1.

Musí být čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (1) a judikatura, která jej vykládá, vykládány v tom smyslu, že tento článek směrnice brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je dvacáté třetí závěrečné ustanovení [bod 2] Ley 1/2000, de 7 de enero, de Enjuiciamiento Civil (zákon č. 1/2000 ze dne 7. ledna 2000, občanský soudní řád), které stanoví, že spolu s návrhem na vydání evropského platebního rozkazu není nutné předkládat jakékoli podklady a že tyto budou případně prohlášeny za nepřípustné?

2.

Musí být čl. 7 odst. 2 písm. e) nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006 (2) vykládán v tom smyslu, že uvedené ustanovení nebrání možnosti vyzvat věřitele k předložení podkladů, na nichž zakládá svůj nárok vycházející ze spotřebitelského úvěru sjednaného mezi poskytovatelem a spotřebitelem, považuje-li soud za nezbytné posoudit dokument za účelem zjištění, zda smlouva uzavřená mezi účastníky řízení neobsahuje zneužívající ujednání, a tím splnit požadavky vyjádřené ve směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a v judikatuře, která jí vykládá?