12.12.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 317/6

1.

Tyto pokyny navazují na pokyny Rady o konzulární ochraně občanů EU ve třetích zemích ze dne 16. června 2006 (poznámka pod čarou: dokument 10109/2/06 rev 2) a dokument 10715/07 schválený Politickým a bezpečnostním výborem (PBV) a mají za cíl provádění závěrů ze zasedání Rady ve složení pro obecné záležitosti a vnější vztahy konaného dne 18. června 2007, jejichž cílem je „posílit konzulární spolupráci členských států EU prostřednictvím provádění konzulární koncepce vedoucího státu“. Tyto závěry stanoví, že „v případě závažné konzulární krize a aniž je dotčena prvořadá odpovědnost členských států za ochranu svých státních příslušníků, bude vedoucí stát usilovat o zajištění pomoci všem občanům Evropské unie a bude koordinovat členské státy na místě“;

2.

Tyto pokyny byly vypracovány v rámci provádění povinnosti stanovené v článku 20 Smlouvy o založení Evropského společenství, jakož i provádění spolupráce uvedené v článku 20 Smlouvy o Evropské unii. Členský stát plní úlohu vedoucího státu dobrovolně, za účasti a s aktivní podporou všech členských států. Ostatní členské státy v každém případě pokračují ve sledování situace svých státních příslušníků přímo na místě, sdělují si informace a údaje týkající se posouzení situace a v případě potřeby poskytnou posily a dodatečné zdroje.

3.

V souladu s dokumentem 10715/07, schváleným PBV, členské státy po uplynutí probíhajícího zkušebního období, které má sloužit zejména k organizování dalších nácviků, a na základě konkrétních zkušeností zváží možnost formalizovat tento rámec právním rozhodnutím.

4.

Tyto obecné pokyny v žádném případě nevylučují další formy iniciativ v oblasti spolupráce a koordinace, vzhledem ke specifickým situacím, které mohou nastat v případě závažné konzulární krize ve třetích státech.

5.

Tyto obecné pokyny nejsou právně závazné a jsou určeny výhradně členským státům, Evropské komisi a generálnímu sekretariátu Rady. Pokyny se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.

1.1

Členský stát, který chce plnit úlohu vedoucího státu ve třetím státě, tuto skutečnost oznámí prostřednictvím sítě COREU. Diplomatické mise a konzulární úřady v této třetí zemi budou informovány v průběhu místní koordinační schůzky.

1.2

Pokud chtějí dva členské státy zastávat úlohu vedoucího státu ve třetím státě společně, oznámí to rovněž společně prostřednictvím sítě COREU. V případě více vedoucích států bude odpovědnost vhodným způsobem rozdělena a budou jednoznačně stanovena koordinační ujednání.

1.3

V případě, že jiný členský stát nepodá prostřednictvím sítě COREU do 30 dnů námitku, a dokud se členský stát prostřednictvím sítě COREU výkonu této funkce nevzdá, je prohlášen vedoucím státem v dotčeném třetím státě.

1.4

Generální sekretariát Rady aktualizuje seznam třetích zemí, ve kterých členský stát vykonává úlohu vedoucího státu, jakmile je mu oznámeno prohlášení členského státu vedoucím státem nebo vzdání se této funkce. Tento seznam je zveřejněn na konzulárních internetových stránkách střediska SITCEN a je pravidelně zasílán členským státům.

1.5

V případě závažné konzulární krize ve třetím státě, pro který nebyl určen žádný vedoucí stát, může tuto úlohu okamžitě vykonávat jeden nebo několik členských států, jestliže tuto skutečnost oznámí prostřednictvím sítě COREU nebo jiným vhodným způsobem. Členské státy mohou v souladu s bodem 2.2 nabídku vedoucího státu odmítnout.

2.1

Vedoucí stát plní tyto úkoly:

2.2

Pokud se vedoucí stát domnívá, že je nezbytné zahájit evakuaci příjemců vymezených v bodě 3.1, informuje o tom dotčené členské státy na místní úrovni i na úrovni příslušných orgánů přímo v dotčených členských státech. Dotčené členské státy naopak oznámí vedoucímu státu svůj postoj k evakuaci a zda si přejí využít v dané záležitosti pomoci vedoucího státu či nikoliv. Pokud členský stát tuto pomoc odmítne, přebírá odpovědnost za ochranu svých státních příslušníků a dalších případných příjemců jeho konzulární pomoci. Jeho státní příslušníci a další případní příjemci jeho konzulární pomoci mají i nadále na základě zásady nediskriminace nárok na pomoc vedoucího státu. Vedoucímu státu nelze přičítat případné důsledky rozhodnutí členského státu o odmítnutí pomoci vedoucího státu.

2.3

Účast příjemců na evakuaci je dobrovolná. V případě evakuace končí odpovědnost vedoucího státu ve chvíli, kdy jsou evakuované osoby na bezpečném místě určeném vedoucím státem. Doprava evakuovaných osob jinam než na určené bezpečné místo nepatří mezi úkoly vedoucího státu.

2.4

V případě, že se vedoucí stát na rozdíl od ostatních členských států domnívá, že ještě není třeba zahájit evakuaci, musí v co největší možné míře poskytnout podporu a koordinaci opatřením pro poskytování pomoci prováděným jinými členskými státy.

3.1

Veškeré osoby, které mají nárok na konzulární pomoc svého členského státu, mohou požádat o pomoc vedoucí stát.

4.1

S cílem umožnit vedoucímu státu řádné plnění jeho úkolů stanovených v bodě 2.1 členské státy poskytují informace, které jsou nezbytně nutné (podle zásady „vědět jen to nejnutnější“) pro plnění těchto úkolů a jsou konkrétně vymezeny v přílohách I, II a III pokynů ze dne 16. června 2006.

4.2

Vedoucí stát se zavazuje využívat tyto informace pouze v rámci plnění úkolů, které mu přísluší jakožto vedoucímu státu.

4.3

Tyto informace sdělují na místní úrovni pověření vedoucí diplomatických misí nebo konzulárních úřadů ve třetí zemi vedoucímu diplomatické mise nebo konzulárního úřadu vedoucího státu podle společně stanovených ujednání.

4.4

V případě, že členský stát nejmenoval pověřeného vedoucího diplomatické mise nebo konzulárního úřadu ve třetí zemi, předává sám nezbytné informace vedoucímu státu podle společně stanovených ujednání.

4.5

Pokud členský stát vedoucímu státu neposkytne žádné informace nebo poskytne informace neúplné, má to negativní dopad na schopnost vedoucího státu plnit své úkoly stanovené v bodě 2.1. V takovém případě vedoucí stát plní své úkoly v oblasti pomoci v rozsahu, v jakém mu to umožňují poskytnuté informace.

5.1

S ohledem na zásadu solidarity v rámci EU a v souladu s prvořadou odpovědností členských států za zajištění ochrany svých státních příslušníků členské státy přispívají k řádnému plnění úkolů vedoucího státu.

5.2

Vedoucí stát může na základě výše uvedeného vyzvat ostatní členské státy, aby v období krize dobrovolně poskytly logistické prostředky a lidské zdroje. Zástupci členských států mohou v rámci činnosti svých vnitrostátních týmů pro řešení krizí poskytnout podporu vedoucímu státu na místě. Vedoucí stát může rovněž využít nástrojů, jako jsou mechanismus civilní ochrany Společenství, struktury pro řešení krizí generálního sekretariátu Rady, jakož i logistická podpora místního zastoupení Evropské komise. Na úloze Komise se ve stádiu plánování dohodnou vedoucí stát a příslušné zastoupení Komise. Zaměstnanci Komise neplní prvořadé úkoly konzulárního úřadu.

5.3

Vedoucí stát předloží členským státům finanční přehled výdajů vynaložených vedoucím státem a přispívajícími státy uvedenými v bodě 5.2.

5.4

Vedoucí stát může od členských států vyžadovat úhradu výdajů vynaložených v souvislosti s plněním úkolů. V případě žádosti o úhradu nákladů členské státy přispívají na výdaje vzniklé v souvislosti s plněním úkolů vedoucího státu poměrně k počtu osob, kterým byla poskytnuta pomoc. Příspěvek se stanoví po odečtení jejich případných výdajů uvedených v bodě 5.2. Členské státy mohou od osob, kterým byla poskytnuta pomoc, získat úhradu výdajů, a to na základě závazků k úhradě, které vedoucí stát v rámci možností získá v průběhu poskytování pomoci, v souladu s rozhodnutím 95/553/ES o ochraně občanů Evropské unie prostřednictvím diplomatických a konzulárních zastoupení.

5.5

Pokud příjemce pomoci vedoucího státu žádá o náhradu škody utrpěné v průběhu poskytování pomoci vedoucím státem, vedoucí stát a členský stát příjemce pomoci se konzultují a zváží dodatečná opatření v souladu se svým vnitrostátním právem a vnitřními postupy, jakož i s mezinárodním právem.

6.1

Členské státy přijmou náležitá opatření k tomu, aby o těchto pokynech byly informovány všechny osoby, které mají nárok na jejich konzulární pomoc, zejména prostřednictvím internetových stránek s informacemi pro cesty do zahraničí.