ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pléna)

23. března 2004(*)

„Volný pohyb osob – Článek 48 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 39 ES) – Pojem ‚pracovník‘ – Dávka sociálního zabezpečení poskytovaná uchazečům o zaměstnání – Podmínka pobytu – Občanství Evropské unie“

Ve věci C‑138/02,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Social Security Commissioner (Spojené království) směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Brianem Francisem Collinsem

a

Secretary of State for Work and Pensions,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992 (Úř. věst. L 245, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 69), a směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27),

SOUDNÍ DVŮR (plénum),

ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, C. Gulmann, J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj) a A. Rosas, předsedové senátů, A. La Pergola, J.-P. Puissochet a R. Schintgen, N. Colneric a S. von Bahr, soudci,

generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za B. F. Collinse R. Drabblem, QC, zmocněným P. Edenem, solicitor,

–        za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, jako zmocněncem, ve spolupráci s E. Sharpston, QC,

–        za německou vládu W.-D. Plessingem, jako zmocněncem,

–        za Komisi Evropských společenství N. Yerrell a D. Martinem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření B. F. Collinse, zastoupeného R. Drabblem, vlády Spojeného království, zastoupené R. Caudwell, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s E. Sharpston, a Komise, zastoupené N. Yerrell a D. Martinem, na jednání konaném dne 17. června 2003,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 10. července 2003,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 28. března 2002 došlým Soudnímu dvoru dne 12. dubna 2002 položil Social Security Commissioner na základě článku 234 ES tři předběžné otázky týkající se výkladu nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992 (Úř. věst. L 245, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 69), a směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27).

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi B. F. Collinsem a Secretary of State for Work and Pensions, kdy posledně uvedený odmítl poskytnout B. F. Collinsovi dávku při hledání zaměstnání stanovenou právními předpisy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

 Právní rámec

 Právní úprava Společenství

3        Článek 6 první pododstavec Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 12 první pododstavec ES) stanoví:

„V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“

4        Článek 8 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 17 ES) stanoví:

„1.      Zavádí se občanství Unie.

Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie.

2.      Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené touto smlouvou.“

5        Článek 8a odst. 1 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 18 odst. 1 ES) stanoví, že každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.

6        Na základě čl. 48 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 39 odst. 2 ES) předpokládá volný pohyb pracovníků odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

7        Na základě čl. 48 odst. 3 Smlouvy volný pohyb pracovníků „zahrnuje, s výhradou omezení odůvodněných veřejných pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví, právo:

a)      ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;

b)      pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;

[…]“

8        Článek 2 nařízení č. 1612/68 stanoví:

„Každý státní příslušník členského státu a každý zaměstnavatel vykonávající činnost na území členského státu si mohou vyměňovat žádosti o zaměstnání a jeho nabídky a uzavírat a provádět pracovní smlouvy v souladu s platnými právními a správními předpisy, aniž by to mohlo vést k jakékoli diskriminaci.“

9        Podle článku 5 nařízení č. 1612/68 „[s]tátnímu příslušníkovi jednoho členského státu, který se uchází o zaměstnání na území jiného členského státu, se v tomto státě poskytuje stejná pomoc, jakou poskytují služby zaměstnanosti tohoto státu vlastním státním příslušníkům při vyhledávání zaměstnání“.

10      Podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 pracovník, který je příslušníkem jiného členského státu, požívá na území dalších členských států stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.

11      Článek 1 směrnice 68/360 stanoví:

„Členské státy odstraní za podmínek stanovených v této směrnici omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států a jejich rodinných příslušníků, na které se vztahuje nařízení (EHS) č. 1612/68.“

12      Článek 4 odst. 1 směrnice 68/360 stanoví, že členské státy přiznávají právo pobytu na svém území osobám uvedeným v článku 1 této směrnice, které mohou předložit doklady uvedené v odstavci 3 uvedeného článku 4.

13      Podle čl. 4 odst. 3 první odrážky téže směrnice se jedná o předložení těchto dokladů od pracovníka:

„a)      dokladu, na základě kterého vstoupil na jejich území;

b)      prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání.“

14      V souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice 68/360 bez vydání povolení k pobytu přiznají členské státy právo pobytu na svém území pracovníkovi vykonávajícímu zaměstnání po dobu, která nemá přesáhnout tři měsíce, přeshraničnímu pracovníkovi a sezónnímu pracovníkovi.

 Vnitrostátní právní úprava

15      Dávka při hledání zaměstnaní je dávkou sociálního zabezpečení upravenou Jobseekers Act 1995 (zákon z roku 1995 o uchazečích o zaměstnání, dále jen „zákon z roku 1995“), který ve svém čl. 1 odst. 2 písm. i) vyžaduje, aby se uchazeč nacházel ve Velké Británii.

16      Právní úprava přijatá k provedení zákona z roku 1995, a sice Jobseeker’s Allowance Regulations 1996 (dále jen „nařízení z roku 1996“), stanoví podmínky pro vznik nároku na dávku při hledání zaměstnání a částky, které mohou různé kategorie uchazečů požadovat. Pokud jde o kategorii „zahraniční osoby“, které jsou bez rodinných závazků, příloha 5 odst. 14 písm. a) nařízení z roku 1996 stanoví částku v nulové výši.

17      Podle čl. 85 odst. 4 nařízení z roku 1996 je výraz „zahraniční osoba“ definován následovně:

„[…] uchazeč, který nemá svůj obvyklý pobyt ve Spojeném království, v Irské republice, na anglonormanských ostrovech nebo na ostrově Man, ale za tímto účelem nebude žádný uchazeč považován za uchazeče, který nemá svůj obvyklý pobyt ve Spojeném království, pokud je:

a)      pracovníkem ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 nebo nařízení Rady (EHS) č. 1251/70 nebo osobou s právem pobytu ve Spojeném království v souladu se směrnicí Rady 68/360/EHS nebo směrnicí Rady 73/148/EHS;

[…]“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

18      B. F. Collins se narodil ve Spojených státech a má dvojí státní příslušnost – americkou a irskou. V rámci svých univerzitních studií pobýval v roce 1978 jeden semestr ve Spojeném království. V letech 1980 a 1981 se do Spojeného království vrátil na přibližně deset měsíců, během kterých pracoval na částečný úvazek příležitostně v barech a v oblasti nákupů. V roce 1981 se vrátil do Spojených států. Poté pracoval ve Spojených státech nebo v Africe.

19      B. F. Collins se vrátil do Spojeného království dne 31. května 1998, aby zde nalezl zaměstnání v odvětví sociálních služeb. Dne 8. června 1998 podal žádost o dávku při hledání zaměstnání, jejíž poskytnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Adjudication Officer ze dne 1. července 1998 z toho důvodu, že nemá obvyklý pobyt v tomto členském státě. B. F. Collins se obrátil na Social Security Appeal Tribunal (Spojené království), který potvrdil zamítavé rozhodnutí, když uvedl, že jej nelze považovat za osobu, která má obvyklý pobyt ve Spojeném království, protože jednak tento pobyt nebyl dostatečně dlouhý a jednak není pracovníkem ve smyslu nařízení č. 1612/68 ani nemá právo pobytu v uvedeném státě ve smyslu směrnice 68/360.

20      B. F. Collins se proto obrátil na Social Security Commissioner, který se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je osoba v postavení navrhovatele v projednávané věci pracovníkem ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968?

2)      V případě záporné odpovědi na [první] otázku […], má osoba v postavení navrhovatele v projednávané věci právo pobytu ve Spojeném království ve smyslu směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968?

3)      V případě záporné odpovědi na [první dvě] otázky […], existuje ustanovení nebo zásada práva Společenství, které požadují, aby byly dávky sociálního zabezpečení poskytnuty za stejných podmínek pro nárok na tuto dávku, jaké se vztahují na dávku při hledání zaměstnání založenou na příjmu, osobě v postavení navrhovatele v projednávané věci?“

 K první otázce

 Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

21      B. F. Collins tvrdí, že při současném stavu práva Společenství je mu na základě jeho situace ve Spojeném království jakožto osoby, která skutečně hledá zaměstnání, přiznán status „pracovníka“ pro účely použití nařízení č. 1612/68, a tím spadá do rozsahu působnosti čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení. V bodě 32 svého rozsudku ze dne 12. května 1998, Martínez Sala (C‑85/96, Recueil, s. I‑2691) totiž Soudní dvůr vědomě uvedl pravidlo, podle kterého uchazeči o zaměstnání musí být považováni za pracovníky ve smyslu uvedeného nařízení, jestliže je vnitrostátní soud přesvědčen, že dotčená osoba skutečně hledá po určitou dobu zaměstnání.

22      Vláda Spojeného království a německá vláda, jakož i Komise Evropských společenství se naopak domnívají, že osoba v postavení B. F. Collinse není pracovníkem pro účely nařízení č. 1612/68.

23      Vláda Spojeného království a Komise tvrdí, že B. F. Collins nemůže tvrdit, že je „bývalým“ přeshraničním pracovníkem, který hodlá uplatnit nárok na dávku na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, protože mezi prací, kterou vykonával v průběhu let 1980 a 1981, a druhem práce, kterou podle svého tvrzení B. F. Collins hledal v roce 1998, neexistuje žádný vztah.

24      Ve svém rozsudku ze dne 18. června 1987, Lebon (316/85, Recueil, s. 2811), přitom Soudní dvůr judikoval, že na jedné straně se rovné zacházení, pokud jde o sociální a daňové výhody, stanovené v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 použije pouze na pracovníky a na druhé straně ti, kteří se stěhují při hledání zaměstnání, požívají takového rovného zacházení jen při přístupu k zaměstnání v souladu s článkem 48 Smlouvy, jakož i s články 2 a 5 tohoto nařízení.

25      Německá vláda připomíná zvláštní kontext věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Martínez Sala, který se vyznačoval velmi úzkými a trvalými vztahy mezi žalobkyní a hostitelským členským státem, zatímco ve věci v původním řízení zjevně neexistuje žádný vztah mezi bývalou prací vykonávanou B. F. Collinsem a prací, kterou tento posledně uvedený hledá.

 Odpověď Soudního dvora

26      Podle judikatury Soudního dvora má pojem „pracovník“ ve smyslu článku 48 Smlouvy a nařízení č. 1612/68 význam na úrovni Společenství a nelze jej vykládat restriktivně. Za „pracovníka“ musí být považován každý, kdo vykonává skutečnou a efektivní činnost, s výjimkou těch činností, které jsou natolik omezené, že jsou čistě okrajové a vedlejší. Pracovní poměr je podle této judikatury charakterizován okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu (viz zejména rozsudek ze dne 3. července 1986, Lawrie-Blum, 66/85, Recueil, s. 2121, body 16 a 17; výše uvedený rozsudek Martínez Sala, bod 32, a rozsudek ze dne 8. června 1999, Meeusen, C‑337/97, Recueil, s. I‑3289, bod 13).

27      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že určitá práva spojená s postavením pracovníka jsou zaručena migrujícím pracovníkům, i když tito již nejsou vázáni v pracovním poměru (rozsudky ze dne 24. září 1998, Komise v. Francie, C‑35/97, Recueil, s. I‑5325, bod 41, a ze dne 6. listopadu 2003, Ninni-Orasche, C‑413/01, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 34).

28      Jak vyplývá ze spisu předaného Soudnímu dvoru předkládajícím soudem, B. F. Collins pracoval příležitostně ve Spojeném království v barech a v oblasti nákupů během desetiměsíčního pobytu v tomto členském státě během let 1980 a 1981. Je však třeba uvést, že i kdyby takové profesní činnosti splňovaly podmínky připomenuté v bodě 26 tohoto rozsudku, což by umožňovalo připustit, že během uvedeného pobytu měl navrhovatel v původním řízení postavení pracovníka, mezi těmito činnostmi a hledáním jiného zaměstnání více než sedmnáct let poté, co tyto činnosti ukončil, není prokázána žádná spojitost.

29      Vzhledem k neexistenci dostatečně úzkého pouta s trhem práce ve Spojeném království tedy musí být situace B. F. Collinse v roce 1998 srovnána se situací jakéhokoliv státního příslušníka členského státu, který hledá první zaměstnání v jiném členském státě.

30      V tomto ohledu je třeba připomenout, že judikatura Soudního dvora rozlišuje mezi státními příslušníky členských států, kteří ještě neuzavřeli pracovní poměr na území hostitelského členského státu, kde hledají zaměstnání, a těmi, kteří zde již pracují nebo kteří pracovali, ale už nejsou v pracovním poměru, a přesto jsou považováni za pracovníky (viz rozsudek ze dne 21. června 1988, Lair, 39/86, Recueil, s. 3161, body 32 a 33).

31      Zatímco státní příslušníci členských států, kteří se stěhují při hledání zaměstnání, požívají zásady rovného zacházení jen při přístupu k tomuto zaměstnání, ti, kteří již vstoupili na trh práce, mohou na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 využívat stejných sociálních a daňových výhod jako tuzemští pracovníci (viz zejména výše uvedený rozsudek Lebon, bod 26, a rozsudek ze dne 12. září 1996, Komise v. Belgie, C‑278/94, Recueil, s. I‑4307, body 39 a 40).

32      Pojem „pracovník“ tak není v nařízení č. 1612/68 používán jednotně. Jestliže v hlavě II první části uvedeného nařízení se tento termín týká pouze osob, které již vstoupily na trh práce, v jiných částech téhož nařízení je pojem „pracovník“ chápán v širším významu.

33      Za těchto podmínek je třeba na první otázku odpovědět tak, že osoba v postavení navrhovatele v původním řízení není pracovníkem ve smyslu hlavy II první části nařízení č. 1612/68. Je však na vnitrostátním soudu, aby přezkoumal, zda pojem „pracovník“ uvedený v dané vnitrostátní právní úpravě musí být chápán v tomto smyslu.

 K druhé otázce

 Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

34      B. F. Collins má za to, že směrnice 68/360 přiznává osobám, které se ucházejí o zaměstnání, právo pobytu v délce tří měsíců.

35      Vláda Spojeného království a německá vláda, jakož i Komise se domnívají, že B. F. Collins má právo pobývat ve Spojeném království, aby zde hledal zaměstnání a pobýval jakožto uchazeč o zaměstnání po přiměřenou dobu, přímo na základě článku 48 Smlouvy, a nikoliv na základě ustanovení směrnice 68/360, která se vztahují výlučně na osoby, které nalezly zaměstnání.

 Odpověď Soudního dvora

36      Úvodem je třeba připomenout, že v rámci volného pohybu pracovníků článek 48 Smlouvy přiznává státním příslušníkům členských států právo pobytu na území jiných členských států za účelem výkonu či hledání zaměstnání (rozsudek ze dne 26. května 1993, Tsiotras, C‑171/91, Recueil, s. I‑2925, bod 8).

37      Právo pobytu, které uchazeči o zaměstnání požívají na základě článku 48 Smlouvy, může být časově omezené. Vzhledem k tomu, že neexistuje předpis Společenství, který by stanovil lhůtu pro pobyt státních příslušníků Společenství, kteří hledají zaměstnání, mají tedy členské státy právo stanovit za tímto účelem přiměřenou lhůtu. Pokud však dotyčný po uplynutí této lhůty prokáže, že nadále hledá zaměstnání a má skutečnou možnost, že bude přijat, nemůže být nucen opustit území hostitelského členského státu (viz rozsudky ze dne 26. února 1991, Antonissen, C‑292/89, Recueil, s. I‑745, bod 21, a ze dne 20. února 1997, Komise v. Belgie, C‑344/95, Recueil, s. I‑1035, bod 17).

38      Pokud jde o směrnici 68/360, jejím cílem je zrušit uvnitř Společenství omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států a jejich rodinných příslušníků, na které se použije nařízení č. 1612/68.

39      Pokud jde o omezení pohybu, čl. 2 odst. 1 směrnice 68/360 jednak požaduje, aby členské státy přiznaly právo vycestovat z jejich území státním příslušníkům Společenství, kteří se hodlají odebrat do jiného členského státu, aby zde hledali zaměstnání. Členské státy podle čl. 3 odst. 1 této směrnice dále přijímají na své území tyto státní příslušníky na základě pouhého předložení platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu.

40      Mimoto vzhledem k tomu, že právo pobytu je právem přímo přiznaným Smlouvou (viz zejména rozsudek ze dne 5. února 1991, Roux, C‑363/89, Recueil, s. I‑273, bod 9), vydání oprávnění k pobytu státnímu příslušníkovi členského státu, tak jak je upraveno směrnicí 68/360, je třeba považovat nikoliv za konstitutivní právní akt, ale za akt, jímž členský stát osvědčuje individuální situaci státního příslušníka jiného členského státu s ohledem na ustanovení práva Společenství (rozsudek ze dne 25. července 2002, MRAX, C‑459/99, Recueil, s. I‑6591, bod 74).

41      V souladu s článkem 4 směrnice 68/360 přiznávají členské státy právo pobytu na svém území pouze pracovníkům, kteří předloží kromě dokladu, na základě kterého vstoupili na jejich území, prohlášení zaměstnavatele o přijetí do zaměstnání nebo potvrzení o výkonu zaměstnání.

42      Článek 8 téže směrnice obsahuje taxativní vymezení situací, ve kterých může být určitým kategoriím pracovníků přiznáno právo pobytu, přestože jim nebylo vydáno povolení k pobytu.

43      Z toho vyplývá, že přiznání práva pobytu v členském státě uvedeného v článcích 4 a 8 směrnice 68/360 je vyhrazeno státním příslušníkům členského státu, kteří již vykonávají zaměstnání v prvním členském státě. Na uchazeče o zaměstnání se tato ustanovení nevztahují. Mohou se dovolávat pouze ustanovení této směrnice týkajících se jejich pohybu uvnitř Společenství.

44      Na druhou otázku je proto třeba odpovědět tak, že osoba v postavení navrhovatele v původním řízení nemá ve Spojeném království právo pobytu pouze na základě směrnice 68/360.

 K třetí otázce

 Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

45      Podle B. F. Collinse je nepochybné, že je státním příslušníkem jiného členského státu, který měl legální pobyt ve Spojeném království a že dávka při hledání zaměstnání spadá do působnosti Smlouvy. Jak Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C‑184/99, Recueil, s. I‑6193), poskytnutí výhody nepříspěvkového druhu založené na zdrojích státního příslušníka jiného členského státu, než je hostitelský členský stát, v důsledku toho nemůže podléhat dodržení podmínky, která by se nevztahovala na státní příslušníky tohoto posledně uvedeného státu. B. F. Collins připouští, že kritérium obvyklého pobytu je stanoveno rovněž pro státní příslušníky Spojeného království. Je však nesporné, že ustanovení vnitrostátního práva musí být považováno za diskriminační ve smyslu práva Společenství, pokud jej mohou státní příslušníci dotyčného členského státu samotnou svou podstatou jednodušeji splnit.

46      Vláda Spojeného království a německá vláda tvrdí, že neexistuje žádné ustanovení ani zásada práva Společenství, které by ukládaly povinnost poskytnutí takové dávky, jako je dávka při hledání zaměstnání, osobě v postavení B. F. Collinse.

47      Pokud jde o případnou existenci nepřímé diskriminace, vláda Spojeného království má za to, že existuje relevantní objektivní odůvodnění pro neposkytnutí dávky při hledání zaměstnání, která je založena na příjmu, osobám v situaci B. F. Collinse. Na rozdíl od situace, na jejímž základě byl vydán rozsudek ze dne 11. července 2002, D’Hoop (C‑224/98, Recueil, s. I‑6191), kritéria stanovená pro poskytnutí dotčené dávky nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné. Představují přiměřený, a tudíž přípustný způsob, jehož účelem je zajistit, aby existovalo skutečné pouto žadatele k zeměpisnému trhu práce. Při neexistenci takových kritérií by osoby, které nemají k trhu práce Spojeného království žádné či pouze omezené pouto, jako je tomu v případě B. F. Collinse, měly tudíž možnost uplatnit nárok na tuto dávku.

48      Podle Komise je jednak nesporné to, že B. F. Collins skutečně hledal zaměstnání ve Spojeném království po dobu dvou měsíců po svém příchodu do tohoto členského státu, a jednak to, že měl legální pobyt na území tohoto státu jakožto uchazeč o zaměstnání. Je nepochybné, že se na něj, jakožto na občana Unie, který legálně pobýval ve Spojeném království, vztahuje ochrana přiznaná článkem 6 Smlouvy proti jakékoli diskriminaci na základě státní příslušnosti ve všech situacích spadajících do věcné působnosti práva Společenství. Tak je tomu právě v případě dávky při hledání zaměstnání, kterou je třeba považovat za sociální výhodu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.

49      Komise mimoto připomíná, že je jasné, že právo pobytu v jiném členském státě za účelem hledání zaměstnání může být omezeno na přiměřeně dlouhou dobu, a v důsledku toho je ze stejného důvodu jako u státních příslušníků Spojeného království na tuto dobu legálního pobytu rovněž omezeno právo B. F. Collinse dovolávat se článků 6 a 8 Smlouvy za účelem podání žádosti o uvedenou dávku.

50      Komise se nicméně domnívá, že podmínka obvyklého pobytu může představovat nepřímou diskriminaci, jelikož ji státní příslušníci hostitelského členského státu mohou splnit jednodušeji než státní příslušníci jiných členských států. I když objektivní důvody mohou odůvodňovat takovou podmínku v rozsahu, v němž je jejich účelem nutně zabránit „sociální turistice“, a tedy zabránit případným zneužitím ze strany podvodných uchazečů o zaměstnání, Komise podotýká, že pokud jde o B. F. Collinse, je jeho záměr hledat zaměstnání nesporný. Nepřestal totiž pracovat od té doby, co krátce po svém příchodu do Spojeného království nalezl zaměstnání.

 Odpověď Soudního dvora

51      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda existuje ustanovení nebo zásada práva Společenství, na základě kterých státní příslušník členského státu, který skutečně hledá zaměstnání v jiném členském státě, může uplatňovat nárok na takovou dávku při hledání zaměstnání, jako je dávka stanovená zákonem z roku 1995.

52      Úvodem je třeba s přihlédnutím k předkládacímu usnesení konstatovat, aniž je třeba přezkoumávat otázku, zda taková osoba, jako je navrhovatel v původním řízení, spadá do osobní působnosti nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1, dále jen „nařízení č. 1408/71“), že dotyčný nikdy nepobýval v jiném členském státě před tím, než hledal zaměstnání ve Spojeném království, takže se pravidlo sčítání dob obsažené v článku 10a nařízení č. 1408/71 ve věci v původním řízení nepoužije.

53      Podle nařízení z roku 1996 mají státní příslušníci jiných členských států hledající zaměstnání, nejsou-li pracovníky ve smyslu nařízení č. 1612/68 nebo nemají-li právo pobytu na základě směrnice 68/360, nárok na tuto dávku pouze tehdy, když mají obvyklý pobyt ve Spojeném království.

54      Je tedy třeba ověřit, zda zásada rovného zacházení brání vnitrostátní právní úpravě, která podřizuje přiznání nároku na dávku při hledání zaměstnání podmínce pobytu.

55      V souladu s čl. 6 odst. 1 Smlouvy je v rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti. Vzhledem k tomu, že čl. 48 odst. 2 Smlouvy je takovým zvláštním ustanovením, je třeba nejprve přezkoumat nařízení z roku 1996 ve vztahu k tomuto článku.

56      V tomto ohledu je třeba připomenout, že mezi práva, která článek 48 Smlouvy přiznává státním příslušníkům členských států, náleží právo volně se pohybovat po území jiných členských států a pobývat tam za účelem hledání zaměstnání (výše uvedený rozsudek Antonissen, bod 13).

57      Státní příslušníci jednoho členského státu hledající zaměstnání v jiném členském státě spadají do rozsahu působnosti článku 48 Smlouvy, a tedy mají právo na rovné zacházení uvedené v odstavci 2 tohoto ustanovení.

58      Pokud jde o otázku, zda právo na rovné zacházení, kterého požívají státní příslušníci členských států hledající zaměstnání v jiném členském státě, zahrnuje rovněž takové finanční dávky, jako je dávka v původním řízení, Soudní dvůr rozhodl, že státní příslušníci členských států, kteří se stěhují za účelem hledání zaměstnání, požívají rovného zacházení jen při přístupu k zaměstnání v souladu s článkem 48 Smlouvy a s články 2 a 5 nařízení č. 1612/68, ale nikoliv jde‑li o sociální a daňové výhody ve smyslu čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení (výše uvedený rozsudek Lebon, bod 26, a rozsudek ze dne 12. září 1996, Komise v. Belgie, body 39 a 40).

59      Článek 2 nařízení č. 1612/68 se týká výměn žádostí o zaměstnání a jeho nabídek, jakož i uzavírání a provádění pracovních smluv, zatímco článek 5 uvedeného nařízení upravuje pomoc poskytovanou službami zaměstnanosti.

60      Tyto články sice výslovně nezmiňují finanční dávky. Nicméně pro určení významu práva na rovné zacházení pro osoby hledající zaměstnání je třeba vyložit tuto zásadu ve světle ostatních ustanovení práva Společenství, zejména článku 6 Smlouvy.

61      Jak totiž Soudní dvůr již několikrát uvedl, občané Unie, kteří legálně pobývají na území hostitelského členského státu, se mohou dovolávat článku 6 Smlouvy ve všech situacích spadajících do oblasti věcné působnosti práva Společenství. Status občana Unie je předurčen k tomu, aby byl základním statusem státních příslušníků členských států, aby těm státním příslušníkům, kteří se nacházejí ve stejné situaci, bylo umožněno požívat stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost, s výhradou výjimek, které jsou za tím účelem výslovně stanoveny (viz zejména výše uvedený rozsudek Grzelczyk, body 31 a 32, jakož i rozsudek ze dne 2. října 2003, Garcia Avello, C‑148/02, Recueil, s. 11613, body 22 a 23).

62      Je třeba uvést, že Soudní dvůr rozhodl ohledně studenta, který byl občanem Unie, že nárok na takovou sociální dávku nepříspěvkového typu, jako je belgické životní minimum („minimex“), spadá do působnosti zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, a že tudíž články 6 a 8 Smlouvy brání tomu, aby možnost požívat nárok na tuto dávku byla podřízena podmínkám, které mohou představovat diskriminaci na základě státní příslušnosti (výše uvedený rozsudek Grzelczyk, bod 46).

63      S ohledem na zavedení občanství Unie a výklad práva na rovné zacházení, jehož požívají občané Unie, není dále v judikatuře možné z rozsahu působnosti čl. 48 odst. 2 Smlouvy, který je vyjádřením základní zásady rovného zacházení zaručené článkem 6 Smlouvy, vyloučit finanční dávku určenou ke zjednodušení přístupu k zaměstnání na pracovním trhu v členském státě.

64      Výklad dosahu zásady rovného zacházení v oblasti přístupu k zaměstnání musí odrážet tento vývoj ve vztahu k výkladu přijatému ve výše uvedeném rozsudku Lebon a v rozsudku ze dne 12. září 1996, Komise v. Belgie.

65      Nařízení z roku 1996 zavádí rozdílné zacházení podle toho, zda se jedná o osobu s obvyklým pobytem ve Spojeném království, či nikoliv. Jelikož tuto podmínku mohou jednodušeji splnit tuzemští státní příslušníci, uvedené nařízení znevýhodňuje státní příslušníky členských států, kteří využili svého práva pohybu za účelem hledání zaměstnání na území jiného členského státu (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 23. května 1996, O’Flynn, C‑237/94, Recueil, s. I‑2617, bod 18, a ze dne 16. ledna 2003, Komise v. Itálie, C‑388/01, Recueil, s. I‑721, body 13 a 14).

66      Taková podmínka pobytu by mohla být odůvodněna pouze tehdy, kdyby se zakládala na objektivních úvahách nezávislých na státní příslušnosti dotyčných osob a byla přiměřená legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem (rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz, C‑274/96, Recueil, s. I‑7637, bod 27).

67      Soudní dvůr již přitom rozhodl, že je legitimní, aby se vnitrostátní zákonodárce ujistil o existenci skutečného pouta žadatele o dávku s povahou sociální výhody ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 k dotčenému zeměpisnému trhu práce (viz v rámci poskytnutí čekacích příspěvků mladým lidem hledajícím své první zaměstnání, výše uvedený rozsudek D’Hoop, bod 38).

68      Je třeba uvést, že dávka při hledání zaměstnání zavedená zákonem z roku 1995 je dávkou sociálního zabezpečení, která nahradila dávku v nezaměstnanosti a sociální pomoc a která vyžaduje zejména to, aby osoba, která ji požaduje, byla schopná pracovat, aktivně hledala zaměstnání a neměla příjmy vyšší než použitelná částka ani kapitál vyšší než stanovená částka.

69      Lze považovat za legitimní, že členský stát takovouto dávku přizná teprve poté, co mohlo být vytvořeno skutečné pouto uchazeče o zaměstnání k trhu práce v tomto státě.

70      Existenci takového pouta je možné ověřit zejména zjištěním, že dotčená osoba během přiměřeně dlouhé doby efektivně a skutečně hledala zaměstnání v dotčeném členském státě.

71      Spojené království tak může požadovat existenci vazby mezi osobami, které žádají o poskytnutí takové dávky, a svým trhem práce.

72      Ačkoli je podmínka pobytu v zásadě způsobilá zajistit takovou vazbu, aby byla přiměřená, nesmí překračovat meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné. Její použití vnitrostátními orgány konkrétněji musí spočívat na jasných a předem známých kritériích a musí být stanovena možnost opravného prostředku soudní povahy. V každém případě, je-li ke splnění uvedené podmínky vyžadována doba pobytu, nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby vnitrostátní orgány měly možnost se ujistit, že dotčená osoba skutečně hledá zaměstnání na trhu práce hostitelského členského státu.

73      Na třetí otázku je proto třeba odpovědět tak, že právo na rovné zacházení stanovené v čl. 48 odst. 2 Smlouvy, ve spojení s články 6 a 8 Smlouvy, nebrání vnitrostátní právní úpravě, která podřizuje přiznání nároku na dávku při hledání zaměstnání podmínce pobytu, pokud tato podmínka může být odůvodněna na základě objektivních úvah nezávislých na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřených legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem.

 K nákladům řízení

74      Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a německé vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR (plénum)

o otázkách, které mu byly předloženy usnesením Social Security Commissioner ze dne 28. března 2002, rozhodl takto:

1)      Osoba v postavení navrhovatele v původním řízení není pracovníkem ve smyslu hlavy II první části nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství, ve znění nařízení Rady (EHS) č. 2434/92 ze dne 27. července 1992. Je však na vnitrostátním soudu, aby přezkoumal, zda pojem „pracovník“ uvedený v dané vnitrostátní právní úpravě musí být chápán v tomto smyslu.

2)      Osoba v postavení navrhovatele v původním řízení nemá ve Spojeném království právo pobytu pouze na základě směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství.

3)      Právo na rovné zacházení stanovené v čl. 48 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 39 odst. 2 ES), ve spojení s články 6 a 8 Smlouvy o ES (nyní po změně články 12 ES a 17 ES), nebrání vnitrostátní právní úpravě, která podřizuje přiznání nároku na dávku při hledání zaměstnání podmínce pobytu, pokud tato podmínka může být odůvodněna na základě objektivních úvah nezávislých na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřených legitimnímu cíli sledovanému vnitrostátním právem.

Skouris

Jann

Timmermans

Gulmann

Cunha Rodrigues

Rosas

La Pergola

Puissochet

Schintgen

Colneric

von Bahr

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. března 2004.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

R. Grass

V. Skouris

---

* Jednací jazyk: angličtina.