1

Svým kasačním opravným prostředkem se G. Strack domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie Strack v. Komise (T‑392/07, EU:T:2013:8, dále jen „napadený rozsudek“) v rozsahu, v němž tento rozsudek nevyhověl v plném rozsahu jeho návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení několika rozhodnutí Komise týkajících se jeho žádostí o přístup k různým dokumentům na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

2

Evropská komise podala vedlejší kasační opravný prostředek směřující k částečnému zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že uplynutím lhůt stanovených v článku 8 nařízení č. 1049/2001 vznikla implicitní rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dokumentům, která mohou být předmětem žaloby na neplatnost, a dále že Komise porušila právo navrhovatele na přístup k výpisu z rejstříku, který měla Komise vytvořit podle článku 11 tohoto nařízení a který měl obsahovat seznam rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup, která byla přijata před 1. lednem 2005 (dále jen „výpis z rejstříku týkající se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům“).

3

Dne 20. června 2007 zaslal navrhovatel Komisi elektronickou poštou původní žádost o přístup k dokumentům podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 týkající se tří skupin dokumentů.

4

Navrhovatel zaprvé žádal o přístup ke všem dokumentům týkajícím se veškerých potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům, které byly částečně či v plném rozsahu Komisí zamítnuty počínaje dnem 1. ledna 2005 (dále jen „dokumenty týkající se zamítnutých potvrzujících žádostí“).

5

Zadruhé žádal o přístup k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům.

6

Zatřetí žádal o přístup ke všem dokumentům souvisejícím s věcí, ve které byl vydán rozsudek Sequeira Wandschneider v. Komise (T‑110/04, EU:T:2007:78, dále jen „dokumenty související s věcí T‑110/04“).

7

Tato původní žádost o přístup k dotčeným dokumentům, zaevidovaná Komisí dne 3. července 2007, byla předmětem výměny dopisů mezi Komisí a navrhovatelem. V tomto rámci Komise dopisem ze dne 24. července 2007 navrhovatele informovala o tom, že výpis z rejstříku týkající se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům neexistuje.

8

Po uplynutí lhůt stanovených v článku 7 nařízení č. 1049/2001 pro vyřízení původních žádostí o přístup k dokumentům a poté, co Komise dne 13. srpna 2007 přijala rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dokumentům souvisejících s věcí T‑110/04, podal navrhovatel dne 5. srpna 2007„potvrzující žádost“ o přístup podle čl. 7 odst. 2 a 4 uvedeného nařízení.

9

Uvedená žádost byla předmětem několika rozhodnutí o poskytnutí částečného přístupu k požadovaným dokumentům, která byla přijata po uplynutí lhůt stanovených v článku 8 nařízení č. 1049/2001 a po podání žaloby, na jejímž základě byl vydán napadený rozsudek, a sice 23. října 2007, 28. listopadu 2007, 15. února 2008 a 9. dubna 2008. Na základě těchto rozhodnutí získal navrhovatel přístup k velkému počtu dokumentů, jejichž obsah byl z důvodu ochrany osobních údajů a obchodních zájmů částečně skryt.

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. října 2007 se navrhovatel domáhal zrušení implicitních a explicitních rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dokumentům, kterých se týkala jeho původní a potvrzující žádost o přístup k dotčeným dokumentům. Poté, co Komise po podání žaloby přijala několik explicitních rozhodnutí částečně zamítajících přístup k požadovaným dokumentům, navrhovatel rozšířil svou žalobu i na tato rozhodnutí.

11

V napadeném rozsudku Tribunál konstatoval, že při neexistenci jakéhokoliv potvrzujícího rozhodnutí přijatého Komisí podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 ve lhůtách stanovených tímto ustanovením došlo ke vzniku implicitních zamítavých rozhodnutí, která mohou být předmětem žaloby na neplatnost. Žalobu však v rozsahu, v němž směřovala proti těmto implicitním rozhodnutím, zamítl z důvodu, že navrhovatel od okamžiku, kdy Komise přijala explicitní částečně zamítavá rozhodnutí, která nahradila implicitní rozhodnutí, již nemá právní zájem na podání žaloby.

12

Jelikož však byla žaloba v okamžiku svého podání přípustná, Tribunál umožnil její rozšíření i na explicitní rozhodnutí.

13

Pokud jde o návrhová žádání v žalobě směřující proti dopisu Komise ze dne 24. července 2007 informujícímu navrhovatele o tom, že výpis z rejstříku týkající se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům neexistuje, došel Tribunál rovněž k závěru, že jsou přípustná.

14

Ve věci samé Tribunál zrušil rozhodnutí Komise ze dne 24. července 2007 zamítající přístup k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům a rozhodnutí ze dne 23. října 2007 týkající se dokumentů Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) v rozsahu, v němž se týká údajů o právnických osobách, jakož i rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2007 a 15. února 2008, týkající se dokumentů Komise, s výjimkou dokumentů OLAF a dokumentů souvisejících s věcí T‑110/04.

15

Mimoto bylo částečně zrušeno rozhodnutí ze dne 28. listopadu 2007 v rozsahu, v němž se týká dokumentů souvisejících s věcí T‑110/04, a rozhodnutí ze dne 9. dubna 2008.

16

Ve zbývající části Tribunál žalobu zamítl a rozhodl, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí dvě třetiny nákladů řízení vynaložených navrhovatelem.

17

G. Strack navrhuje, aby Soudní dvůr:

18

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

19

V rámci svého vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise uplatňuje dva důvody kasačního opravného prostředku, přičemž první z nich se týká přípustnosti žaloby. Proto je v projednávaném případě třeba nejprve analyzovat tyto důvody kasačního opravného prostředku.

20

První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nepřípustnosti žaloby směřující ke zrušení implicitních zamítavých rozhodnutí, která vznikla na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 uplynutím lhůt stanovených v tomto článku.

21

Komise tvrdí, že uplynutím lhůt stanovených v článku 8 nařízení č. 1049/2001 nemohlo vzniknout žádné implicitní zamítavé rozhodnutí, jelikož navrhovatel odmítl pokusit se nalézt přijatelné řešení podle čl. 6 odst. 3 tohoto nařízení a dále nebyla Komise v zájmu řádné správy povinna lhůty stanovené uvedeným nařízením dodržet, jelikož žádost o přístup k dotčeným dokumentům se týkala zjevně nepřiměřeného počtu dokumentů.

22

Komise rovněž tvrdí, že napadený rozsudek je stižen nedostatečným odůvodněním, jelikož Tribunál v bodě 45 uvedeného rozsudku vycházel z chybného výkladu vlastní judikatury. Mimoto odůvodnění uvedeného rozsudku v jeho bodech 49 a 144 je rozporné.

23

Navrhovatel navrhuje, aby byl první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise zamítnut.

24

Je třeba uvést, že z čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 plyne, že situace, kdy dotyčný orgán neodpoví v předepsané lhůtě na potvrzující žádost o přístup, je postavena naroveň rozhodnutí, kterým se žádost o přístup zamítá. Kromě toho tímto implicitním rozhodnutím počíná běžet lhůta, během níž může dotčená osoba podat žalobu na neplatnost tohoto rozhodnutí. Takovými lhůtami, zavedenými v obecném zájmu, nemohou účastníci řízení disponovat.

25

V tomto ohledu je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001 nestanoví možnost se od lhůt uvedených ve svých článcích 7 a 8 odchýlit a že tyto lhůty jsou rozhodující pro průběh řízení o přístupu k dokumentům dotyčných orgánů, jehož cílem je rychlé a snadné vyřizování žádostí o přístup k těmto dokumentům (v tomto smyslu viz rozsudek Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑362/08 P, EU:C:2010:40, bod 53).

26

V případě žádosti týkající se velmi rozsáhlého dokumentu nebo velmi velkého počtu dokumentů je možné pouze výjimečně lhůtu stanovenou v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení prodloužit o patnáct dnů. V takovém případě sice čl. 6 odst. 3 uvedeného nařízení umožňuje dotyčnému orgánu pokusit se s žadatelem o přístup k jím drženým dokumentům nalézt přijatelné řešení, toto řešení se však může týkat pouze obsahu nebo počtu požadovaných dokumentů.

27

Na tomto zjištění nemůže nic změnit argument Komise týkající se možnosti orgánů sladit zájmy žadatelů o přístup k dokumentům, které drží, se zájmem řádné správy. Je pravda, že z bodu 30 rozsudku Rada v. Hautala (C‑353/99 P, EU:C:2001:661) vyplývá, že ze zásady proporcionality plyne, že orgány ve zvláštních případech, kdy by objem dokumentů, k nimž je požadován přístup, nebo pasáží, které je třeba odstranit, měl za následek nepřiměřenou administrativní zátěž, mohou zvažovat zájem žadatele o přístup, a pracovní zátěž, kterou by vyřízení žádosti o přístup vyvolalo, a chránit tak zájem řádné správy.

28

Orgán by tak mohl za výjimečných okolností zamítnout přístup k určitým dokumentům z důvodu, že pracovní zátěž spojená s jejich zpřístupněním by byla nepřiměřená cílům, na něž míří žádost o přístup k těmto dokumentům. Uplatnění zásady proporcionality však nemůže umožnit změnit lhůty stanovené nařízením č. 1049/2001, neboť opačný případ by měl za následek právní nejistotu.

29

Co se týče kritiky odůvodnění napadeného rozsudku, je třeba uvést, že skutečnost, že Tribunál dospěl ve věci samé k odlišnému závěru než Komise, nemůže sama o sobě postihnout napadený rozsudek nedostatkem odůvodnění (rozsudek Gogos v. Komise, C‑583/08 P, EU:C:2010:287, bod 35).

30

Údajný rozpor mezi body 49 a 144 napadeného rozsudku mimoto spočívá na jejich chybném výkladu, jelikož vůle navrhovatele respektovat lhůty stanovené nařízením č. 1049/2001 nemůže vzhledem k úvahám v bodech 24 až 28 rozsudku v projednávané věci v žádném případě znamenat, že Komise neměla možnost nalézt přijatelné řešení.

31

Z toho plyne, že první důvod vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise je třeba zamítnout.

32

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku kritizuje Komise rozhodnutí Tribunálu, že porušila právo navrhovatele na přístup k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům.

33

Komise tvrdí, že Tribunál nesprávně konstatoval, že její dopis ze dne 24. července 2007 informující navrhovatele o neexistenci takového výpisu představuje zamítnutí přístupu k tomuto dokumentu. V tomto ohledu tvrdí, že je nemožné předat výpis z rejstříku, který navzdory povinnosti stanovené v článku 11 nařízení č. 1049/2001 neexistuje, a dále že se toto nařízení použije pouze na existující dokumenty. Žádost o přístup nemůže v žádném případě zakládat povinnost vytvořit neexistující dokument.

34

Komise rovněž tvrdí, že Tribunál rozhodl ultra petita, když zrušil explicitní zamítavé rozhodnutí, zatímco navrhovatel požadoval zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí, a dále při rozhodování o dosahu povinnosti Komise plynoucí z článku 11 nařízení č. 1049/2001.

35

Navrhovatel navrhuje zamítnutí druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku Komise z důvodu, že je založen na jeho vlastním porušení nařízení č. 1049/2001, zejména pak jeho článku 11. Mimoto tvrdí, že Komise měla předložit více důkazů podpírajících její tvrzení, podle něhož nebyl výpis z rejstříku týkající se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům vytvořen. A konečně v případě neexistence tohoto rejstříku ho měla Komise vytvořit nebo měla poskytnout samotné dokumenty, které do něho měly být zaznamenány, což vyplývalo z její povinnosti poskytnout pomoc.

36

Z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o přístupu k dokumentům orgánů je rozděleno na dvě části a že odpověď na původní žádost ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 představuje pouze zaujetí prvotního stanoviska, proti němuž v zásadě nelze podat opravný prostředek (viz usnesení Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑208/11 P, EU:C:2012:76, body 30 a 31). Nicméně v případě, že taková odpověď představuje konečné stanovisko orgánu, může být výjimečně předmětem žaloby na neplatnost (viz rozsudek Internationaler Hilfsfonds v. Komise, EU:C:2010:40, bod 62).

37

Z napadeného rozsudku plyne, že navrhovatel požádal o přístup k části rejstříku, s jejímž vytvořením počítá nařízení č. 1049/2001, a že tento přístup mu byl odepřen z důvodu, že takový rejstřík nebyl vytvořen.

38

Jak v tomto ohledu uvedla generální advokátka v bodě 65 svého stanoviska, právo na přístup k dokumentům orgánů ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 se týká pouze existujících dokumentů, které jsou v držení dotyčného orgánu.

39

Avšak podle čl. 8 odst. 1 a 3 nařízení č. 1049/2001, který je specifickým projevem zásady soudní ochrany, jakékoliv odepření přístupu k dokumentům požadovaných po správě může být napadeno před soudem. Je tomu tak bez ohledu na důvod uplatněný pro odepření tohoto přístupu.

40

Na právo dotyčných osob na opravný prostředek tak nemá žádný dopad tvrzení, že přístup k dokumentu musí být zamítnut z jednoho z důvodů stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 nebo že požadovaný dokument neexistuje. Jakékoliv jiné řešení by unijnímu soudu znemožnilo přezkum opodstatněnosti rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dokumentům orgánů, jelikož k tomu, aby se dotyčný orgán vyhnul soudnímu přezkumu, by stačilo, aby tvrdil, že dokument neexistuje.

41

Je tudíž nutno konstatovat, že neexistence dokumentu, k němuž je požadován přístup, nebo okolnost, že tento není v držení dotyčného orgánu, nemá za následek nepoužitelnost nařízení č. 1049/2001.

42

Dotčenému orgánu naopak přísluší, aby žadateli odpověděl a před soudem případně odůvodnil svoje zamítnutí přístupu z tohoto důvodu (obdobně viz rozsudek Heylens a další, 222/86, EU:C:1987:442, bod 15).

43

V projednávaném případě však z vysvětlení podaných Tribunálu Komisí i z písemností ve spise, které mu byly předloženy, jasně plyne, že dotčený rejstřík nebyl vytvořen. Z toho plyne, že Komise nemohla vyhovět žádosti navrhovatele směřující k získání přístupu k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům.

44

Jak uvedla generální advokátka v bodě 67 svého stanoviska, nařízení č. 1049/2001 nespojuje povinnost podle svého článku 11 přímo s právem na přístup k dokumentům podle svého čl. 2 odst. 1. Není tedy možné prosazovat splnění registrační povinnosti prostřednictvím žádosti o přístup k dokumentům.

45

Na základě předchozích úvah je třeba konstatovat, že se Tribunál tím, že zrušil explicitní rozhodnutí o zamítnutí přístupu k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům ze dne 24. července 2007, dopustil nesprávného právního posouzení.

46

Článek 11 nařízení č. 1049/2001 ani povinnost poskytnout pomoc stanovená v čl. 6 odst. 2 tohoto nařízení totiž nemohou ukládat orgánu povinnost vytvořit dokument, který je po něm žádán, ale dosud neexistuje.

47

Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno výše, je třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž jím Tribunál rozhodl, že Komise byla povinna vytvořit neexistující dokument, a v důsledku toho zrušil rozhodnutí Komise ze dne 24. července 2007 zamítající přístup k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům.

48

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku, vycházejícím z nepříslušnosti soudního kolegia, navrhovatel tvrdí, že Tribunál tím, že přezkum jeho žaloby nově přidělil jinému senátu, než který k tomu byl původně určen, porušil zásadu práva na zákonného soudce, práva zaručená článkem 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i řadu ustanovení jednacího řádu Tribunálu. Mimoto navrhovatel uplatňuje argument vycházející z porušení svého práva být vyslechnut před novým přidělením své žaloby.

49

Komise má za to, že tento důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.

50

Tribunál navzdory tvrzení navrhovatele uplatnil svůj jednací řád správně. V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 12 svého jednacího řádu Tribunál stanoví kritéria, kterými se řídí přidělování věcí jednotlivým senátům, a že toto rozhodnutí je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie. Rozhodnutí týkající se kritérií přidělování věcí senátům platné v okamžiku podání žaloby (Úř. věst. 2007, C 269, s. 42) a rozhodnutí platné při novém přidělení věci (Úř. věst. 2011, C 232, s. 2) mají totéž znění. Plyne z nich, že předseda Tribunálu se může odchýlit od rozdělování věcí podle pořadí stanoveného těmito rozhodnutími za účelem „zajištění vyváženého rozdělení pracovního zatížení“.

51

Vzhledem k tomu, že uplatnění této odchylky se neomezuje na okamžik podání žaloby, nic nebrání tomu, aby byla věc kdykoliv jindy nově přidělena.

52

Tento výklad se uplatní tím spíše, že nové přidělení věci v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, sledující zajištění vyváženého rozdělení pracovního zatížení, sleduje cíl projednání věcí v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny.

53

Kromě toho, pokud jde o argument navrhovatele vycházející z porušení jeho práva být vyslechnut před novým přidělením věci, je třeba konstatovat, že i ten je neopodstatněný. Obdobně jako u počátečního přidělení věci totiž i její nové přidělení jinému soudnímu kolegiu, než které bylo určeno původně, neposkytuje účastníkům řízení právo, aby se předtím k tomuto opatření týkající se organizace soudnictví vyjádřili.

54

Je ostatně třeba uvést, že v projednávaném případě navrhovatel nijak nezpochybnil nestrannost soudního kolegia, kterému byla jeho žaloba na neplatnost přidělena.

55

První důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout.

56

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek je stižen různými procesními vadami.

57

Zaprvé navrhovatel Tribunálu vytýká, že zamítl jeho návrh na projednání věci ve zrychleném řízení, a dále tvrdí, že délka řízení byla nepřiměřená a že z tohoto důvodu mu měl Tribunál přiznat náhradu škody nebo postoupit tuto žádost příslušnému soudnímu orgánu.

58

Zadruhé navrhovatel tvrdí, že Tribunálem bylo porušeno jeho právo být vyslechnut. Ten totiž nezohlednil dvě z jeho doplňujících vyjádření ani jeho žádost o opravu zprávy k jednání. Mimoto na jednání mu byla délka přednesu řeči omezena pouze na 30 minut a Tribunál připustil nový argument Komise vycházející z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102), aniž by mu dal možnost na něj písemně odpovědět. A konečně navrhovatel tvrdí, že Tribunál mu neposkytl možnost se řádně vyjádřit k dokumentům poskytnutým úřadem OLAF na základě rozhodnutí ze dne 23. října 2007.

59

Zatřetí tvrdí, že Tribunál nepřezkoumal každý z dokumentů, který mu Komise poskytla za účelem určení, zda odstranění údajů provedená Komisí podle článku 4 nařízení č. 1049/2001 byla odůvodněná.

60

Začtvrté navrhovatel tvrdí, že Tribunál dostatečně neprokázal, že mu Komise skutečně předala všechny dokumenty týkající se zamítnutých potvrzujících žádostí.

61

Komise navrhuje, aby byl druhý důvod kasačního opravného prostředku odmítnut jako nepřípustný nebo zamítnut jako zjevně neopodstatněný.

62

Je třeba uvést, že při neexistenci jakékoliv indicie, že délka řízení před Tribunálem měla vliv na řešení sporu, nemůže tvrzené nedodržení přiměřené lhůty rozhodování vést ke zrušení napadeného rozsudku (rozsudek Groupe Gascogne v. Komise, C‑58/12 P, EU:C:2013:770, bod 73).

63

V projednávaném případě navrhovatel netvrdí, že by délka řízení před Tribunálem měla jakýkoliv dopad na řešení sporu. Odmítnutí Tribunálu projednat věc ve zrychleném řízení ani údajná nadměrná délka řízení tudíž nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku.

64

Argument vycházející z protiprávnosti zamítnutí návrhu na náhradu škody, který navrhovatel založil na týchž důvodech týkajících se délky řízení, musí být rovněž odmítnut. Z judikatury Soudního dvora totiž plyne, že je věcí Tribunálu, který je příslušný podle čl. 256 odst. 1 SFEU, aby rozhodl o takových žádostech o náhradu škody a zasedal přitom v jiném složení, než když rozhodoval o sporu, který vedl k řízení, jehož délka je kritizována (rozsudek Groupe Gascogne v. Komise, EU:C:2013:770, bod 90).

65

Z toho plyne, že Tribunál tím, že v bodě 93 napadeného rozsudku rozhodl, že návrh na náhradu škody založený na délce řízení měl být podán prostřednictvím samostatné žaloby, právem tento návrh odmítl jako nepřípustný.

66

Rovněž musí být zamítnuty argumenty založené na zamítnutí obou doplňujících spisů a na odmítnutí Tribunálu prodloužit délku přednesu řeči navrhovatele na jednání nad rámec 30 minut, jelikož z napadeného rozsudku jasně plyne, že navrhovatel se mohl dostatečně vyjádřit k důvodům kasačního opravného prostředku směřujícím ke zrušení, jež uplatnil v rámci své žaloby.

67

Co se týče dokumentů OLAF, z napadeného rozsudku plyne, že rozhodnutí ze dne 23. října 2007 poskytlo navrhovateli částečný přístup k těmto dokumentům. Navrhovatel nicméně uvedl, že všechny dokumenty dotčené tímto rozhodnutím o přístupu získal až po předložení své repliky, a že v důsledku toho neměl možnost se vyjádřit k jejich obsahu během písemné části řízení před Tribunálem.

68

Z písemností ve spise nicméně vyplývá, že navrhovatel dokumenty obdržel s dostatečným předstihem před jednáním, a to nejpozději v říjnu 2008, a mohl je tedy prozkoumat a zaujmout k nim stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudek Corus UK v. Komise, C‑199/99 P, EU:C:2003:531, bod 21).

69

Argument navrhovatele založený na tom, že Tribunál zohlednil argument týkající se nařízení č. 45/2001, který Komise uplatnila poprvé na jednání, musí být rovněž odmítnut.

70

Z judikatury Soudního dvora totiž plyne, že pokud žádost založená na nařízení č. 1049/2001 usiluje o přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje, jsou ustanovení nařízení č. 45/2001 plně použitelná (rozsudek Komise v. Bavarian Lager, C‑28/08 P, EU:C:2010:378, bod 63).

71

Z toho plyne, že argument Komise založený na nařízení č. 45/2001, kterým chce odůvodnit uplatnění výjimky související s ochranou osobních údajů stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001, představuje, jak uvedla generální advokátka v bodě 123 svého stanoviska, rozšíření důvodu, který již implicitně obsahovala rozhodnutí, kterými Komise poskytla přístup k některým dokumentům, jejichž obsah byl částečně skryt za účelem ochrany osobních údajů, a že tuto skutečnost proto Tribunál zohlednil právem.

72

Mimoto navrhovatel tvrdí, že Tribunál byl povinen přezkoumat každý dokument, jímž byl přístup zcela či částečně zamítnut, což neučinil.

73

V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál je povinen nařídit předložení takového dokumentu a prozkoumat jej, pouze pokud je zpochybňováno, že informace, jichž se zamítnutí přístupu týká, spadají do působnosti výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Jurašinović v. Rada, C‑576/12 P, EU:C:2013:777, body 27 a 29).

74

Jelikož navrhovatel zpochybnil opodstatněnost odůvodnění rozhodnutí, jimiž Komise poskytla přístup k některým dokumentům, jejichž obsah byl částečně skryt za účelem ochrany osobních údajů, aniž tvrdil, že se výjimky v uvedeném článku 4 na dotčené dokumenty neuplatní, nebyl Tribunál povinen tyto dokumenty přezkoumávat (v tomto smyslu viz rozsudek Jurašinović v. Rada, EU:C:2013:777, body 28 až 30).

75

Navrhovatel nicméně Tribunálu dále vytýká, že neověřil, zda se údaje odstraněné Komisí skutečně omezovaly na informace spadající do působnosti výjimek, které uplatnila.

76

V projednávaném případě má navrhovatel na rozdíl od věcí, v nichž byly vydány rozsudky IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise (C‑135/11 P, EU:C:2012:376) a Jurašinović v. Rada (EU:C:2013:777), dokumenty, které požadoval, v držení. Měl tak možnost poukázat na skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné mít vážné pochybnosti o tom, že informace odstraněné Komisí se týkají informací, na něž se vztahuje jedna z výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001.

77

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jedině Tribunál je oprávněn posoudit, zda je případně nezbytné doplnit informace, které má k dispozici o věcech, které mu jsou předloženy. Posouzení průkaznosti procesních písemností spadá do jeho svrchovaného posouzení skutkových okolností (rozsudek E.ON Energie v. Komise, C‑89/11 P, EU:C:2012:738, bod 115).

78

S ohledem na presumpci platnosti, která se vztahuje na unijní akty, tak Tribunál vzhledem k tomu, že navrhovatel neposkytl žádné informace, které by umožňovaly mít přiměřené pochybnosti o tom, že se na informace odstraněné Komisí vztahuje některá z výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, nebyl povinen nařídit předložení veškerých sporných dokumentů ani je přezkoumávat.

79

A konečně, co se týče argumentu souvisejícího s neúplným předáním dokumentů týkajících se zamítnutých potvrzujících žádostí, je třeba připomenout, že Tribunál je jediný příslušný ke konstatování a posouzení relevantních skutečností, jakož i k přezkumu důkazů, s výjimkou případu jejich zkreslení (rozsudek Rousse Industry v. Komise, C‑271/13 P, EU:C:2014:175, bod 81). K takovému zkreslení dojde zejména tehdy, když Tribunál zjevně překročil meze rozumného hodnocení důkazů.

80

V projednávaném případě navrhovatel před Tribunálem tvrdil, že Komise podle svých vlastních statistik poskytla pouze část rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům. V odpověď Komise tvrdila, že tento rozdíl plyne ze skutečnosti, že každé rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přístup k dokumentům se mohlo týkat současně několika žádostí o přístup k takovým dokumentům, a dále že některé žádosti o přístup nebyly do konce roku vyřízeny.

81

Z písemností ve spisu, který byl Tribunálu předložen, neplyne, že by Tribunál jakkoliv zkreslil posouzení všech okolností.

82

S ohledem na vše výše uvedené je třeba druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout v plném rozsahu.

83

Svým třetím důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel uplatňuje několik argumentů týkajících se právních omylů při posuzování všech implicitních a explicitních rozhodnutí Komise.

84

Navrhovatel nejprve tvrdí, že Tribunál měl rozhodnout o legalitě implicitních rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům. V tomto ohledu tvrdí, že ve vztahu k nim měl právní zájem na podání žaloby i poté, co byla přijata explicitní rozhodnutí.

85

Navrhovatel dále tvrdí, že Tribunál chybně rozhodl, že explicitními rozhodnutími přijatými Komisí byla nahrazena implicitní rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům, která vznikla podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001. Explicitní rozhodnutí podle navrhovatele neobsahují žádný odkaz na implicitní rozhodnutí a dále, v rozsahu, v němž jde konkrétněji o rozhodnutí ze dne 23. října 2007 týkající se dokumentů OLAF, byla přijata na základě článku 7, a nikoli na základě článku 8 uvedeného nařízení.

86

A konečně navrhovatel podpůrně tvrdí, že explicitními rozhodnutími byla implicitní rozhodnutí zrušena pouze částečně.

87

Komise navrhuje, aby byl třetí důvod kasačního opravného prostředku odmítnut jako nepřípustný nebo zamítnut jako neopodstatněný z důvodu, že jejími explicitními rozhodnutími bylo nahrazeno implicitní rozhodnutí o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům, přestože poskytují pouze omezený přístup.

88

Jak již bylo připomenuto v bodě 24 rozsudku v projednávané věci, neexistence jakéhokoliv explicitního rozhodnutí v okamžiku uplynutí lhůty pro odpověď na potvrzující žádost navrhovatele dala vzniknout implicitním rozhodnutím o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům, která mohou být na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 předmětem žaloby.

89

Tato rozhodnutí však byla zrušena později přijatými rozhodnutími Komise, která poskytovala navrhovateli částečný přístup k požadovaným dokumentům. Tribunál se tudíž nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že již není namístě rozhodovat o žalobě v rozsahu, v němž směřovala proti implicitním rozhodnutím o zamítnutí přístupu k dotčeným dokumentům.

90

Co se týče konkrétně rozhodnutí ze dne 23. října 2007 týkajícího se dokumentů OLAF, argument navrhovatele, podle něhož rozhodnutí přijaté na základě článku 7 nařízení č. 1049/2001 nemůže nahradit implicitní rozhodnutí ve smyslu čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení, spočívá na chybném výkladu tohoto rozhodnutí. Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž plyne, že za účelem kvalifikace aktu je třeba se zaměřit na samotný jeho obsah a že forma, v níž je akt nebo rozhodnutí přijato, je v zásadě nerozhodná (obdobně viz rozsudek NDSHT v. Komise, C‑322/09 P, EU:C:2010:701, bod 46).

91

Jelikož bylo rozhodnutí ze dne 23. října 2007 týkající se dokumentů OLAF přijato po zaslání potvrzující žádosti o přístup k dotčeným dokumentům a po uplynutí lhůt stanovených v článku 8 nařízení č. 1049/2001, je nutno konstatovat, že se jedná o explicitní rozhodnutí reagující na potvrzující žádost. Odkaz na článek 7 nařízení č. 1049/2001 tak není relevantní.

92

S ohledem na vše výše uvedené je třeba třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

93

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek je v rozsahu, v něm se týká rozsahu žádosti o přístup k dokumentům souvisejícím s věcí T‑110/04, stižen zkreslením skutkových okolností a nedostatečným odůvodněním.

94

Komise navrhuje, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

95

Svým čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel v podstatě tvrdí, že Tribunál v bodech 151 až 154 napadeného rozsudku zkreslil skutkové okolnosti.

96

Tribunál však mohl mít v dostatečně odůvodněném rozsudku za to, aniž by zkreslil návrhová žádání navrhovatele, že výčet dokumentů figurující v původní žádosti o přístup k dokumentům, jemuž předcházel výraz „konkrétně“, byl vyčerpávající a že navrhovatel nepožadoval další dokumenty.

97

Co se týče tvrzení navrhovatele, že chyběly přílohy A1 a A2, je třeba konstatovat, že z písemností ve spise nevyplývá, že by údajné nezahrnutí těchto dokumentů bylo předmětem řízení před Tribunálem. Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom plyne, že v rámci kasačního opravného prostředku je příslušnost Soudního dvora omezena na posouzení právního řešení žalobních důvodů projednávaných u soudu prvního stupně.

98

Z toho plyne, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut.

99

Svým pátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel zpochybňuje odůvodnění Komise související s uplatněním výjimky týkající se ochrany údajů a legalitu Komisí uskutečněného odstranění osobních údajů.

100

Komise má za to, že je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout v celém rozsahu.

101

Co se týče zpochybnění napadeného rozsudku v rozsahu, v němž došel Tribunál k závěru o legalitě odstranění osobních údajů, které Komise provedla na základě výjimky z přístupu k dokumentům stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001, je třeba připomenout judikaturu Soudního dvora, podle níž ustanovení nařízení č. 45/2001, jejichž zásadními součástmi jsou čl. 8 písm. b) a článek 18, budou plně použitelná, pokud žádost založená na nařízení č. 1049/2001 usiluje o přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje (rozsudek Komise v. Bavarian Lager, EU:C:2010:378, body 63 a 64).

102

Sdělení takových údajů spadá do definice „zpracování“ ve smyslu nařízení č. 45/2001 (rozsudek Komise v. Bavarian Lager, EU:C:2010:378, bod 69).

103

Z článku 5 uvedeného nařízení plyne, že k tomu, aby bylo zpracování osobních údajů legitimní, musí splňovat jednu z podmínek stanovených v tomto článku.

104

Mimoto osobní údaje mohou být předmětem předání třetí osobě na základě nařízení č. 1049/2001 pouze tehdy, splňuje-li toto předání podmínky stanovené v čl. 8 písm. a) nebo b) nařízení č. 45/2001 a představuje-li zákonné zpracování v souladu s podmínkami článku 5 téhož nařízení.

105

Vzhledem k výše uvedenému se Tribunál při ověřování toho, zda byly splněny podmínky stanovené v čl. 8 písm. b) nařízení č. 45/2001, nedopustil nesprávného právního posouzení.

106

Mimoto na rozdíl od tvrzení navrhovatele nelze z uvedeného ustanovení vyvodit, že orgány, jichž se týká žádost o přístup k jimi drženým dokumentům, musí z úřední povinnosti ověřovat existenci důvodů opravňujících k předání osobních údajů.

107

Naopak, prokázání nezbytnosti předání těchto údajů přísluší žadateli o přístup (viz rozsudek Komise v. Bavarian Lager, EU:C:2010:378, bod 77).

108

Je třeba rovněž odmítnout argumenty navrhovatele, podle nichž byla Komise na základě čl. 8 písm. a) nařízení č. 45/2001 povinna mu osobní údaje předat z důvodu, že přístup k dokumentům orgánů podle nařízení č. 1049/2001 je vždy veřejným zájmem. Jak uvedla generální advokátka v bodě 154 svého stanoviska, taková argumentace naráží na povinnost žadatele o přístup prokázat nezbytnost předání osobních údajů, připomenutou v předchozím bodě.

109

Z bodu 173 napadeného rozsudku ostatně plyne, že navrhovatel nepředložil žádný důvod, který by mohl nezbytnost předání osobních údajů Komisí odůvodňovat.

110

Z toho plyne, že argumenty navrhovatele vycházející z toho, že nebyly konzultovány všechny osoby, jejichž osobní údaje byly dotčeny, a že nebylo přihlédnuto k souhlasu určitých osob se zpřístupněním jejich údajů, musí být odmítnuty jako irelevantní. I kdyby bylo předání některých údajů zákonné, nemohla k němu Komise přistoupit z důvodu, že navrhovatel neprokázal nezbytnost takového předání, vyžadovanou v čl. 8 písm. b) nařízení č. 45/2001.

111

Z týchž důvodů nelze přijmout argumenty navrhovatele směřující k získání jmen úředníků figurujících v dokumentech souvisejících s věcí T‑110/04. Tribunál totiž v bodech 194 a 197 napadeného rozsudku právem rozhodl, že jejich jména jsou chráněnými údaji dle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001. To, že některá z těchto jmen byla zpřístupněna na jednání před Tribunálem v této věci, tento závěr nijak nepopírá. Jak konstatoval Tribunál v bodě 194 napadeného rozsudku, tato skutečnost nemůže z ostatních orgánů sejmout jejich povinnosti.

112

Navrhovatel rovněž tvrdí, že Tribunál nepřihlédl k povinnosti Komise provést zakódování jmen, která odstranila.

113

V tomto ohledu Tribunál právem zamítl žalobní důvod navrhovatele týkající se zakódování jmen, když v bodech 207 a 208 napadeného rozsudku rozhodl, že systematická povinnost kódování by představovala zvláště rozsáhlou a zbytečnou pracovní zátěž. Jak totiž bylo připomenuto v bodech 27 a 28 rozsudku v projednávané věci, orgány mohou ve zvláštních případech po zvážení zájmu žadatele o přístup k dokumentům a pracovní zátěže plynoucí ze zpracování jeho žádosti upřednostnit zájem řádné správy.

114

Navrhovatel dále tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že odůvodnění uplatnění čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 Komisí bylo dostačující, přestože neobsahuje jakoukoliv zmínku o nařízení č. 45/2001 ani podrobnosti o důvodech, které mohly odůvodnit odstranění všech osobních údajů v dokumentech, ohledně nichž bylo žádáno o přístup.

115

Tribunál se však při potvrzení legality uplatnění uvedeného ustanovení Komisí nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, jelikož, jak již bylo uvedeno v bodech 70 a 71 rozsudku v projednávané věci, uplatnění čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 má nutně za následek použitelnost nařízení č. 45/2001 (rozsudek Komise v. Bavarian Lager, EU:C:2010:378, bod 63).

116

Mimoto, jak bylo uvedeno v bodech 106 až 111 rozsudku v projednávané věci, jelikož navrhovatel neuvedl žádný důvod nezbytnosti předání osobních údajů, nebylo třeba rozhodovat o zákonnosti tohoto předání. Tribunál tudíž v bodě 120 napadeného rozsudku právem rozhodl, že Komise neměla potřebu dále odůvodňovat v tomto smyslu své rozhodnutí o uplatnění čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001.

117

Totéž platí v případě bodů 125 a 126 napadeného rozsudku, jelikož, jak uvedla generální advokátka v bodě 145 svého stanoviska, Tribunál měl v těchto bodech správně za to, že odůvodnění rozhodnutí Komise skrýt osobní údaje respektovalo obvyklé požadavky v této oblasti.

118

A konečně navrhovatel tvrdí, že napadený rozsudek je stižen nedostatečným odůvodněním, pokud jde o legalitu odstranění osobních údajů v dokumentech OLAF.

119

Z ustálené judikatury však plyne, že účastník řízení nemůže změnit předmět sporu tím, že uplatní důvod, který před Tribunálem neuplatňoval, ačkoliv mohl, poprvé až před Soudním dvorem, jelikož by mu to umožnilo, aby Soudnímu dvoru, jehož pravomoc je v rámci kasačního opravného prostředku omezena, předložil spor v širším rozsahu, než v jakém jej projednával Tribunál.

120

Z toho plyne, že uvedený argument musí být odmítnut z důvodu, že navrhovatel v rámci řízení před Tribunálem ve své replice nevznesl kritiku odůvodnění rozhodnutí ze dne 23. října 2007 týkajícího se dokumentů OLAF, ačkoliv není sporu o tom, že toto rozhodnutí obdržel nejpozději současně s žalobní odpovědí Komise.

121

S ohledem na vše výše uvedené je třeba pátý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

122

Svým šestým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel Tribunálu vytýká, že připustil příliš široké uplatnění výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 na informace obsažené v dokumentech souvisejících s věcí T‑110/04.

123

Mimoto navrhovatel kritizuje odůvodnění napadeného rozsudku stran otázky, zda existuje vyšší veřejný zájem opravňující ke zpřístupnění údajů, jichž se uvedené ustanovení týká.

124

Komise má za to, že je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

125

Šestý důvod kasačního opravného prostředku se týká veškerých údajů, které byly odstraněny z důvodu zamezení identifikaci některých podniků, jichž se týkala antidumpingová řízení, která žalobce ve věci T‑110/04 vyřizoval jako zaměstnanec Komise.

126

Na rozdíl od tvrzení navrhovatele se Tribunál při konstatování v bodě 228 napadeného rozsudku, že odstranění firem a výtek směřujících proti dotčeným podnikům bylo nezbytné k ochraně jejich zájmů z důvodu, že tyto firmy mohly být ze souboru odstraněných informací vyvozeny, nedopustil nesprávného právního posouzení.

127

Co se týče argumentů navrhovatele směřujících k prokázání toho, že na podniky zmíněné ve věci T‑110/04 se neuplatní ochrana stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, jelikož antidumpingová rozhodnutí jsou obecně zveřejňována, je nutno konstatovat, že navrhovatel takové argumenty v řízení před Tribunálem neuplatnil. Tyto argumenty je tedy třeba odmítnout jako nepřípustné.

128

A konečně je třeba uvést, že kritika navrhovatele týkající se bodu 229 napadeného rozsudku není opodstatněná. Z tohoto bodu vyplývá, že Komise skutečně provedla posouzení existence převažujících veřejných zájmů. A dále podle judikatury Soudního dvora žalobci přísluší, aby uvedl konkrétní okolnosti zakládající převažující veřejný zájem, který může odůvodnit zpřístupnění dotyčných dokumentů (viz rozsudek LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P et C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 94).

129

V řízení před Tribunálem a v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku se přitom navrhovatel omezil na uplatnění zásady transparentnosti a jejího významu.

130

Převažující veřejný zájem, který může odůvodnit zpřístupnění dokumentu, se sice nemusí nutně lišit od zásad, které tvoří základ nařízení č. 1049/2001 (rozsudek LPN a Finsko v. Komise, EU:C:2013:738, bod 92).

131

Jak nicméně rozhodl Tribunál v bodě 229 napadeného rozsudku, taková obecná tvrzení, jako jsou tvrzení uváděná navrhovatelem, nejsou s to prokázat, že zásada transparentnosti má v projednávaném případě zvláštní význam, který by mohl převážit nad závěry odůvodňujícími odepření přístupu k dotčeným dokumentům (rozsudek LPN a Finsko v. Komise, EU:C:2013:738, bod 93).

132

Ve světle všeho výše uvedeného je třeba šestý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

133

Svým sedmým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že Tribunál porušil jeho právo na náhradu újmy plynoucí ze škod způsobených Komisí zpracováním jeho žádostí o přístup k dokumentům drženým tímto orgánem.

134

Komise navrhuje, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

135

Zaprvé navrhovatel tvrdí, že Tribunál nesprávně odmítl důkazy, které nabízel.

136

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jedině Tribunál je oprávněn posoudit, zda je případně nezbytné doplnit poznatky, které má k dispozici ve věcech, které mu jsou předloženy. Posouzení průkaznosti procesních písemností spadá do jeho svrchovaného posouzení skutkových okolností, které v souladu s ustálenou judikaturou nepodléhá přezkumu Soudního dvora v řízení o kasačním opravném prostředku, s výjimkou případu zkreslení skutkového stavu nebo důkazů.

137

Navrhovatel tím, že se v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku omezuje na tvrzení, že Tribunál si měl vytvořit přesnější obrázek o odpovědnosti Komise, Tribunálu nevytýká, že by se v bodech 261 až 267 napadeného rozsudku dopustil zkreslení skutkového stavu nebo důkazů.

138

Zadruhé navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil právního omylu při posuzování existence příčinné souvislosti mezi jednáním Komise při vyřizování jeho žádostí o přístup k dokumentům, které tento orgán drží, a zhoršením svého zdraví.

139

Při konstatování, že navrhovatel neprokázal existenci takové příčinné souvislosti, Tribunál v bodě 264 napadeného rozsudku vycházel ze znalecké zprávy předložené navrhovatelem a z jím předložených informací, z nichž mohl, aniž se dopustil zkreslení, vyvodit, že se neprokázalo, že by jednání Komise mělo dopad na zhoršení zdravotního stavu navrhovatele.

140

Zatřetí, pokud jde o údajné porušení práva navrhovatele zúčastnit se veřejné konzultace týkající se transparentnosti, Tribunál v bodě 265 napadeného rozsudku právem konstatoval, že v projednávaném případě nemělo v tomto ohledu jednání Komise žádný dopad, jelikož konec období konzultací byl stanoven na 31. července 2007, zatímco původní žádost o přístup k dokumentům byla podána teprve 20. června 2007.

141

Jak uvedla generální advokátka v bodě 189 svého stanoviska, Komise by při řádném využití prodloužení lhůty pro odpověď podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 byla povinna na původní žádost odpovědět nejdříve 31. července 2007. Účast na konzultaci by již v tomto okamžiku nebyla možná.

142

Sedmý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout.

143

Svým osmým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že Tribunál nesprávně odmítl Komisi přikázat, aby mu poskytla dokumenty, k nimž byl odmítnut přístup v rozporu s nařízením č. 1049/2001.

144

Komise navrhuje, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

145

Podle judikatury Soudního dvora v zásadě nemůže unijní soud, aniž by tím zasáhl do pravomocí správního orgánu, vydávat vůči unijním orgánům soudní příkazy (viz rozsudky Verzyck v. Komise, 225/82, EU:C:1983:165, bod 19, a Campogrande v. Komise, C‑62/01 P, EU:C:2002:248, bod 43).

146

Na rozdíl od tvrzení navrhovatele tedy Tribunál v bodě 90 napadeného rozsudku právem konstatoval, že podle článku 264 SFEU neměl jinou možnost než napadený akt zrušit. Jelikož se argumentace navrhovatele opírá o článek 266 SFEU, je třeba uvést, že ani toto ustanovení nestanoví možnost vydávat orgánům soudní příkazy.

147

Toto zjištění nemohou vyvrátit argumenty navrhovatele založené na článku 47 Listiny, jelikož cílem tohoto článku není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami (viz rozsudek Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 97).

148

Osmý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba zamítnout.

149

Devátým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatel tvrdí, že Tribunál nerespektoval výsledek jemu předloženého sporu, když uložil Komisi, aby nesla vlastní náklady řízení a nahradila dvě třetiny nákladů řízení navrhovatele.

150

Komise navrhuje, aby byl tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

151

Je třeba připomenout, že podle čl. 58 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie se kasační opravný prostředek nemůže týkat jen výše náhrady nákladů řízení nebo rozhodnutí, která ze stran je má platit. Mimoto dle ustálené judikatury v případě, že všechny ostatní důvody kasačního opravného prostředku byly zamítnuty, musí být návrhová žádání týkající se údajné protiprávnosti rozhodnutí Tribunálu o náhradě nákladů řízení podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřípustná.

152

Vzhledem k tomu, že navrhovatel neměl v prvních osmi důvodech svého kasačního opravného prostředku úspěch, musí být devátý důvod kasačního opravného prostředku, týkající se rozdělení nákladů řízení, prohlášen za nepřípustný.

153

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora, pokud Soudní dvůr zruší napadený rozsudek, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Tak je tomu v projednávaném případě.

154

Vzhledem k výše uvedenému je třeba rozhodnout pouze o žalobním důvodu navrhovatele, jenž byl součástí žaloby podané k Tribunálu a směřoval ke zrušení rozhodnutí Komise zamítajícího přístup k výpisu z rejstříku týkajícímu se rozhodnutí o zamítnutí potvrzujících žádostí o přístup k dokumentům.

155

V tomto ohledu z bodu 43 rozsudku v projednávané věci plyne, že dotčený rejstřík nebyl vytvořen a že Komise tedy nemohla žádosti navrhovatele vyhovět. Je tudíž třeba jeho žalobu v tomto bodě zamítnout jako neopodstatněnou.

156

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný nebo je-li tento kasační prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

157

Podle čl. 138 odst. 3 uvedeného řádu, použitelného na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu, pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý účastník řízení vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem projednávané věci jako odůvodněné, může Soudní dvůr rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem.

158

Vzhledem k tomu, že Komise náhradu nákladů řízení od G. Stracka požadovala a G. Strack neměl v rámci svého kasačního opravného prostředku ani v rámci druhého důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že navrhovatel ponese vlastní náklady řízení v tomto stupni a nahradí třetinu nákladů vynaložených Komisí v tomto řízení.

159

Co se týče nákladů spojených s řízením v prvním stupni, je třeba konstatovat, že náklady řízení spojené s řízením v prvním stupni, v němž byl vydán napadený rozsudek, budou neseny podle podmínek stanovených v bodě 7 výroku napadeného rozsudku.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: