This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Podle práva Evropské unie (EU) se služba definuje jako transakce, která je provedena za úplatu a která není upravena pravidly týkajícími se svobody pohybu zboží, kapitálu a osob.
Článek 56 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) zakazuje omezení poskytování služeb pro státní příslušníky členských států EU, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. I když platí určité výjimky (uvedené v článcích 51, 52 a 346 SFEU), může osoba poskytující službu svou činnost dočasně vykonávat v členském státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento členský stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.
Směrnice EU o službách (směrnice 2006/123/ES) stanoví pravidla upravující velkou většinu služeb s výjimkou finančních služeb, některých služeb elektronických komunikací, služeb agentur na zprostředkování dočasné práce, soukromých bezpečnostních služeb a hazardu. Umožňuje zakládání podniků a poskytování služeb v jiném členském státě než v tom vlastním. Směrnice ukládá členským státům povinnost odstranit neoprávněné nebo diskriminační požadavky týkající se zakládání nebo provádění příslušné služby v jejich zemi. Aby byla naplněna práva uživatelů služeb, musejí členské státy:
Článek 53 SFEU stanoví, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijmou směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů a jiných kvalifikací vyžadovaných v jednotlivých členských státech pro přístup k regulovaným povoláním.
VIZ TAKÉ