Keywords
Summary

Keywords

1. Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí – Příslušnost – Spor mezi účastníky řízení s bydlištěm ve stejném smluvním státě, vykazující vztah ke třetímu státu – Použitelnost článku 2 úmluvy

(Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968, článek 2)

2. Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí – Příslušnost – Příslušnost soudu smluvního státu založená na článku 2 úmluvy – Námitka nedostatku příslušnosti založená na námitce vycházející z teorie forum non conveniens – Nepřípustnost

(Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968, článek 2)

Summary

1. Článek 2 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky a Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky se použije v rámci sporu před soudy některého smluvního státu mezi účastníky řízení s bydlištěm na území tohoto státu, který má určitý vztah k třetímu státu, nikoliv však k jinému smluvnímu státu, neboť stejná situace tak zahrnuje vztahy mezi soudy pouze jednoho smluvního státu a soudy státu, který není smluvním státem úmluvy, a nikoliv vztahy mezi soudy několika smluvních států.

Ačkoliv totiž sice samotné použití pravidel Bruselské úmluvy o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku, mezinárodní povaha dotčeného právního vztahu však nemusí pro účely použití uvedeného ustanovení nutně vyplývat ze zapojení několika smluvních států z důvodu merita sporu nebo vzájemného bydliště stran sporu. Účast smluvního státu nebo třetího státu například z toho důvodu, že v prvním státě má žalobce a žalovaný bydliště a ve druhém státě došlo ke sporným skutečnostem, může taktéž dotčenému právnímu vztahu přiznávat mezinárodní povahu.

Kromě toho označení soudu smluvního státu z důvodu bydliště žalovaného na území tohoto státu, dokonce v souvislosti se sporem, který má alespoň zčásti vztah ke třetímu státu z důvodu svého předmětu nebo bydliště žalobce, za příslušný, nemůže tomuto třetímu státu ukládat povinnost, takže zásada relativního účinku mezinárodních smluv není dotčena.

(viz body 25–26, 30–31, 35)

2. Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky a Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky, brání tomu, aby soud smluvního státu prohlásil, a to i přesto, že není dána příslušnost soudu jiného smluvního státu nebo že spor nemá žádný vztah k jinému smluvnímu státu, že není dána jeho příslušnost, která pro něj vyplývá z článku 2 uvedené úmluvy, z důvodu, že je vhodnější, aby dotčený spor rozhodl soud státu, jenž není smluvním státem úmluvy.

Tvůrci úmluvy totiž nestanovili námitku vycházející z teorie forum non conveniens a použití této teorie by mohlo zasáhnout předvídatelnost pravidel o příslušnosti upravených úmluvou, a následkem toho i zásadu právní jistoty, která je základem této úmluvy. Navíc přípustnost námitky forum non conveniens by mohla zasáhnout jednotné použití pravidel o příslušnosti obsažených v úmluvě a právní ochranu osob usazených ve Společenství.

(viz body 37, 41–43 a výrok)