—

za Unipol Assicurazioni SpA A. Frignanim a G. Ponzanellim, avvocati,

—

za německou vládu T. Henzem, jakož i J. Kemper a F. Wannek, jako zmocněnci,

—

za řeckou vládu L. Pnevmatikou, jako zmocněnkyní,

—

za španělskou vládu S. Centeno Huerta, jako zmocněnkyní,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Santorem, avvocato dello Stato,

—

za lotyšskou vládu I. Kalniņšem a I. Ņesterovou, jako zmocněnci,

—

za litevskou vládu D. Kriaučiūnasem, jakož i R. Janeckaitė a A. Svinkūnaitė, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi E. Montaguti a K.‑P. Wojcikem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. L 103, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 10, jen „první směrnice“), druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 8, s. 17; Zvl. vyd. 06/07, s. 3), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005 (Úř. věst. L 149, s. 14, oprava Úř. věst. L 265, s. 12, dále jen „druhá směrnice“), třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 129, s. 33; Zvl. vyd. 06/01, s. 249), ve znění směrnice 2005/14 (dále jen „třetí směrnice“) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. L 263, s. 11).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu, kde na jedné straně stojí Enrico a Carlo Petillo a na straně druhé společnost Unipol Assicurazioni SpA (dále jen „Unipol“), jehož předmětem je náhrada škody ze strany společnosti Unipol v rámci občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, jež utrpěli Enrico a Carlo Petillo z důvodu dopravní nehody.

3

Článek 1 první směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]“

4

Článek 3 odst. 1 této směrnice zní:

„Každý členský stát přijme [...] veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.“

5

Článek 1 odst. 2 a 3 druhé směrnice stanoví:

„1.   Pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.

2.   Aniž jsou dotčeny případné vyšší záruky, které mohou členské státy stanovit, vyžaduje každý členský stát, aby pojištění bylo povinné alespoň v případě těchto částek:

V případě nutnosti mohou členské státy stanovit přechodné období v délce až pěti let ode dne provedení směrnice [2005/14], během něhož musí přizpůsobit své minimální částky krytí částkám uvedeným v tomto odstavci.

Členské státy, které stanoví přechodné období, o tom vyrozumějí Komisi a uvedou trvání tohoto období.

Do třiceti měsíců od provedení směrnice [2005/14] zvýší členské státy záruky alespoň na polovinu úrovní stanovených v tomto odstavci.“

6

Článek 1 třetí směrnice zejména stanoví, že „pojištění uvedené v čl. 3 odst. 1 [první směrnice] [kryje] odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla“.

7

Článek 1a třetí směrnice stanoví:

„Pojištění podle čl. 3 odst. 1 [první směrnice] kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. Tímto článkem není dotčena ani občanskoprávní odpovědnost, ani výše náhrady škody.“

8

Z článku 30 směrnice 2009/103 vyplývá, že tato směrnice vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tj. dne 7. října 2009.

9

Článek 139 legislativního nařízení č. 209 ze dne 7. září 2005, kterým se stanoví zákoník soukromého pojištění (běžný doplněk GURI č. 239 ze dne 13. října 2005), ve znění ministerského nařízení ze dne 17. června 2011 (GURI č.147 ze dne 27. června 2011, dále jen „zákoník soukromého pojištění“), stanoví:

„1.   Náhrada újmy na zdraví způsobené lehkými zraněními v důsledku nehod způsobených provozem motorových vozidel nebo plavidel, se poskytuje podle následujících kritérií a pravidel:

2.   Pro účely odstavce 1 se ‚újmou na zdraví‘ rozumí dočasné nebo trvalé fyzické či psychické poškození osoby, které je možné ověřit prostřednictvím forenzního posouzení a které má negativní dopad na každodenní činnosti a sociální interakce v životě poškozené osoby, bez ohledu na případné důsledky týkající se schopnosti dotčené osoby vykonávat výdělečnou činnost. […]

3.   Výši náhrady újmy na zdraví vyplácené podle prvního odstavce může soud zvýšit nejvýše o pětinu, a to na základě spravedlivého a odůvodněného posouzení fyzického a psychického stavu poškozené osoby.

4.   Nařízením prezidenta republiky, které podléhá schválení Radou ministrů, na návrh ministra zdravotnictví ve spolupráci s ministrem práce a sociálních věcí, ministrem spravedlnosti a ministrem pro výrobní činnosti se stanoví zvláštní tabulka, ve které se uvádí různé formy fyzického a duševního poškození, a to v rozmezí od jednoho do devíti bodů invalidity.

5.   Částky uvedené v odstavci 1 jsou každoročně aktualizovány nařízením ministra hospodářství, a to v rozsahu odpovídajícím změně národního indexu spotřebitelských cen pro rodiny pracovníků a zaměstnanců, který stanoví Istituto nazionale di statistica [Národní statistický úřad] (ISTAT).

6.   Pro účely výpočtu částky uvedené v odst. 1 písm. a): se procentní bod invalidity rovnající se 1 násobí koeficientem 1,0; procentní bod invalidity rovnající se 2 se násobí koeficientem 1,1; procentní bod invalidity rovnající se 3 se násobí koeficientem 1,2; procentní bod invalidity rovnající se 4 se násobí koeficientem 1,3; procentní bod invalidity rovnající se 5 se násobí koeficientem 1,5; procentní bod invalidity rovnající se 6 se násobí koeficientem 1,7; procentní bod invalidity rovnající se 7 se násobí koeficientem 1,9; procentní bod invalidity rovnající se 8 se násobí koeficientem 2,1 a procentní bod invalidity rovnající se 9 se násobí koeficientem 2,3.“

10

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vozidlo, které řídil dne 21. září 2007 Mauro Recchioni, narazilo zadní částí do vozidla vlastněného Carlem Petillem, které řídil Enrico Petillo. Posledně uvedené osobě byla touto nehodou způsobena škoda na zdraví.

11

Enrico a Carlo Petillo podali na společnost Unipol, pojistitele M. Recchioniho, žalobu k Tribunale di Tivoli (okresní soud v Tivoli), kterou se domáhali, aby byla určena výhradní odpovědnost M. Recchioniho za uvedenou nehodu a aby byla společnosti Unipol kromě již vyplacené částky ve výši 6700 eur uložena úhrada částky ve výši 3350 eur z titulu náhrady majetkové újmy, jakož i úhrada částky ve výši 14155,37 eura z titulu nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl E. Petillo, namísto již vyplacené částky ve výši 2700 eur.

12

Předkládající soud uvádí, že italské právo upravuje nárok na plnou náhradu škody vyplývající z kvazideliktu v případě majetkové újmy v článku 2043 občanského zákoníku a v případě nemajetkové újmy článku 2059 tohoto zákoníku.

13

Podle ustálené judikatury italských soudů nemajetkovou újmu tvoří újma na zdraví vyplývající z fyzického či psychického poškození, morální újma plynoucí z morálního utrpení způsobeného tímto poškozením a další újmou vyplývající zejména z překážek, jež brání běžným a každodenním činnostem nebo nadprůměrnému osobnímu naplnění.

14

Corto constituzionale v rozsudku z roku 2003 prohlásil, že nemajetková újma má jednotnou strukturu a nedělí se na kategorie ani položky. Judikatura však nadále rozlišuje mezi částmi této újmy uvedenými v předchozím bodě tohoto rozsudku. Kromě toho italský právní systém ponechává ohodnocení této újmu na soudci.

15

Italský zákonodárce přitom s cílem omezit náklady na pojišťovací služby stanovil v článku 139 zákoníku soukromého pojištění zvláštní režim pro stanovení částek vyplácených z titulu nemajetkové újmy, kterou utrpěly osoby při nehodách způsobených provozem motorových vozidel nebo plavidel. Tento režim omezuje kritéria pro ohodnocení újmy používaná na jiné spory a možnost soudce zvýšit v závislosti na projednávaném případu výši náhrady škody o pětinu částky stanovené na základě článku 139 zákoníku soukromého pojištění.

16

Předkládající soud upřesňuje, že v případě, že by nemajetková újma, kterou utrpěl E. Petillo, měla jinou příčinu než dopravní nehodu, byla by podle použitelné italské právní úpravy a judikatury stanovena následovně:

tedy v celkové výši 10210,00 eura z titulu nemajetkové újmy a ve výši 445,00 eura na léčebné výlohy.

17

Vzhledem však k tomu, že dotčená újma byla způsobena dopravní nehodou, musí být částka, jež má být podle článku 139 zákoníku soukromého pojištění vyplacena, stanovena následovně:

tedy v celkové výši 4725,00 eur z titulu nemajetkové újmy a ve výši 445,00 eur na léčebné výlohy. Náhrada morální újmy je totiž vyloučena, jelikož ji zákoník soukromého pojištění neupravuje, i když se v tomto ohledu stále více objevuje judikatura, jež je pro poškozené příznivější.

18

Částky stanovené použitím různých metod výpočtu se tedy u stejné újmy liší o 5 485,00 eura. Kromě toho článek 139 zákoníku soukromého pojištění nepřiznává soudci možnost, aby v jednotlivých případech upravil výši újmy, jelikož je povinen provést pouhý výpočet, jenž omezuje jeho pravomoc rozhodovat spravedlivě.

19

Tribunale di Tivoli má zejména s odkazem na rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 20. června 2008, Celina Nguyen v. Norský stát (E‑8/07 EFTA Court Report 2008, s. 224), pochybnosti, zda je s první, druhou a třetí směrnicí, jakož i se směrnicí 2009/103 slučitelná vnitrostátní právní úprava, která v případě náhrady škody vyplývající z dopravní nehody nevylučuje z pojistného krytí nemajetkovou újmu, avšak neumožňuje náhradu morální újmy a omezuje náhradu škody u fyzického či psychického poškození ve srovnání s tím, co se v oblasti náhrady škody připouští podle ustálené judikatury vnitrostátních soudů.

20

Předkládající soud má konkrétně za to, že článek 139 zákoníku soukromého pojištění nedodržuje zásadu plného odškodnění za nemajetkovou újmu, jejíž zohlednění by v žádném případě nemělo být omezováno v závislosti na povaze události, která je příčinou poškození zdraví.

21

Za těchto okolností se Tribunale di Tivoli rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je s ohledem na [první, druhou a třetí směrnici] a [směrnici] 2009/103/ES, které upravují povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, přípustné, aby vnitrostátní zákonodárce členského státu – prostřednictvím právně závazných kritérií pro ohodnocení újmy, která se vztahují pouze na újmy způsobené dopravními nehodami – ve skutečnosti (z kvantitativního hlediska) omezil odpovědnost za nemajetkovou újmu, kterou nesou osoby (pojišťovny), jež jsou povinny ve smyslu těchto směrnic zajistit povinné pojištění škody z provozu motorových vozidel?“

22

Společnost Unipol a italská vláda zpochybňují přípustnost této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle jejich názoru předkládající soud nevysvětluje, čím může požadovaný výklad pravidel unijního práva přispět k vyřešení sporu v původním řízení. Kromě toho předkládací rozhodnutí neobsahuje vysvětlení k výběru ustanovení unijního práva, jejichž výklad je požadován, ani ke vztahu těchto ustanovení k vnitrostátní právní úpravě, jež se použije na spor v původním řízení.

23

V tomto ohledu stačí konstatovat, že z popisu skutkového a právního rámce obsaženého v předkládacím rozhodnutí, jak byl doplněn v odpověď na žádost Soudního dvora o vysvětlení adresovanou předkládajícímu soudu v souladu s článkem 101 jednacího řádu Soudního dvora, jakož i z popisu důvodů, které vedly předkládající soud k tomu, aby se obrátil na Soudní dvůr s touto předběžnou otázkou, vyplývá, že se odpověď na tuto otázku jeví užitečnou pro vyřešení sporu před tímto soudem, a že je tudíž tato otázka přípustná.

24

Úvodem je třeba uvést, jak správně tvrdily německá a španělská vláda, že vzhledem k datu nehody, která vedla ke sporu v původním řízení, není na skutkové okolnosti věci v původním řízení ratione temporis použitelná směrnice 2009/103. Kromě toho se na tento spor ratione materiae nevztahuje třetí směrnice, jelikož C. a E. Petillo nevykazují žádnou z charakteristik zvláště zranitelných poškozených, na které se tato směrnice zaměřuje. Předběžnou otázku je tedy třeba chápat tak, že se týká pouze výkladu první a druhé směrnice.

25

Je tedy třeba vycházet z toho, že podstatou otázky předkládajícího soudu je to, zda musí být čl. 3 odst. 1 první směrnice a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice vykládány tak, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví zvláštní režim náhrad nehmotné újmy, která je výsledkem lehkých zranění způsobených dopravními nehodami, který omezuje náhrady za tyto újmy ve srovnání s tím, co se připouští v oblasti náhrad za stejné újmy z jiných příčin než těchto nehod.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z preambule první a druhé směrnice vyplývá, že jejich účelem je zajistit volný pohyb jak vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území Unie, tak osob, které jimi cestují, a dále zaručit, že s osobami poškozenými nehodami způsobenými těmito vozidly bude zacházeno srovnatelným způsobem bez ohledu na to, na kterém místě Unie k nehodě dojde (rozsudek ze dne 23. října 2012, Marques Almeida, C‑300/10, bod 26 a citovaná judikatura).

27

První směrnice, upřesněná a doplněná zejména druhou směrnicí, tedy ukládá členským státům povinnost zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jejich území, bude kryta pojištěním, a zejména upřesňuje, které typy škod a poškozené třetí osoby má toto pojištění krýt (rozsudek ze dne 24. října 2013, Haasová, C‑22/12, bod 38).

28

Je však třeba připomenout, že se povinnost pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené třetím osobám provozem motorových vozidel neshoduje s rozsahem jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti pojištěného. Prvně uvedená povinnost je totiž vymezena a zaručena právními předpisy Unie, zatímco rozsah odškodnění je upraven především vnitrostátním právem (rozsudek ze dne 24. října 2013, Drozdovs, C‑277/12, bod 30).

29

V tomto ohledu již Soudní dvůr judikoval, že zejména z cíle první a druhé směrnice, jakož i z jejich znění vyplývá, že neusilují o harmonizaci režimů občanskoprávní odpovědnosti členských států a že za současného stavu unijního práva si mohou členské státy stanovit režim občanskoprávní odpovědnosti použitelný na nehody způsobené provozem motorových vozidel (výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 29 a citovaná judikatura).

30

Členské státy si proto s ohledem zejména na čl. 1 odst. 2 první směrnice a za současného stavu unijního práva zachovávají v rámci svých režimů občanskoprávní odpovědnosti v zásadě volnost při určování zejména škod způsobených motorovými vozidly, které musí být nahrazeny, rozsahu náhrady těchto škod, jakož i osob majících nárok na uvedenou náhradu (výše uvedené rozsudky Haasová, bod 41, a Drozdovs, bod 32).

31

Soudní dvůr zdůraznil, že členské státy jsou nicméně povinny zaručit, že občanskoprávní odpovědnost z provozu motorových vozidel použitelná podle jejich vnitrostátního práva bude kryta pojištěním v souladu s ustanoveními zejména první a druhé směrnice (výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 30 a citovaná judikatura).

32

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že členské státy musejí své pravomoci v této oblasti vykonávat v souladu s unijním právem a že vnitrostátní předpisy upravující odškodnění za nehody, které pramení z provozu motorových vozidel, nemohou zejména první a druhou směrnici zbavit jejich užitečného účinku (výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 31 a citovaná judikatura).

33

Z toho vyplývá, že volnost ponechaná členským státům určit škody kryté pojištěním, jakož i podmínky povinného pojištění, byla omezena zejména druhou směrnicí v tom ohledu, že se na jejím základě stalo krytí některých škod až do výše stanovených částek povinným. Mezi těmito škodami, jejichž krytí je povinné, figurují, tak jak uvádí čl. 1 odst. 1 druhé směrnice, zejména škody na zdraví (výše uvedené rozsudky Haasová, bod 46, a Drozdovs, bod 37).

34

Pod pojem „škoda na zdraví“ přitom spadá jakákoli újma, pokud na spor použitelné vnitrostátní právo upravuje nárok na její náhradu z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného, která vychází ze zásahu do osobnostní integrity, což zahrnuje jak fyzické, tak psychické utrpení (výše uvedené rozsudky Haasová, bod 47, a Drozdovs, bod 38).

35

Mezi škody, které musejí být nahrazeny v souladu zejména s první a druhou směrnicí, tedy spadají nemajetkové újmy, jejichž náhrada z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného je upravena vnitrostátním právem použitelným na daný spor (výše uvedené rozsudky Haasová, bod 50, a Drozdovs, bod 41).

36

V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru zaprvé vyplývá, že na rozdíl od okolností věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Marques Almeida, má vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení za cíl určení rozsahu nároku poškozeného na náhradu škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti pojištěného a neomezuje pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti.

37

Italské právo, jak ho popsal předkládající soud, totiž v článku 2059 občanského zákoníku obecně upravuje právo na náhradu nehmotné újmy, která vyplývá z dopravních nehod, a v článku 139 zákoníku soukromého pojištění stanoví pravidla pro určení rozsahu nároku na náhradu škody v případě škody na zdraví pramenící z lehkých zranění způsobených zejména takovými nehodami.

38

Kromě toho předkládající soud v odpověď na žádost Soudního dvora o vysvětlení, jež mu byla adresována v souladu s článkem 101 jednacího řádu Soudního dvora, uvedl, že italská vláda na jednání před Soudním dvorem potvrdila, že podle italského práva nesmí občanskoprávní odpovědnost pojištěného z titulu nemajetkových škod, jež utrpěly osoby v důsledku dopravní nehody, překročit částky kryté podle článku 139 zákoníku soukromého pojištění povinným pojištěním.

39

Je tedy třeba konstatovat, že tato vnitrostátní právní úprava je součástí vnitrostátního hmotného práva občanskoprávní odpovědnosti, na které odkazují první a druhá směrnice (per analogiam viz výše uvedený rozsudek Haasová, bod 58), a není takové povahy, aby omezovala krytí občanskoprávní odpovědnosti pojištěného (per analogiam viz výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 35).

40

Je třeba dodat, že pokud jde o povinné pojistné krytí uvedené v čl. 3 odst. 1 první směrnice ve vztahu k věcným škodám a škodám na zdraví, nic ve spisu nenasvědčuje tomu, že dotyčná vnitrostátní právní úprava nestanoví částky odpovídající minimálním částkám stanoveným v článku 1 druhé směrnice.

41

Zadruhé je třeba ověřit, zda tato vnitrostátní právní úprava automaticky vylučuje nebo neúměrně omezuje právo poškozených na náhradu škody z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

42

V tomto ohledu, jak uvedl generální advokát v bodech 69 až 74, 82 a 83 stanoviska, z judikatury připomenuté v bodech 30 až 32 tohoto rozsudku vyplývá, že první a druhá směrnice členským státům neukládají, aby si zvolily konkrétní systém pro určení rozsahu práva poškozeného na náhradu škody z občanskoprávní odpovědnosti pojištěného.

43

Tyto směrnice tak v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, jež vyžaduje, aby vnitrostátní soudy používaly závazná kritéria pro stanovení nahrazované nehmotné újmy, ani specifickým režimům, jež jsou přizpůsobeny zvláštnostem dopravních nehod, i když takové režimy v případě některých nehmotných škod stanoví způsob určení rozsahu práva na náhradu škody, jenž je pro poškozeného méně příznivý než režim, který se uplatní na právo na náhradu škody poškozených z jiných nehod než dopravních.

44

Konkrétně skutečnost, že při stanovení výše náhrady za nehmotnou újmu pramenící z lehkých zranění, jsou určité části výpočtu, jež se uplatní v oblasti náhrady škody poškozeným z jiných nehod než dopravních, vynechány nebo omezeny, nemá vliv na slučitelnost takové vnitrostátní právní úpravy s výše uvedenými směrnicemi, jelikož tato úprava automaticky nevylučuje ani neúměrně neomezuje právo poškozených na náhradu škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2011, Ambrósio Lavrador a Olival Ferreira Bonifácio, C-409/09, Sb. rozh. s. I-4955, bod 29, a výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 32).

45

V projednávaném případě přitom spis předložený Soudnímu dvoru neobsahuje nic, co by prokazovalo existenci takového automatického vyloučení nebo neúměrného omezení. Z uvedeného spisu totiž v první řadě vyplývá, že se náhrada škody poskytuje, dále že se nejokleštěnější způsob výpočtu stanovený pro účely takové náhrady vztahuje pouze na škody vyplývající z lehkých zranění a konečně že částka, která je výsledkem tohoto výpočtu, je úměrná zejména závažnosti utrpěných zranění a době trvání způsobené invalidity. Navíc tento systém soudci umožňuje, aby upravil výši přiznávané náhrady zvýšením až o pětinu vypočtené částky.

46

S ohledem na výše uvedené úvahy je nutno konstatovat, že v projednávaném případě není dotčena záruka upravená unijním právem, spočívající v tom, že občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorových vozidel určená na základě použitelného vnitrostátního práva musí být kryta pojištěním v souladu zejména s první a druhou směrnicí (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Marques Almeida, bod 38 a citovaná judikatura).

47

Z toho vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět v tom smyslu, že čl. 3 odst. 1 první směrnice a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice musí být vykládány tak, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví zvláštní režim náhrad za nehmotné újmy vyplývající z lehkých zranění způsobených dopravními nehodami, který omezuje náhrady za tyto újmy ve srovnání s tím, co se připouští v oblasti náhrad za stejné újmy vyplývající z jiných příčin než z těchto nehod.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 1 směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění a čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005, musí být vykládány tak, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která stanoví zvláštní režim náhrad za nehmotné újmy pramenící z lehkých zranění způsobených dopravními nehodami, který omezuje náhrady za tyto újmy ve srovnání s tím, co se připouští v oblasti náhrad za stejné újmy z jiných příčin než těchto nehod.