17.11.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 286/1

1.1

Po Evropské radě v Tampere, která se uskutečnila ve dnech 15. a 16. října 1999, Evropská komise zahájila proces, jehož cílem bylo vytvořit a harmonizovat právní nástroje, které umožní rozvíjet oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, v jejímž rámci bude zabezpečen volný pohyb osob v Evropské unii. Rada již dříve (1) předložila důležitá ustanovení, jejichž cílem bylo usnadnit doručování soudních a mimosoudních písemností mezi členskými státy, a toto opatření posílila zabezpečením lepší informovanosti občanů.

1.2

V důsledku Evropské rady v Tampere Komise vyzvala členské státy, aby zavedly postupy pro uznávání a výkon rozhodnutí a rovněž pro alternativní, mimosoudní řízení k řešení sporů v občanskoprávních a obchodních věcech s cílem zlepšit fungování soudních systémů ve všech členských státech, přičemž by došlo také k posílení evropských systémů shromažďování údajů a informačních sítí prostřednictvím nových technologií dostupných evropské veřejnosti.

1.3

Co se týká prvního tématu, bylo předloženo nařízení Rady o jurisdikci a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech (2). Nařízení, mimo jiné, upravuje zjednodušení tzv. řízení exequatur, přizpůsobení se ochranným opatřením, která usnadní výkon rozhodnutí, a uznání příkazu k výkonu rozhodnutí účinného v Evropě.

1.4

V podobném duchu Komise předložila návrh rozhodnutí týkající se zřízení evropské soudní sítě v občanských a obchodních věcech (3). Jejím cílem je zřízení evropského nástroje soudní spolupráce, který bude informovat soukromé jednice, odborníky, instituce a správy o zákonech a řízeních aplikovatelných v občanských a obchodních věcech v každém státě, které by byly velmi užitečné při řešení přeshraničních sporů.

1.5

Poté, co Komise předložila v roce 2002 Zelenou knihu, jejímž cílem bylo prozkoumat alternativní přístup k řešení sporů v EU a v jejímž rámci probíhaly rozsáhlé konzultace jak s členskými státy, tak se zainteresovanými stranami, byl vypracován návrh směrnice, který je v současné době předmětem diskusí, jako užitečný nástroj určený k dosažení efektivních výsledků při zachování vlastních charakteristik vnitrostátních právních předpisů týkajících se řešení sporů v občanských a obchodních věcech.

1.6

Vzhledem k výše uvedenému je dobrým precedentem mediační praxe v oblasti spotřebitelského práva (4); v průběhu času se ukázala jako velmi praktická, částečně díky jejímu včlenění do právních předpisů o ochraně spotřebitele. Systém se úspěšně přizpůsobil nové praxi v oblasti spotřebitelského práva, proto jej lze aplikovat na různé oblasti služeb a zboží.

1.7

Mediace v občanských a obchodních věcech prostřednictvím soudního řízení má určité charakteristické rysy, které ji odlišují od ostatních forem mediace. Každý stát má výhradní odpovědnost za svůj soudní systém a mediace je cenný způsob řešení sporů, pokud k ní sporné strany svolí. Oba tyto charakteristické rysy omezují pravomoci Komise realizovat návrh směrnice. Nicméně, jeho cílem je poskytnout alternativní metody řešení sporů, avšak, jak Komise zdůrazňuje, členské státy musí zaručit a zachovat „účinný a spravedlivý právní systém“, který splňuje základní požadavky na ochranu lidských práv.

2.1

Cílem návrhu směrnice je usnadnit řešení sporů za pomoci mediace v odvětví občanského a obchodního práva, které mohou vzniknout na vnitřním trhu. Obsahuje definici konceptu mediace – a mediátora – přičemž ponechává na členských státech, aby formulovaly podrobnou soudní úpravu, zejména požadavky na mediátory.

2.2

Mediace může být realizována dobrovolně, na žádost stran, nebo může být iniciována v důsledku soudního řízení. Mohou o ni tedy požádat strany nebo soud. V obou případech strany souhlasí s mediací jako prostředkem, který jim umožní vyhnout se soudnímu řízení, nebo pokud bylo soudní řízení již zahájeno, jako prostředkem, který v rámci soudního řízení usnadní, aby strany dodržely výsledky dosažené v mediačním řízení. V obou případech mohou strany požadovat, aby byl spor vyřešen rozsudkem, rozhodnutím nebo autentickým nástrojem.

2.3

Obsah mediačních úkonů nesmí být použit jako důkaz v soudním řízení v případech stanovených v článku 6 odst. 1, bude tak zachována důvěrnost stran a všech subjektů zapojených do mediačního řízení. Důkazy však lze použít se souhlasem stran a mediátora, a to zejména v případě ochrany nezletilých nebo zabránění újmy na fyzické nebo psychické integritě jedince.

2.4

Promlčecí lhůty, které se vztahují na úkony plynoucí z takového řízení, jsou přerušeny v průběhu mediace od okamžiku, kdy o to požádají strany nebo soud.

3.1

EHSV považuje iniciativu Komise za užitečný nástroj, který podpoří akce zahájené na Evropské radě v Tampere, jejichž cílem je zvýšit právní jistotu v EU. Evropský právní rámec pro občanskou a obchodní mediaci vyžaduje, aby byl do soudních řízení začleněn nástroj, který již používají některé členské státy – i když hlavně v oblasti řešení soukromoprávních sporů. Vytvoří se tak systém umožňující soudům, aby navrhly mediátora, který stojí mimo řízení, což zjednoduší řešení sporů dohodou mezi stranami.

3.2

Cílem návrhu směrnice je větší využívání mediace v soudních řízeních v rámci EU. Přinese to výhody jak z hlediska ekonomického, snížením nákladů na řízení, tak z hlediska sociálního, zkrácením doby jinak velmi zdlouhavého občanskoprávního řízení, což může mít nepříznivý vliv na strany sporu (zejména v případech v oblasti rodinného práva) s následnými sociálními problémy, které pak musí sporné strany často řešit. V žádném případě bychom si neměli plést mediaci se smírčím řízením, které se používá ve většině členských států před tím, než je zahájeno soudní řízení, protože v mediačním řízení se snaží dosáhnout dohody především strany a jejich právníci pod záštitou soudce, a to s cílem vyhnout se soudnímu řízení.

3.3

Mediátor je důležitým faktorem pro dosažení dobrého výsledku. Důvěryhodnost a spravedlnost, s jakou řeší spor, a hlavně jeho nebo její nezávislost ve vztahu ke sporným stranám, jakož i jeho nebo její mlčenlivost v průběhu mediačního řízení, zvyšuje efektivnost mediace a možnost dosažení pozitivního výsledku. Nicméně, článek 4 návrhu ponechává stanovení podmínek a požadavků na členských státech, čímž je zdůrazněna samoregulace na komunitární úrovni, a zejména evropské kodexy chování. Ačkoli se návrh směrnice nezaměřuje výhradně na mediaci v přeshraničních sporech, bude třeba vyškolit osoby jmenované mediátory v komunitárním právu, a především vytvořit právní rámec, který zajistí dostupnost této služby ve všech členských státech.

3.4

V mediaci je důležité, aby byla zajištěna kvalita poskytované služby. Návrh by měl proto obsahovat pokyny pro harmonizaci základních požadavků na výkon funkce mediátora. Kompetence a nezávislost by mohly být jedním z požadavků, jenž by byl v souladu s doporučeními pro mediaci v oblasti spotřebitelského práva a jehož lze dosáhnout prostřednictvím větší spolupráce v Evropě, která bude zaměřena na jednotné školení pro mediátory a systém jejich jmenování.

3.5

Věci, které jsou předmětem mediace v občanském a obchodním právu, jsou negativně definovány. Osmý bod odůvodnění tudíž vylučuje „procesy soudního charakteru, jako je arbitráž, schéma ombudsmana, schémata spotřebitelských stížností, znalecké určení nebo procesy řízené orgány, které vydávají formální doporučení jako řešení sporu, ať už závazná či nikoliv“. Je to pravděpodobně proto, že pro každý výše uvedený případ existuje zvláštní mediační postup. Nicméně bychom neměli vyloučit možnost mediace v občanskoprávních žalobách, které se odvíjí od trestních a daňových případů (5) a které by, i když byly původně vyloučeny, přispěly k jejich vyřešení.

3.6

EHSV souhlasí s pravidlem pro zachování nejvyšší možné důvěrnosti v rámci mediačního řízení v občanských věcech (článek 6 odst. 1), co se týká osobních údajů a informací týkajících se důvěrnosti vztahů; za žádných okolností však nesmí dojít k vyloučení takových údajů jako důkazů, kdyby tímto měla být ohrožena práva nezletilých nebo fyzická či psychická integrita osob, kterých se spor týká.

4.1

Navrhovaný právní rámec pro mediaci má v občanských a obchodních věcech (6) omezenou jurisdikci, a i když ve věcech občanských a obchodních existuje rozsáhlý objem precedenčního práva, měl by článek 1 odst. 2 stanovit rozsah tohoto rámce a neměl by přijmout negativní formulaci uvedenou v osmém bodě odůvodnění. Kromě toho by měly být zohledněny občanské a obchodní žaloby, které vyplývají z jiných oblastí, jako jsou daňové a správní záležitosti, nebo dokonce občanské žaloby vyplývající z trestních žalob (7).

4.1.1

V budoucnosti ve světle zkušeností z mediace, která bude prováděna v souladu s návrhem, bychom mohli zvážit možnost rozšíření jeho působnosti na oblast správní a daňovou.

4.2

Jeden z potenciálních problémů vzniká z rozdílů mezi různými jazykovými verzemi návrhu, což by mohlo zkomplikovat jeho transpozici (8). Musíme vzít v úvahu skutečnost, že organizace soudního systému spadá výhradně do kompetence každého členského státu a že právní praxe se tudíž stát od státu liší. Musíme jasně stanovit, že mediaci nemusí doporučit pouze soud, ale také soudní orgány, které by neměly být jedinými orgány majícími právo zajišťovat dodržování mediačních dohod. Jakýkoli veřejný orgán, který k takovému výkonu opravňují vnitrostátní právní předpisy, má právo zajišťovat dodržování mediačních dohod.

4.3

EHSV si přeje, aby byl po celou dobu řízení kladen důraz na mediátora, aby bylo řízení dovedeno až do konce a bylo efektivní. Výbor se proto domnívá, že by Komise měla předložit pokyny, které zaručí jak určitý stupeň harmonizace mezi členskými státy, tak autoritu a kvalitu mediátorů. Minimální požadavky na mediátory, které by měly být uvedeny v článku 4, zahrnují následující:

Ve všech členských státech by měla být především zaručena svoboda poskytování služeb, což by v menších zemích zajistilo nezávislost mediátora s ohledem na zainteresované strany.

4.3.1

Výbor vítá variantu evropského kodexu chování jako prostředku stanovení pravidel pro mediátory, nicméně aby byl tento kodex platný, bude muset Komise – v tomto případě příslušný orgán – zvážit skutečnost, že musí být vždy zaručena profesionalita, nezávislost a odpovědnost osob, jak právnických tak fyzických, které budou vykonávat praxi mediátorů, jak je uvedeno v článku 4.

4.4

V závislosti na konkrétní charakteristice soudního systému každého státu nelze problém nákladů na mediaci jednoduše vyřešit tak, že budou zahrnuty do celkových soudních nákladů. Měla by být zavedena buď sazba vypočítaná poměrně k závažnosti a rozsahu problému, nebo povinná záloha, která by umožnila stranám se rozhodnout, zda se jim vyplatí zahájit řízení. V žádném případě by mediační řízení nemělo být pro strany dražší než soudní řízení.