1.

Šíření jaderných zbraní představuje nepochybně jednu z nejzávažnějších hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti v tomto století. Ve hře je mimo jiné stabilita tak citlivých regionů jako je Blízký nebo Daleký východ.

2.

V rámci boje proti této hrozbě se Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) v řadě rezolucí ( 2 ) rozhodla vyvinout na Íránskou islámskou republiku tlak, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

3.

Cílem omezujících opatření stanovených Radou bezpečnosti tak je motivovat Íránskou islámskou republiku k dodržování jejích mezinárodních závazků, zejména přesvědčit tento stát ke spolupráci s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) ( 3 ), a současně předcházet riziku šíření jaderných zbraní, které s sebou nese rozvoj jaderného programu tohoto státu.

4.

Evropská unie se v rámci své společné zahraniční a bezpečností politiky (SZBP) rozhodla k tomuto postupu připojit provedením jednotlivých po sobě jdoucích rezolucí Rady bezpečnosti. Unií přijatá opatření zahrnují zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob a subjektů, o nichž se má za to, že přispívají k rozvoji íránského jaderného programu ( 4 ).

5.

Žaloby podané osobami a subjekty, které jsou předmětem těchto opatření, tvoří v současnosti čím dál tím větší část soudní agendy unijních soudů ( 5 ).

6.

V průběhu posledních měsíců tyto žaloby vedly téměř vždy ke zrušení napadených opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky ( 6 ). Tato zrušení vycházejí zpravidla buď ze zjištění porušení povinnosti tato opatření dostatečně odůvodnit, nebo z okolnosti, že Rada Evropské unie nepředložila pro svá tvrzení důkazy, anebo z obou těchto skutečností.

7.

Taková řada zrušení je podle mého názoru důsledkem úrovně soudního přezkumu, která není přizpůsobena specifikům dotčených opatření.

8.

Stejně jako v případě jiných věcí, o nichž v nedávné době Tribunál rozhodoval, totiž některé jeho závěry v rozsudku ze dne 25. dubna 2012, Manufacturing Support & Procurement Kala Naft v. Rada ( 7 ), podle mého názoru ponechávají stranou určitá kritéria a souvislosti, mezi nimi v prvé řadě preventivní povahu omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice.

9.

Cílem opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, je zabránit tomu, aby označené osoby nebo subjekty měly přístup k hospodářským nebo finančním zdrojům, které by mohly použít k podpoře jaderných činností, které představují riziko šíření jaderných zbraní, nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní.

10.

Má-li unijní soud posoudit legalitu opatření, jehož cílem je předcházet riziku, to znamená zabránit tomu, aby se hrozba uskutečnila, nemůže provádět přezkum, který je co do způsobu a intenzity totožný s přezkumem, jaký by musel provést v případě opatření postihujícího zjištěné porušení.

11.

Jak ukazuje napadený rozsudek, Tribunál přitom uplatňuje metodu přezkumu podle přístupu, který je ve skutečnosti přístupem klasického trestního práva.

12.

Pokud jde o rozdíl mezi prevencí a represí, je třeba zdůraznit, že obě se od sebe naprosto odlišují, jelikož cílem prevence není sankcionovat vykonaný čin, nýbrž zabránit vykonání budoucího činu. Vzhledem k tomu, že čin je budoucí, může být pouze eventuální. Z tohoto důvodu, kterým je snaha zabránit škodě, nelze uplatnění preventivního opatření z podstaty věci podmiňovat důkazem, že dotčená (fyzická nebo právnická) osoba je připravena a skutečně rozhodnuta vykonat určitý odsouzeníhodný čin nebo jej již vykonala, ale zjištěním, že existuje objektivní riziko, že tak učiní.

13.

V přístupu Tribunálu přesto shledávám požadavek důkazu, že subjekt, na který se vztahuje omezující opatření, se skutečně dopustil činů, k jejichž prevenci bylo toto opatření stanoveno.

14.

Tribunál se tím podle mého názoru dopustil nesprávného právního posouzení, když nezohlednil zvláštní povahu SZBP, jakož i pravomocí, které mají unijní orgány v této oblasti.

15.

To však neznamená, že pravomoc přezkoumávat omezující opatření, kterou Soudnímu dvoru výslovně svěřují samotné Smlouvy, má být pouze zdánlivá. To rozhodně ne.

16.

Naproti tomu, a aniž je tím jakkoliv snižována autorita Soudního dvora a význam jeho úlohy, ba právě naopak, Soudní dvůr musí zjevně a důsledně dbát na to, aby nezasahoval do pravomocí unijních orgánů v oblasti SZBP. Je tedy třeba přezkoumat samotnou podstatu preventivního opatření, jak je pojímáno ve specifické oblasti SZBP.

17.

Z okolností, za jakých bylo rozhodnuto o přijetí omezujících opatření vůči Íránské islámské republice, vyplývá, že byla vydána v tak napjaté atmosféře, že jsou ve skutečnosti přijímána s cílem zabránit potenciálnímu konfliktu v jedné části světa.

18.

Jinak řečeno, opatření přijímaná v této oblasti představují alternativu k válce nebo k uskutečnění válečných aktů, a mají proto zvláštní povahu.

19.

Podle mého názoru je zcela zjevné, že v těchto situacích, jejichž značný význam není třeba zdůrazňovat, nelze použití kritérií, která platí v klasickém trestním právu, přenést do oblasti prevence ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti v oblasti SZBP bez rizika, jako je tomu v projednávané věci, zásahu do posouzení vhodnosti opatření a způsobu jeho provedení ze strany příslušných politických orgánů, které je stanovují podle povahy a intenzity ohrožení, kterému chtějí zabránit.

20.

Podrobit dotčená opatření takovému přezkumu, který obecně zpochybňuje jejich uplatňování a účinnost, by znamenalo mít za to, že členské státy nebo unijní orgány hrozbu nebo stupeň donucení nezbytný k její neutralizaci přecenily, ačkoliv to podle mého názoru patří nesporně a výlučně do jejich pravomoci.

21.

Vyžadovat za těchto okolností od unijních orgánů, a tedy od členských států, aby prokázaly, že takový subjekt se již dopustil činů, které mají být zakázány, před tím, než jsou povolena opatření způsobilá jim zabránit, se zdá být obzvláště odtrženo od samotné povahy SZBP, jakož i nebezpečné reality světa.

22.

Soudnímu dvoru naproti tomu přísluší ověřit, zda přijatá opatření objektivně nevybočují z oblasti stanovené rozhodnutími přijatými Radou v oblasti SZBP a nepředstavují například zneužití řízení.

23.

Provádět soudní přezkum přizpůsobený preventivní povaze omezujících opatření vyžaduje od unijního soudu zohlednění zásady obezřetnosti. Jeho úloha tedy spočívá v ujištění se při respektování prostoru pro uvážení, který musí být přiznán příslušnému politickému orgánu, a na základě skutečností ve spise a kontextu, který má k dispozici, že posouzení existence rizika ze strany tohoto orgánu není zjevně nesprávné.

24.

V souladu s preventivním posláním omezujících opatření tedy úloha unijního soudu nespočívá v nabytí jistoty, že k jednání, jemuž chce příslušný politický orgán předejít, již došlo, nebo, jinak řečeno, že riziko, jehož realizaci chce tento orgán zabránit, se již naplnilo.

25.

Je samozřejmě přirozené, že unijní soud, veden snahou zajistit označeným osobám a subjektům účinnou soudní ochranu ve vztahu k opatřením, která se značně dotýkají jejich práv a svobod, nechce ze svého přezkumu učinit „prázdné gesto“.

26.

Nicméně s ohledem na tak prvořadý cíl, jakým je zachování mezinárodního míru a bezpečnosti ( 8 ), a vzhledem k utajení, v němž Íránská islámská republika rozvíjí svůj jaderný program, bude přezkum unijního soudu věrohodný a zároveň realistický pouze tehdy, pokud zohlední preventivní povahu omezujících opatření a odmítne argumentovat logikou represe, která neodpovídá opatřením předloženým mu k posouzení.

27.

Přizpůsobení přezkumu prováděného unijním soudem v případě omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice je rovněž nezbytné pro samotné zachování úlohy Unie v této oblasti na mezinárodní scéně.

28.

Projednávaná věc nabízí Soudnímu dvoru právě příležitost stanovit hlavní zásady soudního přezkumu, který je třeba provádět v případě opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, vztahujících se na osoby a subjekty, o nichž se má za to, že podporují šíření jaderných zbraní.

29.

V tomto ohledu budu hájit názor, že unijní soudce musí při ověřování toho, zda byla splněna povinnost uvést odůvodnění, posoudit dostatečnou přesnost a konkrétnost tohoto odůvodnění s tím, že zohlední kontext, v němž bylo přijato dotčené opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, a uvede jednotlivé důvody do vzájemné souvislosti, aniž je bude uměle oddělovat.

30.

Uvedu rovněž, že Radě nelze vytýkat, že porušila právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu společnosti dotčené v projednávané věci z toho důvodu, že jí neposkytla informace, které neměla k dispozici, nad rámec informací obsažených v odůvodnění.

31.

Pokud jde o posouzení opodstatněnosti odůvodnění, poukážu na to, že v případě, kdy unijní soud je s to na základě veškerých jemu dostupných skutečností ve spise a kontextu konstatovat, že riziko, které představuje osoba nebo subjekt pro boj proti šíření jaderných zbraní, je dostatečně prokázáno, lze o této osobě nebo tomto subjektu právem mít za to, že podporuje šíření jaderných zbraní, a může se na ni či na něj vztahovat opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky.

32.

Napadeným rozsudkem Tribunál zrušil rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ( 9 ), prováděcí nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ( 10 ), rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ( 11 ) a nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ( 12 ) (dále jen „sporné akty“), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají společnosti Manufacturing Support & Procurement Kala Naft Co., Tehran (dále jen „Kala Naft“).

33.

Kala Naft je íránská společnost, která je vlastněna společností National Iranian Oil Company (dále jen „NIOC“) a jejímž posláním je působit jako nákupní centrála pro aktivity skupiny posledně uvedené společnosti v oblastech ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu.

34.

V rámci omezujících opatření namířených proti Íránské islámské republice za účelem boje proti šíření jaderných zbraní ( 13 ) bylo vůči společnosti Kala Naft přijato opatření, jímž se zmrazují její finanční prostředky a hospodářské zdroje.

35.

Zařazení společnosti Kala Naft na dotčený seznam je důsledkem uplatnění ustanovení unijního práva, která vyžadují zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob nebo subjektů, o nichž bylo zjištěno, že se podílejí na jaderných činnostech Íránské islámské republiky vyvolávajících riziko šíření jaderných zbraní, nebo jsou s těmito činnostmi přímo spojeny nebo je podporují ( 14 ).

36.

Tento zápis byl odůvodněn následovně:

„Obchoduje se zbožím v odvětví ropy a plynu, které lze využít v íránském jaderném programu. Pokusila se získat materiál (vysoce odolná vrata ze slitiny [vrata z vysoce odolné slitiny]), pro který není žádné použití mimo jaderný průmysl. Má vazby na společnosti zapojené do íránského jaderného programu.“

37.

Kasační opravný prostředek se týká těch částí napadeného rozsudku, v nichž Tribunál:

38.

Kasační opravný prostředek Rady se opírá o dva důvody. Prvním důvodem Rada kritizuje odůvodnění Tribunálu v souvislosti s možností odnoží třetích států dovolávat se porušení jejich základních práv. Svým druhým důvodem Rada zpochybňuje posouzení Tribunálu týkající se odůvodnění opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, které bylo přijato vůči společnosti Kala Naft, práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu této společnosti, jakož i opodstatněnosti odůvodnění dotčeného opatření.

39.

Svým prvním důvodem Rada kritizuje odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 43 až 46 napadeného rozsudku, které je formulováno následovně:

40.

Rada se domnívá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že otázka, zda společnost Kala Naft má právo dovolávat se porušení svých základních práv, se netýká přípustnosti tohoto žalobního důvodu, nýbrž pouze jeho opodstatněnosti. Je toho názoru, že jestliže subjekt, který představuje vládní organizaci ve smyslu článku 34 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nemůže být nositelem základního práva na ochranu vlastnictví ani jiných základních práv, není oprávněn (locus standi) dovolávat se údajného porušení těchto práv u Tribunálu.

41.

Svůj argument opírá o článek 34 EÚLP, který vylučuje, aby k Evropskému soudu pro lidská práva podávaly stížnosti vládní organizace a podobné subjekty, a o další srovnatelná ustanovení, jako je článek 44 Americké úmluvy o lidských právech ( 15 ). Ratio legis vyloučení vládních subjektů spočívá na samotné podstatě základních práv. Státu totiž přísluší dodržovat základní práva fyzických a právnických osob spadajících do jeho jurisdikce, sám stát ovšem nositelem těchto práv být nemůže. Třebaže Smlouvy a Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) neobsahují ustanovení totožné s článkem 34 EÚLP, platí stejná zásada.

42.

Je tedy třeba určit, zda společnost Kala Naft je státním subjektem. V případě, že ano, vylučuje to podle Rady její oprávnění dovolávat se základních práv jako jejich nositelka.

43.

V tomto ohledu Rada zmiňuje:

44.

Pokud jde o společnost Kala Naft, Rada poukazuje na to, že podle článku 3.1 jejích stanov je jediným předmětem její činnosti působit jako nákupní centrála umožňující realizaci politik stanovených íránským ministerstvem pro ropu. Rada rovněž konstatuje, že společnost Kala Naft byla vytvořena společností NIOC a je v jejím 100% vlastnictví, přičemž posledně uvedená společnost je státní společností pod kontrolou íránského ministerstva pro ropu.

45.

Vazby společnosti NIOC na íránský stát již byly konstatovány v několika rozhodnutích. Rada v této souvislosti zmiňuje rozsudek, v němž francouzský Cour de cassation konstatoval, že společnost NIOC může požívat jurisdikční imunity přiznávané cizím státům nejen z důvodu zakladatelských vztahů mezi ní a íránským státem, ale rovněž z důvodu poslání veřejné služby, které NIOC plní ( 19 ). Rada cituje rovněž rozhodčí nález, v němž íránsko-americký soud pro stížnosti konstatoval, že NIOC jednala jako zástupce íránského státu ( 20 ).

46.

V souvislosti se strukturálními vazbami mezi společnostmi Kala Naft a NIOC ze stanov společnosti Kala Naft vyplývá, že jedná na účet společnosti NIOC a podle jí stanovených pravidel. Není tedy nijak nezávislá. Rada v této souvislosti poukazuje na to, že stanovy společnosti Kala Naft několikrát uvádějí, že orgány společnosti Kala Naft fungují podle pravidel, kterými se řídí společnost NIOC, že členové správní rady musí pracovat na plný úvazek pro společnost NIOC (článek 9 stanov) a že tento orgán je pověřen jednat na účet společnosti NIOC (článek 11 stanov).

47.

Vzhledem k těmto různým skutečnostem je třeba podle Rady připustit, že společnost Kala Naft je odnoží íránského státu. Rada poukazuje na to, že tato společnost disponuje zjevnými prostředky k pomoci íránskému státu při rozvoji jeho jaderného programu a nemá přitom žádnou autonomii umožňující jí vyhnout se požadavkům íránské vlády.

48.

Vzhledem k tomu, že Kala Naft jedná na účet íránského státu prostřednictvím společnosti NIOC, je třeba ji považovat za íránský vládní subjekt. Kala Naft se proto nemůže dovolávat základních práv. Tribunál tedy měl žalobu společnosti Kala Naft prohlásit za nepřípustnou.

49.

Rada uznává, že orgány vznesly tuto námitku až ve fázi ústní části řízení, ale poukazuje na to, že podmínky přípustnosti žaloby patří mezi nepominutelné podmínky řízení. Nadto uvádí, že tato námitka nepřípustnosti platí vůči všem žalobním důvodům uplatňovaným společností Kala Naft. Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby je návrh na zrušení rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, což představuje zásah do práva vlastnit majetek, nezáleží na tom, že některé z žalobních důvodů toto právo nezmiňují. Za nepřípustnou tedy měla být prohlášena žaloba jako celek.

50.

Komise má za to, že Tribunál měl žalobu prohlásit za nepřípustnou pouze částečně. Svou analýzu opírá o rozdíl mezi procesními právy, kterých se takový státní subjekt, jako je Kala Naft, může dovolávat, a základními právy, jako je právo vlastnit majetek, kterých se tyto subjekty dovolávat nemohou, a uvádí, že za nepřípustný měl být prohlášen pouze žalobní důvod vycházející z porušení práva vlastnit majetek.

51.

Kala Naft na tyto argumenty odpovídá zaprvé, že Rada nikdy nezpochybnila přípustnost žaloby, nýbrž pouze možnost společnosti Kala Naft dovolávat se základních práv. Tribunál právem rozhodl, že žalobní důvod se týká opodstatněnosti žaloby. Podmínky, na které se váže požívání práva, představují věcnou otázku, a nikoliv otázku přípustnosti. Za těchto podmínek Rada tím, že nyní tvrdí, že žaloba podaná společností Kala Naft je nepřípustná pro nedostatek aktivní legitimace, uplatňuje před Soudním dvorem nový důvod, který je tudíž sám nepřípustný.

52.

Zadruhé Kala Naft uvádí, že tento důvod týkající se opodstatněnosti žaloby byl uplatněn poprvé na jednání a nejde o nepominutelný důvod. Jednalo se tedy o nový důvod, který byl v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu nepřípustný.

53.

Zatřetí je nesprávné tvrdit, že Kala Naft nebyla oprávněna podat žalobu k Tribunálu z důvodu, že představuje odnož íránského státu. Kala Naft poukazuje na to, že na rozdíl od článku 34 EÚLP žádné ustanovení Smlouvy o FEU nezakazuje státu podat žalobu k unijním soudům. Svrchovanost státu se projevuje jurisdikční imunitou, která mu umožňuje, aby nebyl žalován před soudem, ale nezakazuje jednomu svrchovanému subjektu podrobit se dobrovolně jurisdikci jiného svrchovaného subjektu.

54.

Kala Naft kromě toho nesouhlasí s tím, že je odnoží íránského státu. Skutečnost, že je plně vlastněna íránským státem, jí nebrání ve výkonu vlastní a samostatné činnosti. Zpochybňuje výše uvedené rozhodnutí francouzského Cour de cassation, které podle ní nerozlišuje, jak je v členských státech obvyklé, mezi akty iure gestionis a iure imperii. Cituje v tomto ohledu rozhodnutí německého Bundesverfassungsgericht, který připustil zabavení finančních prostředků společnosti NIOC z důvodu, že tyto prostředky nepředstavují majetek určený ke svrchovaným účelům ( 21 ).

55.

Začtvrté Kala Naft připomíná bod 25 odůvodnění rozhodnutí 2010/413, podle něhož „[t]oto rozhodnutí dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména v Listině […], a především právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, právo na vlastnictví a právo na ochranu osobních údajů. Toto rozhodnutí by mělo být uplatňováno v souladu s těmito právy“, jakož i výňatek dopisu Rady ze dne 29. července 2010, jímž byla společnost Kala Naft informována o svém zařazení na seznam, který upřesňoval:

„[…] your attention is also drawn to the possibility of challenging the Council’s decision before the General Court of the European Union, in accordance with the conditions laid down in Article 275, 2nd paragraph, and Article 263, 4th and 6th paragraphs, of the Treaty on the Functioning of the European Union.“

56.

Zapáté Kala Naft poukazuje na to, že kdyby měla být považována za státní subjekt, jakékoliv proti ní přijaté omezující opatření by bylo protiprávní, neboť by bylo v rozporu s čl. 215 odst. 2 SFEU, který umožňuje omezující opatření pouze vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům.

57.

Teze, kterou uplatňuje Rada na podporu svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku, spočívá v tom, že Kala Naft se coby odnož íránského státu nemůže před unijním soudem dovolávat ochrany a záruk souvisejících se základními právy, ať již procesními nebo hmotnými. Rada, která má za to, že se jednalo o podmínku přípustnosti žaloby společnosti Kala Naft k Tribunálu, patřící mezi nepominutelné podmínky řízení, Tribunálu vytýká, že se touto otázkou zabýval z hlediska opodstatněnosti uplatněných žalobních důvodů, a nikoli z hlediska jejich přípustnosti. Tvrdí, že Tribunál měl prohlásit žalobu společnosti Kala Naft za nepřípustnou jako celek, zatímco Komise má za to, že Tribunál měl prohlásit žalobu na nepřípustnou pouze zčásti, v rozsahu, v němž se jednalo o žalobní důvod týkající se porušení práva vlastnit majetek.

58.

Podle mého názoru se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když posuzoval otázku, zda se odnož třetího státu může dovolávat ochrany a záruk souvisejících se základními právy, či nikoliv, jako otázku týkající se merita věci, a nikoliv jako otázku přípustnosti.

59.

Vzhledem k tomu, že nebylo pochyb o tom, že žaloba společnosti Kala Naft spadá pod čl. 275 druhý pododstavec SFEU, že tato společnost byla oprávněna napadnout své zařazení na seznam u unijního soudu, jelikož toto opatření se jí ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU bezprostředně a osobně týkalo, a že její právní zájem na podání žaloby nebyl zpochybněn, Tribunál mohl mít právem za to, že otázka, zda se společnosti Kala Naft může dovolávat ochrany a záruk souvisejících se základními právy, či nikoliv, jde nad rámec přezkumu podmínek přípustnosti a týká se merita sporu. Podle mého názoru se jedná o otázku, která je-li v rámci řízení uplatněna účastníky včas, musí být případně předmětem předběžného posouzení v rámci přezkumu opodstatněnosti uplatňovaných žalobních důvodů.

60.

Vzhledem k tomu, že argumentace Rady a Komise byla předložena poprvé na jednání Tribunálu – a tyto orgány netvrdily, že by se zakládala na právních či skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení – představovala nový důvod ve smyslu čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu Tribunálu, který Tribunál správně prohlásil za nepřípustný.

61.

Odkaz Rady a Komise na článek 34 EÚLP, který nedovoluje přípustnost stížností podaných k Evropskému soudu pro lidská práva vládními organizacemi, není relevantní. Jak nedávno uvedl Tribunál ( 22 ), článek 34 EÚLP je procesním ustanovením, které se nevztahuje na řízení před unijním soudem. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále platí, že cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby stát, který je smluvní stranou EÚLP, byl před uvedeným soudem zároveň žalobcem a žalovaným ( 23 ). Takové odůvodnění není použitelné na spory o neplatnost v unijním právu. Toto právo stanoví v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU podmínky přípustnosti žaloby na neplatnost, které jsou vlastní tomuto právu a řídí se jinou logikou, než jakou vyjadřuje článek 34 EÚLP. Přípustnost žalob podaných odnožemi třetích států proti omezujícím opatřením nelze vázat na dodatečnou – negativní – podmínku, a sice tu, že není namítáno porušení základních práv.

62.

Odhlédnu-li od tohoto problému zařazení pod přípustnost nebo meritum žaloby, teze, že takový subjekt, jako je společnost Kala Naft, se nemůže u unijního soudu dovolávat porušení svých základních práv s cílem zpochybnit omezující opatření, které bylo vůči ní přijato, je podle mého názoru zjevně nesprávná.

63.

Jak Rada prokázala ( 24 ), mezi společností Kala Naft a veřejným íránským subjektem NIOC, a tedy nepřímo íránským státem, existuje řada strukturálních a funkčních vazeb, které umožňují považovat společnost Kala Naft za odnož íránského státu, anebo přinejmenším mít o ní za to, že jedná nikoliv samostatně, nýbrž na účet tohoto státu. Jak vyplývá jednoznačně z článku 3.1 jejích stanov, předmětem činnosti této nákupní centrály je realizace politik stanovených íránským ministerstvem pro ropu.

64.

Toto konstatování však podle mého názoru takovému subjektu nebrání se dovolávat u unijního soudu porušení jeho základních práv s cílem napadnout legalitu vůči němu přijatého omezujícího opatření. Víme-li, že žaloby namířené proti omezujícím opatřením se opírají především o důvody vycházející z porušení základních práv, jako je právo na obhajobu, právo na účinnou soudní ochranu nebo i právo vlastnit majetek, teze Rady vede jednoduše k tomu, že osoby a subjekty, které jsou z toho či onoho důvodu závislé na třetím státu, zbavuje práva na účinný procesní prostředek.

65.

Kromě toho několik ustanovení primárního práva umožňuje tuto tezi snadno vyvrátit.

66.

Článek 215 SFEU představuje právní základ umožňující Radě přijmout omezující opatření vůči třetím státům, osobám a subjektům, které jsou s nimi propojeny, jakož i nestátním osobám a subjektům.

67.

Pokud je cílem omezujících opatření vyvinout tlak na třetí stát, jako je tomu v projednávané věci, může takový postup zahrnovat opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky náležící osobám nebo subjektům, které jsou spojeny s režimem dotyčné třetí země ( 25 ). Nic nenaznačuje, že by se na takové osoby nebo subjekty měly z důvodu jejich vazeb na třetí stát, vůči němuž směřuje postup Unie, vztahovat menší právní záruky, než jakých se mohou dovolávat osoby a subjekty bez takových vazeb na třetí stát. Poukazuji v této souvislosti na to, že čl. 215 odst. 3 SFEU, který stanoví, že „[a]kty uvedené v tomto článku obsahují nezbytná ustanovení o právních zárukách“, v tomto smyslu nerozlišuje. Kromě toho prohlášení k článkům 75 a 215 Smlouvy o fungování Evropské unie ( 26 ) připomíná nutnost dodržování základních práv a svobod fyzických osob a subjektů dotčených omezujícími opatřeními, přičemž nečiní rozdíl podle toho, zda mají s třetím státem více či méně úzké vazby, či dokonce jsou jeho součástí.

68.

Mimoto poukazuji, stejně jako Tribunál ve výše uvedených rozsudcích Bank Mellat v. Rada a Bank Saderat Iran v. Rada ( 27 ), na to, že ani Listina, ani Smlouvy neobsahují ustanovení vylučující právnické osoby, které jsou odnožemi států, z nároku na ochranu základních práv. Ustanovení Listiny, která jsou z hlediska žalobních důvodů uplatněných společností Kala Naft relevantní, zejména její články 17, 41 a 47, naopak zaručují práva „každému“ a tento výraz zahrnuje i takové právnické osoby, jako je tato společnost.

69.

Stejný závěr lze učinit i na základě sekundárního práva, s odkazem na bod 25 odůvodnění rozhodnutí 2010/413, který uvádí, že toto rozhodnutí „dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména v Listině […], a především právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, právo na vlastnictví a právo na ochranu osobních údajů. Toto rozhodnutí by mělo být uplatňováno v souladu s těmito právy a zásadami“.

70.

Jediným omezením možnosti odnože třetího státu dovolávat se ochrany a záruk souvisejících se základními právy, které lze vysledovat, je, že k tomu, aby bylo možno se jich užitečně dovolávat, musí být přizpůsobeny fyzické nebo právnické povaze osoby, která se jich dovolává.

71.

Nakonec je třeba zdůraznit, že teze zastávaná Radou a Komisí je o to překvapivější, že přímo naráží na Smlouvami stanovený požadavek činnosti Unie na mezinárodní scéně, která respektuje základní práva. V tomto ohledu stačí odkázat na článek 205 SFEU ve spojení s článkem 21 SEU.

72.

S ohledem na veškeré tyto skutečnosti musí být tedy tato teze rozhodně odmítnuta a první důvod kasačního opravného prostředku uplatněný Radou zamítnut jako neopodstatněný.

73.

Z obecnějšího hlediska by bylo podle mého názoru vhodné, aby Soudní dvůr využil projednávané věci k tomu, aby skoncoval s myšlenkou, několikrát obhajovanou Radou a Komisí při příležitosti jiných žalob a zastávanou Tribunálem v rozsudku ze dne 19. května 2010, Tay Za v. Rada ( 28 ), podle níž se základní práva, a konkrétně právo na obhajobu, nevztahují na osoby a subjekty určené v příloze nařízení o přijetí režimu omezujících opatření vůči třetímu státu ( 29 ). Tato argumentace je předmětem bodů 86 až 91 napadeného rozsudku. Vychází z podle mne umělého rozlišování mezi osobami a subjekty, vůči nimž byla omezující opatření přijata z důvodu jejich vlastní činnosti, a těmi, vůči nimž byla přijata z důvodu jejich příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů. Podle této teze se práva na obhajobu mohou dovolávat pouze prvně uvedené osoby a subjekty.

74.

I když Tribunál dospěl v napadeném rozsudku k uspokojivému výsledku, neboť uznává, že společnost Kala Naft se může dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu, úvahy, které rozvíjí v bodě 88 tohoto rozsudku, jsou podle mne nesprávné. Konstatuje, že na rozdíl od osob, kterých se týkala věc, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Tay Za v. Rada, „byla omezující opatření vůči [společnosti Kala Naft] přijata na základě domněnky, že je sama zapojena do šíření jaderných zbraní, a nikoli z důvodu její příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů napojených na Íránskou islámskou republiku“. Potvrzuje tak myšlenku rozlišování mezi dvěma kategoriemi osob a subjektů s ohledem na jejich způsobilost dovolávat se práva na obhajobu. Projednávaná věc přitom ukazuje irelevanci takového rozlišování. Jak uvedu dále, strukturální a funkční vazby společnosti Kala Naft na íránský stát jsou totiž právě jednou ze skutečností umožňujících závěr, že uvedená společnost podporuje íránský jaderný program.

75.

Na podporu svých úvah se Tribunál mohl v případě práva na obhajobu držet tvrzení, že unijní zákonodárce takové rozlišování nezavedl. V bodě 90 napadeného rozsudku tak správně uvedl, že „čl. 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 15 odst. 3 nařízení [(ES)] č. 423/2007[ ( 30 )] a čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu“, a že „[d]održování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem“.

76.

Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, který je rozdělen do tří částí, kritizuje Rada následující body napadeného rozsudku.

77.

Omezující opatření vůči společnosti Kala Naft byla založena na třech důvodech. V napadeném rozsudku Tribunál zamítl jako neopodstatněný žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění v rozsahu, v němž se týkal prvního a druhého důvodu uvedeného Radou. Co se týče prvního důvodu, Tribunál měl za to, že poskytnuté odůvodnění společnosti Kala Naft umožňovalo ověřit opodstatněnost sporných aktů a hájit se před Tribunálem a Tribunálu pak provést přezkum ( 31 ). V případě druhého důvodu měl Tribunál za to, že společnosti Kala Naft umožnil zpochybnit reálnost údajného pokusu o koupi vrat z vysoce odolné slitiny a tvrdit, že tato vrata, která používá, nejsou určena pouze pro jaderný průmysl ( 32 ).

78.

Nicméně témuž žalobnímu důvodu vyhověl v rozsahu, v němž se týkal třetího důvodu, a to s následujícím odůvodněním:

„79 Naproti tomu třetí důvod, podle něhož má žalobkyně vazby na společnosti zapojené do íránského jaderného programu, je nedostatečný, neboť jí neumožňuje zjistit, jaký typ vazeb a s jakými subjekty je jí ve skutečnosti vytýkán, takže není schopna ověřit opodstatněnost tohoto tvrzení a zpochybnit je ani s minimální mírou přesnosti.“

79.

Tribunál následně v bodě 80 napadeného rozsudku rozhodl „napadené akty […] zrušit potud, pokud se jedná o třetí z uváděných důvodů“. Poté v bodě 81 napadeného rozsudku upřesnil, že „[v]zhledem k tomu, že tyto tři důvody jsou na sobě nezávislé, nevede tento závěr ke zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž zavádějí omezující opatření vůči žalobkyni. Při zkoumání ostatních žalobních důvodů, zejména osmého žalobního důvodu týkajícího se nesprávného posouzení skutkového stavu, však nebude možné ke třetímu důvodu uplatněnému Radou přihlédnout“.

80.

Tribunál dále v rámci přezkumu třetího žalobního důvodu, vycházejícího z porušení práva společnosti Kala Naft na obhajobu a jejího práva na účinnou soudní ochranu, odpověděl na argument, kterým tato společnost tvrdila, že neměla přístup ke skutečnostem a informacím, které se jí týkaly, obsaženým ve spise Rady, navzdory výslovné žádosti v tomto směru učiněné v dopise ze dne 12. září 2010. Kala Naft tímto dopisem Radu v podstatě žádala, aby ji „přiměřeně podrobným způsobem“ informovala o třech uváděných důvodech. Po konstatování, že Rada na tuto žádost ve svém dopise ze dne 28. října 2010 neodpověděla, dospěl Tribunál k závěru, že Rada porušila právo společnosti Kala Naft na obhajobu, když na její včas učiněnou žádost o zpřístupnění spisu neodpověděla ( 33 ). Tribunál z toho poté vyvodil, že bylo porušeno právo této společnosti na účinnou soudní ochranu, což ho vedlo k vyhovění třetímu žalobnímu důvodu, a tedy i ke zrušení sporných aktů v rozsahu, v němž se týkají společnosti Kala Naft.

81.

Tribunál uvedl, že podle tvrzení Rady její spis neobsahuje jiné důkazy či informace než ty, které byly uvedeny v odůvodnění sporných aktů, a poté dospěl k závěru, že „s ohledem na hospodárnost řízení a v zájmu řádného výkonu spravedlnosti“ je vhodné přezkoumat sedmý a osmý žalobní důvod, vycházející z nesprávného právního posouzení v souvislosti s pojmem „zapojení do šíření jaderných zbraní“ a z nesprávného posouzení skutkového stavu v souvislosti s činností společnosti Kala Naft.

82.

Pokud jde o sedmý žalobní důvod, vycházející z nesprávného právního posouzení v souvislosti s pojmem „zapojení do šíření jaderných zbraní“, uvedl Tribunál následující odůvodnění:

83.

Konečně, o osmém žalobním důvodu vycházejícím z nesprávného posouzení skutkového stavu v souvislosti s činností žalobkyně Tribunál rozhodl takto:

84.

Rada zaprvé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když každou ze tří skutečností, které odůvodňovaly zařazení společnosti Kala Naft na seznam, přezkoumával zvlášť a jednotlivě a z hlediska různých žalobních důvodů směřujících ke zrušení. Konkrétně pro posouzení existence podpory šíření jaderných zbraní je první důvod relevantní v kontextu ostatních uváděných důvodů označení společnosti Kala Naft. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když nezohlednil vztah tohoto prvního důvodu k ostatním částem odůvodnění.

85.

Zadruhé Rada tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když při přezkumu druhého a třetího důvodu řádně nezohlednil okolnost, že tyto skutečnosti byly založeny na informacích pocházejících z důvěrných zdrojů. Poukazuje na to, že činnosti Íránské islámské republiky související s šířením jaderných zbraní jsou utajované, nebyly oznámeny MAAE a byly prováděny v rozporu s rezolucemi Rady bezpečnosti. Činnosti vytýkané společnosti Kala Naft ve druhé a třetí části odůvodnění jsou rovněž utajované a informace, na základě kterých byly zjištěny, pocházejí z důvěrných zdrojů.

86.

Některé členské státy mohou mít námitky proti sdělování informací pocházejících z důvěrných zdrojů, jelikož by to mohlo usnadnit identifikaci osob, které tyto informace poskytly, nebo prozradit metodu, kterou byly uvedené informace získány. V důsledku toho by mohl být život nebo bezpečí dotčených osob vystaven nebezpečí a mohla by být ohrožena metoda použitá k získání takových informací.

87.

Rada rovněž uvádí, že tyto informace mohl členskému státu poskytnout jako důvěrné třetí stát, který odmítá povolit jejich sdělení. V takovém případě je třeba rovněž respektovat důvěrnost informací, jinak by byla ohrožena mezinárodní spolupráce mezi členskými a třetími státy.

88.

Rada z toho vyvozuje, že pokud členský stát navrhne označení osoby nebo subjektu, ale důkazy a informace, které důvod označení podporují nebo upřesňují, pocházejí z důvěrných zdrojů, může toto označení legitimně provést pouze na základě odůvodnění navrženého tímto členským státem. Rada upřesňuje, že toto odůvodnění musí být objektivně přesvědčivé, což v projednávaném případě je.

89.

S cílem ukázat objektivní přesvědčivost odůvodnění Rada na jednání zdůraznila okolnost, uvedenou v sedmnáctém bodě odůvodnění rezoluce Rady bezpečnosti 1929 (2010), že „vybavení a materiály potřebné k chemickým procesům v petrochemickém průmyslu mají mnoho společného s vybavením a materiály nezbytnými pro určité citlivé činnosti spojené s jaderným palivovým cyklem“.

90.

Podle Rady je jí obhajovaný přístup v souladu se zásadou vzájemné důvěry, která musí platit mezi členskými státy, jakož i mezi členskými státy a unijními orgány, a která je odůvodněna skutečností, že hodnoty týkající se dodržování základních práv jsou členským státům a Unii společné. Uvedený závěr je kromě toho v souladu i se zásadou loajální spolupráce, jak je stanovena v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU. Bylo by tedy přehnané požadovat, aby členský stát sdělil důkazy a informace, i když pocházejí z důvěrných zdrojů.

91.

Rada kromě toho cituje různé rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, z nichž vyplývá, že „právo na zpřístupnění relevantních důkazů není absolutní. V jakémkoliv trestním řízení mohou existovat protichůdné zájmy, jako je národní bezpečnost nebo nutnost chránit svědky vystavené riziku odvetných opatření nebo udržet v tajnosti policejní metody vyšetřování trestných činů, jež je třeba vyvážit s právy obviněného“ ( 34 ).

92.

Podle Rady tento závěr Evropského soudu pro lidská práva učiněný v souvislosti s trestním obviněním musí a fortiori platit pro omezující opatření, kterých se týká projednávaný kasační opravný prostředek, jelikož představují nikoliv trestní sankce, ale preventivní opatření ( 35 ).

93.

Ze všech těchto důvodů Rada tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že měla předložit důkazy na podporu druhé části odůvodnění (tj. pokusu společnosti Kala Naft získat vrata z vysoce odolné slitiny, pro která neexistuje použití mimo jaderný průmysl) a k upřesnění třetí části tohoto odůvodnění (tj. skutečnosti, že společnost Kala Naft má vazby na společnosti podílející se na íránském jaderném programu). Rada je rovněž toho názoru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že porušila právo společnosti Kala Naft na obhajobu tím, že neodpověděla na její žádost o sdělení podrobností o proti ní použitých důkazech.

94.

V odpověď na tyto argumenty společnost Kala Naft poukazuje zaprvé na to, že sama Rada považovala každý bod odůvodnění uvedeného ve sporných aktech sám o sobě za dostačující k odůvodnění jejího rozhodnutí. Nejen že se Tribunál odmítnutím třetího důvodu nedopustil nesprávného právního posouzení, ale důvod kasačního opravného prostředku předložený Radou by měl být považován za nový, a tedy nepřípustný.

95.

Zadruhé Kala Naft tvrdí, přičemž přebírá odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 114 a 115 napadeného rozsudku, že první důvod, sám o sobě vadný, nemohl učinit platným třetí důvod.

96.

Zatřetí Kala Naft tvrdí, že i při společném posouzení prvního a třetího důvodu zůstává třetí důvod nejasný, jelikož nelze zjistit, na které společnosti a jaké vazby Rada odkazuje.

97.

Pokud jde o důkazy, společnost Kala Naft uvádí, že Rada namítla důvěrnost důkazů až na jednání. Jedná se tedy o nový důvod, který podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu tento soud nemohl přezkoumat.

98.

Společnost Kala Naft cituje výše uvedené rozsudky Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise a rozsudek Tribunálu ze dne 21. března 2012, Fulmen v. Rada ( 36 ), a poukazuje na to, že unijní soud musí být schopen přezkoumat legalitu a opodstatněnost opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, aniž lze namítat tajnost nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou.

99.

Zdůrazňuje, že Rada jí nesdělila žádné informace. Kala Naft připomíná, že zmrazení finančních prostředků je odůvodněno tím, že se pokusila koupit materiál (vrata z vysoce odolné slitiny), pro která neexistuje použití mimo jaderný průmysl, a měla vazby na společnosti podílející se na jaderném programu. Společnosti Kala Naft není jasné, jak by sdělení informací v této souvislosti mohlo ohrozit bezpečnost informátorů Rady nebo členských států. Domnívá se spíše, že tato údajná důvěrnost zakrývá neexistenci hmatatelných důkazů a podotýká, že Rada nenavrhuje žádné praktické opatření umožňující problém vyřešit, jako je sdělení in camera.

100.

Předem budiž řečeno, že s úvahami Tribunálu a výsledkem, ke kterému došel, nesouhlasím. Důvodem tohoto nesouhlasu je do značné míry skutečnost, že Tribunál podle mého názoru nedostatečně zohlednil kontext omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice a jejich preventivní povahu.

101.

Pro tento kontext je příznačné konstatování, uvedené ve čtvrtém bodě odůvodnění Rady bezpečnosti 1929 (2010), a sice, „jak potvrdily zprávy generálního ředitele [MAAE] […], Írán nezastavil úplně a trvale veškeré činnosti související s obohacováním a opětovným zpracováním, jakož i s těžkou vodou […], ani nespolupracoval s MAAE pokud jde o nezodpovězené znepokojivé otázky, které je třeba vyjasnit, aby byl vyloučen případný vojenský rozměr jeho jaderného programu, ani nepřijal jiná opatření stanovená Radou guvernérů MAAE, ani nesplnil ustanovení rezolucí Rady bezpečnosti 1696 (2006), 1737 (2006), 1747 (2007) a 1803 (2008)“. S ohledem na toto konstatování Rada bezpečnosti rozhodla, mimo jiné, v bodě 5 rezoluce 1929 (2010), že „Írán musí bezodkladně a bezvýhradně splnit povinnosti, které pro něj vyplývají z dohody o zárukách [TNP ( 37 )], kterou uzavřel s MAAE“.

102.

Vzhledem k přetrvávajícímu odmítání Íránské islámské republiky provést tyto rezoluce a spolupracovat s MAAE byla Rada bezpečnosti nucena vyvinout na tento stát tlak, aby jej přesvědčila k plnění jeho mezinárodních závazků. Opatření přijatá za tímto účelem mají trvat do té doby, dokud Rada bezpečnosti nebude mít k dispozici, z důvodu odmítnutí spolupracovat vyjádřeného Íránskou islámskou republikou, záruky, že jaderný program tohoto státu je vyvíjen pouze pro mírové účely.

103.

Omezující opatření stanovená Radou bezpečnosti vedle toho, že mají vyvinout tlak na Íránskou islámskou republiku s cílem přimět ji dodržovat mezinárodní závazky, mají, jak vyplývá z bodu 21 odůvodnění rezoluce 1929 (2010), zabránit tomu, aby tento stát vyvíjel citlivé technologie na podporu svého jaderného a raketového programu.

104.

Tato rezoluce, stejně jako předchozí, tedy zdůrazňuje riziko šíření jaderných zbraní, které představuje íránský jaderný program ( 38 ), a nutnost tomuto riziku předcházet.

105.

Mezi preventivními opatřeními stanovenými rezolucí 1929 (2010) je v jejím bodě 21 v návaznosti na to, co bylo stanoveno předchozími rezolucemi ( 39 ), uvedeno zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů, u nichž mají státy k dispozici informace odůvodňující přesvědčení, že by mohly přispět k jaderným činnostem Íránské islámské republiky představujícím riziko šíření jaderných zbraní nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní.

106.

Soudní dvůr jednoznačně uznal preventivní povahu omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice. Ve výše uvedeném rozsudku Bank Melli Iran v. Rada uvedl, že „[z] odůvodnění a veškerých ustanovení [nařízení č. 423/2007] vyplývá, že jeho cílem je zabránit politice tohoto státu v jaderné oblasti nebo tuto politiku zbrzdit s ohledem na rizika, která jsou s ní spojena, a to omezujícími opatřeními v hospodářské oblasti“ ( 40 ). Upřesnil, že se „jedná […] o boj proti riziku vyplývajícímu z íránského programu šíření jaderných zbraní, a nikoli proti šíření jaderných zbraní obecně“ ( 41 ).

107.

V rozsudku ze dne 21. prosince 2011, Afrasiabi a další ( 42 ), Soudní dvůr rozhodl, že „[z]e znění jak rezoluce 1737 (2006), konkrétně z jejích bodů 2 a 12, tak společného postoje 2007/140/SZBP[ ( 43 )], zejména z prvního a devátého bodu jeho odůvodnění, jednoznačně vyplývá, že omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice jsou preventivní v tom smyslu, že mají zabránit ‚riziku šíření‘ jaderných zbraní v tomto státě“ ( 44 ).

108.

Je zajímavé, že Soudní dvůr vyvodil z tohoto konstatování přímý důsledek pro výklad pojmu „hospodářské zdroje“ ve smyslu čl. 1 písm. i) nařízení č. 423/2007. Soudní dvůr tak měl za to, že vzhledem k preventivnímu charakteru omezujících opatření přijatých vůči Íránské islámské republice je „relevantním kritériem pro účely uplatnění tohoto pojmu […] možnost, že předmětné aktivum bude použito k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb, které mohou přispívat k šíření jaderných zbraní v Íránu“ ( 45 ). Pro účely výkladu čl. 7 odst. 3 nařízení č. 423/2007, týkajícího se zákazu zpřístupňování finančních prostředků nebo hospodářských zdrojů osobám a subjektům zapsaným na seznam, Soudní dvůr zohlednil skutečnost, že aktivum ve smyslu čl. 1 písm. i) téhož nařízení „samo o sobě znamená riziko zneužití ve prospěch šíření jaderných zbraní v Íránu“ ( 46 ), a zdůraznil „potenciál takové slinovací pece, o kterou se jedná, k použití při výrobě součástí jaderných raket, a tedy při šíření jaderných zbraní v Íránu“ ( 47 ).

109.

Podle mého názoru by se Soudní dvůr měl držet tohoto postupu, který odpovídá zásadě obezřetnosti a spočívá v tom, že při výkladu ustanovení unijního práva v oblasti zmrazení finančních prostředků své úvahy soustředí na preventivní poslání omezujících opatření.

110.

Pokud tedy Soudní dvůr má v úmyslu zachovat soudržnost s tím, co rozhodl ve výše uvedeném rozsudku Afrasiabi a další, a dát plný význam opakovaným odkazům na preventivní povahu omezujících opatření, měl by, jak rozvedu dále, vycházet z toho, že tato preventivní povaha omezujících opatření od něj vyžaduje přizpůsobení přezkumu, zejména pro účely posouzení, zda o osobě či subjektu je třeba mít za to, že podporuje šíření jaderných zbraní.

111.

Rezoluce 1929 (2010) s cílem předcházet riziku šíření jaderných zbraní, které představuje íránský jaderný program, a zvýšit tlak na Íránskou islámskou republiku rozšířila působnost předchozích omezujících opatření a stanovila další omezující opatření vůči tomuto státu.

112.

Za tímto účelem identifikovala několik hospodářských odvětví, jejichž činnost může přispívat k jaderným činnostem představujícím riziko šíření jaderných zbraní. Mezi těmito odvětvími je mimo jiné odvětví energetiky, a zejména plynárenský a ropný průmysl.

113.

Sedmnáctý bod odůvodnění rezoluce 1929 (2010) jasně uvádí, proč je pozornost zaměřena na toto odvětví. Rada bezpečnosti totiž v tomto bodě odůvodnění zdůrazňuje „možnou souvislost mezi příjmy Íránské islámské republiky plynoucími z jeho energetického odvětví a financováním jejích jaderných činností představujících riziko šíření jaderných zbraní“ a skutečnost, že „vybavení a materiály potřebné k chemickým procesům v petrochemickém průmyslu mají mnoho společného s vybavením a materiály nezbytnými pro určité citlivé činnosti spojené s jaderným palivovým cyklem“.

114.

Odvětví energetiky Íránské islámské republiky tedy patří mezi odvětví, na která se vztahují omezující opatření z dvojího důvodu, a to proto, že tomuto státu zajišťuje příjmy, které mohou být použity k financování jaderných činností představujících riziko šíření jaderných zbraní, a proto, že zboží používané petrochemickým průmyslem lze používat k rozvoji íránského jaderného programu.

115.

Toto odvětví je tedy obzvláště cílem omezujících opatření z důvodu rizika, které představuje z hlediska šíření jaderných zbraní.

116.

Na toto upozornění na rizikovou situaci v íránském odvětví energetiky navázala Evropská rada ve svých závěrech ze dne 17. června 2010, v nichž vyzvala Radu, aby přijala opatření k provedení opatření uvedených v rezoluci 1929 (2010) a doprovodná opatření. Mezi odvětvími, na která se měla tato opatření vztahovat, jsou uvedena „klíčová odvětví plynárenského a ropného průmyslu se zákazem nových investic, technické pomoci a přenosu technologií, zařízení a služeb souvisejících s těmito oblastmi“ ( 48 ).

117.

V souladu s těmito závěry Evropské rady rozhodnutí 2010/413 v čl. 4 odst. 1 zakázalo „prodej, dodávky nebo převod klíčového vybavení a technologií pro [některé] klíčové obory odvětví ropy a zemního plynu v Íránu nebo pro íránské či Íránem vlastněné podniky působící v těchto oborech mimo území Íránu, které jsou prováděny státními příslušníky členských států nebo z území členských států, ať již z tohoto území pocházejí, či nikoli, nebo za použití plavidel či letadel podléhajících pravomoci členských států“.

118.

K doplnění tohoto opatření rozhodnutí 2010/413 stanovilo rovněž opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje, vztahující se na další osoby a subjekty, jakož i další omezení obchodu se zbožím a technologiemi dvojího užití.

119.

Nařízení č. 961/2010 provedlo další omezující opatření stanovená rozhodnutím 2010/413. V příloze VI tak obsahuje seznam klíčových zařízení a technologií pro klíčové obory íránského odvětví ropy a zemního plynu, vyjmenované v čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení. Upřesňuje rovněž rozsah dalších omezení obchodu se zbožím a technologiemi dvojího užití, přičemž odkazuje na nařízení Rady (ES) č. 428/2009 ze dne 5. května 2009, kterým se zavádí režim Společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití ( 49 ).

120.

Kromě toho vzhledem ke „konkrétnímu ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, které [Íránská islámská republika] představuje“ ( 50 ), považovala Rada za nezbytné upravit seznamy pro účely zmrazení finančních prostředků.

121.

V takovém kontextu byla společnost Kala Naft zapsána na seznam osob a subjektů uvedený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Pro tento kontext je příznačný dvojí záměr, a to zaprvé vyvinout tlak na Íránskou islámskou republiku paralyzováním strategického odvětví, které je pro ni významným zdrojem příjmů, jež lze potenciálně použít pro účely rozvoje jejího jaderného programu.

122.

A dále, s ohledem na konstatování Rady bezpečnosti v rezoluci 1929 (2010) ohledně podobnosti vybavení a materiálů používaných k chemickým procesům v petrochemickém průmyslu a vybavení a materiálů používaných pro určité citlivé činnosti spojené s jaderným palivovým cyklem, jakož i nutnost omezit obchod se zbožím a technologiemi dvojího užití, chtěl unijní zákonodárce předejít riziku, že zboží a technologie určené podnikům z ropného a plynárenského průmyslu budou ve skutečnosti přesměrovány ve prospěch jaderných činností Íránské islámské republiky. Tato vůle se projevuje nejenom omezeními obchodu s klíčovými zařízeními a technologiemi, které lze používat v íránském ropném a plynárenském průmyslu, ale rovněž zmrazením finančních prostředků a hospodářských zdrojů takového subjektu, jako je Kala Naft, jejíž činnost spočívá v nákupu zboží pro podniky působící v tomto odvětví.

123.

V tomto ohledu připomínám, že předmětem činnosti společnosti Kala Naft je působit jako nákupní centrála pro aktivity skupiny společnosti NIOC v oblastech ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu.

124.

V napadeném rozsudku Tribunál uvedl odůvodnění, které tyto prvky kontextu přehlíží a nezohledňuje to, že Tribunál měl posoudit legalitu opatření s preventivním, nikoliv represivním posláním. Nezohlednění tohoto pozadí vedlo Tribunál k tomu, že se dopustil několika nesprávných právních posouzení.

125.

Povinnost sdělit zapsané osobě nebo zapsanému subjektu důvody jejich zařazení na seznam je výslovně stanovena v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 a čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010.

126.

Pokud jde o ověření dostatečnosti důvodů sdělených zapsané osobě nebo zapsanému subjektu, je třeba odkázat na ustálenou judikaturu Soudního dvora týkající se povinnosti uvést odůvodnění unijních aktů ( 51 ). Odůvodnění musí v podstatě dotyčné osobě umožnit se seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušnému soudu provést jeho přezkum. Odůvodnění musí uvádět specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se příslušný orgán domníval, že se na dotyčnou osobu musí vztahovat omezující opatření, tak, aby jí toto odůvodnění umožnilo pochopit, co je jí vytýkáno, a aby se mohla účinně bránit zpochybněním dovolávaných důvodů. Dodržování povinnosti uvést odůvodnění musí dotčené osobě umožnit účelně uplatnit procesní prostředky, které má k dispozici, k napadení legality rozhodnutí o zápisu.

127.

Požadavek uvedení odůvodnění se liší v závislosti na povaze dotčeného aktu a kontextu, v němž byl přijat. Tento požadavek musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast ( 52 ). Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotčené osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato ( 53 ).

128.

Po připomenutí této judikatury Tribunál, který měl za to, že Rada uvedla tři samostatné důvody, přezkoumal každý z nich zvlášť. Po provedení tohoto přezkumu dospěl k závěru, že první dva důvody jsou dostatečné, avšak třetí nikoliv.

129.

V bodě 80 napadeného rozsudku se proto rozhodl „žalobnímu důvodu [vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění] vyhovět, a napadené akty tudíž zrušit potud, pokud se jedná o třetí z uváděných důvodů“. Poté v bodě 81 napadeného rozsudku upřesnil, že „[v]zhledem k tomu, že tyto tři důvody jsou na sobě nezávislé, nevede tento závěr ke zrušení napadených aktů v rozsahu, v němž zavádějí omezující opatření vůči žalobkyni“, načež uvedl, že „[p]ři zkoumání ostatních žalobních důvodů, zejména osmého žalobního důvodu týkajícího se nesprávného posouzení skutkového stavu, však nebude možné ke třetímu důvodu uplatněnému Radou přihlédnout“.

130.

Chtěl bych poukázat na rozpor mezi body 80 a 81 napadeného rozsudku v tom, že v prvně uvedeném bodě Tribunál rozhodl sporné akty zrušit potud, pokud se jedná o třetí z uváděných důvodů, přičemž ve druhém bodě tento závěr okamžitě změnil.

131.

I když bod 80 napadeného rozsudku je bodem 81 zmírněn, zasluhuje kritiku v tom, že uvádí, že skutečnost, že jeden ze tří důvodů není dostatečně přesný a konkrétní, představuje porušení povinnosti uvést odůvodnění. Tento závěr je podle mého názoru nesprávný. Odůvodnění je třeba naopak chápat jako celek a vycházet z toho, že lze-li alespoň jednu z jeho částí považovat za dostatečně přesnou a konkrétní, povinnost uvést odůvodnění je splněna.

132.

Odůvodnění je totiž třeba považovat za dostatečné, pokud dotčené osobě nebo subjektu umožňuje pochopit důvody jejich zařazení na seznam a zpochybnit je. S ohledem na preventivní povahu dotčených opatření musí uvedené důvody ukazovat, v čem může činnost, jednání nebo vazby označené osoby nebo označeného subjektu přispět k rozvoji íránského jaderného programu. Důvody musí být nadto chápány v kontextu, v němž byla omezující opatření přijata. V tomto ohledu je důležité v rámci přezkumu dostatečnosti odůvodnění zohlednit skutečnost, že tento kontext je případně označené osobě nebo subjektu znám.

133.

Jestliže odůvodnění omezujícího opatření, posuzované v kontextu, v němž bylo toto opatření přijato, dostatečně přesně a konkrétně identifikuje riziko, které představuje činnost, jednání nebo vazby označené osoby či subjektu z hlediska šíření jaderných zbraní, je třeba povinnost uvést odůvodnění považovat za splněnou.

134.

Kromě toho mám výhrady k metodě spočívající v samostatném přezkoumávání důvodů omezujících opatření bez přihlédnutí k jejich vzájemné souvislosti. Tato metoda může vést ke zkreslenému a umělému výsledku. I když uznávám, že třetí důvod není vzorem přesnosti, zdá se mi, že to, zda je posuzován samostatně nebo v souvislosti s ostatními důvody, může analýzu změnit. Kromě toho i zde měl Tribunál zohlednit kontext zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů společnosti Kala Naft.

135.

Jak jsem uvedl výše, v tomto ohledu není zpochybňováno, že společnost Kala Naft je strukturálně a funkčně spjata s veřejným podnikem NIOC, který je kontrolován íránským státem, a že jejím posláním je působit jako nákupní centrála pro aktivity skupiny společnosti NIOC v oblastech ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu. Rada bezpečnosti kromě toho poukázala na potenciální spojení mezi příjmy, které má Íránská islámská republika z odvětví energetiky, a financováním jejích jaderných činnosti představujících riziko šíření jaderných zbraní, a upozornila státy na to, že vybavení a materiály potřebné k chemickým procesům v petrochemickém průmyslu mají mnoho společného s vybavením a materiály nezbytnými pro určité citlivé činnosti spojené s jaderným palivovým cyklem.

136.

Dostatečnost tvrzení, že společnost Kala Naft má vazby na společnosti zapojené do íránského jaderného programu, je podle mého názoru třeba posoudit s ohledem na tento kontext, jakož i na ostatní části odůvodnění.

137.

Vzhledem k těmto skutečnostem dospívám k bezvýhradnému závěru, že odůvodnění sporných aktů je dostatečné, jelikož společnosti Kala Naft umožňovalo pochopit, ve světle kontextu, o němž nemůže tvrdit, že jí není znám, v čem její činnost, jednání a tvrzené vazby mohly přispívat k rozvoji íránského jaderného programu, a představovat tak riziko z hlediska šíření jaderných zbraní.

138.

Tribunál tedy v bodě 80 napadeného rozsudku konstatoval porušení povinnost uvést odůvodnění neprávem.

139.

V bodě 101 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že Rada porušila právo společnosti Kala Naft na obhajobu, když neodpověděla na její žádost o zpřístupnění spisu. Vzhledem k tomu, že tato okolnost mohla a priori ovlivnit obhajobu této společnosti před Tribunálem, představovala podle názoru Tribunálu porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu. Tribunál tedy z tohoto důvodu zrušil sporné akty v rozsahu, v němž se týkají společnosti Kala Naft.

140.

S touto analýzou nesouhlasím.

141.

V dopise ze dne 12. září 2010 Kala Naft požádala Radu, aby ji „přiměřeně podrobným způsobem“ informovala o třech důvodech použitých proti ní. Kala Naft tedy požadovala od Rady další informace na podporu těchto důvodů, přičemž Rada tyto informace v dopise ze dne 28. října 2010 nesdělila.

142.

Z bodu 110 napadeného rozsudku přitom vyplývá, že v písemných vyjádřeních určených Tribunálu Rada potvrdila, že její spis neobsahuje jiné důkazy či informace než ty, které byly uvedeny v odůvodnění sporných aktů, které je ostatně třeba považovat za dostatečně přesné a konkrétní. Za těchto podmínek jí nelze vytýkat, že porušila právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu společnosti Kala Naft, když jí nad rámec odůvodnění nesdělila informace, které neměla k dispozici ( 54 ).

143.

Nyní se dostávám k otázce, zda Rada mohla při přijetí a následném rozhodnutí o zachování dotčeného omezujícího opatření právem vycházet pouze ze skutečností, které měla k dispozici, tedy odůvodnění v souvislosti s kontextem, v němž byla tato opatření přijata, jakož i z vyjádření společnosti Kala Naft. Podle názoru Tribunálu tomu tak nebylo. S touto analýzou nesouhlasím.

144.

Je třeba stručně připomenout úvahy Tribunálu.

145.

Tribunál měl zaprvé za to, že první důvod, vycházející z toho, že Kala Naft obchoduje se zbožím v odvětví ropy a plynu, které lze využít v íránském jaderném programu, neukazuje na existenci podpory šíření jaderných zbraní ve smyslu čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413, čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 a čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010. Podle Tribunálu totiž „[z]ákonodárcem použitá formulace znamená, že přijetí omezujících opatření vůči určitému subjektu z důvodu jeho údajné podpory šíření jaderných zbraní předpokládá, že tento subjekt předtím jednal způsobem odpovídajícím tomuto kritériu. Naproti tomu v případě, kdy takové jednání ve skutečnosti chybí, nestačí pouhé riziko, že dotyčný subjekt bude podporovat šíření jaderných zbraní v budoucnu“ ( 55 ).

146.

Tribunál tak tímto rozhodnutím v podstatě potvrdil argumentaci, kterou Kala Naft předložila v prvním stupni, a sice že přispění osoby či subjektu k jadernému programu musí být „skutečné a zjištěné, nikoliv pouze eventuální či možné“, aby mohlo být považováno za podporu šíření jaderných zbraní ( 56 ).

147.

Tribunál kromě toho odmítl zohlednit okolnost, že Rada je na základě čl. 215 odst. 1 SFEU oprávněna úplně přerušit hospodářské a finanční vztahy s třetí zemí nebo vůči ní přijmout odvětvová omezující opatření.

148.

Tribunál z toho vyvodil, že je třeba zrušit napadené akty v rozsahu prvního důvodu.

149.

Vzhledem k tomu, že první důvod nepovažoval Tribunál z hlediska právní kvalifikace skutkových okolností za opodstatněný, přezkoumával věcnou správnost skutkových okolností pouze s ohledem na druhý důvod, vycházející z toho, že společnost Kala Naft se pokusila získat materiál (vrata z vysoce odolné slitiny), pro který není žádné použití mimo jaderný průmysl.

150.

Za tímto účelem uplatnil úroveň soudního přezkumu, jehož rozsah a intenzitu připomněl. Z judikatury tak podle něj vyplývá, že „soudní přezkum legality aktu, kterým byla přijata omezující opatření vůči určitému subjektu, zahrnuje posouzení skutečností a okolností, které jsou uplatňovány k jeho odůvodnění, stejně jako ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. V případě sporu přísluší Radě tyto důkazy a informace předložit unijnímu soudu za účelem jejich ověření“ ( 57 ).

151.

Na základě použití této úrovně přezkumu dospěl Tribunál k závěru, že vzhledem k tomu, že Rada nepředložila důkazy k tvrzením, jež uplatnila v rámci druhého důvodu, je třeba sporné akty v rozsahu tohoto důvodu zrušit.

152.

Takovouto argumentací se Tribunál podle mého názoru dopustil nesprávného posouzení opodstatněnosti odůvodnění sporných aktů.

153.

Především čistě z hlediska metody provedl Tribunál toto posouzení ve dvou fázích, a to v poněkud překvapivém pořadí. Nejprve přezkoumal sedmý žalobní důvod, vycházející z nesprávného právního posouzení v souvislosti s pojmem „zapojení do šíření jaderných zbraní“, a poté přezkoumal osmý žalobní důvod, vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu v souvislosti s činností společnosti Kala Naft. Tímto postupem Tribunál provedl přezkum právní kvalifikace skutkového stavu před přezkumem věcné správnosti skutkových okolností, což podle mého názoru není logické a obvyklé pořadí přezkumu žalobních důvodů v rámci žaloby na neplatnost.

154.

Tento postup zasluhuje kritiku tím spíše, že měl přímý dopad na posouzení opodstatněnosti odůvodnění Tribunálem. Vedl totiž Tribunál k tomu, že uměle rozdělil jednotlivé části odůvodnění, aby nakonec v rámci přezkumu věcné správnosti skutkových okolností zohlednil pouze druhý důvod. Tribunál se tak snažil ověřit pravdivost tvrzení o pokusu získat vrata z vysoce odolné slitiny, pro která neexistuje použití mimo jaderný průmysl, třebaže přezkum reálnosti skutkových okolností zaměřený pouze na tento pokus o koupi nebyl ve skutečnosti vhodný, jelikož riziko, které představovala společnost Kala Naft z hlediska šíření jaderných zbraní, vycházelo z jiných skutkových okolností, jako je samotná činnost společnosti Kala Naft. Metoda zvolená Tribunálem tak vedla ke zkreslenému výsledku.

155.

Dále, a což je podstatnější, posouzení Tribunálu týkající se věcné správnosti a právní kvalifikace skutkových okolností je podle mého názoru nesprávné v tom, že nijak nezohledňuje preventivní povahu opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, přijatého vůči společnosti Kala Naft a kontext, v němž bylo toto opatření přijato.

156.

Tribunál tak měl při ověření opodstatněnosti odůvodnění, tj. toho, zda toto odůvodnění mohlo ospravedlnit omezující opatření přijaté vůči společnosti Kala Naft, zvolit postup, který by byl zároveň pragmatický a odpovídal by zásadě obezřetnosti, a zohlednit následující hlediska a prvky kontextu.

157.

Zaprvé vzhledem k preventivní povaze opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, musí unijní soud přizpůsobit charakteristiky a intenzitu přezkumu, který provádí v případě interní legality těchto opatření, zejména pokud jde o věcnou správnost a právní kvalifikaci skutkových okolností.

158.

Cílem takových preventivních opatření, jako jsou opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, dotčená v projednávané věci, je zabránit, aby označené osoby nebo subjekty měly přístup k hospodářským nebo finančním zdrojům, které by mohly použít k podpoře jaderných činností představujících riziko šíření jaderných zbraní nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní.

159.

V souladu s tím, co stanoví bod 21 rezoluce 1929 (2010), mohou být tato opatření přijata, pokud mají příslušné orgány k dispozici informace, které oprávněně odůvodňují jejich přesvědčení, že tyto hospodářské nebo finanční zdroje mohou přispět k takovým jaderným činnostem.

160.

Na základě indicií, které mají k dispozici, musí tedy příslušné orgány přijmout opatření, která považují za nezbytná k zabránění tomu, aby se naplnilo riziko, přičemž v daném případě toto riziko představuje potenciální použití hospodářských nebo finančních zdrojů ve prospěch íránského jaderného programu.

161.

Účelem těchto opatření rozhodně není sankcionovat jednání, o němž je na základě důkazů zjištěno, že skutečně přispívá k podpoře tohoto programu. Jinak řečeno, přijetí preventivních opatření nevyžaduje důkaz, že hospodářské nebo finanční zdroje jsou skutečně použity ve prospěch íránského jaderného programu. Stačí, aby příslušný orgán měl k dispozici dostatek indicií ukazujících na to, že takové riziko existuje.

162.

Účelem opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje, přijatého vůči společnosti Kala Naft tedy není postihnout konkrétní nákupy zboží, o němž se prokáže, že skutečně bylo použito pro účely šíření jaderných zbraní, ale předcházet takovým nákupům.

163.

Prevenci rizika tedy nelze postavit na roveň potrestání dokonaného porušení. Unijní soud tudíž musí svůj přezkum přizpůsobit podle toho, zda má posuzovat legalitu opatření spadajících do jedné či druhé kategorie.

164.

Tento výrazný rozdíl mezi preventivními a represivními opatřeními se tedy musí projevit rovněž v úrovni přezkumu zvolené unijním soudem a v jeho posouzení účasti osoby nebo subjektu na íránském jaderném programu.

165.

Konstatování, že omezující opatření mají značný dopad na práva a svobody dotčených osob nebo subjektů ( 58 ), podle mého názoru neodůvodňuje, aby soudní přezkum preventivních opatření byl postaven na roveň přezkumu represivních opatření, jelikož, jak ukazuje nedávná judikatura Tribunálu, by to jednoduše znemožnilo přijetí takového opatření, o jaké se jedná v projednávané věci.

166.

Takové konstatování naproti tomu vyžaduje, aby příslušný orgán dostatečně prokázal existenci rizika. Toto prokázání však nevyžaduje, aby byl předložen důkaz skutečného použití hospodářských nebo finančních zdrojů ve prospěch íránského jaderného programu. Existence rizika totiž může, jak velmi dobře ukazuje projednávaná věc, vyplývat z řady objektivních skutečností, které společně posuzované činí toto riziko dostatečně znatelným.

167.

Zadruhé při posouzení opodstatněnosti takového omezujícího opatření, o jaké se jedná v projednávané věci, musí unijní soud zohlednit kontext, v němž bylo přijato.

168.

Připomínám, že v projednávané věci je pro tento kontext příznačná vůle Rady bezpečnosti, k níž se připojila Evropská rada a poté Rada, zvýšit tlak na Íránskou islámskou republiku paralyzováním finančních zdrojů, které jí plynou z odvětví energetiky, a zabránit tomu, aby zboží určené pro petrochemický průmysl bylo přesměrováno ve prospěch íránského jaderného programu.

169.

Tyto prvky kontextu jsou především vyjádřením politického rozhodnutí, a sice zaměřit se v daném okamžiku konkrétně na íránské odvětví energetiky, neboť politické orgány se domnívají, že s tímto odvětvím je v rámci boje proti šíření jaderných zbraní spojeno obzvláštní riziko.

170.

Zatřetí musí unijní soud vzít v úvahu, že vymezení kategorií osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, vyplývá z tohoto politického rozhodnutí. Radě je tedy třeba přiznat širokou posuzovací pravomoc, když na základě důvodů, které předloží členský stát navrhující zápis nebo vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ( 59 ), rozhoduje o existenci dostatečného rizika.

171.

Tento široký prostor pro uvážení, který musí příslušet Radě, spočívá na politické a současně komplexní povaze posouzení rizika šíření jaderných zbraní, při němž je třeba dodržovat zásadu obezřetnosti. Takový prostor pro uvážení se musí podle mého názoru projevit tím, že unijní soud přizpůsobí svůj přezkum, pokud jde o věcnou správnost a právní kvalifikaci skutkových okolností.

172.

Unijní soud tak musí při výkonu svého přezkumu dbát na to, aby nepřekročil hranici, za kterou by zejména z důvodu příliš striktních požadavků na důkazy nahrazoval posouzení příslušného orgánu svým posouzením.

173.

Konkrétně musí unijní soud provést přezkum legality takového opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, které je dotčeno v projednávané věci, na základě všech skutečností, které má k dispozici, tj. odůvodnění zápisu na seznam a případně vyjádření zapsané osoby nebo subjektu, jakož i následných vyjádření Rady. V rámci pragmatického přístupu musí rovněž zohlednit informace předložené v průběhu soudního řízení, které mohou přispět k jeho lepšímu pochopení zjištěného rizika, a tudíž posouzení přiměřenosti opatření.

174.

Pro zohlednění širokého prostoru pro uvážení, který má k dispozici Rada, a v rámci postupu dodržujícího zásadu obezřetnosti musí unijní soud s ohledem na argumenty předložené v průběhu správního a poté soudního řízení ověřit, zda posouzení existence rizika ze strany Rady není zjevně nesprávné. Podle mého názoru může být omezující opatření předložené k posouzení unijnímu soudu zpochybněno pouze v případě, že tento soud má na základě skutečností, které má k dispozici, za to, že riziko je zjevně vyloučeno. Tak by tomu mohlo být například tehdy, pokud by projednávání v průběhu správního nebo soudního řízení ukázalo, že skutkové zjištění, na kterém omezující opatření spočívalo, bylo věcně nesprávné.

175.

Tribunál měl posoudit opodstatněnost odůvodnění opatření, jímž se zmrazují finanční prostředky, přijatého vůči společnosti Kala Naft s ohledem na preventivní povahu tohoto opatření a kontext, v němž bylo toto opatření přijato, a to s důsledky, které z toho vyplývají pro charakteristiky a intenzitu jeho soudního přezkumu. Maje na zřeteli tyto skutečnosti, měl si položit následující dvě otázky.

176.

Zaprvé mohl Tribunál s ohledem na skutečnosti, které měl k dispozici – to znamená odůvodnění, vyjádření společnosti Kala Naft obsažené v dopise ze dne 12. září 2010, odpověď Komise obsaženou v dopise ze dne 28. října 2010, jakož i komunikaci v průběhu soudního řízení – konstatovat, že riziko představované společností Kala Naft z hlediska šíření jaderných zbraní je dostatečně prokázané?

177.

Zadruhé, v případě kladné odpovědi na první otázku, bylo možné mít o společnosti Kala Naft za to, že podporuje šíření jaderných zbraní ve smyslu relevantních ustanovení sporných aktů?

178.

V případě první otázky měl Tribunál k dispozici skutkové okolnosti, které nebyly zpochybněny, a sice existenci strukturálních a funkčních vazeb mezi společnostmi Kala Naft a NIOC, a sám předmět činnosti společnosti Kala Naft, kterým je, připomeňme si, působit jako nákupní centrála pro aktivity skupiny společnosti NIOC v oblastech ropného, plynárenského a petrochemického průmyslu. Nadto, jak vyplývá z bodu 77 napadeného rozsudku, okolnost, že společností Kala Naft opatřené zboží z odvětví plynárenského, ropného a petrochemického průmyslu může být použito pro šíření jaderných zbraní, byla této společnosti známa a výslovně ji ve svých písemných vyjádřeních uznala.

179.

Rovněž pokud jde konkrétně o koupi vrat z vysoce odolné slitiny, Kala Naft poukazuje na to, jak dosvědčuje bod 121 napadeného rozsudku, že „na rozdíl od toho, co Rada uvedla v odůvodnění napadených aktů, se vrata, která nakupuje, nepoužívají výlučně v jaderném průmyslu, ale také v plynárenském, ropném a petrochemickém průmyslu“. Třebaže Kala Naft tak zpochybňuje tvrzení Rady o výlučném užívání těchto vrat v jaderném průmyslu, nezpochybňuje možnost takového použití. Naopak, připouští jej, jak dosvědčuje bod 77 ve spojení s bodem 121 napadeného rozsudku. Nadto připustila, že tento typ vrat nakupuje pravidelně, což dokládá objednávkou.

180.

Vzhledem k tomu, že riziko, které představuje společnost Kala Naft z hlediska boje proti šíření jaderných zbraní, je na základě všech těchto skutečností dostatečně prokázáno, měl Tribunál osmý žalobní důvod, vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu v souvislosti s činností společnosti Kala Naft, zamítnout jako neopodstatněný, a to i když Rada nepředložila důkaz toho, že uvedená společnost se pokusila získat vrata z vysoce odolné slitiny, pro která není žádné použití mimo jaderný průmysl.

181.

Pokud jde nyní o druhou otázku týkající se právní kvalifikace skutkového stavu, domnívám se, že Tribunál vymezil pojem podpora šíření jaderných zbraní ve smyslu čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 7 odst. 2 písm. a) nařízení č. 423/2007 a čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 příliš restriktivně.

182.

Tribunál měl totiž za to, že k tomu, aby se jednalo o podporu šíření jaderných zbraní, nestačí, že v případě společnosti Kala Naft je dáno zvlášť vysoké riziko jejího zapojení do této činnosti z důvodu jejího postavení coby nákupní centrály skupiny společnosti NIOC.

183.

Tribunál měl však při výkladu tohoto pojmu zohlednit znění a cíl relevantních rezolucí Rady bezpečnosti, zejména rezoluce 1929 (2010) ( 60 ). Vzhledem k tomu, že, jak jsem uvedl výše, tato rezoluce, stejně jako předchozí, má předcházet riziku šíření jaderných zbraní, musí být pojem „podpora šíření jaderných zbraní“ vykládán v souladu s tímto účelem. Tento pojem „podpora“ je ostatně dostatečně široký, aby mohl být vyložen v souladu s tímto cílem předcházet riziku šíření jaderných zbraní.

184.

K zabránění realizaci takového rizika, je nutné neutralizovat činnosti, jednání a vztahy osob a subjektů, u nichž mají státy oprávněné důvody k přesvědčení, že v případě neexistence omezujících opatření by mohly přispět k rozvoji íránského jaderného programu.

185.

Z tohoto hlediska k tomu, aby osoba či subjekt byly považovány za podporující šíření jaderných zbraní, stačí, že z důvodu své činnosti, svého jednání nebo svých vazeb mohou přispívat k íránskému jadernému programu.

186.

Jinak řečeno, má-li Rada na základě dostatečně přesných a konkrétních tvrzení oprávněné důvody k přesvědčení, že určitá osoba nebo subjekt představují riziko z hlediska boje proti šíření jaderných zbraní, může dospět k závěru, že tato osoba či subjekt podporují šíření jaderných zbraní ve smyslu relevantních ustanovení sporných aktů.

187.

V projednávaném případě možnost, která vyplývá z objektivních skutečností a kterou společnost Kala Naft připouští, že jí pořízené zboží, konkrétně vrata z vysoce odolné slitiny, bude použito k šíření jaderných zbraní, stačí k učinění závěru o existenci podpory tohoto šíření.

188.

Společnost Kala Naft nakupuje, coby nákupní centrála skupiny společnosti NIOC, zboží nezbytné pro ropný, plynárenský a petrochemický průmysl. Omezující opatření přijaté vůči této společnosti se snaží zabránit právě nákupu zboží, které je používáno v těchto průmyslech, jelikož toto zboží může být potenciálně použito v rámci íránského jaderného programu. Společnost Kala Naft nadto nemá žádnou kontrolu nad konečným určením nebo použitím uvedeného zboží ani jí není známo.

189.

Požadavek, který stanoví Tribunál v bodech 113 a 115 napadeného rozsudku ohledně konkrétního jednání společnosti Kala Naft, je v rozporu s preventivním posláním opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky. Kdybychom vycházeli z argumentace Tribunálu a této společnosti jak před Tribunálem, tak před Soudním dvorem, bylo by ke konstatování, že tato společnost podporuje šíření jaderných zbraní, v podstatě nutné předložit důkaz, že koupila vrata, která byla skutečně použita v íránském jaderném průmyslu.

190.

S touto tezí rozhodně nesouhlasím, jelikož by vedla k absurdnímu výsledku, že k přijetí takového preventivního opatření, o jaké se jedná v projednávané věci, jehož účelem je, připomínám, předejít tomu, aby hospodářské nebo finanční zdroje mohly přispět k jaderným činnostem Íránské islámské republiky, by byl nutný důkaz, že k tomuto přispění skutečně došlo.

191.

Dále vzhledem k utajované povaze jaderného programu Íránské islámské republiky by bylo nereálné vyžadovat od Rady, aby předložila důkaz toho, že vrata zakoupená společností Kala Naft byla skutečně použita v íránském jaderném průmyslu, když ani sama společnost Kala Naft není schopna ověřit konečné použití těchto vrat, jak potvrdila před Soudním dvorem.

192.

Vedle složitosti, či přímo nemožnosti předložit takový důkaz v tomto kontextu utajování, aniž budu zmiňovat problémy, které vyplývají z citlivého nalezení rovnováhy mezi zachováním nezbytné důvěrnosti informací a vedením soudního řízení respektujícího zásadu kontradiktornosti, si musí Soudní dvůr rovněž položit otázku ohledně účelnosti takového důkazního požadavku.

193.

Jak jsem uvedl výše, příčinou projednávaných omezujících opatření je totiž skutečnost, že Íránská islámská republika odmítla spolupracovat s MAAE a obecně dodržovat své mezinárodní závazky v oblasti nešíření jaderných zbraní. Kontext utajování, který z toho plyne, je především důsledkem toho, že tento stát nesouhlasí s tím, aby inspektoři MAAE provedli ověření, která by umožnila potvrdit výlučně mírové účely íránského jaderného programu. Takovéto utajování charakteristik a rozsahu tohoto programu je tedy důsledkem rozhodnutí učiněného Íránskou islámskou republikou.

194.

Není třeba si na základě tohoto konstatování položit otázku, zda z hlediska reciprocity je namístě požadovat od Rady stále podrobnější informace, zatímco Íránská islámská republika odmítá opakované žádosti Rady bezpečnosti a MAAE? Je kromě toho přiměřené požadovat od Rady, a tedy od členských států, prostřednictvím přísných požadavků na důkazy, aby odhalily své zdroje a metody získávání informací, ačkoliv jde o jediný prostředek, který mají státy k tomu, aby pronikly clonou, za níž Íránská islámská republika vyvíjí svůj jaderný program, a předešly hrozbě, kterou tento program představuje?

195.

Se zřetelem k těmto úvahám a na základě veškerých výše uvedených okolností navrhuji Soudnímu dvoru, aby napadený rozsudek zrušil.

196.

Pokud se Soudní dvůr rozhodne vydat rozhodnutí o žalobě společnosti Kala Naft na neplatnost sám, navrhuji z důvodů, které jsem uvedl, aby určil, že žalobní důvody vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva společnosti Kala Naft na obhajobu a jejího práva na účinnou soudní ochranu, z nesprávného posouzení skutkového stavu v souvislosti s činností této společnosti a z nesprávného právního posouzení v souvislosti s pojmem „zapojení do šíření jaderných zbraní“ jsou neopodstatněné. V důsledku toho by Soudní dvůr měl žalobu zamítnout.

197.

S ohledem na veškeré předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby: