1.

Projednávaný případ se týká výkladu článku 3 a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 ( 2 ) (dále jen „Římská úmluva“) ve spojení se směrnicí Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců ( 3 ).

2.

Žádost o rozhodnutí předložená v projednávané věci Hof van Cassatie se týká sporu mezi United Antwerp Maritime Agencies (Unamar) NV (dále jen „Unamar“), společností založenou podle belgického práva, a Navigation Maritime Bulgare (dále jen „NMB“), společností založenou podle bulharského práva, ve věci zaplacení různých odškodnění, dlužných údajně proto, že NMB vypověděla smlouvu o obchodním zastoupení, kterou byly obě společnosti dosud vázány. V rámci následného soudního řízení vyvstala zejména otázka možnosti belgického soudu použít na smlouvu kogentní ustanovení lex fori navzdory existenci rozhodčí doložky, podle které má spor rozhodnout hospodářská a obchodní komora v Sofii (Bulharsko) a která výslovně stanoví bulharské právo jako právo, kterým se řídí smlouva.

3.

Soudní dvůr má konkrétně upřesnit, za jakých podmínek se může vnitrostátní soud podle čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy odchýlit od příslušných ustanovení práva členského státu, použitelného na smlouvu na základě volby stran (lex contractus) ve prospěch kogentních ustanovení lex fori. Soudní dvůr má přesněji poskytnout pokyny pro určení, zda právo členského státu Evropské unie, které správně provedlo evropskou směrnici, avšak překračuje rozsah ochrany poskytnutý touto směrnicí, může požadovat tuto širší ochranu za předpokladu, že lex contractus je právo jiného členského státu Unie, který rovněž správně provedl tuto směrnici.

4.

Článek 3 této úmluvy, nadepsaný „Svobodná volba práva“, stanoví:

„1.   Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.

[…]“

5.

Článek 7 odst. 2 této úmluvy, nadepsaný „Imperativní ustanovení“, stanoví, že „[t]outo úmluvou není v žádném případě dotčeno použití právních předpisů země soudu za okolností, kdy je jejich použití závazné bez ohledu na právo, které je jinak pro smlouvu rozhodné.“

6.

Podle druhého bodu odůvodnění směrnice 86/653 byla tato směrnice přijata s ohledem na skutečnost, že „rozdíly vnitrostátních právních předpisů v oblasti obchodního zastoupení značně ovlivňují podmínky hospodářské soutěže a výkon tohoto povolání uvnitř Společenství a poškozují úroveň ochrany obchodních zástupců v jejich vztazích se zmocniteli a bezpečnost obchodů […]“.

7.

Článek 1 odst. 2 téže směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se obchodním zástupcem rozumí osoba, která je jako nezávislý zprostředkovatel trvale pověřena sjednávat prodej a nákup zboží pro jinou osobu (dále jen ,zmocnitel’) nebo sjednávat a uzavírat tyto obchody jménem a na účet zmocnitele.“

8.

Článek 17 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.“

9.

Zákon ze dne 13. dubna 1995 o smlouvě o obchodním zastoupení ( 4 ) (dále jen „zákon z roku 1995“) ve svém článku 1 zejména stanoví, že „[s]mlouva o obchodním zastoupení je smlouva, kterou je jedna ze smluvních stran, obchodní zástupce, trvale a za úplatu pověřena druhou smluvní stranou, zmocnitelem, sjednávat a případně uzavírat obchody jménem a na účet zmocnitele, aniž by mu byla podřízena“.

10.

Článek 18 odst. 1 a 3 zákona z roku 1995 má následující znění:

„1.   Pokud je smlouva o obchodním zastoupení uzavřena na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou s možností předčasného vypovězení, má každá ze smluvních stran právo smlouvu vypovědět, dodrží-li výpovědní lhůtu.

[…]

3.   Smluvní strana, která vypoví smlouvu, aniž uvedla některý z důvodů stanovených v čl. 19 prvním odstavci, nebo která nedodrží výpovědní lhůtu stanovenou v § 1 druhém pododstavci, je povinna zaplatit druhé smluvní straně odškodnění rovnající se odměně, která by jí obvykle náležela za výpovědní lhůtu nebo její zbývající část.“

11.

Článek 20 zákona z roku 1995 stanoví:

„Obchodní zástupce má po vypovězení smlouvy nárok na odškodnění za výpověď (indemnité d’éviction), pokud zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo pokud významným způsobem zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky, jestliže zmocnitel z této činnosti může dosáhnout podstatného zisku.“

12.

Článek 21 zákona z roku 1995 uvádí:

„Pokud má obchodní zástupce nárok na odškodnění za výpověď uvedené v článku 20 a výše takového odškodnění plně nepokrývá škodu, kterou skutečně utrpěl, má obchodní zástupce nárok na náhradu ve výši rozdílu mezi skutečně utrpěnou škodou a tímto odškodněním za výpověď za předpokladu, že prokáže skutečný rozsah škody.“

13.

Podle článku 27 zákona z roku 1995:

„S výhradou uplatnění mezinárodních úmluv, jichž je Belgie smluvní stranou, se na všechny činnosti obchodního zástupce, který má hlavní sídlo v Belgii, vztahuje belgické právo a příslušnost belgických soudů.“

14.

Společnosti Unamar a NMB uzavřely v roce 2005 smlouvu o obchodním zastoupení za účelem provozování služeb pravidelné námořní přepravy prostřednictvím kontejnerů NMB. Ve smlouvě bylo stanoveno, že se řídí bulharským právem a že všechny spory týkající se smlouvy budou rozhodovány rozhodčím senátem zřízeným u bulharské obchodní a průmyslové komory v Sofii.

15.

Tato smlouva o obchodním zastoupení byla naposledy prodloužena smlouvou ze dne 22. prosince 2008, a to do 31. března 2009. Společnost Unamar se tehdy domnívala, že smlouva byla ukončena protiprávně, a podala dne 25. února 2009 žalobu u rechtbank van koophandel te Antwerpen (obchodní soud v Antverpách), kterou se domáhala zaplacení různých odškodnění stanovených zákonem z roku 1995.

16.

Dne 13. března 2009 podala společnost NMB proti uvedené společnosti Unamar žalobu k rechtbank van koophandel te Antwerpen za účelem získání úhrady nezaplaceného dopravného ve výši 327207,87 eur.

17.

Rechtbank van koophandel te Antwerpen po spojení obou věcí rozsudkem ze dne 12. května 2009 rozhodl, že námitka nepříslušnosti soudu, podaná společností NMB a vycházející z existence rozhodčí doložky, je neopodstatněná. Tento soud zaprvé vycházel v podstatě z toho, že článek 27 zákona z roku 1995 je přímo použitelnou jednostrannou kolizní normou, která vylučuje volbu cizího práva, zadruhé se musí tento zákon použít, ačkoli není součástí belgického mezinárodního veřejného pořádku, zatřetí všechny spory, které spadají do působnosti tohoto zákona, tedy nemohou být předmětem rozhodčího řízení, pokud není belgické právo nebo srovnatelné cizí právo prohlášeno smlouvou o obchodním zastoupení za použitelné, a konečně vzhledem k tomu, že se sporná smlouva řídí belgickým právem a že není zjevné, že pravidla obsažená ve směrnici 86/653 se podle tohoto práva rovněž vztahují na obchodní zástupce, kteří uzavírají smlouvy na poskytování služeb, nemůže námitka nepříslušnosti podaná společností NMB obstát.

18.

Společnost NMB podala proti tomuto rozhodnutí dne 24. června 2009 odvolání u hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách). Rozsudkem ze dne 23. prosince 2010 uložil tento soud společnosti Unamar, aby zaplatila neuhrazenou část dopravného ve výši 77207,87 eur spolu s úroky z prodlení a náklady. Kromě toho prohlásil hof van beroep te Antwerpen námitku nepříslušnosti soudu vznesenou společností NMB za opodstatněnou a prohlásil se nepříslušným k rozhodování o návrhu na zaplacení odškodnění podaném společností Unamar. Podle tohoto soudu není zákon z roku 1995 součástí veřejného pořádku, a tudíž ani nespadá do belgického mezinárodního práva. Tento soud rovněž konstatoval, že použitím článku 7 Římské úmluvy nelze přihlížet ke zvláštním kogentním ustanovením uvedeného práva. Podle tohoto soudu poskytuje bulharské právo, zvolené smluvními stranami, společnosti Unamar jakožto námořnímu zástupci společnosti NMB rovněž minimální ochranu stanovenou směrnicí 86/653. Za těchto podmínek musí mít autonomie vůle smluvních stran přednost před právem jiného členského státu Unie, v projednávaném případě před právem Belgického království.

19.

Dne 27. května 2011 podala společnost Unamar kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku u Hof van Cassatie, který se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musejí být s ohledem […] na to, že belgické právo kvalifikuje články 18, 20 a 21 zákona [z roku 1995], dotčené v řízení jako imperativní ustanovení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy, článek 3 a čl. 7 odst. 2 [této úmluvy] ve spojení se směrnicí [86/653] vykládány v tom smyslu, že umožňují uplatnit na smlouvu imperativní ustanovení práva státu soudu, která poskytují širší ochranu, než je minimální ochrana stanovená směrnicí [86/653], ačkoli je zjevné, že právo, kterým se řídí smlouva, je právem jiného členského státu Evropské unie, do něhož byla rovněž provedena minimální ochrana poskytovaná směrnicí 86/653?“

20.

Písemná vyjádření předložily společnost NMB, belgická vláda, jakož i Evropská komise. Nebyla předložena žádost o konání jednání.

21.

Před zahájením obsahového přezkumu předběžné otázky bych rád upřesnil některé skutečnosti, což považuji za nezbytné k zaměření předmětu diskuse a k rozptýlení případné nejistoty týkající se dosahu této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

22.

Podotýkám totiž, že ačkoli ve věci v původním řízení byly diskutovány nejen otázky rozhodného práva smlouvy, ale i otázka, zda jsou belgické soudy skutečně příslušné k projednávání sporu mezi Unamar a NMB, má Soudní dvůr rozhodnout pouze o otázce určení práva rozhodného podle Římské úmluvy. Toto omezení předmětu otázky, jakkoli překvapivé se na první pohled může zdát ( 5 ), nečiní tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce irelevantní ( 6 ), neboť problematika určení rozhodného práva smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené mezi společnostmi Unamar a NMB podle Římské úmluvy je jádrem sporu v původním řízení.

23.

V projednávaném případě spolu otázka rozhodného práva a otázka platnosti rozhodčí doložky ustanovující hospodářskou a obchodní komoru v Sofii úzce souvisejí. Předkládací soud se rovněž dovolává úmluvy o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, podepsané dne 10. června 1958 v New Yorku ( 7 ), která ve svém čl. II odst. 3 stanoví, že „[s]oud Smluvního státu, u něhož byla podána žaloba v záležitosti, o níž strany uzavřely dohodu o rozhodčím řízení, odkáže strany na rozhodčí řízení k žádosti jedné z nich, ledaže zjistí, že zmíněná dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.“ ( 8 ). Předkládající soud z toho dovodil, že o zamítnutí platné rozhodčí doložky podle zahraničního práva lze rozhodnout na základě pravidla práva státu soudu, z něhož lze dovodit, že spor nelze projednat v rámci rozhodčího řízení. Předkládající soud však upřesňuje, že z historie vzniku zákona z roku 1995 vyplývá, že články 18, 20 a 21 uvedeného zákona musejí být považovány za kogentní ustanovení. Z úvah předkládajícího soudu vyplývá, že existuje úzké propojení mezi určením práva rozhodného pro smlouvu a možností soudu vyloučit rozhodčí doložku, a založit tak svou příslušnost.

24.

Soudní dvůr je v podstatě povolán určit, zda zákon členského státu Unie, který provádí směrnici Unie a přitom umožňuje zajistit širší ochranu, než je ochrana stanovená směrnicí, může uložit tuto širší ochranu za použití čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy, a to i tehdy, jestliže je lex contractus právem jiného členského státu Unie, které rovněž správně provedlo tuto směrnici.

25.

V projednávaném případě z důkazů předložených Soudnímu dvoru Belgickým královstvím a Bulharskou republikou vyplývá, že oba státy správně provedly směrnici 86/653. Na rozdíl od tvrzení uvedených ve vztahu k zákonu z roku 1995 bylo poskytnuto velmi málo informací týkajících se obsahu prováděcích opatření přijatých Bulharskem ( 9 ). Vedlejší účastníci řízení se však zřejmě shodují na tom, že ochrana poskytovaná belgickými právními předpisy přesahuje rámec toho, co stanoví uvedená směrnice, a to nejen z důvodu, že má širší působnost, ale i proto, že stanoví, že v případě výpovědi smlouvy má obchodní zástupce kumulativní nárok na odškodnění a na náhradu utrpěné škody.

26.

Je tudíž třeba upřesnit, za jakých podmínek mohou být ustanovení bulharského práva jakožto lex contractus v rámci sporu v původním řízení vyloučena ve prospěch kogentních ustanovení zákona z roku 1995.

27.

Pro tyto účely považuji za vhodné nejprve upřesnit dosah čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy chápaného ve smyslu poznatků, které je podle mne třeba dovodit z judikatury Soudního dvora. Zadruhé budu zkoumat, zda a jaký může mít vliv harmonizace vnitrostátních právních předpisů podle sekundárního unijního práva na provádění tohoto ustanovení.

28.

Úvodem je třeba připomenout, že pokud – jako v projednávaném případě – smluvní strany projevily svou vůli použít určité právo na smlouvu za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy, je v podstatě třeba toto právo použít v souladu se zásadou autonomie vůle smluvních stran uvedenou v tomtéž článku.

29.

V rámci mechanismu určování rozhodného práva, stanoveného v Římské úmluvě, může být nicméně zásada autonomie vůle smluvních stran omezena dvěma způsoby: jednak vytvořením specifických pravidel v určitých smlouvách, kde se jeví nezbytné chránit slabší smluvní stranu (spotřebitelské smlouvy nebo pracovní smlouvy) – což je parametr, který se netýká projednávaného případu – a jednak zasahováním zvláštních ustanovení podle tradičně uznávaných zásad mezinárodního práva soukromého, ale rovněž v právu členských států. Patří k nim použití imperativního ustanovení v souladu s nadpisem ( 10 ) článku 7 Římské úmluvy. Tento zásah se projevuje různě v závislosti na tom, jaká se v projednávaném případě jedná o kogentní ustanovení obsažená v cizím právu, s nímž situace úzce souvisí (odstavec 1), nebo – jak je tomu v projednávaném případě – o kogentní ustanovení vztahující se k lex fori (odstavec 2).

30.

Pokud jde o imperativní ustanovení lex fori, čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy sice z funkčního pohledu znamená, že imperativní ustanovení lex fori musí být upřednostněna před každým jiným ustanovením ( 11 ), avšak neposkytuje žádnou koncepční definici toho, co je třeba chápat pod pojmem „imperativní ustanovení“. Toto ustanovení pouze bez jakýchkoli podmínek uvádí, že nelze omezit použití ustanovení lex fori, která „musí být použita bez ohledu na právo, které je jinak pro smlouvu rozhodné“. Vysvětlující zpráva Giuliana a Lagarda se k tomuto bodu blíže nevyjadřuje ( 12 ).

31.

Podle mého názoru z některých těchto údajů vyplývá, že v souladu s obecnými zásadami mezinárodního práva soukromého mají vnitrostátní orgány široký prostor pro uvážení v rámci rozhodování, ve kterých oblastech a z jakých důvodů má mít ustanovení lex fori kogentní povahu, čímž je odůvodněno vyloučení relevantních ustanovení právního řádu zvoleného stranami. Článek 7 odst. 2 Římské úmluvy v podstatě vylučuje pravomoc soudu přezkoumat vhodnost použití imperativních ustanovení lex fori, jakmile smlouva, kterou má přezkoumat, i když se řídí jiným právním řádem, spadá do oblasti působnosti, kterou určila samotná imperativní ustanovení ( 13 ).

32.

Tento závěr není zpochybněn definicí imperativního ustanovení přijatou Soudním dvorem ve věci Arblade a další ( 14 ) či rovněž ve věci Komise v. Lucembursko ( 15 ), což je definice, která byla z větší části převzata do článku 9 nařízení Řím I, nazvaného „Imperativní ustanovení“ ( 16 ); přitom je třeba upřesnit, že toto ustanovení v podstatě odpovídá článku 7 Římské úmluvy.

33.

Připomínám, že ve věci Arblade a další Soudní dvůr rozhodl, že výraz „imperativní ustanovení o bezpečnosti (lois de police et de sûreté)“ je nutno chápat jako výraz týkající se „ustanovení, jejichž dodržování je považováno za natolik klíčové pro zachování politického, sociálního nebo hospodářského uspořádání dotyčného členského státu, že je nutné požadovat jejich dodržování po každé osobě nacházející se na vnitrostátním území tohoto členského státu anebo jejich uplatňování na všechny právní vztahy existující v tomto členském státě.“ ( 17 ) V témže smyslu připomínám, že ve věci Komise v. Lucembursko byl v rámci přezkumu výhrady veřejného pořádku jakožto výjimky ze základní zásady svobodného poskytování služeb převzat pojem „imperativní ustanovení“ přijatý ve výše uvedené věci Arblade a další ( 18 ).

34.

Za předpokladu, že Soudní dvůr zamýšlel výše uvedenými rozsudky rozvinout autonomní evropský koncept pojmu „imperativní ustanovení“, což se mi navzdory výhradám, které lze v tomto ohledu vyjádřit ( 19 ), zdá být potvrzeno pozdější definicí imperativních ustanovení v nařízení Řím I, zůstává pravdou, že kvalifikace vnitrostátního ustanovení jakožto imperativního ustanovení musí být prováděna případ od případu v závislosti na důvodech obecného zájmu, na základě kterých bylo toto ustanovení přijato.

35.

Podle mého názoru je nutno se ve značném rozsahu podvolit přání vnitrostátního zákonodárce přiznat kogentní povahu určitým vnitrostátním ustanovením – jde o pravidla vydaná státem s vyhlášeným či nevyhlášeným cílem ochrany zájmů, které považuje za zásadní. Jinak řečeno, členské státy mají nadále právo konkrétně určit, kdy jsou dotčeny chráněné zájmy chápané v širokém smyslu ( 20 ), které odůvodňují zajištění kogentní povahy určitým normám. Vnitrostátní soud bude muset pro účely kvalifikace vnitrostátního ustanovení jakožto imperativního ustanovení zohlednit jak znění, tak obecnou systematiku aktu, se kterým je spojena ( 21 ).

36.

Vzhledem k povinnostem, které jsou členským státům uloženy na základě zásady přednosti unijního práva, však není možnost vnitrostátních orgánů vyloučit v souladu s čl. čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy lex contractus ve prospěch lex fori neomezená.

37.

Považuji totiž za nezbytné připomenout, že dovolávání se imperativních ustanovení lex fori na základě čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy nemůže mít za následek zbavení členských států jejich povinnosti dbát na dodržování ustanovení Smlouvy, neboť jinak by nebyla respektována přednost a jednotné použití unijního práva ( 22 ). Tato pravidla zejména nesmí vést k tomu, že budou představovat neodůvodněnou překážku výkonu práv a svobod vyplývajících ze smluv.

38.

Jak jsem již uvedl v předchozí části, s výhradou dodržování zásady přednosti unijního práva mají vnitrostátní orgány široký prostor pro uvážení při určení, z jakých důvodů a v jakých oblastech chtějí přiznat určitým pravidlům kogentní povahu, čímž je v souladu s čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy odůvodněno, že soud projednávající žalobu je může použít bez ohledu na to, jaké právo by se jinak na smlouvu uplatnilo.

39.

Vyvstává nicméně otázka, zda může mít harmonizace právních předpisů provedená na základě unijní směrnice dopad na účinnost imperativních ustanovení lex fori ve vztahu k právním řádům jiných členských států, jde‑li jako v tomto případě o vnitrostátní předpisy přijaté s cílem provedení uvedené směrnice.

40.

Zastávám názor, že odpověď, kterou je třeba na tuto otázku poskytnout, se bude zřejmě lišit v závislosti na tom, zda je harmonizace minimální, či vyčerpávající.

41.

Pokud koordinace vnitrostátních předpisů vyplývající ze směrnice zavádí minimální ochranu, mohou členské státy zachovávat nebo přijímat v dané oblasti přísnější ustanovení ( 23 ). Vnitrostátní orgány tudíž vzhledem k prostoru pro uvážení, který je jim ponechán, mohou rozšířit oblast působnosti i úroveň ochrany zavedenou uvedenou směrnicí s cílem chránit zájmy, které považují za zásadní. Za takových okolností mohou přetrvávat značné rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy přijatými s cílem provést unijní směrnici. Podle mne však nelze vyloučit přiznání kogentní povahy vnitrostátním ustanovením rozšiřujícím jak rozsah, tak úroveň minimální ochrany zavedené směrnicí ani to, že by na základě čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy mohly nahradit ustanovení právního řádu zvoleného smluvními stranami, a to i tehdy, pokud by i posledně uvedený právní řád byl právním řádem členského státu, který správně provedl směrnici. Připomínám totiž, že Římská úmluva ponechává a priori a samozřejmě s výhradou dodržování přednosti unijního práva členským státům široký prostor pro uvážení při kvalifikaci ustanovení jejich práva jakožto kogentních.

42.

Pokud směrnice naproti tomu provádí úplnou harmonizaci vnitrostátních předpisů, musí vést k přijetí vnitrostátních předpisů zakotvujících jak rozsah, tak úroveň ochrany, které nejsou‑li identické, musí být přinejmenším rovnocenné. Z takové harmonizace z povahy věci vyplývá, že situace, o kterých má soud rozhodovat, musejí být posuzovány výlučně z hlediska kritérií zavedených zákonodárcem Unie ( 24 ). Za takových okolností by tedy nemělo být možné připustit, aby imperativní ustanovení členského státu mohla na základě čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy vyloučit ustanovení práva jiného členského státu.

43.

Kromě toho lze z hlediska uznávaných zásad mezinárodního práva soukromého předpokládat, že ochranná funkce imperativních ustanovení je v konečném důsledku naplněna úplnou harmonizací vyplývající ze směrnice Unie. Jak jsem již uvedl výše, možnost, že příslušné orgány použijí pravidla lex fori na základě čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy a ve světle výše uvedené věci Arblade a další a definice převzaté do čl. 9 odst. 1 nařízení Řím I, je totiž do značné míry podmíněna vůlí vnitrostátního zákonodárce chránit zájmy, které považuje za zásadní. Za předpokladu, že vnitrostátní předpisy provádějí směrnici v rámci úplné harmonizace, jsou zájmy, jejichž ochrana je sledována, určitým způsobem zahrnuty harmonizací předpisů, která z ní vyplývá. Lex contractus by tudíž za takových okolností v zásadě neměl být vyloučen ve prospěch lex fori.

44.

Jak vysvětlím níže, směrnice 86/653 provádí minimální harmonizaci ( 25 ) vnitrostátních právních předpisů členských států, která vyjímá ze své působnosti zejména nezávislé obchodní zástupce působící v oblasti poskytování služeb a poskytuje zástupcům v případě ukončení platnosti smlouvy o obchodním zastoupení pouze minimální ochranu (a). Z toho vyplývá, že za předpokladu, že vnitrostátní ustanovení přijatá členským státem lex fori s cílem provedení uvedené směrnice přesahují rámec věcné působnosti a minimální ochrany stanovených touto směrnicí – což je okolnost, která patrně odpovídá situaci ve věci v původním řízení – je možné, aby tato ustanovení byla použita namísto právního řádu jiného členského státu zvoleného smluvními stranami (b).

45.

Z předkládacího rozhodnutí i z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že smlouva o obchodním zastoupení, která je předmětem věci v původním řízení, je smlouvou uzavřenou mezi Unamar a NMB, která upravovala provádění námořní přepravy kontejnerů společnosti NMB, s cílem poskytování služeb. Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že spor ve věci v původním řízení byl vyvolán ukončením smlouvy o obchodním zastoupení zavazující obě společnosti a následnou žalobou podanou společností Unamar s cílem získat odškodnění stanovené zákonem z roku 1995.

46.

Co se přitom zaprvé týče působnosti oblasti činností, na které se vztahuje ochrana poskytovaná obchodním zástupcům podle směrnice 86/653, poznamenávám, že belgická vláda, aniž formálně zpochybnila použitelnost uvedené směrnice na tento případ, který se týká smlouvy o obchodním zastoupení s cílem využívání služby námořní přepravy, uvedla, že zákon z roku 1995 má širší působnost než směrnice 86/653, neboť směrnice se podle svého čl. 1 odst. 2 vztahuje pouze na činnosti zprostředkování prodeje nebo nákupu zboží.

47.

Komise v tomtéž smyslu uvedla, že se belgický zákonodárce rozhodl uplatnit režim ochrany nezávislých obchodních zástupců upravený uvedenou směrnicí nejen na nezávislé zprostředkovatele pověřené „sjednávat prodej a nákup zboží“ (čl. 1 odst. 2 směrnice 86/653), ale i na nezávislé obchodní zástupce pověřené sjednáváním obchodů a případně jejich uzavíráním (článek 1 zákona z roku 1995), což může zahrnovat i poskytování služeb. Komise však upřesňuje, že bulharská právní úprava se s největší pravděpodobností nepoužije na poskytování služeb. Komise nicméně zastává stanovisko, že předkládací rozhodnutí neumožňuje dovodit konečný závěr, pokud jde o povahu smlouvy, o kterou jde v projednávané věci, a vychází z předpokladu, že se týká zejména sjednávání prodeje a nákupu zboží.

48.

Domnívám se, že zákon z roku 1995 překračuje pouhý rámec provedení směrnice 86/653. Ze srovnávacího přezkumu těchto ustanovení podle mne jasně vyplývá, že belgický zákonodárce chtěl rozšířit ochranu přiznanou touto směrnicí na všechny nezávislé obchodní zástupce včetně těch, kteří zprostředkovávají plnění týkající se služeb ( 26 ). Toto přání rozšířit věcnou působnost ochrany přiznané směrnicí 86/653 lze pravděpodobně vysvětlit skutečností, že belgický zákonodárce chtěl nad rámec provedení této směrnice vypracovat relativně úplnou právní úpravu nezávislého obchodního zástupce a inspiroval se zejména úmluvou států Beneluxu, jakož i pravidly použitelnými dosud na obchodní zmocněnce v zaměstnaneckém poměru ( 27 ).

49.

Podle mého názoru není pochyb o tom, že směrnici 86/653 je třeba vykládat v tom smyslu, že její oblast působnosti nezahrnuje zprostředkovatele pověřené sjednáváním smluv o službách. Jak již rozhodl Soudní dvůr, čl. 1 odst. 2 směrnice 86/653 jasně vymezuje pojem „obchodní zástupce“ a omezuje jej na jasně definované situace ( 28 ). Toto ustanovení totiž přiznává postavení obchodního zástupce osobě, která je jako nezávislý zprostředkovatel trvale pověřena sjednávat prodej a nákup zboží pro jinou osobu nebo sjednávat a uzavírat tyto obchody jménem a na účet zmocnitele. Uvedená směrnice se tudíž nevztahuje na nezávislé zprostředkovatele oprávněné sjednávat smlouvy o službách. Kromě toho a jak rovněž uvedl Soudní dvůr ( 29 ), poznamenávám, že odkazy na „zboží“ dotčené smlouvou o obchodním zastoupení se nacházejí rovněž v čl. 4 odst. 2 písm. a), v čl. 6 odst. 1 a v čl. 20 odst. 2 písm. b) směrnice 86/653.

50.

Tento výklad vyplývající ze znění směrnice 86/653 potvrzují i přípravné práce na této směrnici. První návrh směrnice Komise v této oblasti ( 30 ) totiž zahrnoval všechny „obchodní transakce“, tedy zboží a služby (viz článek 2, čl. 7 odst. 1 a 2, článek 8 a čl. 10 odst. 2 tohoto návrhu). Z porovnání uvedeného návrhu směrnice a textu směrnice 86/653, který byl nakonec přijat Radou, jasně vyplývá, že byly provedeny zásadní změny spočívající v omezení činností dotčených zástupců na prodej a nákup zboží s vypuštěním veškerých odkazů na služby ( 31 ).

51.

Rozšíření oblasti působnosti směrnice 86/653 vnitrostátní úpravou, v projednávaném případě zákonem z roku 1995, na zástupce působící v oblasti poskytování služeb, má podle mého názoru závažný důsledek. Vnitrostátní ustanovení, které rozšiřuje oblast působnosti směrnice na oblast služeb, již nemůže být považováno za čistě prováděcí opatření, ale stává se výhradně vnitrostátním pravidlem ( 32 ). Vnitrostátní právní úpravu lze považovat za prováděcí opatření pouze v rozsahu, v němž se oblast působnosti směrnice shoduje s oblastí působnosti vnitrostátní právní úpravy.

52.

Zadruhé, pokud jde o úroveň ochrany poskytnuté obchodnímu zástupci v případě výpovědi smlouvy, kterou je vůči zmocniteli vázán, zavazuje článek 17 směrnice 86/653 zejména členské státy, aby zavedly mechanismus odškodnění obchodního zástupce po vypovězení smlouvy. Toto ustanovení poskytuje členským státům možnost volby mezi systémem odškodnění za zákazníky a systémem náhrady škody. Cílem tohoto mechanismu je pouze zaručit, aby měl obchodní zástupce prospěch z určité minimální částky náhrady škody, a nebrání členským státům v možnosti zavést ve svých právních úpravách další odškodnění. Pokud i Belgické království, stejně jako většina členských států ( 33 ), při provádění směrnice 86/653 upřednostnilo systém odškodnění za zákazníky popsaný v článcích 20 až 23 zákona z roku 1995 pojmem „odškodnění za výpověď“ (indemnité d’éviction), nevylučuje článek 31 tohoto zákona, aby obchodní zástupce mohl za určitých podmínek získat náhradu škody, pokud odškodnění nepokrývá celý rozsah utrpěné újmy.

53.

Pokud jde o lex fori, které ve věci v původním řízení zřejmě rozšiřuje nejen oblast působnosti, ale i úroveň ochrany poskytované obchodnímu zástupci podle směrnice 86/653, domnívám se, že soud může v podstatě tuto směrnici na základě čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy použít namísto cizího právního řádu zvoleného smluvními stranami.

54.

V konečném důsledku sice přísluší pouze soudu stanovenému na základě lex fori, aby určil, kterým ustanovením vlastního práva je třeba přiznat povahu kogentních ustanovení s ohledem na systematiku a znění aktu, jehož je součástí, avšak zastávám názor, že podmínky provádění imperativních ustanovení lex fori jsou za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, splněny.

55.

Pokud jde zaprvé o posouzení kogentní povahy právní normy, připomínám, že toto posouzení je třeba provést v závislosti na znění a systematice aktu, jehož je součástí ( 34 ). Soud tak může uznat závaznou povahu ustanovení tím, že bude vycházet z vůle zákonodárce ( 35 ), jakož i z obsahu dotčeného textu ( 36 ).

56.

Jak vyplývá z článku 27 zákona z roku 1995, belgický zákonodárce nad rámec provedení ustanovení směrnice 86/653, kterým Soudní dvůr přiznal kogentní povahu ( 37 ), výslovně uvedl, že „[s] výhradou uplatnění mezinárodních úmluv, jichž je Belgie smluvní stranou, se na všechny činnosti obchodního zástupce, který má hlavní sídlo v Belgii, vztahuje belgické právo a příslušnost belgických soudů“. Veškerá ustanovení zákona z roku 1995 lze kromě toho chápat jako projev vůle belgického zákonodárce chránit významný zájem.

57.

Zadruhé v takovém případě, jako je případ ve věci v původním řízení, kdy lex fori rozšiřuje rozsah působnosti a úroveň ochrany nezávislých obchodních zástupců stanovené směrnicí 86/653, se jeví být obtížné identifikovat omezení nebo překážku výkonu práv a svobod vyplývajících ze Smluv, které by mohly představovat porušení povinnosti dodržovat ustanovení Smlouvy uložené členským státem. Pokud jde zejména o odškodnění upravené pro případ výpovědi smlouvy o zastoupení, připomínám, že Soudní dvůr zdůraznil, že režim zavedený článkem 17 směrnice 86/653 má kogentní povahu, a uvedl, že tento režim zavedl pouze minimální úroveň ochrany. Pokud tedy ani vnitrostátní předpisy nemohou zavést pravidla směřující k tomu, aby bylo obchodním zástupcům přiznáno nižší odškodnění, než jaké je upraveno tímto článkem, nemělo by se jim zakazovat určení vyššího odškodnění ( 38 ). Vnitrostátní soud tedy v zásadě může použít kogentní ustanovení lex fori namísto ustanovení právního řádu jiného členského státu určeného smluvními stranami.

58.

Podle mého názoru z těchto úvah vyplývá, že za předpokladu, že se členské státy rozhodly vytvořit vnitrostátní právní úpravu, jejíž věcná působnost a úroveň ochrany jsou rozsáhlejší, než je stanoveno ve směrnici 86/653, tak jak je tomu patrně ve věci v původním řízení, lze v souladu s čl. 7 odst. 2 Římské úmluvy použít imperativní ustanovení lex fori namísto cizího práva.

59.

Tento závěr podle mého názoru odpovídá i řešení přijatému ve výše uvedené věci Ingmar. V tomto ohledu je třeba připomenout, že uvedená věc se týkala sporu, v němž se účastníci výslovně rozhodli podrobit svou smlouvu o obchodním zastoupení právnímu řádu třetí země, a nikoli vnitrostátnímu právu, které provedlo směrnici 86/653 ( 39 ). V tomto kontextu byl odklon od zásady autonomie, která v zásadě má platit ve smluvních vztazích, odůvodněn potřebou podrobit smlouvu ustanovením chránícím obchodního zástupce vyplývajícím z uvedené směrnice. Soudní dvůr totiž připomněl, že je nezbytné „pro právní řád Společenství, aby zmocnitel usazený ve třetí zemi, jehož obchodní zástupce vykonává svou činnost uvnitř Společenství, se těmto ustanovením nemohl vyhnout pouhým použitím klauzule o volbě práva. Funkce, kterou plní dotyčná ustanovení, totiž vyžaduje, aby byla použita tehdy, jestliže má situace úzký vztah ke Společenství, zejména pokud obchodní zástupce vykonává svou činnost na území členského státu bez ohledu na právní řád, kterému chtěly smluvní strany podřídit smlouvu“ ( 40 ).

60.

Komisí a NMB v písemných vyjádřeních uvedly, že je třeba připustit, že se skutkové okolnosti výše uvedeného sporu týkaly velmi odlišné situace v tom smyslu, že šlo o situaci, v níž účastníci smlouvy o obchodním zastoupení zvolili právo třetí země, ve kterém se z podstaty věci neuplatnil režim ochrany obchodního zástupce vyplývající ze směrnice 86/653, avšak nemění to nic na tom, že položená otázka vyvstala ze zásadního rozporu, pokud jde o podmínky, které musí splnit právní norma k tomu, aby byla kvalifikována jako kogentní norma ve smyslu mezinárodního práva soukromého ( 41 ). Při odpovědi na tuto otázku Soudní dvůr vycházel v rámci přezkumu účelu a systematiky dotčeného aktu ze zjištění, že se relevantní ustanovení jevila jako nezbytná pro uskutečnění cílů Smlouvy ( 42 ), ale i ze skutečnosti, že sledovala cíl ochrany obchodního zástupce ( 43 ). Z toho lze analogicky dovodit, že pro účely kvalifikace ustanovení jakožto kogentního ustanovení je třeba zohlednit ochranný účel dané normy nejen ve vztahu k čistě veřejným zájmům, ale i k potřebě zohlednit zvláštní situaci určité skupiny osob.

61.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázku Hof van Cassatie následovně:

„Článek 3 a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, ve spojení se směrnicí Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, je nutno vykládat v tom smyslu, že umožňují použít na smlouvu imperativní ustanovení lex fori, která obchodnímu zástupci poskytují z důvodu zvláštního zájmu, který členský stát připisuje těmto ustanovením, rozsáhlejší ochranu, než je ochrana vyžadovaná touto směrnicí, a to i v případě, že právní řád použitelný na smlouvu je právním řádem jiného členského státu Evropské unie, ve kterém byla zavedena minimální ochrana vyplývající z uvedené směrnice.“