—

za M. Semena H.-J. Rustem, Rechtsanwalt,

—

za Deutsche Tamoil GmbH T. Wambachem, Rechtsanwalt,

—

za německou vládu M. Lummou, jakož i J. Kemper a T. Baermann,jako zmocněnci,

—

za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,

—

za Komisi Evropských společenství H. Støvlbækem a H. Krämerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 17 směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (Úř. věst. L 382, s. 17; Zvl. vyd. 06/01, s. 177, dále jen „směrnice“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi T. Semenem, nájemcem čerpací stanice, a společností Deutsche Tamoil GmbH (dále jen „Deutsche Tamoil“), ohledně částky odškodnění při zániku smlouvy, která náleží T. Semenovi z důvodu ukončení smlouvy uvedenou společností.

3

Článek 17 směrnice stanoví:

„1.   Členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.

[…]“

4

Ustanovení § 89b odst. 1 německého obchodního zákoníku (Handelsgesetzbuch), ve znění platném v rozhodné době, provádí čl. 17 odst. 2 směrnice do vnitrostátního práva. Zní následovně:

„1.   Obchodní zástupce může po ukončení smluvního vztahu od zmocnitele požadovat přiměřené odškodnění, pokud

2.   Za rovnocenné se získáním nového zákazníka se považuje, jestliže obchodní zástupce zvýšil objem obchodu s některým ze stávajících zákazníků tak podstatně, že to z hospodářského hlediska odpovídá získání nového zákazníka.“

5

V období od 1. listopadu 2001 do byl T. Semen nájemcem čerpací stanice společnosti Deutsche Tamoil v Berlíně. Na této čerpací stanici prodával jménem a na účet uvedené společnosti především pohonné hmoty a mazací oleje, ale také telefonní karty různých operátorů, které mu tato společnost dodávala.

6

Deutsche Tamoil je součástí veřejně vlastněné libyjské skupiny Oilinvest, která provozuje v Německu síť přibližně 250 čerpacích stanic jak pod prvotřídní značkou Tamoil, odvozenou od svého obchodního názvu, tak i pod druhou, levnější značkou HEM.

7

Turgay Semen provozoval čerpací stanici značky HEM. Jeho provize se vypočítala u pohonných hmot na základě prodaného množství (provize za litr) a u olejů na základě dosaženého obratu. Pokud majitelé benzínových karet, kterým Deutsche Tamoil poskytovala slevy, nakoupili benzín, T. Semen získal v takovém případě pouze nižší provizi.

8

Landgericht Hamburg byl požádán, aby rozhodl o odškodnění, které má být vyplaceno T. Semenovi po zániku jeho smlouvy se společností Deutsche Tamoil.

9

Podle německé soudní praxe mají tři kritéria uvedená v § 89b odst. 1 německého obchodního zákoníku kumulativní povahu a vzájemně se omezují. Odškodnění tak nemůže být vyšší než nejnižší částka, která je výsledkem jednoho z těchto tří kritérií.

10

Předkládající soud vychází z této soudní praxe a snaží se vykládat čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice v tom smyslu, že na základě tohoto ustanovení, podle kterého provize, o které obchodní zástupce přichází, představují pouze jednu ze skutečností, které je třeba vzít v úvahu v rámci posouzení spravedlnosti, lze mít rovněž za to, že provize, o které tento obchodní zástupce přichází, představují nejvyšší hranici odškodnění.

11

Avšak vzhledem k tomu, že měl Landgericht Hamburg pochybnosti ohledně uvedeného výkladu čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice třeba vykládat v tom smyslu, že neumožňuje, aby byl nárok obchodního zástupce na odškodnění automaticky omezen částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, i když výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu.

13

V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že článek 17 směrnice musí být vykládán s ohledem na účel sledovaný touto směrnicí a na systém, který zavádí (viz rozsudek ze dne 23. března 2006, Honyvem Informazioni Commerciali, C-465/04, Sb. rozh. s. I-2879, bod 17).

14

Je dále nesporné, že účelem směrnice je harmonizovat právo členských států, co se týče právních vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení. Jejím cílem je tak zejména ochrana obchodních zástupců v jejich vztazích se zmocniteli a stanovení za tímto účelem zejména pravidel upravujících, v jejích v článcích 13 až 20, uzavření a zánik smlouvy o zastoupení (výše uvedený rozsudek Honyvem Informazioni Commerciali, body 18 a 19).

15

Co se týče zániku smlouvy, čl. 17 odst. 1 směrnice zavádí systém, který umožňuje členským státům, aby si zvolily mezi dvěma řešeními. Tyto státy musí totiž přijmout opatření nezbytná k tomu, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal buď odškodnění určené podle kritérií uvedených v odstavci 2 téhož článku, nebo náhradu škody v závislosti na kritériích definovaných v jeho odstavci 3.

16

Spolková republika Německo si zvolila řešení stanovené v uvedeném čl. 17 odst. 2.

17

Podle ustálené judikatury je systém zavedený článkem 17 této směrnice vzhledem zejména k ochraně obchodního zástupce po zániku smlouvy kogentní povahy (rozsudek ze dne 9. listopadu 2000, Ingmar, C-381/98, Recueil, s. I-9305, bod 21, a výše uvedený rozsudek Honyvem Informazioni Commerciali, bod 22).

18

Co se týče odškodnění při zániku smlouvy, členské státy tak mohou využívat svého prostoru pro uvážení, pokud jde o výběr způsobů výpočtu tohoto odškodnění, pouze v rámci vymezeném články 17 a 18 směrnice (výše uvedené rozsudky Ingmar, bod 21, a Honyvem Informazioni Commerciali, bod 35).

19

Postup stanovený článkem 17 směrnice lze rozdělit na tři fáze. První z těchto fází má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, a to v souladu s ustanoveními čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky této směrnice. Druhá fáze má pak za cíl ověřit, podle druhé odrážky tohoto ustanovení, zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na ztráty provizí, které vznikly obchodnímu zástupci. Konečně ve třetí fázi se na částku odškodnění uplatní maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice, která se použije pouze tehdy, pokud ji tato částka, která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje.

20

Vzhledem k tomu, že vzniklé ztráty provizí představují pouze jeden z prvků, které jsou relevantní v rámci posouzení spravedlnosti, je tudíž na vnitrostátním soudu, aby posoudil, během druhé fáze svého hodnocení, zda je odškodnění přiznané obchodnímu zástupci v konečném výsledku spravedlivé, a tedy zda, a případně v jakém rozsahu je třeba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu toto odškodnění upravit.

21

S ohledem na účel směrnice, jak byl připomenut v bodě 14 tohoto rozsudku, z uvedeného systému vyplývá, že takový výklad článku 17 směrnice, jaký předložil předkládající soud, by bylo možné přijmout pouze tehdy, pokud by bylo vyloučeno, že takový výklad poškodí obchodního zástupce.

22

V tomto ohledu je krom toho třeba konstatovat, že Soudní dvůr již odkázal na zprávu o provádění článku 17 směrnice předloženou Komisí dne 23. července 1996 [COM(96) 364 konečné znění]. Tato zpráva poskytuje podrobné informace, co se týče faktického výpočtu odškodnění, a má za cíl usnadnit jednotnější výklad tohoto článku 17 (viz výše uvedený rozsudek Honyvem Informazioni Commerciali, bod 35). Uvedená zpráva uvádí různé faktory, které je tak třeba zohlednit při posouzení spravedlnosti v praxi, z nichž některé mohou působit ve prospěch vyššího odškodnění.

23

Ve světle těchto úvah je tedy třeba konstatovat, že prostor pro uvážení, který mají členské státy pro to, aby případně upravily z důvodu spravedlnosti odškodnění, které má být vyplaceno obchodnímu zástupci při zániku smlouvy, nelze vykládat v tom smyslu, že případnou úpravou lze toto odškodnění pouze snížit. Takový výklad čl. 17 odst. 2 písm. a) druhé odrážky směrnice, který by umožňoval automatické vyloučení jakéhokoliv zvýšení uvedeného odškodnění, by totiž představoval výklad, který by poškozoval obchodního zástupce v případě zániku smlouvy.

24

Z toho vyplývá, že nelze přijmout takovou soudní praxi, o jaké se mluví v bodě 9 tohoto rozsudku, která automaticky vylučuje, že by odškodnění mohlo být zvýšeno v rámci uplatnění kritéria spravedlnosti do maximální hranice stanovené v čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice, v případě, kdy výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu než provize, o které obchodní zástupce přichází.

25

S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na první otázku tak, že čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby byl nárok obchodního zástupce na odškodnění automaticky omezen částkou provizí, o které přichází v důsledku ukončení smluvního vztahu, i když výhody, které zmocniteli zůstávají, mají vyšší peněžní hodnotu.

26

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice třeba vykládat v tom smyslu, že v případě, že zmocnitel patří do skupiny společností, jsou výhody, které plynou společnostem této skupiny, považovány za součást výhod zmocnitele a je třeba je zohlednit při výpočtu nároku obchodního zástupce na odškodnění.

27

Za účelem provedení výkladu čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky směrnice je třeba zaprvé vycházet z jejího znění.

28

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že toto ustanovení se zabývá pouze smluvními vztahy „zákazníci/zmocnitel“ a výhodami „zmocnitele“ vyplývajícími z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky. Doslovný výklad čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky směrnice vede tudíž k závěru, že toto ustanovení vylučuje, aby při výpočtu „výhod zmocnitele“ mohly být zohledněny výhody třetích osob.

29

Tento výklad, tedy výklad, který zohledňuje pouze vztah mezi zmocnitelem a obchodním zástupcem, potvrzuje systematický výklad uvedeného ustanovení.

30

Horní hranice odškodnění stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice se totiž vypočítá na základě odměn pobíraných obchodním zástupcem. Jak přitom uvedla italská vláda, i když je zmocnitel součástí skupiny společností, je to vždy jen zmocnitel, který platí odměny, a nikoli ostatní společnosti skupiny.

31

Konečně, je třeba konstatovat, že z bodu 2 odůvodnění směrnice vyplývá, že tato směrnice má za cíl zejména bezpečnost obchodů, a tudíž právní jistotu v oblasti obchodního zastupování. Tento cíl v zásadě vylučuje, aby se zohledňovaly výhody třetích osob, není-li tak dohodnuto ve smlouvě mezi zmocnitelem a obchodním zástupcem. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v tomto ohledu posoudil smlouvu o obchodním zastoupení na základě platného vnitrostátního práva.

32

Vzhledem k výše uvedenému je na druhou otázku třeba odpovědět tak, že čl. 17 odst. 2 písm. a) směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že zmocnitel patří do skupiny společností, nejsou výhody, které plynou společnostem této skupiny, v zásadě považovány za součást výhod zmocnitele, a není tudíž nutné je zohlednit při výpočtu nároku obchodního zástupce na odškodnění.

33

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: