1)

Brání článek 14 SFEU (původně článek 7D Smlouvy, následně článek 16 SEU) a čl. 106 odst. 2 SFEU (původně článek 90 Smlouvy, následně čl. 86 odst. 2 SEU) a rovněž zařazení do rámce služeb obecného hospodářského zájmu (SOHZ) takové právní úpravě, jako je čl. 10 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1992 ve spojení s čl. 2 odst. 18 až 20 zákona č. 662/1996, na základě kterých se zřizuje a udržuje — i po privatizaci služeb „bancoposta“ (vykonávání bankových transakcí poštou) poskytovaných společností Poste Italiane s.p.a. — vyhrazení činnosti (režim zákonného monopolu) ve prospěch společnosti Poste Italiane s.p.a., jejímž předmětem je správa běžného poštovního účtu určeného na výběr místních daní ICI, a to s přihlédnutím k vývoji vnitrostátních právních předpisů v oblasti výběru daní, které přinejmenším od roku 1997 umožňují poplatníkům a také místním daňovým úřadům využívat způsoby platby a výběr daní (včetně místních daní) prostřednictvím bankovního systému?

2)

V případě, že — v rámci odpovědi na první předběžnou otázku — Soudní dvůr uzná, že zřízení právního monopolu je v souladu s charakteristikami služeb obecného hospodářského zájmu, brání čl. 106 odst. 2 SFEU (původně článek 90 Smlouvy, následně čl. 86 odst. 2 SEU) a čl. 107 odst. 1 SFEU (původně článek 92 Smlouvy, následně článek 87 SEU) ve smyslu výkladu těchto ustanovení, který poskytl Soudní dvůr v souvislosti s kritérii týkajícími se odlišení zákonného opatření — vyrovnání závazků veřejné služby — od protiprávní státní podpory (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. července 2003, C-280/00, Altmark Trans GmbH a Regierungsprăsidium Magdeburg v. Nahverkehrsgesellschaft Altmark GmbH) takové právní normě, jako je čl. 10 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1992 ve spojení s čl. 2 odst. 18 až 20 zákona č. 662/1996 a čl. 3 odst. 1 nařízení prezidenta republiky č. 144/2001, která společnosti Poste Italiane s.p.a. přiznává pravomoc jednostranně stanovit výši „poplatku“ zatěžujícího koncesionáře (agenta) vybírajícího místní daně z nemovitosti (ICI) a splatného za každou transakci související s vedením účtu provedenou na dotčeném běžném poštovním účtu, jehož majitelem je koncesionář (agent), s ohledem na skutečnost, že společnost Poste Italiane s.p.a. stanovila usnesením správní rady č. 57/1996 výši uvedeného poplatku na 100 lir, pokud šlo o období od 1. dubna 1997 do 31. května 2001, a o, 23 eura pro období od 1. června 2001?

3)

Brání čl. 102 odst. 1 SFEU (původně článek 86 Smlouvy, následně čl. 82 odst. 1 SEU), jak jej vykládá Soudní dvůr (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1991, C-18/88, GB Inno BM; ze dne 25. června 1998, C- 203/96, Chemische Afvaistoffen Dussseldorp BV; ze dne 17. května, C-340/99, TNT TRACO s.p.a.) souboru právních předpisů, jaký tvoří čl. 2 odst. 18 až 20 zákona č. 662/1996, čl. 3 odst. 1 nařízení prezidenta republiky č. 144/2001 a čl. 10 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1992, který stanoví, že koncesionář (agent) se musí nutně podřídit platbě „poplatku“ v takové výši, jakou jednostranně určí, nebo změní společnost Poste Italiane s.p.a., přičemž odstoupení koncesionáře od smlouvy o běžném poštovním účtu automaticky vede k porušení povinnosti stanovené v čl. 10 odst. 3 legislativního nařízení č. 504/1992 a následnému nesplnění povinnosti vybírat ICI, kterou má vůči místním daňovým úřadům?