zvláštnostmi daného státu, jak v podstatě tvrdí francouzská vláda a Betriebsrat der TUI a další ( 76 ).

101.

Je nutno konstatovat, že zatímco Betriebsrat der TUI a další se opírají o ustanovení čl. 4 odst. 2 SEU ( 77 ), podle něhož Unie ctí národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, německá vláda se tohoto ustanovení nedovolávala ( 78 ).

102.

Německá vláda však uvádí, že německá právní úprava týkající se spoluúčasti pracovníků na rozhodování a ustanovení volebních řádů upravující konkrétně volby členů dozorčí rady zastupujících pracovníky je přizpůsobena německým podnikatelským, obchodněspolečenským a odborovým strukturám a že tato právní úprava slouží nejen výlučně zájmům pracovníků, ale spíše obecnému zájmu, neboť jejím cílem je zajištění spolupráce a zapojení, a to při zvažování i jiných než bezprostředních vlastních zájmů ( 79 ). Tato vláda na jednání dále uvedla, že spoluúčast pracovníků na rozhodování je ústředním prvkem kultury spolupráce v Německu a ztělesňuje legislativní vývoj svobody sdružování a umožňuje využívání této svobody, která je zaručena v Grundgesetz (Základní zákon) ( 80 ).

103.

Za těchto podmínek se zdráhám označit německý systém spoluúčasti na rozhodování za prvek národní identity ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU. Podle mého názoru však není pochyb o tom, že tento systém představuje podstatnou náležitost německého trhu práce a – obecně – německého společenského řádu.

104.

Dále je zapotřebí konstatovat, že spoluúčast pracovníků na řízení společnosti představuje legitimní cíl s ohledem na unijní právo ( 81 ). Unijní právo nicméně uznává rozmanitost vnitrostátních pravidel a zvyklostí v oblasti sociální politiky ( 82 ), zejména pokud jde o způsob, jakým se zástupci zaměstnanců podílejí na rozhodování v rámci společností ( 83 ). Za současného stavu unijního práva je členským států ponechána jednak možnost volby, zda přijmou či nepřijmou právní úpravu v oblasti zapojení pracovníků do řízení společnosti, a jednak agenda stanovení podmínek v rámci jejich příslušných systémů ( 84 ).

105.

Pokud jde o zvláštnosti německého systému spolurozhodování, je zapotřebí konstatovat, že tento systém je charakterizován zvláště vysokým stupněm zapojení pracovníků do řízení společnosti ( 85 ). V rámci tohoto systému jsou zároveň prostřednictvím volebního řádu ( 86 ) stanoveny poměrně složité postupy zahrnující několik procesních fází, jejichž cílem je zajistit řádný průběh voleb zástupců pracovníků a svobodné, spravedlivé a tajné volby členů dozorčí rady zastupujících pracovníky ( 87 ). V tomto kontextu německá vláda uvádí, že německý systém spoluúčasti na rozhodování vychází ze zásady, podle níž jsou organizace a provádění voleb zástupců pracovníků svěřeny zaměstnancům, kteří se musí v rámci každé společnosti náležející ke skupině sami zorganizovat a již musí spolupracovat s odbory a společnostmi náležejícími ke skupině.

106.

Domnívám se, že v rámci takového vnitrostátního systému spoluúčasti pracovníků představují takové úvahy týkající se podmínek organizace a provádění voleb vyjádření určitých legitimních rozhodnutí v rámci hospodářské a sociální politiky, která za současného stavu unijního práva náležejí do prostoru pro uvážení členských států ( 88 ). Jsem tudíž toho názoru, že taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, je odůvodněna cílem spočívajícím v zajištění spoluúčasti pracovníků na rozhodování ve společnosti v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními zvláštnostmi daného státu.

107.

Kromě toho se domnívám, že tato právní úprava je ve vztahu k tomuto cíli přiměřená, tedy že je způsobilá zaručit realizaci spoluúčasti pracovníků na rozhodování ve společnosti, a to v souladu se sociálními, hospodářskými a kulturními zvláštnostmi daného státu, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

108.

V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr již konstatoval, že není nezbytné, aby omezující opatření odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými státy, pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního zájmu, a naopak nezbytnost a proporcionalita přijatých ustanovení nejsou vyloučeny jen z toho důvodu, že jeden členský stát zvolil systém ochrany odlišný od toho, který byl přijat jiným státem ( 89 ).

109.

Kromě toho je nutno připustit, že není možné zahrnout do oblasti osobní působnosti německého systému spoluúčasti na rozhodování pracovníky zaměstnané mimo území Německa, aniž je nutné změnit základní charakteristiky tohoto systému. Takové rozšíření německého systému by totiž předpokládalo přesun odpovědnosti za organizaci a provedení voleb ze zaměstnanců a společností náležejících ke skupině na vedení německé mateřské společnosti, což by bylo v rozporu se zásadami, na nichž je uvedený systém založen.

110.

Ačkoli je – jak tvrdí Komise – skutečně možné uložit mateřské společnosti, aby na základě svého určujícího vlivu na společnosti náležející ke skupině přiznala právo volit a být volen do dozorčí rady také zaměstnancům zaměstnaným v jiných členských státech, mám za to, že členské státy nemají na základě unijního práva povinnost takový přístup v rámci svých systémů zapojení pracovníků do řízení společnosti zvolit.

111.

Za těchto podmínek jsem toho názoru, že v případě, že by Soudní dvůr konstatoval, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, vede k omezení volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU, bylo by za stávající situace v unijním právu nutno považovat zachování takové právní úpravy za odůvodněné, pokud je projevem určitých legitimních rozhodnutí v rámci hospodářské a sociální politiky náležejících členským státům.

112.

Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že článek 45 SFEU nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle níž právo volit a být volen ve volbách zástupců pracovníků v dozorčí radě společnosti náleží pouze zaměstnancům zaměstnaným v závodech této společnosti nebo ve společnostech náležejících do téže skupiny, jež se nacházejí v tuzemsku.

113.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Kammergericht Berlin (Odvolací soud v Berlíně, Německo) odpověděl následovně:

„Články 18 a 45 SFEU je nutno vykládat v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle níž právo volit a být volen ve volbách zástupců pracovníků v dozorčí radě společnosti náleží pouze zaměstnancům zaměstnaným v závodech této společnosti nebo ve společnostech náležejících do téže skupiny, jež se nacházejí v tuzemsku.“