1.

V projednávané věci podala Evropská komise proti České republice žalobu pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU z důvodu, že Česká republika správně neprovedla několik ustanovení směrnice 2005/36/ES ( 2 ), ve znění směrnice 2013/55/EU ( 3 ) (dále jen „směrnice 2005/36“).

2.

Komise předkládá osm žalobních důvodů. V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na první, druhý, čtvrtý a pátý žalobní důvod.

3.

V rámci prvního žalobního důvodu Komise tvrdí, že Česká republika správně neprovedla čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 v rozsahu, v němž ukládá příslušným orgánům členského státu povinnost stanovit postavení osob, které absolvují adaptační období nebo které si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti.

4.

V rámci druhého žalobního důvodu Komise České republice vytýká, že neprovedla čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, pokud jde jednak o osvobození od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení v hostitelském členském státě pro poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě, a jednak o povinnost poskytovatelů služeb uvědomit tento subjekt.

5.

Čtvrtý žalobní důvod vychází z neprovedení ustanovení čl. 21 odst. 6 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2005/36 týkajících se profesního označení zdravotní sestry a ošetřovatelé odpovědní za všeobecnou péči.

6.

V rámci pátého žalobního důvodu Komise tvrdí, že Česká republika nezaručila držitelům dokladu o odborném vzdělání v oboru farmacie přístup k činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36.

7.

V projednávané věci jsou relevantní články 3, 6, 21, 31, 44 a 45 směrnice 2005/36.

8.

Ustanovení § 13 zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 18/2004 Sb.“), stanoví:

„(1)   Adaptačním obdobím se rozumí období výkonu regulované činnosti v České republice uchazečem pod dohledem odborně způsobilé fyzické osoby za účelem doplnění znalosti teoretických a praktických oblastí, které jsou součástí obsahu vzdělávání a přípravy vedoucí k vydání dokladu o dosažené kvalifikaci vyžadovaného v České republice a jejichž znalost je nezbytná pro výkon regulované činnosti. Součástí adaptačního období může být i další vzdělávání nebo příprava zaměřené na doplnění odborné kvalifikace.

(2)   Uznávací orgán stanoví seznam oblastí, jejichž znalost je nezbytná pro výkon regulované činnosti a které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče. Tyto oblasti mohou zahrnovat jak teoretické znalosti, tak i praktické dovednosti požadované pro výkon regulované činnosti.

(3)   Uznávací orgán stanoví v rozhodnutí podle § 24 podmínky výkonu adaptačního období, a to

(4)   Délka adaptačního období nesmí překročit 3 roky. Pokud uchazeč hodlá vykonávat v České republice regulovanou činnost, vyžaduje-li se pro její výkon doklad o dosažené kvalifikaci prvního stupně, nesmí délka adaptačního období překročit 2 roky.

(5)   Na základě vyjádření odborně způsobilé osoby uvedené v odstavci 1 uznávací orgán vyhodnotí, zda byl splněn účel adaptačního období, po uplynutí doby stanovené podle odstavce 3 písm. a) nebo požádá-li o to uchazeč po uplynutí poloviny této doby a poté po uplynutí každých 6 měsíců. Účel adaptačního období je splněn, pokud uchazeč prokáže znalost oblastí podle odstavce 3 písm. b). V takovém případě uznávací orgán uzná odbornou kvalifikaci uchazeče.“

9.

Ustanovení § 14 tohoto zákona stanoví:

„(1)   Rozdílovou zkouškou se rozumí zkouška odborných znalostí, dovedností a schopností uchazeče zaměřená na posouzení schopnosti uchazeče vykonávat regulovanou činnost v České republice. Rozdílová zkouška se koná před uznávacím orgánem, jiným správním úřadem, na vysoké škole nebo jiné vzdělávací instituci příslušného cílového zaměření (dále jen ‚zkušební zařízení‘).

(2)   Uznávací orgán stanoví seznam oblastí, jejichž znalost je nezbytná pro výkon regulované činnosti a které nejsou podle předloženého dokladu součástí odborné kvalifikace uchazeče. Tyto oblasti mohou zahrnovat jak teoretické znalosti, tak i praktické dovednosti požadované pro výkon regulované činnosti.

(3)   Uznávací orgán stanoví v rozhodnutí podle § 24 podmínky výkonu rozdílové zkoušky, a to

(4)   Uznávací orgán zajistí, aby měl uchazeč možnost absolvovat rozdílovou zkoušku do 6 měsíců od vydání rozhodnutí podle odstavce 3.

(5)   Rozdílová zkouška má zpravidla písemnou a ústní část. Rozdílová zkouška se skládá zpravidla v českém jazyce a její obsah zohledňuje skutečnost, že uchazeč je osobou kvalifikovanou k výkonu povolání v domovském členském státě nebo v členském státě původu. Náklady spojené s provedením rozdílové zkoušky hradí uchazeč a nesmí přesáhnout výši 6500 Kč [ ( 4 )].

(6)   Zkušební zařízení vyhodnotí, zda uchazeč v rozdílové zkoušce prospěl či neprospěl. Uchazeč ve zkoušce prospěl, pokud prokáže znalost oblastí podle odstavce 3 písm. a). V takovém případě uznávací orgán uzná odbornou kvalifikaci uchazeče.“

10.

V ustanovení § 15 uvedeného zákona se stanoví:

„Prováděcí právní předpis nebo stavovský předpis může stanovit pro jednotlivé regulované činnosti nebo skupinu regulovaných činností, s přihlédnutím k jejich zvláštnostem, způsob určení délky adaptačního období a podmínky výkonu a hodnocení adaptačního období a rozdílové zkoušky, včetně forem, obsahu a rozsahu rozdílové zkoušky.“

11.

Ustanovení § 36a téhož zákona zní:

„(1)   Uchazeč, který je státním příslušníkem členského státu […] a v souladu s právními předpisy členského státu původu vykonává předmětnou činnost, která je v České republice regulovanou činností, je oprávněn tuto činnost vykonávat dočasně nebo příležitostně i na území České republiky, aniž splní požadavek zápisu, registrace, povolení, autorizace nebo členství v profesní komoře podle zvláštního právního předpisu a aniž požádá o uznání odborné kvalifikace […]

(2)   Není-li předmětná činnost v členském státě původu regulována, je uchazeč povinen doložit, že v jednom nebo více členských státech vykonával předmětnou činnost po dobu nejméně 1 roku během předcházejících 10 let, nebo předložit doklad o regulovaném vzdělávání, které jej odborně připravuje pro výkon předmětné činnosti v členském státě původu […].

(3)   Vyžaduje-li se pro výkon regulované činnosti v České republice doklad o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu regulované činnosti, je uchazeč povinen doložit, že je pojištěn v rozsahu a za podmínek vyžadovaných zvláštním právním předpisem.

(4)   Uchazeč je povinen před tím, než začne vykonávat regulovanou činnost na území České republiky, písemně oznámit tuto skutečnost uznávacímu orgánu. Oznámení obsahuje:

(5)   K oznámení podle odstavce 4 uchazeč přiloží:

(6)   Ministerstvo informuje o splnění oznamovací povinnosti způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(7)   Nesplňuje-li oznámení nebo doklady k němu přiložené náležitosti podle správního řádu nebo odstavce 4 a 5, pomůže uznávací orgán uchazeči nedostatky odstranit na místě nebo jej bezodkladně vyzve k jejich odstranění. Zároveň jej upozorní, že do doby odstranění nedostatků, popřípadě do doby uvedené v § 36b odst. 6, stanoví-li zvláštní zákon podmínku ověření odborné kvalifikace, není oprávněn na území České republiky regulovanou činnost vykonávat.

(8)   Uchazeč je povinen bezodkladně informovat uznávací orgán o změnách všech skutečností uvedených v oznámení nebo dokladech k oznámení přiložených, včetně skutečností, které by mohly být důvodem zániku oprávnění vykonávat dočasně nebo příležitostně regulovanou činnost na území České republiky. Hodlá-li uchazeč dočasně nebo příležitostně vykonávat regulovanou činnost na území České republiky po uplynutí 12 měsíců ode dne podání úplného oznámení, je povinen podat toto oznámení opětovně, s výjimkou případů podle § 24c odst. 3. Při opětovném podání oznámení je uchazeč povinen předložit doklady uvedené v odstavci 5 písm. b) až e) pouze v případě změny skutečností uvedených v původním oznámení nebo v dokladech k tomuto oznámení přiložených.

(9)   Uznávací orgán eviduje údaje o uchazeči a jím oznámených skutečnostech v samostatné evidenci. Každé oznámení opatřuje uznávací orgán evidenčním číslem, datem oznámení, datem doručení úplného oznámení uznávacímu orgánu a údajem o platnosti oznámení.“

12.

V ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), se stanoví:

„(1)   Pojištěnec má právo

[…]“

13.

V ustanovení § 17 odst. 1 tohoto zákona se uvádí:

„Za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny […] smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. […] Smlouvy se nevyžadují při poskytování

a) neodkladné péče pojištěnci,

[…]“

14.

Ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), stanoví:

„samostatným výkonem povolání […] farmaceuta [se rozumí] výkon činností, ke kterým je […] farmaceut způsobilý bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností.“

15.

V ustanovení § 10 odst. 2 tohoto zákona je uvedeno:

„Po získání odborné způsobilosti podle […] může farmaceut samostatně vykonávat činnosti, které jsou poskytováním lékárenské péče podle zákona o zdravotních službách, s výjimkou činností, k jejichž samostatnému výkonu je podmínkou získání specializované způsobilosti podle § 11. Farmaceut je dále způsobilý vykonávat činnosti, které nejsou poskytováním zdravotních služeb, a to při výrobě a kontrole léčiv a při skladování a distribuci léčiv u distributora léčiv podle zákona [č. 378/2007 Sb.] o léčivech […].“

16.

Ustanovení § 11 uvedeného zákona zní takto:

„(1)   Specializovaná způsobilost farmaceuta se získává

(2)   Obory specializačního vzdělávání farmaceuta, označení odbornosti a délka specializačního vzdělávání jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu. […]

(3)   Žádost o zařazení do doplňující odborné praxe podává uchazeč zařízení akreditovanému v oboru, v němž má doplňující odborná praxe probíhat. Součástí žádosti jsou doklady o získané odborné způsobilosti, popřípadě o získané specializované způsobilosti, a průkaz odbornosti podle § 23. […]

[…]

(5)   Ministerstvo vydá diplom o získané specializované způsobilosti na základě žádosti uchazeče, který absolvoval doplňující odbornou praxi podle odstavce 1 písm. b). K žádosti o vydání diplomu o získané specializované způsobilosti uchazeč přiloží potvrzení akreditovaného zařízení podle odstavce 1 písm. b).

[…]

(7)   Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 písm. a) je podmínkou […] pro samostatný výkon činností

(8)   Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 v oboru praktické lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny […]

(9)   Získání specializované způsobilosti v oboru klinická farmacie podle odstavce 1 písm. a) je podmínkou pro samostatný výkon činností klinického farmaceuta.

(10)   Získání zvláštní specializované způsobilosti v nástavbovém oboru nemocniční lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny s odbornými pracovišti pro přípravu zvlášť náročných lékových forem; pro účely tohoto zákona se rozumí zvlášť náročnými lékovými formami sterilní léčivé přípravky určené k parenterální aplikaci připravované na odborných pracovištích lékáren.

(11)   Získání specializované způsobilosti podle odstavce 1 písm. a) v oboru radiofarmaka nebo v oboru farmaceutická technologie anebo získání zvláštní specializované způsobilosti v nástavbovém oboru nemocniční lékárenství je podmínkou pro samostatný výkon činnosti při přípravě zvlášť náročných lékových forem.

(12)   Do získání specializované způsobilosti vykonává farmaceut činnosti uvedené v odstavcích 7 až 11 pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka s příslušnou specializovanou způsobilostí.“

17.

Směrnice 2013/55, kterou se mění směrnice 2005/36, měla být provedena nejpozději do 18. ledna 2016 ( 5 ).

18.

Dne 25. ledna 2019 zaslala Komise České republice výzvu týkající se opatření přijatých tímto členským státem k provedení směrnice 2005/36. Česká republika na tuto výzvu odpověděla dne 22. března 2019.

19.

Po posouzení této odpovědi zaslala Komise dne 28. listopadu 2019 České republice odůvodněné stanovisko. Česká republika na toto stanovisko odpověděla dne 28. ledna 2020.

20.

Dne 18. února 2021 zaslala Komise České republice dodatečné odůvodněné stanovisko, na které tento stát odpověděl dne 16. dubna 2021.

21.

Komise měla navzdory vysvětlením České republiky za to, že tento stát neprovedl některá ustanovení směrnice 2005/36 správně, a proto dne 4. února 2022 podala projednávanou žalobu.

22.

Česká republika podala žalobní odpověď dne 25. dubna 2022.

23.

Následně Komise podala repliku dne 7. června 2022 a Česká republika dupliku dne 29. července 2022.

24.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

25.

Česká republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

26.

Podpůrně Česká republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

27.

Česká republika zpochybňuje přípustnost žalobních důvodů, které jsou předmětem tohoto stanoviska. V tomto ohledu vznáší v podstatě několik námitek nepřípustnosti týkajících se jednak nedostatečně uceleného a přesného vymezení vytýkaných skutečností uplatněných Komisí jak během postupu před zahájením soudního řízení, tak v průběhu soudního řízení, a jednak změny předmětu sporu.

28.

K tomu, aby Soudní dvůr mohl o těchto námitkách nepřípustnosti rozhodnout, považuji za nezbytné připomenout základní rysy judikatury, kterou v těchto oblastech rozvinul.

29.

Co se týče na jedné straně postupu před zahájením soudního řízení, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že cílem tohoto postupu je dát dotčenému členskému státu příležitost splnit své povinnosti vyplývající z unijního práva a účelně uplatnit důvody na svou obranu proti skutečnostem vytýkaným Komisí ( 6 ). Bezvadnost uvedeného postupu je podstatnou zárukou, kterou Smlouva stanovila nejen za účelem ochrany práv dotčeného členského státu, ale rovněž pro zajištění toho, aby předmětem případného soudního řízení byl jasně vymezený spor ( 7 ).

30.

Odůvodněné stanovisko musí obsahovat ucelené a přesné vylíčení důvodů, jež Komisi vedly k přesvědčení, že dotyčný členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smlouvy, nicméně výzva nemůže podléhat stejně přísným požadavkům na přesnost, jako jsou požadavky, které musí splňovat odůvodněné stanovisko, neboť může spočívat pouze v prvním stručném shrnutí vytýkaných skutečností. Nic proto Komisi nebrání, aby v odůvodněném stanovisku upřesnila vytýkané skutečnosti, které již obecně uplatnila ve výzvě ( 8 ).

31.

Co se týče na druhé straně soudního řízení, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být vytýkané skutečnosti v žalobě uvedeny uceleně a přesně, aby členský stát a Soudní dvůr mohly přesně pochopit rozsah vytýkaného porušení unijního práva, což je podmínka nezbytná k tomu, aby tento stát mohl účelně uplatnit důvody na svou obranu a Soudní dvůr ověřit existenci tvrzeného nesplnění povinnosti ( 9 ). Žaloba Komise musí zejména obsahovat ucelené a podrobné vylíčení důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají ze Smluv ( 10 ).

32.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v řízení o žalobě podané na základě článku 258 SFEU výzva zaslaná Komisí členskému státu a odůvodněné stanovisko vydané uvedeným orgánem vymezují předmět sporu, který již nemůže být následně rozšířen. Možnost dotčeného členského státu předložit vyjádření totiž představuje – i když se tento stát rozhodne této možnosti nevyužít – základní záruku zamýšlenou Smlouvou a dodržování této záruky je podstatnou procesní náležitostí řízení o nesplnění povinnosti členským státem. V důsledku toho musí být odůvodněné stanovisko a žaloba Komise založeny na stejných vytýkaných skutečnostech, jako byly skutečnosti vytýkané ve výzvě, kterou se zahajuje postup před zahájením soudního řízení ( 11 ). V případě, že tomu tak není, nemůže být taková vada považována za zhojenou tím, že se žalovaný členský stát vyjádřil k odůvodněnému stanovisku ( 12 ).

33.

I když je pravda, že předmět žaloby je vymezen postupem před zahájením soudního řízení a v důsledku toho musí být odůvodněné stanovisko Komise a žaloba založeny na stejných vytýkaných skutečnostech ( 13 ), tento požadavek nemůže nicméně vést až k vyžadování dokonalé shody v jejich formulaci, pokud předmět řízení nebyl rozšířen nebo změněn ( 14 ). Komise tak může v žalobě upřesnit své počáteční vytýkané skutečnosti, avšak pod podmínkou, že tím nedojde ke změně předmětu sporu ( 15 ).

34.

Námitky nepřípustnosti uplatněné Českou republikou je tudíž třeba analyzovat ve světle této judikatury.

35.

Česká republika uplatňuje dvě námitky nepřípustnosti.

36.

Česká republika zaprvé tvrdí, že žalobní důvod neodpovídá vytýkaným skutečnostem uvedeným v odůvodněném stanovisku. V této souvislosti uvádí, že odůvodněné stanovisko se týkalo výlučně skutečnosti, že česká právní úprava má vysvětlit postavení dotčených osob, zatímco v žalobě již Komise České republice vytýká, že do vnitrostátního práva nezavedla povinnost příslušných orgánů stanovit postavení dotčených osob.

37.

Zadruhé Česká republika tvrdí, že žalobní důvod není jasně formulován. Uvádí, že v bodě 23 žaloby Komise naznačuje, že by příslušný orgán měl vydat akt stanovující toto postavení vůči každé dotčené osobě, zatímco v bodě 22 žaloby patrně připouští, že by postavení těchto osob mohlo být stanoveno zákonem.

38.

Komise má za to, že žalobní důvod je přípustný. Tvrdí, že předmět sporu, jak byl vymezen ve výzvě a poté v odůvodněném stanovisku, nebyl v žalobě rozšířen ani změněn. Dodává, že tento žalobní důvod se jasně vztahuje k neprovedení čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36, pokud jde o povinnost příslušných orgánů stanovit právní postavení osob, které absolvují adaptační období nebo si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti.

39.

Pokud jde o první námitku nepřípustnosti, z odůvodněného stanoviska ( 16 ) vyplývá, že Komise má za to, že ustanovení českého práva provádějící směrnici 2005/36 nevysvětlují právní postavení osob, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti, ani neposkytují právní základ umožňující příslušným orgánům toto postavení vysvětlit. Dodává, že uvedené postavení musí být dostatečně jasné a přesné, aby se dotčené osoby mohly seznámit se svými právy. Naproti tomu podle žaloby Komise neumožňují relevantní ustanovení českého práva dostatečně jasně a přesně určit právní postavení dotčených osob.

40.

Z tohoto srovnání podle mého názoru vyplývá, že Komise jak v odůvodněném stanovisku, tak v žalobě české právní úpravě vytýká, že dostatečně neupřesňuje právní postavení osob, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti. Z toho podle mého názoru vyplývá, že ve stadiu soudního řízení Komise nezměnila předmět sporu, takže vznesená námitka nepřípustnosti není opodstatněná.

41.

Pokud jde o druhou námitku nepřípustnosti, vycházející z povinnosti uvést žalobní důvod uceleně a přesně, mám za to, že Komise tento požadavek splnila, jelikož, jak jsem již uvedl, z žaloby vyplývá, že Komise jednoznačně tvrdí, že české právo neumožňuje určit právní postavení dotčených osob. Tato námitka nepřípustnosti musí být rovněž zamítnuta.

42.

Komise tvrdí, že ustanovení českého práva, a sice § 13 až 15 zákona č. 18/2004 Sb., neupřesňují právní postavení osob, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti.

43.

Tvrdí, že hlavním cílem ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 je zaručit dotčeným osobám jisté a dostatečně jasné právní postavení, které jim v členském státě, do něhož cestují, umožní, aby nebyly ponechány svévoli.

44.

Poukazuje na to, že Česká republika nezmiňuje žádné vnitrostátní ustanovení, které by umožňovalo postavení dotčených osob jasně stanovit.

45.

Česká republika má za to, že tento žalobní důvod není opodstatněný.

46.

Připomíná, že členské státy nejsou povinny převzít ustanovení směrnice doslovně. Uvádí, že čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 nezmiňuje konkrétní práva a povinnosti, které musí být dotyčným osobám přiznány, ani neukládá, že jim musí být přiznáno určité konkrétní postavení, takže není zakázáno, aby se na postavení těchto osob vztahovala obecná právní úprava, jak je tomu v českém právu.

47.

Česká republika dodává, že směrnice 2005/36 nevyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava stanovila jednotný režim použitelný na osoby, které absolvují adaptační období nebo se připravují na zkoušku způsobilosti. Takový požadavek spočívá na nesprávném předpokladu, že tyto osoby tvoří homogenní skupinu, která může být zahrnuta pod jediné zvláštní postavení; postavení dotčených osob však nutně závisí na jejich osobní situaci. Má přitom za to, že české právo obsahuje jasná a přesná kritéria umožňující dotčeným osobám určit jejich postavení v závislosti na konkrétních okolnostech jejich pobytu.

48.

Posouzení tohoto žalobního důvodu předpokládá v prvé řadě přesně vymezit předmět a rozsah povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36.

49.

V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba pro určení smyslu a rozsahu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 17 ).

50.

Pokud jde o cíle směrnice 2005/36, z jejích článků 1 a 4 vyplývá, že hlavním cílem vzájemného uznávání je umožnit tomu, kdo má odbornou kvalifikaci, která mu umožňuje přístup k regulovanému povolání v jeho domovském členském státě, aby měl v hostitelském členském státě přístup ke stejnému povolání, pro které získal kvalifikaci v domovském členském státě, a vykonával je v hostitelském členském státě za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci ( 18 ).

51.

Dále články 10 až 14 směrnice 2005/36 zavádí obecný systém uznávání dokladů o odborné kvalifikaci. V rámci tohoto systému čl. 13 odst. 1 této směrnice stanoví, že příslušný orgán hostitelského členského státu povolí přístup k regulovanému povolání a jeho výkon žadatelům za stejných podmínek, jaké se vztahují na jeho vlastní státní příslušníky, pokud jsou držiteli osvědčení způsobilosti nebo dokladu o dosažené kvalifikaci podle článku 11 uvedené směrnice, který byl vydán příslušným orgánem jiného členského státu za stejným účelem. Hostitelský členský stát však může srovnat požadavky na vzdělání stanovené jeho právní úpravou s požadavky vyžadovanými v domovském členském státě. Hostitelský členský stát má nicméně podle čl. 14 odst. 1 téže směrnice možnost uložit v omezeném počtu situací ( 19 ) vyrovnávací opatření, která spočívají buď v „adaptačním období“ trvajícím maximálně tři roky, nebo ve „zkoušce způsobilosti“. Z toho vyplývá, že tato možnost, která musí být podle čl. 14 odst. 5 směrnice 2005/36 využita při řádném zohlednění zásady proporcionality, se uplatní pouze tehdy, pokud nelze uplatnit zásadu rovnocennosti kvalifikací.

52.

Pojmy „adaptační období“ a „zkouška způsobilosti“ jsou v čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36 vymezeny právě v tomto kontextu. Z těchto ustanovení konkrétně vyplývá, že podrobné podmínky těchto vyrovnávacích opatření, jakož i postavení osob, jež absolvují praxi pod dohledem, a žadatelů, kteří si přejí připravit se na zkoušku způsobilosti, „stanoví“ příslušné orgány ( 20 ) hostitelského členského státu. Z použití slova „stanovit“ podle mého názoru vyplývá, že tyto orgány jsou povinny „přesně vymezit“ ( 21 ) postavení osob, na které se tato ustanovení vztahují.

53.

Co se týče adaptačního období, čl. 3 odst. 1 písm. g) směrnice 2005/36 navíc uvádí, že „[p]rávní postavení, které je v hostitelském členském státě přiznáno osobě, která absolvuje praxi pod dohledem, zejména co se týče práva na trvalý pobyt a závazků, sociálních práv a dávek, příspěvků a odměn, stanoví příslušné orgány tohoto členského státu v souladu s použitelným právem Společenství“. Toto doplnění lze podle mého názoru vysvětlit délkou a povahou adaptačního období, které podle téhož článku zahrnuje „výkon regulovaného povolání v hostitelském členském státě pod dohledem odpovědné osoby kvalifikované pro toto povolání, jenž může být doplněn další odbornou přípravou“. Postavení dotyčných osob totiž nemá nutně stejný obsah, neboť postavení žadatelů, kteří absolvují adaptační období, má nutně širší rozsah než postavení žadatelů, kteří se připravují na zkoušku způsobilosti. Tento rozdíl co do obsahu však podle mě neznamená rozdíl co do podstaty, neboť příslušné orgány jsou povinny se stejnou mírou přesnosti stanovit jak postavení migrujících osob pracujících pod dohledem, tak postavení žadatelů, kteří si přejí složit zkoušku způsobilosti.

54.

Ze všech těchto skutečností vyvozuji, že příslušné orgány jsou povinny nejen vymezit postavení dotyčných osob, ale rovněž zajistit jeho přesnost a jasnost, a tak jim umožnit, aby se s jistotou obeznámily se svým právním postavením, a to zejména s cílem usnadnit řádné provádění vyrovnávacích opatření nezbytných pro jejich usazení v hostitelském členském státě. Tento dvojí požadavek mimoto platí nezávisle na metodě zvolené členskými státy, které mají možnost stanovit toto postavení buď vypracováním zvláštních ustanovení, nebo odkazem na obecné právní předpisy. Bez ohledu na použitou metodu je však nezbytné, aby vnitrostátní opatření umožňovala dosáhnout výsledku stanoveného směrnicí ( 22 ).

55.

Právě ve světle všech těchto úvah je třeba ve druhé řadě posoudit opodstatněnost žalobního důvodu uplatněného Komisí.

56.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud Komise předložila dostatečné důkazy o tom, že vnitrostátní ustanovení přijatá žalovaným členským státem nezajišťují účinné provedení směrnice, přísluší tomuto členskému státu, aby takto předložené důkazy a z nich vyplývající důsledky věcně a podrobně zpochybnil ( 23 ).

57.

V projednávaném případě je nesporné, že § 13 až 15 zákona č. 18/2004 Sb. stanoví podmínky adaptačního období a zkoušky způsobilosti. Tyto paragrafy však podle Komise neobsahují žádné ustanovení týkající se postavení dotyčných osob ani neodkazují na jinou právní úpravu za účelem určení tohoto postavení.

58.

Česká republika se s ohledem na informace sdělené Komisí dovolává vnitrostátních pravidel obecné povahy, jejichž použití závisí na kategorii, do níž s ohledem na svou individuální situaci spadá konkrétní migrující osoba pracující pod dohledem a žadatel, který si přeje připravit se na zkoušku způsobilosti.

59.

I kdyby však množství možných situací mohlo ztížit přijetí jednotného postavení, nemohlo by takové odůvodnění zprostit příslušné orgány povinnosti stanovit právní postavení dotčených osob takovým způsobem, aby v tomto ohledu měly jasné a přesné informace.

60.

Domnívám se přitom, že za situace, kdy neexistuje žádné vnitrostátní pravidlo umožňující snadno určit postavení těchto osob, nepostačuje pouhá existence těchto obecných ustanovení k zajištění správného provedení povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. g) a h) směrnice 2005/36.

61.

Za těchto podmínek navrhuji, aby Soudní dvůr prvnímu žalobnímu důvodu Komise vyhověl.

62.

Česká republika vznáší dvě námitky nepřípustnosti.

63.

Pokud jde o neprovedení čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, Česká republika tvrdí, že toto nesplnění povinnosti nebylo, a to ani stručně, zmíněno ve výzvě a že nebylo uceleně a podrobně uvedeno v odůvodněném stanovisku. Dodává, že ani ve výzvě ani v odůvodněném stanovisku Komise neuvedla předmětná ustanovení českého práva a teprve ve fázi žaloby měla možnost pochopit, že povinnost registrace u subjektu sociálního zabezpečení v hostitelském členském státě musí být rovněž chápána jako povinnost poskytovatele uzavřít smlouvu s veřejnou zdravotní pojišťovnou. Vyvozuje z toho, že Komise nedodržela svou povinnost přesně vymezit vytýkané skutečnosti již v rámci postupu před zahájením soudního řízení a rozšířila jejich předmět ve fázi žaloby.

64.

Česká republika dále zdůrazňuje, že povinnost uvědomit subjekt sociálního zabezpečení předem a v naléhavém případě následně o poskytnutých službách, je stanovena v čl. 6 druhém pododstavci této směrnice. Poznamenává přitom, že porušení tohoto ustanovení nebylo uplatněno ani ve výzvě ani v odůvodněném stanovisku a není zmíněno ani v žalobě či jejím petitu. Dodává, že výzva se nedotkla ani samotné podstaty tohoto nesplnění povinnosti, takže Komise předmět vytýkaných skutečností rozšířila. Konečně tvrdí, že odůvodněné stanovisko neuvádí tyto vytýkané skutečnosti jasným a uceleným způsobem, a vyvozuje z toho, že žaloba je v tomto bodě nepřípustná.

65.

Komise má za to, že uvedený žalobní důvod je přípustný.

66.

Tvrdí, že obsah vytýkaných skutečností zůstal od výzvy stejný. Uvádí, že informace poskytnuté Českou republikou v odpovědi na výzvu prokazují, že jejich předmětu porozuměla. Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že tento členský stát neučinil žádný odkaz na české právo, musela sama dohledat relevantní ustanovení vnitrostátního práva, takže uvedení těchto ustanovení až ve fázi žaloby nelze posuzovat jako změnu vytýkaných skutečností.

67.

Komise uznává, že pokud jde o povinnost poskytovatele služeb uvědomit subjekt sociálního zabezpečení, měla odkázat na „druhý pododstavec článku 6“ směrnice 2005/36. Konstatuje však, že ve výzvě a v odůvodněném stanovisku připomněla obsah tohoto ustanovení a Česká republika ve svém vyjádření na tyto vytýkané skutečnosti konkrétním způsobem reagovala.

68.

Pokud jde o první námitku nepřípustnosti, hned v úvodu podotýkám, že Komise ve výzvě uvedla, že čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 týkající se osvobození zahraničních poskytovatelů služeb od požadavků na registraci u subjektu sociálního zabezpečení nebyl do české vnitrostátní právní úpravy proveden ( 24 ).

69.

Dále podotýkám, že Komise ve svém odůvodněném stanovisku posoudila odpovědi České republiky a tyto vytýkané skutečnosti dále upřesnila v tom smyslu, že podle čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 tato registrace není vyžadována a prosté uvědomění subjektu sociálního zabezpečení ze strany poskytovatele služeb nahrazuje takovou registraci pro účely vyúčtování u pojišťovacích subjektů. Podle Komise toto ustanovení znamená, že poskytoval-li lékař lékařské služby v jiném členském státě pacientovi, který spadá do systému veřejného zdravotního pojištění, nemůže to mít za následek odmítnutí úhrady pacientovi nebo lékaři za péči z důvodu, že tento lékař není v hostitelském členském státě registrován v systému veřejného zdravotního pojištění. Komise následně uvedla, že české právo tyto požadavky nesplňuje ( 25 ).

70.

Z těchto skutečností vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, byly vytýkané skutečnosti ve výzvě uplatněny a v odůvodněném stanovisku byly dostatečně upřesněny.

71.

Nelze ani tvrdit, že Komise ve fázi soudního řízení rozšířila předmět vytýkaných skutečností. Komise totiž v návaznosti na odpovědi České republiky na odůvodněné stanovisko pouze odkázala na nová ustanovení českého práva na podporu tvrzení, že obsah vytýkaných skutečností nezměnila a že jsou opodstatněné.

72.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti mám za to, že první námitce nepřípustnosti vznesené Českou republikou nelze vyhovět.

73.

Pokud jde o druhou námitku nepřípustnosti, stačí konstatovat, že Komise ve výzvě ( 26 ) v podstatě připomněla povinnost poskytovatele služeb uvědomit subjekt sociálního zabezpečení a vyzvala Českou republiku k jejímu splnění. Kromě toho Komise v odůvodněném stanovisku ( 27 ) tyto vytýkané skutečnosti zopakovala a zdůraznila, že česká vnitrostátní právní úprava měla těmto poskytovatelům uložit pouze tuto povinnost.

74.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že Komise ve fázi postupu před zahájením soudního řízení dodržela požadavky týkající se uplatnění těchto vytýkaných skutečností a nelze jí vytýkat, že by je uplatnila až v žalobě.

75.

Podle Komise § 36a zákona č. 18/2004 Sb., kterého se dovolávají české orgány, nestačí ke správnému provedení čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, jelikož české právo ( 28 ) podmiňuje úhradu nákladů pojištěnce existencí smluvního vztahu mezi poskytovatelem služeb a českou zdravotní pojišťovnou.

76.

Komise tvrdí, že čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 ukládá hostitelskému členskému státu povinnost osvobodit poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od povinnosti zaregistrovat se „u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo možné u pojišťovacích subjektů vyúčtování činností vykonávaných ve prospěch pojištěnců“, a že v důsledku toho toto ustanovení rovněž zakazuje členským státům, aby takovou účastí na pojištění podmiňovaly úhradu lékaři a pacientovi za péči poskytnutou v tomto rámci. Domnívá se, že cílem tohoto článku je zakázat jakékoli neodůvodněné omezení volného pohybu služeb. Zdůrazňuje, že před vstupem směrnice 2005/36 v platnost bylo odmítnutí úhrady nákladů na péči poskytnutou pacientům bez předchozího povolení poskytovateli služeb usazenými v jiném členském státě shledáno v rozporu s článkem 56 SFEU ( 29 ).

77.

Tvrdí, že pojem „registrace“ je třeba považovat za autonomní pojem unijního práva, který je třeba vykládat s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou, jímž je zajištění dodržování volného pohybu služeb.

78.

Uvedený pojem podle jejího názoru zahrnuje nejen registraci v úzkém slova smyslu u subjektu, který členský stát identifikuje jako svůj hlavní subjekt sociálního zabezpečení, ale také další administrativní nebo právní požadavky s podobnými účinky jako registrace, které musí být případně splněny u jiných orgánů členského státu, které se nějakým způsobem podílejí na zajišťování sociálního zabezpečení.

79.

Komise uvádí, že podle informací, které má k dispozici, je český systém zdravotního pojištění organizován tak, že pokud lékaři nemají uzavřenou smlouvu se zdravotní pojišťovnou pojištěnce, nejsou pacientům hrazeny náklady na poskytnutou péči, i když odvádějí pojistné své pojišťovně. S výjimkou případů neodkladné péče je tedy pacient povinen platit lékaři za péči, aniž má možnost její úhrady ze strany své zdravotní pojišťovny.

80.

Poznamenává, že uzavírání těchto smluv se zdravotní pojišťovnou je předmětem složitého procesu a získání takové smlouvy není samozřejmostí, nýbrž podléhá náročnému výběrovému řízení, takže není možné uzavřít smlouvu ad hoc v rámci volného pohybu služeb, na který se vztahuje článek 56 SFEU.

81.

Z toho vyvozuje, že povinnost uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta musí být považována za povinnost spadající pod pojem „registrace“ umožňující vyúčtování u pojišťovacích subjektů ve smyslu čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36.

82.

Komise připouští, že unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby členský stát podmínil náhradu léčby splněním určitých požadavků, ale má za to, že čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 brání administrativním požadavkům, které stejně jako registrace samy o sobě zcela znemožňují jakoukoliv náhradu za výkony provedené v rámci poskytování služeb.

83.

Dodává, že český systém hrazení péče porušuje podle judikatury Soudního dvora ( 30 ) rovněž článek 56 SFEU, jehož výrazem je čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, a že naplnění základních svobod zaručených touto Smlouvou nutí členské státy k přizpůsobení jejich systémů sociálního zabezpečení.

84.

Tvrdí, že pojem „subjekt sociálního zabezpečení“ ve smyslu čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 je širší než pojem „pojišťovací subjekt“ a vztahuje se rovněž na zdravotní pojišťovny, neboť jsou odpovědné za úhradu lékařských služeb poskytovaných pacientům v rámci zdravotního pojištění.

85.

Česká republika tvrdí, že druhý žalobní důvod je neopodstatněný.

86.

Má za to, že povinnost uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou stanovenou českým právem nelze stavět na roveň povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení ve smyslu čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, a odkazuje v tomto ohledu na rozsudek Komise v. Španělsko ( 31 ).

87.

Tvrdí, že analýza Komise nemá oporu ve znění článku 6 směrnice 2005/36, který rozlišuje mezi subjektem sociálního zabezpečení, u něhož nesmí být registrace vyžadována, a pojišťovacím subjektem, jemuž jsou výkony účtovány. Dotčená zdravotní pojišťovna je přitom ve smyslu tohoto ustanovení pojišťovacím subjektem, a nikoli subjektem sociálního zabezpečení.

88.

Poznamenává, že systém sociálního zabezpečení, v jehož rámci je jiná než neodkladná péče hrazena pouze smluvním partnerům, je v Unii zcela běžný a umožňuje zajistit tomuto systému jeho finanční stabilitu, kvalitu a geografickou dostupnost zdravotní péče.

89.

Odkazuje rovněž na bod 38 odůvodnění směrnice 2005/36, který dle jejího názoru potvrzuje její analýzu, podle níž se tato směrnice netýká poskytování zdravotních služeb a jejich hrazení.

90.

Před posouzením opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu je nutné přesně vymezit jeho předmět. V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise České republice v podstatě vytýká, že neprovedla čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, pokud jde jednak o osvobození od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení v hostitelském členském státě pro poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě, a jednak o povinnost poskytovatele služeb uvědomit tento subjekt.

91.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že v rámci projednávané žaloby pro nesplnění povinnosti státem lze slučitelnost vnitrostátních opatření přijatých Českou republikou posuzovat pouze z hlediska tohoto článku, a nikoli z hlediska jiných ustanovení unijního práva, jako je článek 56 SFEU. Z toho vyvozuji, že argumenty Komise založené na posledně uvedeném článku jsou irelevantní.

92.

Za této situace je třeba k pochopení smyslu a dosahu ustanovení čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 nejprve připomenout cíle této směrnice a systém, který zavádí v oblasti poskytování služeb.

93.

Pokud jde o cíle směrnice 2005/36, z bodu 4 odůvodnění vyplývá, že jejím cílem je usnadnit volné poskytování služeb zavedením zvláštních pravidel pro rozšíření možnosti vykonávat činnosti pod původním profesním označením.

94.

V tomto rámci směrnice 2005/36 ve své hlavě II ( 32 ) stanoví zjednodušený postup uznávání odborných kvalifikací ve prospěch poskytovatelů služeb. Tento systém, který je založen na zásadě volného poskytování služeb ( 33 ), souvisí se zvláštní povahou tohoto poskytování, které podle čl. 5 odst. 2 této směrnice odpovídá dočasnému a příležitostnému výkonu povolání v hostitelském členském státě ( 34 ).

95.

Směrnice 2005/36 však slaďuje zásadu volného pohybu služeb se zájmy hostitelského členského státu. Ačkoli tato směrnice vyjímá poskytovatele služeb z mechanismu uznávání kvalifikací, opravňuje členské státy na základě svého čl. 7 odst. 1 požadovat předběžné ohlášení ( 35 ) před prvním poskytnutím služeb, jehož účelem je zejména v případě povolání, která mají důsledky pro veřejné zdraví a bezpečnost, provést omezenou kontrolu odborné kvalifikace poskytovatele služeb. Po provedení této kontroly musí příslušný orgán nejpozději do jednoho měsíce po obdržení ohlášení ( 36 ) přijmout rozhodnutí o povolení poskytování služeb nebo o uložení zkoušky způsobilosti.

96.

V rámci tohoto systému článek 6 směrnice 2005/36 za účelem omezení překážek volného pohybu služeb stanoví, že hostitelský členský stát osvobodí poskytovatele služeb usazené v jiném členském státě od požadavků, které ukládá příslušníkům povolání usazeným na svém území a které se týkají – podle písm. a) – „povolení, registrace nebo členství v profesní organizaci nebo subjektu“ a – podle písm. b) – „registrace u subjektu sociálního zabezpečení, aby bylo možné u pojišťovacích subjektů vyúčtování činností vykonávaných ve prospěch pojištěnců“. Tento článek upřesňuje, že „[p]oskytovatel služby však předem a v naléhavém případě následně uvědomí subjekt uvedený v písmenu b) o službách, které poskytl“.

97.

Rozsudek Komise v. Španělsko, na který se Česká republika odvolává, může objasnit výklad čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36. V dané věci Komise, která podala k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti, vytýkala Španělskému království, že neprovedlo článek 18 směrnice 93/16/EHS ( 37 ), jehož ustanovení odpovídají ( 38 ) ustanovením čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36. Argumentace Komise se v podstatě zakládala na tom, že právní úprava tohoto členského státu podmiňovala úhradu výkonů zdravotní péče účastí lékaře ve vnitrostátním systému zdravotní péče.

98.

Soudní dvůr tento žalobní důvod zamítl, když nejprve konstatoval, že cílem článku 18 směrnice 93/16 ani žádného jiného ustanovení této směrnice není odstranit všechny překážky, které mohou existovat v členských státech, pokud jde o úhradu zdravotních výkonů pojišťovnou, s níž nemá lékař usazený v jiném členském státě uzavřenou smlouvu ( 39 ). Soudní dvůr dále uvedl, že by taková povinnost přesahovala rámec směrnice o vzájemném uznávání diplomů a nebyla by navíc v souladu s dvacátým druhým bodem odůvodnění směrnice 93/16, který stanoví, že se tato směrnice nedotýká pravomoci členských států uspořádat si vlastní vnitrostátní systém sociálního zabezpečení ( 40 ).

99.

Z uvedeného rozsudku tak vyplývá, že Soudní dvůr rozlišuje mezi povinností hostitelského členského státu osvobodit poskytovatele služeb od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení na straně jedné a organizací systému úhrad výkonů zdravotní péče tímto státem na straně druhé.

100.

Mám přitom za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, jsou úvahy Soudního dvora v rozsudku Komise v. Španělsko relevantní i pro posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu.

101.

V tomto ohledu ze znění čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36 vyplývá, že úhrada lékařských výkonů provedených poskytovatelem služeb nemůže být podmíněna registrací tohoto poskytovatele u subjektu sociálního zabezpečení. Ze znění tohoto ustanovení tedy nijak nevyplývá, že by nad rámec osvobození, které stanoví, nebyl poskytovatel služeb povinen splnit formality pro vyúčtování výkonů zdravotní péče, jež jsou neodmyslitelně spjaty s organizací systému sociálního zabezpečení hostitelského členského státu. Z toho podle mého názoru vyplývá, že uvedené ustanovení nedopadá na podmínky pro úhradu výkonů zdravotní péče stanovené vnitrostátní právní úpravou členského státu.

102.

Takový výklad je ostatně potvrzen zněním bodu 38 odůvodnění směrnice 2005/36, podle kterého „[t]outo směrnicí není dotčena pravomoc členských států uspořádat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení a určit činnosti, které musí být vykonávány v rámci tohoto systému“. V souladu s touto logikou tato směrnice nestanoví žádný obecný mechanismus, který by upravoval vztah mezi uznáváním kvalifikací a vnitrostátními systémy sociálního zabezpečení. Podle mého názoru lze proto stěží tvrdit, že výkon povolání v hostitelském členském státě, byť jen dočasný a příležitostný, zahrnuje právo na úhradu nákladů na zdravotní péči ze strany systému sociálního pojištění tohoto členského státu bez nutnosti splnit formality stanovené vnitrostátní právní úpravou.

103.

Za těchto podmínek pochybuji, jak již Soudní dvůr uvedl v rozsudku Komise v. Španělsko, že by unijní normotvůrce přijetím článku 6 písm. b) směrnice 2005/36 zamýšlel koncipovat osvobození od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení v takovém rozsahu, že by mělo dopad na organizaci systému sociálního zabezpečení členského státu. Jinými slovy se domnívám, že toto ustanovení nelze vykládat natolik široce a ve skutečnosti nemá v rámci systému zavedeného touto směrnicí jiný účel než odstranit formalitu spočívající v registraci, kterou toto ustanovení výslovně uvádí.

104.

Ve světle všech těchto úvah mám za to, že Komise nemůže důvodně tvrdit, že povinnost hostitelského členského státu osvobodit poskytovatele služeb od povinnosti registrace u subjektu sociálního zabezpečení zahrnuje povinnost zprostit poskytovatele služeb povinnosti uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou pacienta.

105.

V důsledku toho Soudnímu dvoru navrhuji, aby druhý žalobní důvod, vycházející z neprovedení čl. 6 písm. b) směrnice 2005/36, zamítl.

106.

Česká republika uplatňuje tři námitky nepřípustnosti.

107.

Zaprvé tvrdí, že čtvrtý žalobní důvod není ve výroku odůvodněného stanoviska vůbec uveden a že takové opomenutí nelze zhojit, jelikož má za následek zásadní neshodu mezi tímto výrokem a návrhovým žádáním v žalobě. Dodává, že tato vada, která nebyla v dodatečném odůvodněném stanovisku napravena, ji zbavila veškeré jistoty ohledně přesného rozsahu porušení unijního práva, které jí Komise vytýká.

108.

Zadruhé Česká republika tvrdí, že Komise v žalobě změnila předmět vytýkaných skutečností oproti postupu před zahájením soudního řízení. V tomto ohledu tvrdí, že ve fázi odůvodněného stanoviska a výzvy se vytýkané skutečnosti týkaly pouze názvu povolání „praktická sestra“ stanoveného českým právem, který údajně způsoboval nebezpečí záměny s povoláním všeobecná sestra, jež odpovídá povolání „zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči“ uvedenému ve směrnici 2005/36. Z toho dovozuje, že uvedené vytýkané skutečnosti se liší od žalobního důvodu, neboť ten se již týká přesného rozsahu činností praktických sester.

109.

Zatřetí nebyl čtvrtý žalobní důvod formulován uceleně a přesně, zejména vzhledem k tomu, že Komise v bodě 115 žaloby shrnuje analýzu tohoto žalobního důvodu pouze odkazem na název povolání praktická sestra, aniž zmiňuje otázku týkající se překrývání činností těchto povolání.

110.

Komise má za to, že uvedený žalobní důvod je přípustný.

111.

Pokud jde o první námitku nepřípustnosti, má Komise za to, že neuvedení vytýkaných skutečností ve výroku odůvodněného stanoviska, které kvalifikuje jako „administrativní chybu“, nemělo vliv na právo České republiky na obhajobu, jelikož se k těmto skutečnostem vyjádřila.

112.

Pokud jde o druhou a třetí námitku nepřípustnosti, Komise tvrdí, že nezměnila ani nerozšířila předmět uvedených vytýkaných skutečností, jak jsou vymezeny v odůvodněném stanovisku, neboť již ve výzvě se dovolávala porušení povinnosti uvedené v čl. 21 odst. 6 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2005/36. Připomíná, že ve fázi před zahájením soudního řízení uvedla, že tato směrnice nebrání tomu, aby určité činnosti zastávané v rámci povolání zdravotní sestry vykonávaly i jiné méně kvalifikované osoby, ale že by neměly existovat žádné nejasnosti, pokud jde o různé úrovně vzdělávání a kompetencí dotyčných odborníků.

113.

Kromě toho české orgány ve své odpovědi poukázaly na rozdíly mezi činnostmi zastávanými v rámci povolání „všeobecná sestra“ a „praktická sestra“, a správně tedy pochopily, že jim Komise vytýká jejich koexistenci.

114.

Jak jsem již uvedl, Soudní dvůr ustáleným způsobem judikuje, že odůvodněné stanovisko a žaloba Komise musí být založeny na stejných vytýkaných skutečnostech, jako byly skutečnosti vytýkané ve výzvě, kterou se zahajuje postup před zahájením soudního řízení. I když takový požadavek nemůže vést až k vyžadování dokonalé shody v jejich formulaci, nic to nemění na tom, že předmět sporu nemůže být v průběhu soudního řízení rozšířen nebo změněn ( 41 ).

115.

V tomto případě je z výzvy ( 42 ) a z odůvodněného stanoviska ( 43 ) zřejmé, že Komise ve fázi před zahájením soudního řízení uvedla, že české právo upravuje povolání „všeobecná sestra“, jehož představitelé mohou používat profesní označení „zdravotní sestra a ošetřovatel odpovědní za všeobecnou péči“, jak je definováno ve směrnici 2005/36. Komise uvedla, že české právo rovněž zavedlo povolání „praktická sestra“ a přístup k tomuto profesnímu označení vyžaduje odbornou přípravu, jejíž úroveň nesplňuje minimální požadavky stanovené v čl. 31 odst. 3 této směrnice. Komise tvrdila, že výrazy „všeobecná“ a „praktická“ vyvolávají u pacientů a odborníků z členských států nebezpečí záměny mezi těmito dvěma povoláními. Vyvodila z toho, že je nezbytné změnit profesní označení „praktická sestra“ doplněním slova „asistent“, jakož i podmínky odborné přípravy na toto povolání.

116.

Ve fázi soudního řízení Komise tvrdí, že její žalobní důvod vychází především z okolnosti, že činnosti vykonávané v obou povoláních „všeobecná sestra“ a „praktická sestra“ jsou do značné míry velmi úzce srovnatelné, takže Česká republika nebyla oprávněna vytvořit paralelní povolání, aniž by tak zpochybnila účinnost směrnice 2005/36 a obešla její požadavky. Na podporu této argumentace Komise provádí podrobnou srovnávací analýzu činností zastávaných v rámci každého z těchto povolání.

117.

Z toho vyplývá, že i když žalobní důvod směřuje k totožnému konstatování porušení čl. 21 odst. 6 a čl. 31 odst. 3 směrnice 2005/36, týká se již v podstatě přesné povahy činností praktických sester a důkladného posouzení jejich srovnatelnosti s činnostmi všeobecných sester, zatímco výzva a odůvodněné stanovisko se týkaly nebezpečí záměny vyvolaného označením těchto dvou povolání.

118.

Komise se tímto podle mého názoru neomezila na upřesnění těchto vytýkaných skutečností, ale podstatně změnila jejich předmět tím, že přenesla diskusi na otázku, která nebyla mezi účastnicemi řízení projednána během postupu před zahájením soudního řízení. Za těchto podmínek se jeví, že Česká republika byla zbavena možnosti účinně se proti žalobnímu důvodu uplatněnému Komisí bránit.

119.

Navíc je třeba poznamenat, že žalobní důvod je velmi technické povahy, jelikož zahrnuje důkladné posouzení činností zastávaných v rámci povolání „všeobecná sestra“ a „praktická sestra“. Domnívám se však, že jelikož tato otázka nebyla během postupu před zahájením soudního řízení projednána, Soudní dvůr nebude mít k dispozici informace, které by mu umožnily rozhodnout s plnou znalostí věci.

120.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil čtvrtý žalobní důvod za nepřípustný.

121.

Jak jsem vysvětlil, vada v postupu brání věcnému posouzení tohoto žalobního důvodu. Za těchto podmínek nepovažuji za možné vyslovit se k jeho opodstatněnosti.

122.

Česká republika na podporu své námitky nepřípustnosti tvrdí, že Komise neuvedla uceleně a přesně, o jaké porušení unijního práva se jedná.

123.

Komise konkrétně v odůvodněném stanovisku jasně neoznačila ustanovení českého práva, která jsou podle ní v rozporu s čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, ani co přesně má nesplnění povinnosti, které České republice vytýká, zahrnovat.

124.

Kromě toho ani samotná žaloba neumožňuje přesně vymezit rozsah nesplnění povinnosti, jelikož se někdy týká čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 jako celku a někdy pouze písmen c), e) a f) tohoto ustanovení.

125.

Komise se navíc ve fázi žaloby již nedovolává ustanovení českého práva, která uvedla ve výzvě, a již odkazuje na jiná ustanovení českého práva. Česká republika z toho vyvozuje, že Komise rozšířila předmět vytýkaných skutečností.

126.

Komise má za to, že pátý žalobní důvod je přípustný.

127.

Tvrdí, že již od výzvy vytýkala České republice nedostatečné provedení čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 a že na vyhlášku č. 187/2009 Sb. ( 44 ) poukazovala z toho důvodu, že neprovádí určité povinnosti vyplývající z unijního práva, a nikoli z důvodu, že unijní právo porušuje. Podle ní tedy není rozhodující, že tento předpis již není v žalobě citován.

128.

V odůvodněném stanovisku pak s ohledem na vyjádření k výzvě zaslané Českou republikou odkázala na zákon č. 95/2004 Sb.

129.

Komise dodává, že v návaznosti na vyjádření tohoto členského státu k výzvě nakonec v odůvodněném stanovisku omezila rozsah vytýkaných skutečností na čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36 a že takový je rovněž rozsah pátého žalobního důvodu.

130.

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vycházející ze změny předmětu sporu, konstatuji, že Komise ve výzvě ( 45 ) uvedla, že české právo, konkrétně § 4 odst. 2 vyhlášky č. 187/2009 Sb., neprovádí čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, jelikož nezmiňuje činnosti uvedené v písmenech c), f) a h) až j) tohoto ustanovení a zmiňuje pouze část činností uvedených v písm. e) uvedeného ustanovení.

131.

Česká republika ve svém vyjádření k výzvě ( 46 ) uvedla, že § 4 odst. 2 vyhlášky č. 187/2009 Sb. upravuje minimální požadavky k získání odborné způsobilosti k výkonu povolání farmaceuta. Dodala, že § 10 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb. upravuje činnosti, které je farmaceut oprávněn vykonávat samostatně.

132.

V odůvodněném stanovisku ( 47 ) Komise prostudovala příslušná ustanovení těchto dvou právních předpisů a uvedla, že české právo podmiňuje samostatný výkon činností farmaceuta uvedených v čl. 45 odst. 2 písm. c) a f) směrnice 2005/36 a části činností uvedených v čl. 45 odst. 2 písm. e) této směrnice získáním doplňkového specializačního vzdělání. Z toho vyvodila, že Česká republika tím, že tyto činnosti nezařadila mezi činnosti, které může vykonávat farmaceut se základní odbornou přípravou, nesplnila své povinnosti vyplývající z tohoto článku. Tato argumentace byla následně převzata a rozvinuta v žalobě.

133.

Z těchto skutečností vyplývá, že Komise již ve výzvě namítala, že české právo nezaručuje farmaceutům přístup k některým činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36. Následně Komise v odůvodněném stanovisku a v žalobě rozvedla tyto vytýkané skutečnosti s ohledem na ustanovení vnitrostátního práva, jež Česká republika cituje ve svém vyjádření k výzvě. Mám za to, že odvoláním se na nová ustanovení českého práva Komise nerozšířila vytýkané skutečnosti, jak jsou uvedeny ve výzvě, ale upřesnila jejich předmět v rámci kontradiktorního projednání, které je s řádným průběhem kontradiktorního řízení neodmyslitelně spjato.

134.

Mám rovněž za to, že Komisi nelze vytýkat ani to, že jak ve fázi postupu před zahájením soudního řízení, tak v rámci soudního řízení neuvedla vytýkané skutečnosti přesným a uceleným způsobem. Z výše uvedených úvah totiž vyplývá, že jak v odůvodněném stanovisku, tak v žalobě Komise uvedla důvody, proč má za to, že ustanovení českého práva, která přesně označila, porušují povinnosti vyplývající z čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36.

135.

Za těchto podmínek docházím k závěru, že tvrzení České republiky o nepřípustnosti pátého žalobního důvodu není opodstatněné.

136.

Komise uvádí, že čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 vyžaduje, aby členské státy zaručily farmaceutům, kteří splňují základní podmínky odborné kvalifikace stanovené v článku 44 této směrnice, přístup k činnostem uvedeným v jejím čl. 45 odst. 2, s jedinou výhradou spočívající v případném splnění požadavku doplnit si odborné zkušenosti. Z toho vyplývá, že členský stát nemůže uložit jiné omezení výkonu těchto činností než omezení týkající se tohoto požadavku doplnit si odborné zkušenosti.

137.

Komise tvrdí, že Česká republika neprovedla toto ustanovení pro některé z činností uvedených v čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 tím, že samostatný výkon těchto činností podmínila další specializovanou kvalifikací. Konkrétně pak Komise zejména uvádí, že ustanovení českého zákona obsažená v § 11 odst. 7 až 11 zákona č. 95/2004 Sb. ukládají povinnost získat dodatečné specializační vzdělání pro samostatný výkon následujících činností:

138.

Komise rovněž poznamenává, že z § 11 odst. 12 tohoto zákona vyplývá, že před získáním těchto specializovaných způsobilostí může farmaceut vykonávat činnosti uvedené v odstavcích 7 až 11 tohoto ustanovení pouze pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka s příslušnou specializovanou způsobilostí.

139.

Podle Komise uvedené činnosti odpovídají činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36.

140.

Komise tvrdí, že podmínky týkající se dodatečného specializačního vzdělání nebo odborného dohledu stanovené českým právem nejsou v souladu s cílem a systematikou oddílu 7 směrnice 2005/36 nadepsaného „Farmaceuti“. Domnívá se totiž, že farmaceuti, jejichž odborná příprava splňuje minimální harmonizační podmínky, musí být schopni vykonávat všechny činnosti uvedené v čl. 45 odst. 2 této směrnice, s jedinou výhradou spočívající v případném doplnění si odborných zkušeností. Vyvozuje z toho, že dodatečná omezení uložená českým právem představují porušení tohoto článku, jakož i překážku volného pohybu.

141.

Česká republika má za to, že tento žalobní důvod není opodstatněný.

142.

Zaprvé tvrdí, že čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 nedopadá na činnosti, pro které české právo vyžaduje specializovanou způsobilost farmaceutů. Tvrdí, že unijní normotvůrce tím, že v tomto ustanovení použil výraz „alespoň“, připustil, že mohou existovat další činnosti, které budou vyžadovat zvláštní specializaci a ke kterým nemohou mít přístup farmaceuti se základní kvalifikací ve smyslu směrnice 2005/36. Poukazuje na to, že ve vysoce specializovaných oblastech farmacie by nedostatek zkušeností a absence odborného dohledu mohly mít dalekosáhlé důsledky pro život a zdraví většího počtu lidí.

143.

Česká republika má za to, že činnosti uvedené v § 11 odst. 7 až 11 zákona č. 95/2004 Sb., které podrobně popisuje, spadají do této kategorie a neodpovídají „běžným“ činnostem uvedeným v čl. 45 odst. 2 písm. c), e) a f) směrnice 2005/36.

144.

Zadruhé Česká republika tvrdí, že se tyto specializované způsobilosti týkají pouze samostatného výkonu dotčených činností a podle § 11 odst. 12 zákona č. 95/2004 Sb. může každý farmaceut vykonávat všechny činnosti, pro které je nezbytná specializovaná způsobilost, pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka s příslušnou specializovanou způsobilostí. Takový přístup je přitom plně v souladu s čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, jelikož toto ustanovení pouze vyžaduje, aby absolventi odborné přípravy farmaceuta měli přístup k určitým činnostem a k jejich výkonu. Toto ustanovení naproti tomu nevyžaduje, aby činnosti, na které se vztahuje, byly nutně vykonávány samostatně.

145.

Zatřetí Česká republika uvádí, že podle čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36 mohou členské státy pro umožnění přístupu k určitým činnostem farmaceuta vyžadovat doplnění odborných zkušeností. V tomto ohledu poznamenává, že podle § 11 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. lze dotčené specializované způsobilosti získat buď specializačním vzděláváním, nebo doplňující odbornou praxí. Z toho vyvozuje, že toto ustanovení ponechává volbu mezi dvěma metodami nabývání specializované způsobilosti, takže farmaceut není povinen absolvovat specializační vzdělávání, aby mohl vykonávat činnosti vyžadující specializovanou způsobilost.

146.

Na úvod je třeba poznamenat, že kapitola III hlavy III směrnice 2005/36 zavádí systém automatického vzájemného uznávání, který se vztahuje na sedm povolání, včetně povolání farmaceuta ( 48 ). Tento systém je na jedné straně založen na vymezení minimálních požadavků na odbornou přípravu, které musí splňovat všechny členské státy, a na druhé straně na automatickém uznávání všech diplomů, které tyto požadavky splňují.

147.

V tomto rámci články 44 a 45 ( 49 ) této směrnice vymezují standardy odborné přípravy platné pro farmaceuty a činnosti, které mohou na základě této kvalifikace vykonávat. Konkrétně čl. 45 odst. 2 uvedené směrnice stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby držitelé dokladu o vysokoškolském vzdělání ve farmacii nebo vzdělání, které je uznáváno jako rovnocenné vysokoškolskému vzdělání ve farmacii, vyhovujícího podmínkám stanoveným v článku 44 měli právo na přístup alespoň k těmto činnostem a na výkon těchto činností, s výhradou případného uložení povinnosti doplnit si odborné zkušenosti“. Tyto činnosti zahrnují v písm. c) tohoto ustanovení testování léčiv v laboratoři pro zkoušení léčiv, v písm. e) zásobování, přípravu, testování, skladování, distribuci a výdej bezpečných a účinných léčiv požadované kvality v lékárnách pro veřejnost ( 50 ) a v písm. f) přípravu, testování, skladování, distribuci a výdej bezpečných a účinných léčiv požadované kvality v nemocnicích.

148.

V projednávaném případě § 11 zákona č. 95/2004 Sb. podmiňuje samostatný výkon určitých činností farmaceuta získáním specializované způsobilosti, takže před jejím získáním může farmaceut vykonávat tyto činnosti pouze pod odborným dohledem zdravotnického pracovníka s příslušnou specializovanou způsobilostí.

149.

Za účelem posouzení opodstatněnosti tohoto žalobního důvodu je třeba zaprvé ověřit, zda je podmínka týkající se získání specializované způsobilosti požadovaná českým právem v souladu s ustanoveními čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, který členským státům umožňuje podmínit přístup k činnostem v oblasti farmacie pouze doplněním odborných zkušeností.

150.

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 3 písm. f) směrnice 2005/36 se „odbornou praxí“ rozumí skutečný a dovolený výkon dotyčného povolání v členském státě ( 51 ). Podle mého názoru je z této definice zřejmé, že tato praxe musí být konkrétní a reálná, aby farmaceut po jejím ukončení mohl vykonávat danou činnost.

151.

Jak dále vyplývá ze znění čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, uvedená praxe může být pouze doplňkem k odborné přípravě, která byla předtím získána farmaceutem za podmínek vyžadovaných touto směrnicí. Členský stát totiž nemůže, aniž by obešel systém vzájemného uznávání kvalifikací, jímž se povolání farmaceuta řídí, vyžadovat odbornou praxi, která má ve skutečnosti povahu dalšího vzdělávání vedoucího k získání diplomu.

152.

Podotýkám přitom, že podle § 11 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb. se specializovaná způsobilost farmaceuta získává buď úspěšným ukončením specializačního vzdělávání atestační zkouškou, nebo absolvováním doplňující odborné praxe.

153.

První podmínka spočívající v úspěšném ukončení specializačního vzdělávání zjevně neodpovídá definici „doplnění odborných zkušeností“, kterou navrhuji Soudnímu dvoru.

154.

Pokud jde o druhou z těchto podmínek, mám za to, že navzdory svému názvu ani ona této definici neodpovídá. V této souvislosti podotýkám, že podle § 11 zákona č. 95/2004 Sb. ( 52 ) musí být žádost o zařazení do doplňující odborné praxe podána akreditovanému zařízení a že na konci této odborné přípravy doložené potvrzením vydává ministerstvo diplom o získané specializované způsobilosti. Mám za to, že vzhledem k těmto podmínkám je třeba doplňující odbornou praxi, jak je upravena českým právem, považovat za dodatečné specializační vzdělání.

155.

Toto konstatování však samo o sobě nestačí k prokázání opodstatněnosti žalobního důvodu vzneseného Komisí.

156.

Zadruhé je totiž nutné určit, v jakém rozsahu je hostitelský členský stát oprávněn uložit u některých profesních činností farmaceutů získání specializované způsobilosti, která jde nad rámec požadavku na doplnění odborných zkušeností ve smyslu čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36.

157.

V tomto ohledu mám za to, že gramatická analýza tohoto ustanovení poskytuje užitečný výkladový prvek. Z jeho znění totiž vyplývá, že pokud farmaceuti splňují požadavky na odbornou přípravu vyžadované směrnicí 2005/36, musí mít právo na přístup alespoň k činnostem vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Mám za to, že z použití výrazu „alespoň“ jednoznačně vyplývá, že čl. 45 odst. 2 této směrnice pouze ukládá členským státům, aby zaručily přístup k činnostem, na které se vztahuje, s výhradou případného doplnění odborných zkušeností ( 53 ). Z toho korelativně vyplývá, že tyto státy mají úplnou volnost v tom, aby přístup k dalším činnostem, které nejsou uvedeny v tomto ustanovení ( 54 ), podmínily přísnějšími požadavky na odbornou přípravu.

158.

Takový výklad je ostatně potvrzen zněním bodu 25 odůvodnění směrnice 2005/36, z něhož vyplývá, že nad rámec minimálního rozsahu činností, k nimž musí mít přístup farmaceuti, kteří splňují podmínky základní odborné přípravy, mají členské státy i nadále možnost stanovit podmínky další odborné přípravy pro přístup k činnostem, které nespadají do tohoto minimálního rozsahu ( 55 ).

159.

Dále podotýkám, že bod 44 odůvodnění této směrnice uvádí, že „[t]outo směrnicí nejsou dotčena opatření nezbytná k zajištění vysoké úrovně ochrany zdraví a spotřebitelů“. Mám za to, že tato formulace odráží vůli unijního normotvůrce ponechat členským státům možnost uložit za účelem dosažení tohoto cíle povinnost získat specializační vzdělání pro určité činnosti vyžadující vysoký stupeň odborných znalostí.

160.

Právě ve světle těchto výkladových prvků je třeba ověřit, zda činnosti, pro které česká právní úprava vyžaduje získání specializované způsobilosti, spadají do působnosti čl. 45 odst. 2 písm. c), zčásti písm. e) a písm. f) směrnice 2005/36.

161.

Pokud jde zaprvé o obor laboratorní a vyšetřovací metody ve zdravotnictví, který je uveden v § 11 odst. 7 zákona č. 95/2004 Sb., podotýkám, že čl. 45 odst. 2 písm. c) směrnice 2005/36, o který se Komise opírá, se týká testování léčiv v laboratoři pro zkoušení léčiv. Jak z názvu tohoto oboru, tak z vysvětlení poskytnutých Českou republikou přitom vyplývá, že předmětem těchto metod jsou techniky týkající se laboratorních vyšetření. Vzhledem k tomu, že se tento obor liší od testování léčiv v laboratoři pro zkoušení léčiv, nespadá podle mého názoru do minimálního rozsahu činností stanoveného v čl. 45 odst. 2 této směrnice.

162.

Pokud jde zadruhé o obor klinická farmacie, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora musí Komise prokázat tvrzené nesplnění povinnosti a předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby mohl ověřit, zda k tomuto nesplnění povinnosti došlo, a nesmí se přitom opírat o pouhé domněnky ( 56 ). V projednávaném případě je třeba konstatovat, že Komise nevysvětluje, jak tento obor spadá pod některou z činností uvedených v čl. 45 odst. 2 směrnice 2005/36, a pouze tvrdí, že argumenty České republiky se nezakládají na žádném relevantním odkazu na českou právní úpravu. Z toho vyplývá, že existence uvedeného nesplnění povinnosti není právně dostačujícím způsobem prokázána.

163.

Pokud jde zatřetí o obory nemocniční lékárenství, farmaceutická technologie a radiofarmaka, podotýkám, že podle § 11 odst. 10 a 11 zákona č. 95/2004 Sb. jsou tyto činnosti spojeny s přípravou zvlášť náročných lékových forem, jimiž se ve smyslu tohoto zákona rozumí sterilní léčivé přípravky určené k parenterální aplikaci připravované na odborných pracovištích lékáren. Podle mého názoru nelze takové činnosti stavět na roveň přípravě bezpečných a účinných léčiv požadované kvality v nemocnicích, aniž by byl čl. 45 odst. 2 písm. f) směrnice 2005/36 ( 57 ) vykládán příliš široce. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, totiž nepovažuji okolnost, že toto písmeno nerozlišuje podle stupně složitosti léčiv připravovaných v nemocnicích, za určující výkladové kritérium. V souladu s logikou, kterou Soudnímu dvoru navrhuji, se naopak domnívám, že tento rozdíl plně odůvodňuje, aby příprava lékových forem, které s ohledem na svou definici vyžadují vysokou úroveň odbornosti, nebyla zahrnuta do minimálního rozsahu činností stanoveného v čl. 45 odst. 2 uvedené směrnice.

164.

Pokud jde začtvrté o obor praktické lékárenství, je třeba odkázat na znění § 11 odst. 8 zákona č. 95/2004 Sb., podle kterého je získání specializované způsobilosti v tomto oboru podmínkou pro samostatný výkon činnosti při vedení lékárny. Je přitom nesporné, že zásobování a distribuce léčiv v lékárnách pro veřejnost, jak je uvedeno v čl. 45 odst. 2 písm. e) směrnice 2005/36, nutně předpokládají výkon činnosti při vedení lékárny a představují podstatnou součást této činnosti. Za těchto okolností se domnívám, že uvedený obor, který je rovněž součástí běžného výkonu povolání farmaceuta, spadá do rámce činností uvedených v článku 45 této směrnice.

165.

Ze všech výše uvedených důvodů navrhuji vyhovět pátému žalobnímu důvodu pouze v tomto posledním bodě.

166.

Analýza žaloby mě vede k závěru, že první žalobní důvod a zčásti pátý žalobní důvod jsou opodstatněné. Ve zbývající části je třeba žalobu zamítnout.

167.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr o prvním, druhém, čtvrtém a pátém žalobním důvodu rozhodl následovně: