27.10.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 267/57

1.1

Článek 9 usnesení Rady o finančních prostředcích Unie (1) předpokládá, že Komise provede do 1. ledna 2006všeobecnou revizi systému vlastních finančních prostředků plánovaného pro období 2007 – 2013 a v případě potřeby předloží vhodné návrhy. Evropský parlament výslovně žádal o přepracování kritérií pro přidělování příspěvků. V rámci svého pověření a se souhlasem Rady vypracovala Komise návrh, který předkládá k posouzení. Díky své čistě technické povaze tohoto tématu lze považovat úkol, který Komise dostala, za obtížný; obtížný je ale i obzvláště kvůli choulostivým politickým aspektům, které charakterizují jak vzájemné vztahy členských států mezi sebou, tak i vztahy mezi vládami států a jejich občany.

1.2

Technická část dokumentu není jednoduchá k porozumění ani pro ty, kteří se v oblasti financování veřejného sektoru vyznají. Je ale nutno uznat, že se Komise snažila o takové zpracování problematiky, aby ji mohli projednat a pochopit odborníci a ti, kteří o ní rozhodují. K návrhu je připojena zpráva (2), která vysvětluje stávající systém a výhody i nevýhody různých možností jakož i technický dodatek o ekonometrických aspektech, který obsahuje účetní, matematické a hospodářské detaily (3).

1.3

Výbor se proto chce soustředit na aspekty, které jsou v přímé souvislosti se spravedlností příspěvků a na mechanismy jejich rozdělování jakož i příjmových a výdajových toků mezi členskými státy. Je si ale vědom skutečnosti, že na základě vysloveně odborné a velmi těžce srozumitelné povahy této tematiky se částečně těžko zjišťuje hospodářský či politický význam jejich dopadu. Dále je velmi obtížné jednoznačně definovat pojem „spravedlnosti“ systému vlastních prostředků, protože obsahuje jak subjektivní tak objektivní aspekty. Zatímco lze například měřit úroveň blahobytu, je hodnocení nepřímých výhod plynoucích z členství v EU nepoměrně těžší. Konečný výsledek záleží víceméně na tom, zda se během projednávání této otázky v Radě, které zcela zřejmě nebude snadné, podaří dosáhnout rozumné vyváženosti.

1.3.1

Kvalita dosaženého řešení bude záviset na tom, zda se podaří nalézt stabilní rovnováhu mezi oběma následujícími zásadami: jedná se zaprvé o zásadu odpovídající návratnosti (juste retour),, přičemž každý členský stát vychází z toho, že jeho příspěvek je závislý na součtu všech výhod plynoucích z členství v EU, které nelze ale vždy kvantifikovat. Druhá zásada se týká solidarity, která od členských států vyžaduje jistou míru flexibility, aby dělaly na základě potřeb Společenství větší ústupky nebo méně požadovaly. Dále je třeba zohlednit, že jsou tyto zásady všeobecně akceptovány, ale každý stát je na základě vlastních výpočtů interpretuje rozdílně. Každá vláda zajišťuje vlastní finanční prostředky a ví, že veřejné mínění hraje v rozhodovacím procesu rozhodující roli. Dohodu, která by všechny uspokojila lze dosáhnout jen tehdy, jsou-li přijata řešení v duchu skutečného „finančního federalismu“.

2.1

Existence vlastních zdrojů je specifickou vlastností Evropské unie a je jedním z prvků, které charakterizují autonomní právní subjektivitu Unie. Znamená to, že musí mít k dispozici vlastní finanční prostředky aniž by byla závislá na členských státech. V této souvislosti mohou být vlastní zdroje definovány jako vlastní příjmy Společenství určené na financování jeho rozpočtu, na které má právní nárok, a o kterých nemusí rozhodovat vlády členských států.

2.2

Podle zásad, které Evropská rada definovala v rámci zasedání v Berlíně ve dnech 24. až 25. března 1999 musí být systém vlastních zdrojů EU „spravedlivý, průhledný, hospodárný, jednoduchý a měl by být založený na kritériích (...), která nejlépe vystihují schopnost každého členského státu přispívat“. Tato jasná zásada byla různým způsobem několikrát porušena.

2.3

Rozhodnutí Rady k vytvoření sytému vlastních zdrojů z 21. dubna 1970 bylo na základě rozhodnutí z 24. června 1988 doplněno a pozměněno, k poslední změně došlo roku 1999 na zasedání Evropské rady v Berlíně. Zjednodušeně vyjádřeno rozlišujeme tři rozdílné kategorie zdrojů:

2.3.1

Jestliže se v roce 1996 skládalo 70 % všech příjmů EU ze součtu všech TVZ a z vlastních zdrojů z DPH, klesl podíl obou kategorií v roce 2003 na 38 %. Podle výpočtů Komise se tento podíl v roce 2004 a v tomto roce sníží na přibližně 26 %, což je znamením všeobecné tendence dalšího snížení tohoto podílu, z čehož je vidět příslušný růst zdrojů z HND (tzv. „čtvrtého zdroje příjmů“).

2.4

Mechanismus „čtvrtého zdroje příjmů“ byl změněn na základě rozhodnutí Rady ze 7. května 1985. Vzhledem ke skutečnosti, že by Spojené království muselo přispět prostředky, které převyšují jeho možnosti bylo dohodnuto, že se této zemi vrátí dvě třetiny jejich čistých příspěvků. Toto rozhodnutí bylo následovně předmětem změn a Komise se domnívá, že následné změny udělaly tento mechanismus vracení příspěvků „stále komplikovanější a neprůhlednější“.

2.4.1

O tom, že bude nutné mechanismus opravit bylo rozhodnuto již v roce 1984 na zasedání Evropské rady ve Fontainebleau, ale její pojetí, přestože formulováno jen obecně, obsahuje obecně platnou zásadu:„každý členský stát, který by – měřen dle svého relativního blahobytu – nesl příliš velkou rozpočtovou zátěž, může v jistém okamžiku využít opravné opatření.“ Spojené království jako jediný členský stát z této „opravy“ v následujícím roce (v souvislosti s rozhodnutím ve Fontainebleau) těžilo a k dnešnímu dni se na tom nic nezměnilo: každý rok dostane zpět 4,6 miliard eur (roční průměr za období let 1997-2003). Výbor se ptá na význam slov „v jistém okamžiku“, které vyvolávají domněnku, že se jedná o časově omezené opatření, které se má pravidelně prověřovat (což se ale nikdy nedělalo); dále se Výbor ptá, zda by tehdy měly nárok na tento druh opatření i jiné členské státy.

2.4.2

Pojem „přílišné zátěže“ lze částečně vysvětlit skutečností, že Spojené království bylo s uvedenou hodnotou 90,6 % evropského průměru až na samém na konci přehledu (4) HND, za Itálií s hodnotou 92,6 %, za Francií se 104 % a za Německem se 109,6 %. Dnes je toto pořadí obrácené (na základě údajů z roku 2003): Spojené království je spolu s Dánskem s hodnotou HND 111,2 % evropského průměru před Francií (104,2 %), Německem (98,6 %) a Itálií (97,3 %). Dalším zohledněným bodem byla skutečnost, že Spojené království muselo přispět velmi vysokým příspěvkem z DPH, zatímco obdrželo v poměrně malém měřítku pomoc v oblasti zemědělství a regionální politiky. Na závěr se Spojené království jevilo jako země platící největší čisté příspěvky na rozpočet Společenství: je to nevyrovnaná situace vyžadující opravu, ke které také nakonec došlo.

2.4.3

Zpětná úhrada ve prospěch Spojeného království byla a bude převedena na ostatní členské státy v poměru k jejich HND, přičemž bude Spojené království z příslušného výpočtu samozřejmě vyňato. Pravidlo vztahu k HND bylo v roce 1999 významně pozměněno, když byla čtyřem ( v relativních číslech) z největších přispěvatelů do rozpočtu Společenství (Německo, Nizozemsko, Rakousko a Švédsko) uděleno 75 % snížení jejich příspěvku na opravné opatření. Výsledkem tohoto nového příspěvkového systému je, že Francie a Itálie společně financují 52 % oprav ve prospěch Spojeného království.

2.4.4

Jestliže by současný systém zůstal v platnosti, finanční výhled na období let 2007-2013 by vedl k paradoxní situaci, tj. ke zvýšení britské opravy v průměru o 50 %; výsledkem by bylo, že by se stalo Spojené království nejmenším čistým přispěvatelem  (5), za současného podstatného zatížení ostatních států včetně nových členských států bez ohledu na to, že by – podle názoru EHSV- vyžadovalo plánované rozšíření mechanismu na další země (srov. odstavec 3.6) úpravu pravidel. Proto by měl být opravný mechanismus – pakliže by byl vůbec nutný (srov. odstavec 3.6.4) – přinejmenším revidován, tak jak je v záměru Komise, a nahrazen mechanismem jiným, který by zohlednil kritéria z Fontainebleau a který by vedl ke spravedlivému a transparentnímu řešení.

3.1

Článek 2: vlastní zdroje. Odstavec 1 písmeno a se věnuje současnému systému, který byl v několika bodech změněn. Vlastní zdroje první kategorie (TVZ, viz odstavec 2.3) sestávají především z odvodů, odměn, dodatečných a vyrovnávacích plateb, celních poplatků z pohybu zboží s třetími státy a z příspěvků a poplatků v sektoru cukru. Členské státy si ponechají 25 % dlužných příspěvků jako vyrovnání za inkasní náklady: odvod tohoto objemu vyžaduje objasnění. Původně se jednalo o 10 %, v roce 1999 byly zvýšeny na 25 % a poprvé byly definovány jako „inkasní náklady“. Jednalo se zjevně o netypické opravné opatření, z něhož těžilo především Nizozemsko a Spojené království a je příkladem nedostatečné transparentnosti postupu.

3.1.1

Procentuální podíl příjmů z TVZ na celkových příjmech EU neustále klesá (údaje k tomuto bodu pochází ze zprávy Komise o financování Evropské unie (6): z 19 % v roce 1996 klesl na 13 % v roce 2003. Výpočty a statistické postupy, které jsou nutné pro určení dlužných příspěvků obnášejí použití zdrojů a výdajů relevantních i po snížení celních poplatků.

3.1.1.1

EHSV se ptá, zda se opravdu vyplatí si tento příspěvkový systém ponechat nebo zda by nebylo na místě význam tohoto systému drasticky snížit a nahradit ho úpravou sazby HND. Výbor nicméně zaznamenává, že Komise zvolila zcela opačný přístup, který vychází z toho, že daňové prameny jsou pro Unii přirozené a vůbec nepomýšlí na to, aby tuto daňovou sazbu ještě změnila, tím spíš že tento přístup zjevně sdílí i většina států.

3.2

Odstavec 1 písmeno b předpokládá, že všechny členské státy budou používat jednotnou sazbu na základě harmonizovaného vyměřovacího základu DPH. Použitý vyměřovací základ nesmí překročit 50 % HND každého členského státu. V odstavci 4 je jednotná sazba stanovena na 0,30 %. Snížení relativní důležitosti tohoto příjmu do rozpočtu Společenství je významné: z 51,3 % v roce 1996 se přešlo na 14 % (předpoklad) pro rok 2004 a 2005.

3.2.1

EHSV opakovaně kritizoval systém DPH, který způsobil vysoké inkasní, administrativní a kontrolní náklady v ještě větší míře než TVZ. Podle OLAF je DPH „daň, která se nejvíce obchází“, což způsobuje Společenství příslušné škody (které se pak vyrovnávají zvýšením příspěvku z HND).

3.2.2

EHSV se i v tomto případě ptá, zda má smysl tyto dávky, které Komise zjevně upřednostňuje ponechat, přestože dle původního záměru zvažuje vytvořit z nich skutečný daňový zdroj. Nejvyšší sazba vlastních zdrojů z HND by měla být upravitelná tak, aby vlastní zdroje z DPH byly nahrazeny vlastními zdroji z HND. Pokud jsou příjmy z odvodu DPH řádově stejné jako příjmy z procentuálního podílu na HND, neměla by být potřeba významná přerozdělení s ohledem na zatížení členských států, ale statistický výpočet a vybírání podílu DPH na vlastních zdrojích EU by bylo zbytečné. Ve zmíněné zprávě o financování Unie (viz odstavec 3.1.1) sice Komise skutečně zvažovala možnost odstranění vlastních zdrojů z DPH, ale dospěla k opačnému závěru.

3.2.2.1

EHSV si je vědom komplexnosti této otázky a domnívá se, že by se měly před konečným rozhodnutím pečlivě prověřit povaha a četné nevýhody tohoto druhu daní. S touto otázkou se již víckrát zabýval. Kromě toho, co je uvedeno v předchozím odstavci by se mělo zvážit, že je DPH již desítky let v „provizorním režimu“.

3.3

Článek 2 odstavec 1 písmeno c obsahuje nejdůležitější prvek návrhu Komise: navrhuje se v něm, aby se stanovil odvod ze součtu HND všech členských států prostřednictvím „sazby, která se určí v rámci rozpočtového procesu“. Rozpočtový proces je zvláštní tematická oblast, ke kterému by se Výbor nechtěl vyjádřit. Poukazuje ale na to, že podíl tohoto odvodu se neustále zvyšuje a má tu výhodu, že má ze všech druhů finančních zdrojů nejnižší administrativní náklady. V dodatku ke své zprávě Komise připomíná, že administrativní náklady představují pouze jedno kritérium z mnoha zohledněných, a ne bezpodmínečně to nejdůležitější. EHSV to bere na vědomí a zdůrazňuje, že pokud jde o příspěvky do rozpočtu, často dodržování zásad pokulhává za nutností šetřit.

3.4

Tři výše uvedené zdroje příjmů (odstavec 1 písmena a,b, a c) vytváří „mix“, který je jak se uvádí v odstavci 2 doplněn „dalšími zavedenými odvody“ a může být každý rok značně rozdílný. Již delší dobu Rada i Komise zvažují, zda má být tento systém ponechán. Ve výše uvedené zprávě o financování Unie (7) se Komise zabývá otázkou optimální struktury a vychází přitom ze tří možností: ponechání současného systému, zavedení systému financování spočívajícího pouze na HND nebo zavedení systému, založeném mnohem víc na daňových příjmech. Je pravděpodobné, že tato otázka bude v průběhu příštího roku projednána, aby se dospělo k definitivnímu rozhodnutí. Výbor doufá, že bude informován o dalším vývoji, ale varuje před tendencí, kterou lze již nyní pozorovat a která vyplývá z provedených studií, volit pouze technický a účetní přístup, který nezohlední aspekty politické.

3.4.1

Bylo navrženo, aby se v rámci „dalších zavedených odvodů“ – o kterých se píše v předchozím odstavci – nebo dokonce místo vlastních zdrojů DPH zavedla daň z neekologických energetických výrobků ve prospěch Společenství, přičemž by se tyto prostředky musely využít na ochranu životního prostředí. Výbor je proti tomuto řešení, protože žádné pravidlo nepovoluje, aby se určité části příspěvků účelově vázaly. Kromě toho mezinárodní politická situace nedovoluje přijímat rozhodnutí, která by mohla negativně ovlivnit budoucí vývoj.

3.5

Článek 3: zdroje a závazky. V tomto článku se stanoví strop pro příjmy a výdaje: celková výše vlastních zdrojů činí 1,24 % celkového HND členských států, položky závazků nesmí překročit 1,31 % celkového HND. K vyrovnání by mělo dojít prostřednictvím příjmů jiného druhu. Pokud jde o výdaje, zjistilo se na základě dialogu mezi členskými státy, že existují různé metody výpočtu stropu v souvislosti s předpokládaným finančním výhledem. Výsledek této otázky bude záviset na rovnováze, která bude nalezena mezi oběma následujícími pozicemi: pozicí zastánců silnější role Komise a náročných programů ve smyslu socioekonomického pokroku, které vyžadují nové a širší zdroje na jedné straně, a na straně druhé pozicí zastánců větší volnosti členských států a konsolidační politiky, která by znamenala, že by se udržel status quo nebo by se současné příjmy dokonce snížily (což je nepravděpodobné). Zvláštní pozornost by měla být věnována problematice nových členských států: budoucí směry budou záviset na akceptaci dvou pojmů, které se označují jako „globální solidarita“ a „globální rozvoj“. Tyto pojmy prohlašovat je velmi snadné, obtížnější je interpretovat je v rozpočtu.

3.6

Článek 4 odstavec 1: všeobecný opravný mechanismus. Rozhodnutí z Fontainebleau v souvislosti se Spojeným královstvím platí jako všeobecné pravidlo: bylo ustanoveno, že se bude všeobecný opravný mechanismus uplatňovat pro všechny členské státy, které budou mít negativní rozpočtovou nevyváženost, která nepřekročí určitý procentní podíl svého HND. Práh v návrhu rozhodnutí není upřesněn, v úvodu důvodové zprávy se ale uvádí hodnota -0,35 % HND. Celková výše oprav ale nesmí překročit„nejvyšší přípustný objem úhrad“. Rada vypočítá opravy a jejich financování na základě procedury podle článku 279 odstavec 2 Smlouvy zakládající ES. Opravy pro příslušné členské státy sestávají z rozdílu mezi celkovými platbami a obdrženými finančními prostředky, který se násobí dělitelnými celkovými výdaji. Je-li výsledek pozitivní, násobí se sazbou úhrad, která činí maximálně 0,66 % celkových plateb a která se v případě nutnosti přiměřeně sníží, aby se dodržel nejvyšší přípustný objem úhrad. Koneckonců je procedura hůře srozumitelná a výsledky lze těžko kontrolovat. Představuje tak další příklad nedostatečné transparence a měla by být bezpodmínečně zjednodušena.

3.6.1

EHSV konstatuje, že otázky, které kladl v odstavci 2.4.1 a návrhy uvedené v odstavci 2.4.4 byly skutečně dostatečně zohledněny do takové míry, že časově neomezená procedura, která byla přístupna pouze jednomu státu, ač odůvodněně, je nyní přístupna všem. Výbor dále zaznamenává, že pojem „přílišná zátěž“ byl převeden na přístup matematicko-účetní. Lze se tak sice vyhnout subjektivnímu hodnocení, ale nezohledňují se tak aspekty „téměř kvalitativní povahy“: kromě příjmu na hlavu např. konkurenceschopnost, úroveň sociální ochrany a stínového hospodářství. Na druhé straně je-li je pravda, že nelze vyjádřit skutečnou situaci země pouze v číslech, hrozilo by, že zavedením všeobecné normy by se zavedly subjektivní hlediska, která by odporovala zásadě transparentnosti. Proto nezbývá nic jiného než přijmout VOM tak jak je, být si vědom, že jeho provádění nevede vždy k optimálním výsledkům.

3.6.2

Výhoda řešení, které je navrženo v článku 4 odstavec 1 spočívá v tom, že by se odstranily přímé platby členských států na financování opravného mechanismu, který by pak byl financován víceméně z rozpočtu Společenství. Tím by se odstranil systém, který odporuje logice a není transparentní. Důvodová zpráva Komise obsahuje četné výpočty a úvahy, které nejsou vždy snadno porozumitelné a které svědčí o významu návrhu rozhodnutí. Zavedení sazby -0,35 % HND bude znamenat pravděpodobně celkový objem hrubých oprav v průměrné výši 7 miliard eur. Tato informace usnadňuje hodnocení všeobecného opravného mechanismu. Podle vyjádření Komise provádění VOM v kombinaci se změnou finančních předpisů znamená, že „srovnání objemu opravy v rámci současného systému není úplně jasné“. Simulace kvantitativních dopadů různých možných systémů a parametrů je uvedena v tabulce, kterou budou hodnotit členské státy v rámci svých rozhodnutí. EHSV nemá dostačující údaje, které by mu umožnily tuto komplexní problematiku projednat.

3.6.3

Výbor by nicméně rád upozornil na dva aspekty, které by mohly celkově otázku všeobecného opravného mechanismu zpochybnět. Zaprvé je tento mechanismus strnulý a není časově omezen. Mohlo by být nebezpečné stanovit pravidla na základě momentální situace, která se může v budoucnu projevit zcela jinak, o čemž svědčí zcela zřejmě příklad stability a paktu růstu. Za druhé by zřejmě nedávalo smysl stanovit příspěvky, které jsou potom změněny na základě „oprav“ a které by se ve smyslu transparentnosti musely označit jako „úhrady“.

3.6.4

EHSV poukazuje konečně i na to, že upozornil na značné výhrady proti institucionalizaci všeobecného opravného mechanismu ve svém nedávno předloženém stanovisku (8) a ptá se, zda by spíš neměla být zásada oprav od základu pozměněna a zda by neměl všeobecně opravný mechanismus být pevnou součástí kritérií pro stanovení příspěvků. To znamená, že by parametry, které byly navrženy v rámci všeobecného opravného mechanismu musely být uplatněny pro výpočet příspěvkových plateb členských států, což již Komise v praxi provádí. Tato procedura by měla být spolu s ustanoveními institucionalizovaná a podléhat pravidelným revizím, např. vždy po sedmi letech.

3.7

Článek 4 odstavec 2 písmeno a: oprava Spojeného království. Tento odstavec obsahuje přechodné opatření, na jehož základě zůstávají Spojenému království kromě nároku na opravu, o které se píše v předešlém odstavci i práva, která Spojené království obdrželo ve Fontainebleau. Tyto platby mají být nicméně do roku 2011 postupně snižovány a činí pro rok 2008 2,0 miliardy eur, pro rok 2009 1,5 miliard eur, pro rok 2010 1 miliardu eur a pro rok 2011 0,5 miliard eur. Tyto doplňkové platby by nebyly ve všeobecném opravném mechanismu zohledněny a byly by prakticky financovány podle stávajících pravidel financování: Spojené království se v tomto smyslu nebude podílet na financování a podíl Německa, Nizozemska, Rakouska a Švédska bude omezen na 25 % jejich obvyklého příspěvku (viz odstavec 2.4.3 a 2.4.4). Podle Komise by nová pravidla měla ve čtyřech postupných krocích zmírnit finanční dopad, který bude mít zavedení všeobecného opravného mechanismu na Spojené království. Spojené království obdrželo v období 1997-2003 průměrnou roční opravu 4,5 miliard eur, v rámci všeobecného opravného mechanismu by mu ale náleželo 2,1 miliardy eur. Navržené přechodné opatření zvýší průměrné roční platby (Fontainebleau plus všeobecný opravný mechanismus) na 3,1 miliard eur.

3.7.1

Návrh Komise je zcela zjevně výsledkem spojení různých prvků se zvláštním zohledněním předchozí situace, potřebné transparentnosti a politické oportunity. Není to jistě poprvé, že se zavádějí výjimky k všeobecným ustanovením; dokazují to staré i nové přístupové smlouvy. Pro externí a ne přímo zúčastněné pozorovatele může být přijetí uvedených pravidel obtížné, ale realita, kterou je nutno zohlednit, může rozhodující činitele přimět k tomu, aby předložili vyvážené a především transparentní a dobře odůvodněné návrhy řešení. V tomto případě musí být nalezena nejen rovnováha mezi „juste retour“ a solidaritou, jak se uvádí v odstavci 1.4, ale rozhodující činitelé musí mít i zvláště vyvinutý politický cit, aby zohlednili veřejné mínění v Evropě a zvláště v zemích, které teprve nedávno přistoupily.

3.8

Článek 4 odstavec 2 písmeno b: postupné zavedení všeobecného opravného mechanismu. Podle ustanovení má být všeobecný opravný mechanismus zaveden postupně: maximální sazba zpětné úhrady ve výši 66 % podle článku 4 odstavec 1 (bod 3.6) má být uplatněna až od roku 2011. Po jeho zavedení v roce 2008 bude sazba činit 33 %, v roce 2009 a 2010 bude zvýšena na 50 % a v následujícím roce dosáhne svého vrcholu. Komise toto rozhodnutí odůvodňuje tím, že je toto opatření nutné, „aby se vyrovnalo zvýšení nákladů, které s sebou přinesou navrhované doplňkové platby Spojenému království, a aby se omezily celkové náklady na financování v průběhu přechodného období“. Jednoznačně to charakterizuje obtížnou situaci, ve které se Evropa nachází a kterou nelze před občany tajit. EHSV musí ještě jednou důrazně opakovat své poznámky, které jsou již uvedeny v odstavci 3.7.1.

3.9

Článek 5: postup výpočtu oprav. Na financování oprav se podílí všechny členské státy podle míry svého podílu na celkovém HND EU. Oprava, na kterou má členský stát nárok, bude poskytnuta tím, že se sníží jeho platby, a finanční zátěž, kterou ponesou všechny členské státy bude připočtena každému členskému státu k sazbě, která se určuje z celkové položky HND všech členských států. EHSV se zdržuje jakéhokoliv komentáře: jakmile bude tento mechanismus zaveden, bude těžko ho provádět jinak.

3.10

Článek 6, 7 a 8: neúčetní procedury vlastních zdrojů. Ani k těmto procedurám nejsou nutné zvláštní poznámky, protože odpovídají všeobecným zásadám pro veřejné účetnictví: zákazu vázání příjmů na zvláštní výdaje, převádění případných rozpočtových nadbytků na následující rok, procedura vybírání vlastních zdrojů.

3.11

Článek 9: změna struktury vlastních zdrojů. Podle tohoto článku – jestliže bude schválen – musí Komise předložit návrh na vlastní zdroj, založený výlučně na dani, který by se začal používat od 1. ledna 2014.

3.11.1

Výše jmenovaná zpráva o financování Unie (9) se tímto problémem detailně zabývá. Stručně vyjádřeno se Komise přiklání k tomu, aby se příjmy z HND drasticky snížily a byly nahrazeny vlastními zdroji založenými na daních. Velmi zjednodušeně vyjádřeno lze zvážit tři možnosti: energetickou daň, skutečný, nikoliv statistický odvod na základě DPH nebo vlastní zdroj z daní společností. Částečné nahrazení čtvrtého zdroje příjmů systémem založeným na daních by mělo podle Komise (odstavec 4.1. (3) zprávy) tu výhodu, že by se pro občany Evropa víc zviditelnila a vytvořilo se tak mezi nimi a Evropou přímé pojítko. V současné době, kdy se klade hlavní důraz na čtvrtý zdroj, mají členské státy a zvláště čistí přispěvatelé tendenci posuzovat opatření a iniciativy Společenství pouze z hlediska vlastních národních položek a nevěnují dostatečnou pozornost podstatě těchto opatření a jejich dodatečnému užitku.

3.11.2

EHSV opakuje již výše uvedené úvahy k této zprávě, která si zasluhuje zvláštní pozornost. Výbor se domnívá, že dokument poskytuje pouze počáteční přehled a zaslouží si, aby byl dále prohlouben. Aniž by se chtěl Výbor zastat třech různých možností sytému zdrojů založenému na daních, o nichž byla zmínka v předešlém odstavci a z nichž první, jak se zdá, nepřichází v úvahu (10), rád by zdůraznil opakované vyjádření Komise, o němž je zmínka v předchozím odstavci a které objasňují pohnutky uvedené v článku 9: zatímco je Komise přesvědčena, že „evropské zdanění“ občany s Unií více spojuje a Evropu zviditelňuje zastává Výbor názor, že by mohlo mít naopak přesně opačný dopad. Kritika Komise o postoji členských států, kterou Výbor sdílí, by se mohla stejným způsobem aplikovat na postoj unijních občanů.

3.11.3

EHSV zaznamenává, že Komise nezamýšlí zvýšit daně, ale že by chtěla přispěvateli spíš objasnit, jaký podíl daňové sazby je určen pro národní daňové úřady a jaký podíl je určen pro financování EU. I přes toto upřesnění Výbor o navrhovaném řešení pochybuje. Jasné označení „evropské daně“ by sice na jedné straně mohlo – bez zvýšení celkové zátěže přispěvatelů – přispět ke zlepšení transparentnosti, ale nelze na druhé straně nevidět, že je „evropský“ ideál ještě občany v různých zemích odmítán nebo přinejmenším není chápán jako ideální; „evropská daň“ by mohla dodat, byť neopodstatněně, další argumenty v jeho neprospěch.

3.12

Předchozí odstavec uzavírá poznámky EHSV k dokumentu Komise, rozhodovacím orgánům by ale měla být předložena ještě další rozvaha, která by měla sloužit jako příspěvek k další analýze této problematiky. Podle názoru EHSV by mohl přístup k transparentnímu a snadno proveditelnému řešení vypadat následovně:

Tento přístup by mohl být později jistě ještě upřesněn a opraven a měl by mimo jiné tu výhodu, že by trvale odrážel aktuální situaci každého státu aniž by musela být revidována struktura příspěvků.

4.1

EHSV si je vědom skutečnosti, že definitivní rozhodnutí učiní členské státy a že toto rozhodnutí bude jistě politicky ovlivněno. Předkládá předchozí úvahy a návrhy jako zástupce občanské společnosti, která je koneckonců za rozpočtové příspěvky zodpovědná a přeje si, aby tyto úvahy a návrhy byly zohledněny.

4.2

Občanská společnost – a koneckonců občan Evropské unie – konstatuje, že nejenže je systém příspěvkových plateb do vlastních zdrojů Unie málo známý, ale že je především nedostatečně transparentní. Ještě méně transparentní se zdá být všeobecný opravný mechanismus, chápaný jako úhrada již poskytnutých příspěvků, kterými není zatížen rozpočet Společenství, ale členské státy. Jestliže se má Evropa skutečně „přiblížit občanům“, musí si členské státy uvědomit, jakou mají zodpovědnost v souvislosti s tímto opakovaně proklamovaným cílem. Komunikace s občany musí být založena na jasném poselství a srozumitelném jazyku. Toto není úlohou Komise, ale vlád členských států, které jsou jako jediné schopné komunikovat se svými občany, protože znají jejich mentalitu a potřeby. Za věrohodnost Evropy nesou koneckonců jednoznačně odpovědnost jednotlivé národní vlády.

4.3

Pouze za splnění tohoto předpokladu by bylo rozumné vytvořit příspěvkový systém založený na „evropské dani“. V opačném případě lze navržený systém označit přinejmenším za předčasný.