SOC/758

Opatření zaměřená na odstranění stigmatizace spojené s HIV

STANOVISKO

sekce Zaměstnanost, sociální věci, občanství

Opatření zaměřená na odstranění stigmatizace spojené s HIV

(průzkumné stanovisko na žádost španělského předsednictví)

Zpravodaj: Pietro Vittorio BARBIERI

Spoluzpravodajka: Nicoletta MERLO

1.Závěry a doporučení

1.1EHSV vítá podnět španělského předsednictví k tomu, aby byl stanoven cíl odstranit do roku 2030 v Evropě stigmatizaci a diskriminaci v souvislosti s HIV. Tato problematika byla příliš dlouho opomíjena, přestože dostupné údaje jednoznačně ukazují na přetrvávající škodlivé důsledky v různých částech světa, ve specifických sociálních kontextech a u klíčových skupin obyvatelstva. EHSV proto sdílí názor španělského předsednictví, že ukončení stigmatizace a diskriminace v souvislosti s HIV by mělo být považováno za jednu z politických priorit agendy EU.

1.2EHSV souhlasí s tím, že je třeba, aby evropské orgány vydaly prohlášení na vysoké úrovni, které by bylo dne 1. prosince 2023 předloženo Evropskému parlamentu, a zavazuje se, že jej podpoří a bude se na něm podílet na všech možných úrovních a fórech a všemi možnými způsoby.

1.3EHSV má za to, že pro překonání stigmatizace, diskriminace a nepravdivých stereotypů je nezbytné podporovat osvětové, vzdělávací a informační činnosti, zejména ve školách, do nichž by byla zapojena organizovaná občanská společnost a mládežnické a studentské organizace.

1.4Aby byl osloven větší počet obyvatel a urychlil se tak pokrok směrem k ukončení epidemie AIDS do roku 2030, je třeba identifikovat a odstranit překážky, které stojí v cestě preexpoziční profylaxi (PrEP), v zájmu lepšího přístupu k lékům a pokroku při zavádění preexpoziční profylaxe. Preventivní zásahy, jako je preexpoziční a postexpoziční profylaxe a léčba jako prevence (TasP), mohou mít významný dopad na kontrolu HIV a jiných pohlavně přenosných infekcí.

1.5Osoby s HIV musí mít rovné příležitosti, pokud jde o přístup do světa práce a profesní růst v tomto světě. Měly by mít rovněž možnost využívat zvláštní opatření, jako je pružná pracovní doba nebo prodloužená dovolená na lékařské prohlídky, přičemž jim musí být zaručena důvěrnost.

1.6EHSV zdůrazňuje, že je důležité přijmout konkrétní opatření pro klíčové skupiny obyvatel. Má-li se epidemie HIV řešit účinně, je třeba, aby se k těmto skupinám obyvatelstva dostaly cílené informace a institucionálně prováděné programy prevence, aby s nimi mohly aktivně navazovat kontakt specifické služby, například prostřednictvím nevládních, komunitních sdružení.

1.7Vzhledem k tomu, že na Ukrajině probíhá druhá největší epidemie AIDS v regionu východní Evropy a Střední Asie, EHSV zdůrazňuje, že je důležité, aby hostitelské země zajistily kontinuitu a bezplatné testování na HIV a léčbu HIV pro ukrajinské uprchlíky, což zlepší jejich šance na testování bez ohledu na jejich status z hlediska pobytu. Jelikož většinu uprchlíků tvoří ženy a děti, může být pro ukrajinské uprchlíky nejvhodnější rozšířené testování v nemocnicích, v zařízeních primární péče a v komunitách.

1.8Antiretrovirová léčba (ART) může hrát dvojí úlohu: jednak při zlepšování zdravotního stavu osob žijících s HIV a jednak při efektivní prevenci přenosu HIV, neboť je vysoce účinná při potlačování virové zátěže HIV.

1.9Základními kameny kontroly šíření infekce jsou včasná diagnóza infekce HIV, včasné zahájení léčby a setrvání v péči (kontinuální péče). Vzhledem k tomu, že několik zemí již stanoveného cíle dosáhlo, EHSV požaduje, aby byl pro všechny země stanoven nový, ambicióznější cíl, který by měl být splněn do roku 2030 a který by zvýšil úroveň pokrytí, co se týče testování, léčby a potlačení viru, až na 95 %.

1.10Jak kontinuální péče, tak kontinuální prevence mohou synergicky představovat komplexní reakci v boji proti epidemii HIV, a proto by měly být rozvíjeny a realizovány.

1.11EHSV požaduje zavedení nových a inovativních strategií, které by zlepšily včasnou diagnostiku a umožnily většímu počtu osob dozvědět se o své infekci, a to rozšířením diverzifikovaných a uživatelsky přívětivých přístupů k dostupnějšímu testování na HIV, jako je rychlé testování, komunitní testování a samotestování, a integrovaného přístupu k testování na HIV a hepatitidu B a C.

1.12Zásadní úlohu v reakci na HIV hrají komunity, neboť podporují odpovědnost, podněcují aktivismus v oblasti prevence, realizují činnosti a přispívají inovacemi, které mají zásadní význam pro udržitelný pokrok.

1.13V zájmu zachování a urychlení pokroku při dosahování těchto cílů EHSV naléhavě vyzývá k dalšímu úsilí při tvorbě a provádění nových programů, jejichž cílem bude rozšířit znalosti o HIV pozitivních a pokrytí léčbou, aby se omezil pohyb viru, a tím i přenos HIV, a aby byly omezeny i důvody diskriminace, například pokud jde o přístup k zaměstnání nebo k finančním službám.

2.HIV v Evropě

2.1Přenos HIV je i nadále závažným problémem v oblasti veřejného zdraví, který se týká více než 36 milionů osob na světě, z nichž 2,3 milionu žije v evropském regionu WHO, zejména ve východní části tohoto regionu. V roce 2021 byl v evropském regionu virus HIV diagnostikován u téměř 107 000 osob, z toho přibližně 17 000 v EU/EHP. Trend v oblasti počtu diagnóz HIV má od roku 2012 klesající tendenci. Výraznější pokles počtu diagnóz HIV byl zaznamenán v letech 2020 a 2021 (−24 %), pravděpodobně v důsledku dopadů pandemie COVID-19 na využívání zdravotnických služeb nebo v důsledku omezeného přenosu kvůli opatřením v oblasti veřejného zdraví zavedeným v období pandemie COVID-19.

2.2HIV v Evropě neúměrně postihuje sociálně marginalizované skupiny obyvatel a osoby, jejichž chování je společensky stigmatizováno, jako jsou osoby užívající nitrožilně drogy a jejich sexuální partneři, muži mající sex s muži, transgender osoby, sexuální pracovníci, vězni a migranti.

2.3Údaje dokumentují v jednotlivých zemích evropského regionu WHO různé epidemické vzorce a trendy. Zatímco v EU/EHP a v západní části regionu je hlavním způsobem přenosu pohlavní přenos mezi muži, ve východní části regionu jsou hlavními hlášenými způsoby přenosu pohlavní přenos mezi opačnými pohlavími a nitrožilní užívání drog.

2.4Pro většinu zemí v regionu zůstává problémem pozdní diagnostika HIV. U více než 50 % osob byl virus HIV diagnostikován v době, kdy počet jejich buněk CD4 klesl pod hodnotu 350/mm3.

3.Kontinuální péče o ukrajinské uprchlíky v souvislosti s HIV

3.1Od začátku války dne 24. února 2022 bylo více než 13,5 milionu osob vnitřně vysídleno nebo nuceno utéct do sousedních zemí jako uprchlíci, včetně osob žijících s HIV (podle odhadů 10 000 – 30 000 osob) a klíčových skupin obyvatelstva.

3.2Ukrajina je zemí, v níž probíhá druhá největší epidemie AIDS v regionu východní Evropy a Střední Asie. Počet osob nově diagnostikovaných s HIV vzrostl ze 14 240 v roce 2016 na 16 270 v roce 2019 a poté se v roce 2020 mírně snížil na 15 660, pravděpodobně v důsledku krize COVID-19. Z údajů získaných sledováním vyplývá, že 9 000–10 000 z těchto osob se nakazilo při heterosexuálním styku a přibližně 5 000 se nakazilo při nitrožilním užívání drog.

3.3Před začátkem války dělala tato země v oblasti reakce na AIDS výrazné pokroky. Péče a léčba v souvislosti s HIV byly poskytovány zdarma na státních klinikách pro léčbu HIV po celé zemi a stále větší počet osob žijících s HIV podstupoval antiretrovirovou léčbu (ART). V roce 2021 se odhadovalo, že z 240 000 osob žijících s HIV (0,6 % ukrajinské populace) podstupovalo antiretrovirovou léčbu více než 150 000 (62 %) a u 94 % osob podstupujících léčbu byl virus potlačen.

3.4V této zemi úzce spolupracují agentury OSN a partneři na místě, například fond UNAIDS pro mimořádné události, s místními orgány, aby se dostali k lidem v nouzi a pomohli jim. V nedávné době dodali humanitární pomoc na těžce zasažená území v zemi, která se stala dostupnými až nyní. Základním kamenem účinné reakce na HIV na Ukrajině během války byla a stále je koalice vlády, občanské společnosti a mezinárodních organizací.

3.5UNAIDS bude i nadále podporovat prevenci HIV, testování, léčbu, péči a podporu pro lidi na Ukrajině postižené válkou a osoby vysídlené v důsledku tohoto konfliktu.

3.6Dokument Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) 1 zveřejněný v červenci 2022 nastiňuje klíčové aspekty, které mají sloužit jako podklad pro rozhodování a praktickou realizaci služeb s cílem zachovat standardy kvality péče o ukrajinské uprchlíky v souvislosti s HIV, zejména význam toho, aby hostitelské země zajistily kontinuitu a bezplatné testování na HIV a léčbu HIV pro ukrajinské uprchlíky, což zlepší jejich šance na testování bez ohledu na jejich status z hlediska pobytu, neboť omezený přístup k antiretrovirové léčbě vede ke zvýšenému riziku onemocnění, úmrtí, výskytu rezistentních kmenů a potenciálnímu přenosu onemocnění na další osoby. Jelikož většinu uprchlíků tvoří ženy a děti, může být pro ukrajinské uprchlíky nejvhodnějším rámcem rozšířené testování v nemocnicích, v zařízeních primární péče a v komunitách.

4.HIV ve světě

4.1Panuje velká celosvětová shoda ohledně toho, že nyní existují nástroje k ukončení epidemie AIDS. V posledních dvou desetiletích se ve stále větším počtu studií v různých prostředích prokázalo, že antiretrovirová léčba (ART) může hrát dvojí úlohu: jednak při zlepšování zdravotního stavu osob žijících s HIV a jednak při efektivní prevenci přenosu HIV (Treatment as Prevention – TasP), neboť je vysoce účinná při potlačování virové zátěže HIV (definované jako méně než 200 kopií/ml).

4.2V posledních letech byla obecně zavedena strategie, v rámci níž jsou za základní kameny kontroly šíření infekce považovány včasná diagnóza infekce HIV, včasné zahájení léčby a setrvání v péči (kontinuální péče). V roce 2014 vyhlásil UNAIDS cíl 90–90–90 (90 % osob s diagnostikovaným HIV, 90 % těchto osob léčených a 90 % léčených osob s potlačenou virémií). Budou-li tyto cíle splněny, bude mít 73 % všech osob žijících s HIV potlačenou virovou zátěž a osoby s potlačenou virovou zátěží nebudou moci HIV přenášet.

4.3Existují důkazy o tom, že na konci roku 2020 již několik zemí s různou zeměpisnou polohou, postavením z hlediska příjmů a epidemiologickou situací tohoto cíle dosáhlo. Odborníci se domnívají, že tyto výsledky by mohly ukázat, že by do roku 2030 bylo možné dosáhnout nového, ambicióznějšího cíle pro všechny země a zvýšit úroveň pokrytí, co se týče testování, léčby a potlačení viru, až na 95 %. K zachování a urychlení pokroku při dosahování těchto cílů v rámci reakce na epidemii HIV je zapotřebí dalšího úsilí při koncipování a provádění nových programů, jejichž cílem bude rozšířit znalosti o HIV pozitivních a pokrytí léčbou (přístup univerzálního testování a léčby (Universal Testing and Treatment, UTT)), aby se omezil pohyb viru, a tím i přenos HIV. Tyto nové programy by neměly být zaměřeny výlučně na standardní opatření, která mají být uplatňována, nýbrž být prováděny rovněž v souladu s potřebami a specifickými požadavky osob žijících s HIV.

4.4V poslední době se stále častěji navrhuje přístup podobný kontinuální péči o osoby s HIV, tzv. kontinuální prevence HIV, která se zaměřuje na obyvatelstvo ohrožené infekcí HIV s cílem zajistit, aby jednotlivci nebyli virem HIV nakaženi. Základem kontinuální prevence HIV je testování na HIV, po němž následuje propojení nenakažených osob se službami v oblasti prevence, setrvání v těchto službách a řízení se pokyny těchto služeb, aby se těmto osobám dostávalo průběžného poradenství v oblasti snižování rizik a aby důsledně využívaly kondomů s cílem zabránit nakažení virem HIV a jeho přenosu. Setrvání ve službách je rovněž důležité pro zajištění opakovaného testování na HIV a včasné diagnózy infekce HIV, dojde-li k nakažení tímto virem. Nově nakažené osoby musí být neprodleně napojeny na péči a léčbu v souvislosti s HIV a na další metody prevence, včetně testování partnerů, používání kondomů a užívání antiretrovirotik pro prevenci. Z několika studií vyplynulo, že jak kontinuální péče, tak kontinuální prevence mohou na úrovni obyvatelstva synergicky představovat úplnou reakci v boji proti epidemii HIV.

4.5Jsou zapotřebí nové a inovativní strategie, které by zlepšily včasnou diagnostiku a umožnily většímu počtu osob dozvědět se o své infekci, a to rozšířením diverzifikovaných a uživatelsky přívětivých přístupů k dostupnějšímu testování na HIV, jako je rychlé testování, komunitní testování a samotestování, a integrovaného přístupu k testování na HIV a hepatitidu B a C.

4.6WHO doporučuje komplexní balíček zdravotnických služeb pro prevenci HIV se zvláštním zaměřením na oslovení klíčových skupin obyvatelstva. Zvláštní význam má integrace služeb prevence HIV se službami v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, duševního zdraví, prevence a péče v souvislosti se sexuálním a genderově podmíněným násilím, léčby drogové závislosti, prevence a péče v souvislosti s hepatitidou C, kontroly tuberkulózy, zdraví ve věznicích a nepřenosných nemocí a s právními službami a službami sociální podpory.

4.7Dostupnost různých způsobů přístupu k testu na HIV může různým skupinám obyvatelstva ohroženým infekcí HIV umožnit včasnou diagnózu.

4.8UNAIDS doporučuje zaujmout k prevenci HIV přístup „kombinované prevence“. Vzhledem k tomu, že k omezení šíření tohoto onemocnění nestačí strategie jediné prevence, vyžaduje tento přístup biomedicínská, behaviorální a strukturální opatření, která by byla konkrétně volena a přizpůsobována místním potřebám, jak by je formulovaly postižené komunity. Aby byla tato opatření úspěšná, musí být koordinovaná, účinná a důsledná a musí se řídit společným závazkem k dosažení společných cílů.

5.Reakce společnosti na HIV

5.1UNAIDS dobře zdokumentoval a uznal úlohu, kterou na poli poskytování služeb v oblasti HIV, výzkumu a vývoje léků, prosazování zájmů, společenské a politické odpovědnosti, mobilizace zdrojů, sociální ochrany a ochrany lidských práv v minulosti sehrály komunity osob žijících s HIV, marginalizované a zranitelné skupiny, ženy a mladí lidé 2 . Poslední tři desetiletí ukázala, že komunity osob žijících s HIV a jejich vrstevníků hrají zásadní úlohu při udržování angažovanosti a prosazování rovnosti v oblasti zdraví a financování na poli zdraví a při zajišťování toho, aby byla uznávána a dodržována lidská práva všech lidí. Kvalitu a účinnou integraci systémů zdravotní péče a všeobecné zdravotní péče bude možné účinněji koncipovat, realizovat a udržovat, pokud při tom budou středem pozornosti komunity osob žijících s HIV a jejich vrstevníků. Vedoucí postavení a zapojení komunit přímo přispělo ke zlepšení výsledků, co se týče přístupu ke službám v oblasti léčby, prevence, podpory a péče týkající se HIV na celém světě.

5.2Komunity hrají v reakci na HIV zásadní úlohu, neboť podporují odpovědnost, podněcují aktivismus v oblasti prevence, realizují činnosti a přispívají inovacemi, které mají zásadní význam pro udržitelný pokrok. Komunitní platformy pro poskytování služeb jsou často účinnější než formální platformy zdravotnických zařízení, pokud jde o oslovení marginalizovaných a nedostatečně zaopatřených skupin obyvatelstva, zejména v prostředích, kde je velmi rozšířená stigmatizace a diskriminace. Komunitní organizace mají dobré předpoklady k tomu, aby zjistily nedostatky ve službách, omezení, která brzdí poskytování a využívání služeb, ale také možnosti, jak uznat služby za součást základních práv jednotlivce, více je zaměřit na lidi a učinit je pohodlnějšími a účinnějšími.

5.3Komunita (chápaná jako skupina nevládních sdružení a organizací, které se každodenně aktivní v boji proti AIDS a v ochraně práv osob s HIV) hraje klíčovou úlohu při tom, aby umožnila nejzranitelnějším a nejohroženějším skupinám obyvatel se vyjádřit, a poskytuje účinná řešení k omezení šíření epidemie HIV/AIDS. Činí tak do té míry, že jí Světová zdravotnická organizace (UNAIDS) v roce 2019 věnovala Světový den boje proti AIDS (1. prosince) s heslem „Komunity přinášejí změny“.

5.4Mělo by se rovněž uvažovat o tom, že bude za pomoci nezávislých a nestranných subjektů zajištěno stálého sledování a provádění posouzení dopadů různých politik v oblasti zdraví a legislativních rámců přijatých v jednotlivých členských státech, například s cílem zavést osvědčené postupy, které budou sdíleny a navrhovány na evropské úrovni.

5.5Mimo jiné s ohledem na uvědomování si existence HIV pozitivních osob a na cíl tuto skutečnost „normalizovat“ EHSV doporučuje, aby bylo při kontaktech se zdravotnickými zařízeními za účelem získání přístupu ke službám a v oblastech souvisejících s každodenními činnostmi (škola, práce atd.) respektováno soukromí každého jednotlivce. Proto musí všechny členské státy zajistit, aby jejich právní předpisy zaručovaly ochranu základních práv a svobod osob žijících s HIV a jejich přirozenou důstojnost.

5.6V zájmu překonání stigmatizace, diskriminace a nepravdivých stereotypů je třeba podporovat osvětové, vzdělávací a informační činnosti, zejména ve školách, do nichž by byla zapojena organizovaná občanská společnost, například místní sdružení a komunity a mládežnické a studentské organizace.

6.Preexpoziční profylaxe (PrEP) pro prevenci infekce HIV

6.1Preexpoziční profylaxe (PrEP) je biomedicínský přístup k prevenci HIV, který spočívá v tom, že osoby, u nichž existuje vysoké riziko nákazy virem HIV, užívají perorální antiretrovirotika. Účinnost preexpoziční profylaxe je dobře zdokumentována, jsou-li léky užívány podle předpisu. Jedná se o zásadní prvek „kombinované prevence“, který je nezbytný k dosažení cíle udržitelného rozvoje, jímž je ukončit epidemii AIDS do roku 2030. Její uplatňování je doporučováno v národních i mezinárodních pokynech. Podle stanoviska ECDC by členské státy EU měly zvážit začlenění preexpoziční profylaxe do svých stávajících programů prevence HIV pro klíčové skupiny obyvatelstva a osoby, které jsou infekcí HIV nejvíce ohroženy.

6.2V několika studiích bylo popsáno pomalé zavádění preexpoziční profylaxe v klinickém prostředí a neoptimální setrvání v péči. Důsledné uplatňování preexpoziční profylaxe mělo na výskyt HIV největší dopad, nicméně mnoho uživatelů preexpoziční profylaxi ukončuje během prvního roku po jejím zahájení a bylo zjištěno, že u ní setrvala méně než polovina z nich. Důvody pro ukončení preexpoziční profylaxe jsou různé: změna sexuálního chování v určitých obdobích života, nežádoucí účinky léků, ale také nízké vnímání rizika, obavy z nedostatečné ochrany preexpoziční profylaxe, pociťovaná stigmatizace, narušení každodenního režimu a užívání návykových látek, cena a nedostatečné pojistné krytí a finanční podpora a také časté návštěvy lékaře.

6.3Dostupnost preexpoziční profylaxe v Evropě není plošná a je složitá a mění se v čase. Zeměpisné členění v poskytování preexpoziční profylaxe ukazuje v celé Evropě a ve Střední Asii na značnou rozmanitost. Aby byl osloven větší počet obyvatel a urychlil se tak pokrok směrem k ukončení epidemie AIDS do roku 2030, je třeba identifikovat a odstranit překážky, které preexpoziční profylaxi stojí v cestě, v zájmu lepšího přístupu k lékům a pokroku při zavádění preexpoziční profylaxe.

6.4Preventivní zásahy, jako je preexpoziční a postexpoziční profylaxe a léčba jako prevence (TasP), mohou mít významný dopad na kontrolu HIV a jiných pohlavně přenosných infekcí.

7.Klíčové skupiny obyvatelstva

7.1Přestože se v posledních desetiletích podařilo v různých částech světa dosáhnout vynikajících výsledků při snižování počtu nakažených virem HIV (a výrazně klesl počet úmrtí v důsledku AIDS), komplexní škála kombinovaných opatření v oblasti prevence HIV není zdaleka „univerzálně“ dostupná. A tam, kde není k dispozici léčba AIDS, se infekce HIV nadále neúměrně šíří a lidé nadále umírají.

7.2Infekce HIV se nadále šíří ve skupinách obyvatel, které z různých důvodů nemohou využívat preventivní opatření nebo které po nakažení nemohou podstoupit již dostupnou antiretrovirovou léčbu. Tyto skupiny obyvatelstva, které jsou vůči HIV zranitelnější, jako jsou drogově závislí, osoby provozující prostituci, homosexuálové a muži mající sex s jinými muži (MSM), vězni, transgender osoby, migranti a partneři osob z těchto skupin, se označují jako „klíčové skupiny obyvatelstva“ a vyznačují se vyšší mírou nemocnosti a úmrtnosti než běžná populace a horším přístupem ke zdravotní péči a hrají také klíčovou úlohu při šíření epidemie. Kombinovaným službám prevence HIV se však podařilo oslovit jen méně než polovinu osob z těchto skupin, což dokazuje, že tyto skupiny obyvatel jsou stále marginalizovány a opomíjeny, pokud jde o nejnovější pokroky v boji proti AIDS.

7.3Zranitelnost těchto podskupin obyvatelstva může záviset jak na specifických zvyklostech těchto skupin, tak na obtížném přístupu ke službám v souvislosti s HIV v důsledku chudoby a podmínek způsobených marginalizací a izolací, jimiž osoby trpí v různých sociálních kontextech z různých důvodů, například kulturních, náboženských, a dokonce i právních.

7.4V zájmu snazšího oslovení všech klíčových skupin obyvatelstva, včetně osob, které žijí v okrajových regionech, by mělo být podporováno a prosazováno využívání terénních jednotek, které by mj. poskytovaly základní služby, jako jsou rychlé testy. Tyto mobilní jednotky budou také moci být prvním kontaktním místem pro poskytování efektivnější a trvalejší péče jednotlivcům na vhodnějších místech pro obyvatele okrajových regionů nebo obtížně dostupných oblastí.

7.5V některých situacích mají ženy ještě nevýhodnější postavení než muži, jsou více ekonomicky znevýhodněny, nejsou vždy schopny vyjednávat o sexu a často se stávají oběťmi násilí 3 . V jiných situacích brání volnému přístupu ke službám diskriminace spojená s určitými praktikami, ale i předsudky, nesnášenlivost nebo dokonce trestní právní předpisy kriminalizující homosexualitu. Velmi často se také setkáváme s překrýváním různých faktorů, které zvyšují zranitelnost.

7.6Osoby s HIV musí mít rovné příležitosti, pokud jde o přístup do světa práce a profesní růst v tomto světě. Měly by mít rovněž možnost využívat zvláštní opatření, jako je pružná pracovní doba nebo prodloužená dovolená na lékařské prohlídky, přičemž jim musí být zaručena důvěrnost. V některých zemích platí zákaz zaměstnávat osoby nakažené virem HIV na určitých pracovních místech, např. u policie, v celních službách a v zajišťovacích zařízeních 4 . Osoby nakažené HIV neustále narážejí na problémy při podávání žádostí o pojištění, hypotéky a půjčky a platí za ně vyšší ceny, přestože byla v některých členských státech přijata opatření, která mají osobám se závažnými zdravotními obtížemi usnadnit přístup k těmto finančním službám a omezit placení vyšších cen. EHSV požaduje, aby se v podmínkách odrážel pokrok, jehož bylo dosaženo v oblasti léčby, zdravotního stavu a střední délky života. V zájmu lepšího přístupu k těmto finančním službám by proto měly být využívány anonymizované statistické údaje dostupné v rámci prostoru EU pro data z oblasti veřejného zdraví.

7.7Epidemiologická krize způsobená onemocněním COVID-19 měla hluboký dopad na systémy zdravotní péče po celém světě, dále prohloubila stávající nerovnosti a ztížila dosažení cílů WHO, zejména v zemích s omezenými zdroji. Stejně tak se má za to, že přerušení preventivních opatření vedlo k nevyhnutelnému nárůstu případů HIV, dostatečnému na to, aby smazal veškerý pokrok dosažený díky úsilí vynaloženému v předchozích letech.

7.8V Evropě jsou klíčovými skupinami obyvatelstva nejvíce postiženými HIV drogově závislí, muži mající sex s muži a migranti. Prevalence se geograficky liší v závislosti na konkrétních zemích. Má-li se epidemie HIV řešit účinně, je třeba, aby se k těmto skupinám obyvatelstva dostaly cílené informace a institucionálně prováděné programy prevence, aby s nimi mohly aktivně navazovat kontakt specifické služby, například prostřednictvím nevládních, komunitních sdružení.

7.9Právo na zdravotní péči mají nezadatelně všichni lidé 5 . V souladu s doporučeními uvedenými v Mezinárodní klasifikaci nemocí proto musí mít všechny osoby žijící s HIV bez jakékoli diskriminace a bez jakýchkoli omezení bezplatný a zaručený přístup k minimální společné úrovni kvalitních služeb v zájmu dobrých životních podmínek osob nakažených HIV, jako je tomu v případě jakéhokoli jiného onemocnění. Musí se pečlivě sledovat a kontrolovat dodržování zásad rovnosti a účinnosti.

8.Drogově závislí

8.1Drogová závislost, při níž jsou drogy užívány nitrožilně, byla vždy spojena s přenosem HIV v důsledku výměny infikovaného materiálu používaného k aplikaci drog. Nenitrožilní užívání drog však může být rovněž spojeno s nebezpečnými sexuálními praktikami, a tudíž s potenciálním rizikem nákazy virem HIV a dalšími pohlavně přenosnými infekcemi a rizikem jejich přenosu. Zejména užívání stimulantů, jako je kokain, crack a metamfetamin, je často spojeno s vysoce rizikovými sexuálními praktikami. Pohlavní přenos HIV mezi drogově závislými by proto neměl být podceňován.

8.2Drogově závislých se týkalo více než 80 % případů nákazy virem HIV ve východní Evropě v roce 2018, většinou šlo o velmi mladé osoby a převážně ženy. Mladé ženy jsou postiženy více než muži, a to mj. v důsledku prostituce, která je s užíváním drog úzce spojena. Byly zdokumentovány i lokální epidemie HIV mezi marginalizovanými skupinami injekčních uživatelů drog v západní Evropě.

8.3U vězňů je míra užívání drog vyšší a jejich návyky jsou v této oblasti škodlivější než u běžné populace, včetně parenterálního užívání, což činí vězněné drogově závislé osoby obzvláště zranitelnými.

8.4Drogově závislé osoby mají nízkou míru přístupu k testování a je u nich větší pravděpodobnost pozdní diagnózy. Dokonce i v Itálii tvořili drogově závislí testovaní na HIV malé procento všech místních uživatelů služeb souvisejících se závislostí a existovala nízká tendence nabízet testování v případě absence příznaků souvisejících s HIV.

8.5Přístup uživatelů drog k léčbě je nesporně velmi omezený, i když se v jednotlivých zemích liší. Celkově se odhaduje, že pouze 8 % drogově závislých se léčí antiretrovirovou léčbou a drogově závislí tvoří pouze 20 % všech léčených osob. Ve srovnání s osobami s HIV v běžné populaci je u drogově závislých také menší pravděpodobnost, že dosáhnou potlačení viru. Důvodem je skutečnost, že drogově závislí hůře dodržují léčbu a často ji úplně ukončí. To vede k vyššímu riziku úmrtí v důsledku AIDS u HIV pozitivních skupin drogově závislých osob.

8.6Máme-li usilovat o dosažení cíle, kterým je zajištění všeobecného přístupu k léčbě HIV v Evropě i mimo ni, jsou nezbytné programy zaměřené na účinnější oslovení drogově závislých.

9.Muži mající sex s muži, MSM

9.1MSM, neboli muži mající sex s muži, jsou celkově 27krát více ohroženi nákazou virem HIV než běžná populace 6 . Nakažení virem HIV usnadňují některé biologické faktory. Většina MSM se virem HIV nakazí při nechráněném análním sexu, který představuje nejrizikovější způsob nakažení virem HIV ve srovnání s jinými sexuálními praktikami. K vysokému výskytu HIV u MSM může přispívat také vysoký počet sexuálních partnerů a rozšířené rekreační užívání návykových látek, včetně nitrožilního užívání drog (které často zahrnuje sex, tzv. „chem-sex“).

9.2Rostoucí dostupnost antiretrovirové léčby, která vedla k výraznému poklesu celkového šíření HIV, neměla u MSM stejný účinek. Naopak, v mnoha západních zemích došlo v posledních letech k nárůstu výskytu HIV u této skupiny 7 a také k postupnému zvyšování podílu případů, které lze přičíst přenosu mezi MSM.

9.3Přenosu HIV a dalších pohlavně přenosných infekcí pomáhají předcházet kondomy, nicméně jejich používání není až tak rozšířené kvůli překážkám v oblasti kultury, vzdělání a nabídky, které odrážejí různé sociální souvislosti a zdravotnické služby.

9.4V mnoha zemích a za mnoha individuálních okolností existují různé překážky v přístupu k nástrojům prevence, které jsou způsobeny stigmatizací, homofobií a diskriminací a které znesnadňují přístup ke zdravotnickým službám a správným informacím. Existuje mnoho případů, kdy trestní právní předpisy kriminalizují osoby, které mají pohlavní styk s osobami stejného pohlaví, a nutí je, aby se stáhly do ilegality a skrývaly svou sexuální orientaci, nebo ještě hůře svou identitu. I v případech, kdy zákony nejsou otevřeně diskriminační, odrazuje lidi od vyhledání služeb v oblasti HIV stigmatizace a strach, takže nemají informace o dostupných prostředcích k prevenci infekce HIV.

9.5Stigmatizace má rovněž dopad na přístup k testování a diagnostice. Mnoho MSM uvádí, že se obává odsouzení ze strany zdravotnických pracovníků a testování odkládá, což často vede k pozdní diagnóze. Nevědomost ohledně svého nakažení znamená, že nemají přístup k antiretrovirotikům, které by nejenže ovlivnily zdravotní stav dotčených osob, ale také by snížily riziko přenosu na sexuální partnery.

9.6Mnozí muži uvádějí, že by dali přednost testování mimo tradiční zdravotnická zařízení. Programy testování podporované komunitou (nevládními sdruženími) by mohly být v různých situacích skvělým způsobem, jak podpořit prevenci a zajistit přístup k testování pro nejohroženější osoby, u nichž je míra nakažení vyšší.

9.7Aby bylo zajištěno, že cíle 90–90–90 bude možné dosáhnout i ve skupině MSM, je nezbytná spolupráce mezi komunitami a institucemi.

10.Migranti

10.1Odhaduje se, že na celém světě je přibližně 231 milionů migrantů. Kvůli socioekonomickým a politickým faktorům se lidé v důsledku migrace dostávají do situace, kdy jsou k nákaze virem HIV mimořádně náchylní, a v některých zemích byla migrace dokonce označena za nejvýznamnější rizikový faktor nákazy virem HIV. Migranti se denně potýkají s překážkami, které jim znesnadňují přístup ke zdravotním a sociálním službám. Zejména sociální vyloučení činí migranty mimořádně náchylnými k nákaze virem HIV.

10.2Migrantů se týká více než třetina nově diagnostikovaných případů HIV v EU 8 . Ačkoli tento počet klesá, polovina migrantů, u nichž byl diagnostikován virus HIV, pochází ze zemí s vysokým endemickým výskytem tohoto viru (například ze subsaharské Afriky), což ukazuje na to, že se nakazili na kontinentu svého původu. Stále přibývá důkazů o tom, že značná část případů nákazy vzniká po migraci v hostitelské zemi 9 . Kromě toho by se neměla podceňovat možnost nákazy během dočasných návratů do země původu.

10.3Významnou část cizinců s HIV představují ženy. Zatímco podíl žen s nově diagnostikovaným HIV mezi občany EU činí 16 %, u cizinců se toto číslo vyšplhalo až na 40 % a podílejí se na něm především africké ženy.

10.4Ze zprávy Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) zveřejněné v roce 2017 (zaměřené výhradně na problematiku migrantů s HIV) vyplývá, že cizinci v Evropě mají potíže s přístupem ke službám prevence v oblasti HIV a k testování na HIV. Jako hlavní překážka se uvádí stigmatizace a diskriminace, zejména vůči osobám ze zemí s vysokým výskytem infekce (včetně stigmatizace a diskriminace ze strany zdravotnických pracovníků). V důsledku toho jsou cizinci s HIV diagnostikováni později než evropští občané, když se již vyskytují příznaky imunodeficience. Po stanovení diagnózy mají cizinci rovněž problémy s přístupem k léčbě, zejména pokud nemají povolení umožňující oprávněný pobyt. Patnáct zemí jim neposkytuje správnou antiretrovirovou léčbu, a opět tak neplní závazky přijaté v roce 2004 v Dublinské úmluvě, pokud jde o boj proti diskriminaci a porušování práv nejslabších a nejzranitelnějších skupin obyvatelstva, které byly vždy méně chráněny.

V Bruselu dne 31. května 2023

Cinzia DEL RIO
předsedkyně sekce Zaměstnanost, sociální věci, občanství

_____________

(1)    Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí, Operational considerations for the provision of the HIV continuum of care for refugees from Ukraine in the EU/EEA (Provozní aspekty poskytování kontinuální péče uprchlíkům z Ukrajiny v EU/EHP v souvislosti s HIV), 5. července 2022, Stockholm: ECDC; 2022.

(2)    V roce 2016 podepsali světoví vedoucí představitelé politické prohlášení OSN o odstranění AIDS, v němž byla uznána zásadní úloha komunit při prosazování zájmů, účasti na koordinaci boje proti AIDS a poskytování služeb. Kromě toho uznali, že je třeba posílit opatření společnosti v oblasti boje proti HIV a zavázali se, že do roku 2030 bude alespoň 30 % služeb poskytováno ze strany komunit.

(3)    Ačkoli EU v roce 2017 podepsala Istanbulskou úmluvu, některé členské státy ji stále neratifikovaly.

(4)    Předpisy často pocházejí z prvních let epidemie HIV, kdy se o přenosu vědělo méně a neexistovala žádná léčba.

(5)    V souladu s článkem 25 Všeobecné deklarace lidských práv a článkem 35 Listiny základních práv Evropské unie.

(6)    Riziko nákazy virem HIV je sice u MSM celosvětově vyšší, míra nakažení se však v jednotlivých zeměpisných oblastech liší. V Severní Americe a západní Evropě představují MSM 50 % všech nově hlášených případů nakažení virem HIV, v Latinské Americe to je 47 % hlášených případů, ve východní Evropě, Asii, na Blízkém východě a v severní Africe přibližně 20 % hlášených případů a v Africe 12 % hlášených případů.

(7)    V západní Evropě se počet HIV pozitivních osob ve skupině MSM mezi lety 2010 a 2014 zvýšil téměř o 20 %. U mužů v Itálii je většina nových případů nákazy HIV diagnostikována ve skupině MSM.

(8)    Podíl migrantů mezi nově diagnostikovanými případy HIV se v jednotlivých zemích liší a pohybuje se od 70 % v Lucembursku a Švédsku po 5 % v některých východních zemích, jako je Polsko, Litva a Rumunsko. Ve více než 10 zemích tvoří více než 50 %.

(9)    Odhady týkající se podílu nakažení virem HIV po migraci se pohybují od minimálních 2 % mezi migranty ze subsaharské Afriky do Švýcarska až po 62 % mezi černošskými MSM z Karibiku migrujícími do Spojeného království.