–

za X I. J. M. Oomenem a F. L. M. van Harenem, advocaten,

–

za nizozemskou vládu par M. K. Bulterman, M. A. M. de Ree a M. L. Noort, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci,

–

za německou vládu T. Henzem a R. Kanitzem, jako zmocněnci,

–

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem, G. Koósem a G. Tornyaim, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Condou-Durande a G. Wilsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1, čl. 18 odst. 2, čl. 23 odst. 3 a článku 24 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X, pákistánským státním příslušníkem, a Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ve věci rozhodnutí posledně jmenovaného, kterým se nařizuje přemístění X do Itálie a dále se mu ukládá, aby neprodleně opustil Nizozemsko, a zamítá se žádost o povolení k dočasnému pobytu, kterou dotčená osoba podala z titulu práva na azyl.

3

V příloze II nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1560/2003“) jsou uvedeny seznamy přímých a nepřímých důkazů, jež jsou relevantní pro účely použití nařízení Dublin III.

4

Příloha III tohoto nařízení obsahuje „[s]tandardní formulář pro žádosti o přijetí zpět“.

5

V bodech 4 a 5 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:

6

Článek 17 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

Členský stát, který se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu podle tohoto odstavce, se stává příslušným členským státem a přebírá povinnosti s tím spojené. […]

[…]“

7

Článek 18 uvedeného nařízení zní takto:

„1.   Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:

[…]

2.   Příslušný členský stát v případech uvedených v odst. 1 písm. a) a b) posoudí nebo dokončí posouzení žádosti o mezinárodní ochranu učiněnou žadatelem.

[…]

V případech uvedených v odst. 1 písm. d), kdy je žádost zamítnuta již v první instanci, příslušný členský stát zajistí, aby dotčená osoba mohla uplatnit účinný opravný prostředek podle článku 46 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2013/32/EU [ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60)].“

8

Článek 23 odst. 1 až 3 téhož nařízení stanoví:

„1.   Pokud se členský stát, v němž osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) podala novou žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může daný jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.

2.   Žádost o přijetí dotyčné osoby zpět se předkládá co nejdříve a v každém případě do dvou měsíců od nalezení shody v rámci systému Eurodac […].

Pokud žádost o přijetí zpět dotčené osoby vychází z jiných důkazů než z údajů získaných ze systému Eurodac, zasílá se dožádanému členskému státu do tří měsíců ode dne, kdy byla podána žádost o mezinárodní ochranu podle čl. 20 odst. 2.

3.   Pokud není žádost o přijetí zpět dotčené osoby předložena ve lhůtách stanovených v odstavci 2, je pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, v němž byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu.“

9

Článek 24 nařízení Dublin III stanoví:

„1.   Pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.

[…]

5.   Žádost o přijetí osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zpět se předkládá na standardním formuláři a obsahuje přímé nebo nepřímé důkazy popsané na dvou seznamech uvedených v čl. 22 odst. 3 nebo odpovídající údaje z prohlášení osoby, z nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením.

Komise prostřednictvím prováděcích aktů vytvoří a pravidelně přezkoumává dva seznamy, na nichž jsou podle kritérii uvedených v čl. 22 odst. 3 písm. a) a b) uvedeny přímé a nepřímé důkazy, a stanoví jednotné podmínky pro vypracování a předkládání žádostí o přijetí zpět. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 44 odst. 2.“

10

Článek 25 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Dožádaný členský stát provede nezbytné kontroly a rozhodne o žádosti o přijetí dotyčné osoby zpět co nejrychleji a v každém případě nejpozději jeden měsíc ode dne, kdy byla žádost doručena. Pokud se žádost opírá o údaje získané ze systému Eurodac, zkracuje se tato lhůta na dva týdny.“

11

Článek 46 odst. 1 směrnice 2013/32 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:

12

Dne 23. března 2011 podal X v Nizozemsku první žádost o mezinárodní ochranu. Státní tajemník tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 5. září 2011. Opravné prostředky podané proti tomuto rozhodnutí byly pravomocně zamítnuty příslušnými soudy.

13

Dne 4. června 2014 podal X druhou žádost o mezinárodní ochranu v Nizozemsku. Státní tajemník tuto žádost zamítl rozhodnutím ze dne 11. června 2014. Dne 7. července 2014 zamítl Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (okresní soud v Haagu, zasedající v Amsterdamu, Nizozemsko) žalobu podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí. X proti tomuto rozsudku podal odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko).

14

Dne 28. září 2014 opustil X Nizozemsko, kde byl stíhán za spáchání mravnostního trestného činu.

15

Dne 23. října 2014 podal X v Itálii žádost o mezinárodní ochranu.

16

Dne 30. ledna 2015 italské orgány vykonávající evropský zatýkací rozkaz předaly X nizozemským orgánům za účelem trestního stíhání.

17

Vzhledem k tomu, že nahlédnutím do systému „Eurodac“ bylo zjištěno, že dotčená osoby podala v Itálii žádost o mezinárodní ochranu, státní tajemník dne 5. března 2015 požádal italské orgány o přijetí X zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) a čl. 23 odst. 2 nařízení Dublin III.

18

Vzhledem k tomu, že italské orgány na tuto žádost o přijetí zpět neodpověděly, státní tajemník rozhodnutím ze dne 24. března 2015 nařídil přemístění X do Itálie a uložil mu, aby neprodleně opustil Nizozemsko.

19

Dne 30. března 2015 italské orgány této žádosti o přijetí zpět vyhověly.

20

Dne 1. dubna 2015 podal X opravný prostředek proti rozhodnutí ze dne 24. března 2015, kterým se nařizuje jeho přemístění a u soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (okresní soud v Haagu, zasedající v Amsterodamu) podal návrh na nařízení předběžného opatření. Rozhodnutím ze dne 21. dubna 2015 posledně uvedený soud tomuto návrhu na předběžné opatření vyhověl a zakázal státnímu tajemníkovi přemístit X do Itálie před uplynutím čtyřtýdenní lhůty od vydání rozhodnutí o žalobě podané X.

21

Dne 19. května 2015 podal X novou žádost o mezinárodní ochranu v Nizozemsku. Rozhodnutím ze dne 21. května 2015 státní tajemník tuto žádost odmítl, neboť měl za to, že již bylo určeno, že Italská republika je příslušná k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou podal X. Posledně uvedený se proti tomuto rozhodnutí odvolal k předkládajícímu soudu.

22

Dne 7. srpna 2015 Raad van State (Státní rada) zamítla odvolání, které X podal proti rozsudku Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam, (okresní soud v Haagu, zasedající v Amsterodamu) ze dne 7. července 2014, kterým byla odmítnuta druhá žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal X.

23

Dne 30. listopadu 2015 byl X vyrozuměn o tom, že trestní řízení vedené vůči jeho osobě bylo odloženo.

24

Za těchto podmínek se Rechtbank Den Haag, zittingsplaats Amsterdam (okresní soud v Haagu, zasedající v Amsterodamu), rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 23 odst. 3 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že členský stát, u kterého byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu, je po uplynutí lhůt stanovených v čl. 23 odst. 2 tohoto nařízení příslušný k jejímu posuzování, pokud tento členský stát v těchto lhůtách nepředložil žádost o přijetí zpět, přestože příslušným pro posuzování dříve podaných žádostí o mezinárodní ochranu byl jiný členský stát a před soudem tohoto posledně uvedeného členského státu v okamžiku uplynutí těchto lhůt stále probíhalo řízení o opravném prostředku podaném proti zamítnutí jedné z těchto žádostí.

26

K zodpovězení této otázky je třeba přihlédnout nejen ke znění uvedeného ustanovení, ale i k jeho kontextu, obecné systematice právní úpravy, jejíž je součástí, a cílům sledovaným touto úpravou.

27

Rozsah použití řízení pro přijetí dotčené osoby zpět je vymezen v článcích 23 a 24 nařízení Dublin III. Z článku 23 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že se toto řízení použije mimo jiné na osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. d) uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 5. dubna 2017, Ahmed, C‑36/17, EU:C:2017:273, body 26 a 27, a rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Hasan, C‑360/16, EU:C:2018:35, body 42 a 43).

28

Posledně uvedené ustanovení se týká mimo jiné státního příslušníka třetí země nebo osoby bez státní příslušnosti, jejíž žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta a která učinila novou žádost v jiném členském státě.

29

Z článku 18 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení se vztahuje mimo jiné na případy, „kdy je žádost zamítnuta již v první instanci“.

30

Pro takové případy normotvůrce Evropské unie konkrétně stanovil, že příslušný členský stát má povinnost zajistit, aby dotčená osoba mohla uplatnit účinný opravný prostředek podle článku 46 směrnice 2013/32.

31

Vzhledem k tomu, že v tomto článku 46 je stanoveno právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí příslušného orgánu, je třeba mít za to, že čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III se vztahuje zejména na případy, v nichž tento orgán zamítl žádost o mezinárodní ochranu rozhodnutím, které dosud nenabylo právní moci.

32

Řízení týkající se žádosti o přijetí zpět, jež je stanoveno v článku 23 nařízení Dublin III, se tudíž použije na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v členském státě, přestože žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána dříve v jiném členském státě, byla zamítnuta rozhodnutím příslušného orgánu, byť toto rozhodnutí dosud nenabylo právní moci z důvodu podání opravného prostředku, který je předmětem řízení probíhajícího před soudem posledně uvedeného členského státu.

33

V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, mají tudíž orgány členského státu, u kterého byla podána tato nová žádost, podle čl. 23 odst. 1 tohoto nařízení možnost předložit žádost o přijetí dotčené osoby zpět.

34

Podle čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení mají tyto orgány povinnost předložit tuto žádost co nejdříve, a každopádně ve lhůtách stanovených v tomto ustanovení, neboť tato žádost nemůže být platně předložena po uplynutí těchto lhůt (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 67).

35

Ze znění čl. 23 odst. 3 nařízení Dublin III, jeho obecné systematiky a jeho cílů vyplývá, že v případě marného uplynutí uvedených lhůt dochází ex lege k přechodu příslušnosti na členský stát, v němž byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 61, a rozsudek ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 30).

36

Tomuto přechodu příslušnosti nemůže bránit skutečnost, že jiný členský stát byl příslušným pro posouzení žádostí o mezinárodní ochranu, jež byly podány dříve, a před soudem tohoto členského státu v okamžiku uplynutí těchto lhůt stále probíhalo řízení o opravném prostředku, který byl podán proti zamítnutí některé z těchto žádostí.

37

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že unijní normotvůrce přesným vymezením účinků, jež má marné uplynutí lhůt stanovených v čl. 23 odst. 2 nařízení Dublin III, jednoznačně stanovil, že v důsledku zpoždění přičitatelných členskému státu, u něhož byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu, dochází k přechodu příslušnosti, aniž by použití tohoto pravidla omezil na určitá konkrétní řízení o přijetí zpět, a zejména aniž by podmínil tento přechod příslušnosti fázemi průběhu řízení o žádostech o mezinárodní ochranu, jež byly dříve podány v jiném členském státě.

38

Toto řešení může zajisté vést na straně členského státu, u něhož byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu, k tomu, že tuto žádost bude posuzovat, přestože v jiném členském státě je žádost o mezinárodní ochranu podaná toutéž osobou stále posuzována nebo již bylo její posouzení dokončeno.

39

Tento stav je ovšem důsledkem volby, kterou učinil unijní normotvůrce, když obecně stanovil takový přechod této příslušnosti v situacích, na které se použijí řízení o přijetí zpět, zatímco rozsah použití těchto řízení, jak vyplývá z čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) téhož nařízení, se vztahuje mimo jiné na situace, kdy v jiném členském státě dosud probíhají nebo byla ukončena správní nebo soudní řízení.

40

Na první otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 23 odst. 3 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že členskému státu, v němž byla podána nová žádost o mezinárodní ochranu, přísluší její posuzování, pokud tento členský stát nepředložil žádost o přijetí zpět ve lhůtách stanovených v čl. 23 odst. 2 tohoto nařízení, třebaže jiný členský stát byl příslušným pro posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, jež byly podány dříve, a před soudem tohoto posledně uvedeného členského státu v okamžiku uplynutí těchto lhůt stále probíhalo řízení o opravném prostředku podaném proti zamítnutí jedné z těchto žádostí.

41

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že aby členský stát mohl předložit žádost o přijetí zpět, jež se týká státního příslušníka třetí země, který se nachází na jeho území bez povolení k pobytu, je povinen přerušit zkoumání opravného prostředku, jímž je napadeno zamítnutí dříve podané žádosti o mezinárodní ochranu, a následně v případě přijetí prvně uvedené žádosti o přijetí zpět dožádaným členským státem toto zkoumání zastavit.

42

I když jsou v čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III stanoveny různé povinnosti, jež se týkají následného postupu vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu v závislosti na tom, v jaké fázi se nachází dotčené řízení o mezinárodní ochraně, cílem všech těchto povinností je zajistit pokračování řízení o mezinárodní ochraně a tyto povinnosti neukládají, aby toto řízení bylo v jakémkoli členském státě zastaveno či přerušeno.

43

Dále nic v tomto ustanovení nenasvědčuje tomu, že se povinnosti, které stanovuje, vztahují na dožadující členský stát. Z obecné systematiky článku 18 lze naopak dovodit, že cílem těchto povinnosti je upřesnit zacházení, jež musí být zaručeno dotčené osobě po jejím přemístění do jiného členského státu.

44

S ohledem na výše uvedené úvahy musí být čl. 18 odst. 2 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že předložení žádosti o přijetí zpět členským státem, jež se týká státního příslušníka třetí země, který se nachází na jeho území bez povolení k pobytu, není podmíněno tím, aby tento členský stát přerušil zkoumání opravného prostředku, jímž je napadeno zamítnutí dříve podané žádosti o mezinárodní ochranu, a následně v případě přijetí uvedené žádosti o přijetí zpět dožádaným členským státem tím, aby toto zkoumání zastavil.

45

Vzhledem k odpovědi podané na druhou otázku není nutno odpovídat na třetí otázku.

46

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 24 odst. 5 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy členský stát předkládá žádost o přijetí zpět na základě článku 24 tohoto nařízení, je tento členský stát v důsledku marného uplynutí lhůt stanovených v čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení na straně dožádaného členského státu povinen informovat orgány posledně uvedeného členského státu o tom, že před soudem dožadujícího členského státu probíhá řízení o opravném prostředku, jímž je napadeno zamítnutí dříve podané žádosti o mezinárodní ochranu.

47

V článku 24 odst. 5 nařízení Dublin III se stanoví, že žádost o přijetí zpět se předkládá na standardním formuláři a obsahuje přímé nebo nepřímé důkazy popsané na dvou seznamech uvedených v čl. 22 odst. 3 tohoto nařízení nebo odpovídající údaje z prohlášení dotčené osoby, podle nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených uvedeným nařízením.

48

Ze samotného znění čl. 24 odst. 5 téhož nařízení tudíž vyplývá, že povinnost poskytnout informace, kterou má dožadující členský stát, se vztahuje pouze na údaje, které umožní dožádanému členskému státu, aby posoudil svou příslušnost.

49

Tento výklad má oporu v obecné systematice nařízení Dublin III, neboť předložení žádosti o přijetí zpět přispívá k určení příslušného členského státu a má umožnit dožádanému členskému státu, aby v souladu s čl. 25 odst. 1 tohoto nařízení provedl nezbytná ověření, jež jsou vyžadována k tomu, aby mohl posoudit, zda je příslušným členským státem.

50

Z odpovědí na první a druhou otázku přitom vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy je příslušnost dožádaného členského státu založena marným uplynutím lhůt stanovených v čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení, není pro určení příslušného členského státu relevantní ta okolnost, že před soudem dožadujícího členského státu stále probíhá řízení o opravném prostředku, jímž je napadeno dříve podané žádosti o mezinárodní ochranu.

51

Informace o takovém řízení tudíž nelze považovat za užitečné k tomu, aby na jejich základě mohl dožádaný členský stát posoudit svou příslušnost, a tudíž nemusí být povinně předávány podle čl. 24 odst. 5 téhož nařízení.

52

Toto konstatování je podporováno seznamy, které jsou v tomto ustanovení zmíněny a jsou uvedeny v příloze II nařízení č. 1560/2003, a standardním formulářem pro žádosti o přijetí zpět, který tvoří přílohu III tohoto nařízení. V těchto seznamech ani ve formuláři totiž není nijak odkazováno na řízení o opravných prostředcích podaných proti zamítnutím dříve podaných žádostí o mezinárodní ochranu.

53

Článek 24 odst. 5 nařízení Dublin III musí být tudíž vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, není členský stát, který předkládá žádost o přijetí zpět na základě článku 24 tohoto nařízení po marném uplynutí lhůt stanovených v čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení na straně dožádaného členského státu povinen informovat orgány posledně uvedeného členského státu o tom, že před soudem dožadujícího členského státu probíhá řízení o opravném prostředku podaném proti zamítnutí dříve podané žádosti o mezinárodní ochranu.

54

Vzhledem k odpovědi na čtvrtou otázku není namístě odpovídat na pátou otázku.

55

Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být ustanovení čl. 17 odst. 1 a článku 24 nařízení Dublin III vykládána v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení v okamžiku rozhodnutí o přemístění, když byl žadatel o mezinárodní ochranu předán prvním členským státem druhému členskému státu z důvodu výkonu evropského zatýkacího rozkazu a nachází se na území posledně uvedeného státu, ač v něm nepodal novou žádost o mezinárodní ochranu, tento druhý členský stát nemůže platně požádat prvně uvedený členský stát o přijetí tohoto žadatele zpět a naopak má povinnost rozhodnout o posouzení jím předložené žádosti.

56

V článku 24 odst. 1 nařízení Dublin III se stanoví, že členský stát může mimo jiné požádat jiný členský stát o přijetí osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. d) tohoto nařízení zpět, pokud se tato osoba zdržuje bez povolení pobytu na jeho území a pokud v něm nebyla podána nová žádost o mezinárodní ochranu, jestliže se domnívá, že tento druhý členský stát je příslušný podle posledně uvedeného ustanovení.

57

Vzhledem k tomu, že v uvedeném ustanovení není uveden žádný požadavek, který by se týkal podmínek vstupu dotčené osoby na území dožadujícího členského státu, je třeba konstatovat, že unijní normotvůrce v tomto ohledu možnost předložit žádost o přijetí zpět ničím nepodmínil.

58

V tomto kontextu a s ohledem na autonomii řízení, jež jsou stanovena jednak v nařízení Dublin III a jednak v rámcovém rozhodnutí Rady 2002/584/JVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. L 190, 18.7.2002, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), jež sledují odlišné cíle a nejsou vzájemně zastupitelná, nelze v důsledku samotné okolnosti, že ke vstupu na území dožadujícího členského státu došlo z důvodu výkonu evropského zatýkacího rozkazu, vyloučit předložení žádosti o přijetí zpět.

59

Opačné řešení by navíc mohlo odrazovat členské státy od toho, aby požadovaly předání žadatele o mezinárodní ochranu za účelem trestního stíhání, s cílem vyhnout se přesunu příslušnosti pro posouzení jeho žádosti po vydání rozhodnutí v trestním řízení, čímž by mohla být podporována beztrestnost a narušována účinnost trestního postihu v dotčeném členském státě.

60

Ze samotného znění čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III vyplývá, že toto ustanovení umožňuje každému členskému státu, aby se rozhodl, že posoudí „žádost o mezinárodní ochranu, kterou [mu] podal státní příslušník třetí země“, což znamená, že toto ustanovení nemá za cíl umožnit členskému státu, aby se rozhodl, že posoudí žádost o mezinárodní ochranu, která mu nebyla podána.

61

Tento výklad je navíc v souladu s cílem tohoto ustanovení, a sice se zachováním pravomocí členských států při výkonu práva poskytnout mezinárodní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Abdullahi, C‑394/12, EU:C:2013:813, bod 57, a rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 53).

62

Uvedené ustanovení tudíž nemůže bránit předložení žádosti o přijetí zpět v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy dotčená osoba nepodala novou žádost o mezinárodní ochranu v dožadujícím členském státě.

63

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na šestou otázku odpovědět tak, že ustanovení čl. 17 odst. 1 a článku 24 nařízení Dublin III musí být vykládána v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení v okamžiku rozhodnutí o přemístění, kdy žadatel o mezinárodní ochranu byl předán prvním členským státem druhému členskému státu z důvodu výkonu evropského zatýkacího rozkazu a zdržuje se na území posledně uvedeného státu, ač v něm nepodal novou žádost o mezinárodní ochranu, tento druhý členský stát může platně požádat prvně uvedený členský stát o přijetí tohoto žadatele zpět a nemá povinnost rozhodnout, že posoudí žádost předloženou žadatelem.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: