—

Komise by měla lépe informovat členské státy a uvést přesněji žádoucí vazby nebo doplňková opatření v národních plánech, a dále by měla jasně deklarovat, že mnohojazyčnost či vícejazyčnost je možným přínosem politické a kulturní integrace EU a nositelem porozumění a sociálního začleňování,

—

rozšíření nabídky výuky by mělo být koordinováno na evropské úrovni, chceme-li dosáhnout trvalých výsledků, kde potenciální zásobárna kompetencí nebude tvořena omezeným počtem jazyků,

—

je třeba podporovat všechny mnohojazyčné postupy v profesní, kulturní, politické, vědecké a sociální oblasti,

—

mezi oslovenými odborníky by neměli být pouze specialisté v oborech společenských a vědeckých, ale také lidé z jazykovědné praxe, tlumočníci, překladatelé, učitelé a další jazykoví odborníci,

—

Komise by ve fázi přípravy programů měla náležitě zohlednit současné generace mladých a méně mladých dospělých, a to z hlediska celoživotního vzdělávání a jejich kulturních práv,

—

Komise by se měla opírat nejen o akademické práce, ale také o činnost sdružení aktivních v této oblasti, a podporovat iniciativy sítě občanské společnosti.

a)

Status jazyků. Jazyk může být: úřední, pracovní, komunitární, menšinový, dominantní, jazyk kulturních, vědeckých nebo obchodních, institucionálních, diplomatických kontaktů, běžně používaný, profesní (zdravotnictví, vzdělávání, stavebnictví, průmysl, móda, apod.). Respekt k jazykové rozmanitosti, který Evropská unie hlásá a brání, vyžaduje, abychom také navrhovali různá a přiměřená řešení těchto situací a potřeb, neboť jednotný návrh, který by otázku jazyků redukoval na schéma „výuka-perspektiva-zaměstnání“, nebo dokonce „jazykové techniky-trh s novými produkty-vnitřní trh“ by neumožňoval naplnění cíle, kdy všichni občané EU budou hovořit dvěma cizími jazyky navíc k jazyku mateřskému, a mohl by naopak kontraproduktivně snížit počet skutečně známých či mluvených jazyků v evropském kulturním prostoru. Výbor doporučuje, aby v souvisejících oblastech bylo dovoleno a podporováno užívání jazyka profesní, kulturní, politické, vědecké apod., a podporuje četné iniciativy, jež pocházejí od občanské společnosti. Veškerá povolená a podporovaná ústní či písemná komunikace v původních jazycích zvětšuje veřejný prostor svobod, aniž by nutně musela být překládána nebo tlumočena. Otázka počtu užívaných jazyků proto nezávisí na nákladech na jejich překládání/tlumočení nebo výuku.

b)

Se schopností používat jeden či více cizích jazyků je spojena určitá společenská moc, přístup k prostředkům výuky jazyků a jejich distribuce do určité míry určují míru sociálního vyloučení či začleňování, i materiální či kulturní chudobu, neboť znalost jazyka otevírá přístup k socioprofesním sítím, avšak především k sítím kulturním a solidárním. Patřit k určité síti přispívá ke zvýšení individuální nezávislosti, ale také se jedná o faktor integrace do současné společnosti. Pokud bychom od nynějška přestali usilovat o záruky plnění tohoto cíle mnohojazyčnosti na všech podstatných úrovních společnosti, včetně skupin ohrožených či znevýhodněných, způsobili bychom vyloučení některých populací.

c)

Demokracie: Výbor podporuje cíl, kdy každý občan bude mluvit či jinak ovládat dva cizí jazyky navíc k jazyku mateřskému, kolik občanů a občanek má však dnes reálnou šanci nadít se jeho naplnění? Pro profesní, politické a hospodářské „elity“ současné generace dospělých bude již dostatečně obtížné udržet tento cíl v rámci Akčního plánu na podporu výuky jazyků a jazykové rozmanitosti 2004-2006 a Programu Kultura 2007–2013  (9) pro evropské i vnitrostátní instituce; bude-li však ambiciózní cíl pro „všechny občany“ zachován, poukazuje Výbor na rozsah tohoto podniku. Víme například, který cizí nemateřský jazyk se prosadil v nejranějším stadiu výuky cizích jazyků. Takzvané vzácné nebo méně běžné jazyky (10) ovládá méně lidí, neboť s jejich výukou se v rámci školních či vysokoškolských osnov začíná později. Výbor také podporuje doporučení vytvářet příležitosti ke studiu cizího jazyka od nejranějšího věku, a to pod podmínkou, že výběr nabízených jazyků bude promyšlen z globálního hlediska, jež by mělo být hlavním předmětem sdělení. Jedná se o budoucnost a typ společnosti pro budoucí generace.

d)

Přežití jazyků jako evropského jazykového dědictví: usilovat o to, aby velký počet občanů hovořil druhým či třetím jazykem není totéž jako usilovat o přežití velkého počtu evropských jazyků v Evropě či ve světě. Nejedná se o protichůdné cíle, vyžadují však dva přístupy a odlišné způsoby naplňování. V tomto ohledu by iniciativa Komise týkající se normativní práce zaměřené na slučitelnost používání jazyků a nových informačních a komunikačních technologií měla zohledňovat riziko ochuzení, spojené s nerovnoměrným zaměřením úsilí v této konkrétní oblasti (11). Výbor doporučuje, aby mezi oslovenými odborníky nebyli pouze specialisté v oborech společenských a vědeckých, ale také lidé z jazykovědné praxe, tlumočníci, překladatelé, učitelé a další jazykoví odborníci. Výše uvedené deklarace a úmluvy UNESCO například jasně říkají, že z hlediska světového dědictví je počet jazyků přítomných na internetu nedostatečný, a že toto omezené používání má dopady na kvalitu a počet jazyků dosud existujících.

e)

Zachování používání menšinových a/nebo regionálních, či dokonce místních jazyků v Evropě by se nemělo hodnotit podle nákladů na jejich výuku. Nejenže dnes i podle bohaté odborné literatury jejich výuka od nejranějšího věku napomáhá intelektuální flexibilitě a rozvíjí poznávací schopnosti, jež jsou užitečné pro budoucí učení, ale poskytuje také můstky k jazykům více či méně příbuzným. Do budoucna proto nestačí umožnit zachování dědictví jeho předáním v raném věku nebo jeho rehabilitací v soukromé i veřejné sféře; je rovněž třeba mít na paměti, že živým jazykem se musí mluvit, že živý jazyk musí mít prostředí, které podporuje jeho veřejnou, a tedy i společenskou existenci, neboť není k ničemu učit se v základní škole jazykům, kterých na střední škole zanecháváme z nedostatku kontinuity dostupné výuky (12). Ve vzdělávacích systémech lze brát v potaz hospodářskou dynamiku, pokud přinášejí potřebné přechody k ostatním jazykům a pokud lze studium menšinového nebo regionálního jazyka zhodnotit ve vyšších stupních studia jako oporu pro studium jazyka dalšího. Studium příbuznosti jazyků je v tomto ohledu stejně klíčové jako počet mluvených jazyků (13).

f)

Blízkost není jen zpřístupnění úředních nebo institucionálních textů na síti, ale nutnost umožnit evropským občanům zeměpisně blízkých zemí lépe vzájemně poznat své jazyky a navazovat kontakty, kde jazyk bude kanálem komunikace, ale také obrazem světa. Tuto vlastnost má stejně jako jiné projevy lidské činnosti (malba, hudba, grafika, pantomima a tanec, výtvarné umění atd.). Je zapotřebí zajistit, aby se tito občané lépe poznali a udržovali kontakty ve svých jazycích, jež náleží do různých jazykových skupin, při zachování respektu ke kulturám a identitám, jež tvoří identitu a hodnoty Evropy. Výbor klade důraz na pozitivní úlohu výměn a partnerství, o nichž hovoří Výbor regionů (14), a podtrhuje, že bez ohledu na strategii výuky jazyků je poptávka stejně důležitá jako nabídka. Na motivaci ke studiu jazyků by se také mělo nahlížet i z jiných hledisek než jen z hlediska utilitárního (hospodářství a zaměstnanost).

g)

Potřeby v oblasti soudržnosti a evropské identity se netýkají pouze obchodu a identity. Existují také reálné potřeby vzájemného porozumění osob z různých geografických, sociálních a kulturních oblastí, jež prodělávají někdy společný, jindy odlišný vývoj. Schází dopadová studie, jež by zohlednila i méně významné aspekty, jež se v dlouhodobém měřítku mohou ukázat jako důležité. Doba nezbytná pro formování nabídky a poptávky v oblasti jazykového vzdělávání se totiž počítá v letech a generacích.

Obecněji řečeno, sdělení nestrukturuje své cíle v čase: chybí rozdělení na minulost, krátkodobou budoucnost, střednědobý výhled a závazky vůči budoucím generacím.

Dále zde působí aspekty humanitární, kulturní, azylové a migrační, potřeby a úloha místních územních samospráv a socioprofesní aspekty. Socioekonomičtí partneři (Evropská unie konfederací průmyslu a zaměstnavatelů (UNICE), Evropské středisko podniků s veřejnou účastí a podniků obecného ekonomického zájmu (CEEP), Evropská konfederace odborových svazů (EKOS)), nevládní organizace v oblasti sociálních a kulturních lidských práv, akademici a úřady by měli být konzultováni rovnou měrou, tj. nikoli za účelem provádění strategie přijaté bez nich, ale naopak strategie, o níž bylo rozhodnuto spolu s nimi. To by bylo nejlepší zárukou širokého zapojení zúčastněných stran, jež je předpokladem úspěchu těchto ambiciózních záměrů. Provádění a úspěch strategie Rady „1+2“ (15) vyžadují prostředky, jež přesahují institucionální rámec a vyžadují, aby se co nejvyšší počet občanů a obyvatel Evropské unie cítil osloven a motivován.

Výbor schvaluje akční rámec ve prospěch výuky a studia jazyků, a podotýká, že jeho úspěšnost bude záviset na spolupráci osob v první linii, tj. na jedné straně učitelů samotných, a žáků na straně druhé.

Před přijetím nových opatření by Komise a Rada měly stabilizovat svoji strategii tím, že lépe informují veřejnost a mládež o konkrétních důvodech, které je vedly k výběru této konkrétní diversifikace, namísto aby povzbuzovaly užívání jediného společného jazyka, ať už se jedná o jazyk živý či starý, moderní či umělý.

Základní důvody lze stručně a schematicky shrnout takto:

Proto Výbor doporučuje, aby Komise ve fázi přípravy programů náležitě zohlednila současné generace mladých a méně mladých dospělých, a to z hlediska celoživotního vzdělávání a jejich kulturních práv.

Mladé je třeba informovat a motivovat ke vstupu do profesí v oblasti komunikace 21. století na základě mnohojazyčnosti a vícejazyčnosti (18). Profese, jež předpokládají profesionální a hlubokou znalost jazyků (lingvisté, tlumočníci, překladatelé a učitelé) by měly být více či lépe hodnoceny, přičemž první prostředkem k naplnění tohoto cíle by bylo uznání jejich sociální role a zapojení současných praktiků.

Jazykové vzdělávání v raném věku dle doporučení Komise vyžaduje, jak Komise uznává na jiném místě, prostředky a náležitě vyškolený personál, avšak také trvalou přízeň rodičů vůči navrhovaným směrům, tedy diversifikaci volby.

Výbor rovněž uznává pozitivní úlohu rodiny v procesu usnadnění výuky v raném věku, a zdůrazňuje kulturní přínos rodin se „smíšenou kulturou“, jako jsou rodiny s rodiči pocházejícími z různých zemí. Jak potvrzuje několik evropských a kanadských studií, tyto rodiny jsou obyčejně nositeli kultury otevřenosti a tolerance po několik generací.

h)

U kapitoly o překladatelích a tlumočnících Výbor zdůrazňuje, že potřeby nejsou jen institucionální či profesní a ekonomické, ale že je třeba naslouchat i ostatním zúčastněným. Sociální a kulturní potřeby zasluhují dvojnásobnou pozornost z hlediska základních lidských práv a dokončení vnitřního trhu.

Například když slyšíme ze všech stran, že potřeby překladů a tlumočení nelze pokrýt z důvodu naprostého nedostatku tlumočníků a překladatelů či z důvodů finančních, navrhuje Výbor, abychom se zamysleli nad zodpovědností států a EU – nedostatečné vzdělávání, diversifikace jazyků, náklady na vzdělávání, platy a status. Výbor odkazuje na všechny aspekty, které uvádí výše, a dodává, že toto odvětví není jediným, kde se nedostává profesionálů a demografický deficit nemůže být příčinou všech nedostatků. Rovnováha mezi nabídkou a poptávkou v tomto segmentu pracovního trhu nebyla jistě dostatečně brána v úvahu, přestože evropská integrace, postupné rozšiřování a globalizace se mohly stát vhodným podnětem k ponaučení z minulosti.

Výbor proto doporučuje členským státům, aby aktivně přispívaly k formování budoucnosti v této oblasti a v tomto bodě vyjadřuje Komisi podporu.