1)

V takové situaci, jako je situace v projednávané věci, kdy jsou v rozhodnutí o navrácení uvedeny tři možné země návratu a kdy v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí nebylo (přinejmenším zatím) jisté, do které země se cizinec vrátí, je třeba v okamžiku přijetí rozhodnutí o navrácení provést posouzení s ohledem na zásadu nenavracení? Může o tom soud rozhodující o zajištění rozhodnout z úřední povinnosti jakožto o konkrétním požadavku rozhodnutí o navrácení, i když u tohoto soudu nebyla proti tomuto rozhodnutí podána žaloba?

2)

V takové situaci, jako je situace v projednávané věci, kdy jsou v rozhodnutí o navrácení uvedeny tři možné země návratu a kdy v okamžiku zajištění nebylo (přinejmenším zatím) jisté, do které země se cizinec musí vrátit, je třeba v okamžiku přijetí zajišťovacího opatření provést posouzení s ohledem na zásadu nenavracení, a to s vědomím toho, že zajištění slouží k návratu tohoto cizince, včetně toho, že je zajištěna jeho přítomnost za účelem určení jeho státní příslušnosti nebo původu, a tedy země, do které by se měl vrátit? Pokud ano, musí se posouzení s ohledem na zásadu nenavracení týkat všech možných zemí návratu, které jsou uvedeny v rozhodnutí o navrácení?

3)

Jsou-li odpovědi na otázky 1 a 2 záporné, může být posouzení s ohledem na zásadu nenavracení v takové situaci, jako je situace v projednávaném případu, odloženo, než bude jasné, do které země se cizinec musí vrátit, a to například proto, že jeho státní příslušnost byla potvrzena orgány této země, nebo proto, že cizinec svou státní příslušnost prokázal sám?