I – Úvod

II – Právní rámec

A – EÚLP

B – Unijní právo

1. Listina

2. Schengenské acquis v unijním právu

a) Schengenská dohoda

b) ÚPSD

c) Protokol o schengenském acquis

III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

IV – Analýza

A – Úvodní poznámky

1. K pravomoci Soudního dvora

2. K významu projednávané věci

B – K první otázce, týkající se vztahu mezi článkem 54ÚPSD a článkem 50 Listiny

1. K zásadě ne bis in idem

2. K podmínce výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD a jejímu uplatňování prostřednictvím souvisejících nástrojů

3. K článku 4 protokolu č. 7

4. Článek 50 Listiny a jeho vztah k článku 4 protokolu č. 7

5. Je podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD v rozporu s článkem 50 Listiny?

6. Představuje podmínka výkonu omezení nebo výjimku ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny?

– K existenci zásahu představujícího porušení základního práva

– K odůvodnění zásahu z hlediska podmínek čl. 52 odst. 1 Listiny

– K odůvodnění z hlediska testu proporcionality

C – Ke druhé otázce, týkající se výkladu podmínky výkonu ve smyslu článku 54 ÚPSD

V – Závěry

1.

Toto řízení vychází z žaloby proti rozhodnutí zachovat účinky zatýkacího rozkazu vydaného německými orgány proti Z. Spasicovi, srbskému státnímu příslušníkovi, který je nyní na základě uvedeného rozkazu v zajišťovací vazbě v Německu ( 2 ). Zoran Spasic byl odsouzen v Itálii za podvod, a to za stejný čin, který je předmětem uvedeného rozkazu.

2.

Oberlandesgericht Nürnberg (Německo) tedy předkládá svými otázkami Soudnímu dvoru dosud neřešenou problematiku v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech. Soudní dvůr má v tomto rámci vyjasnit vztah mezi článkem 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), který stanoví právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin (zásada ne bis in idem), a článkem 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody (dále jen „ÚPSD“) ( 3 ), týkajícím se uplatňování uvedené zásady.

3.

Předkládající soud chce konkrétně vědět, zda uplatnění podmínky stanovené v článku 54 ÚPSD, podle níž se zákaz trestního stíhání pro tentýž čin uplatní pouze za předpokladu, že „již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána“ (dále jen „podmínka výkonu“) ( 4 ), lze považovat za odůvodněné omezení článku 50 Listiny ve smyslu jejího čl. 52 odst. 1. Tato otázka vyžaduje, aby Soudní dvůr upřesnil dosah zásady ne bis in idem v přeshraničním kontextu, s ohledem na současný stav budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Soudní dvůr je žádán rovněž o výklad podmínky výkonu ve smyslu článku 54 ÚPSD v případě, že trest sestává ze dvou nezávislých prvků.

4.

Vzhledem k tomu, že článek 50 Listiny odpovídá článku 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( 5 ), vyžaduje tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce určit účinky uvedeného protokolu pro účely výkladu zásady ne bis in idem.

5.

V tomto ohledu na úvod poukazuji na to, že podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD dovoluje orgánům členského státu B zahájit trestní stíhání nebo v něm pokračovat navzdory existenci konečného rozhodnutí přijatého členským státem A v souvislosti s toutéž osobou a tímtéž činem. Ve vnitrostátním kontextu byl přitom takový postup zakázán, jak podle článku 4 protokolu č. 7, jak je vyložen v rozsudcích ESLP Zolotoukhine v. Rusko ( 6 ) a Muslija v. Bosna a Hercegovina ( 7 ) , tak podle článku 50 Listiny, který podle vysvětlení k Listině má stejný smysl a stejný rozsah jako odpovídající právo v Evropské úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), v případě použití zásady ne bis in idem v rámci členského státu. Je tedy třeba rovněž vymezit diskreční pravomoc vnitrostátních orgánů členského státu B s ohledem na požadavky vyplývající z Listiny ( 8 ).

6.

Protokol č. 7 v článku 4, nadepsaném „Právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát“, stanoví toto:

„1.   Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2.   Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

3.   Od tohoto článku nelze odstoupit podle článku 15 [EÚLP].“ ( 9 )

7.

Článek 50 Listiny, nadepsaný „Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin“, zní takto:

„Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“

8.

Článek 52 Listiny, nadepsaný „Rozsah a výklad práv a zásad“, stanoví:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. […] [ ( 10 )].

3.   Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

[…]

7.   Soudy Unie a členských států náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“

9.

Dne 14. června 1985 podepsaly vlády států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky v Schengenu dohodu o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ( 11 ).

10.

ÚPSD, která byla uzavřena dne 19. června 1990 týmiž smluvními stranami a která vstoupila v platnost dne 26. března 1995, v článku 54, který je součástí kapitoly III, nadepsané „Zákaz dvojího trestu“, následující:

„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“

11.

Článek 55 ÚPSD stanoví případy, kdy může smluvní strana prohlásit, že není vázána článkem 54. Článek 56 stanoví pravidlo, že doba odnětí svobody na území smluvní strany se započítává do sankce, která bude případně stanovena v jiném státě. Umožňují-li to vnitrostátní právní předpisy, přihlíží se rovněž i k jiným sankcím než trestům odnětí svobody, které již byly vykonány. Článek 57 se týká výměny relevantních informací mezi příslušnými orgány. Podle článku 58 výše uvedená ustanovení neodporují použití širších vnitrostátních právních předpisů upravujících zásadu ne bis in idem ve vztahu k soudním rozhodnutím vyneseným v zahraničí.

12.

Protokolem (č. 2) o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeným ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství (dále jen „protokol o schengenském acquis“) ( 12 ) byl tento soubor právních předpisů, který zahrnuje rovněž ÚPSD ( 13 ), začleněn do unijního práva pod označením „schengenské acquis“.

13.

Článek 2 odst. 1 tohoto protokolu zní takto:

„Ode dne vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost je schengenské acquis, včetně rozhodnutí výkonného výboru zřízeného na základě schengenských dohod, která byla vydána před zmíněným dnem, okamžitě použitelné pro třináct členských států uvedených v článku 1[ ( 14 )], aniž je dotčen odstavec 2 tohoto článku. […]

[…] Rada podle příslušných ustanovení smluv […] určí právní základ všech ustanovení a rozhodnutí, která tvoří schengenské acquis.

Ve vztahu k těmto ustanovením a rozhodnutím a v souladu s výše uvedeným určením vykonává Soudní dvůr Evropských společenství své pravomoci, které mu svěřují příslušná ustanovení smluv. […]

[…]

Dokud nejsou přijata výše uvedená opatření a aniž je dotčen čl. 5 odst. 2, považují se ustanovení a rozhodnutí, která tvoří schengenské acquis, za právní akty na základě hlavy VI Smlouvy o Evropské unii.“

14.

Schengenské acquis bylo začleněno do Smlouvy o FEU protokolem (č. 19) ( 15 ). Protokol (č. 36) o přechodných opatřeních, připojený ke Smlouvě o FEU ( 16 ), upřesňuje v článcích 9 a 10 právní účinky aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijatých na základě Smlouvy o EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost.

15.

Obviněný v původním řízení Z. Spasic je srbský státní příslušník, kterého stíhá Staatsanwaltschaft Regensburg (Německo) za to, že jako člen organizované skupiny spáchal dne 20. března 2009 v Miláně podvod. Oběť tohoto trestného činu, německý státní příslušník W. Soller, dala Z. Spasicovi výměnou za bankovky v hodnotě 500 eur, které se později ukázaly být falešné, částku 40000 eur v malých bankovkách.

16.

Zoran Spasic, na kterého vydal dne 27. srpna 2009 Staatsanwaltschaft Innsbruck (Rakousko) evropský zatýkací rozkaz z důvodu série podobných trestných činů spáchaných v Rakousku a Německu v roce 2008, byl dne 8. října 2009 zadržen v Maďarsku a poté předán rakouským orgánům. V Rakousku byl odsouzen rozsudkem ze dne 26. srpna 2010, který nabyl právní moci.

17.

Dne 25. února 2010 vydal Amtsgericht Regensburg (Německo) vnitrostátní zatýkací rozkaz týkající se podvodu spáchaného v Miláně, na základě kterého vydal Staatsanwaltschaft Regensburg dne 5. března 2010 evropský zatýkací rozkaz. Dne 20. listopadu 2013 vydal Amtsgericht Regensburg vůči Z. Spasicovi další rozšířený vnitrostátní zatýkací rozkaz, jehož bod I se týká trestného činu podvodu spáchaného dne 20. března 2009 v Miláně.

18.

Rozsudkem ze dne 18. června 2012 odsoudil Tribunale ordinario di Milano (Itálie) Z. Spasice v nepřítomnosti pro trestný čin spáchaný dne 20. března 2009 v Miláně k trestu odnětí svobody v délce jeden rok a k peněžitému trestu ve výši 800 eur. V této souvislosti bych chtěl uvést, že rozsudek Tribunale di Milano nabyl právní moci dne 7. července 2012, takže stíhání zahájené v Německu probíhalo částečně současně s italským řízením.

19.

Zoran Spasic je v současnosti v zajišťovací vazbě v Německu, a to od 6. prosince 2013, kdy jej na základě evropského zatýkacího rozkazu ze dne 5. března 2010 předaly rakouské orgány německým orgánům ( 17 ). V Rakousku zahájil Z. Spasic výkon osmiletého trestu odnětí svobody. Vzhledem k jeho předání německým orgánům byl výkon trestu uloženého v Rakousku dočasně přerušen. Ze spisu nicméně není jasné, zda je počítáno s návratem Z. Spasice do Rakouska před či po výkonu trestu případně uloženého v Německu.

20.

Obviněný napadl rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě u Amtsgericht Regensburg, přičemž v podstatě tvrdil, že na základě zásady ne bis in idem nemůže být stíhán pro čin spáchaný v Miláně, jelikož za tentýž čin již byl odsouzen pravomocným a vykonatelným rozsudkem Tribunale di Milano.

21.

Když tomuto návrhu nebylo vyhověno, předložil Z. Spasic Landgericht Regensburg doklad o zaplacení částky 800 eur dne 23. ledna 2014, čímž byl vykonán peněžitý trest uložený rozsudkem Tribunale di Milano.

22.

Rozhodnutím ze dne 28. ledna 2014 Landgericht Regensburg potvrdil rozhodnutí Amtsgericht Regensburg a upřesnil, že ponechání ve vazbě může být nadále založeno pouze na činu popsaném v bodě I zatýkacího rozkazu ze dne 20. listopadu 2013, a ve zbývající části opravný prostředek zamítl.

23.

U předkládajícího soudu, na který se obrátil poté, Z. Spasic poukazuje v podstatě na to, že podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD nemůže platně omezit působnost článku 50 Listiny a že by měl být v návaznosti na výkon trestu, který představuje zaplacení pokuty 800 eur, propuštěn na svobodu.

24.

Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Nürnberg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

V předkládacím rozhodnutí požádal předkládající soud o použití naléhavého řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Jak vyplývá ze spisu, podle německého práva nemůže vazba obviněného trvat déle než šest měsíců, není-li k tomu zvláštní důvod. Toto prodloužení přitom zjevně závisí na výkladu unijního práva.

26.

Dne 31. března 2014 rozhodl příslušný senát o použití naléhavého řízení v projednávaném případě. Věc byla v souladu s čl. 113 odst. 2 jednacího řádu přidělena velkému senátu.

27.

Písemná vyjádření předložili zástupci Z. Spasice, Německé spolkové republiky, Rady a Evropské komise. Na jednání, konaném dne 28. dubna 2014, byli vyslechnuti výše uvedení zúčastnění, jakož i Francouzská republika a Italská republika.

28.

Musím předeslat, že jsem toho názoru, že Soudní dvůr má pravomoc zodpovědět první předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU a druhou předběžnou otázku na základě článku 35 EU ( 18 ).

29.

Co se týče konkrétně druhé otázky ÚPSD má podle protokolu o schengenském acquis obdobný statut jako rozhodnutí, rámcová rozhodnutí nebo úmluvy ve smyslu článku 34 EU. Pravomoc Soudního dvora k zodpovězení druhé otázky je tedy založena na uvedeném článku 35 EU ( 19 ) ve spojení s článkem 2 a přílohou A rozhodnutí Rady 1999/436/ES ( 20 ), což ostatně potvrzuje velmi bohatá judikatura týkající se článku 54 ÚPSD.

30.

Naproti tomu je stran první otázky pravda, že podle bývalého článku K.7, ve znění vyplývajícím z Amsterodamské smlouvy (nyní článek 35 EU) byla pravomoc Soudního dvora vyloučena v případě přezkumu platnosti úmluv, jak v rámci řízení o předběžné otázce, tak v rámci kontroly legality. První položená otázka se však týká výslovně případné neslučitelnosti mezi Listinou a ustanovením ÚPSD, a nikoliv platnosti posledně uvedené úmluvy. V této souvislosti poukazuji na to, že článek 134 ÚPSD stanoví, že ustanovení této úmluvy se uplatňují, pouze pokud jsou slučitelná s právem Společenství ( 21 ).

31.

ÚPSD, která je nepochybně součástí unijního práva od své „komunitarizace“, nemůže uniknout požadavku kontroly z hlediska Listiny. Soudní dvůr totiž na základě své výlučné pravomoci zajišťuje podle článku 19 SEU dodržování práva při výkladu a provádění Smluv ( 22 ). Jeho pravomoc vykládat primární právo je třeba ve vztahu k ÚPSD považovat za prokázanou, jelikož se jedná o akt unijního práva sui generis, který je v hierarchii norem na stejné úrovni jako sekundární právo.

32.

Z judikatury každopádně vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc posoudit přímo použitelný akt sekundárního práva z hlediska Listiny ( 23 ).

33.

Provádění schengenského acquis, jehož součástí je článek 54 ÚPSD, týkající se zásady ne bis in idem, v rámci Unie má posílit evropskou integraci a především umožnit Unii, aby se stala rychleji prostorem svobody, bezpečnosti a práva, který má za cíl zachovat a rozvíjet. Tento ambiciózní cíl naráží ještě v současnosti na problém kompetenčních konfliktů v trestních věcech, v projednávaném případě mezi Italskou republikou jako místem trestného činu (locus delicti) a Spolkovou republikou Německo jako státem, jehož státním příslušníkem je oběť ( 24 ).

34.

Jak uvedla generální advokátka Sharpston ve stanovisku předneseném ve věci M, „[v] současnosti nejsou stanovena žádná pravidla platná pro celou Unii týkající se rozdělení výkonu soudní pravomoci v trestních věcech. Uplatnění zásady zákazu dvojího trestu řeší tento problém v omezené míře, někdy až svévolně. Není však dostatečnou náhradou za opatření směřující k řešení těchto konfliktů podle dohodnutých kritérií“ ( 25 ).

35.

Základním zdrojem zásady ne bis in idem na nadnárodní úrovni je přitom okolnost, že pokud trestný čin vykazuje prvky, které jej spojují s více právními řády, existuje riziko, že každý z nich si bude nárokovat pravomoc, a vznikne tak možnost kumulace státních postihů ( 26 ). Projednávaná věc však nevzbuzuje otázky v souvislosti s problémy týkajícími se uplatňování zásady ne bis in idem, které byly nedávno předmětem intenzivních diskusí v soudních a akademických kruzích jak na evropské, tak na vnitrostátní úrovni, zejména v případě trestního a správního stíhání za tentýž čin. V rámci těchto diskusí nadto vyvstala otázka, jak určit pojem „totožnost trestného činu“, jakož i pojem „pravomocného odsouzení“ v případě, kdy stíhání nebylo ukončeno rozhodnutím soudu.

36.

V tomto případě spadá projednávaná věc plně do působnosti článku 54 ÚPSD. Je totiž nesporné, že stíhání v Itálii a v Německu se týká téhož činu ( 27 ), totiž, mutatis mutandis, trestného činu podvodu. O trestním charakteru obou řízení nelze pochybovat ( 28 ), a to platí i o soudní povaze a dne 7. června 2012 nabyté právní moci rozsudku Tribunale ordinario di Milano ze dne 18. června 2012 ( 29 ).

37.

Jinak řečeno, jak prvek „bis“, tak prvek „idem“ jsou v projednávaném případě dány. Ve skutečnosti je jádrem projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD s ohledem na základní právo stanovené v článku 50 Listiny.

38.

V tomto ohledu je zřejmé, že podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD není uvedena v článku 50 Listiny. Dále poukazuji na to, že působnost článku 50 Listiny dosud nebyla v judikatuře Soudního dvora s konečnou platností vymezena.

39.

Zásada ne bis in idem se totiž uplatňuje i mimo takzvané „klasické“ trestní právo ( 30 ), přičemž nejběžnějším příkladem je právo hospodářské soutěže, v rámci kterého uplatnění zásady podléhá trojí podmínce, a sice totožnosti skutků, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu ( 31 ). Z toho tedy vyplývá, že týž hospodářský subjekt může být stíhán souběžně vnitrostátními orgány a Komisí a ty mu mohou uložit sankci za tentýž čin, protože obě řízení sledují odlišné cíle ( 32 ).

40.

Zásada ne bis in idem kromě toho platí v oblasti kontrol a postihování nesrovnalostí, ke kterým došlo podle unijního práva ( 33 ), což Soudní dvůr připomněl v souvislosti se souběžným uplatňováním správních sankcí ( 34 ).

41.

Mám tedy bez dalšího za to, že analýza zásady ne bis in idem z hlediska Listiny se v projednávané věci musí omezit pouze na oblast klasického trestního práva, a vyloučit tak otázky týkajících se správních sankcí, se všemi důsledky a specifiky, které uvedená oblast trestního práva s sebou může nést.

42.

Konečně s vědomím toho, že znění článku 50 Listiny je totožné se zněním článku 4 protokolu č. 7, přičemž jediný rozdíl se týká jejich územní působnosti, je třeba přezkoumat nejprve účinky judikatury Evropského soudu pro lidská práva na tuto oblast.

43.

Zásada ne bis in idem, označená Soudním dvorem za „obecný požadavek ekvity“ ( 35 ), je univerzálně uznávána ve vnitrostátních právních řádech. Mezinárodní právo veřejné však tuto zásadu státům neukládá a tato zásada nebyla považována za součást pojmu spravedlivého řízení ve smyslu článku 6 EÚLP ( 36 ).

44.

V unijním právu byla použitelnost zásady ne bis in idem ( 37 ) uznána Soudním dvorem již v roce 1966 rozsudkem Gutmann v. Komise ( 38 ). Jak Soudní dvůr konstatoval poté, „zásada non bis in idem, rovněž zakotvená v článku 4 protokolu č. 7 […], je základní zásadou práva Společenství, jejíž dodržování soud zajišťuje“ ( 39 ). Představuje tedy zdroj obzvláště bohaté judikatury, zejména v oblastech hospodářské soutěže a spolupráce v trestních věcech, jakož i v oblasti ochrany finančních zájmů Unie, což podle mne hovoří proti závěru, že existuje jediný a jednotný pojem „ne bis in idem“ ve všech oblastech unijního práva. Konečně, statut uvedené zásady jako základního práva byl uznán článkem 50 Listiny.

45.

Bez zacházení do podrobností je třeba připomenout, že zásada ne bis in idem zahrnuje dva odlišné právní aspekty či myšlenky ( 40 ). Na jedné straně jde o zákaz druhého stíhání v téže věci týkajícího se téže osoby („Erledigungsprinzip“, to znamená zásada vyčerpání řízení) a na druhé straně o zásadu započtení („Anrechnungsprinzip“), která znamená, že pokud již došlo k odsouzení pro tentýž trestný čin v jiné zemi, musí nové rozhodnutí uložený trest zohlednit tak, aby to vedlo ke snížení druhého trestu ( 41 ). Jak vysvětlil generální advokát Colomer, první aspekt je založen na požadavcích právní jistoty, zatímco druhý odráží spíše požadavky ekvity, jejichž nástrojem je pravidlo proporcionality ( 42 ).

46.

Je nesporné, že článek 54 ÚPSD se vzhledem ke svému znění týká pouze prvního aspektu, tedy zákazu dvojího stíhání, kdežto znění článku 50 Listiny a znění článku 4 protokolu č. 7 pokrývají oba aspekty.

47.

Článek 54 ÚPSD je prvním ustanovením, které stanoví závazné pravidlo ne bis in idem použitelné v přeshraničních vztazích v trestním právu ( 43 ). Ustanovení v podstatě totožné s ustanovením článku 54 ÚPSD sice figurovalo v Úmluvě o zákazu dvojího trestu, ale ta nevstoupila v platnost ( 44 ). Podmínka výkonu s nadnárodní působností měla kromě toho rovněž předchůdce v evropských úmluvách o vydávání ( 45 ).

48.

Důvody, proč autoři ÚPSD podmínili použitelnost zásady ne bis in idem tím, že sankce „již byla vykonána nebo je právě vykonávána, nebo již nemůže být vykonána“, se mi zdají zřejmé. Jak uvádí německá vláda a Komise, tato podmínka má zajistit, aby dotčená osoba byla skutečně potrestána za předmětný trestný čin alespoň jednou; jinak řečeno cílem tohoto ustanovení je zabránit beztrestnosti. Cíl zabránit beztrestnosti jasně vyplývá z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudků Miraglia ( 46 ) a Kretzinger ( 47 ).

49.

Zásada ne bis in idem, doprovázená podmínkou výkonu, byla následně začleněna do rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 48 ) a patří mezi důvody pro povinné odmítnutí výkonu uvedeného rozkazu ( 49 ). Před přijetím tohoto rámcového rozhodnutí se osoby, kterým byly uloženy trestněprávní sankce, mohly snadno vyhnout jejich výkonu přemisťováním mezi členskými státy, a zejména návratem do státu, jejichž byli státními příslušníky. Rámcové rozhodnutí, jakož i další akty unijního práva přijaté následně zvýšily efektivitu trestních stíhání v přeshraničních situacích a usnadnily výkon odsuzujících trestních rozsudků ( 50 ).

50.

Kromě toho podmínka výkonu koncipovaná podle téhož vzoru jako článek 54 ÚPSD figuruje v článku 7 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ( 51 ), jakož i v článku 10 Úmluvy o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie ( 52 ).

51.

Naproti tomu několik aktů sekundárního práva, zejména článek 9 rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ( 53 ), zmiňují zásadu ne bis in idem mezi důvody odmítnutí výkonu trestního rozsudku, aniž je tato zásada doprovázena podmínkou výkonu ( 54 ).

52.

Ačkoliv uznávám, že samotné objevení se účinnějšího mechanismu spolupráce v trestních věcech v unijním právu nemůže samo o sobě ovlivnit výklad podmínky výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD, nemůže tento vývoj nemít vliv na posouzení slučitelnosti uvedeného článku s článkem 50 Listiny, jakož i na jeho posouzení z hlediska proporcionality ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. Jak konstatovala Komise ve výše uvedené Zelené knize ( 55 ), „[t]ato podmínka byla odůvodněná v tradičním systému vzájemné pomoci, v němž bylo někdy obtížné vykonat trest v jiných členských státech. Je otázkou, zda je to ještě zapotřebí v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, kde k přeshraničnímu výkonu trestů dochází s pomocí nástrojů EU o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí“ ( 56 ).

53.

Na rozdíl od článku 54 ÚPSD se článek 4 protokolu č. 7 nevztahuje na přeshraniční vztahy, ale jeho působnost je striktně omezena na vnitrostátní situace. Jak jsem již uvedl, tento článek neobsahuje podmínku výkonu obdobnou podmínce stanovené v článku 54 ÚPSD, ale zahrnuje naproti tomu jak zákaz dvojího stíhání, tak zákaz dvojího trestu.

54.

Protokol č. 7, přijatý dne 22. listopadu 1984, byl ratifikován 43 členy Rady Evropy, včetně všech členských států Evropské unie s výjimkou Spolkové republiky Německo, Nizozemského království a Spojeného království velké Británie a Severního Irska. Jak vyplývá z návrhu dohody o dohody o přistoupení Evropské unie k EÚLP, nepatří tento protokol mezi opatření, k nimž je plánováno přistoupení Unie ( 57 ). Neexistenci zmínky o uvedeném protokolu v předkládacím rozhodnutí tedy může vysvětlovat to, že Spolková republika Německo jej neratifikovala ( 58 ). Při podpisu tohoto protokolu však učinila určitá prohlášení ( 59 ).

55.

Podle čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení dvakrát. Podle odstavce 2 uvedeného článku je nicméně možná obnova řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Článek 4 odst. 3 protokolu č. 7 zakazuje odstoupení od uvedeného článku podle článku 15 EÚLP, který umožňuje v případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence přijmout opatření směřující k odstoupení od závazků stanovených v EÚLP.

56.

Shrnuto, článek 4 protokolu č. 7 tedy zaručuje ochranu, která třebaže není absolutní, je přesto vyšší než ochrana stanovená ustanoveními EÚLP obecně.

57.

Ustanovení článku 4 protokolu č. 7 představují zdroj bohaté a různorodé judikatury Evropského soudu pro lidská práva, které podle mého názoru schází přesnost, pokud jde o vymezení pojmů „trestní stíhání“ nebo „trestní sankce“ a zejména pokud jde o výklad pojmu „trestný čin“.

58.

Pokud jde o posledně uvedenou otázku, Evropský soud pro lidská práva vyložil v rozsudku Zolotoukhine v. Rusko pojem „trestný čin“ tak, že se vztahuje na „skutkový stav, tvořený veškerými konkrétními okolnostmi, které se týkají téhož pachatele a které jsou jak časově, tak i místně vzájemně neoddělitelně spojeny“ ( 60 ). Přiblížil se tedy judikatuře Soudního dvora v souvislosti s článkem 54 ÚPSD a „totožnosti skutkových okolností“, která představuje jediné relevantní kritérium pro účely uplatnění uvedeného článku ( 61 ).

59.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva jednomyslně potvrzuje, že zásada ne bis in idem se vztahuje nejen na případ dvojího odsouzení, ale i na případ dvojího stíhání ( 62 ). Účelem článku 4 protokolu č. 7 je zakázat opakování trestních řízení, která jsou s konečnou platností ukončena. Rozhodnutí je považováno za konečné, „pokud s ním je spojena překážka věci pravomocně rozsouzené. Tak je tomu tehdy, jestliže proti rozsudku nelze podat odvolání, tj. nejsou-li možné žádné další řádné opravné prostředky nebo pokud strany tyto opravné prostředky vyčerpaly či marně uplynula lhůta k jejich podání“ ( 63 ).

60.

Z nedávného rozsudku vydaného ve věci Muslija v. Bosna a Hercegovina kromě toho vyplývá, že článek 4 protokolu č. 7 zakazuje pokračovat v souběžném stíhání poté, co jedno z řízení bylo završeno konečným rozhodnutím. V takovém případě musí být ostatní stíhání zastavena ( 64 ).

61.

Jak jsem již uvedl, článek 50 Listiny je formulován totožně jako článek 4 protokolu č. 7, přičemž jediný rozdíl se týká územní působnosti zásady ne bis in idem, která v případě Listiny zahrnuje celou Unii ( 65 ), kdežto v případě článku 4 protokolu č. 7 se tato působnost vztahuje pouze na území jednoho státu.

62.

Je nesporné, že Listina musí být vykládána v souladu s odpovídajícími ustanoveními EÚLP. Nicméně vyvstává otázka, zda tento přístup platí i v případech, kdy ustanovení EÚLP nezavazuje všechny členské státy. V tomto ohledu byly v souvislosti s plným zohledněním judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro účely výkladu zásady ne bis in idem v unijním právu již uvedeny různé názory ( 66 ).

63.

Podle mého názoru to, že některé členské státy neratifikovaly protokol č. 7, nemůže mít vliv na výklad článku 50 Listiny, jelikož tato skutečnost nemůže změnit působnost uvedeného ustanovení. V opačném případě by to znamenalo, že členským státům by byla přiznána pravomoc jednostranně vykládat obsah režimu základních práv Unie. Ve světle zásady autonomie unijního práva ve spojení s posláním Soudního dvora zajistit jeho jednotný výklad je to však třeba vyloučit.

64.

Je tedy třeba přistoupit k soudržnému výkladu článku 50 ve spojení s článkem 4 protokolu č. 7, přičemž je třeba vycházet ze zásady totožnosti smyslu těchto dvou ustanovení, pokud jde o totožné výrazy v nich obsažené.

65.

S ohledem na složitost projednávané problematiky navrhuji přezkoumat vztah mezi článkem 54 ÚPSD a článkem 50 Listiny následovně. Nejprve mám v úmyslu položit otázku týkající se případné neslučitelnosti těchto dvou ustanovení. Poté, nebude-li taková neslučitelnost zjištěna, navrhuji určit, zda se jedná o zásah do výkonu základního práva nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin. V rámci toho bude třeba přezkoumat, zda podmínka výkonu uvedená v článku 54 ÚPSD může představovat takový zásah. Nakonec bude třeba přezkoumat podmínky stanovené v článku 52 Listiny a zaměřit se především na podmínku respektování podstaty dotčeného základního práva, jakož i na přezkum proporcionality zásahu vyplývajícího z článku 54 ÚPSD s ohledem na článek 50 Listiny.

66.

Je nesporné, že podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD stanoví pro uplatnění zásady ne bis in idem dodatečné podmínky, které v článku 50 Listiny chybí, a které neodpovídají výjimkám, které připouští čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7.

67.

Domnívám se nadto, že uplatnění této podmínky vede k výsledku, který není věcně v souladu s výše uvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která je však použitelná a omezená pouze na vnitrostátní situace. Podmínka výkonu stanovená v článku 54 ÚPSD totiž sama o sobě nebrání v zahájení stíhání pro tentýž čin nebo pokračování v něm, třebaže trestní rozsudek v jiném členském státě nabyl právní moci.

68.

Neslučitelnost s EÚLP, kterou hájí pouze zástupce Z. Spasice, přichází v úvahu ve čtyřech situacích, které spadají pod výraz „v Unii“ uvedený v článku 50 Listiny. Jedná se o případ dvojího stíhání orgány Unie, dvojího stíhání vnitrostátními orgány a orgány Unie, dvojího stíhání na vnitrostátní úrovni a dvojího přeshraničního stíhání. S vědomím toho, že v oblasti spolupráce v trestních věcech jsou za současného stavu unijního práva relevantní pouze poslední dva případy, je třeba omezit debatu na ně.

69.

Podle mého názoru obzvláště vysoká ochrana zakotvená v článku 4 protokolu č. 7, podle něhož nikdo nemůže být stíhán dvakrát za tentýž čin, jakož i budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva, kde k přeshraničnímu výkonu trestů dochází s pomocí nástrojů unijního práva o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí, hovoří pro striktní uplatňování článku 50 Listiny. Z toho tedy na první pohled plyne neslučitelnost podmínky výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD a Listiny.

70.

Tento závěr nicméně může odporovat vysvětlením k Listině, která podle všeho při uplatňování zásady ne bis in idem rozlišují mezi vnitrostátními a přeshraničními situacemi.

71.

Podle uvedených vysvětlení „[p]okud jde o situace uvedené v článku 4 protokolu 7, totiž použití zásady v rámci jednoho členského státu, mají zaručená práva stejný smysl a stejný rozsah jako odpovídající právo v EÚLP“. Článek 50 tedy odpovídá článku 4 protokolu č. 7 k EÚLP, ale „jeho rozsah je rozšířen na úroveň Evropské unie mezi soudy členských států“. To podle všeho znamená, že v přeshraničních situacích se smysl a rozsah článku 50 Listiny mohou lišit od EÚLP. Zdá se však, že autoři vysvětlení měli spíše za to, že v nich uvedené acquis Unie představuje omezení výkonu základního práva stanoveného v článku 50 Listiny v souladu s jejím čl. 52 odst. 1.

72.

Nadto nepřesné znění článku 50 Listiny neumožňuje vyvozovat jednoznačné a jednotné závěry ve vztahu k řadě situací, v nichž se uvedená zásada může uplatnit, jak mimo klasické trestní právo, tak v jeho rámci, v případě situací, které jsou méně zjevné než v projednávaném případě.

73.

Ze všech těchto důvodů se nedomnívám, že by Soudní dvůr mohl podmínku výkonu jako takovou označit za neslučitelnou s Listinou.

74.

Pokud přijmeme výklad vysvětlení k Listině, jak je uveden výše, je podle mého názoru nemožné popírat existenci jakéhokoliv konfliktu mezi podmínkou výkonu a článkem 50 Listiny. Omezení základního práva nebo výjimka z něj však přichází v úvahu pouze tehdy, pokud dotčené pravidlo představuje zásah do předmětného základního práva ( 67 ).

75.

S odkazem na judikaturu vyšších německých soudů ( 68 ) a ve světle vysvětlení k Listině, ve znění aktualizovaném v roce 2007 ( 69 ), poukazuje předkládající soud na to, že článek 54 ÚPSD představuje omezující ustanovení ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. Podle předkládajícího soudu formulace „velmi omezené výjimky v uvedených úmluvách, které umožňují členským státům odchylku od pravidla ‚non bis in idem‘ “, v uvedených vysvětleních odkazuje na úmluvy ( 70 ), které obsahují zásadu ne bis in idem koncipovanou podle vzoru ÚPSD, nebo na jejich ustanovení o výjimkách, včetně článků 54 až 58 ÚPSD.

76.

Je pravda, že Soudní dvůr je podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SFEU a čl. 52 odst. 7 Listiny povinen k těmto vysvětlením náležitě přihlížet ( 71 ). To a contrario znamená, že Soudní dvůr jimi není vázán při výkladu Listiny. Nadto v případě, kdy uvedená vysvětlení odkazují na acquis Unie, pokud jde o sekundární právo, neznamená to podle mého názoru, že nelze zpochybnit slučitelnost tohoto acquis s Listinou s ohledem na vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora, jakož i vývoj unijního práva.

77.

Ačkoli nechci zaujímat stanovisko k otázce, jaké je postavení článků 55 až 58 ÚPSD s ohledem na čl. 52 odst. 1 Listiny, některá z těchto ustanovení podle mne jasně stanoví omezení základního práva, které představuje zásada ne bis in idem.

78.

Toto postavení je naproti tomu méně jasné v případě článku 54 ÚPSD. Cílem podmínky výkonu stanovené v uvedeném ustanovení je totiž spíše vymezit nebo upřesnit působnost pravidla ne bis in idem v přeshraničním kontextu, než zavést omezení nebo výjimku z tohoto pravidla. Je pravda, že Komise ve svém písemném vyjádření označuje podmínku výkonu za podmínku uplatnění článku 54 ÚPSD, a nikoliv za výjimku z tohoto ustanovení. Nicméně tato vnitřní kvalifikace ustanovení ÚPSD nemá vliv na vztah mezi článkem 54 ÚPSD jakožto celkem a článkem 50 Listiny z pohledu článku 52 Listiny.

79.

V tomto ohledu je tedy třeba položit si otázku, zda označení za omezení jako takové závisí na subjektivním či objektivním posouzení.

80.

V prvním případě představuje norma omezení ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny pouze v případě, že byla jako taková přijata. Tento případ, který by mohl vylučovat podmínku výkonu stanovenou v článku 54 ÚPSD z působnosti uvedeného článku 52, tedy vyžaduje, aby zákonodárce přijal normu za účelem omezení předmětného základního práva a při přijímání omezení rovněž zohlednil jeho proporcionalitu ve smyslu druhé věty uvedeného článku.

81.

Domnívám se však, že pojem „omezení“ uvedený v čl. 52 odst. 1 Listiny je třeba chápat v objektivním smyslu. Jakékoliv ustanovení unijního práva, nebo ustanovení vnitrostátního práva provádějící unijní právo, které může právně nebo fakticky omezit výkon práv a svobod zakotvených v Listině, tak může být předmětem posouzení jeho slučitelnosti s Listinou, a tedy jeho způsobilosti představovat omezení ve smyslu článku 52 Listiny. Přezkum slučitelnosti ustanovení unijního práva se základními právy zakotvenými Listinou, která se stala právně závaznou až v roce 2009, se nadto vztahuje i na dříve přijatá ustanovení ( 72 ).

82.

Uplatnění podmínky výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD tedy může představovat omezení základního práva vymezeného v článku 50 Listiny ve smyslu jejího čl. 52 odst. 1.

83.

Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr uznává, že, až na některé výjimky ( 73 ), se základní práva neprojevují jako absolutní výsady, avšak mohou obsahovat omezení za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným dotčeným opatřením a nepředstavují vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla ohrožena samotná podstata takto zaručených práv ( 74 ). Soudní dvůr tedy ve své judikatuře hledá mechanismus, který by umožnil nalézt spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými právy a zájmy na jedné straně a základními právy a hospodářskými svobodami na straně druhé ( 75 ), a toto vážení provádí rovněž s přihlédnutím k cílům, jimž omezení základního práva slouží ( 76 ).

84.

Evropský soud pro lidská práva uvažuje podobně ( 77 ) a připouští, že některá práva mohou být omezena za předpokladu, že zavedená omezení nenarušuje samotnou podstatu daného práva. Taková omezení jsou kromě toho slučitelná s předmětným ustanovením EÚLP pouze tehdy, pokud sledují legitimní cíl a pokud mezi použitými prostředky a sledovaným cílem existuje náležitý vztah přiměřenosti ( 78 ). Pokud jde konkrétně o určení zásahu do svobod vymezených EÚLP, zjištění zásahu neznamená porušení úmluvy, ale vyžaduje přezkoumání, zda takový zásah splňuje podmínky formální legality (je stanoven zákonem), věcné legality (sleduje legitimní cíle se zřetelem na předmětné ustanovení) a nezbytnosti v demokratické společnosti ( 79 ).

85.

Připomínám, že první věta čl. 52 odst. 1 Listiny dovoluje omezení základních práv zakotvených Listinou pod podmínkou, že jsou stanovena zákonem a respektují podstatu dotčených práv a svobod. Druhá věta uvedeného článku podřizuje tato omezení kritériu proporcionality ( 80 ).

86.

V projednávaném případě je zjevné, že podmínka výkonu splňuje kritérium, že musí být stanovena zákonem.

87.

Co se týče respektování podstaty dotčeného základního práva, domnívám se, nikoliv bez zaváhání, že toto kritérium podmínka výkonu také splňuje.

88.

V případě zásady ne bis in idem je totiž obtížné vymezit její jasnou podstatu. Na základě vývoje mezinárodní a vnitrostátní ochrany tohoto základního práva je však možné určit její „pevné jádro“. Podstatu tohoto základního práva je možné chápat tak, že spočívá v i) zákazu stíhání zahájeného po vyhlášení konečného rozsudku, ii) a to stíhání klasické trestněprávní povahy iii) orgány téhož státu iv) v případě totožnosti skutků, v) jakož i totožnosti jejich právní kvalifikace vzhledem k zájmu, který je chráněn podle použitelného vnitrostátního práva, vi) za předpokladu, že první řízení netrpí závažnou vadou a vii) neobjeví se nové důkazy. Toto základní právo však není použitelné na obzvláště závažné trestné činy, jako je genocida.

89.

Lze tedy připustit zásah mimo oblast klasického trestního práva v případech jednočinného souběhu trestných činů, jakož i v přeshraničních situacích. Posledně uvedeným případem je případ článku 54 ÚPSD, který nebrání novému trestnímu stíhání za tentýž čin, za který již byla dotčená soba odsouzena konečným rozsudkem v jiném členském státě. To je ostatně právě situace Z. Spasice.

90.

Vzhledem k těmto úvahám navrhuji mít za to, že článek 54 ÚPSD, který odráží zásadu ne bis in idem v přeshraničním kontextu, respektuje podstatu zásady ne bis in idem jakožto základního práva.

91.

Za těchto podmínek je tedy třeba ověřit proporcionalitu zjištěného zásahu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení těchto cílů ( 81 ).

92.

Co se týče cíle obecného zájmu, z něhož vychází omezení dotčené v projednávané věci, základní právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin, stanovené v článku 50 Listiny, je omezeno článkem 54 ÚPSD ve jménu Unií uznaného cíle zabránit beztrestnosti v kontextu vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic ve smyslu čl. 3 odst. 2 SEU, ve kterém je zaručen volný pohyb osob.

93.

Pokud jde o to, zda uplatňování podmínky výkonu je způsobilé dosáhnout cíle spočívajícího v zabránění beztrestnosti, je třeba si nejprve položit otázku, jaké je odůvodnění výkonu trestní pravomoci německých orgánů stíhat Z. Spasice po jeho odsouzení rozsudkem Tribunale di Milano, který nabyl právní moci. V tomto ohledu přicházejí podle mého názoru v úvahu dvě možnosti.

94.

Je-li důvodem stíhání snaha uložit Z. Spasicovi druhou sankci, která by byla přísnější než sankce vyplývající z rozsudku Tribunale di Milano ze dne 18. června 2012, jímž byl v návaznosti na dohodu mezi obviněným a státním zástupcem uložen snížený trest, za účelem zajistit vyšší ochranu oběti s německou státní příslušností, je nutné konstatovat, že unijní právo nepodmiňuje uplatňování zásady ne bis in idem harmonizací nebo sblížením trestněprávních předpisů členských států. Je tedy třeba, aby mezi členskými státy existovala vzájemná důvěra v jejich příslušné systémy trestního soudnictví a každý z uvedených států souhlasil s uplatňováním trestního práva platného v ostatních členských státech, i kdyby uplatnění jeho vlastního vnitrostátního práva vedlo k odlišnému řešení ( 82 ). Tento důvod tedy nelze přijmout jako odůvodnění uplatňování podmínky výkonu ve světle zásady proporcionality.

95.

Je-li naopak důvodem uplatnění podmínky výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD obava, aby v případě, že nedojde ke stíhání v Německu, nezůstal Z. Spasic nepotrestán za trestný čin, který spáchal v Miláně, je zásah do základního práva stanoveného v článku 50 Listiny v zásadě způsobilý zajistit dosažení cíle spočívajícího v zabránění beztrestnosti.

96.

Tato druhá možnost však zároveň zpochybňuje vzájemnou důvěru mezi členskými státy v jejich příslušné systémy trestního soudnictví. V této souvislosti bych rád uvedl, že dne 5. ledna 2013 přijalo státní zastupitelství při Tribunale di Milano rozhodnutí nařizující vzetí odsouzeného do výkonu trestu za účelem výkonu jeho trestu odnětí svobody v Itálii ( 83 ). Italská republika však za tímto účelem dosud nevydala evropský zatýkací rozkaz.

97.

To mě přivádí k přezkumu nezbytnosti uplatňování podmínky výkonu ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny.

98.

Podle mého názoru požadavek zabránit beztrestnosti nevyžaduje obecné uplatňování podmínky výkonu, jak jej upravuje článek 54 ÚPSD, jelikož za současného stavu unijního práva již nelze mít za to, že kritérium nezbytnosti je automaticky splněno.

99.

Otázka vznesená Komisí ve výše uvedené Zelené knize ohledně odůvodnění podmínky výkonu v kontextu přeshraničního výkonu založeného na nástrojích vycházejících ze vzájemného uznávání ( 84 ) se totiž ve skutečnosti stala relevantnější.

100.

Unijní právo poskytuje v současnosti méně invazivní právní nástroje sekundárního práva ( 85 ), které umožňují členským státům výkon trestních sankcí v případech, kdy se odsouzený nachází v jiném členském státě, jakož i výměnu souvisejících informací ( 86 ). Kromě toho vícero aktů sekundárního práva v oblasti spolupráce v trestním právu odkazuje na zásadu ne bis in idem, která není doprovázena podmínkou výkonu ( 87 ).

101.

Vystavovat v tomto kontextu osoby již odsouzené konečným trestním rozsudkem systematicky riziku dalšího stíhání v jiném členském státě překračuje meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

102.

Ačkoliv zároveň připouštím, že zásada, podle níž „každý trest má být vykonán“, je součástí právního státu ( 88 ), mám za to, že členské státy mají při volbě prostředků, které je třeba přijmout za účelem výkonu rozsudků vydaných vnitrostátními soudy, diskreční pravomoc. V případech spadajících do působnosti článku 54 ÚPSD je možné, že první členský stát ještě nechtěl nebo nemohl rozsudek vykonat, například s ohledem na vnitrostátní právní předpisy vyžadující při určení způsobu výkonu in concreto zvláštní postup, v důsledku nedostatku míst v zařízeních pro výkon trestu, jelikož dotčená osoba si odpykává jiný trest v jiném členském státě nebo kvůli individuální dohodě o odkladu výkonu trestu z rodinných důvodů nebo důvodů souvisejících se zdravotním stavem odsouzeného. Unijní právo tedy nemůže například uložit státu povinnost vydat evropský zatýkací rozkaz s cílem zabránit beztrestnosti ( 89 ).

103.

Ze všech těchto důvodů nesplňuje podmínka výkonu při svém obecném uplatňování kritérium proporcionality a nelze ji považovat za odůvodněný zásah do práva nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin ve smyslu článku 52 Listiny.

104.

V tomto ohledu je nutné konstatovat, že podle judikatury musí členské státy nejen vykládat, ale i uplatňovat akt sekundárního práva v souladu se základními právy ( 90 ). Tato povinnost s sebou může nést povinnost nepoužít dotčený akt ve všech situacích vyplývajících z jeho znění ( 91 ).

105.

Za současného stavu unijního práva totiž ještě existují omezené případy, kdy je uplatnění podmínky výkonu podle článku 54 ÚPSD třeba považovat za nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

106.

Tak je tomu zaprvé u situací, které spadají do působnosti čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva. Podle mého názoru je zjevné, že výjimku použitelnou v souladu s EÚLP na vnitrostátní situace lze uplatnit v přeshraničních situacích, na které se podle Listiny také vztahuje působnost základního práva ne bis in idem.

107.

Zadruhé, zločiny, jejichž pachatele jsou státy povinny potrestat podle obecného mezinárodního práva, jako jsou zločiny proti lidskosti, genocida a válečné zločiny, musí být stíhány podruhé, pokud by uplatnění zásady ne bis in idem vedlo k jejich beztrestnosti ( 92 ). Rozhodnutí Rady o vyšetřování a trestním stíhání genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů rovněž odráží nutnost striktního přístupu v tomto ohledu ( 93 ).

108.

Zatřetí za účelem zabránění beztrestnosti jsou nové stíhání a nový trest nezbytné rovněž v případě trvalé překážky vzájemné pomoci v oblasti výkonu rozhodnutí. O takový případ jde tehdy, když navzdory použití méně invazivních nástrojů, které mají orgány obou dotčených členských států k dispozici, nebo nejsou-li tyto nástroje použity, hrozí, že cíl Unie spočívající v zabránění beztrestnosti bude zmařen.

109.

Komise kromě toho správně připomíná povinnosti stanovené v článcích 10 až 12 rámcového rozhodnutí 2009/948, podle nichž orgány dvou dotčených členských států, které uplatňují navzájem si konkurující pravomoc vést trestní řízení, jsou povinny zahájit konzultace s cílem zabránit nepříznivým následkům vyplývajícím z existence souběžných řízení. Je pravda, že tato povinnost formálně zaniká po přijetí konečného rozhodnutí v jednom či druhém členském státě. Nicméně podle mého názoru může čl. 57 odst. 1 ÚPSD, vykládaný v souladu se zásadou loajality a v duchu ochrany základních práv, představovat pramen takové povinnosti ( 94 ).

110.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že za současného stavu unijního práva představuje uplatňování podmínky výkonu stanovené v článku 54 ÚPSD zásah, který je ve smyslu článku 52 Listiny přiměřený, a tedy odůvodněný, do základního práva nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin, uvedeného v článku 50 Listiny, v případech spadajících do působnosti čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7, jestliže jsou členské státy povinny potrestat činy podle mezinárodního práva nebo jestliže opatření použitelná podle unijního práva nepostačují k tomu, aby zabránila beztrestnosti. V tomto případě přísluší vnitrostátnímu soudu, aby určil, zda v projednávané věci jde o posledně uvedený případ.

111.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda ve smyslu článku 54 ÚPSD je třeba mít za to, že sankce uložená soudem smluvního státu „již byla vykonána“ nebo „je právě vykonávána“ nebo „již nemůže být vykonána“, pokud obviněný byl v souladu s právem smluvního státu odsouzen k trestu sestávajícímu ze dvou částí, a sice trestu odnětí svobody a peněžitému trestu, a vykonán byl pouze peněžitý trest.

112.

Zoran Spasic, který zaplatil pokutu ve výši 800 eur, poukazuje na to, že v návaznosti na takový částečný výkon je třeba sankci považovat za „vykonanou“ nebo „právě vykonávanou“ ve smyslu článku 54 ÚPSD. Podotýkám, že Komise ve svém vyjádření tento názor sdílí, vzhledem k částečnému výkonu trestu a skutečnosti, že kvůli vazbě obviněného v jiném členském státě je bezprostřední výkon druhé části trestu v praxi objektivně nemožný. Druhé trestní řízení, jehož cílem je zabránit beztrestnosti, není tedy podle Komise nutné.

113.

Pokud jde o povahu rozsudku, který vydal Tribunale di Milano, poukazuji v této souvislosti na to, že ze spisu vyplývá, že uvedený rozsudek byl vydán „v nepřítomnosti“ obviněného. Italský soud totiž jasně uvádí, že Z. Spasic se během řízení nacházel ve vězení v Rakousku. Z uvedeného rozsudku kromě toho rovněž vyplývá, že obviněný uzavřel se státním zástupcem dohodu za účelem snížení trestu podle článku 444 italského trestního zákoníku. Tento případ tedy nepředstavuje klasický příklad rozsudku vydaného v nepřítomnosti. Nicméně článek 54 ÚPSD je podle mne v projednávané věci plně použitelný, jelikož předchozí podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je pouze podmínka vydání konečného rozsudku smluvní stranou ( 95 ).

114.

Kromě toho připomínám, že zásada ne bis in idem uvedená v článku 54 ÚPSD hraje dvě zásadní role. Zaprvé představuje nejen pouhé procesní pravidlo, ale zásadní záruku občanů v právních systémech, které jsou založeny na tom, že jednotlivci se přiznává soubor práv a svobod ve vztahu k jednání orgánů veřejné moci. Uvedené ustanovení tedy představuje omezení výkonu práva stíhat a potrestat trestný čin ( 96 ). Zadruhé uvedený článek slouží při neexistenci harmonizace nebo sbližování trestněprávních předpisů členských států k zajištění právní jistoty prostřednictvím respektování rozhodnutí veřejných orgánů, která nabyla právní moci ( 97 ).

115.

Tento aspekt týkající se neexistence harmonizace je podle mne při zodpovězení projednávané otázky důležitý, a to vzhledem k různosti systémů ukládání trestů ve vnitrostátních právech. Výklad článku 54 ÚPSD tedy musí v jednotlivých případech respektovat druh uloženého trestu a specifika trestního systému členského státu, v kterém byl vydán odsuzující rozsudek ( 98 ).

116.

V projednávaném případě se jedná o odsouzení za jediný trestný čin. Na základě článku 640 italského trestního zákoníku uložil italský soud dva tresty, které se v italském trestním právu považují za „hlavní tresty“, a sice trest odnětí svobody a pokutu ( 99 ). Jak potvrdil na jednání zástupce italské vlády, nejedná se tedy o hlavní a vedlejší trest ve smyslu italského práva.

117.

Pokud jde o tři části podmínky výkonu ve smyslu článku 54 ÚPSD, je třeba konstatovat následující.

118.

Zaprvé, co se týče podmínky sankce, která „již byla vykonána“, zdá se jasné, že v případě uložení dvou trestů za stejný trestný čin, jako je tomu v případě italského rozsudku v této věci, nemůže výkon jedné z nich vést k závěru, že je uvedená podmínka splněna. Je pravda, že v tomto případě je třeba zaplacení pokuty 800 eur považovat za „vykonanou sankci“. Nicméně v případě trestu odnětí svobody je nepochybné, že obviněný jej dosud „nevykonal“.

119.

Odlišný výklad by totiž vedl k tomu, že zásada ne bis in idem uvedená v článku 54 ÚPSD by byla s ohledem na své dvě funkce připomenuté výše zbavena smyslu. Jak přitom Soudní dvůr připomněl ve věci Gözütok a Brügge, výklad uvedeného článku musí zajišťovat řádné uplatnění uvedené zásady ( 100 ).

120.

Každopádně, pokud jde konkrétně o trest odnětí svobody, je nesporné, že trest, ke kterému byl obviněný odsouzen, může doznat v průběhu svého výkonu změn: snížení délky, dočasné propuštění, předčasné propuštění, předčasné podmíněné propuštění. Trest odnětí svobody je tedy třeba považovat za „vykonaný“ v případě podmíněného propuštění, jelikož proces výkonu splňuje podmínku konečné a vyčerpávající povahy. Není tedy nutné, aby trest, ke kterému byla dotčená soba odsouzena, byl odpykán v celém rozsahu. V takovém případě nelze uložit nový trest, nedojde-li ke spáchání nového porušení nebo trestného činu ( 101 ).

121.

Zadruhé podmínka, že sankce musí být „právě vykonávána“, podle mne rovněž není v projednávané věci splněna.

122.

Pokud jde o trest odnětí svobody, vzhledem k tomu, že Z. Spasic není v italském vězení za účelem výkonu rozsudku Tribunale di Milano, není důvodu o nesplnění této podmínky pochybovat.

123.

V tomto ohledu podotýkám, že z rozsudku Tribunale di Milano ze dne 18. června 2012 vyplývá, že ve stadiu uvedeného rozsudku nebyl odklad výkonu požadován a případný odklad z úřední povinnosti podle italského práva již v tomto případě nepřichází v úvahu ( 102 ), jak potvrdil zástupce italské vlády na jednání. Připomínám, že Soudní dvůr již upřesnil, že trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, je v rozsahu, v němž postihuje nedovolené jednání odsouzeného, sankcí ve smyslu článku 54 ÚPSD. O uvedeném trestu je třeba mít za to, že je „právě vykonáván“ od okamžiku, kdy se odsouzení stalo vykonatelné, a v průběhu zkušební doby. Potom, jakmile zkušební doba uplyne, musí být trest považován za „již vykonaný“ ve smyslu téhož ustanovení ( 103 ).

124.

Konečně se zjevně nejedná o případ, kdy sankce podle práva státu, ve kterém byl rozsudek vynesen, „již nemůže být vykonána“. Z rozhodnutí státního zastupitelství při Tribunale di Milano ze dne 5. ledna 2013 vyplývá, že italské orgány vycházejí z toho, že trest odnětí svobody je vykonatelný.

125.

Navrhuji tedy odpovědět na druhou předběžnou otázku v tom smyslu, že podmínka stanovená v článku 54 ÚPSD není splněna, pokud obviněný byl v souladu s právem smluvního státu odsouzen k trestu sestávajícímu ze dvou samostatných částí, a sice trestu odnětí svobody a peněžitému trestu, a vykonán byl pouze peněžitý trest, kdežto druhý trest nebyl vykonán ani není právě vykonáván, ale podle práva členského státu, ve kterém byl rozsudek vynesen, ještě může být vykonán.

126.

Z těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Nürnberg odpověděl následovně: