STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

M. POIARESE MADURA

přednesené dne 18. května 2004 (1)

Věc C-87/00

Roberto Nicoli

proti

Eridania SpA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Giudice di Pace di Genova (Itálie)]

„Cukr – Hospodářský rok 1998/1999 –  Odvozená intervenční cena bílého cukru pro Itálii – Deficitní oblasti – Pojem spotřeby“

1.        Touto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce pokládá předkládající soud Soudnímu dvoru otázku týkající se společné organizace trhů v odvětví cukru. Tato organizace zahrnuje stanovení rozdílných cen cukru a cukrové řepy, které jsou vyšší pro oblasti deficitní než pro oblasti přebytkové. Jádrem věci je pojem spotřeby používaný pro výpočet, který zpracovávají příslušné orgány k rozhodnutí, zda se jedná o oblast přebytkovou, nebo deficitní. Soudnímu dvoru byla položena otázka, zda nařízení, které pro hospodářský rok 1998/1999 nezahrnulo Itálii mezi deficitní oblasti Společenství, je neplatné kvůli skutečnosti, že cukr obsažený ve výrobcích zpracovaných v členském státě a určených k vývozu nebyl považován za spotřebovaný v tomto státě.

I –    Právní rámec, skutkové okolnosti sporu, řízení a předběžné otázky

2.        Podle třetího odůvodnění nařízení Rady (EHS) č. 1785/81 ze dne 30. června 1981 o společné organizaci trhu s cukrem(2) (dále jen „základní nařízení“), které se použije na projednávaný případ, si tato organizace klade za cíl, mimo fungování a rozvíjení společného trhu zemědělských produktů, „aby pěstitelům cukrové řepy a cukrové třtiny ve Společenství byly nadále poskytovány potřebné záruky v oblasti zaměstnanosti a životní úrovně“ prostřednictvím „opatření ke stabilizaci trhu s cukrem“. Tato opatření obsahují pravidla o cenách a kvótách.

3.        Pokud jde o cenu bílého cukru, čl. 3 odst. 1 základního nařízení stanoví, že každoročně se určuje intervenční cena pro nedeficitní oblasti a odvozená intervenční cena pro každou z deficitních oblastí. V souladu s články 4 a 5 základního nařízení se minimální ceny pro cukrovou řepu – surovinu, ze které se cukr vyrábí – určují jednou ročně a zvyšují se pro deficitní oblasti o částku, která se rovná rozdílu mezi odvozenou intervenční cenou pro danou oblast a intervenční cenou, přičemž tato částka se upravuje koeficientem 1,30.

4.        Články 24 a 25 základního nařízení stanoví přidělení kvóty A a kvóty B na výrobu cukru a izoglukózy každému státu. Tyto kvóty přidělí členské státy podnikům podle kritérií, které stanoví předpisy Společenství. Článek 9 uvedeného nařízení stanoví, že intervenční agentury určované jednotlivými členskými státy jsou povinny vykupovat cukr vyrobený v rámci určité kvóty za intervenční ceny nebo za odvozené intervenční ceny, čímž zaručují odbyt a cenu. V souladu s článkem 26 tohoto nařízení cukr vyrobený nad rámec kvót (cukr C) nepožívá žádné záruky a musí být vyvezen v podstatě bez nároku na náhradu nebo umístěn na trh Společenství, přičemž podléhá uvalení celních poplatků, které jsou určeny pro dovážený cukr.

5.        Třetí bod odůvodnění nařízení (ES) č. 1361/98(3), kterým se stanoví intervenční ceny pro hospodářský rok 1998/1999 (dále jen „sporné nařízení“) přijaté na základě základního nařízení stanoví, „že stav deficitního zásobování je předvídán ve výrobních oblastech Irska, Spojeného království, Španělska, Portugalska a Finska“. Článek 1 sporného nařízení totiž nestanovil odvozené intervenční ceny pro Itálii.

6.        V projednávaném případě Roberto Nicoli prodal společnosti Eridania SpA (dále jen „Eridania“) svou produkci cukrové řepy, která odpovídala hospodářskému roku 1998/1999. Za tento prodej zaplatila Eridania žalobci částku, která nezahrnovala zvýšení ceny, které by se jinak použilo, pokud by Itálie byla zařazena mezi deficitní oblasti. Roberto Nicoli zahájil soudní řízení proti společnosti Eridania, aby se domohl zaplacení tohoto zvýšení.

7.        Dne 28. února 2000 předložil předkládající soud tři předběžné otázky, které Soudní dvůr obdržel dne 7. března 2000. Ve své žádosti soud uvedl zejména následující argument: členský stát, který musí dovážet cukr, aby uspokojil své potřeby, by měl být považován za deficitní oblast a měl by požívat stanovenou odvozenou intervenční cenu; pokud je cukr přidaný v Itálii do potravin vyvezených do jiných členských států považován za spotřebovaný v těchto státech, platnost sporného nařízení by mohla být zpochybněna s ohledem na logiku pojmu deficitního stavu, neboť Itálie by mohla mít potřebu dovážet cukr a přitom netěžit ze stanovené odvozené intervenční ceny; což by činilo sporné nařízení neplatným.

8.        Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 13. dubna 2000 Soudní dvůr přerušil řízení do doby, než bude rozhodnuto ve věci Itálie v. Rada, která se týká platnosti sporného nařízení ve vztahu ke klasifikaci Itálie mezi přebytkové oblasti. Rozsudek v této věci byl vydán dne 14. března 2002(4) a byl sdělen předkládajícímu soudu kanceláří Soudního dvora s otázkou, zda předkládající soud vzhledem k tomuto rozsudku trvá na zachování předběžné otázky. Po vyslechnutí zástupců účastníků původního řízení soudce předkládajícího soudu rozhodl usnesením ze dne 30. července 2002, že trvá na druhé a třetí otázce, ale že vezme zpět první otázku. Předkládající soud se domnívá, že zmíněný rozsudek Soudního dvora se nevyjádřil k  výkladu pojmu „spotřeba v určené oblasti“, a tudíž trvá na otázce platnosti „nejen z důvodu nedostatku odůvodnění nařízení č. 1361/98, ale rovněž z toho důvodu, že v[e] [sporném] nařízení bylo opomenuto stanovení odvozené intervenční ceny pro všechny oblasti Itálie“.

9.        Předběžné otázky položené Soudnímu dvoru jsou následující:

„[1)] Musí být nařízení č. 1785/81 vykládáno v tom smyslu, že je třeba určit kvalifikaci oblasti jako deficitní oblasti pomocí způsobu výpočtu, při němž je za cukr spotřebovaný v této oblasti považován cukr, který je obsažen ve zpracovaném výrobku, i když je tento výrobek požit v jiné zemi, nebo musí být kvalifikace oblasti jako deficitní oblasti určena pomocí způsobu výpočtu, při němž není za cukr spotřebovaný v této oblasti považován cukr, který je zde přidán do zpracovaného výrobku, ale požit v jiné zemi?

 [2)] Je nařízení […] č. 1361/98 […] platné v rozsahu, v němž nestanoví odvozenou intervenční cenu pro všechny oblasti Itálie vzhledem k čl. 3 odst. 1, čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 2 nařízení […] č. 1785/81 a neobsahuje v tomto ohledu žádné odůvodnění?“

II – Vyjádření účastníků řízení

10.      Komise, Rada a společnost Eridania uplatňují, že na předběžné otázky již odpověděl výše uvedený rozsudek Itálie v. Rada. Rada a Eridania tedy navrhují přijmout usnesení na základě čl. 104 odst. 3 jednacího řádu, neboť otázky jsou shodné s otázkami, o kterých již Soudní dvůr rozhodl. Rada připomíná zároveň možnost prohlásit žádost za nepřípustnou. Italská vláda a R. Nicoli se nicméně domnívají, že výše uvedený rozsudek předběžné otázky neřeší.

11.      Pokud jde o věc samou, R. Nicoli a italská vláda podporují argument předkládajícího soudu uvedený v bodě 7 výše. Podle R. Nicoliho, pokud by pojem spotřeby používaný ve výpočtu zahrnoval cukr obsažený ve výrobcích zpracovaných v jednom členském státě, které jsou určeny pro jiný členský stát, Itálie by byla považována za deficitní oblast. Podle údajů poskytnutých italským ministerstvem zemědělských a lesních zdrojů, které pocházejí z Komise, by měl  rozdíl mezi cukrem obsaženým ve výrobcích zpracovaných v Itálii a potom vyvezených (326 210 tun) a cukrem obsaženým ve výrobcích zpracovaných v ostatních zemích a potom dovážených do Itálie (190 860 tun) činit 135 360 tun. Pokud by tento rozdíl (135 360 tun) byl přidán k výši spotřeby, Itálie by byla považována za oblast deficitní na léta 1998/1999, poněvadž spotřeba by byla vyšší než produkce. Bylo by tudíž na místě stanovit odvozenou intervenční cenu pro Itálii. Důsledky použití pojmu spotřeby by byly důležité pro zemi, která je jako Itálie velkým výrobcem a vývozcem zpracovaných výrobků.

12.      Dále podle R. Nicoliho cukr obsažený ve zpracovaných výrobcích představuje způsob spotřeby, která by neměla být opomíjena při oceňování schopnosti členského státu uspokojit své vlastní potřeby cukru, včetně potřeb zpracovatelských průmyslů. Stejný názor sdílí i italská vláda. Má za to, že jediný důležitý znak pro určení deficitní země je možnost, že bude nucena koupit bílý cukr od zemí přebytkových, což záleží na celkové národní potřebě včetně poptávky vývozního průmyslu. Pojem spotřeby užívaný příslušnými orgány odporuje sledovanému cílu základního nařízení. Trvání na takovémto pojmu spotřeby představuje zjevně nesprávné posouzení, které činí sporné nařízení neplatným.

13.      Společnost Eridania má za to, že odpověď na předběžnou otázku byla vyjádřena nařízením Komise (ES) č. 779/96 ze dne 29. dubna 1996, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (EHS) č. 1785/81, pokud jde o sdělení v odvětví cukru(5). Podle přílohy II zmíněného nařízení cukr obsažený ve zpracovaných výrobcích v jedné zemi, ale vyvezený do zahraničí, nespadá do kategorie cukru spotřebovaného v dané zemi.

14.      Pokud jde o podstatu věci, Komise a Rada předkládají podobné vyjádření. Komise vysvětluje, že cílem stanovení odvozených intervenčních cen vyšších pro deficitní oblasti je umožnit zásobování deficitních oblastí cukrem z oblastí nedeficitních. Odvozené intervenční ceny zahrnují částečné vyrovnání nákladů na dopravu. Cílem stanovení odvozené ceny je také vyhnutí se snížení řepné produkce, což by způsobilo ještě větší schodek pro následující hospodářský rok.

15.      Komise potvrdila, že orgány Společenství v této oblasti disponují širokou pravomocí uvážení. Existuje více způsobů posouzení předpokládaného schodku cukru v jedné zeměpisné oblasti, přičemž každá z nich má své výhody i nevýhody. Podle Komise skutečnost, že nařízení (ES) č. 1260/2001(6), které nahradilo základní nařízení, nezměnilo ani přesně nevymezilo pojem spotřeba, potvrzuje výklad tohoto pojmu v praxi orgánů. Tento pojem je shodný s tím, který se používá pro ostatní mechanismy společné organizace trhů cukru, a zejména při sdělování údajů podle výše citovaného nařízení č. 779/96, které jsou používány pro výpočet dávek z produkce a pro správu vývozních náhrad. Konečně Rada a Komise mají za to, že právě přijetím způsobu výpočtu pro posuzování doporučeného R. Nicolim by došlo k překročení mezí volného uvážení orgánů a ke zneužití pravomoci. Takováto změna uskutečněná bez změny základního nařízení by vedla k tomu, že pravomoci stanovovat odvozené intervenční ceny by byly vykonávány k jiným cílům než k těm, které chtěl zákonodárce, a to pouze za účelem zvýšení příjmu italských pěstitelů řepy.

16.      Před jednáním položil Soudní dvůr Radě a Komisi otázku k jejich písemnému vyjádření. Tyto orgány měly Soudními dvoru oznámit, zda podle jejich odhadů by Itálie měla být považována za oblast deficitní pro hospodářský rok 1998/1999, kdyby spotřeba byla vypočítána tak, že za cukr spotřebovaný v určité oblasti by byl považován cukr obsažený ve zpracovaném výrobku, který je však dále vyvezen.

17.      Tyto dva orgány uznaly, že pokud by se použil takovýto výklad pojmu spotřeba, Itálie by byla považována za oblast deficitní pro hospodářský rok 1998/1999. Podle údajů poskytnutých Komisí by předvídaný schodek pro Itálii byl 47 800 tun cukru, pokud by byl zahrnut do spotřeby cukr obsažený ve zpracovaných výrobcích určených pro vývoz a vyloučen cukr obsažený ve  výrobcích zpracovaných v ostatních oblastech a dovážených do Itálie, jak by bylo logicky třeba učinit, pokud by byl přijat výklad pojmu spotřeba navrhovaný R. Nicolim.

18.      Písemná vyjádření R. Nicoliho, Eridania, italské vlády, Rady a Komise byla doplněna o vyjádření z jednání ze dne 25. března 2004, která budou rovněž vzata v úvahu při posuzování věci.

III – Právní posouzení

19.      Úvodem je nutné přeformulovat otázky předložené předkládajícím soudem. Zdá se, že ten položil Soudnímu dvoru dvě rozdílné otázky, z nichž první se týkala výkladu a druhá platnosti. První otázka nemá autonomní dosah, neboť předkládající soud nežádá Soudní dvůr o výklad ustanovení práva Společenství, které by měl použít ve věci v původním řízení. Tato otázka je ve skutečnosti jen jedním ze dvou důvodů, na základě kterých by sporné nařízení mohlo být prohlášeno za neplatné. Proto je třeba chápat položené otázky jako otázku jedinou směřující k rozhodnutí Soudního dvora o platnosti sporného nařízení co do opomenutí stanovit odvozenou intervenční cenu pro Itálii vzhledem k jeho odůvodnění a pojmu spotřeba používaného pro jeho přijetí.

20.      Vzhledem k přeformulování otázek je třeba určit, jaký vliv na otázku platnosti má výše uvedený rozsudek Itálie v. Rada. V tomto ohledu se mi zdá opodstatněný argument Komise, Rady a Eridania, podle kterého zmíněné otázky byly vyřešeny uvedeným rozsudkem, pouze co se týče odůvodnění sporného nařízení. Z bodů 56 až 63 výše uvedeného rozsudku Itálie v. Rada vyplývá, že Soudní dvůr přezkoumal odůvodnění nařízení v souladu s požadavky článku 253 ES. Proto platnost rozsudku nesmí být zpochybněna z důvodu porušení požadavků odůvodnění týkajících se rozhodnutí nestanovit odvozenou intervenční cenu pro Itálii. Tento aspekt může být tak vyřešen prostým odkazem na uvedený rozsudek.

21.      Jinou otázkou je ale důvod neplatnosti týkající se pojmu spotřeba, který nebyl přezkoumáván výše uvedeným rozsudkem Itálie v. Rada. Jak tvrdí předkládající soud, tento rozsudek se nevyjádřil k otázce, zda cukr obsažený ve zpracovaných výrobcích určených pro vývoz musí být považován za spotřebu a zda sporné nařízení musí být prohlášeno za neplatné z důvodu používaného pojmu spotřeba.

22.      To dokazuje znění bodů 71 až 78 zmíněného rozsudku. Italská vláda má za to, že posouzení situace mělo být založeno na množství cukru dovezeného v surovém stavu při odečtení vývozů (metoda zvaná „italská“), a ne podle metody, která porovnává produkci a spotřebu v každé oblasti (metoda zvaná „metoda Společenství“). Podle ní používaly příslušné orgány metodu Společenství od hospodářského roku 1998/1999, přičemž změna způsobu výpočtu nebyla odůvodněna. Vzhledem k tomu měl Soudní dvůr za to, že „italská vláda […] neprokázala dostatečně právo na […] změnu způsobu výpočtu“ (bod 72). Dále konstatoval, že pro oba dva hospodářské roky předcházející roku 1998/1999 používaly Komise a Rada stejný způsob výpočtu jako ten, který uplatňovaly pro příslušný hospodářský rok v projednávané věci „tak, že je uvedena do poměru produkce a spotřeba odhadovaná pro příští hospodářský rok“ (bod 76). Soud v důsledku toho odmítl „žalobní důvod vycházející z chybějícího odůvodnění údajné změny způsobu posuzování“ (bod 78). Zdá se tudíž být jasné, že uvedený rozsudek se nezabývá výkladem pojmu spotřeba. Vnitrostátní soud tedy v tomto ohledu zcela správně trval na své otázce, kterou je potřeba nyní analyzovat.

23.      Nejdříve je třeba připomenout, že základní ustanovení nedefinuje pojem spotřeba. Ve skutečnosti nedefinoval ani to, co je potřeba chápat pod pojmem „deficitní oblasti“ a „přebytkové oblasti“, když zákonodárce svěřil upřesnění správní praxi. Zdá se, že jedině příloha II nařízení o sděleních v odvětví cukru(7), platného v době skutkových okolností v původním řízení, podporuje tvrzení, že cukr obsažený ve zpracovaných výrobcích, které jsou vyváženy do ostatních členských států nebo do třetích zemí, není součástí spotřeby určité oblasti. Příloha II zmíněného nařízení se totiž nevztahuje na definování pojmu spotřeba, který se používá pro určení deficitní nebo přebytkové povahy oblasti, ale pouze stanoví společný vzor pro sdělování údajů, které jsou používány pro různé mechanismy společné organizace trhů cukru. Tedy příloha nemá vliv na položenou otázku.

24.      Mohli bychom se při nedostatku právní úpravy domnívat, jak na jednání navrhovala Rada, že soudní kontrola takovéto správní praxe by byla velmi omezená až nemožná. Zdá se mi však nezbytné, pokud je takováto možnost zvolena na základě určitého právního předpisu Společenství, aby dodržovala jeho cíle. V této věci tedy příslušné orgány měly dodržovat cíle základního nařízení při výběru pojmu spotřeba na provádění výpočtů, aby mohly správně uplatňovat sporné nařízení. Soudnímu dvoru přísluší ověřit, zda tomu tak je.

25.       V tomto ohledu je třeba upřesnit stupeň přiměřené soudní kontroly. Jak vyplývá z judikatury, při uplatňování zemědělské politiky orgány Společenství, zejména v oblasti cukru, kdy je nutné zhodnotit celkovou hospodářskou situaci, se pravomoc orgánů rozhodovat podle volného uvážení neuplatňuje výlučně jen na povahu nebo dosah daných ustanovení, ale také v určité míře i na zjišťování základních údajů. Při dohledu nad výkonem takovéto pravomoci se soudce musí omezit na přezkoumávaní toho, zda napadený akt není dotčen zjevně nesprávným posouzením nebo zneužitím pravomoci(8).

26.      Tato judikatura je v projednávané věci relevantní, neboť pojem spotřeba se používá k posouzení deficitní, nebo přebytkové povahy oblasti Společenství a je jedním ze znaků celkového hospodářského zhodnocení. Soudní dvůr musí tedy respektovat ekonomické volby příslušných orgánů, nenahrazovat je v jejich posuzování a omezit svůj zásah na otázky zmíněné v předcházejícím bodě.

27.      Pokud je cílem stanovení vyšší odvozené intervenční ceny pro deficitní oblasti skutečně, jak uvádí Komise ve svém vyjádření, jednak umožnit zásobování těchto oblastí cukrem z nedeficitních oblastí, přičemž jsou do určité míry zohledněny přepravní náklady, a jednak vyhnout se snížení produkce cukrové řepy, které by mělo za následek ještě větší deficit během následujících hospodářských let, je třeba připustit, že pojem spotřeba používaný příslušnými orgány se zdá být na první pohled v přímém rozporu s uvedeným cílem.

28.      Používaný pojem spotřeba má totiž za následek, že oblast může být považována za přebytkovou, i když má faktickou potřebu zásobovat se cukrem z ostatních oblastí Společenství. Za takovéhoto předpokladu tato oblast nebude mít prospěch z vyšší odvozené intervenční ceny, což je v rozporu se sledovaným cílem určování takovéto ceny. Takto zřejmý rozpor mezi cílem tohoto rysu společné organizace trhů cukru a prostředkem zvoleným pro jeho uplatnění představuje zjevně nesprávné posouzení, ledaže se příslušným orgánům podaří vysvětlit důvody takovéto volby.

29.      Ve svých vyjádřeních Komise uvádí, že pojem spotřeba používaný při určování charakteru přebytkové, nebo deficitní oblasti je shodný s pojmem používaným k výpočtu dávek z produkce a při správě vývozních náhrad, aniž by uvedla jiné důvody pro učiněnou volbu a aniž by vysvětlila, proč by bylo potřeba ve zmíněném mechanismu použít stejný pojem spotřeby. Komise na jednání dodala, že používání pojmu spotřeba navrhované R. Nicolim pro určení, zda je oblast deficitní, nebo přebytková, by mohlo mít negativní následky na mechanismus vývozních náhrad, který je financován z dávek vybraných od výrobců cukru. Podle Komise by Itálie v případě, že by jí příslušel statut deficitní oblasti, přispívala méně na financování výše zmíněných náhrad a ještě by využívala vývozní náhrady.

30.      Toto tvrzení nestačí na vysvětlení tak velkého rozdílu mezi cílem a provedením základního nařízení. Skutečnost, že pojem spotřeba je používán v dalších případech společné organizace trhů cukru, nesmí mít automaticky za následek, že pro stanovení odvozené intervenční ceny bude používán pojem, který je v rozporu s jejím účelem. Pojem spotřeba, který je zde vhodný, nemusí tak být nezbytně ten, který je třeba používat v rámci uplatnění ostatních ustanovení základního nařízení. Rozpor mezi rozdílnými mechanismy společné organizace trhů cukru, který je podle Komise způsoben užíváním pojmu spotřeba navrhovaného R. Nicolim, je tedy jen zdánlivý.

31.      Nezdá se, že by stejný pojem, který se lépe hodí k účelu stanovení odvozených intervenčních cen pro deficitní oblasti, měl mít negativní následky uvedené Komisí pro mechanismy dávek z produkce a vývozních náhrad. Velmi technické a málo srozumitelné tvrzení Komise mé přesvědčení nezměnilo. Komise totiž neprokázala, že není přímé spojení mezi cílem stanovení odvozených intervenčních cen pro deficitní oblasti a cenami ostatních uvedených mechanismů. Navíc Komise nevysvětlila uspokojivým způsobem, proč by bylo používání pojmu spotřeba, pojmu, který by byl vhodnější pro určování deficitní, nebo přebytkové povahy oblasti, neslučitelné s ostatními mechanismy společné organizace trhů cukru. Konečně Rada a Komise připustily, že by bylo zcela zákonné přijmout pojem navrhovaný R. Nicolim, a zároveň uvádí, že instituce v této oblasti disponují širokou pravomocí v posuzování.

32.      Jestliže cílem stanovení odvozených intervenčních cen pro deficitní oblasti je cíl výše uvedený a přebytková, nebo deficitní povaha oblasti musí být určena „tak, že je uvedena do poměru výroba a odhadovaná spotřeba pro příští hospodářský rok“(9), není logické nepovažovat za spotřebovaný v určité oblasti cukr obsažený ve výrobcích určených na vývoz. Logika systému a zvláště logika stanovování odvozených intervenčních cen ke stabilizaci trhů s cukrem(10) odporuje takovéto volbě. Na základě vysvětlení, která Soudní dvůr vyslechl, mám za to, že tvrzení R. Nicoliho musí uspět. Současně s určováním deficitní, nebo přebytkové povahy oblasti musí pojem spotřeba zahrnovat cukr obsažený ve výrobcích zpracovaných v této oblasti a určených k vývozu s vyloučením cukru obsaženého ve  výrobcích zpracovaných v ostatních členských zemích a dovezených do uvedené oblasti a v ní spotřebovaných.

33.      Postup použitý Komisí ve vyjádření k otázce uvedené ve výše uvedených bodech 16 a 17 ukazuje, že takový výpočet může být proveden s údaji sdělenými členskými státy na základě výše uvedeného nařízení č. 779/96 o sděleních v odvětví cukru. Údaje ve vyjádření Komise na otázku položenou Soudním dvorem ukazují, že sporné nařízení by mělo být prohlášeno za neplatné, pokud se Soudní dvůr rozhodne přijmout přístup navrhovaný v tomto stanovisku. Eridania na jednání zpochybnila údaje dodané Komisí v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem, ale tento orgán správně vysvětlil, že tyto údaje by byly použity pro přijetí sporného nařízení, kdyby byl zachován pojem spotřeba navrhovaný R. Nicolim.

34.      Rada a Komise na jednání trvaly na skutečnosti, že pojem spotřeba zpochybněný R. Nicolim byl používán v minulosti a že Italská republika se proti tomu nepostavila. Tato námitka se mi nezdá být odůvodněná. I kdyby tomu tak bylo, nezabránilo by to R. Nicolimu napadnout opatření, které se jej dotýká a které je podle něho v rozporu se základním nařízením. Soudní dvůr zde nemá rozhodovat spor mezi členským státem a orgánem. V každém případě práva jednotlivců nemohou být dotčena případným souhlasem členského státu s určitým politickým řešením. Připomeňme zároveň, že v rozsudku Van Gend & Loos Soudní dvůr prohlásil, že „bdělost jednotlivců majících zájem na ochraně jejich práv představuje účinnou kontrolu, která se přidává k té, kterou články 169 a 170 [Smlouvy o ES, nyní článek 226 ES a 227 ES] svěřují Komisi a členským státům“(11).

35.      Chtěl bych upřesnit, že pokud se sporné nařízení prohlásí za neplatné z výše zmíněných důvodů, Soudní dvůr svými závěry nenahrazuje uvážení příslušných orgánů. Ačkoliv mají široké pravomoci při posuzování v této oblasti, je posouzení, které bylo v projednávaném případě učiněno, stiženo zjevnou chybou. Soudní dvůr by nepřekročil meze své působnosti, jelikož užívaný pojem spotřeby by mohl být zachován, pokud by základní nařízení bylo změněno takovým způsobem, aby odstranilo dosavadní rozpory. I když je totiž pravda, že právní úprava v této oblasti není obzvlášť transparentní ani jednoduchá, musí nicméně Soudní dvůr přezkoumat platnost aktů Společenství pomocí prostředků, které má k dispozici. V projednávaném případě pojem spotřeba užívaný pro přijetí sporného nařízení neodpovídá účelu stanovení odvozené intervenční ceny. Mezi prostředkem a cílem neexistuje rozumná souvislost a tento rozpor nebyl vysvětlen jinými přesvědčivými důvody. Navrhované řešení se tak omezuje na prohlášení, že použitý pojem spotřeby je neslučitelný s účelem stanovení odvozených intervenčních cen, jak vyplývá ze základního nařízení.

36.      Požadavek rozumné souvislosti mezi cílem základního nařízení a zvolenými prostředky k jeho dosažení vytváří nezbytnou podmínku platnosti. Takový požadavek totiž umožňuje Soudnímu dvoru přezkoumat, zda existuje dostatečný vztah mezi uvedenými cíli a zvolenými prostředky. Kdyby nebylo třeba prokázat takovou souvislost, jednotlivci by byli zbaveni ochrany před volbou tohoto druhu, jelikož by nebyli schopni kontrolovat vztah mezi přijímanými opatřeními a sledovanými cíli. Úlohou Soudního dvora je zároveň zabezpečit, aby politické volby orgánů byly jasné a transparentní a mohly být zpochybněny jednotlivci a na jejich žádost kontrolovány. Za těchto okolností může zákonodárce přijmout novou právní úpravu, aby více objasnil své volby a prostředky pro jejich uskutečňování. Soudní dvůr tak svým působením nepřímo napomáhá větší transparentnosti v legislativě společné zemědělské politiky, která je důležitá pro průmysl i pro zemědělce, ale také pro spotřebitele a občany. V této jako i v jiných oblastech je toto působení zásadní pro zabezpečení dobrého fungování odpovědnostních mechanismů v demokratickém zřízení.

IV – Závěry

37.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět Giudice di Pace di Genova takto:

„Nařízení Rady (ES) č. 1361/98 ze dne 26. června 1998, kterým se pro hospodářský rok 1998/1999 stanoví odvozené intervenční ceny bílého cukru, intervenční cena surového cukru, minimální ceny cukrové řepy A a cukrové řepy B a náhrada nákladů na skladování, je neplatné, jelikož nestanovilo odvozenou intervenční cenu pro všechny oblasti Itálie.“

---

1 – Původní jazyk: portugalština.

---

2  – Úř. věst. L 177, s. 4.

---

3  – Nařízení Rady ze dne 26. června 1998, kterým se pro hospodářský rok 1998/1999 stanoví odvozené intervenční ceny bílého cukru, intervenční cena surového cukru, minimální ceny cukrové řepy A a cukrové řepy B a náhrada nákladů na skladování (Úř. věst. L 185, s. 3).

---

4  – C-340/98, Recueil, s. I-2663.

---

5  – Úř. věst. L 106, s. 9; Zvl. vyd. 03/19, s. 37.

---

6  – Nařízení Rady ze dne 19. června 2001 o společné organizaci trhů v odvětví cukru (Úř. věst. L 178, s. 1; Zvl. vyd. 03/33, s. 17).

---

7  – Nařízení č. 779/96.

---

8  – Viz také rozsudek ze dne 6. července 2000, Eridania (C-289/97, Recueil, s. I-5409, bod 48), a ze dne 29. října 1980, Roquette Frères v. Rada (138/79, Recueil, s. 3333, bod 25).

---

9  – Rozsudek výše uvedený ze dne 14. března 2002, Itálie v. Rada, bod 76.

---

10  – Viz třetí odůvodnění základního nařízení citované v bodě 2 tohoto stanoviska.

---

11  – Rozsudek ze dne 5. února 1963 (26/62, Recueil, s. 1, bod 25).