1.

Předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané tribunal de commerce de Verviers (Belgie) je výklad pravidla pro určení zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech upraveného v čl. 5 bodu 1 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ), obvykle nazývaného „nařízení Brusel I“.

2.

Tato žádost byla podána v souvislosti se žalobou společnosti Corman-Collins SA (dále jen „Corman-Collins“) se sídlem v Belgii proti La Maison du Whisky SA (dále jen „La Maison du Whisky“), společnosti se sídlem ve Francii, z důvodu, že posledně uvedená společnost ukončila smlouvu o autorizovaném prodeji, která byla podle názoru žalobkyně v původním řízení pro smluvní strany závazná.

3.

Francouzská společnost zpochybňuje příslušnost belgických soudů k projednání tohoto sporu, jakož i samotnou skutečnost, že mezi účastnicemi řízení existovala smlouva této povahy. Svou námitku nepříslušnosti zakládá na článku 2 nařízení č. 44/2001, který stanoví, že žalovaný se sídlem v členském státě ( 3 ) musí zásadně podléhat soudům posledně uvedeného státu. V této souvislosti se předkládající soud v první řadě táže na případnou neslučitelnost belgického pravidla mezinárodního práva soukromého s unijním právem, které upravuje příslušnost belgických soudů, je-li žalobce autorizovaným prodejcem, který má sídlo v Belgii a který argumentuje ukončením smlouvy o autorizovaném prodeji zboží, jež má účinky na vnitrostátním území.

4.

Na druhém místě, a zde spočívá i těžiště této věci, má Soudní dvůr rozhodnout, zda smlouva o autorizovaném prodeji, na jejímž základě jedna strana nakupuje zboží od druhé strany v členském státě za účelem jeho prodeje na území jiného členského státu, musí být kvalifikována jako „prodej zboží“ nebo „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, což je otázka, k níž již bylo zaujato několik protichůdných stanovisek jak v právní nauce, tak i v judikatuře několika členských států ( 4 ). Pokud nebude přijata žádná z těchto kvalifikací, mohl by tento druh smluv spadat pod pravidlo pro určení příslušnosti upravené v uvedeném bodě 1 písm. a) v souladu s pořadím upraveným v písm. c) tohoto bodu.

5.

Konečně, prostřednictvím poslední předběžné otázky, jejíž obsah lze plně pochopit až po obeznámení se s odůvodněním předkládacího rozhodnutí, je Soudní dvůr žádán o to, aby v případě, že bude použitelné ustanovení písm. a), a nikoli písm. b) článku 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, určil, zda je „závazkem, o nějž se jedná“ ve smyslu tohoto ustanovení závazek prodávajícího – poskytovatele oprávnění k prodeji, anebo závazek kupujícího – autorizovaného prodejce.

6.

Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který je obsažen v oddíle 1 nazvaném „Obecná ustanovení“ kapitoly II uvedeného nařízení upravující pravidla příslušnosti, stanoví zásadu, podle které „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.

7.

Článek 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 obsažený v oddíle 2 kapitoly II nazvaném „Zvláštní příslušnost“ stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:

8.

Sedmý bod odůvodnění nařízení (ES) Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 5 ) uvádí, že „věcná působnost a ustanovení uvedeného nařízení by měly být v souladu s nařízením č. [44/2001].

9.

Článek 4 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:

[...]

[...]“

10.

Zákon ze dne 27. července 1961 o jednostranném ukončení distributorských smluv uzavřených na dobu neurčitou ( 6 ) (dále jen „belgický zákon ze dne 27. července 1961“) definuje „smlouvu o autorizovaném prodeji“ v čl. 1 odst. 2 jako „každou smlouvu, na jejímž základě poskytovatel vyhrazuje jednomu či několika autorizovaným prodejcům právo prodávat vlastním jménem a na vlastní účet výrobky, které vyrábí nebo distribuuje“.

11.

Článek 4 tohoto zákona stanoví:

„V případě ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji, která má účinky na celém belgickém území nebo jeho části, může poškozený autorizovaný prodejce vždy žalovat poskytovatele v Belgii, a to buď před soudem svého bydliště, nebo před soudem bydliště nebo sídla poskytovatele.

V případě sporu předloženého belgickému soudu se výlučně použije belgické právo.“

12.

Corman-Collins, společnost se sídlem v Belgii, a La Maison du Whisky, společnost se sídlem ve Francii, udržovaly po dobu deseti let obchodní vztahy spočívající v tom, že prvně uvedená společnost nakupovala od druhé společnosti whisky různých ochranných známek, které odebírala ze skladů francouzské společnosti, načež je prodávala na belgickém území.

13.

Během celého tohoto období používala Corman-Collins název „Maison du Whisky Belgique“ a internetovou stránku uváděnou jako „www.whisky.be“, aniž to vedlo k nějaké reakci ze strany La Maison du Whisky. Dále byly kontaktní údaje společnosti Corman-Collins uvedeny v časopise Whisky Magazine vydávaném dceřinou společností společnosti La Maison du Whisky.

14.

V prosinci 2010 zakázala posledně uvedená společnost společnosti Corman-Collins používat uvedený název a výše uvedenou internetovou stránku uzavřela. V únoru 2011 ji informovala, že od 1. dubna, respektive 1. září 2011 svěří výhradní distribuci dvou výrobků s ochrannými známkami jiné belgické společnosti, jejímž prostřednictvím měla společnost Corman-Collins od té doby pořizovat své objednávky.

15.

Dne 9. března 2011 podala Corman-Collins proti společnosti La Maison du Whisky žalobu u tribunal de commerce de Verviers , v níž se domáhala toho, aby uvedené společnosti byla na základě belgického zákona ze dne 27. července 1961 uložena povinnost zaplatit náhradu škody za vypovězení smlouvy a náhradu další škody.

16.

La Maison du Whisky zpochybnila místní příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, z důvodu, že příslušné jsou francouzské soudy na základě článku 2 nařízení č. 44/2001. Corman-Collins na tuto námitku odpověděla odkazem na článek 4 uvedeného belgického zákona.

17.

Účastnice řízení se navíc neshodují na kvalifikaci svých obchodních vztahů, přičemž je nesporné, že nikdy písemně neuzavřely rámcovou dohodu, která definuje podmínky těchto vztahů. Podle společnosti Cormann-Collins se jedná o smlouvu o výhradním prodeji zboží ve smyslu tohoto belgického zákona, zatímco La Maison du Whisky tvrdí, že se jedná o pouhé kupní smlouvy uzavírané na základě týdenních objednávek v závislosti na poptávce společnosti Corman-Collins.

18.

Ve svém předkládacím rozhodnutí tribunal de commerce de Verviers výslovně uvádí, že společnosti Corman-Collins a La Maison du Whisky „byly vázány ústní dohodou“ a že „na základě […] belgického zákona ze dne 27. července 1961 lze právní vztah mezi účastnicemi řízení kvalifikovat jako smlouvu o autorizovaném prodeji, jelikož žalobkyně byla oprávněna prodávat na belgickém území zboží nakoupené u žalované“.

19.

Na druhé straně vyjadřuje tento soud pochybnosti o možnosti založit svou příslušnost na pravidle upraveném v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961 vzhledem k přednosti unijního práva a ustanovení nařízení č. 44/2001, které je podle jeho názoru použitelné jak ratione loci, tak ratione materiae. Tento soud uvádí, že na základě článku 2 uvedeného nařízení by měly být příslušné francouzské soudy, avšak že lze také použít článek 5 bod 1 tohoto nařízení. V této souvislosti se uvedený soud táže, zda s ohledem na judikaturu Soudního dvora ( 7 ) musí být smlouva o autorizovaném prodeji kvalifikována jako smlouva o prodeji zboží nebo poskytování služeb ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001. Dodává také, že pouze v případě, že pro takový druh smlouvy nebude možné použít žádnou z těchto kvalifikací, bude třeba určit, jaký závazek je ve sporu v původním řízení sporným závazkem, o nějž se jedná, což je problematika, která se implicitně vztahuje k čl. 5 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení.

20.

Za těchto okolností se tribunal de commerce de Verviers rozhodnutím ze dne 6. ledna 2012 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21.

Písemná vyjádření předložily společnosti Corman-Collins a La Maison du Whisky, Belgické království a Švýcarská konfederace, jakož i Evropská komise.

22.

Na jednání ze dne 31. ledna 2013 byly zastoupeny společnosti Corman-Collins, La Maison du Whisky, belgická vláda a Komise.

23.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda takové vnitrostátní pravidlo pro určení příslušnosti, jako je pravidlo obsažené v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961, může být použito vůči žalované, která má bydliště v jiném členském státě, bez ohledu na ustanovení nařízení č. 44/2001.

24.

Jedná se o to, zda by podle uvedeného vnitrostátního ustanovení mohly být belgické soudy příslušné v případě, kdy autorizovaný prodejce, který má bydliště na belgickém území, zažaluje poskytovatele oprávnění k prodeji z důvodu výpovědi smlouvy o autorizovaném prodeji, jelikož dotčená smlouva vyvolává účinky na tomto území nebo jeho části, nezávisle na místě, kde se nachází bydliště nebo sídlo žalovaného.

25.

V daném případě společnost Corman-Collins tvrdí, že může proti společnosti La Maison du Whisky podat žalobu u belgického soudu na základě tohoto ustanovení, ačkoli se její sídlo nachází na francouzském území.

26.

Kromě společnosti Corman-Collins všichni účastníci řízení, kteří předložili vyjádření, jednotně navrhují, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že uplatnění takového pravidla pro určení příslušnosti vyplývajícího z lex fori je za okolností tohoto typu vyloučeno, protože spadají do působnosti ratione loci nařízení č. 44/2001.

27.

S tímto názorem souhlasím. Nařízení č. 44/2001 má totiž především ( 8 ) jednotně určit soudní příslušnost ve všech sporech s mezinárodním prvkem, jejichž předmět se týká oblasti, na kterou se vztahuje ( 9 ). Z bodu 8 odůvodnění tohoto nařízení jasně vyplývá, že má-li žalovaný bydliště v jednom z členských států, které jsou vázány uvedeným nařízením, musí mít společná pravidla v oblasti příslušnosti, která upravuje, v zásadě přednost před pravidly příslušnosti, která jsou v platnosti v těchto jednotlivých státech.

28.

Na základě těchto sjednocených norem platí, že má-li žalovaný bydliště v členském státě, jako je tomu v případě sporu v původním řízení, musí se žalobce v zásadě obrátit na soudy tohoto státu podle obecného pravidla pro určení příslušnosti upraveného v článku 2 nařízení č. 44/2001.

29.

Z článku 3 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že jediné přípustné výjimky z této zásady jsou obsaženy v oddílech 2 až 7 kapitoly II tohoto nařízení upravujících otázky příslušnosti. Pokud jde především o takový smluvní vztah, jako je vztah dotčený ve věci v původním řízení, použije se alternativně k pravidlu obsaženému v jeho článku 2 ( 10 ) zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v článku 5 bodu 1 uvedeného nařízení, a nikoli pravidla pro určení příslušnosti upravená v právních řádech členských států.

30.

Druhý odstavec tohoto článku 3 rozšiřuje myšlenku, podle které bylo úmyslem unijního zákonodárce vyloučit provádění vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti v situacích, které spadají do působnosti nařízení č. 44/2001 ( 11 ), protože výslovně stanoví, že na žalované, kteří mají bydliště na území některého členského státu, nelze taková pravidla použít.

31.

Podle mého názoru je tedy třeba na první otázku odpovědět tak, že má-li žalovaný bydliště na území jiného členského státu, než je sídlo soudu, jemuž byl spor předložen, mají ustanovení nařízení č. 44/2001 přednost před takovým vnitrostátním pravidlem pro určení příslušnosti, jako je pravidlo upravené v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961.

32.

Podle mého názoru nebyla druhá a třetí otázka jasně formulována, jelikož předkládající soud patrně zaměnil jednotlivé druhy příslušností obsažené v čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 a nezohlednil zcela způsob, jakým jsou mezi sebou uspořádány ( 12 ).

33.

Podstatou těchto otázek předkládajícího soudu je, zda se pro účely určení příslušného soudu k projednání žaloby podané v souvislosti se smlouvou o autorizovaném prodeji použije písm. a) či b) článku 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

34.

S ohledem na propojenost těchto dvou otázek mám za to, že k podání užitečné odpovědi je třeba posoudit tyto otázky společně a především, vzhledem k hierarchii zavedené v písm. c) uvedeného článku 5 bodu 1, obrátit jejich pořadí tak, aby byla nejprve posouzena třetí otázka týkající se písm. b) tohoto ustanovení a až poté druhá otázka vztahující se k písm. a) stejného ustanovení ( 13 ).

35.

Úvodem připomínám, že pro účely výkladu nařízení č. 44/2001 je relevantní judikatura Soudního dvora k Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968 ( 14 ) (dále jen „Bruselská úmluva“), a to pokud jsou ustanovení těchto právních nástrojů rovnocenná, přičemž je nutno poznamenat, že uvedené nařízení nahradilo tuto úmluvu ve vztazích mezi členskými státy ( 15 ).

36.

Soudní dvůr již uvedl, že mezi zněním čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 a čl. 5 bodu 1 první věty Bruselské úmluvy existuje naprostá shoda a že návaznost výkladu mezi těmito právními nástroji byla nejen výslovně požadována zákonodárcem Společenství ( 16 ), ale je také v souladu se zásadou právní jistoty, z čehož vyplývá, že těmto ustanovením musí být přiznán stejný rozsah působnosti ( 17 ).

37.

Pokud jde naopak o čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, jsou dopady, které je třeba vyvodit z rozsudků, kterými byla vyložena Bruselská úmluva, o něco méně přímé, neboť pravidla pro určení příslušnosti obsažená v uvedeném písm. b) jsou nová. Zvláštnost tohoto ustanovení zdůraznil Soudní dvůr jak z hlediska přípravných prací na uvedeném nařízení, tak i struktury jeho čl. 5 bodu 1 ( 18 ), a vyvodil z toho, že „zákonodárce Společenství chtěl pro všechny jiné smlouvy než ty, které se týkají prodeje zboží a poskytování služeb, zachovat v rámci nařízení č. 44/2001 zásady vypracované Soudním dvorem v kontextu Bruselské úmluvy“ ( 19 ).

38.

Dodávám, že podle mého názoru bylo úmyslem zákonodárce to, aby za účelem dosažení cíle spočívajícího ve zjednodušení nařízení č. 44/2001 ve srovnání s ustanoveními, která byla obsažena v Bruselské úmluvě, bylo ustanovení písm. b) ve vztahu k písm. a) předmětem širokého výkladu. Z přípravných prací k tomuto nařízení ( 20 ), jakož i ze zprávy profesora Pocara k tzv. Úmluvě „Lugano bis“ ( 21 ), jejíž ustanovení byla upravena ve stejném smyslu, vyplývá, že zvláštní ustanovení obsažená v tomto písm. b) byla vytvořena za tím účelem, aby unikla obtížím při uplatňování pravidla obsaženého v tomto písm. a), které vyplývají z judikatury v rozsudcích Industrie Tessili Italiana Como a De Bloos ( 22 ). Zdá se nicméně, že ve výše uvedeném rozsudku Falco Privatstiftung a Rabitsch ( 23 ) zvolil Soudní dvůr relativně restriktivní přístup k tomuto písm. b).

39.

Je nutné mít na paměti i jiné výkladové pravidlo nařízení č. 44/2001, a to pravidlo týkající se nezbytnosti vykládat pojmy v něm uvedené, a zejména pojmy týkající se pravidel pro určení příslušnosti, které obsahuje, autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech smluvních státech ( 24 ). To jednak znamená, že v zásadě nemůže být chápáno jako odkaz na právo členských států a především na právo soudu, jemuž byl spor předložen ( 25 ), a jednak, že nelze provádět neodůvodněná srovnání mezi uvedenými pojmy a pojmy obsaženými v ostatních ustanoveních unijního práva ( 26 ).

40.

Tento přístup má v rámci této věci o to větší význam, že pojem „smlouva o autorizovaném prodeji“ použitý předkládajícím soudem v předběžných otázkách ( 27 ) není pojmem, který je v unijním právu definován ( 28 ) a může odkazovat na různé skutečnosti v právních řádech členských států, pokud ovšem všechny státy tento typ smlouvy znají ( 29 ). Kromě toho musím poznamenat, že ve výše uvedené věci De Bloos, která se již zabývala určením soudu příslušného k projednání žaloby na náhradu škody za nedodržení výpovědní doby při ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji uzavřené mezi belgickou a francouzskou smluvní stranou, ani Soudní dvůr, ani generální advokát tento pojem nedefinovali, ať již z hlediska dotčených vnitrostátních právních řádů nebo z hlediska obecného a abstraktního.

41.

Vzhledem k rozmanitosti smluv o autorizovaném prodeji je snazší poskytnout negativní definici ( 30 ), spíše než definici pozitivní. Je však možné zdůraznit některé náležitosti, které jsou pro tento typ smluv typické ( 31 ), a to, že účelem smlouvy o autorizovaném prodeji je další prodej dotčeného zboží na smluveném území, autorizovaného prodejce si vybírá poskytovatel oprávnění k prodeji, autorizovaný prodejce je přinejmenším oprávněn k prodeji výrobků poskytovatele oprávnění nebo má dokonce výhradní právo, smluvní vztah je dlouhodobý, v případě poskytovatele oprávnění může existovat exkluzivita v dodávání zboží či poskytování služeb, autorizovaného prodejce může zatěžovat povinnost koupě zboží nebo dalšího prodeje a že se strany mohou rozhodnout pro společné zavádění propagačních technik ( 32 ).

42.

Dodávám, že i když kvalifikaci smlouvy o autorizovaném prodeji, kterou podal podle belgického práva předkládající soud ve sporném právním vztahu, zpochybnila společnost La Maison du Whisky, a tato kvalifikace by mohla být předmětem diskuze z hlediska skutečností obsažených ve spise, nemůže Soudní dvůr v souladu s ustálenou judikaturou sám posoudit či kvalifikovat skutečnosti nebo odpovídající ustanovení vnitrostátního práva ( 33 ).

43.

Právě s ohledem na všechny tyto úvahy je třeba odpovědět na druhou a třetí předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem.

44.

Mám za to, že výklad čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 pro účely odpovědi na tyto otázky vyžaduje, aby bylo při respektování pořadí vymezeného obsahem tohoto ustanovení posouzeno, zda přeshraniční smlouva o autorizovaném prodeji zboží spadá buď do kategorie prodeje zboží ve smyslu písm. b) první odrážky tohoto bodu 1, nebo do kategorie poskytování služeb ve smyslu písm. b) druhé odrážky uvedeného bodu 1, anebo pokud tomu tak není, zda spadá pod jiné typy smluv, které jsou upraveny pod písm. a) tohoto bodu 1. Na úvod poukazuji na to, že je podle mého názoru třeba použít druhou z těchto tří možností, a to z důvodů, které následně vysvětlím.

45.

Pro použití článku 5 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení na dotčený smluvní vztah se vyslovila společnost La Maison du Whisky. Tato společnost nejprve připomněla, že pro účely rozlišení smluv o prodeji zboží a smluv o poskytování služeb je třeba vycházet ze závazku, který je pro tyto smlouvy charakteristický ( 34 ), a poté uvedla, že pro smlouvu o autorizovaném prodeji zboží je charakteristický závazek poskytovatele oprávnění poskytnout autorizovanému prodejci zboží, které je předmětem dohody, což je závazek, který představuje logický následek práva poskytovatele oprávnění prodávat toto zboží na vymezeném území. Z toho tato společnost vyvozuje, že smlouva o autorizovaném prodeji se může týkat pouze prodeje zboží, což musí podle jejího názoru vést k úplnému vyloučení kvalifikace dané smlouvy jako smlouvy o poskytování služeb. Tento názor navazuje na přístup italského Corte suprema di cassazione (Itálie) ( 35 ), který se zásadně zakládal na Úmluvě OSN podepsané ve Vídni dne 11. dubna 1980 ( 36 ), a liší se od přístupu jiných vnitrostátních soudů ( 37 ).

46.

Vzhledem k tomu, že pro účely kvalifikace smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 použil Soudní dvůr fakticky kritérium založené na nalezení závazku, který je charakteristický pro tuto smlouvu ( 38 ), bylo by k tomu, aby taková smlouva spadala pod ustanovení první odrážky uvedeného bodu b), nezbytné, aby plnění spočívající v prodeji představovalo samotnou podstatu smlouvy o autorizovaném prodeji.

47.

Tak tomu však podle mého názoru není vzhledem k výše uvedeným úvahám o typických náležitostech smlouvy o autorizovaném prodeji zboží a dále vzhledem ke skutečnosti, že by došlo k opomenutí zvláštní okolnosti, že v tomto druhu obchodních vztahů je obvykle uzavírána rámcová distributorská smlouva, která se odlišuje od následných kupních smluv ( 39 ).

48.

Poukazuji na to, že důkaz o uzavření takové rámcové smlouvy nemůže vycházet z pouhé existence stabilního vztahu, který se odráží v následných prodejích, bez písemných či ústních ujednání. Kromě toho je možné, že rámcová smlouva uzavřená mezi výrobcem a velkoobchodníkem, nebo velkoobchodníkem a maloobchodníkem nespadá pod kvalifikaci smlouvy o autorizovaném prodeji zboží ( 40 ).

49.

Proto se domnívám, že je-li prokázáno, že smluvní strany skutečně uzavřely smlouvu o autorizovaném prodeji zboží, nemůže soud, jemuž byl předložen spor týkající se takového smluvního vztahu, založit svou příslušnost na hraničním určovateli, který spočívá v místě dodání prodaného zboží ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení č. 44/2001.

50.

Komise zastává názor, že je na dotčený smluvní vztah třeba použít čl. 5 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení č. 44/2001. K tomuto názoru se připojuji za předpokladu, že se v daném případě skutečně jedná o smlouvu o autorizovaném prodeji zboží, a nikoli o pouhé prodejní vztahy stabilní povahy. Tímto podstatným rozdílem se budu zabývat později.

51.

Ve výše uvedeném rozsudku Falco Privatstiftung a Rabitsch zdůraznil Soudní dvůr nutnost autonomního výkladu pojmu „poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení a rozhodl, že „pojem služby znamená přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, [jednak] vykonává určitou činnost [‚jednak tak činí] za úplatu“ ( 41 ).

52.

Pokud je mi známo, je tento případ pro Soudní dvůr první příležitostí pro použití kritérií, která takto identifikoval, případně pro upřesnění jejich dosahu ( 42 ).

53.

Domnívám se, že v zájmu zajištění soudržnosti judikatury je třeba vzít v úvahu jednotlivé prvky definice, které poskytl Soudní dvůr v uvedeném rozsudku, avšak zejména vzhledem k cílům, jimiž se řídilo přijetí tohoto ustanovení, nepoužít k dotyčnému konceptu příliš restriktivní přístup ( 43 ). Jelikož cílem autorů nařízení č. 44/2001 bylo zjednodušit pravidla pro určení příslušnosti ve smluvních věcech ( 44 ), je nezbytné zajistit, aby zvláštní ustanovení článku 5 bodu 1 písm. b), jež jsou určena k zamezení použití složitého mechanismu, s nímž počítá obecnější norma obsažená v článku 5 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení, nepozbyla užitečného účinku.

54.

První kritérium určené Soudním dvorem ve smyslu připomenutém výše vyžaduje aktivní jednání, a nikoli pouhé zdržení se jednání ( 45 ). V tomto ohledu mám za to, že smlouva o autorizovaném prodeji zboží tomuto požadavku ( 46 ) odpovídá vzhledem k hlavnímu plnění, které uskutečňuje autorizovaný prodejce ve prospěch poskytovatele oprávnění, a to zajištění distribuce zboží poskytovatele oprávnění takovým způsobem, aby poskytovatel oprávnění nemusel vytvářet vlastní distribuční síť na vymezeném území a nespoléhat se na další prodeje zajišťované nezávislými stranami. Poukazuji na to, že v rámci privilegovaných vztahů, které udržuje s poskytovatelem oprávnění, poskytuje autorizovaný prodejce plnění nad rámec činností pouhých prodejců tím, že obecně nabízí díky skladování nepřetržité zásobování zbožím poskytovatele oprávnění, zajišťuje poprodejní služby, je-li toto zboží trvanlivého charakteru, a může propagovat uvedené zboží prostřednictvím speciálních nabídek ( 47 ).

55.

Pokud jde o druhé kritérium týkající se „úplaty“ za poskytnutou činnost, domnívám se, že jej nelze chápat ve striktním smyslu, jenž by mohl znamenat úhradu peněžní částky, neboť takový přístup by popřel existenci služeb, které jsou poskytovány bez kompenzace finančního charakteru a u nichž nelze mít pochybnosti, že spadají pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001 ( 48 ).

56.

Pokud jde konkrétně o smlouvy o autorizovaném prodeji zboží, jsem toho názoru, že ekonomické protiplnění pro autorizovaného prodejce za výkon výše uvedené činnosti se odráží především v charakteristické výhodě, kterou mu přiznává poskytovatel oprávnění, a to územní exkluzivitě, nebo alespoň záruce, že možnost prodávat zboží poskytovatele oprávnění na vymezeném území bude poskytnuta omezenému počtu autorizovaných prodejců. Kromě toho přiznává poskytovatel oprávnění autorizovanému prodejci příznivější postavení než pouhým dalším prodejcům tím, že mu poskytuje možnosti příznivějších způsobů plateb nebo know-how prostřednictvím školení. Taková selektivita a takové další výsady představují pro autorizovaného prodejce ekonomickou hodnotu, která jej může stimulovat k založení privilegovaných vztahů s poskytovatelem oprávnění a zcela se věnovat podpoře komercializace jeho výrobků.

57.

Smlouva o autorizovaném prodeji zboží může být proto podle mého názoru kvalifikována pro účely použití pravidla pro určení příslušnosti uvedeného v čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky uvedeného nařízení jako smlouva o „poskytování služeb“.

58.

Tento přístup podporují i ustanovení nařízení Řím I, která je třeba v co největším možném rozsahu zohlednit při výkladu nařízení č. 44/2001 ( 49 ), ačkoli Soudní dvůr není povinen tak činit automaticky ( 50 ). Připomínám, že bod 17 odůvodnění nařízení Řím I kvalifikuje „smlouvy o distribuci“, jejichž součástí jsou smlouvy o výhradním prodeji zboží, jako „smlouvy o poskytování služeb“ a vyzývá k použití stejného výkladu u nařízení č. 44/2001. Nepůjdu až tak daleko, abych měl obdobně jako Komise za to, že zákonodárce Společenství tak zvolil přístup, podle něhož jsou smlouvy o distribuci postaveny zcela na roveň smlouvám o poskytování služeb, protože tento bod odůvodnění sice uvádí, že smlouvy o distribuci jsou smlouvami o poskytování služeb, avšak na konci uvádí, že se jedná o zvláštní smlouvy o poskytování služeb, které jsou předmětem zvláštních pravidel upravených v článku 4 nařízení Řím I ( 51 ). Přikláním se však k tomu, aby Soudní dvůr výslovně zohlednil přístup zákonodárce v nařízení Řím I a použil takový způsob výkladu, který zajistí koherenci mezi tímto nařízením a nařízením č. 44/2001, tak jak to učinil v rozsudku ve věci Koelzsch ( 52 ).

59.

Aby se utvrdil v tom, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 je ustanovením, které se použije v projednávaném případě, musí vnitrostátní soud posoudit, zda ve sporu, který mu byl předložen, dochází k reciprocitě závazků srovnatelné s poskytováním služeb, tedy reciprocitě, která přesahuje úroveň pouhých obchodních vztahů, které mají stabilní charakter.

60.

Dlouhodobý dodavatelský vztah mezi výrobcem nebo velkoobchodníkem a maloobchodníkem je totiž podle mého názoru srovnatelný s prostou smlouvou o koupi zboží, a spadá tedy pod zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti upravené v čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážce uvedeného nařízení, i když je tento obchodní vztah fakticky exkluzivní nebo dlouhodobě stabilní. Na druhé straně, přestože má domnělý kupující-autorizovaný prodejce jasné zvláštní smluvní závazky ( 53 ) a tyto závazky jsou založené na ekonomickém protiplnění, které poskytuje prodávající-poskytovatel oprávnění k prodeji ( 54 ), je možné mít za to, že takovýto smluvní distributorský vztah odpovídá poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 44/2001.

61.

Připomínám, že důkazní břemeno o tom, že tyto náležitosti, které jsou rozhodné pro založení příslušnosti, jsou součástí okolností sporu, nese u soudu, jemuž byl spor předložen, strana, která se dovolává existence smlouvy o autorizovaném prodeji zboží, jež zahrnuje poskytování služeb, které lze odlišit od prosté kupní smlouvy. Dodávám, že taková kvalifikace musí být založena na specifické analýze smluvního vztahu, a nikoli na definici tohoto typu smluv, která může být obsažena v lex fori.

62.

Jestliže tedy bylo náležitě prokázáno, že se jedná o poskytování služeb, bude moci soud, jemuž byl předložen spor týkající se smlouvy o autorizovaném prodeji, založit svou příslušnost na hraničním určovateli, který se týká místa, kde služby byly nebo měly být poskytovány, na základě druhé odrážky uvedeného písm. b).

63.

Prostřednictvím své druhé otázky, jejíž posouzení následuje z důvodů uvedených výše až po třetí otázce, se předkládající soud táže, zda smlouva o autorizovaném prodeji zboží, na jejímž základě jedna strana nakupuje zboží od druhé strany za účelem jeho prodeje na území jiného členského státu, spadá do působnosti článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001.

64.

Corman Collins a belgická vláda odpovídají kladně a vycházejí přitom z nepodloženého postulátu, že smlouvy o autorizovaném prodeji zboží nejsou ani smlouvami o prodeji zboží, ani smlouvami o poskytování služeb, nebo, alespoň podle belgické vlády, nespadají „pouze“ do některé z těchto dvou kategorií smluv uvedených v čl. 5 bodu 1 písm. b) uvedeného nařízení. Tento názor byl přijat v judikatuře některých členských států a je zastáván částí právní nauky ( 55 ).

65.

Na podporu tohoto tvrzení bylo předloženo několik argumentů. Jedním z nich je, že ke sjednocení pravidel pro určení příslušnosti v rámci Unie může vést pouze doslovný výklad pojmů. Další argument spočívá v tom, že provedení kvalifikace nemůže vést k volbě příliš zjednodušeného přístupu, který by nezohledňoval mnohočetnost forem, které může vykazovat smlouva o autorizovaném prodeji, a opomíjí zohlednit specifika, která může mít v právních řádech různých členských států. Tyto argumenty mě však nepřesvědčily, zaprvé proto, že většina obchodních vztahů má rozmanité formy a je ztěží vhodná ke kvalifikaci umožňující sjednocení konceptů a zadruhé proto, že k výkladu pojmů obsažených v nařízení č. 44/2001 a tedy k rozhodnutí, jaké druhy sporů pod něj spadají, nemůže být použit čistě srovnávací přístup, neboť Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že je třeba zvolit jejich autonomní definici.

66.

Mám naopak za to, že smlouva o autorizovaném prodeji musí být z důvodů uvedených výše kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001.

67.

Z ustanovení čl. 5 bodu 1 písm. c) uvedeného nařízení přitom vyplývá, že pravidlo pro určení příslušnosti obsažené v písm. a) tohoto ustanovení se má použít jen alternativně, a to v případě, že se nepoužijí pravidla pro určení příslušnosti v písm. b) uvedeného ustanovení. Podle mého názoru se již v této věci za těchto podmínek není třeba dále dotazovat na použití první z těchto dvou sérií pravidel.

68.

Některá výkladová kritéria čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 budou nicméně poskytnuta subsidiárně v rámci odpovědi na čtvrtou předběžnou otázku, která přestože to její znění výslovně nenaznačuje, se ve skutečnosti týká výkladu tohoto ustanovení.

69.

V případě druhé a třetí předběžné otázky proto navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl tak, že čl. 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 44/2001 je ustanovením tohoto nařízení, které je použitelné pro účely určení soudu příslušného k projednání žaloby týkající se přeshraniční smlouvy o autorizovaném prodeji, jež zahrnuje zvláštní smluvní závazky týkající se distribuce zboží, prodávaného poskytovatelem oprávnění, prováděné autorizovaným prodejcem, jelikož takový druh smlouvy spadá pod smlouvy o poskytování služeb ve smyslu uvedeného ustanovení.

70.

Čtvrtá předběžná otázka zní takto: „V případě záporné odpovědi na předchozí dvě otázky, je v případě ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji sporným závazkem závazek prodávajícího-poskytovatele oprávnění k prodeji nebo závazek kupujícího-autorizovaného prodejce?“

71.

Tato formulace je přinejmenším nejasná vzhledem k ustanovením, o jejichž výklad se žádá ( 56 ). I přes tuto nejednoznačnost mám za to, že Soudní dvůr může poskytnout užitečnou odpověď na čtvrtou otázku, která mu byla položena, vzhledem k jejímu výslovnému odůvodnění obsaženému v předkládacím rozhodnutí. Soud a quo totiž upřesňuje, že „pouze v případě, že smlouva o autorizovaném prodeji nebude kvalifikována jako smlouva o prodeji zboží nebo poskytování služeb, bude zapotřebí určit [co] je sporným závazkem, o který se v projednávaném případě jedná ve formulované žalobě“ ( 57 ). Z tohoto odůvodnění vyplývá, že otázka obsahuje chybu, jelikož soud zamýšlel odkázat nikoli na případ, že nelze použít ani písm. a), ani písm. b) článku 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, nýbrž ve skutečnosti, že se nepoužije ani první, ani druhá odrážka uvedeného písm. b) ( 58 ).

72.

Jelikož má Soudní dvůr k tomuto účelu dostatečné informace, může být otázka přeformulována ( 59 ) v tom smyslu, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že spor v původním řízení nespadá pod čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 – což je v rozporu s odpovědí, kterou navrhuji – je „závazek, o nějž se jedná“, ve smyslu písm. a) tohoto článku 5 bodu 1 závazkem prodávajícího-poskytovatele oprávnění k prodeji, anebo závazkem kupujícího-autorizovaného prodejce.

73.

V této souvislosti společnost Corman‑Collins tvrdí, že jelikož závazek poskytovatele oprávnění k prodeji spočívá v umožnění autorizovanému prodejci využít jeho práva výhradního prodeje na určitém území, musí být žaloba na náhradu škody podána u soudů se sídlem na tomto území ( 60 ).

74.

Stejně jako Komise se domnívám, že odpověď na tuto otázku musí být nalezena v judikatuře Soudního dvora týkající se výkladu článku 5 bodu 1 první věty Bruselské úmluvy. K tomu připomínám, že se znění čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 doslova shoduje se zněním tohoto ustanovení uvedené úmluvy a že již dříve bylo rozhodnuto, že prvnímu z těchto ustanovení musí být proto přiznán stejný dosah, jako má druhé z nich ( 61 ).

75.

Z hojné judikatury Soudního dvora k čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy, na kterou je třeba navzdory zjištěným obtížím v souvislosti s jejím prováděním ( 62 ) i nadále odkazovat, vyplývá série kritérií umožňujících určit soud příslušný ve smluvních záležitostech, která jsou relevantní především z hlediska závazku, který je třeba vzít v úvahu pro tyto účely, a z hlediska určení místa jeho splnění.

76.

Jednou z těchto zásad vyvozených judikaturou je, že pojem „závazek, o nějž se jedná“, který je obsažen v čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, odpovídá závazku, který vyplývá z dotčené smlouvy ( 63 ), jejíhož nesplnění se dovolává žalobce k odůvodnění své žaloby ( 64 ). Soudní dvůr již především rozhodl, že v případě, že je žalobce autorizovaným prodejcem, který uplatňuje své právo na náhradu škody nebo se dožaduje ukončení smlouvy z důvodu, že druhá strana porušila právo, odkazuje uvedený pojem na závazek poskytovatele oprávnění k prodeji, který odpovídá smluvnímu nároku, na němž jsou tyto žaloby založeny ( 65 ). Je na vnitrostátním soudu, jemuž byl spor v původním řízení předložen, a nikoli na Soudním dvoru, aby definoval přesný obsah tohoto závazku.

77.

I když předkládající soud tuto otázku jako takovou nepokládá, zdá se mi v zájmu jeho úplného poučení nezbytné upozornit jej na skutečnost, že určením místa splnění závazku, o nějž se jedná, se již také zabývalo několik rozsudků Soudního dvora. Z těchto rozsudků vyplývá, že místo, kde „byl nebo měl být splněn“ sporný smluvní závazek ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, musí být určeno podle zákona, který uvedený závazek upravuje, v souladu s kolizními pravidly použitelnými v členském státě, v němž má sídlo soud, jemuž byl spor předložen ( 66 ).

78.

Nakonec, jak tvrdí Komise, Soudní dvůr uvedl, že pokud je nesporné, že je žaloba žalobce založena nikoli na jediném, nýbrž na vícero závazcích vyplývajících ze stejné smlouvy a že místo splnění není podle použitelného zákona u všech těchto závazků stejné, musí se vnitrostátní soud pro účely rozhodnutí o vlastní příslušnosti orientovat podle zásady, že příslušenství sleduje věc hlavní ( 67 ). V případě, že jsou uvedené závazky rovnocenné v tom smyslu, že žádnému z nich nelze přiznat hlavní postavení ve srovnání s ostatními, Soudní dvůr rozhodl, že soud, jemuž byl spor předložen, je příslušný jen pro rozhodnutí o části žaloby týkající se závazků, jejichž místo splnění se nachází na vnitrostátním území, a nikoli té části týkající se závazků, které musí být splněny v jiném členském státě ( 68 ). Předkládající soud bude muset určit, zda je tomu tak i ve sporu, který projednává.

79.

Je tedy třeba dospět k závěru, že v případě, že čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 je pravidlem pro určení příslušnosti, které Soudní dvůr prohlásí za použitelné v takové věci, jako je věc v původním řízení, bude podle mého názoru třeba odpovědět na čtvrtou otázku v přeformulovaném znění tak, že „závazek, o nějž se jedná“ ve smyslu uvedeného ustanovení, je smluvním závazkem poskytovatele oprávnění, jehož nesplnění uplatňuje autorizovaný prodejce na podporu své žaloby.

80.

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené tribunal de commerce de Verviers odpověděl následujícím způsobem: