1

Svým kasačním opravným prostředkem se Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 13. září 2012, National Lottery Commission v. OHIM – Mediatek Italia a De Gregorio (Vyobrazení ruky) (T‑404/10, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál vyhověl žalobě podané National Lottery Commission (dále jen „NLC“), směřující ke zrušení rozhodnutí prvního odvolacího senátu OHIM ze dne 9. června 2010 (věc R 1028/2009-1), týkajícího se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společností Mediatek Italia Srl a Giuseppem De Gregoriem (dále jen „osoby navrhující prohlášení neplatnosti“) na straně jedné a NLC na straně druhé (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1891/2006 ze dne 18. prosince 2006 (Úř. věst. L 386, s. 14, dále jen „nařízení č. 40/94“), obsahuje článek 52, nadepsaný „Relativní důvody neplatnosti“, jehož odstavec 2 zní takto:

„Ochranná známka Společenství se rovněž prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u [OHIM] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení, může-li být podle vnitrostátních právních předpisů, kterými se ochrana řídí, její užívání zakázáno na základě jiného staršího práva, zejména:

[...]

[…]“

3

Článek 63 uvedeného nařízení týkající se žalob podaných k Soudnímu dvoru Evropské unie, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Proti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Soudnímu dvoru.

2.   Žalobu lze podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů nebo zneužití pravomoci.“

4

Článek 74 nařízení č. 40/94, nadepsaný „Zkoumání skutečností úřadem z úřední moci“, v odstavci 1 stanoví:

„V průběhu řízení zkoumá [OHIM] skutečnosti z moci úřední; v řízení týkajícím se relativních důvodů zamítnutí se však [OHIM] při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky.“

5

Nařízení č. 40/94 bylo zrušeno a kodifikováno nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1), které vstoupilo v platnost dne 13. dubna 2009.

6

Články 52, 63 a 74 nařízení č. 40/94 se bez zásadních změn staly články 53, 65 a 76 nařízení č. 207/2009.

7

Nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1041/2005 ze dne 29. června 2005 (Úř. věst. L 172, s. 4, dále jen „prováděcí nařízení“), stanovuje zejména pravidla použitelná na průběh řízení o zrušení nebo o prohlášení neplatnosti ochranné známky Společenství před OHIM.

8

Pravidlo 37 prováděcího nařízení zní následovně:

„Žádost o zrušení nebo o prohlášení neplatnosti [ochranné známky Společenství] […], která se předkládá [OHIM], musí obsahovat:

[…]

9

NLC dosáhla dne 2. října 2007 u OHIM zápisu následující obrazové ochranné známky Společenství (dále jen „sporná ochranná známka“):

10

Osoby navrhující prohlášení neplatnosti podaly dne 20. listopadu 2007 na základě čl. 52 odst. 2 písm. c) nařízení č. 40/94 u OHIM návrh na prohlášení neplatnosti sporné ochranné známky z důvodu existence autorského práva staršího než sporná ochranná známka, jehož majitelem je G. De Gregorio, k následujícímu obrazovému označení (dále jen „mano portafortuna“):

11

Rozhodnutím ze dne 16. července 2009 zrušovací oddělení OHIM tomuto návrhu na prohlášení neplatnosti vyhovělo, neboť mělo v podstatě za to, že osoby navrhující prohlášení neplatnosti prokázaly existenci autorského práva chráněného na základě italských právních předpisů k označení, jež se téměř shodovalo se spornou ochrannou známkou, jakož i přednost tohoto práva před uvedenou ochrannou známkou.

12

NLC podala proti tomuto rozhodnutí odvolání.

13

První odvolací senát OHIM sporným rozhodnutím toto odvolání zamítl z důvodu, že všechny podmínky vyžadované čl. 53 odst. 2 nařízení č. 207/2009 byly splněny.

14

Stran existence autorského práva chráněného na základě italského práva odvolací senát zaprvé shledal, že osoby navrhující prohlášení neplatnosti prokázaly vytvoření díla, jakož i vlastnictví autorského práva k tomuto dílu předložením fotokopie soukromoprávní smlouvy ze dne 16. září 1986 (dále jen „smlouva z roku 1986“), kterou třetí osoba vystupující jako autor díla mano portafortuna tvrdila, že na jednu z osob navrhujících prohlášení neplatnosti převedla svá práva na rozmnožování a užívání tohoto díla, které je společně s dalšími obrázky vyobrazeno v příloze této smlouvy.

15

Zadruhé měl odvolací senát za to, že anomálie, na které poukázala NLC, a sice údaj o maximálním trvání ochrany plynoucí z autorského práva v délce 70 let, přestože takováto délka existuje teprve od roku 1996, datum na poštovním razítku, které odpovídá neděli, kdy jsou poštovní úřady zavřeny, a kvalitativní a pojmové rozdíly mezi obrazem mano portafortuna a dalšími obrázky obsaženými v příloze smlouvy z roku 1986, nejsou s to vyvolat pochybnosti o pravosti obsahu této smlouvy. V této souvislosti odvolací senát upřesnil, že podle článku 2702 italského občanského zákoníku sice soukromoprávní listina plně dokazuje, že prohlášení pocházejí od těch, kteří je učinili, až do zpochybnění její pravosti, avšak ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že odvolací senát měl pravomoc volně posoudit její obsah.

16

Po přezkumu smlouvy z roku 1986 odvolací senát potvrdil existenci autorského práva chráněného na základě italského práva.

17

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. září 2010 podala NLC žalobu směrující ke zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu této žaloby uvedla tři žalobní důvody, které vycházely zaprvé z porušení čl. 53 odst. 2 písm. c) nařízení č. 207/2009 tím, že odvolací senát dospěl k závěru, že osoby navrhující prohlášení neplatnosti prokázaly existenci staršího autorského práva, zadruhé z protiprávnosti odmítnutí odvolacího senátu zahájit ústní jednání nebo nařídit předložení originálu smlouvy z roku 1986 a zatřetí z nesprávného posouzení odvolacím senátem jeho pravomoci k přezkumu pravosti této smlouvy.

18

Tribunál přijal první a třetí důvod, které na podporu své žaloby uplatnila společnost NLC, a tudíž napadeným rozsudkem této žalobě vyhověl.

19

Tribunál v tomto ohledu nejprve v bodech 14 až 21 napadeného rozsudku připomněl pravidla a zásady, které musí odvolací senát uplatnit při ověřování, zda byl podán důkaz o existenci autorského práva chráněného na základě vnitrostátních právních předpisů. S odvoláním se na rozsudek Soudního dvora ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM (C-263/09 P, Sb. rozh. s. I-5853, body 50 až 52), v bodě 18 rozhodl, že povinnost předložit OHIM nejen údaje svědčící o tom, že navrhovatel splňuje podmínky požadované podle vnitrostátních právních předpisů, o jejichž použití žádá, aby mohl dát zakázat užívání ochranné známky Společenství na základě staršího práva, ale také údaje dokládající, co je obsahem těchto právních předpisů, má navrhovatel.

20

Dále Tribunál v bodě 20 napadeného rozsudku uvedl, že podle jeho judikatury se musí OHIM obeznámit z moci úřední, způsobem, který považuje za účelný, s vnitrostátními právními předpisy dotyčného členského státu, pokud je takové obeznámení nezbytné pro posouzení podmínek použití některého z namítaných důvodů neplatnosti, zejména pokud jde o věcnou správnost tvrzených skutečností nebo důkazní sílu předložených dokladů. Tribunál mimoto upřesnil, že omezení skutkového základu přezkumu prováděného OHIM nevylučuje, aby OHIM vzal v úvahu, kromě skutečností výslovně uváděných účastníky řízení o prohlášení neplatnosti, skutečnosti obecně známé, tedy skutečnosti, které může znát každý nebo se kterými je možno se seznámit z obecně dostupných zdrojů.

21

Konečně s ohledem na uvedené zásady Tribunál v bodech 23 a 24 napadeného rozsudku rozhodl, že odvolací senát správně vycházel z italských právních norem, které určují důkazní sílu smlouvy z roku 1986, ale příslušelo mu ověřit, zda odvolací senát tím, že dospěl k závěru, že smlouva z roku 1986 na základě článků 2702 a 2703 italského občanského zákoníku plně dokazuje, že prohlášení pocházejí od těch, kteří je učinili, až do zahájení řízení ke zpochybnění pravosti, provedl správný výklad příslušných italských právních předpisů.

22

V této souvislosti Tribunál v bodech 25 až 32 napadeného rozsudku přezkoumal ustanovení italského práva, zejména článek 2704 italského občanského zákoníku, jak jej Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie) vyložil v rozsudku č. 13912 ze dne 14. června 2007 (dále jen „rozsudek ze dne 14. června 2007“). Poté, co v bodě 33 téhož rozsudku uvedl, že sporné rozhodnutí nijak neodkazovalo na tento článek, Tribunál v bodě 35 napadeného rozsudku shledal, že podle judikatury Corte suprema di cassazione mohla NLC podat důkaz toho, že smlouva z roku 1986 byla ve skutečnosti sepsána v jiný den, než je den uvedený na poštovním razítku, aniž bylo nutné, aby podala návrh na zahájení řízení ke zpochybnění pravosti. Tribunál z toho v bodě 36 uvedeného rozsudku tudíž vyvodil, že odvolací senát podal chybný výklad vnitrostátního práva použitelného na základě čl. 53 odst. 2 nařízení č. 207/2009, a tudíž nesprávně posoudil přesný rozsah svých pravomocí.

23

Tribunál v bodě 40 napadeného rozsudku shledal, že tento chybný výklad vnitrostátního práva mohl mít dopad na obsah sporného rozhodnutí, a tudíž dospěl v bodě 41 uvedeného rozsudku k závěru, že je třeba sporné rozhodnutí zrušit, aniž bylo třeba zkoumat druhý důvod, který na podporu své žaloby uplatnila NLC.

24

OHIM navrhuje napadený rozsudek zrušit a uložit NLC náhradu nákladů řízení vynaložených OHIM.

25

NLC navrhuje kasační opravný prostředek zamítnout.

26

OHIM uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku tři důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 76 odst. 1 nařízení č. 207/2009 a pravidla 37 prováděcího nařízení; druhý důvod vychází z porušení zásady kontradiktornosti tím, že právo OHIM být vyslechnut ohledně rozsudku ze dne 14. června 2007 nebylo respektováno, a třetí vychází ze zjevné nelogičnosti a ze zkreslení skutkového stavu, které ovlivňují úvahy a závěry Tribunálu.

27

OHIM v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který se dělí do dvou částí, tvrdí, že se Tribunál nemohl opřít o článek 2704 italského občanského zákoníku (první část) ani o rozsudek ze dne 14. června 2007 (druhá část), neboť se jich účastníci řízení nedovolávali, a tudíž nespadaly do předmětu sporu předloženého odvolacímu senátu.

28

Vzhledem k tomu, že OHIM má za to, že z úvah Tribunálu jasně nevyplývá, zda Tribunál pokládá použitelné vnitrostátní právo za právní otázku, nebo za obecně známou skutečnost, předkládá alternativní tvrzení. V případě, že Tribunál měl za to, že použití vnitrostátního práva představuje právní otázku, porušil jednak zásadu vyjádřenou pravidlem 37 písm. b) bodem iii) prováděcího nařízení, podle které je na účastníku řízení, který se odvolává na vnitrostátní právo, aby OHIM předložil skutečnosti, které dokládají obsah dotyčných právních předpisů, a důvod, proč se mají vztahovat na projednávaný případ, a jednak řešení plynoucí z výše uvedeného rozsudku Edwin v. OHIM, z něhož vyplývá, že vnitrostátní právo je skutkovou otázkou, kterou musí předložit a prokázat účastníci řízení. V případě, že Tribunál měl za to, že použití vnitrostátního práva je skutkovou otázkou, neprávem pokládal vnitrostátní právní předpisy za „obecně známou skutečnost“, kterou OHIM může z tohoto důvodu zjišťovat a namítat z vlastního podnětu. Kromě toho nahradil posouzení odvolacího senátu vlastním posouzením a provedl posouzení skutečností, ke kterým uvedený odvolací senát nezaujal stanovisko.

29

NLC v odpověď na tuto argumentaci zaprvé uvádí, že se pravidlo 37 prováděcího nařízení i výše uvedený rozsudek Edwin v. OHIM týkají důkazního břemene, které nese osoba navrhující prohlášení neplatnosti, ale nevztahují se na odpůrce, který se v případě, kdy je rozhodnutí OHIM zpochybněno na základě tvrzení opírajícího se o právo, které nemusí vůbec znát, nachází ve znevýhodněném postavení. Kromě toho důkazní břemeno, jež podle pravidla 37 a výše uvedeného rozsudku Edwin v. OHIM nese navrhovatel, se nevztahuje na otázky vnitrostátního procesního práva.

30

Zadruhé NLC tvrdí, že se odvolací senát neomezil na posouzení skutkového stavu, ale že vydal právní rozhodnutí. Výklad čl. 76 odst. 1 nařízení č. 207/2009, který by přezkum odvolacího senátu omezoval pouze na relativní důvody zamítnutí uplatněné osobou navrhující prohlášení neplatnosti, by byl v rozporu s uplatněním základních právních zásad, ke kterým musí OHIM přihlížet, jak připomínají zejména bod 13 odůvodnění a článek 83 uvedeného nařízení.

31

Zatřetí poukazuje NLC na to, že pochybení, kterého se dopustil odvolací senát, vyplývá z nesprávného výkladu článků 2702 a 2703 italského občanského zákoníku, na které byl odvolací senát upozorněn, a že otázka důkazní síly smlouvy z roku 1986 byla vznesena před odvolacím senátem i Tribunálem. Tudíž i za předpokladu, že Tribunál neprávem vyvolal diskuzi ohledně článku 2704 uvedeného zákoníku a k němu se vztahující judikatury, nemělo toto pochybení vliv na výsledek analýzy, kterou provedl, takže tento důvod kasačního opravného prostředku by měl být jako irelevantní zamítnut.

32

Na úvod je třeba konstatovat, že vzhledem k datu, kdy došlo k zápisu sporné ochranné známky, tj. dne 2. října 2007, a k datu, kdy osoby navrhující prohlášení neplatnosti podaly k OHIM návrh, tj. dne 20. listopadu 2007, musí být tento důvod kasačního opravného prostředku posuzován z hlediska ustanovení nařízení č. 40/94, neboť nařízení č. 207/2009 nebylo k těmto datům ještě v platnosti (viz zejména rozsudek ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM, C‑122/12 P, bod 2).

33

První důvod uplatněný na podporu kasačního opravného prostředku se v zásadě týká procesněprávní úpravy, které podléhá použití vnitrostátního práva v rámci návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky Společenství podaného k OHIM a v rámci žaloby podané proti rozhodnutí o uvedeném návrhu k Tribunálu, pokud se spor zakládá v souladu s čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94 na existenci staršího práva chráněného na základě vnitrostátní právní normy. Za účelem posouzení opodstatněnosti tohoto důvodu je nejprve třeba připomenout způsob, jakým se v daném kontextu dělí úlohy mezi osobu navrhující prohlášení neplatnosti, příslušná oddělení OHIM a Tribunál.

34

Pokud jde o úlohu uvedeného navrhovatele, Soudní dvůr rozhodl, že pravidlo 37 prováděcího nařízení ukládá navrhovateli povinnost předložit OHIM nejen údaje svědčící o tom, že splňuje podmínky požadované podle vnitrostátních právních předpisů, o jejichž použití žádá, aby mohl dát zakázat užívání ochranné známky Společenství na základě staršího práva, ale také údaje dokládající, co je obsahem těchto právních předpisů (výše uvedený rozsudek Edwin v. OHIM, bod 50).

35

Pokud jde o příslušná oddělení OHIM, Soudní dvůr uvedl, že je na nich, aby posoudila, zda jsou údaje předložené osobou navrhující prohlášení neplatnosti k doložení obsahu vnitrostátní právní normy, které se navrhovatel dovolává, rozhodné a nakolik jsou významné (výše uvedený rozsudek Edwin v. OHIM, bod 51).

36

Stran povinnosti, která přísluší Tribunálu, Soudní dvůr s odkazem na čl. 63 odst. 2 nařízení č. 40/94, který definuje případy, kdy může být proti rozhodnutí odvolacího senátu OHIM podána žaloba, upřesnil, že Tribunál má pravomoc plně přezkoumat legalitu posouzení, které OHIM provedl ohledně údajů předložených navrhovatelem k doložení obsahu vnitrostátních právních předpisů, jejichž ochrany se dovolává (výše uvedený rozsudek Edwin v. OHIM, bod 52).

37

Na rozdíl od toho, co tvrdí OHIM, z bodů 50 až 52 výše uvedeného rozsudku Edwin v. OHIM nevyplývá, že s vnitrostátní právní normou, která se stala použitelnou na základě takové odkazu, jako je odkaz učiněný v čl. 52 odst. 2 nařízení č. 40/94, musí být nakládáno jako s čistě skutkovou okolností, přičemž OHIM a Tribunál se omezí na konstatování její existence na základě jim předložených důkazů.

38

Z uvedených bodů naproti tomu vyplývá, že Soudní dvůr měl v úmyslu zdůraznit rozsah přezkumu, kterému musí jak před příslušnými odděleními OHIM tak před Tribunálem podléhat použití vnitrostátního práva ve sporu, který vyvstal na základě návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky Společenství.

39

Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba zkoumat, zda OHIM a Tribunál jsou v takovémto procesním kontextu povinny omezit svůj přezkum striktně na doklady předložené navrhovatelem za účelem doložení obsahu použitelného vnitrostátního práva, nebo zda mohou využít pravomoc k ověření významu tvrzeného práva, s případným následkem, že se z úřední povinnosti obeznámí s podmínkami použití a působností dovolávaných vnitrostátních právních norem.

40

V tomto ohledu je třeba podotknout, že přezkum prováděný OHIM a Tribunálem musí být vykonáván s ohledem na požadavek, jejž generální advokát připomněl v bodě 91 stanoviska, zaručit užitečný účinek nařízení č. 40/94, kterým je zajistit ochranu ochranné známky Společenství.

41

V této souvislosti je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že použití vnitrostátního práva může vést ke zjištění existence důvodu neplatnosti řádně zapsané ochranné známky Společenství, jeví se nezbytným, aby OHIM a Tribunál mohly před tím, než návrhu na prohlášení neplatnosti této ochranné známky vyhoví, ověřit význam údajů předložených navrhovatelem, pokud jde o jemu příslušející dokazování obsahu vnitrostátní práva.

42

Přezkum prováděný příslušnými odděleními OHIM a Tribunálem musí též splňovat požadavky související s úlohou, kterou vykonávají v rámci sporů o ochranné známce Společenství.

43

Mají-li příslušná oddělení OHIM nejprve rozhodnout o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky Společenství, který se opírá o starší právo chráněné na základě vnitrostátní právní normy, jejich rozhodnutí může mít za účinek to, že majiteli ochranné známky je upřeno právo, které mu bylo přiznáno. Dosah takového rozhodnutí nutně implikuje, že úloha oddělení, které toto rozhodnutí vydá, se neomezuje na pouhé potvrzení vnitrostátního práva, jak je prezentovala osoba navrhující prohlášení neplatnosti.

44

Pokud jde o soudní přezkum, jejž následně provádí Tribunál, je třeba zdůraznit, že tento přezkum musí splňovat požadavky související se zásadou účinné soudní ochrany, jak to podotkl generální advokát v bodě 92 stanoviska. Vzhledem k tomu, že použití vnitrostátního práva může mít v dotčeném procesním kontextu za účinek to, že majiteli ochranné známky Společenství bude upřeno jeho právo, je nutné, aby Tribunál nebyl z důvodu případných nedostatků v dokladech předložených na důkaz použitelného vnitrostátního práva zbaven reálné možnosti vykonat účinný přezkum. Za tímto účelem bude tedy muset mít možnost ověřit kromě předložených dokladů i obsah, podmínky použití a působnost právních norem, které uplatnila osoba navrhující prohlášení neplatnosti.

45

Tribunál se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 20 napadeného rozsudku rozhodl, že „za okolností, kdy má OHIM přihlédnout zejména k vnitrostátnímu právu členského státu, v němž starší právo, na kterém se zakládá návrh na prohlášení neplatnosti, požívá ochrany, musí se obeznámit z moci úřední, způsobem, který považuje za účelný, s vnitrostátními právními předpisy dotyčného členského státu, pokud je takové obeznámení nezbytné pro posouzení podmínek použití daného důvodu neplatnosti, zejména pokud jde o věcnou správnost tvrzených skutečností nebo důkazní sílu předložených dokladů“.

46

V projednávané věci Tribunál poté, co v bodě 24 napadeného rozsudku uvedl, že OHIM uplatnil články 2702 a 2703 italského občanského zákoníku, aby posoudil důkazní sílu smlouvy z roku 1986, v bodech 27 až 32 uvedeného rozsudku rovněž přihlédl k článku 2704 uvedeného zákoníku, týkajícímu se jistoty data soukromoprávní listiny, jakož i k vnitrostátní judikatuře týkající se výkladu a použití posledně zmíněného článku. Tribunál tímto nepřekročil meze své pravomoci obeznámit se z úřední povinnosti za účelem ověření obsahu, podmínek použití a působnosti vnitrostátních právních norem, které uplatnila osoba navrhující prohlášení neplatnosti s cílem prokázat důkazní sílu smlouvy, o kterou tato osoba opírala své starší právo ve vztahu ke sporné ochranné známce.

47

Za těchto podmínek je třeba obě části prvního důvodu uplatněného na podporu kasačního opravného prostředku zamítnout.

48

OHIM s odvoláním na obecnou zásadu unijního práva, podle které musí být adresátům rozhodnutí veřejných orgánů, která se znatelným způsobem dotýkají jejich zájmů, umožněno, aby náležitě vyjádřili své stanovisko, tvrdí, že v projednávané věci neměl možnost se náležitě vyjádřit k rozsudku ze dne14. června 2007, na který se účastníci řízení během správního řízení neodvolávali, a tudíž nebyl součástí předmětu sporu před odvolacím senátem. Kdyby tuto možnost měl, byly by podle jeho tvrzení úvahy a závěry Tribunálu odlišné.

49

OHIM z toho vyvozuje závěr, že Tribunál porušil jeho právo být vyslechnut.

50

NLC odpovídá, že právní otázka, pro kterou je relevantní judikatura Corte suprema di cassazione, byla vznesena před jednáním, neboť Tribunál na základě článku 64 svého jednacího řádu vyzval dopisem ze dne 7. února 2012 OHIM, aby odpověděl na otázky týkající se působnosti článku 2704 italského občanského zákoníku. OHIM tedy měl podle tvrzení NLC možnost být k této otázce vyslechnut, a to jak písemně, tak na jednání, a nelze tvrdit, že při neexistenci předchozího upozornění na každou relevantní či potenciálně relevantní judikaturu porušuje rozsudek, který se na takovouto judikaturu odvolává, právo se v řízení účinně bránit.

51

NLC dodává, že za předpokladu, že Tribunál právně pochybil, když OHIM neposkytl možnost vyjádřit se k vnitrostátní judikatuře, jíž se ona dovolává, nemělo toto pochybení každopádně žádný dopad na řešení, k němuž Tribunál dospěl ve sporu, jenž mu byl předložen.

52

Právo na spravedlivý proces představuje základní zásadu unijního práva, která je zakotvena v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie

53

Ke splnění požadavků plynoucích z tohoto práva musí unijní soudy zajistit, aby byla zásada kontradiktornosti dodržována před nimi i jimi samotnými, přičemž tato zásada se uplatní na každé řízení, jež může vést k vydání rozhodnutí orgánu Unie, jímž mohou být citelně dotčeny něčí zájmy (rozsudky ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C-89/08 P, Sb. rozh. s. I-11245, body 51 a 53, a ze dne 17. prosince 2009, Přezkum rozsudku M v. EMEA, C-197/09 RX-II, Sb. rozh. s. I-12033, body 41 a 42).

54

Zásada kontradiktornosti nejen přiznává každému účastníku určitého řízení právo seznamovat se s důkazy a vyjádřeními předloženými soudu protistranou a vyjadřovat se k nim. Uvedená zásada rovněž zahrnuje právo účastníků řízení seznamovat se s právními důvody uplatněnými soudem bez návrhu, na kterých soud hodlá založit své rozhodnutí, a vyjadřovat se k nim. Ke splnění požadavků spojených s právem na spravedlivý proces je totiž třeba, aby se účastníci řízení seznámili jak se skutkovými, tak s právními okolnostmi, které jsou rozhodné pro výsledek řízení, a měli možnost se k nim kontradiktorně vyjádřit (výše uvedený rozsudek Komise v. Irsko a další, body 55 a 56, a rozsudek ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank, C‑472/11, bod 30).

55

V projednávané věci je nesporné, že rozsudek ze dne 14. června 2007 nebyl zmíněn během řízení u OHIM ani ve vyjádřeních předložených Tribunálu, ale Tribunál jej z úřední povinnosti zmínil po skončení písemné části řízení.

56

Je tudíž třeba zkoumat, zda v projednávané věci bylo účastníkům řízení během řízení před Tribunálem umožněno se k uvedenému rozsudku vyjádřit.

57

Jak vyplývá z dopisů zaslaných účastníkům řízení dne 7. února 2012 Tribunálem a z otázek, které k nim byly připojeny, účastníci řízení sice byli vyzváni, aby vyjádřili své názory ohledně ustanovení článku 2704 italského občanského zákoníku, avšak nebylo jim umožněno vyjádřit se k rozsudku ze dne 14. června 2007, o němž nebyla v těchto dopisech žádná zmínka.

58

Kromě toho je třeba podotknout, že jak uvedl generální advokát v bodě 117 stanoviska, ze znění bodů 32, 35, 36, 39 a 40 napadeného rozsudku jasně vyplývá, že obsah rozsudku ze dne 14. června 2007 byl v úvahách Tribunálu rozhodující. Právě proto, že Tribunál shledal, že odvolací senát nepřihlédl k této judikatuře, podle které důkaz opaku o pravdivosti data uvedeného na poštovním razítku může být předložen, aniž je nutné přistoupit k řízení ke zpochybnění pravosti, dospěl k závěru, že odvolací senát mohl přisoudit anomáliím, na které poukazovala NLC, větší význam, a že je proto třeba sporné rozhodnutí zrušit.

59

Z výše uvedeného vyplývá, že Tribunál porušil zásadu kontradiktornosti vyplývající z požadavků souvisejících s právem na spravedlivý proces.

60

Z toho plyne, že druhému důvodu, který OHIM uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku, musí být vyhověno.

61

Vzhledem k procesní vadě, kterou je stiženo uplatnění judikatury Corte suprema di cassazione týkající se článku 2704 italského občanského zákoníku Tribunálem, není v tomto stadiu řízení namístě zkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku uplatněný OHIM, který vychází ze zjevné nelogičnosti a ze zkreslení skutkového stavu, kterými je údajně dotčena opodstatněnost úvah vyjádřených Tribunálem na základě této judikatury.

62

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že napadený rozsudek musí být zrušen.

63

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

64

V projednávané věci má Soudní dvůr za to, že soudní řízení nedovoluje vydat rozhodnutí ve věci, neboť účastníci řízení musí mít nejprve možnost se v rámci kontradiktorní diskuze vyjádřit k určitým okolnostem vnitrostátního práva, které Tribunál uplatnil z úřední povinnosti.

65

Je tudíž třeba vrátit věc Tribunálu k vydání rozhodnutí ve věci samé.

66

Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba stanovit, že o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: