—

za Bundesagentur für Arbeit B. Klugem, jako zmocněncem,

—

za německou vládu T. Henzem a A. Lippstreuem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi M. Kellerbauerem, M. Wasmeierem a D. Martinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU a článku 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Alphonsem Eschenbrennerem, francouzským státním příslušníkem s bydlištěm ve Francii a pracujícím v Německu, a Bundesagentur für Arbeit (Spolkový úřad práce, Německo, dále jen „úřad“), ve věci fiktivního zohlednění německé daně z příjmů při stanovení částky peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, přiznané tomuto pracovníkovi.

3

Podle článku 13 dohody uzavřené dne 21. července 1959 mezi Francouzskou republikou a Spolkovou republikou Německo o zamezení dvojímu zdanění a o stanovení pravidel vzájemné administrativní a právní pomoci v oblasti daní z příjmů a z majetku, jakož i v oblasti profesních a pozemkových daní, ve znění změn (dále jen „francouzsko-německá dohoda o zamezení dvojímu zdanění“):

[…]

4

Článek 14 této úmluvy stanoví:

„(1)   Platy, mzdy a obdobné odměny, jakož i starobní důchody poskytované jedním smluvním státem, spolkovou zemí nebo právnickou osobou veřejného práva tohoto státu nebo spolkové země fyzickým osobám s bydlištěm v druhém státě za současné nebo dřívější služby ve správě nebo ozbrojených složkách podléhají dani pouze v prvně uvedeném státě. […]

(2)   Ustanovení odst. 1 první věty se uplatní také na:

[…]“

5

Kapitola I nařízení č. 492/2011 je nadepsána „Zaměstnávání, rovné zacházení a rodiny pracovníků“. V oddíle 2 této kapitoly, nadepsaném „Výkon zaměstnání a rovnost zacházení“, článek 7 tohoto nařízení stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

[…]“

6

Článek 1 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 2008, L 283, s. 36) v kapitole I, nadepsané „Oblast působnosti a definice“, stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1.“

7

Článek 2 odst. 2 první pododstavec uvedené směrnice stanoví:

„Tato směrnice se nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů ‚zaměstnanec‘, ‚zaměstnavatel‘, ‚odměna‘, ‚nabytá práva‘ a ‚nabývaná práva‘.“

8

V kapitole II téže směrnice, nadepsané „Ustanovení o záručních institucích“, zní článek 3 takto:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná k tomu, aby záruční instituce zajišťovaly, s výhradou článku 4, úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců, které vyplývají z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů, včetně, pokud tak stanoví vnitrostátní právo, odstupného při skončení pracovního poměru.

Záruční instituce přebírá nesplacené mzdové pohledávky za období přede dnem určeným členským státem nebo případně po něm.“

9

V téže kapitole článek 4 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy mohou omezit povinnost záručních institucí uvedených v článku 3 uhradit pohledávky.

2.   Pokud členské státy využijí možnosti podle odstavce 1, stanoví lhůtu, během níž musí záruční instituce uhradit nesplacené pohledávky. Tato lhůta nesmí být kratší než období pokrývající odměnu za tři poslední měsíce pracovního poměru přede dnem uvedeným v čl. 3 druhém pododstavci nebo po něm.

[…]

3.   Členské státy mohou stanovit horní mez pro úhrady prováděné záruční institucí. Tato horní mez však nesmí být nižší než úroveň, která je sociálně slučitelná se sociálním cílem této směrnice.

[…]“

10

Ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) Einkommensteuergesetz (zákon o dani z příjmů) osvobozuje peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem od daně z příjmu.

11

Ustanovení § 165 Sozialgesetzbuch (sociální zákoník, dále jen „SGB III“), nadepsaného „Nárok“, obsaženého ve třetí knize, nadepsané „Podpora zaměstnanosti“, v odst. 1 první větě uvádí:

„Pracovnice a pracovníci mají nárok na peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele, pokud byli zaměstnáni v tuzemsku a v případě vzniku úpadku mají za předcházející tři měsíce pracovního poměru ještě nárok na odměnu za práci.“

12

Podle § 167 SGB III, nadepsaného „Výše částky“:

„(1)   Peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele se vyplácí ve výši čisté odměny za práci, která je rovna výši hrubé odměny za práci, a to až do výše maximálního vyměřovacího základu pro příspěvky stanoveného v § 341 odst. 4 SGB III, po odpočtu zákonných srážek.

(2)   Pokud pracovník

[…]

13

První věta § 169 SGB III, nadepsaného „Přechod pohledávky“, zní následovně:

„Mzdové pohledávky, jež zakládají nárok na peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele, přecházejí na [úřad] okamžikem podání žádosti o vyplacení této peněžité náhrady.“

14

Alphonse Eschenbrenner, francouzský státní příslušník, bydlí v Rahlingu (Francie), nedaleko německých hranic. Od roku 1996 byl zaměstnán u společnosti Philipp’s Reisen v Pirmasens (Německo) jako řidič. Podle osvědčení vydaného ředitelem příslušného francouzského finančního úřadu splnil A. Eschenbrenner z důvodu tohoto zaměstnání podmínky nezbytné k tomu, aby byl považován za příhraničního pracovníka ve smyslu čl. 13 odst. 5 písm. a) francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění, a z toho důvodu mzda, kterou pobíral v Německu, podléhala na základě ustanovení uvedené dohody zdanění ve Francii.

15

Dne 29. června 2012 bylo proti podniku Philipp’s Reisen zahájeno úpadkové řízení. Mzdy a platy byly touto společností v plné výši zaplaceny až do měsíce března 2012, A. Eschenbrenner měl nicméně vůči svému zaměstnavateli ke dni zahájení uvedeného úpadkového řízení pohledávku v celkové výši 5571,88 eura za odměnu dlužnou za měsíce duben až červen 2012.

16

Z důvodu těchto nesplacených mzdových pohledávek podal A. Eschenbrenner dne 13. července 2012 žádost o peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele. Pro účely výpočtu této náhrady snížil úřad práce hrubý příjem A. Eschenbrennera o částku 3550,24 eura, kterou mu přiznal předběžný insolvenční správce z titulu předběžného financování za období od 1. dubna do 28. června 2012, jakož i o částku odpovídající příspěvkům na sociální zabezpečení a o zálohu na mzdu, kterou obdržel za měsíc duben. Kromě toho tento orgán podle § 167 odst. 2 SGB III snížil tuto odměnu o částku odpovídající dani z příjmu, vypočtenou podle německého práva, která činila za tyto tři dotčené měsíce 185 eur, respektive 175 eur a 173 eur. A. Eschenbrennerovi byla proto rozhodnutím ze dne 18. července 2012 přiznána peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele v celkové výši 356,77 eura.

17

Ve stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí A. Eschenbrenner v podstatě uvedl, že zohlednění daně v sazbě, která se uplatní v Německu, při výpočtu peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem je diskriminační, a tedy v rozporu s unijním právem, neboť A. Eschenbrenner nepodléhá dani z příjmů v Německu. Rozhodnutím ze dne 18. září 2012 byla tato stížnost úřadem zamítnuta.

18

Alphonse Eschenbrenner podal proti rozhodnutí úřadu žalobu, v níž tvrdil, že metoda výpočtu částky peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem je neslučitelná s unijním právem, neboť neumožňuje takovým příhraničním pracovníkům, jako je A. Eschenbrenner, obdržet peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele, která odpovídá jejich dosavadní čisté odměně za práci. Na rozdíl od osob, které pracují a mají bydliště v Německu, je částka této náhrady pro příhraniční pracovníky nižší než jejich dosavadní čistá odměna za práci zejména z důvodu rozdílných sazeb daně z příjmu, které se uplatní v Německu a ve Francii. Poté, co Sozialgericht Speyer (sociální soud ve Špýru, Německo) jeho žalobu zamítl, podal A. Eschenbrenner odvolání k Landessozialgericht Rheinland-Pfalz, Mainz (zemský sociální soud Porýní-Falc, Mohuč, Německo).

19

Tento soud má za to, že A. Eschenbrenner může mít ve věci úspěch pouze, pokud požadavek rovného zacházení s německými pracovníky, jak je stanoven v unijním právu, vylučuje při výpočtu částky peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem fiktivní zohlednění německé daně z příjmu podle § 167 odst. 2 SGB III. Předkládající soud konstatuje, že peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem představuje sociální výhodu ve smyslu čl. 7 nařízení č. 492/2011, přičemž uvádí, že podle tohoto posledně uvedeného ustanovení nelze s příhraničními pracovníky zacházet z důvodu jejich státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, a zejména musí požívat stejných sociálních a daňových výhod jako tuzemští pracovníci.

20

Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že fiktivní odpočet německé daně z příjmu představuje nepřímou diskriminaci v souvislosti s určením výše dočasného příspěvku pro bývalé civilní pracovníky spojeneckých ozbrojených sil v Německu (rozsudek ze dne 16. září 2004, Merida, C‑400/02, EU:C:2004:537) nebo při výpočtu doplatků v rámci režimu částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku (rozsudek ze dne 28. června 2012, Erny, C‑172/11, EU:C:2012:399).

21

Podle předkládajícího soudu je sice pravda, že na rozdíl od situací, jež byly předmětem obou posledně uvedených věcí, nevede § 167 odst. 2 SGB III ve skutečnosti za okolností, které nastaly v původním řízení, ke dvojímu zdanění, neboť peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem je podle čl. 14 odst. 2 bodu 1 francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění zdanitelná ve státě, který poskytuje tuto náhradu, tato náhrada je podle § 3 odst. 2 písm. b) Einkommensteuergesetz osvobozena od daně v Německu, a je v důsledku toho při výpočtu peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem fiktivně zohledněna pouze splatná německá daň.

22

Předkládající soud má nicméně za to, že výše peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem zaměstnavatele by měla být v zásadě rovna dosavadní čisté mzdě pracovníka. Přestože se však při uplatnění metody výpočtu stanovené v § 167 odst. 2 SGB III příhraniční pracovníci nacházejí v totožné situaci jako osoby bydlící a pracující v Německu, pokud jde o obdrženou částku peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, tato metoda právě neumožňuje příhraničním pracovníkům získat odměnu odpovídající jejich dosavadní čisté odměně za práci.

23

Předkládající soud si kromě toho klade otázku, zda je takový výsledek slučitelný se směrnicí 2008/94. S odkazem zejména na rozsudky ze dne 4. března 2004, Barsotti a další (C‑19/01, C‑50/01 a C‑84/01, EU:C:2004:119), jakož i ze dne 17. listopadu 2011, van Ardennen (C‑435/10, EU:C:2011:751), má tento soud za to, že ačkoli uvedená směrnice umožňuje členským státům stanovit horní mez pro úhrady prováděné záruční institucí, stanoví nicméně dorovnání nesplacených mzdových pohledávek v plné výši, pod touto horní mezí. Za okolností projednávané věci však z použití dotčených právních ustanovení vyplývá, že nesplacené mzdové pohledávky nejsou vyrovnány v celém rozsahu.

24

Tento soud rovněž upřesňuje, že v rozporu s tím, co bylo uvedeno v rozhodnutí soudu prvního stupně, není zcela jasné, zda A. Eschenbrenner má podle německého práva možnost uplatňovat proti svému zaměstnavateli pohledávku odpovídající rozdílu mezi částkou peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, vypočtené podle § 167 odst. 2 SGB III, a částkou jeho dosavadní hrubé mzdy.

25

Za těchto podmínek se Landessozialgericht Rheinland-Pfalz, Mainz (zemský sociální soud Porýní-Falc, Mohuč) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v původním řízení, musí být článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby částka peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, přiznaná členským státem příhraničnímu pracovníkovi, který nepodléhá dani z příjmů v tomto státě ani není povinen k dani z této náhrady, byla stanovena tak, že se od odměny za práci, která slouží jako základ pro výpočet uvedené peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, odečte daň z příjmu použitelná v uvedeném státě, což má za následek, že tento příhraniční pracovník neobdrží na rozdíl od osob bydlících a pracujících v tomtéž státě náhradu odpovídající jeho dosavadní čisté odměně za práci. Kromě toho se tento soud zamýšlí nad tím, jaký vliv má na tuto analýzu okolnost, že takový příhraniční pracovník nemůže uplatňovat vůči svému zaměstnavateli pohledávku odpovídající jeho dosavadní hrubé mzdě, kterou neobdržel z důvodu tohoto odpočtu.

27

Úvodem je nutno vysvětlit daňový režim peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem u takových příhraničních pracovníků, jako je A. Eschenbrenner.

28

Podle předkládajícího soudu je nesporné, že podle čl. 14 odst. 2 bodu 1 francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění má pravomoc zdanit takové sociální výhody přiznané příslušnými orgány Spolkové republiky Německo, jako je dotčená peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem, tento posledně uvedený stát. Stejně tak z předkládacího usnesení vyplývá, že v projednávaném případě A. Eschenbrenner de facto nepodléhá dani z této peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem ve Francii.

29

Mimoto německá daňová právní úprava osvobozuje v souladu s § 3 odst. 2 písm. b) Einkommensteuergesetz tuto peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem od daně z příjmů.

30

Přiznání peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem tedy za okolností ve věci v původním řízení formálně nepodléhá dvojímu zdanění ani německé dani z příjmů. Naproti tomu podléhá fiktivnímu zohlednění daně, která by byla vybrána srážkou ze mzdy A. Eschenbrennera, kdyby byl během období předcházejícího vzniku úpadku jeho zaměstnavatele osobou povinnou k dani z příjmu v Německu.

31

V tomto ohledu se liší okolnosti sporu v původním řízení od okolností dotčených ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 16. září 2004, Merida (C‑400/02, EU:C:2004:537) a ze dne 28. června 2012, Erny (C‑172/11, EU:C:2012:399), na které se odvolává předkládající soud a které se týkají situací, v nichž dotčené dávky skutečně podléhaly dani ve dvou členských státech. Na rozdíl od situace dotčené ve věci v původním řízení měl totiž pravomoc zdanit dávky dotčené ve věcech, v nichž byly vydány posledně uvedené rozsudky, podle francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění jeden členský stát, kdežto uvedené dávky podléhaly fiktivnímu odpočtu daně z příjmu v druhém členském státě (viz rozsudky ze dne 16. září 2004, Merida, C‑400/02, EU:C:2004:537, body 11 a 24, jakož i ze dne 28. června 2012, Erny, C‑172/11, EU:C:2012:399, bod 34).

32

Co se dále týče zásady rovného zacházení, článek 45 odst. 2 SFEU uvádí, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. Toto ustanovení je konkretizováno v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, který upřesňuje, že pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu, požívá na území jiného členského státu stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

33

Je třeba bez dalšího konstatovat, že metoda výpočtu uvedená v § 167 odst. 2 SGB III nestanoví rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti dotyčných pracovníků, neboť rozlišování mezi různými kategoriemi pracovníků se provádí zejména na základě toho, zda pracovník je či není povinný k dani v Německu.

34

Alphonse Eschenbrenner však před předkládajícím soudem v podstatě uplatňuje argument, že § 167 odst. 2 SGB III, ač nezakládá přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, vůči němu nicméně má nepříznivý účinek v porovnání se situací osob pracujících a bydlících v Německu, které obdrží tutéž náhradu.

35

V tomto ohledu je nutno připomenout, že zásada rovného zacházení, zakotvená jak článkem 45 SFEU, tak článkem 7 nařízení č. 492/2011, zakazuje nejen přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny formy nepřímé diskriminace, které v důsledku použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2016, Bragança Linares Verruga a další, C‑238/15, EU:C:2016:949, bod 41, jakož i citovaná judikatura).

36

Ustanovení vnitrostátního práva, byť se uplatňuje nezávisle na státní příslušnosti, musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ve své podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a pokud v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken, C‑514/12, EU:C:2013:799, bod 26 a citovaná judikatura).

37

Pro účely určení, zda metoda výpočtu peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, zavedená v § 167 odst. 2 SGB III, představuje rozdílné zacházení v rozporu s článkem 45 SFEU a článkem 7 nařízení č. 492/2011, je tedy třeba zkoumat, zda takový příhraniční pracovník, jako je A. Eschenbrenner, je za jinak stejných podmínek znevýhodněn oproti osobě pracující a bydlící v Německu.

38

Podle předkládajícího soudu osoby pracující a bydlící v Německu obdrží podle § 167 odst. 1 SGB III částku peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, která v podstatě odpovídá jejich dosavadní čisté odměně za práci.

39

Pokud však jde o takové příhraniční pracovníky, jako je A. Eschenbrenner, kteří nejsou osobami povinnými k dani z příjmu v Německu, je použitelná metoda výpočtu částky peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem stanovena v § 167 odst. 2 SGB III, podle kterého je za tímto účelem nutno snížit dosavadní odměnu tohoto pracovníka o daně, které by byly vybrány z této odměny, pokud by pracovník podléhal dani z příjmů v Německu.

40

Podle francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění však odměna A. Eschenbrennera v době, kdy byl tento pracovník pracovně činný, podléhala dani z příjmu ve Francii, přičemž použitelná sazba daně v tomto členském státě byla v době rozhodné z hlediska skutečností původního řízení nižší než sazba použitelná v Německu. V případě tohoto příhraničního pracovníka tudíž metoda výpočtu stanovená v předchozím bodě vedla nezbytně k tomu, že peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem, kterou obdržel, neodpovídala jeho dosavadní čisté odměně za práci.

41

Pokud jde o slučitelnost takového výsledku s článkem 45 SFEU a s článkem 7 nařízení č. 492/2011, je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 28 tohoto rozsudku, že v projednávaném případě má pravomoc zdanit peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem podle francouzsko-německé dohody o zamezení dvojímu zdanění Spolková republika Německo. Okolnost, že tento stát osvobozuje tuto náhradu od daně, zároveň ale pro výpočet částky této náhrady stanoví srážku odpovídající dani z příjmu v sazbě platné v tomto členském státě, nic nemění na závěru, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení v zásadě spadá do oblasti výkonu daňové pravomoci tohoto státu.

42

Jak totiž uvedla německá vláda na jednání, toto osvobození a fiktivní srážka z daně jsou vzhledem k počtu žádostí o takovou náhradu v případě úpadku podniku stanoveny zejména proto, aby bylo zamezeno uložení daně ve dvou etapách, spočívajícímu nejprve v zohlednění hrubé částky odměn pro účely výpočtu uvedené náhrady a poté ve zdanění peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem daní z příjmu.

43

Stejně tak, byť se metoda výpočtu částky peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem takovým příhraničním pracovníkům, jako je A. Eschenbrenner, zakládá na § 167 odst. 2 SGB III, tedy ustanovení práva sociálního zabezpečení, nic to nemění na tom, že uvedené ustanovení odkazuje na daň z příjmu a stanoví zohlednění této daně při výpočtu částky uvedené peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem.

44

Z toho vyplývá, že účinek těchto vnitrostátních právních předpisů v oblasti volného pohybu pracovníků musí být posuzován s ohledem na judikaturu Soudního dvora týkající se daňových opatření.

45

Byť je pravdou, že členské státy musí při výkonu své pravomoci v oblasti přímých daní dodržovat unijní právo, a zejména základní svobody zaručené Smlouvou o FEU (viz rozsudek ze dne 23. února 2016, Komise v. Maďarsko, C‑179/14, EU:C:2016:108, bod 171 a citovaná judikatura), vyplývá nicméně z judikatury Soudního dvora, že unijní právo není překážkou pro nepříznivé následky volného pohybu pracovníků vyplývající z rozdílů mezi daňovými sazbami v členských státech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 1998, Gilly, C‑336/96, EU:C:1998:221, body 47 a 53).

46

Vzhledem k rozdílům mezi právními úpravami členských států v této oblasti rozhodnutí pracovníka dovolávat se volného pohybu zejména podle článku 45 SFEU, může být pro takového pracovníka z daňového hlediska více či méně výhodné či nevýhodné (obdobně, pokud jde o zásadu zákazu diskriminace, viz rozsudky ze dne 15. července 2004, Lindfors, C‑365/02, EU:C:2004:449, bod 34, a ze dne 12. července 2005, Schempp, C‑403/03, EU:C:2005:446, bod 45; pokud jde o svobodu usazování, viz rozsudky ze dne 6. prosince 2007, Columbus Container Services, C‑298/05, EU:C:2007:754, bod 51, a ze dne 28. února 2008, Deutsche Shell, C‑293/06, EU:C:2008:129, bod 43, a pokud jde o volný pohyb kapitálu, viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2013, K, C‑322/11, EU:C:2013:716, bod 80).

47

Ačkoli je v projednávaném případě peněžitá náhrada v souvislosti s úpadkem obdržená A. Eschenbrennerem nižší než čistá odměna za práci, kterou pobíral předtím, než se jeho zaměstnavatel stal platebně neschopným, vyplývá tento nepříznivý důsledek pouze ze skutečnosti, že sazba daně použitelná v členském státě, který poskytuje peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem a má pravomoc zdanit tuto náhradu, byla ke dni, kdy byla stanovena částka této náhrady, vyšší než částka uplatňovaná členským státem, kde měl tento pracovník bydliště v době, kdy byl pracovně činný.

48

Mimoto vliv různých daňových právních předpisů, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, na částku peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, obdržené takovým příhraničním pracovníkem, jako je A. Eschenbrenner, není předvídatelný, neboť se odvíjí od zvláštních okolností každého jednotlivého případu. Tato částka totiž může být vyšší nebo nižší než dosavadní čistá odměna za práci uvedeného pracovníka v závislosti na daňových sazbách platných v dotyčných členských státech.

49

Protože tedy nepříznivý důsledek dotčený ve věci v původním řízení vyplývá pouze z rozdílů mezi daňovými sazbami v dotyčných členských státech, nebrání článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011 takové právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení.

50

Tento závěr není zpochybněn úvahami týkajícími se směrnice 2008/94, dovolávaných předkládajícím soudem.

51

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2008/94 se tato směrnice vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti.

52

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je sociálním cílem této směrnice zajistit všem zaměstnancům minimální ochranu na unijní úrovni v případě platební neschopnosti zaměstnavatele úhradou nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo pracovních poměrů a týkajících se odměny za dané období (viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, van Ardennen, C‑435/10, EU:C:2011:751, bod 27 a citovaná judikatura, jakož i v tomto smyslu rozsudek ze dne 24. listopadu 2016, Webb-Sämann, C‑454/15, EU:C:2016:891, body 32 a 35).

53

Členské státy jsou tedy povinny zajistit, aby v rámci určitých mezí, které mohou stanovit pro zajištění nesplacených pohledávek, byly uvedené pohledávky uhrazeny v plné výši (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2004, Barsotti a další, C‑19/01, C‑50/01 a C‑84/01, EU:C:2004:119, bod 36).

54

Ovšem i když záruční instituce musí zajistit úhradu uvedených nesplacených mzdových pohledávek, zejména podle článku 3 směrnice 2008/94, je na vnitrostátním právu, aby podle čl. 2 odst. 2 uvedené směrnice upřesnilo pojem „odměna“ a vymezilo jeho obsah (viz rozsudek ze dne 16. července 2009, Visciano, C‑69/08, EU:C:2009:468, bod 28 a citovaná judikatura).

55

Proto přísluší vnitrostátnímu právu členských států, aby upřesnilo daňové zacházení s nesplacenými mzdovými pohledávkami, jestliže jsou hrazeny záručními institucemi podle směrnice 2008/94. Takto upřesněný režim však nemůže být na újmu sociálnímu cíli uvedené směrnice, jak je připomenut v bodě 52 tohoto rozsudku, a obecně dodržování unijního práva.

56

Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2008/94 nevyžaduje, aby členské státy zajistily pracovníku v případě úpadku zaměstnavatele náhradu ve výši dosavadní hrubé odměny za práci tohoto pracovníka, zejména včetně části této náhrady připadající na daň.

57

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že směrnice 2008/94 ani nevyžaduje, aby pracovník měl vůči svému zaměstnavateli pohledávku odpovídající části jeho dosavadní hrubé mzdy připadající na daň, která není kryta přiznanou peněžitou náhradou v souvislosti s úpadkem.

58

Tato okolnost rovněž nemá vliv na odpověď, kterou je třeba podat předkládajícímu soudu stran slučitelnosti dotyčné vnitrostátní právní úpravy s článkem 45 SFEU a článkem 7 nařízení č. 492/2011. Tato posledně uvedená ustanovení totiž nevyžadují, aby takový příhraniční pracovník, jako je A. Eschenbrenner, obdržel peněžitou náhradu v souvislosti s úpadkem odpovídající jeho dosavadní hrubé mzdě, jak vyplývá ze závěru uvedeného v bodě 49 tohoto rozsudku, a v důsledku toho ani nevyžadují, aby měl tento pracovník za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, pohledávku vůči svému zaměstnavateli odpovídající té části jeho dosavadní hrubé mzdy, která není kryta přiznanou peněžitou náhradou v souvislosti s úpadkem.

59

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na první otázku tak, že článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, byla částka peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, přiznaná členským státem příhraničnímu pracovníkovi, který nepodléhá dani z příjmů v tomto státě ani není povinen k dani z této náhrady, stanovena tak, že se od odměny za práci, která slouží jako základ pro výpočet uvedené peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, odečte daň z příjmu použitelná v uvedeném státě, což má za následek, že tento příhraniční pracovník neobdrží na rozdíl od osob bydlících a pracujících v tomtéž státě náhradu odpovídající jeho dosavadní čisté odměně za práci. Okolnost, že tento pracovník nemá vůči svému zaměstnavateli pohledávku odpovídající části jeho dosavadní hrubé mzdy, kterou neobdržel z důvodu tohoto odpočtu, není v tomto ohledu relevantní.

60

S ohledem na odpověď podanou na první otázku není namístě odpovídat na druhou otázku.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 45 SFEU a článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, byla částka peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, přiznaná členským státem příhraničnímu pracovníkovi, který nepodléhá dani z příjmů v tomto státě ani není povinen k dani z této náhrady, stanovena tak, že se od odměny za práci, která slouží jako základ pro výpočet uvedené peněžité náhrady v souvislosti s úpadkem, odečte daň z příjmu použitelná v uvedeném státě, což má za následek, že tento příhraniční pracovník neobdrží na rozdíl od osob bydlících a pracujících v tomtéž státě náhradu odpovídající jeho dosavadní čisté odměně za práci. Okolnost, že tento pracovník nemá vůči svému zaměstnavateli pohledávku odpovídající části jeho dosavadní hrubé mzdy, kterou neobdržel z důvodu tohoto odpočtu, není v tomto ohledu relevantní.