1.

Může soud z čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU (2) případně ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie resp. jiným ustanovením nebo zásadou unijního práva dovodit svou pravomoc samostatně posoudit hodnověrnost odůvodnění žádosti o azyl a svým posouzením nahradit posouzení Ministra?

2.

Může soud z některého z výše uvedených ustanovení dovodit pravomoc meritorně a s konečnou platností rozhodnout o žádosti o mezinárodní ochranu na základě těch částí odůvodnění žádosti o azyl, které Ministr považoval za hodnověrné, a - v případě kladné odpovědi na první otázku - těch částí odůvodnění, které soud navíc považuje za hodnověrné? Může přitom soud nahradit posouzení ministra svým vlastním posouzením opodstatněnosti obav z pronásledování nebo skutečného rizika nebezpečné újmy, zejména má-li soud za to, že je s ohledem na známé, veřejně dostupné informace o dotčené zemi dostatečně informován, aby mohl takové posouzení provést?

3.

Může vnitrostátní judikatura, například na základě procesní autonomie, omezit pravomoci uvedené v první a druhé otázce v tom smyslu, že tyto pravomoci přesto přísluší výlučně ministrovi?

4.

Může soud informace, které byly uvedeny v rámci řízení o žalobě, ve správním řízení však nebyly známy, zohlednit při posuzování otázky, zda má soud dostatek informací pro rozhodnutí ve věci samé? Je přitom relevantní, zda měli účastníci řízení možnost se písemně nebo během jednání obsáhle vyjádřit ke skutkovému stavu?

5.

Musí být jako „oprávněné obavy“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2011/95 (3) chápána situace, ve které existuje přiměřená míra pravděpodobnosti, že žadatel o azyl bude v případě návratu pronásledován? Musí být tato přiměřená míra pravděpodobnosti konkretizována podle kritéria „uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka“, podle něhož rozhoduje, zda z pohledu uvážlivého a rozumně uvažujícího člověka v situaci žadatele o azyl lze po zvážení všech známých okolností považovat návrat do země původu za nepřijatelný? Pokud tomu tak není, jaké kritérium je pak třeba použít?