1.

V průběhu roku 2019 byl řidič s trvalým pobytem v Polsku zastaven v Nizozemsku místní policií. Policie s pomocí tlumočníka polského jazyka, který byl kontaktován telefonicky, informovala řidiče, že porušil zákon o silničním provozu a bude mu uložena pokuta.

2.

Poté příslušné správní orgány v Nizozemsku přijaly rozhodnutí o uložení peněžitého trestu a toto rozhodnutí doručily řidiči poštou. Ačkoli bylo uvedené rozhodnutí sepsáno v nizozemském jazyce, určité informace týkající se tohoto rozhodnutí byly rovněž stručně uvedeny ve francouzštině, angličtině a němčině, přičemž byl uveden i odkaz na internetovou stránku obsahující informace v dalších jazycích, včetně polštiny. Jelikož proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek, nabylo právní moci.

3.

Ve věci v původním řízení musí polský soud, do jehož pravomoci záležitost spadá, rozhodnout o žádosti nizozemských orgánů o výkon rozhodnutí o uložení peněžitého trestu. Řidič se tomuto výkonu rozhodnutí brání z důvodu, že neobdržel překlad uvedeného rozhodnutí do polského jazyka.

4.

Je polský soud povinen za takových okolností – na základě ustanovení rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut ( 2 ) – uznat uvedené rozhodnutí a nařídit jeho výkon? Nebo musí uvedený soud odmítnout uznání a výkon předmětného rozhodnutí z důvodu porušení práva řidiče na spravedlivý proces? To je podstatou otázky, která byla položena Soudnímu dvoru v rámci projednávané věci.

5.

Body 2 a 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2005/214 uvádějí:

[…]

6.

Článek 1, nadepsaný „Definice“, stanoví, že pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]“

7.

Článek 5 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/214 vymezuje oblast působnosti a uvádí:

„Za podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti činu jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí tyto trestné činy a přestupky, pokud jsou trestné ve vydávajícím státě a pokud jsou vymezeny v právu vydávajícího státu:

[…]

[…]“

8.

Článek 6 rámcového rozhodnutí 2005/214 uvádí, že „příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7“.

9.

Článek 7 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, který se týká důvodů k odmítnutí uznání a výkonu, stanoví:

„V případech uvedených v odstavci 1 a odst. 2 písm. c) a g) se příslušný úřad vykonávajícího státu před rozhodnutím o plném nebo částečném uznání a výkonu rozhodnutí poradí veškerými vhodnými způsoby s příslušným úřadem vydávajícího státu a v případě potřeby jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých potřebných informací“.

10.

Článek 20 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví, že „každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy. Použije se postup podle čl. 7 odst. 3.“

11.

Článek 611fg odst. 1 bod 9 kodeksu postępowania karnego (trestní řád) opravňuje polský soud, aby odmítl výkon pravomocného rozhodnutí o peněžitém trestu, pokud z obsahu osvědčení vyplývá, že osoba, které se rozhodnutí týká, nebyla řádně poučena o možnosti a právu podat proti uvedenému rozhodnutí opravný prostředek.

12.

Centraal Justitieel Incassobureau (Centrální úřad pro výběr pokut, Nizozemsko) (dále jen „CJIB“) je ústřední správní orgán odpovědný za výběr a vymáhání pohledávek vyplývajících z pokut uložených za skutky spáchané na území Nizozemského království. Proti rozhodnutí o uložení pokuty vydaném CJIB lze podat ve lhůtě 6 týdnů odvolání k officier van justitie (státní zastupitelství, Nizozemsko).

13.

Dne 11. července 2019 byl D. P. – polský státní příslušník s trvalým bydlištěm v Polsku – zastaven v Nizozemsku místní policií. S pomocí tlumočníka polského jazyka, který byl kontaktován telefonicky („tolkentelefoon“), informovala policie řidiče v polštině, že došlo k porušení zákona o silničním provozu, neboť řídil vozidlo, jehož dvě pneumatiky nesplňovaly podmínky pro použití pneumatik, pokud jde o jejich profil. Policie rovněž informovala řidiče o tom, že mu bude uložena pokuta ve výši 210 eur, dále že má právo nevypovídat a právo na informace a překlad a posléze mu vysvětlila prostředky pro napadení pokuty.

14.

Dne 22. července 2019 přijal CJIB rozhodnutí o uložení pokuty (dále jen „napadené rozhodnutí“) a doručil jej řidiči prostřednictvím pošty. Uvedené rozhodnutí bylo sepsáno v nizozemském jazyce, avšak bylo doprovázeno i) překladem hlavních bodů tohoto rozhodnutí do francouzštiny, angličtiny a němčiny a ii) odkazem v uvedených jazycích na internetovou stránku CJIB, která obsahuje informace týkající se mimo jiné dostupných prostředků pro napadení rozhodnutí nebo pro získání více informací od CJIB, a to i v polštině.

15.

Napadené rozhodnutí nabylo právní moci v září roku 2019, jelikož proti němu nebyl podán opravný prostředek.

16.

Dne 21. ledna 2020 obdržel Sąd Rejonowy dla Łodzi-Śródmieścia w Łodzi (okresní soud Lodž-střed v Lodži, Polsko) žádost CJIB o výkon rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest řidiči.

17.

Uvedený soud požádal CJIB o sdělení, zda bylo napadené rozhodnutí doručeno D. P. spolu s překladem tohoto rozhodnutí do polského jazyka. CJIB odpověděl záporně. D. P. před předkládajícím soudem potvrdil, že na přelomu listopadu a prosince roku 2019 obdržel dopis z Nizozemska. Řidič nicméně tvrdil, že nemohl porozumět obsahu dopisu, protože neobsahoval informace v polském jazyce.

18.

Dne 7. července 2020 se Sąd Rejonowy dla Łodzi-Śródmieścia w Łodzi (okresní soud Lodž-střed v Lodži) s ohledem na své pochybnosti o správném výkladu relevantních ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Může orgán vykonávajícího státu v případě, kdy je odsouzenému doručeno rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, aniž je zajištěn jeho překlad do jazyka, kterému adresát rozumí, odmítnout na základě ustanovení provádějících čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí [2005/214] výkon tohoto rozhodnutí vzhledem k porušení práva na spravedlivý proces?“

19.

Písemná vyjádření předložily Prokuratura Rejonowa Łódź-Bałuty (okresní státní zastupitelství v Lodži, Polsko), nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Tito účastníci řízení rovněž písemně odpověděli na otázky Soudního dvora.

20.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 (a zejména jeho čl. 20 odst. 3) vykládána v tom smyslu, že dovolují vnitrostátnímu soudu vykonávajícího státu odmítnout uznání a výkon pravomocného rozhodnutí přijatého vydávajícím státem, které požaduje úhradu peněžitého trestu nebo pokuty osobou (dále jen „rozhodnutí o uložení peněžitého trestu“), pokud této osobě nebyl doručen překlad uvedeného rozhodnutí do jazyka, kterému rozumí.

21.

V tomto stanovisku se budu po několika úvodních poznámkách, jejichž cílem je ujasnit použitelná ustanovení unijního práva (A), zabývat problematikou vznesenou v předběžné otázce: má osoba právo obdržet podle rámcového rozhodnutí 2005/214 překlad rozhodnutí, jehož výkon je požadován? (B)

22.

Na úvod by mohlo být užitečné objasnit právní rámec použitelný ve věci v původním řízení.

23.

Podle informací poskytnutých nizozemskou vládou bylo rozhodnutí o uložení peněžitého trestu v souladu s vnitrostátním právem výsledkem řízení, které mělo dvě fáze: „ústní“ fázi, která proběhla za pomoci tlumočníka v průběhu silniční kontroly prováděné policií, a „písemnou“ fázi, která proběhla o několik týdnů později před CJIB. Rozhodnutí, jehož výkon je v projednávané věci požadován, je tedy to rozhodnutí, které bylo zasláno řidiči poštou a sepsáno v nizozemském jazyce, ale které obsahovalo shrnutí informací ve francouzštině, angličtině a němčině, jakož i podrobnosti pro přístup na internetové stránky CJIB, kde bylo možné nalézt více informací, včetně informací uvedených v polštině.

24.

Takové (smíšené) řízení se poněkud liší od formy řízení vedeného ústně a přímo na místě před policejními orgány. Jako příklad posledně uvedeného případu si lze představit řidiče, který je zastaven bezprostředně poté, co spáchal dopravní přestupek (například překročení povolené rychlosti nebo jízda na červenou), uzná nedodržení předpisů zjištěné policií a bude mu stanovena lhůta k zaplacení uložené pokuty. V této posledně uvedené situaci probíhá řízení zcela za přítomnosti řidiče a rozhodnutí o uložení peněžitého trestu – tedy titul, který může být vykonán – je přijímáno na místě policejními orgány.

25.

Tak tomu však v situaci dotčené v původním řízení není. V projednávané věci tomu rozumím tak, že je to pouze pravomocné písemné rozhodnutí vydané CJIB, které podle vnitrostátního práva ukončuje správní řízení.

26.

Jaká ustanovení unijního práva jsou na základě uvedených skutečností použitelná a relevantní v projednávané věci?

27.

Předkládající soud žádá v rámci své otázky Soudní dvůr o výklad ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214. Uvedený právní předpis je v projednávané věci skutečně použitelný.

28.

Předkládající soud byl požádán o uznání a výkon rozhodnutí předaného na základě článku 4 rámcového rozhodnutí 2005/214. Rozhodnutí, které má být vykonáno, je v souladu s čl. 1 písm. a) bodem ii) rámcového rozhodnutí 2005/214 „pravomocné rozhodnutí požadující úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou“, které vydal „jiný orgán vydávajícího státu než soud ve vztahu k trestnému činu podle práva vydávajícího státu za předpokladu, že dotčená osoba měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech“. Článek 5 rámcového rozhodnutí 2005/214 nadto zahrnuje „jednání, které porušuje pravidla silničního provozu“ mezi trestné činy a přestupky, které jsou podkladem k uznání a výkonu rozhodnutí, jsou-li splněny příslušné podmínky.

29.

Naproti tomu, směrnice (EU) 2015/413 ( 3 ) ani směrnice 2010/64/EU ( 4 ) – které byly uvedeny jak předkládajícím soudem, tak některými účastníky řízení jako možné „zdroje inspirace“ pro výklad rámcového rozhodnutí 2005/214 – nejsou použitelné ratione materiae v projednávané věci.

30.

Směrnice 2015/413 zaměřená na usnadnění přeshraniční výměny informací o dopravních deliktech v oblasti bezpečnosti silničního provozu se použije pouze v případě zvláštních deliktů uvedených v článku 2 této směrnice. Je nesporné, že uvedený výčet je taxativní ( 5 ). Porušení pravidel týkajících se podmínek pro použití pneumatik, pokud jde o jejich profil, v tomto výčtu nefiguruje. Kromě toho, jak vyplývá zejména z článku 1, čl. 4 odst. 1 a bodů 2 a 8 odůvodnění směrnice 2015/413, cílem uvedeného právního předpisu je zajistit účinnost vyšetřování dopravních deliktů v oblasti bezpečnosti silničního provozu, aby tak mohla být následně uložena sankce osobám, které nesou zodpovědnost. Výkon těchto sankcí není předmětem směrnice 2015/413.

31.

Pokud jde dále o směrnici 2010/64 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, její čl. 1 odst. 3 uvádí, že „v členských státech, jejichž právo umožňuje uložení sankce za méně závažné přestupky jiným orgánem než soudem s příslušností v trestních věcech, přičemž tuto sankci lze napadnout u takového soudu, se tato směrnice vztahuje pouze na řízení o tomto návrhu před uvedeným soudem“ ( 6 ). Bod 16 odůvodnění upřesňuje, že „méně závažné přestupky“ mohou zahrnovat „[dopravní přestupky], které jsou páchány ve větší míře a které lze zjistit při dopravní kontrole“. Uvedený bod odůvodnění rovněž objasňuje, že unijní normotvůrce měl za to, že „v takových případech by nebylo přiměřené požadovat, aby příslušný orgán zajišťoval veškerá práva podle [směrnice 2010/64]“ ( 7 ).

32.

Osoba, proti které byla podána v projednávané věci žádost o výkon napadeného rozhodnutí, neuplatnila své právo podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k příslušnému nizozemskému soudu. Nebylo tedy zahájeno žádné soudní řízení, v rámci něhož by se mohla použít směrnice 2010/64. I pokud by takové řízení zahájeno bylo, byla by ustanovení směrnice 2010/64 použitelná jen v rámci tohoto řízení, a nikoli řízení, které v současnosti probíhá před předkládajícím soudem.

33.

Je tedy zřejmé, že pokud jde o unijní právní úpravu, na dotčený případ se vztahují (pouze) ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214. Jestliže je uvedené rámcové rozhodnutí použitelné, pak jsou samozřejmě rovněž použitelná i ustanovení Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). V projednávané věci se právo na spravedlivý proces zakotvené v druhém pododstavci článku 47 Listiny jeví jako obzvláště relevantní.

34.

S ohledem na výše uvedené se nyní budu zabývat hlavní otázkou vznesenou v tomto řízení.

35.

Podstatou předběžné otázky je, zda musí být podle rámcového rozhodnutí 2005/214 rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, jehož výkon je požadován, v zásadě doprovázeno překladem za situace, kdy je uvedené rozhodnutí sepsáno v jiném jazyce, než je úřední jazyk vykonávajícího členského státu.

36.

Podle mého názoru musí být odpověď na tuto otázku záporná.

37.

Zaprvé ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 neobsahují žádnou výslovnou ani implicitní povinnost poskytnout překlad původního rozhodnutí, jehož výkon je požadován (1). Zadruhé podle mého názoru nevyplývá žádná obecná povinnost poskytnout překlad ani z obecných právních zásad nebo základních práv, na které odkazuje čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 (2 a 3).

38.

Pro objasnění uvádím, že výše uvedené nevylučuje, že v určitých případech může neposkytnutí překladu rozhodnutí o uložení peněžitého trestu případně vést k porušení práva adresáta na spravedlivý proces v rámci řízení, jež proběhlo ve vydávajícím státě a které má za následek legitimní odmítnutí ze strany vykonávajícího státu uznat a vykonat uvedené rozhodnutí. Znamená to pouze, že neexistence překladu nevede automaticky k porušení práva na spravedlivý proces. Konstatování porušení práva adresáta na spravedlivý proces si totiž vyžaduje posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu. V tomto ohledu se v poslední části tohoto stanoviska pokusím poskytnout předkládajícímu soudu několik vodítek k tomu, jak provést posouzení v projednávané věci (4).

39.

Článek 6 rámcového rozhodnutí 2005/214 uvádí, že „příslušné úřady vykonávajícího státu uznají bez dalších formalit rozhodnutí předané v souladu s článkem 4 a neprodleně přijmou veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon, neodvolají-li se na některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu podle článku 7“. ( 8 )

40.

Znění uvedeného ustanovení je poměrně jasné: pokud žádající orgány dodrží formality stanovené v uvedeném rámcovém rozhodnutí, pak musí orgány vykonávajícího státu v zásadě rozhodnutí uznat a přijmout veškerá opatření nezbytná pro jeho výkon. Vykonávající orgány nemohou vyžadovat „jakoukoliv další formalitu“ na žádajících orgánech a nemohou odmítnout uznání a výkon, ledaže se uplatní některý z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu stanovený v uvedeném ustanovení. Takové důvody jsou uvedeny v článku 7 rámcového rozhodnutí 2005/214 a podle judikatury Soudního dvora lze nalézt další důvod k odmítnutí uznání v čl. 20 odst. 3 tohoto rozhodnutí ( 9 ).

41.

Na tomto podkladě uvádím zaprvé, že žádné ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 nezahrnuje mezi formality, které musí splnit žádající orgány, aby se mohly domáhat uznání a výkonu rozhodnutí ukládajícího peněžitý trest jednotlivci, poskytnutí překladu tohoto rozhodnutí ( 10 ).

42.

Zadruhé neposkytnutí překladu rozhodnutí, které je předmětem výkonu, není zahrnuto mezi důvody k odmítnutí uznání a výkonu uvedenými v článku 7 rámcového rozhodnutí 2005/214. Toto je obzvláště důležité vzhledem k tomu, že druhý odstavec uvedeného ustanovení uvádí pochybení – jako je pochybení vytýkané v projednávané věci – jež mohou potenciálně ovlivnit výkon práva adresáta na obhajobu. Mezi výslovně uvedenými pochybeními lze především nalézt pochybení spočívající v tom, že osobě nebyly poskytnuty dostatečné informace o dostupných opravných prostředcích [čl. 7 odst. 2 písm. g)], dále že osoba nebyla řádně předvolána k příslušnému soudu [čl. 7 odst. 2 písm. i) bod i)], nebo že osobě nebylo řádně doručeno rozhodnutí [čl. 7 odst. 2 písm. i) bod iii)].

43.

Kromě toho se domnívám, že cíl sledovaný rámcovým rozhodnutím 2005/214 hovoří ve prospěch striktního výkladu článků 6 a 7 tohoto rozhodnutí.

44.

Jak Soudní dvůr zdůraznil, rámcové rozhodnutí 2005/214 má za cíl „zavést účinný mechanismus přeshraničního uznávání a výkonu pravomocných rozhodnutí požadujících úhradu peněžitého trestu nebo pokuty fyzickou nebo právnickou osobou“ ( 11 ). Mimoto Soudní dvůr také objasnil, že ze „zásad[y] vzájemného uznávání, na níž stojí celý systém rámcového rozhodnutí“ vyplývá, že „důvody k odmítnutí uznání nebo výkonu [rozhodnutí předaného na základě článku 4] [musí být] vykládány restriktivně“ ( 12 ).

45.

Tyto úvahy jsou v souladu se smyslem tohoto právního předpisu: pro účely výkonu rozhodnutí je podkladové rozhodnutí (metaforicky řečeno) „absorbováno“ v dokumentu, který jej stručně a systematicky shrnuje a vysvětluje, tj. v osvědčení stanoveném v článku 4 rámcového rozhodnutí 2005/214, jehož jednotný formulář je uveden v příloze rámcového rozhodnutí. V souladu se zásadou vzájemné důvěry je vykonávající stát povinen důvěřovat obsahu daného osvědčení, nejsou-li zde žádné důvody svědčící o opaku. Tato skutečnost objasňuje, proč článek 16 rámcového rozhodnutí 2005/214 upravuje jazykové požadavky osvědčení, a nikoliv požadavky na podkladové rozhodnutí ( 13 ).

46.

V tomto ohledu se čl. 16 odst. 2 jeví jako relevantní. Uvedené ustanovení zní takto: „výkon rozhodnutí může být pozastaven po dobu nutnou k pořízení jeho překladu na náklady vykonávajícího státu“. Toto ustanovení potvrzuje, že podle rámcového rozhodnutí 2005/214: i) je ve fázi výkonu rozhodnutí klíčový jazyk, ve kterém je osvědčení sepsáno, a ii) překlad původního rozhodnutí není automaticky vyžadován.

47.

Jsem proto toho názoru, že z ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 nelze vyvodit žádnou výslovnou či implicitní povinnost poskytnout osobě, proti které byla podána žádost o výkon rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, úplný překlad tohoto rozhodnutí do určitého jazyka.

48.

Předkládající soud však přesto v projednávané věci poukazuje na čl. 20 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, podle něhož „každý členský stát může odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad podle článku 6 Smlouvy“. ( 14 )

49.

Podle názoru předkládajícího soudu by neposkytnutí překladu napadeného rozhodnutí jeho adresátovi mohlo vést jednak k porušení obecné zásady týkající se překladu dokumentů poškozujících osoby a jednak k porušení práva na spravedlivý proces.

50.

Níže se budu touto problematikou zabývat.

51.

Zaprvé předkládající soud uvádí, že neexistence zvláštního ustanovení v rámcovém rozhodnutí 2005/214 o jazykovém režimu rozhodnutí, které má být vykonáno, je dána nyní již relativně vzdáleným datem jeho přijetí. Předkládající soud tvrdí, že (stávající) postoj unijního normotvůrce k této problematice lze vyvodit z ustanovení týkajících se jazykových požadavků, která byla vložena do novějších právních předpisů přijatých v oblasti prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Předkládající soud zejména poukazuje na ustanovení směrnice 2010/64 a směrnice 2015/413, která obsahují určité povinnosti orgánů členských států poskytnout překlad rozhodnutí, jejichž výkon je požadován.

52.

Předkládající soud v podstatě navrhuje, aby byla z jiných právních předpisů unijního práva vyvozena obecná zásada, která by ukládala orgánům povinnost poskytnout v takových případech, jako je případ dotčený v projednávané věci, překlad jakéhokoliv aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení jednotlivce, do jeho rodného jazyka (nebo případně do jakéhokoli jiného jazyka, kterému rozumí).

53.

Tento argument podle mě není přesvědčivý.

54.

Zaprvé ve věci BV jsem měl příležitost vysvětlit, proč se nedomnívám, že by unijní soudy měly brát nějaký ohled na tvrzený legislativní záměr normotvůrce, když tento záměr není nikde v přijatých a platných právních předpisech jednoznačně vyjádřen. Podle mého názoru jsou pro výklad unijních právních předpisů důležité skutečnosti obsažené v textu, jakož i legislativní záměr vyjádřený v preambuli. Naopak záměry a myšlenky skutečně či jen údajně vyslovené v průběhu legislativního procesu, které však v textu dotčeného právního předpisu nikde vyjádřeny nejsou, by neměly být relevantní ( 15 ).

55.

To platí tím spíše v případě, kdy se jedná o údajný záměr unijního normotvůrce vyvozený nikoli z dokumentů, které byly součástí příslušného legislativního procesu, ale z jiných legislativních unijních aktů přijatých po přijetí dotčeného aktu, které s ním navíc nemají nic společného.

56.

Zadruhé a v každém případě nejsem přesvědčen o tom, že by údajný záměr unijního normotvůrce výslovně stanovit překlad rozhodnutí majících nepříznivé účinky na jednotlivce mohl být vyvozen z jiných unijních aktů. Letmý pohled na relevantní ustanovení obsažená v různých právních předpisech ukazuje, že unijní normotvůrce ve skutečnosti zaujal k této problematice různorodý přístup.

57.

Například unijní směrnice přijaté v oblasti trestního řízení poskytují pochopitelně vyšší úroveň ochrany jednotlivcům, kteří jsou stíháni. Tyto unijní směrnice však nepředstavují jednotnou předlohu. Směrnice 2010/64 vyžaduje překlad „podstatných dokumentů“ do „[rodného jazyka] podezřelého nebo obviněného nebo [do] […] [jakéhokoliv jiného jazyka], kterým mluví“ ( 16 ). Směrnice 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení ( 17 ) ukládá členským státům povinnost „zajist[it], aby podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, neprodleně obdržel písemné poučení o svých právech“. Toto poučení musí být sepsáno „srozumitelně a přístupně“„v jazyce, kterému rozumí“ ( 18 ).

58.

Mimo oblast působnosti unijních ustanovení, která se týkají trestního řízení, jednotlivci obvykle nemohou odvozovat subjektivní jazyková práva z unijních legislativních nástrojů v různých oblastech unijní právní úpravy. Pokud se vůbec legislativní nástroje zabývají jazykovými aspekty, činí tak obvykle pro účely usnadnění vzájemné pomoci mezi členskými státy. I když je situace adresáta zohledněna, není žádná záruka, že bude předmětnému dokumentu rozumět, neboť tento dokument mu může být doručen například v úředním jazyce členského státu, kde má daná osoba bydliště ( 19 ), nebo v jazyce členského státu, kde je registrováno vozidlo figurující ve věci dopravního přestupku ( 20 ).

59.

V Evropské unii tedy v současnosti neexistuje žádný specifický přístup k jazykovému režimu dokumentů doručovaných do zahraničí. V závislosti na konkrétním předmětu dotčené unijní právní úpravy může být povinnost orgánů žádajícího členského státu poskytnout dokumenty anebo informace v jazyce adresáta písemnosti více či méně významná. Nedomnívám se tedy, že lze ustanovení směrnice 2010/64 a směrnice 2015/413 (a ostatně ani jakéhokoliv jiného právního předpisu) vykládat v tom smyslu, že by svědčila o skutečném nebo obecném záměru unijního normotvůrce, který by byl totožný bez ohledu na dotčený právní nástroj – a to i za předpokladu (quod non), že takový záměr by byl z hermeneutického hlediska relevantní.

60.

Spíše je pravdou opak. Výklad rámcového rozhodnutí 2005/214 navrhovaný předkládajícím soudem se jeví být jen obtížně slučitelný se záměrem unijního normotvůrce s ohledem na jasná ustanovení směrnice 2015/413 a směrnice 2010/64.

61.

Na jedné straně se rozšíření povinnosti poskytnout překlad na všechna rozhodnutí o výkonu pokut uložených za jakékoliv dopravní přestupky rovná výkladu článku 2 směrnice 2015/413 nad rámec tohoto právního předpisu. Jak bylo uvedeno výše v bodě 30 tohoto stanoviska, výčet přestupků zde uvedený je totiž taxativní. Nehledě navíc na skutečnost, že se účel uvedeného právního předpisu liší od účelu sledovaného rámcovým rozhodnutím 2005/214, a tudíž si vyžaduje určitou obezřetnost činit mezi těmito dvěma nástroji paralely.

62.

Na druhé straně bod 16 odůvodnění směrnice 2010/64 dokládá, že unijní normotvůrce měl za to, že v případech méně závažných přestupků, jako jsou dopravní přestupky, kdy je pokuta ukládána správními orgány, „by nebylo přiměřené požadovat, aby příslušný orgán zajišťoval veškerá práva“ na tlumočení a překlad, která jsou v ní stanovena ( 21 ). Z uvedeného prohlášení rovněž vyplývá, že v této oblasti učinil unijní normotvůrce jasnou volbu.

63.

Argument, podle něhož je třeba ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 vykládat ve světle novějších legislativních nástrojů, je ještě více matoucí, vezmeme-li v úvahu, že unijní normotvůrce pozměnil uvedené rámcové rozhodnutí v roce 2009 ( 22 ), aniž by v tomto ohledu zavedl jakékoliv zvláštní ustanovení. Unijní normotvůrce měl mnoho příležitostí v průběhu desetiletí následujícího po uvedených změnách opětovně pozměnit znění uvedeného rámcového rozhodnutí, pokud by tak chtěl učinit. Zjevně se však rozhodl to neudělat.

64.

Závěrem k tomuto bodu a bez ohledu na tvrzený záměr unijního normotvůrce konstatuji, že jsem nenalezl žádnou obecnou zásadu, která by vnitrostátním orgánům ukládala povinnost poskytnout v takových případech, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, překlad jakéhokoliv aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení jednotlivce do jeho rodného jazyka (nebo případně do jakéhokoli jiného jazyka, kterému rozumí).

65.

Podobně shledávám další, byť nepřímé, potvrzení neexistence obecné zásady k této problematice v různých unijních pravidlech týkajících se potenciálních důsledků vyplývajících ze skutečnosti, že v předmětném jazyce nebyl poskytnut akt, který je oznamován nebo jehož uznání je požadováno, nebo informace týkající se tohoto aktu. V mnoha právních předpisech unijní normotvůrce skutečně nestanovil v tomto ohledu žádné zvláštní pravidlo ( 23 ). Když tak učinil, pak se tato pravidla vyznačují určitou rozmanitostí ( 24 ).

66.

Zdá se tedy poněkud přehnané se domnívat, že by Soudní dvůr mohl pouze na základě práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 47 Listiny odvodit obecnou povinnost, která by ukládala všem správním orgánům v členských státech povinnost poskytnout v přeshraničních případech úplný překlad jakéhokoliv aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení jednotlivce, do jeho rodného jazyka (nebo jakéhokoliv jiného jazyka, kterému rozumí).

67.

Dokonce i směrnice 2010/64 – která, jak je uvedeno v bodech 29 a 32 výše, není použitelná v projednávané věci – vyžaduje úplný překlad pouze u „podstatných dokumentů“ ( 25 ). Tak tomu je navzdory skutečnosti, že směrnice 2010/64 má výslovně překračovat rámec „minimálních norem“ stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv (dále jen „EÚLP“) a Listině ( 26 ).

68.

Nároky, které by taková povinnost kladla na vnitrostátní správní orgány, by byly značné a často nepochybně nepřiměřené. Nejedná se tedy podle mého názoru v žádném případě o náhodu, že se v primárním nebo sekundárním unijním právu nenalézá žádná taková dalekosáhlá povinnost. Autoři Smluv a unijní normotvůrce konzistentně zastávali v oblasti jazykových práv poměrně opatrný a pragmatický přístup. Kromě výše uvedených praktických problémů jsou si členské státy i unijní orgány také vědomy toho, že přijímání jazykových pravidel s sebou může nést rozhodnutí, která jsou někdy politicky nebo společensky choulostivá.

69.

Stejnou opatrnost a pragmatismus v oblasti jazykových práv lze rovněž nalézt v praxi soudních orgánů Evropské unie. Unijní soudy například v případech, kdy měly rozhodovat o uznání a potvrzení jazykových práv vyplývajících z unijního práva, usilovaly o zajištění ochrany dotčených jednotlivců, přičemž však ponechávaly příslušným orgánům určitý manévrovací prostor ( 27 ). V judikatuře Soudního dvora navíc není žádná zmínka o rozsáhlé povinnosti uložené vnitrostátním správním orgánům, aby poskytovaly překlad jakéhokoliv dokumentu doručovaného nebo vymáhaného v zahraničí.

70.

S ohledem na výše uvedené jsem dospěl k závěru, že za současného stavu unijního práva neexistuje žádná obecná zásada, která by ukládala všem správním orgánům v členských státech povinnost poskytnout úplný překlad jakéhokoliv aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení jednotlivce do jeho rodného jazyka (nebo jakéhokoliv jiného jazyka, kterému rozumí).

71.

Otázka, kterou je nyní třeba posoudit, zní, zda neposkytnutí překladu napadeného rozhodnutí v polštině (nebo v jiném jazyce, kterému by adresát mohl rozumět) nevyhnutelně vede v původním správním řízení k porušení práva na spravedlivý proces stanoveného v článku 47 Listiny, které by se dotklo následného uznání a výkonu uvedeného rozhodnutí ( 28 ).

72.

Domnívám se, že tak tomu není.

73.

Mám za to, že judikatura ESLP i Soudního dvora hovoří ve prospěch názoru, že porušení práva jednotlivce na spravedlivý proces v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, závisí na konkrétních okolnostech věci.

74.

Z článku 6 odst. 3 SEU a čl. 52 odst. 3 Listiny vyplývá, že článek 47 Listiny musí být vykládán a uplatňován způsobem, který je v souladu s článkem 6 EÚLP („právo na spravedlivý proces“) ( 29 ). Účastníci projednávané věci obecně uznávají, že v rámci posledně uvedeného ustanovení je odstavec třetí – který se týká osob „obviněných z trestného činu“ – použitelný v projednávané věci.

75.

S tímto souhlasím. Jak Soudní dvůr v nedávné době uvedl, ( 30 )dopravní přestupky, včetně méně závažných přestupků, obecně představují podle judikatury ESLP „trestný čin“ ve smyslu článku 6 EÚLP, a to bez ohledu na jejich kvalifikaci podle vnitrostátního práva ( 31 ). Štrasburský soud navíc objasnil, že práva stanovená v čl. 6 odst. 3 EÚLP musí být zaručena ve všech fázích řízení, a to včetně fáze před zahájením soudního řízení ( 32 ).

76.

Mezi „minimálními právy“, která musí být podle čl. 6 odst. 3 EÚLP zaručena každému, kdo je obviněn z trestného činu, lze nalézt právo „být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu“ (bod a). Mezi informace, které musí být poskytnuty dotčené osobě v jazyce, kterému rozumí, patří – jak ESLP objasnil – nejen „důvod obvinění, tedy skutky, kterých se osoba údajně dopustila a na kterých je obžaloba založena, ale také právní kvalifikace těchto skutků“ ( 33 ).

77.

Tyto informace by měly být dostatečně podrobné ( 34 ), aby umožnily dotčenému jednotlivci uplatnit svá práva na obhajobu účinně a prakticky, zejména „tím, že bude moci poskytnout soudu svou verzi událostí“ ( 35 ). ESLP nicméně zdůraznil, že dostatečnost informací nemůže být posuzována abstraktně, ale „liší se v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu“ ( 36 ).

78.

Pokud jde konkrétně o jazyk, v jakém musí být informace poskytnuty, ESLP dospěl k závěru, že se nemusí nutně jednat o rodný jazyk dotčeného jednotlivce ( 37 ). Může jím být zejména jazyk členského státu, v němž probíhá řízení, a to za předpokladu, že dotčená osoba disponuje „dostatečnou znalostí“ tohoto jazyka ( 38 ). Není-li tomu tak, musí být v souladu se samotným zněním čl. 6 odst. 3 EÚLP informace poskytnuty v jakémkoliv jiném jazyce, kterému je osoba schopna porozumět ( 39 ). Dostatečné ovládání jazyka používaného pro komunikaci musí být posuzováno mimo jiné ve vztahu k povaze trestného činu, z něhož je obžalovaný obviněn, a složitosti sdělení adresovaných této osobě příslušnými orgány ( 40 ). Orgány členských států mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky považované za nejvhodnější pro ověření této skutečnosti ( 41 ).

79.

Z hlediska způsobu, jakým má být obviněný informován o povaze a důvodech obvinění, které proti němu bylo vzneseno, ESLP konstatoval, že čl. 6 odst. 3 EÚLP nestanoví žádnou konkrétní formu ( 42 ). Relevantní informace nemusí být nutně „poskytnuty písemně nebo přeloženy v písemné formě“ ( 43 ). V důsledku toho „může ústní jazyková pomoc splňovat požadavky Úmluvy“ ( 44 ). Pokud jde o překlad dokumentů, čl. 6 odst. 3 EÚLP „nezachází tak daleko, aby vyžadoval písemný překlad každého listinného důkazu nebo úřední písemnosti ve spise“ ( 45 ).

80.

Stručně řečeno, z výše uvedené judikatury ESLP vyplývá, že i) konstatování porušení práva na spravedlivý proces si vyžaduje posouzení každého jednotlivého případu, ii) informace, které mají být sděleny, musí být dostatečně podrobné, aby obviněnému umožnily uplatnit své právo na obhajobu praktickým a účinným způsobem, iii) uvedené informace mohou být poskytnuty v jakémkoliv jazyce, kterému osoba rozumí, a případně i ústně, a iv) není třeba poskytovat písemný překlad všech dokumentů.

81.

Zdá se, že tyto zásady – jež vylučují automatismus a svědčí o určité flexibilitě – platí tím spíše, pokud se jedná o takový případ, jako je případ dotčený v projednávané věci. ESLP skutečně sám opakovaně uznal, že existují „trestní obvinění“ různé váhy a že v případech, které spadají mimo tvrdé jádro trestního práva, se trestněprávní záruky stanovené v čl. 6 odst. 3 EÚLP „nemusí nutně uplatňovat tak přísně“ ( 46 ). Tak je tomu podle mého názoru zvláště v případě takových méně závažných dopravních přestupků, jako je přestupek dotčený ve věci v původním řízení ( 47 ).

82.

Vrátím-li se nyní k unijní judikatuře, je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr zatím neměl příležitost vytvořit takový soubor judikatury k právu na spravedlivý proces, který by byl tak rozsáhlý a natolik podrobný, jako je soubor judikatury rozvinutý ESLP. Soudní dvůr nicméně ve svých doposud vydaných rozhodnutích často a výslovně citoval rozsudky ESLP týkající se čl. 6 odst. 3 EÚLP a „začlenil“ do unijního právního řádu zásady, které z nich vyplývají ( 48 ).

83.

Obdobně Soudní dvůr ve vztahu k právu na obhajobu a právu na účinný opravný prostředek – která jsou v takové věci, jako je projednávaná věc, nutně spjata s právem na spravedlivý proces – ve své ustálené judikatuře konstatoval: „že porušení práva na obhajobu a práva na účinnou mezinárodní ochranu musí být posuzováno v závislosti na specifických okolnostech každého konkrétního případu, zejména na povaze dotčeného aktu, kontextu jeho přijetí a právních pravidlech upravujících dotyčnou oblast“ ( 49 ).

84.

Je nutno zdůraznit, že podobný přístup byl zvolen v judikatuře Soudního dvora týkající se práv obviněného na získání náležitých informací na základě rámcového rozhodnutí 2005/214. Ve věci CJIB Soudní dvůr konstatoval, že orgány členského státu mají určitou volnost, pokud jde o způsob, jakým mají být dané informace sdělovány. Rozhodující je, že „oznámení je účinné a je zaručen výkon práva na obhajobu“ ( 50 ), což musí v konkrétní věci ověřit předkládající soud ( 51 ).

85.

S ohledem na výše uvedené jsem nucen dospět k závěru, že konstatování případného porušení práva na spravedlivý proces za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, si vyžaduje, aby předkládající soud posoudil všechny relevantní okolnosti věci za účelem prokázání, zda dotčená osoba mohla v jazyce, kterému rozumí, získat dostatečné informace o přestupku, z něhož byla obviněna, aby tak mohla řádně uplatnit své právo na obhajobu.

86.

Můj výklad relevantních ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 podle všeho potvrzuje i znění čl. 20 odst. 3 uvedeného rozhodnutí, které dovoluje odmítnutí výkonu rozhodnutí „pokud osvědčení podle článku 4 vede ke vzniku otázky, zda nedošlo k porušení základních práv nebo obecných právních zásad“ ( 52 ). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že odmítnutí nemůže být založeno na abstraktních nebo obecných důvodech, ale že vykonávající soud je povinen posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, tak jak vyplývají ze spisu ( 53 ).

87.

Zdá se, že takový výklad je rovněž více v souladu s judikaturou Soudního dvora týkající se zásad vzájemného uznávání a vzájemné důvěry. Podle ustálené judikatury Soudního dvora uvedené zásady ukládají členským státům „zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva […], aby až na výjimečné okolnosti vycházel[y] z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává“ ( 54 ). Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy „povinny […] předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států“ ( 55 ).

88.

S ohledem na výše řečené jsem dospěl k závěru, že skutečnost, že takové rozhodnutí, jako je rozhodnutí dotčené ve věci v původním řízení, nebylo doručeno adresátovi spolu s překladem do jazyka, kterému by mohl rozumět, nevede nevyhnutelně v rámci původního správního řízení k porušení obecné zásady unijního práva nebo k porušení práva na spravedlivý proces.

89.

Podle mého názoru by tedy odpověď předkládajícímu soudu měla znít tak, že čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 nelze vykládat v tom smyslu, že dovoluje vnitrostátnímu soudu odmítnout uznání a výkon napadeného rozhodnutí pouze z toho důvodu, že napadené rozhodnutí nebylo přeloženo do polštiny.

90.

Článek 20 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí však umožňuje vnitrostátnímu soudu, aby odmítl uznání a výkon rozhodnutí, pokud na základě konkrétního posouzení všech relevantních okolností věci dospěje k závěru, že orgány žádajícího členského státu neposkytly obviněnému dostatečné informace o povaze a důvodu přestupku v jazyce, kterému by mohl porozumět.

91.

Je zřejmé, že je na předkládajícím soudu, aby v projednávané věci provedl takové posouzení ( 56 ). S cílem napomoci uvedenému soudu se však pokusím poskytnout určitá vodítka k této konkrétní věci ve světle informací, které má Soudní dvůr k dispozici.

92.

S ohledem na informace uvedené ve spise podle mého názoru není vůbec zjevné, že by skutečně došlo k porušení práva řidiče na spravedlivý proces. Zároveň však tuto možnost nelze zcela vyloučit. Konstatování předkládajícího soudu v tomto smyslu by si tedy vyžadovalo určitou rozvážnost, jakož i podrobné posouzení dotčené situace.

93.

Nizozemská vláda ve svém vyjádření vysvětlila, že místní policie v souladu s ustálenými postupy informovala řidiče v polštině prostřednictvím tlumočníka kontaktovaného telefonicky o i) tvrzeném porušení zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit, ii) výši uložené pokuty, iii) jeho právu nevypovídat, iv) možnosti napadnout pokutu, která mu byla uložena, a v) právu na právní pomoc, jakož i o právu na překlad a tlumočení.

94.

Jak bylo nicméně uvedeno výše v bodě 24, rozhodnutí, které je v projednávané věci předmětem výkonu, policie nepřijala ihned na místě v přítomnosti řidiče (jemuž pomáhal tlumočník). Uvedené rozhodnutí bylo v tomto okamžiku pouze oznámeno a přijato bylo následně až CJIB. Rozhodnutí, sepsané v nizozemštině, bylo poté zasláno řidiči poštou a obsahovalo dodatečná vysvětlení ve francouzštině, angličtině a němčině, jakož i odkaz v těchto jazycích na internetovou stránku CJIB, kde jsou uvedeny informace v polštině.

95.

Směl tedy řidič z legitimního důvodu nedbat na rozhodnutí a s ním související informace obsažené v dopise, který obdržel od nizozemských orgánů, a platně se dovolávat své nevědomosti o rozhodnutí, které je předmětem výkonu?

96.

V tomto ohledu souhlasím s polskou vládou, že od osoby, která se nachází v takové situaci, jako je situace řidiče, nelze očekávat, že bude aktivně hledat informace, které jí orgány nesdělily v jejím jazyce nebo v jazyce, kterému by mohla rozumět ( 57 ).

97.

Nedomnívám se však, že je možné ukončit posuzování v projednávané věci v tomto bodě. Je především odpovědností dotčených osob, aby vynaložily veškeré možné úsilí na obranu svých zájmů ( 58 ). Kromě toho, jak ESLP opakovaně uvedl, v zásadě „ani znění ani duch článku 6 Úmluvy nebrání osobě, aby se vzdala ze své vlastní svobodné vůle nároku na záruky spravedlivého procesu, ať již výslovně či mlčky“ ( 59 ).

98.

Předkládající soud tak musí pečlivě posoudit přímo situaci v projednávané věci, neboť ne všechny situace jsou stejné. Shledávám rozdíl především mezi dvěma druhy situací.

99.

Na jedné straně existují řízení vedená zcela v nepřítomnosti. V takových situacích by osoba skutečně mohla zcela „zčistajasna“ obdržet dopis z jiného členského státu v jazyce, kterému nerozumí, jenž by se týkal údajného porušení právních předpisů tohoto členského státu, o němž předem vůbec nevěděla.

100.

Na druhé straně existují situace, kdy osoba obdrží dopis z jiného členského státu poté, co se již účastnila nějakého řízení vedeného v tomto členském státě. Takový dopis, i když je sepsán v jazyce, kterému daná osoba nerozumí, se totiž podle všeho týká údajného porušení, s nímž již řidič byl obeznámen, a který v podstatě opakuje informace, které řidiči už byly poskytnuty „přímo na místě“.

101.

Zdá se mi, že porušení práva na spravedlivý proces je v prvním případě mnohem pravděpodobnější než ve druhém případě. Je zřejmé, že nelze vyloučit, že i ve druhém případě může dojít k porušení práv adresáta. Tak by tomu mohlo být například tehdy, kdyby se oznámené pravomocné rozhodnutí v určitém důležitém aspektu odchylovalo od dříve poskytnutých informací, což by vedlo k situaci, kdy by dotyčný obviněný nemohl řádně uplatnit své právo na obhajobu. Nicméně, nebude-li zde žádný významný rozdíl mezi pravomocným rozhodnutím a klíčovými skutečnostmi, které již byly adresátovi sděleny ústně, považoval bych argument adresáta, podle něhož tento adresát nemohl pochopit nebo vyvodit, čeho se týkal dopis, který obdržel od cizích orgánů, za obtížně přijatelný.

102.

Jak již bylo vysvětleno, přesto v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, aby v tomto ohledu učinil rozhodnutí. Předkládající soud by měl v podstatě ověřit, zda bez ohledu na skutečnost, že bylo rozhodnutí CJIB sepsáno v jazyce, kterému adresát nerozumí, obdržel řidič již dříve od policie dostatečné informace týkající se zejména přestupku, ze kterého byl obviněn, důsledků, které z toho vyplývají, a právních prostředků, které má k dispozici ke zpochybnění policejních závěrů. V rámci tohoto posouzení práva na spravedlivý proces je třeba věnovat pozornost celému řízení v žádajícím členském státě a všem informacím poskytnutým řidiči v průběhu tohoto řízení.

103.

Pokud by měl předkládající soud jakékoliv pochybnosti o použitelných nizozemských právních předpisech nebo relevantních skutečnostech, lze požádat o pomoc orgány vydávajícího státu. Jak totiž vyplývá z čl. 7 odst. 3 a čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214, „konzultuje příslušný orgán vykonávajícího státu předtím, než učiní rozhodnutí, že zcela nebo částečně rozhodnutí neuzná a nevykoná, veškerými vhodnými způsoby příslušný orgán vydávajícího státu a případně jej požádá o neprodlené poskytnutí veškerých nezbytných informací“.

104.

Jak vyplývá ze samotného znění čl. 7 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, konzultace je povinná a musí být provedena před přijetím jakéhokoliv rozhodnutí, kterým je zcela nebo částečně odmítnut výkon rozhodnutí o uložení peněžitého trestu. Uvedené ustanovení je v podstatě projevem zásady vzájemného uznávání a zásady loajální spolupráce, na nichž stojí rámcové rozhodnutí 2005/214.

105.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl v tom smyslu, že ustanovení rámcového rozhodnutí 2005/214 brání tomu, aby vnitrostátní soud odmítl uznání a výkon pravomocného rozhodnutí požadujícího úhradu peněžitého trestu nebo pokuty osobou, které bylo přijato správním orgánem vydávajícího státu, pouze z toho důvodu, že této osobě nebyl doručen překlad uvedeného rozhodnutí do jazyka, kterému rozumí.

106.

Vnitrostátní soud může na základě čl. 20 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2005/214 odmítnout uznání a výkon rozhodnutí, pokud na základě konkrétního posouzení všech relevantních okolností věci dospěje k závěru, že orgány žádajícího členského státu neposkytly obviněnému dostatečné informace o povaze a důvodu přestupku v jazyce, kterému by mohl porozumět.

107.

Navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Sądu Rejonowemu dla Łodzi-Śródmieścia w Łodzi (okresní soud Lodž-střed v Lodži, Polsko) následovně: