–

za Colt Technology Services SpA: F. Fioretti, M. Giustiniani a N. Moravia, avvocati,

–

za Wind Tre SpA: B. Caravita di Toritto, S. Fiorucci a R. Santi, avvocati,

–

za Telecom Italia SpA: D. Gallo, G. Vercillo a A. Zoppini avvocati,

–

za Vodafone Italia SpA S. D’Ercole, N. Palombi a F. Pignatiello, avvocati,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s C. Colelli, G. Galluzzo a P. Gentili, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi L. Malferrari a P. Messina, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18, 26, 49, 54 a 55 SFEU, článků 3 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace (Úř. věst. 2018, L 321, s. 36), jakož i článků 16 a 52 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci několika sporů, v nichž proti sobě stojí společnost Colt Technology Services SpA, Wind Tre SpA, Telecom Italia SpA a Vodafone Italia SpA (dále jen společně „dotčení telekomunikační operátoři“) na straně jedné a Ministero della Giustizia (Ministerstvo spravedlnosti, Itálie), Ministero dello Sviluppo economico (Ministerstvo pro hospodářský rozvoj, Itálie) a Ministero dell’Economia e delle Finanze (Ministerstvo hospodářství a financí, Itálie), jakož i v některých případech v závislosti na řízení Procura Generale della Repubblica presso la Corte d’appello di Reggio Calabria (Státní zastupitelství u odvolacího soudu regionu Kalábrie, Itálie), Procura della Repubblica presso il Tribunale di Cagliari (Státní zastupitelství u soudu v Cagliari, Itálie), Procura della Repubblica presso il Tribunale di Roma (Státní zastupitelství u soudu v Římě, Itálie) a Procura della Repubblica presso il Tribunale di Locri (Státní zastupitelství u soudu v Locri, Itálie) na straně druhé a dále Ministero della Giustizia (Ministerstvo spravedlnosti), Ministero dello Sviluppo economico (Ministerstvo pro hospodářský rozvoj), Procura Generale della Repubblica presso la Corte d’appello di Reggio Calabria (Státní zastupitelství u odvolacího soudu regionu Kalábrie), Procura della Repubblica presso il Tribunale di Cagliari (Státní zastupitelství u soudu v Cagliari) a Procura della Repubblica presso il Tribunale di Roma (Státní zastupitelství u soudu v Římě) na straně jedné a společnost Wind Tre na straně druhé ve věci vnitrostátní právní úpravy, kterou je za roční paušální poplatek uložena všem telekomunikačním operátorům činným v tuzemsku povinnost provést na žádost soudů odposlech telekomunikačního provozu.

3

Bod 1 odůvodnění směrnice 2018/1972 uvádí:

„Směrnice […] [Evropského parlamentu a Rady] 2002/20/ES [ze dne 7. března 2002 o oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací (autorizační směrnice) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 21], [Evropského parlamentu a Rady] 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. 2002, L 108, s. 33; Zvl. vyd. 13/29, s. 337)] […] byly podstatně změněny. Vzhledem k novým změnám by uvedené směrnice měly být z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti přepracovány.“

4

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Obecné cíle“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby při plnění regulačních úkolů uvedených v této směrnici přijímaly vnitrostátní regulační a jiné příslušné orgány veškerá přiměřená opatření, která jsou nezbytná a přiměřená k dosažení cílů stanovených v odstavci 2. […]

[…]

2.   Vnitrostátní regulační a jiné příslušné orgány, jakož i [Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC)], [Evropská] [k]omise a členské státy sledují v rámci této směrnice každý z těchto obecných cílů, které mají stejnou důležitost:

[…]

5

Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Všeobecné oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací“, v odst. 1 první větě stanoví:

„Členské státy zajistí volnost v zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací s výhradou podmínek stanovených v této směrnici.“

6

Článek 13 směrnice 2018/1972, nadepsaný „Podmínky spojené s všeobecným oprávněním a s právy na užívání rádiového spektra a číslovacích zdrojů a zvláštní povinnosti“, stanoví:

„1.   Všeobecné oprávnění pro zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací a práva na užívání rádiového spektra a práva na užívání číslovacích zdrojů mohou podléhat pouze podmínkám uvedeným v příloze I. Tyto podmínky musí být nediskriminační, přiměřené a transparentní. […]

[…]

3.   Všeobecné oprávnění obsahuje pouze podmínky, které jsou zvláštní pro dané odvětví a jsou stanoveny v částech A, B a C přílohy I, a neukládá opakovaně podmínky, které se vztahují na podniky na základě jiných vnitrostátních právních předpisů.

[…]“

7

Příloha I této směrnice upřesňuje v části A a podle jejího nadpisu „Obecné podmínky, které mohou být spojeny s všeobecným oprávněním“. Mezi nimi je v bodě 4 uvedena následující podmínka:

„Umožnění zákonného odposlechu příslušnými vnitrostátními orgány v souladu s nařízením [Evropského parlamentu a Rady] (EU) 2016/679 [ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1] a směrnicí [Evropského parlamentu a Rady] 2002/58/ES [ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (Úř. věst. 2002, L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514].“

8

Podle svého článku 125 směrnice 2018/1972 mimo jiné zrušila a nahradila směrnici 2002/20, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/140/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 37) (dále jen „směrnice 2002/20“), jakož i směrnici 2002/21, ve znění směrnice 2009/140 (dále jen „směrnice 2002/21“), s účinností od 21. prosince 2020, přičemž odkazy na směrnice 2002/20 a 2002/21 se považují za odkazy na směrnici 2018/1972 a musí být vykládány ve spojení se srovnávací tabulkou uvedenou v příloze XIII posledně uvedené směrnice.

9

Článek 28 decreto legislativo n. 259 – Codice delle comunicazioni elettroniche (legislativní nařízení č. 259 – zákoník elektronických komunikací) ze dne 1. srpna 2003 (GURI č. 214 ze dne 15. září 2003, dále jen „zákoník elektronických komunikací“), nadepsaný „Podmínky, které mohou být spojeny s všeobecným oprávněním a právy na užívání rádiových frekvencí a čísel“, ve znění použitelném na spory v původním řízení, v odstavci 1 stanoví:

„Všeobecné oprávnění pro zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací a práva na užívání rádiových frekvencí a čísel mohou podléhat pouze podmínkám uvedeným v částech A, B a C přílohy 1. Tyto podmínky musí být nediskriminační, přiměřené a transparentní a v případě práv na užívání rádiových frekvencí musí být v souladu s článkem 14 směrnice zákoníku. Na všeobecné oprávnění se vždy vztahuje podmínka č. 11 uvedená v části A přílohy 1.“

10

Uvedená příloha 1 obsahuje taxativní výčet podmínek, které mohou být spojeny s všeobecnými oprávněními (část A), s právy na užívání rádiových frekvencí (část B) a s právy na užívání číslování (část C). Bod 11 části A téže přílohy obsahuje zejména podmínku „zajišťování služeb pro soudní účely, uvedenou v článku 96 zákoníku [elektronických komunikací], od zahájení činnosti“.

11

Článek 96 tohoto zákoníku, nadepsaný „Povinné poskytování služeb“, stanoví:

„1.   Poskytování služeb pro soudní účely na žádost příslušných soudů o odposlech a poskytnutí informací je pro hospodářské subjekty povinné; lhůty a podmínky budou s uvedenými orgány dohodnuty do schválení vyhlášky uvedené v odstavci 2.

2.   Pro účely přijetí paušálního ročního poplatku za povinné služby uvedené v odstavci 1 vydá ministr spravedlnosti a ministr pro hospodářský rozvoj ve shodě s ministrem hospodářství a financí nejpozději do 31. prosince 2017 vyhlášku, kterou bude provedena revize položek sazebníku uvedených ve vyhlášce Ministro delle Comunicazioni [(ministr komunikací, Itálie)] ze dne 26. dubna 2001, zveřejněném v GURI č. 104 ze dne 7. května 2001. Vyhláška:

[…]“

12

V souladu s tímto čl. 96 odst. 2 stanoví decreto interministeriale del Ministro della Giustizia e del Ministro dello Sviluppo economico di concerto con il Ministro dell’Economia e delle Finanze – Disposizione di riordino delle spese per le prestazioni obbligatorie di cui all’articolo 96 del decreto legislativo n 259 del 2003 (meziresortní vyhláška vydaná ministrem spravedlnosti a ministrem pro hospodářský rozvoj ve shodě s ministrem hospodářství a financí – Ustanovení týkající se nové úpravy nákladů na povinné služby podle článku 96 legislativního nařízení č. 259 z roku 2003) ze dne 28. prosince 2017 (GURI č. 33 ze dne 9. února 2018, dále jen „meziministerská vyhláška ze dne 28. prosince 2017“) povinné služby poskytované telekomunikačními operátory a odpovídající sazby.

13

Podle italského práva, zejména podle článku 96 zákoníku elektronických komunikací, jsou telekomunikační operátoři povinni v případě žádosti soudů provádět zachycování (hlasových, informatických, telematických) komunikací a komunikací (údajů) za roční paušální poplatek.

14

V rámci svých činností byli dotčení telekomunikační operátoři povinni provést takové odposlechy a zachycování. Na základě tohoto čl. 96 odst. 2 byly částky, které za tímto účelem obdrželi a které byly původně stanoveny vyhláškou ministra komunikací ze dne 26. dubna 2001, změněny meziresortní vyhláškou ze dne 28. prosince 2017.

15

V souladu s tímto ustanovením tato změna spočívala zejména ve snížení náhrady nákladů souvisejících s uvedenými odposlechy nejméně o 50 %.

16

Dotčení telekomunikační operátoři se samostatnými žalobami podanými k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) domáhali zrušení meziresortní vyhlášky ze dne 28. prosince 2017, přičemž tvrdili, že odměna, kterou jim musí italské orgány přiznat na základě této vyhlášky, nepokrývá v plné výši náklady vynaložené za účelem poskytnutí povinných služeb souvisejících s odposlechem elektronických komunikací nařízeným příslušnými vnitrostátními soudy.

17

Rozsudky č. 4594/2019, č. 4596/2019, č. 4600/2019 a č. 4604/2019 ze dne 9. dubna 2019 tento soud tyto žaloby zamítl z důvodu, že nebylo prokázáno, že sazby stanovené touto vyhláškou nepostačují k vyrovnání nákladů vynaložených provozovateli na provádění odposlechů.

18

Dotčení telekomunikační operátoři, jakož i, pokud jde o rozsudek č. 4604/2019, kterým bylo žalobě společnosti Wind Tre částečně vyhověno z jiného důvodu, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo pro hospodářský rozvoj, státní zastupitelství u odvolacího soudu v regionu Kalábrie, státní zastupitelství u soudu v Cagliari a státní zastupitelství u soudu v Římě, podaly proti těmto rozsudkům odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která je předkládajícím soudem.

19

Rozhodnutím ze dne 13. února 2020 předložil tento soud Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 18, 26, jakož i článku 102 a následujících SFEU. Vzhledem k tomu, že tato žádost nesplňovala požadavky uložené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, byla usnesením ze dne 26. listopadu 2020, Colt Technology Services a další (C‑318/20, nezveřejněné, EU:C:2020:969), odmítnuta jako zjevně nepřípustná.

20

Po pokračování v původním řízení má předkládající soud za to, že jakožto soud posledního stupně je znovu povinen předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aby získal správný výklad unijního práva relevantní pro účely sporů, jež mu byly předloženy.

21

V tomto ohledu uvádí, že má pochybnosti o vztahu mezi článkem 13 směrnice 2008/1972 a některými pravidly unijního primárního práva.

22

Upřesňuje, že dotčení telekomunikační operátoři před ním tvrdí, že napadená vnitrostátní právní úprava vede zaprvé k diskriminaci na základě velikosti podniku, jelikož malé podniky jsou poměrně méně sankcionovány než velcí operátoři, zadruhé vytváří diskriminaci na základě státní příslušnosti, jelikož podniky, které nejsou usazeny v Itálii, jsou zvýhodněny oproti operátorům usazeným v Itálii, zatřetí narušuje hospodářskou soutěž na unijní úrovni, jelikož pro zahraniční operátory zavádí strukturální a neoprávněnou překážku přístupu na italský trh, a začtvrté porušuje právo na svobodný výkon obchodní činnosti tím, že provádí podstatné vyvlastnění podnikatelských kapacit soukromých hospodářských subjektů, které je nepřiměřené ve vztahu k dovolávanému cíli obecného zájmu.

23

Předkládající soud nicméně uvádí, že podle článku 13 a přílohy I směrnice 2018/1972 může vnitrostátní právo podmínit všeobecné oprávnění pro poskytování služeb provedením odposlechů nařízených soudy a jediným omezením, které je obecně stanoveno v tomto článku 13, je, že stanovené podmínky jsou nediskriminační, přiměřené a transparentní.

24

Je tedy toho názoru, že relevantní sekundární unijní právo ani obecné zásady Smlouvy o FEU, na které odkazují dotčení telekomunikační operátoři, nevyžadují plnou náhradu nákladů skutečně vynaložených operátory při provádění takových odposlechů, a tudíž nebrání vnitrostátní právní úpravě, která takovou plnou náhradu nestanoví a která mimoto spojuje revizi náhrad, které mohou být přiznány, s cílem snížení výdajů.

25

Konkrétně zdůrazňuje, že sazby obecně stanovené zákoníkem elektronických komunikací jsou zcela srovnatelné pro všechny operátory, kteří nabízejí služby v Itálii, musí být stanoveny správními orgány s přihlédnutím k vývoji nákladů a technologickému pokroku, který učinil určité služby méně nákladnými, jakož i ke skutečnosti, že tyto služby sledují cíle spadající pod převažující veřejný zájem a mohou být poskytovány pouze telekomunikačními operátory, a tyto sazby jsou veřejné. Podmínka spojená s všeobecným oprávněním zajišťovat sítě a poskytovat služby elektronických komunikací, o které se jedná ve věci v původním řízení, je tedy podle tohoto soudu v souladu s tímto článkem 13 nediskriminační, přiměřená a transparentní. Uvedený soud má kromě toho v každém případě za to, že předchozí vyhrazení zdrojů nezbytných pro takové odposlechy je vlastním nákladem nevyhnutným pro obchodní činnost spočívající v poskytování služeb elektronických komunikací, jelikož poskytování takových služeb podléhá za současného stavu všeobecnému oprávnění a toto oprávnění je spojeno se spornou podmínkou.

26

Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání články 18, 26, 49, 54 a 55 SFEU, články 3 a 13 směrnice [2018/1972], jakož i články 16 a 52 [Listiny] vnitrostátní právní úpravě, která při pověření správního orgánu stanovením odměny, jež má být přiznána telekomunikačním operátorům za povinné zachycování komunikačních toků nařízené soudy, nevyžaduje dodržení zásady plné náhrady nákladů, které byly skutečně vynaloženy a řádně doloženy operátory ve vztahu k těmto činnostem, a která rovněž ukládá správnímu orgánu, aby dosáhl úspory ve vztahu k předchozím kritériím výpočtu náhrady?“

27

Italská vláda zpochybňuje přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Consiglio di Stato (Státní rada) tím, že neměla žádnou rozumnou pochybnost o výkladu unijního práva, použila mechanismus řízení o předběžné otázce stanovený v článku 267 SFEU způsobem, který je v rozporu s tím, co Soudní dvůr nedávno upřesnil v rozsudku ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799). Kromě toho je položená otázka podle této vlády hypotetická. Má za to, že Consiglio di Stato (Státní rada) totiž neuvedla skutkový stav, ze kterého by vyplývalo, že poplatky stanovené dotčenou právní úpravou jsou nedostatečné k odměňování operátorů. Položená otázka by přitom podle uvedené vlády byla relevantní pouze v případě, že by poplatky nepředstavovaly plnou odměnou.

28

V tomto ohledu je třeba zajisté připomenout, že vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, se může při dodržení podmínek připomenutých v bodech 40 až 46 rozsudku ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi (C‑561/19, EU:C:2021:799), zdržet předložení otázky výkladu unijního práva Soudnímu dvoru a vyřešit ji na vlastní odpovědnost, je-li správný výklad unijního práva natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, body 39 a 47, jakož i citovaná judikatura).

29

Tvrzení, že odpověď na předběžnou otázku je jasná, však nijak nebrání vnitrostátnímu soudu, aby položil Soudnímu dvoru předběžné otázky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2008, UGT-Rioja a další, C‑428/06 až C‑434/06, EU:C:2008:488, body 42 a 43).

30

Kromě toho v rozsahu, v němž italská vláda tvrdí, že položená otázka je hypotetická, neboť je podle ní založena na nesprávném předpokladu, že náhrada stanovené vnitrostátní právní úpravou, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, neumožňuje pokrýt náklady skutečně vynaložené dotčenými operátory, je třeba připomenout, že v rámci postupu zavedeného článkem 267 SFEU je Soudní dvůr oprávněn rozhodovat o výkladu unijních předpisů pouze na základě skutečností, které mu sdělil vnitrostátní soud (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 85 a citovaná judikatura). Soudnímu dvoru tedy nepřísluší zpochybňovat skutkový předpoklad, na kterém je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce založena.

31

Na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, se tedy vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může žádost podanou vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, je-li zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo k předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 27. října 2022, Climate Corporation Emissions Trading, C‑641/21, EU:C:2022:842, bod 23 a citovaná judikatura).

32

V projednávané věci je třeba konstatovat, že v rozsahu, v němž se položená otázka týká výkladu článků 18, 26, 49, 54 a 55 SFEU, jakož i článků 16 a 52 Listiny, předkládající soud neupřesnil důvody, které jej vedly k pochybnostem o výkladu těchto ustanovení, ani vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou použitelnou na spory v původních řízeních, takže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na položenou otázku v rozsahu, v němž se týká těchto ustanovení. Naproti tomu v rozsahu, v němž se tato otázka týká ustanovení směrnice 2018/1972, v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou uvedeny nejen relevantní skutkové a právní poznatky, ale rovněž důvody, proč má předkládající soud ve vztahu k nim pochybnosti. Navíc z této žádosti jasně vyplývá vztah mezi těmito pochybnostmi a předmětem sporů v původním řízení, jehož existence není ostatně zpochybňována.

33

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná v rozsahu, v němž se týká směrnice 2018/1972.

34

Úvodem je třeba poznamenat, že předkládající soud žádá o výklad ustanovení směrnice 2018/1972. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, však vyplývá, že vnitrostátní právní úprava použitelná na spory v původních řízeních provedla směrnici předcházející směrnici 2018/1972, a sice směrnici 2002/20, a tato směrnice byla v souladu s článkem 125 směrnice 2018/1972 touto směrnicí zrušena a nahrazena až s účinností od 21. prosince 2020, tedy po přijetí meziresortní vyhlášky ze dne 28. prosince 2017 a poté, co dotčení telekomunikační operátoři podali k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) žaloby na neplatnost této vyhlášky.

35

Pokud by předkládající soud nakonec konstatoval, že se na spory v původních řízeních vztahuje směrnice 2002/20, je třeba uvést, že bude možné vztáhnout odpověď podanou v tomto rozsudku na tento dřívější akt. Jak totiž vyplývá z bodu 1 jejího odůvodnění, směrnicí 2018/1972 byly zejména přepracovány čtyři předchozí směrnice ve znění pozdějších předpisů, které upravovaly odvětví sítí a služeb elektronických komunikací, včetně směrnice 2002/20, aniž byla způsobem relevantním pro projednávanou věc změněna ustanovení, jejichž výklad je nezbytný pro vyřešení sporů v původních řízeních, ať již se jedná o jejich znění, kontext nebo cíl.

36

Konkrétně čl. 13 odst. 1 první a druhá věta, jakož i odst. 3 a bod 4 části A přílohy I směrnice 2018/1972 bez podstatné změny relevantní v projednávaném případě přebírají ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3, jakož i bodu 11 části A přílohy směrnice 2002/20.

37

Kromě toho z obou ustanovení směrnice 2018/1972 uvedených předkládajícím soudem v jeho otázce se pro účely vyřešení sporů v původních řízeních jeví jako přímo relevantní pouze článek 13, i když analýza otázky musí zohlednit cíle stanovené v článku 3 této směrnice. Naproti tomu bod 4 části A přílohy I uvedené směrnice stanoví podmínku, ve vztahu k níž byla vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení přijata.

38

Je tudíž třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 13 ve spojení s článkem 3 a bodem 4 části A přílohy I směrnice 2018/1972 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která nevyžaduje, aby byly plně nahrazeny náklady skutečně vynaložené poskytovateli služeb elektronických komunikací, když umožňují zákonný odposlech elektronických komunikací příslušnými vnitrostátními orgány.

39

Podle ustálené judikatury platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jejich znění, ale i jejich kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž jsou součástí (rozsudek ze dne 20. června 2022, London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association, C‑700/20, EU:C:2022:488, bod 55 a citovaná judikatura).

40

Je třeba připomenout, že čl. 13 odst. 1 první věta směrnice 2018/1972 stanoví, že všeobecné oprávnění pro zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací může podléhat pouze podmínkám uvedeným v příloze I, přičemž druhá věta tohoto ustanovení upřesňuje, že tyto podmínky musí být nediskriminační, přiměřené a transparentní. Odstavec 3 tohoto článku kromě toho upřesňuje, že všeobecné oprávnění obsahuje pouze podmínky, které jsou zvláštní pro dané odvětví a jsou stanoveny v A až C přílohy I uvedené směrnice. Mezi těmito podmínkami je v bodě 4 této části A, v němž jsou uvedeny obecné podmínky, které mohou být spojeny s takovým všeobecným oprávněním, uvedena podmínka umožnění zákonného odposlechu příslušnými vnitrostátními orgány.

41

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že kromě povinnosti členských států, které se rozhodnou spojit všeobecné oprávnění pro zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací s podmínkou uvedenou v bodě 4 části 4 přílohy I směrnice 2018/1972, uložit tuto podmínku nediskriminačním, přiměřeným a transparentním způsobem, unijní normotvůrce neuložil, ani nevyloučil, aby dotčené členské státy nahradily náklady, které dotčeným podnikům vzniknou, když umožňují zákonné odposlechy v souladu s tím, co stanoví tato podmínka.

42

Vzhledem k tomu, že směrnice 2018/1972 v tomto ohledu neobsahuje žádné upřesnění, mají členské státy v této oblasti prostor pro uvážení. V důsledku toho nelze článek 13 a bod 4 části A přílohy I této směrnice vykládat v tom smyslu, že tato ustanovení ukládají členským státům povinnost stanovit náhradu a a fortiori plnou náhradu těchto případných nákladů.

43

Tento výklad uvedených ustanovení je podpořen jak jejich kontextem, tak cíli sledovanými směrnicí 2018/1972. Konkrétně, i když čl. 12 odst. 1 první věta této směrnice, který přebírá obsah čl. 3 odst. 1 první věty směrnice 2002/20, stanoví, že členské státy zajistí volnost v zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že tuto volnost lze uplatňovat pouze za podmínek stanovených v uvedené směrnici. Z toho tedy nemůže vyplývat povinnost náhrady, kterou mají členské státy, ve smyslu tvrzeném dotčenými telekomunikačními operátory.

44

Dále je nutno konstatovat, že takovou povinnost nelze vyvodit ani z obecných cílů uvedených v článku 3 směrnice 2018/1972, na jejichž dosažení jsou členské státy prostřednictvím vnitrostátních regulačních orgánů a jiných příslušných orgánů povinny dohlížet. Je tomu tak zejména v případě cíle podpory hospodářské soutěže v oblasti poskytování služeb elektronických komunikací stanoveného v tomto čl. 3 odst. 2 písm. b) a cíle rozvoje vnitřního trhu stanoveného v písm. c) téhož ustanovení, které byly předtím obsaženy v čl. 8 odst. 2 a 3 směrnice 2002/21. Z jejich znění nevyplývá žádná vůle unijního normotvůrce omezit prostor členských států pro uvážení, pokud jde o zavedení podmínky stanovené v bodě 4 části A přílohy I směrnice 2018/1972 kromě požadavků připomenutých v bodech 41 a 42 tohoto rozsudku.

45

Vzhledem k tomu, že tento prostor pro uvážení musí být uplatňován v souladu se zásadami zákazu diskriminace, proporcionality a transparentnosti, je nezbytné k tomu, aby článek 13 ve spojení s článkem 3 a bodem 4 části A přílohy I směrnice 2018/1972 nebránil takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení a která neukládá plnou náhradu nákladů, jež skutečně vynakládají poskytovatelé služeb elektronických komunikací, když umožňují zákonné zachycování elektronických komunikací příslušnými vnitrostátními orgány, aby tato právní úprava byla v souladu s těmito zásadami.

46

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, zaprvé vyplývá, že náhrada stanovená vnitrostátní právní úpravou, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v souvislosti s podmínkou umožnění zákonného odposlechu, se kterou je v Itálii spojeno všeobecné oprávnění a jejíž soulad se směrnicí 2018/1972 není zpochybňován, jsou srovnatelné pro všechny operátory, kteří v Itálii nabízejí služby elektronických komunikací, přičemž náhrady jsou stanoveny na základě paušálních sazeb za každý odposlech stanovených podle druhu uskutečněného odposlechu.

47

Zadruhé, jak uvedl předkládající soud, tyto sazby musí být podle použitelné italské právní úpravy stanoveny správními orgány s přihlédnutím k technologickému pokroku v odvětví, který učinil určité služby méně nákladnými, jakož i ke skutečnosti, že tyto služby jsou zásadní pro sledování obecných cílů převažujícího veřejného zájmu a mohou je poskytovat pouze telekomunikační operátoři.

48

Zatřetí předkládající soud upřesnil, že podle téže právní úpravy jsou tyto sazby stanoveny prostřednictvím formálního správního aktu, který je zveřejněn a je volně dostupný k nahlédnutí.

49

Za těchto podmínek je patrně vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, v rozsahu, v němž stanoví spornou náhradu, skutečně nediskriminační, přiměřená a transparentní, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

50

Dále vzhledem k tomu, že se tento soud táže rovněž na možnost členského státu, který stanovil náhradu nákladů vynaložených poskytovateli služeb elektronických komunikací, když v souladu se směrnicí 2018/1972 umožňují zákonný odposlech, snížit za účelem snížení veřejných výdajů úroveň předem přiznané náhrady, je třeba dodat, že s ohledem na prostor pro uvážení přiznaný členským státům při provádění podmínky stanovené v bodě 4 části A přílohy I této směrnice nemůže tato směrnice takovému snížení bránit, jelikož vnitrostátní právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je nediskriminační, přiměřená a transparentní.

51

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 13 ve spojení s článkem 3 a bodem 4 části A přílohy I směrnice 2018/1972 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví plnou náhradu nákladů skutečně vynaložených poskytovateli služeb elektronických komunikací, když umožňují zákonný odposlech elektronických komunikací příslušnými vnitrostátními orgány, pokud je tato právní úprava nediskriminační, přiměřená a transparentní.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátého senátu) rozhodl takto:

Článek 13 ve spojení s článkem 3 a bodem 4 části A přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1972 ze dne 11. prosince 2018, kterou se stanoví evropský kodex pro elektronické komunikace, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví plnou náhradu nákladů skutečně vynaložených poskytovateli služeb elektronických komunikací, když umožňují zákonný odposlech elektronických komunikací příslušnými vnitrostátními orgány, pokud je tato právní úprava nediskriminační, přiměřená a transparentní.