STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JEANA RICHARDA DE LA TOUR

přednesené dne 27. února 2025(1)

Věc C‑57/23

JH

v.

Policejní prezidium

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Nejvyšší správní soud (Česká republika)]

„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů v trestní oblasti – Směrnice (EU) 2016/680 – Vnitrostátní právní úprava umožňující shromažďování genetických údajů každé osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo podezřelé ze spáchání takového trestného činu – Posouzení potřebnosti pokračujícího uchovávání profilu DNA policií na základě interních předpisů – Možnost kvalifikovat vnitrostátní judikaturu jako ‚právo členského státu‘ “

I.      Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1 písm. c) a e), článku 6, čl. 8 odst. 2 a článku 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV(2).

2.        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi JH, fyzickou osobou, a Policejním prezidiem (Česká republika), který se týká zejména shromažďování biometrických a genetických údajů o JH v rámci trestního řízení a uchovávání těchto údajů Policií České republiky.

3.        Projednávaná věc, pokud jde o první předběžnou otázku položenou Nejvyšším správním soudem (Česká republika), navazuje na rozsudky ze dne 26. ledna 2023, Ministerstvo na vatrešnite raboti (Registrace biometrických a genetických údajů policií)(3), a ze dne 28. listopadu 2024, Ministerstvo na vatrešnite raboti (Registrace biometrických a genetických údajů II)(4), v nichž Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní předpisy, které stanoví systematické shromažďování biometrických a genetických údajů každé osoby obviněné z úmyslného trestného činu stíhaného z úřední povinnosti pro účely jejich policejní registrace, jsou v rozporu s požadavkem zajistit zvýšenou ochranu osob v souvislosti se zpracováním citlivých osobních údajů. Předkládající soud vyzývá Soudní dvůr, aby upřesnil svou judikaturu, když mu položil otázku, zda § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky(5), tím, že omezuje svou aplikaci pouze na úmyslné trestné činy, dostatečně odráží na strukturální úrovni potřebu posoudit přiměřenost odběru biometrických a genetických údajů subjektu údajů, nebo zda je naopak třeba mezi těmito subjekty údajů dále rozlišovat podle závažnosti trestného činu.

4.        Pokud jde o druhou předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem, projednávaná věc navazuje na rozsudek ze dne 30. ledna 2024, Direktor na Glavna direkcia „Nacionalna policia“ pri MVR – Sofia(6), ve kterém Soudní dvůr poprvé rozhodl z hlediska směrnice 2016/680 o časovém omezení uchovávání osobních údajů osob, které byly pravomocně odsouzeny v trestním řízení, za účelem boje proti trestným činům. V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že tato směrnice stanoví obecný rámec umožňující zajistit, aby uchovávání osobních údajů, a zejména doba jeho trvání byly omezeny na to, co se ukáže jako nezbytné pro účely, pro které jsou tyto údaje uchovávány(7). Předkládající soud vyzývá Soudní dvůr, aby upřesnil, zda je tato judikatura relevantní, pokud jsou osobní údaje uchovávány za účelem předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, které je svojí podstatou prospektivní a časově neomezené. Takový účel by totiž vyžadoval, aby tyto údaje byly uchovávány po maximální možné časové údobí.

5.        V projednávané věci tedy bude muset Soudní dvůr upřesnit pojmy „minimalizace věcná“ a „minimalizace temporální“ biometrických a genetických údajů spadajících do působnosti směrnice 2016/680, pokud jsou odebírány a uchovávány v tomto rámci.

6.        Pokud jde dále o třetí předběžnou otázku, Soudní dvůr je vůbec poprvé vyzván, aby podal výklad pojmu „právo členského státu“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 této směrnice ve spojení s článkem 10 uvedené směrnice. Konkrétně si předkládající soud klade otázku, zda lze pod tento pojem zahrnout vnitrostátní judikaturu upřesňující kritéria pro odběr a uchovávání biometrických a genetických údajů a jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven obecně závazným předpisem.

II.    České právo

7.        Ustanovení § 11 zákona o policii zní:

„Policista a zaměstnanec policie jsou povinni

[...]

c)      postupovat tak, aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž směřuje úkon, nebo osob nezúčastněných nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkonem.“

8.        Ustanovení § 65 tohoto zákona stanoví:

„(1)      Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u

a)      osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu,

b)      osoby ve výkonu trestu odnětí svobody za spáchání úmyslného trestného činu,

c)      osoby, jíž bylo uloženo ochranné léčení nebo zabezpečovací detence, nebo

d)      osoby nalezené, po níž bylo vyhlášeno pátrání a jejíž svéprávnost je omezena,

snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

(2)      Nelze-li úkon podle odstavce 1 pro odpor osoby provést, je policista po předchozí marné výzvě oprávněn tento odpor překonat. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu. Překonat odpor osoby nelze, jde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity.

(3)      Nelze-li úkon podle odstavce 1 provést na místě, je policista oprávněn osobu předvést k jeho provedení. Po provedení úkonu policista osobu propustí.

(4)      O provedených úkonech sepíše policista úřední záznam.

(5)      Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.“

9.        Ustanovení § 79 uvedeného zákona, nadepsané „Základní ustanovení o zpracování osobních údajů při plnění některých úkolů policie“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„(1)      Odstavce 2 až 6 a § 79a až 88 se použijí na zpracování osobních údajů za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech.

(2)      Policie může zpracovávat osobní údaje, je-li to nezbytné pro účely uvedené v odstavci 1. Policie může zpracovávat osobní údaje také k ochraně důležitých zájmů subjektu údajů, které souvisí s účely uvedenými v odstavci 1.“

10.      Ustanovení § 82 téhož zákona stanoví:

„(1)      Policie nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely uvedené v § 79 odst. 1 nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti.

(2)      Policie je pro účely prověřování podle odstavce 1 oprávněna vyžadovat opis z evidence Rejstříku trestů.

(3)      Orgány činné v trestním řízení, Ministerstvo spravedlnosti, Ústavní soud a Kancelář prezidenta republiky policii v mezích své působnosti průběžně informují pro účely prověřování podle odstavce 1 o svých pravomocných rozhodnutích, promlčení trestního stíhání, výkonu trestu nebo o rozhodnutích prezidenta republiky týkajících se trestního řízení, trestů nebo udělené amnestie anebo milosti.“

III. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

11.      Usnesením ze dne 11. prosince 2015 zahájila Policie České republiky trestní stíhání JH za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku.

12.      Dne 13. ledna 2016 Policie České republiky JH v rámci trestního řízení vyslechla a nařídila provedení různých identifikačních úkonů. Policie České republiky i přes nesouhlas JH sejmula daktyloskopické otisky, provedla bukální stěr, z kterého vytvořila genetický profil, pořídila fotografie a popis JH. Následně tyto informace zařadila do příslušných databází Policie České republiky.

13.      Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 byl JH pravomocně shledán vinným z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku a ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby. Byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let, a byla mu uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu.

14.      Dne 8. března 2016 podal JH k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona o policii, uchovávání vzorků a informací při nich získaných a následné vložení záznamu o provedení těchto úkonů do informačního systému Policie České republiky představuje nezákonný zásah.

15.      Rozsudkem ze dne 23. června 2022 tento soud žalobě JH vyhověl a rozhodl, že identifikační úkony provedené Policií České republiky a uchovávání těchto osobních údajů v databázích Policie České republiky představují nezákonný zásah do základního práva na ochranu soukromí. Uvedený soud proto nařídil Policii České republiky smazat ze svých databází všechny osobní údaje vyplývající z těchto úkonů, s výjimkou v mezidobí zničeného bukálního stěru.

16.      Městský soud v Praze zdůraznil, že odběr genetického materiálu představuje výrazný zásah do základního práva na ochranu soukromí chráněného zejména článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod(8). Ustanovení § 65 zákona o policii však nedává dostatečná vodítka pro posouzení přiměřenosti tohoto zásahu. Jediné ověření, které Policie České republiky před takovým odběrem provádí, se totiž týká úmyslné povahy spáchaného trestného činu ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž tuto podmínku lze v rámci původního řízení považovat za splněnou.

17.      Městský soud v Praze měl za to, že identifikační úkony provedené Policií České republiky nesplňovaly požadavek přiměřenosti, a jednalo se tedy o nezákonný zásah. Tento soud v tomto ohledu podotkl, že JH byl pouze obviněn z přečinu, tedy trestného činu typově méně závažného, a že se jednalo o osobu do té doby netrestanou, u které není vysoká pravděpodobnost recidivy. Uvedený soud mimoto zdůraznil, že Policie České republiky podle § 65 odst. 5 zákona o policii má sama vnitřně posoudit, kdy další uchovávání osobních údajů „není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti“. Tento soud má za to, že tato právní úprava ponechává policii ničím neomezený prostor pro uvážení a směřuje k nadužívání časově neomezeného uchovávání osobních údajů.

18.      Policejní prezidium napadlo tento rozsudek kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.

19.      Na podporu kasační stížnosti Policejní prezidium zdůraznilo, že účel zpracovávání osobních údajů je jasně vyjádřen v § 65 zákona o policii. Rovněž uvedlo, že přiměřenost odběru a uchovávání osobních údajů JH hodnotil, přičemž bral v potaz faktor recidivy, možnou eskalaci jednání i skutečnost, že JH v minulosti v několika případech spáchal přestupky. Pokud jde o údajnou nedostatečnou publicitu kritérií, která Policie České republiky interně uplatňuje při rozhodování o pokračujícím uchovávání osobních údajů, Policejní prezidium uvedlo, že dané předpisy byly veřejnosti poskytnuty v rámci práva na informace.

20.      V odpovědi JH zejména zdůraznil, že orgány Policie České republiky provedly identifikační úkony, aniž předtím zkoumaly přiměřenost zásahu. JH rovněž kritizoval absenci publicity policejních pokynů týkajících se provádění identifikačních úkonů.

21.      V tomto kontextu si předkládající soud zaprvé klade otázku, zda požadavky stanovené směrnicí 2016/680 brání nediferencovanému shromažďování biometrických a genetických údajů u všech podezřelých ze spáchání úmyslného trestného činu; zadruhé zda požadavky stanovené touto směrnicí brání uchovávání takových údajů, aniž je výslovně stanoveno časové omezení, a zatřetí zda lze judikaturu vnitrostátních správních soudů kvalifikovat jako „právo členského státu“ ve smyslu článku 8 uvedené směrnice, který stanoví podmínky zákonnosti zpracování osobních údajů.

22.      Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 [směrnice 2016/680] ve spojení s čl. 10 [této směrnice]? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu?

2)      Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) směrnice 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem?

3)      V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 směrnice 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven ‚obecně závazným předpisem‘? Může mít kvalitu ‚práva členského státu‘ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 [této směrnice] také judikatura soudní?“

23.      Písemná vyjádření předložili JH, česká vláda, Irsko, polská vláda, jakož i Evropská komise.

24.      Na jednání, které se konalo dne 28. listopadu 2024, byli vyslechnuti JH, česká vláda, Irsko, nizozemská vláda, jakož i Komise, a byli zejména vyzváni, aby ústně odpověděli na otázky položené Soudním dvorem.

IV.    Analýza

25.      Úvodem je třeba připomenout, že předběžné otázky položené předkládajícím soudem se týkají shromažďování a uchovávání biometrických a genetických údajů, které jsou zvláštními kategoriemi osobních údajů, jejichž zpracování upravuje článek 10 směrnice 2016/680.

26.      Cílem tohoto ustanovení je přitom zajistit zvýšenou ochranu subjektu údajů, jelikož dotčené údaje mohou z důvodu zvláštní citlivosti a kontextu, ve kterém jsou zpracovávány, způsobit – jak vyplývá z bodu 37 odůvodnění této směrnice – závažná rizika pro taková základní práva a svobody, jako je právo na respektování soukromého života a právo na ochranu osobních údajů, která jsou zakotvena v článcích 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie(9).

27.      Konkrétně článek 10 směrnice 2016/680 stanoví požadavek, podle kterého je zpracování citlivých údajů povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“, což představuje přísnější podmínku pro zákonnost zpracování takových údajů a předpokládá mimo jiné obzvláště přísný dohled nad dodržováním zásady „minimalizace údajů“, jak vyplývá z čl. 4 odst. 1 písm. c) této směrnice; tento požadavek představuje zvláštní použití této zásady na uvedené citlivé údaje(10).

28.      V tomto stanovisku navrhnu odpovědět předkládajícímu soudu při určení, zda vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení splňuje požadavek, aby shromažďování a uchovávání biometrických a genetických údajů subjektů údajů bylo povoleno pouze tehdy, pokud je „zcela nezbytné“ ve smyslu článku 10 směrnice 2016/680, ve světle těchto úvah.

A.      K první předběžné otázce

29.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 písm. c) nebo článek 6 směrnice 2016/680 ve spojení s článkem 10 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu nebo podezřelých ze spáchání takového trestného činu.

1.      K přípustnosti

30.      Komise ve svém písemném vyjádření dospěla k závěru, že první otázka je nepřípustná z důvodu, že ve věci v původním řízení došlo k odběru genetických a biometrických údajů JH Policií České republiky dne 13. ledna 2016, tedy před vstupem směrnice 2016/680 v platnost, který nastal 5. května 2016, a před uplynutím lhůty pro provedení stanovené v čl. 63 odst. 1 této směrnice na 6. května 2018.

31.      I když je pravda, že směrnice 2016/680 nestanoví žádné přechodné ustanovení pro údaje odebrané před 5. květnem 2016, považuji za relevantní odkázat na bod 96 odůvodnění této směrnice, podle kterého „[z]pracování, které již k uvedenému dni probíhá, by mělo být uvedeno v soulad s [uvedenou] směrnicí do dvou let ode dne vstupu této směrnice v platnost“(11).

32.      Podle čl. 3 bodu 2 směrnice 2016/680 se „zpracováním“ rozumí „jakákoliv operace nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, [...] jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení“(12).

33.      S výjimkou v mezidobí zničeného bukálního stěru jsou přitom osobní údaje JH, které byly odebrány před 5. květnem 2016, nadále uchovávány v databázích Policie České republiky. Tyto údaje jsou tedy nadále zpracovávány i po tomto datu, tj. po vstupu směrnice 2016/680 v platnost.

34.      Domnívám se proto, že by osobní údaje shromážděné v souladu s právem podle rámcového rozhodnutí 2008/977/SVV(13), které by však byly shromážděny v rozporu se zásadami vytyčenými směrnicí 2016/680, kdyby byly shromážděny po datu vstupu této směrnice v platnost, neměly být nadále zpracovávány, a tudíž uchovávány podle uvedené směrnice.

35.      Za těchto podmínek je první otázka položená předkládajícím soudem podle mého názoru přípustná.

2.      K věci samé

36.      Předkládající soud si klade otázku, zda je § 65 odst. 1 zákona o policii slučitelný s povinností rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, kterou členským státům ukládá článek 6 směrnice 2016/680, a se zásadou minimalizace zpracování osobních údajů stanovenou v čl. 4 odst. 1 písm. c) této směrnice.

37.      Konkrétně si tento soud klade otázku, zda jediná podmínka stanovená vnitrostátní právní úpravou pro odběr biometrických a genetických údajů fyzické osoby, a sice existence úmyslného trestného činu, dostatečně rozlišuje mezi různými kategoriemi subjektů údajů, nebo zda je požadována míra dodatečné individualizace, takže je třeba rozlišovat podle závažnosti úmyslných trestných činů, pro které by mohly být bez dalšího takové údaje shromažďovány.

38.      Pro zodpovězení této otázky je třeba připomenout, že ačkoli článek 6 směrnice 2016/680 ukládá členským státům povinnost jasně rozlišovat mezi údaji různých kategorií subjektů údajů tak, aby nedocházelo bez rozlišení ke stejnému stupni zásahu do jejich základního práva na ochranu jejich osobních údajů(14), výraz „v příslušných případech a pokud je to možné“ použitý v tomto článku jasně uvádí, že není vždy možné mezi takovými údaji jasně rozlišovat(15).

39.      Povinnost, kterou uvedený článek 6 ukládá členským státům, tedy není absolutní a výraz „například“, který je v něm uveden, naznačuje, že kategorie osob, které jsou v něm vyjmenovány, nemají taxativní povahu(16).

40.      Dále je nezbytně nutné vrátit se k poznatkům, které je třeba vyvodit z rozsudku Registrace biometrických a genetických údajů I, jelikož v něm Soudní dvůr podal výklad čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680, podle něhož musí být zpracovávané osobní údaje přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelům, pro které jsou zpracovávány.

41.      V tomto rozsudku Soudní dvůr dospěl k závěru, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví systematické shromažďování biometrických a genetických údajů každého obviněného z úmyslného trestného činu stíhaného z úřední povinnosti(17), je v zásadě v rozporu s požadavkem uvedeným v článku 10 směrnice 2016/680, podle kterého musí být zpracování zvláštních kategorií údajů uvedených v tomto článku povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“(18). Taková právní úprava totiž může vést k nediferencovanému a generalizovanému shromažďování biometrických a genetických údajů většiny obviněných, neboť pojem „úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti“ je obzvláště obecný a může se vztahovat na velké množství trestných činů bez ohledu na jejich povahu a závažnost(19).

42.      V projednávané věci přitom § 65 odst. 1 zákona o policii stanoví, že biometrické a genetické údaje osoby lze shromažďovat nejen v případě, že je tato osoba obviněna ze spáchání úmyslného trestného činu, ale i v případě, že je podezřelá ze spáchání takového trestného činu. Toto ustanovení se tedy nevztahuje pouze na omezený počet situací, ale pokrývá, stále příliš široce, většinu trestných činů, pro které lze takové údaje shromažďovat.

43.      Poukazuji na to, že uvedené ustanovení zajisté přiznává orgánům Policie pouze možnost provést takový odběr, zatímco policejní registrace stanovená bulharskou právní úpravou dotčenou ve věci, v níž byl vydán rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I, se povinně vztahovala na všechny osoby, kterým bylo sděleno obvinění z úmyslných trestných činů stíhaných z úřední povinnosti(20). To by mohlo vyvolat dojem, že česká právní úprava tím, že ponechává orgánům Policie větší rozhodovací prostor, umožňuje lépe vymezit případy, kdy lze biometrické a genetické údaje subjektů údajů shromažďovat.

44.      Podotýkám však, že ani § 65 odst. 1 zákona o policii, ani § 11 tohoto zákona, podle kterého musí orgány Policie pouze posoudit přiměřenost, nestanoví povinnost těchto orgánů posoudit naprostou nezbytnost shromažďování biometrických a genetických údajů subjektů údajů. To je problematické ve dvou ohledech.

45.      Zaprvé pouhá skutečnost, že určitá osoba spáchala úmyslný trestný čin nebo je z jeho spáchání podezřelá, nemůže být v žádném případě považována za skutečnost, která sama o sobě umožňuje předpokládat, že shromažďování jejích biometrických a genetických údajů je zcela nezbytné s ohledem na cíle, které sleduje(21).

46.      Soudní dvůr již totiž rozhodl, že takovou „naprostou nezbytnost“ lze určit pouze s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, jako jsou zejména povaha a závažnost údajného trestného činu, pro který je sděleno obvinění, konkrétní okolnosti tohoto trestného činu, případná souvislost uvedeného trestného činu s jinými probíhajícími řízeními, trestní minulost nebo individuální profil dotčené osoby(22).

47.      Omezení shromažďování biometrických a genetických údajů pouze na případy úmyslných trestných činů tedy nepostačuje ke splnění požadavku stanoveného v článku 10 směrnice 2016/680, podle kterého musí být zpracování zvláštních kategorií údajů uvedených v tomto článku povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“.

48.      Zadruhé podotýkám, že Soudní dvůr rozhodl, že v případě, že příslušný orgán není podle vnitrostátního práva povinen posoudit „naprostou nezbytnost“ zpracování osobních údajů, které provedl nebo které zamýšlí provést, není možné, aby soud, jemuž byla věc předložena za účelem rozhodnutí o takovém zpracování provedeném tímto příslušným orgánem, zajistil namísto posledně uvedeného orgánu splnění povinnosti, která pro uvedený orgán vyplývá z článku 10 směrnice 2016/680(23).

49.      Současný právní rámec v České republice přitom vede k situacím, kdy orgány Policie před odebráním biometrických a genetických údajů subjektů údajů přísně neposuzují přiměřenost a správní soudy musí při takovém posuzování nahrazovat orgány Policie.

50.      Vzhledem k tomu, že česká právní úprava nestanoví, že orgány Policie České republiky mají povinnost posoudit, zda je shromažďování biometrických a genetických údajů subjektů údajů v každém konkrétním případě zcela nezbytné ve smyslu článku 10 směrnice 2016/680, tato právní úprava není v souladu se zásadou minimalizace zpracování osobních údajů, kterou toto ustanovení ukládá.

51.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 4 odst. 1 písm. c) a článek 6 směrnice 2016/680 ve spojení s článkem 10 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu nebo podezřelých ze spáchání takového trestného činu, pokud taková právní úprava nestanoví povinnost příslušného orgánu posoudit v každém konkrétním případě „naprostou nezbytnost“ zpracování, které provedl nebo které zamýšlí provést.

B.      Ke druhé předběžné otázce

52.      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 písm. e) směrnice 2016/680 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž je potřebnost pokračujícího uchovávání biometrických a genetických údajů s odkazem na účel předcházení a odhalování trestné činnosti hodnocena orgány Policie na základě interních předpisů, aniž tato právní úprava stanoví maximální časový limit pro uchovávání, v důsledku čehož jsou tyto údaje ve většině případů uchovávány na dobu neurčitou. Tento soud se rovněž táže, s ohledem na jaká kritéria má být hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem.

53.      Soudní dvůr se dotázal předkládajícího soudu, zda považuje za nezbytné setrvat na této otázce s ohledem na rozsudek DGPN vydaný po podání jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Tento soud poté, co vyzval účastníky původního řízení, aby se vyjádřili, si přál setrvat na svých otázkách a vyjádřil pochybnosti ohledně možnosti plně přenést závěry vyvozené Soudním dvorem v tomto rozsudku na druhou předběžnou otázku.

54.      V uvedeném rozsudku Soudní dvůr poprvé rozhodl z hlediska směrnice 2016/680 o časovém omezení uchovávání osobních údajů osob, které byly pravomocně odsouzeny v trestním řízení, za účelem boje proti trestným činům, v případě vnitrostátních právních předpisů, které stanoví uchovávání takových údajů, včetně citlivých údajů, až do smrti těchto osob bez možnosti tuto dobu přehodnotit v závislosti na okolnostech.

55.      Pokud jde o přiměřenost doby uchovávání osobních údajů, Soudní dvůr upřesnil, že bod 26 odůvodnění směrnice 2016/680, jakož i čl. 4 odst. 1 písm. e) a článek 5 této směrnice stanoví obecný rámec, který členským státům ukládá, aby zajistily, aby tyto údaje byly uchovávány po dobu ne delší, než je nezbytné pro účely, pro které jsou zpracovávány(24), a dále stanovily, že budou určeny přiměřené lhůty pro výmaz uvedených údajů nebo pro pravidelný přezkum potřeby uložení takových údajů, jakož i procesní opatření zajišťující dodržování těchto lhůt(25), přičemž ponechávají na členských státech, aby v souladu s tímto rámcem určily konkrétní situace, kdy ochrana základních práv subjektu údajů vyžaduje výmaz osobních údajů, a okamžik, kdy má k tomuto výmazu dojít(26).

56.      Pokud jde konkrétně o genetické a biometrické údaje, jak jsem připomněl zejména v bodě 27 tohoto stanoviska, článek 10 směrnice 2016/680 stanoví požadavek, podle kterého je zpracování citlivých údajů povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“(27).

57.      Soudní dvůr mimoto upřesnil, že tato ustanovení nevyžadují, aby členské státy stanovily absolutní lhůty pro uchovávání osobních údajů, po jejichž uplynutí by tyto údaje musely být automaticky vymazány(28).

58.      I přes tyto poznatky předkládající soud zdůrazňuje, že na rozdíl od otázky položené ve věci, v níž byl vydán rozsudek DGPN, byla jeho druhá předběžná otázka formulována s ohledem na cíl a účel zpracování spočívající v obecné prevenci trestné činnosti.

59.      Tento soud si tedy klade otázku, jak sladit zásadu temporální minimalizace zpracování osobních údajů s takovým cílem, který je svojí podstatou prospektivní a časově neomezený a předpokládá uchovávání osobních údajů maximálního množství osob pro maximální možnou délku.

60.      Je pravda, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek DGPN, byl Soudní dvůr dotázán s ohledem na situaci, kdy osobní údaje, zejména biometrické a genetické údaje, osoby pravomocně odsouzené za úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti, byly uchovávány v policejním registru bez jakéhokoli časového omezení, s výjimkou smrti této osoby, a to i v případě zahlazení jejího odsouzení(29).

61.      Tyto okolnosti však podle mého názoru nebrání tomu, aby stejné závěry mohly být použity na takovou situaci, jako je situace v původním řízení, kdy jsou osobní údaje uchovávány pro účely spočívající v obecné prevenci trestné činnosti.

62.      Soudní dvůr totiž uznal, že uchovávání osobních údajů může přispět k cíli obecného zájmu uvedenému v bodě 27 odůvodnění směrnice 2016/680, podle kterého je pro prevenci, vyšetřování a stíhání trestných činů nutné, aby příslušné orgány mohly takové údaje shromážděné v souvislosti s prevencí, vyšetřováním, odhalováním či stíháním určitých trestných činů zpracovat také v jiném kontextu, aby mohly lépe chápat trestné činnosti a nalézat souvislosti mezi různými odhalenými trestnými činy(30).

63.      To předpokládá, že vnitrostátní orgány mají možnost uchovávat osobní údaje pro prospektivní účely, aniž by stanovily konkrétní maximální dobu pro uchovávání těchto údajů. Jeví se však, že existence a fungování určitých procesních záruk je v takové situaci o to nezbytnější.

64.      Směrnice 2016/680 tedy sice neukládá členským státům, aby stanovily absolutní lhůty pro uchovávání osobních údajů, po jejichž uplynutí by tyto údaje musely být automaticky vymazány, avšak mám za to, že pravidelné prověřování potřebnosti uchovávání těchto údajů má zásadní význam.

65.      V tomto ohledu poukazuji na to, že § 65 odst. 5 zákona o policii stanoví výmaz shromážděných osobních údajů, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, a dále že § 82 tohoto zákona ukládá policejním orgánům, aby každé tři roky prověřovaly potřebnost dalšího zpracovávání osobních údajů subjektů údajů.

66.      Tato právní úprava, která tedy stanoví výmaz těchto údajů a pravidelné prověřování potřebnosti jejich uchovávání, by však měla podléhat přísným zárukám umožňujícím účinně chránit subjekty údajů před rizikem zneužití.

67.      Zaprvé, jak připomíná bod 33 odůvodnění směrnice 2016/680, právo členského státu upravující shromažďování a uchovávání osobních údajů musí specifikovat alespoň postupy zničení těchto údajů.

68.      Zadruhé podle čl. 13 odst. 2 písm. b) a čl. 14 písm. d) této směrnice musí mít každý subjekt údajů právo znát dobu, po kterou budou jeho osobní údaje uloženy, nebo není-li ji možné určit, kritéria použitá ke stanovení této doby. Takové informace jsou nezbytné k tomu, aby subjekty údajů mohly vykonávat svá práva vyplývající z článků 7 a 8 Listiny, požádat o přístup ke svým zpracovávaným osobním údajům a případně o jejich opravu nebo výmaz, jakož i vykonat v souladu s čl. 47 prvním pododstavcem Listiny právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

69.      Zatřetí, pokud jde o potřebu uchovávat zejména biometrické a genetické údaje, vnitrostátní právní úprava musí obsahovat ustanovení, z nichž jasně a přesně vyplývá, že toto uchovávání musí být omezeno na to, co je nezbytně nutné k dosažení sledovaného cíle, aby byly splněny požadavky článku 10 směrnice 2016/680.

70.      Posouzení doby uchovávání takových údajů by mělo zohlednit různá kritéria, jako je povaha a závažnost zjištěných skutků, doba, která uplynula od jejich spáchání, zbývající zákonná doba uchovávání a míra rizika, že subjekt údajů bude zapojen do jiných trestných činů(31), nebo jiné okolnosti, jako je konkrétní kontext, v němž byl tento trestný čin spáchán, jeho případná souvislost s jinými probíhajícími řízeními nebo také trestní minulost či profil této osoby.

71.      Z předkládacího usnesení ani z vyjádření předložených Soudnímu dvoru účastníky tohoto řízení přitom nevyplývá, že by česká právní úprava v oblasti uchovávání biometrických a genetických údajů poskytovala dostatečné záruky týkající se postupů zničení těchto údajů, informování subjektů údajů a posouzení, zda je „zcela nezbytné“ ve smyslu článku 10 směrnice 2016/680 uvedené údaje uchovávat.

72.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 4 odst. 1 písm. e) směrnice 2016/680 ve světle článku 10 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví maximální časový limit pro uchovávání biometrických a genetických údajů, pokud taková právní úprava stanoví pravidelné prověřování potřebnosti uchovávání těchto údajů. Tato ustanovení však vyžadují, aby takové prověřování podléhalo přísným procesním zárukám a umožnilo zajistit, aby toto uchovávání nepřekračovalo dobu nezbytně nutnou s ohledem na účely, pro které jsou uvedené údaje zpracovávány.

C.      Ke třetí předběžné otázce

73.      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, jednak zda čl. 8 odst. 2 a článek 10 směrnice 2016/680 musí být vykládány v tom smyslu, že obecně závazný předpis musí stanovit určité minimální hmotně-právní či procesní podmínky získávání, uchovávání a vymazání biometrických a genetických údajů, a jednak zda lze vnitrostátní judikatuře, která upřesňuje podmínky získávání, uchovávání a vymazání těchto údajů, přiznat kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu těchto ustanovení.

74.      Soudní dvůr je vyzván, aby na tuto otázku odpověděl v kontextu právního režimu dotčeného v původním řízení, který je upraven v § 65 zákona o policii a má následující charakteristiky.

75.      Nejprve je třeba uvést, že provedení § 65 zákona o policii je realizováno prostřednictvím interních aktů řízení Policie České republiky v podobě pokynů policejního prezidenta. Je přitom nesporné, že tyto akty nemohou mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/680.

76.      Dále, i když není pochyb o tom, že § 65 zákona o policii kvalitu „práva členského státu“ má, neobsahuje žádnou úpravu konkrétních podmínek získávání, uchovávání a vymazání biometrických a genetických údajů týkajících se subjektů údajů.

77.      Konečně je tato právní úprava dotvářena judikaturou správních soudů, podle níž orgány Policie musí v každém konkrétním případě uplatnit test přiměřenosti, přičemž mají zohlednit především dosavadní trestnou činnost dané osoby, typovou individuální závažnost trestné činnosti, pro kterou byla daná osoba předvolána k provedení identifikačních úkonů, osobu a osobnost pachatele a v případě ex post žádosti o výmaz dobu, která od spáchání trestného činu uběhla, stejně jako další chování pachatele(32). Kritéria, ze kterých tato judikatura vychází, jsou publikovaná a veřejně přístupná.

78.      Ve světle těchto skutečností navrhnu Soudnímu dvoru, aby odpověděl tak, že i když lze judikatuře přiznat kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu směrnice 2016/680, nemůže tato judikatura nahradit záruky, které musí stanovit obecně závazný předpis v oblasti získávání, uchovávání a vymazání biometrických a genetických údajů.

79.      Je zajisté pravda, že několik skutečností nasvědčuje myšlence, že judikatura splňuje podmínku „práva členského státu“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 této směrnice.

80.      Zaprvé bod 33 odůvodnění směrnice 2016/680 uvádí, že „[o]dkazy v této směrnici na právo či právní předpis, právní základ či legislativní opatření členského státu neznamenají nutně legislativní akt přijatý parlamentem“, pokud „[t]oto právo, právní předpisy, právní základ či legislativní opatření členského státu [jsou] jasné a přesné a jejich použití [je] předvídatelné pro osoby, na něž se vztahují, jak to vyžaduje judikatura Soudního dvora a Evropského soudu pro lidská práva“.

81.      Zadruhé Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 16. dubna 2002, Société Colas Est a další v. Francie(33), uznal, že pojem „zákon“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 EÚLP musí být chápán ve „věcném“, a nikoli ve „formálním“ smyslu slova. V oblasti, na kterou se vztahuje psané právo, je tedy „zákon“ platným textem v té podobě, v jaké jej vykládají příslušné soudy.

82.      Soudní dvůr ostatně sám potvrdil, že pojem „zákon“ použitý ve výrazu „v souladu se zákonem“ uvedeném v čl. 8 odst. 2 EÚLP a ve výrazu „oprávněný důvod stanovený zákonem“ uvedeném v čl. 8 odst. 2 Listiny musí být chápán ve věcném, a nikoli ve formálním smyslu slova(34).

83.      Zatřetí Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains(35), upřesnil, že požadavek, aby každé omezení výkonu základních práv bylo stanoveno zákonem, implikuje, že akt dovolující zásah do těchto práv musí sám definovat rozsah omezení výkonu dotyčného práva s tím, že tento požadavek nevylučuje, aby dotčené omezení bylo formulováno dostatečně širokým způsobem, aby se mohlo přizpůsobit odlišným případům, jakož i změnám situací, a že Soudní dvůr může případně upřesnit výkladem konkrétní rozsah omezení jak s ohledem na skutečné znění dotčené právní úpravy Unie, tak na její obecnou systematiku a cíle, které sleduje, vykládané s ohledem na základní práva zaručená Listinou(36).

84.      Pokud tedy ve vnitrostátním právu existuje právní základ, pak judikatura, která je zaprvé dostupná a předvídatelná a zadruhé je ustálená a nebyla systematicky zpochybňována, splňuje materiální charakteristiky dostatečné k tomu, aby spadala pod pojem „právo členského státu“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/680(37).

85.      Zdůrazňuji však, že v některých případech, zejména pokud jde o právo na svobodu zakotvené v článku 6 Listiny, nemůže být dostačující ustálená judikatura, která potvrzuje ustálenou praxi policie(38), a že pouze přijetí obecně závazných předpisů (a tedy předpisů splňujících formální znaky zákona) poskytuje nezbytné záruky, neboť takový předpis upravuje závazným a předem známým způsobem rozhodovací prostor orgánů při posuzování okolností každého konkrétního případu(39).

86.      Evropský soud pro lidská práva rovněž uvádí, že jakýkoli zásah orgánu veřejné moci do práva osoby na respektování jejího soukromého života musí být „v souladu se zákonem“(40). Tento výraz se týká „kvality zákona“, který musí v rámci ochrany citlivých osobních údajů splňovat požadavek větší předvídatelnosti. To předpokládá, že zákon jasně vymezuje rozsah posuzovací pravomoci orgánů veřejné moci(41) a používá dostatečně jasné výrazy, aby bylo všem dostatečným způsobem sděleno, za jakých okolností a za jakých podmínek opravňuje orgány veřejné moci použít opatření, která zasahují do jejich práv chráněných EÚLP(42).

87.      Tento soud tak uznal, že zákonná ustanovení, která povolovala zpracování osobních biometrických údajů, jelikož byla formulována velmi široce a podle všeho umožňovala zpracování těchto údajů v rámci jakéhokoli druhu soudního řízení, nesplňovala požadavek „kvality zákona“. Je totiž zásadní mít podrobná pravidla upravující rozsah a uplatňování opatření, jakož i silné záruky proti riziku zneužití a svévole(43).

88.      Pokud jde o projednávanou věc, poté, co jsem připomněl, že biometrické a genetické údaje mohou z důvodu své zvláštní citlivosti způsobit závažná rizika pro základní práva a svobody subjektů údajů(44) a že zpracování těchto údajů musí být povoleno „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“, mám za to, že je obzvláště sporné chránit práva subjektů údajů pouze prostřednictvím vnitrostátní judikatury, pokud zákon ve svém formálním pojetí stanoví nedostatečnou kontrolu přiměřenosti, která neodpovídá stupni ochrany požadovanému článkem 10 směrnice 2016/680.

89.      Ustanovení zákona o policii, zejména jeho § 65, jsou totiž formulována příliš široce a nestanoví dostatečné předem stanovené meze posuzovací pravomoci orgánů Policie v oblasti získávání, uchovávání a vymazání biometrických a genetických údajů. Při neexistenci těchto mezí nemohou podmínky pro zpracování těchto údajů, které vyplývají pouze z judikatury českých správních soudů, splňovat požadavek dostatečně přísných záruk v závazném aktu, jehož použití je předvídatelné, který musí mít v oblasti zpracování uvedených údajů přednost.

90.      Mimoto provedení směrnice sice nutně nevyžaduje legislativní činnost každého členského státu, judikatura, i kdyby byla považována za ustálenou, která vykládá ustanovení vnitrostátního práva způsobem pokládaným za konformní s požadavky směrnice, však nemůže být charakterizována takovou jasností a přesností, které jsou vyžadovány za účelem splnění požadavku právní jistoty(45). Z toho vyplývá, že vnitrostátní judikatura, přestože stanoví seznam kritérií umožňujících posoudit přiměřenost zpracování biometrických a genetických údajů subjektů údajů v každém konkrétním případě, nemůže zhojit neexistenci přísné kontroly přiměřenosti stanovené zákonem ve formálním smyslu slova.

91.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 8 odst. 2 a článek 10 směrnice 2016/680 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní judikatura, i když jí lze přiznat kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu této směrnice, nahradila obecně závazný předpis, který nestanoví v každém konkrétním případě přísnou kontrolu potřebnosti shromažďování a uchovávání biometrických a genetických údajů subjektů údajů orgány Policie.

V.      Závěry

92.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Nejvyšším správním soudem (Česká republika) následovně:

„Článek 4 odst. 1 písm. c) a e), článek 6, čl. 8 odst. 2 a článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV

musí být vykládány v tom smyslu, že

–        brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje shromažďování biometrických a genetických údajů všech osob obviněných ze spáchání úmyslného trestného činu nebo podezřelých ze spáchání takového trestného činu, pokud taková právní úprava nestanoví povinnost příslušného orgánu posoudit v každém konkrétním případě ‚naprostou nezbytnost‘ zpracování, které provedl nebo které zamýšlí provést;

–        nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví maximální časový limit pro uchovávání biometrických a genetických údajů, pokud taková právní úprava stanoví pravidelné prověřování potřebnosti uchovávání těchto údajů. Tato ustanovení však vyžadují, aby takové prověřování podléhalo přísným procesním zárukám a umožnilo zajistit, aby toto uchovávání nepřekračovalo dobu nezbytně nutnou s ohledem na účely, pro které jsou uvedené údaje zpracovávány;

–        brání tomu, aby vnitrostátní judikatura, i když jí lze přiznat kvalitu ‚práva členského státu‘ ve smyslu této směrnice, nahradila obecně závazný předpis, který nestanoví v každém konkrétním případě přísnou kontrolu potřebnosti shromažďování a uchovávání biometrických a genetických údajů subjektů údajů orgány Policie.“

1–      Původní jazyk: francouzština.

2–      Úř. věst. 2016, L 119, s. 89.

3–      C‑205/21, dále jen „rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I“, EU:C:2023:49.

4–      C‑80/23, EU:C:2024:991.

5–      Ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o policii“).

6–      C‑118/22, dále jen „rozsudek DGPN“, EU:C:2024:97.

7–      Viz rozsudek DGPN (bod 52).

8–      Podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, dále jen „EÚLP“.

9–      Dále jen „Listina“. Viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, Ministerstvo na vatrešnite raboti (Registrace biometrických a genetických údajů II) (C‑80/23, EU:C:2024:991, bod 53 a citovaná judikatura).

10–      Viz rozsudek DGPN (bod 48).

11–      Bod 96 odůvodnění směrnice 2016/680 rovněž upřesňuje, že „by se požadavky této směrnice týkající se předběžné konzultace dozorového úřadu [neměly] vztahovat na operace zpracování, které již probíhaly před uvedeným dnem“.

12–      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

13–      Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a justiční spolupráce v trestních věcech (Úř. věst. 2008, L 350, s. 60).

14–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 83).

15–      Viz rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Inspektora v Inspektorata kam Visšija sadeben savet (Účel zpracování osobních údajů – Trestní vyšetřování) (C‑180/21, EU:C:2022:967, bod 48).

16–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 84).

17–      Dotčená bulharská právní úprava stanovila nucené shromažďování biometrických a genetických údajů fyzické osoby, za účelem jejich registrace, ve vztahu ke kteréžto osobě jsou shromážděny dostatečné důkazy o tom, že spáchala úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti, což na základě vnitrostátního práva umožňuje její obvinění.

18–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 128).

19–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 129).

20–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 113).

21–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 130).

22–      Viz rozsudek Registrace biometrických a genetických údajů I (bod 132).

23–      Viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, Ministerstvo na vatrešnite raboti (Registrace biometrických a genetických údajů II) (C‑80/23, EU:C:2024:991, bod 57).

24–      Viz rozsudek DGPN (body 43 a 45).

25–      Viz rozsudek DGPN (bod 44).

26–      Viz rozsudek DGPN (bod 52).

27–      Viz rozsudek DGPN (bod 48).

28–      Viz rozsudek DGPN (bod 52).

29–      Viz rozsudek DGPN (bod 32).

30–      Viz rozsudek DGPN (bod 55).

31–      Viz stanovisko generálního advokáta P. Pikamäea ve věci Direktor na Glavna direkcija „Nacionalna policija“ pri MVR – Sofia (C‑118/22, EU:C:2023:483, bod 75).

32–      Předkládající soud odkazuje na novější rozhodnutí, jako jsou rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 254/2019-49 (body 17 a 18) a ze dne 18. května 2022, č. j. 5 As 241/2019-46 (body 18 a 19).

33–      CE:ECHR:2002:0416JUD003797197, bod 43.

34–      Viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2023, Roos a další v. Parlament (C‑458/22 P, EU:C:2023:871, body 60 a 61).

35–      C‑817/19, EU:C:2022:491.

36–      Viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains (C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 114).

37–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci TC (C‑492/18 PPU, EU:C:2018:875, bod 46).

38–      Viz rozsudek ze dne 15. března 2017, Al Chodor (C‑528/15, EU:C:2017:213, bod 45). K tomuto závěru dospěl Soudní dvůr v rámci výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31). Soudnímu dvoru byla položena otázka, zda kritéria definující existenci nebezpečí útěku cizince musejí být vymezena právními předpisy a zda pojem „právní předpisy“ zahrnuje ustálenou judikaturu potvrzující ustálenou správní praxi.

39–      Viz rozsudek ze dne 15. března 2017, Al Chodor (C‑528/15, EU:C:2017:213, bod 44). K vyřešení této otázky Soudní dvůr uvedl, že je zásadní, aby kritéria definující existenci nebezpečí útěku, které je důvodem pro zajištění, byla jasně vymezena závazným aktem, jehož uplatňování bude předvídatelné (bod 42). S ohledem na účel dotyčných ustanovení a na vysokou úroveň ochrany, jež vyplývá z jejich kontextu, může požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině obecně závazný právní předpis (bod 43).

40–      Viz příručka k článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech, aktualizovaná dne 31. srpna 2024, k dispozici na této internetové adrese: https://ks.echr.coe.int/documents/d/echr-ks/guide_art_8_fre (bod 17).

41 –      Viz příručka uvedená v poznámce pod čarou 40 tohoto stanoviska (bod 19).

42–      Viz rozsudek ESLP ze dne 12. června 2014, Fernández Martínez v. Španělsko (CE:ECHR:2014:0612JUD005603007, bod 117).

43–      Viz rozsudek ESLP ze dne 4. července 2023, Gluchin v. Rusko (CE:ECHR:2023:0704JUD001151920, body 82 a 83).

44–      Viz bod 26 tohoto stanoviska.

45–      Viz zejména rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Komise v. Belgie (C‑292/07, EU:C:2009:246, body 120 a 122).