19.9.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 271/81

1.1

EHSV souhlasí s názorem Komise, že je třeba vytvořit právní rámec zajišťující vysokou míru ochrany spotřebitelů, který zavede povinnost, aby spotřební výrobky byly bezpečné.

1.2

Výbor se domnívá, že nařízení je vhodný právní nástroj pro tuto konsolidaci stávajících právních textů a jejich přizpůsobení novému právnímu rámci pro uvádění výrobků na trh. Nařízením bude zavedena stejná úroveň bezpečnosti ve všech zemích EU, a sice zavedením společných kritérií.

1.3

Protože nařízení je jediný nástroj, který umožňuje přijetí stejných opatření a na podkladě stejné úrovně rizika ve všech zemích EU, je vhodné, aby tento návrh byl vyjádřen tak, aby jej bylo možné vyložit se stejným dosahem ve všech zemích Unie.

1.4

EHSV se domnívá, že vzhledem k významu normalizace pro zajištění bezpečnosti výrobků by Komise měla posílit podporu zapojení spotřebitelů do CEN a dalších podobných organizací.

1.5

Výbor se na jedné straně domnívá, že pro úplné dokončení vnitřního trhu představuje návrh velmi důležité ochranné opatření pro spotřebitele, neboť snižuje rizika poškození zdraví či smrti tím, že znovu nastoluje důvěru. Na druhé straně je toho názoru, že při obchodních transakcích je nezbytná transparentnost a rovné podmínky, aby ti, kdo by chtěli vyrábět a prodávat nebezpečné výrobky, neměli neoprávněnou výhodu oproti konkurentům, kteří přijmou náklady vyplývající z požadavků na bezpečnost výrobků.

2.1

Ochrana bezpečnosti spotřebitelů znamená, že zboží a služby, které jí podléhají, musí vyhovovat požadavku, aby při použití za normálních či předvídatelných podmínek neohrožovaly bezpečnost spotřebitelů, a kdyby k tomu došlo, aby je bylo možné rychlými a snadnými postupy stáhnout z trhu. Jde o jednu z prioritních zásad evropské politiky ochrany spotřebitelů od dob jejího předběžného programu z roku 1975 (1). V důsledku usnesení Rady ze dne 23. června 1986 (2) o ochraně a podpoře zájmů spotřebitelů vznikl „nový podnět“ v oblasti technické harmonizace a normalizace (3).

2.2

První směrnici o všeobecné bezpečnosti výrobků, schválenou v roce 1992 (4), nahradila směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES ze dne 3. prosince 2001 (5), která vstoupila v platnost 15. ledna 2002 a pro jejíž zapracování členskými státy do vnitrostátního práva byla stanovena lhůta do 15. ledna 2004. EHSV se svého času k této otázce vyjádřil (6) a souhlasil se zaměřením, které navrhla Komise, avšak s výhradami k určitým aspektům.

2.3

Vytvoření systému pro rychlou výměnu informací o nepotravinářských výrobcích (RAPEX) umožnilo výměnu informací mezi Komisí a orgány členských států o opatřeních přijatých orgány členských států a hospodářskými subjekty ve vztahu k výrobkům, které představují závažné ohrožení zdraví a bezpečnosti spotřebitelů, aby bylo možné čelit takzvaným „kritickým situacím“. Komise přijala v roce 2004 (7) konkrétní směry pro zajištění hladkého fungování RAPEX.

2.4

Třebaže všech 27 členských států provedlo směrnici do svých právních soustav, prováděcí předpisy nejsou ve všech státech totožné a v některých prováděcích aktech jsou rozdíly, mimo jiné:

3.1

Tento návrh nařízení je součástí „balíčku o bezpečnosti výrobků a dozoru nad trhem“, který zahrnuje rovněž návrh jediného nařízení o dozoru nad trhem a víceletý akční plán pro dozor nad trhem na období 2013–2015.

3.2

Cílem návrhu nařízení je doplnit právní rámec pro bezpečnost spotřebních výrobků a uvádění těchto výrobků na trh, který byl přijat v posledních letech, pokud jde o vyrobené nepotravinářské výrobky, s výjimkou některých produktů, jako jsou starožitnosti. Požaduje se v něm, aby byly spotřební výrobky „bezpečné“, a to stanovením určitých povinností pro hospodářské subjekty, a obsahuje ustanovení pro vytváření norem na podporu požadavku na obecnou bezpečnost. Komise používá coby právní základ článek 114 SFEU, který slouží k opatřením pro vytvoření a fungování vnitřního trhu a který představuje základ pro výkon sdílených pravomocí Unie a členských států.

3.3

Komise mění legislativní nástroj a předkládá návrh nařízení namísto směrnice s cílem nastolit stejnou úroveň bezpečnosti ve všech zemích EU a harmonizovat právní předpisy v této oblasti tím, že pro to vytvoří řadu společných kritérií s výhradou odvětvových právních předpisů. Návrh nařízení stanoví jasná a podrobná pravidla, která budou použitelná jednotným způsobem a současně v celé Unii.

3.4

Komise hodlá udržet vysokou úroveň ochrany zdraví a bezpečnosti spotřebitelů a současně racionalizovat a zjednodušit fungování systému pro bezpečnost a jeho spojitost s jinými právními předpisy Unie.

3.5

Cílem návrhu je pozměnit směrnice 87/357/ES a 2011/95/ES, jejichž obsah je rozdělen mezi oba návrhy nařízení, které se připravují. Ustanovení týkající se dozoru nad trhem a systému RAPEX, jež jsou nyní součástí směrnice o obecné bezpečnosti výrobků, se tak přesunula do návrhu nového, jednotného nařízení o dohledu nad trhem, které spojí všechna ustanovení k této otázce do jediného nástroje a vytvoří z RAPEX zvláštní systém varování pro rizikové výrobky.

3.6

Kromě toho projednávaný návrh stanoví základní povinnosti pro dotčené hospodářské subjekty (výrobce, dovozce, distributory) zapojené do dodavatelského řetězce spotřebitelských výrobků, pokud pro ně neplatí odpovídající požadavky podle odvětvových harmonizačních právních předpisů Unie. Jeho funkce je tedy omezena na činnost v situacích, které nejsou regulovány odvětvově nebo které zůstávají odvětvovými předpisy nepokryty.

3.7

Vychází se z obecné zásady, že všechny nepotravinářské spotřební výrobky musí být v případě, že se s nimi na trhu Unie obchoduje, nebo v okamžiku uvádění na tento trh bezpečné. Podrobnější povinnosti hospodářských subjektů se vztahují pouze na ty subjekty, pro které neplatí odpovídající povinnosti stanovené v harmonizačních právních předpisech pro konkrétní výrobkové odvětví.

3.8

Návrh byl zjednodušen díky zavedení jasného propojení s odvětvovými právními předpisy a zjednodušení pravidel pro normy. Spotřební výrobky, které vyhovují odvětvovým harmonizačním právním předpisům Unie, jejichž cílem je zajištění zdraví a bezpečnosti osob, se pokládají za bezpečné také podle tohoto navrhovaného nařízení.

3.9

Oddíl obsahující definice byl aktualizován a podle potřeby sladěn s novým právním rámcem pro uvádění výrobků na trh. Proces určování stávajících evropských norem nebo žádosti o vypracování evropských norem, které by vedly k domněnce, že je výrobek bezpečný, byl značně zjednodušen a sladěn s novým zastřešujícím rámcem pro evropskou normalizaci.

3.10

Předmětem povinností hospodářských subjektů jsou mimo jiné otázky týkající se označování a identifikace výrobku, nápravných opatření, jež mají být přijata v případě nebezpečných výrobků, a informování příslušných orgánů.

3.10.1

Návrh požaduje po hospodářských subjektech, aby byly schopny určit ty subjekty, které jim výrobek dodaly, a ty, kterým výrobek dodaly ony samy. Komise je oprávněna přijmout opatření, která ukládají hospodářským subjektům povinnost zavést elektronický systém dohledatelnosti nebo se k němu připojit.

4.4.1

Pokud se týká definic návrhu, EHSV se domnívá, že některé z nich by bylo třeba revidovat, neboť v budoucnu mohou působit potíže při uplatňování nařízení, ať již z důvodů terminologických, překladatelských či z důvodu odlišných právních tradic členských států.

4.4.2

Pojem „bezpečné“ výrobky je přiměřený a pokrývá nejrůznější aspekty, jež umožňují posoudit bezpečnost výrobků ve vztahu k vlastnostem, které spotřebitel musí znát, jako jsou životnost, jejich charakter či složení. Nicméně označení výrobek by mělo být doplněno pojmem „vyrobený“.

4.4.3

Stejně tak slova „běžných“ a „rozumně předvídatelných“ mohou způsobit jistou nejasnost, neboť označení kritériem rozumnosti lze vykládat tak, že se vztahuje na jakýkoli výrobek, i ten, který není bezpečný, pod podmínkou, že se používá náležitým způsobem.

4.4.4

Pojem „běžný“ by pak snad mohl být nahrazen slovem „obvyklý“; případně by toto nejasné označení mělo být spojeno se spotřebitelem, jemuž je výrobek určen. Za tím účelem doporučuje nahradit uvedené slovo spojením „nebezpečný výrobek“, neboť by tak bylo možné sjednotit tento pojem s tím, který obsahuje směrnice o občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou vadnými výrobky (8). Sjednocení právního rámce členských států v tomto ohledu by bylo vhodné, ačkoli v této oblasti je koncepce výrobku širší.

4.4.5

Pokud se týká pojmu „zplnomocněný zástupce“, je třeba uvést, že odkaz na plnou moc by v budoucnu mohl vést ke sporům v těch zemích, jež vyžadují předchozí sepsání smlouvy. Proto by bylo vhodné nahradit jej spojením „písemně pověřená osoba“, které dává členským státům volnost, aby zvolily nejvhodnější smluvní formu s ohledem na vlastní řád, a současně zabraňuje tomu, aby v budoucnu vyvstaly potíže v otázce smluv.

4.4.6

Pokud se týká definice „vážného rizika“, bylo by vhodnější rozšířit ji na všechny druhy „ohrožení, nepředvídaných událostí či nebezpečí“, což spotřebitelům zajišťuje vyšší ochranu. To znamená, že by bylo třeba propojit „vážné riziko“ s nutností provést okamžité kroky a přijmout okamžitá opatření, jakmile dojde ke zjištění těchto rizik.

5.8.1

Návrh nařízení stanovuje předpisy pro přípravu dokumentace ze strany výrobců a kroky, které musí učinit pro zaručení bezpečnosti spotřebitelů, což Výbor považuje za relevantní.

5.8.2

Tyto konkrétní povinnosti spočívají v provádění zkoušek vzorků výrobků dodávaných na trh, prošetření stížností a vedení knihy stížností, záznamů o nevyhovujících výrobcích a jejich staženích z oběhu a v povinnosti průběžně o všech těchto kontrolách informovat distributory.

5.8.3

Nicméně návrh neupřesňuje, jakým způsobem by se měly naplnit. To znamená, zda se rozhodnutí o tom, jaká opatření (jako vytvoření zvláštního rejstříku) je třeba přijmout, ponechá na jednotlivých členských státech, nebo – což by bylo vhodnější – zda mají být tyto kroky harmonizovány, aby byl zachován systém varování, který by umožnil informovat trh s dostatečným předstihem na to, aby přijal účinná opatření předtím, než dojde ke škodám.

5.9.1

Povinnost informovat spotřebitele se musí týkat výhradně otázek spjatých s používáním a druhem výrobků, a nesmí se rozšířit na technickou dokumentaci, jež může obsahovat údaje související s obchodním tajemstvím či jinou důvěrnou informací výrobců, které však musí být k dispozici orgánům. Za tím účelem je třeba stanovit jasné společné normy, které nejsou součástí návrhu.

5.9.2

Protože to na základě textu vypadá, že odpovědnost za škody, jež může způsobit nebezpečný výrobek, nese výrobce, bylo by vhodnější stanovit, že obsah technické dokumentace musí platit deset let. Pro vyjasnění čl. 8 odst. 6 by bylo třeba nahradit výraz „výrobci zajistí“ slovy „výrobci budou odpovědní za to“, jež lépe odpovídají povinnosti, která jim náleží. Stejná změna by se měla obdobně provést ve vztahu k dovozcům a jejich odpovědnosti, stejně jako jejich povinnosti uchovávat technickou dokumentaci po dobu deseti let, kterou mají ostatní hospodářské subjekty.

5.9.3

Aby spotřebitelé mohli bez jakýchkoli překážek uplatňovat své právo na informace o určitém výrobku, bylo by vhodné zmínit v čl. 8 odst. 7, který výrobci stanovuje povinnost uvést jedno místo, na kterém jej lze kontaktovat, že tento prostředek by neměl být pro spotřebitele nákladný, aby jej nebylo možné považovat za implicitní penalizaci toho, kdo jej použije.