–

za XM: N. H. Baydakov a P. K. Penevilova, advokati,

–

za francouzskou vládu: B. Dourthe a M. Guiresse, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: H. Leupold, J. Vondung a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení vedeného v Bulharsku ve věci výkonu evropského zatýkacího rozkazu, který vydaly francouzské justiční orgány na bulharského státního příslušníka XM, a o jeho předání za účelem trestního stíhání proti němu.

3

Bod 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 uvádí:

„Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.“

4

Článek 1 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

[…]“

5

Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„Justiční orgán členského státu, který má vykonat zatýkací rozkaz (dále jen ‚vykonávající justiční orgán‘), odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz v těchto případech:

[…]“

6

Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu“, stanoví:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:

[…]

7

Zákon o vydávání a evropském zatýkacím rozkazu (zakon za ekstradicjata i evropejskata zapoved za arest) ze dne 3. června 2005 (DV č. 46/05), ve znění použitelném na skutečnosti v původním řízení (dále jen „ZEEZA“), provádí rámcové rozhodnutí 2002/584 do bulharského práva.

8

Článek 40 ZEEZA, nadepsaný „Důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“, v odst. 1 bodě 5 stanoví:

„1.   Krajský soud může výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout, pokud:

[…]

9

Ustanovení čl. 44 odst. 7 a 12 ZEEZA zní:

„7.   Soud o předání vyžádané osoby nebo o odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu rozhodne bez zbytečného prodlení. Ve všech případech, kdy soud připustí výkon evropského zatýkacího rozkazu, přijme opatření spojené se zbavením osobní svobody vyžádané osoby až do jejího skutečného předání do vystavujícího státu.

[…]

12.   Proti rozhodnutí krajského soudu lze podat opravný prostředek k příslušnému odvolacímu soudu, jehož rozhodnutí je konečné.“

10

Dne 18. září 2025 vydal místopředseda soudu prvního stupně v Marseille (tribunal judiciaire de Marseille, Francie) pověřený vyšetřováním evropský zatýkací rozkaz na XM s cílem zahájit proti němu trestní stíhání a dosáhnout jeho předání pro šest trestných činů, kterých se měl údajně dopustit, a sice pro podvod spáchaný v organizované skupině, podplácení spočívající v nabídnutí výhody účastníkovi sportovní události, na kterou se sází, za účelem pozměnění obvyklého a spravedlivého průběhu, přechovávání věci pocházející ze zločinů v organizované skupině, rozsáhlé praní peněz spočívající v pomoci v organizované skupině při klamném prokazování původu věcí nebo příjmů pachatele zločinů, rozsáhlé praní peněz spočívající v pomoci v organizované skupině při investiční operaci, zakrytí nebo převodu výnosů ze zločinů, a konečně účast na organizované zločinecké skupině za účelem přípravy zločinů.

11

Tyto trestné činy byly údajně spáchány v letech 2018 až 2024 v rámci systému manipulace s tenisovými zápasy na území několika států, včetně Francouzské republiky a Bulharské republiky.

12

Rozhodnutím ze dne 20. října 2025 Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko), který rozhodoval v prvním stupni, nařídil výkon tohoto evropského zatýkacího rozkazu a vzetí XM do vazby až do jeho skutečného předání francouzským orgánům.

13

XM podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k Odvolacímu soudu v Sofii (Apelativen sad – Sofia, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, s tím, že výkon uvedeného evropského zatýkacího rozkazu je nutné odmítnout, protože tvrzené trestné činy byly zčásti spáchány na bulharském území. XM tak musí být stíhán na základě bulharského trestního zákoníku, který se použije na všechny trestné činy spáchané v tuzemsku a na činy spáchané bulharskými státními příslušníky v zahraničí.

14

Tento opravný prostředek nemá odkladný účinek, pokud jde o vzetí XM do vazby, a ten tak zůstává zbaven osobní svobody. Kromě toho ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že bulharské soudní orgány ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ještě nezahájily trestní stíhání XM pro tyto trestné činy.

15

Předkládající soud uvádí, že v Bulharsku existují v podstatě dva rozdílné směry judikatury ohledně otázky, zda okolnost, že trestný čin, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz, byl zcela nebo zčásti spáchán na území Bulharské republiky, představuje sama o sobě důvod pro odmítnutí výkonu tohoto evropského zatýkacího rozkazu.

16

Podle prvního z uvedených směrů nemůže taková okolnost sama o sobě odůvodnit odmítnutí výkonu. Předkládajícímu soudu by tedy příslušelo, aby provedl celkové posouzení s přihlédnutím zejména k přeshraniční povaze dotčeného trestného činu, k tomu, že ve vykonávajícím členském státě neprobíhá trestní stíhání, k místu, kde byl dotyčný trestný čin dokonán a kde vznikla újma obětem, jakož i k cíli zajistit účinnost trestního vyšetřování a zabránit riziku beztrestnosti.

17

Naproti tomu podle druhého směru judikatury musí být okolnost, že trestný čin, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz, byl spáchán zcela nebo zčásti na území Bulharské republiky, považována za dostatečný důvod pro odmítnutí výkonu, jelikož bulharský trestní zákoník se použije na všechny trestné činy spáchané na území tohoto členského státu, aniž by byla stanovena jakákoli výjimka, a to i v případě existence aktů mezinárodního práva nebo smluv ratifikovaných Bulharskou republikou.

18

Předkládající soud uvádí, že tento rozpor ve vnitrostátní judikatuře týkající se výkladu ustanovení provádějících rámcové rozhodnutí 2002/584 nelze překonat rozhodnutím Nejvyššího kasačního soudu (Varhoven kasacionen sad, Bulharsko), jelikož podle čl. 44 odst. 12 ZEEZA jsou rozhodnutí odvolacích soudů v této oblasti konečná.

19

Předkládající soud má tedy za to, že rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce umožní překonat tento rozpor v judikatuře, který se bezprostředně dotýká účinného a správného uplatňování unijního práva.

20

Za těchto podmínek se Odvolací soud v Sofii (Apelativen sad – Sofia) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je judikatura vykonávajícího státu, podle níž skutečnost, že trestný čin, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz, byl spáchán zcela nebo zčásti na území Bulharské republiky jakožto vykonávajícího státu, představuje dostatečný a samostatný důvod k odmítnutí výkonu vydaného evropského zatýkacího rozkazu s ohledem na územní pravomoc Bulharské republiky k zahájení trestního stíhání pro týž trestný čin, v souladu s ustanoveními čl. 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí [2002/584]?“

21

Předkládající soud požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

22

Z těchto ustanovení vyplývá, že použití tohoto řízení podléhá dvěma kumulativním podmínkám. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí vznášet otázky výkladu týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který je předmětem hlavy V třetí části Smlouvy o FEU. Kromě toho se okolnosti sporu v původním řízení, jak jsou popsány předkládajícím soudem, musí vyznačovat existencí naléhavé situace.

23

Pokud jde o první podmínku, je třeba uvést, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584, což je předpis spadající do hlavy V části třetí Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato žádost tedy může být projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce.

24

Pokud jde o druhou podmínku, ta je splněna zejména tehdy, když je osoba dotčená ve věci v původním řízení v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání v zařízení pro zajištění závisí na řešení sporu v původním řízení, přičemž je nutné upřesnit, že situaci dotčené osoby je zapotřebí posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (rozsudek ze dne 4. září 2025, Adrar, C‑313/25 PPU, EU:C:2025:647, bod 34 a citovaná judikatura).

25

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí zaprvé vyplývá, že Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) rozhodnutím ze dne 20. října 2025, kterým se povoluje výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného francouzskými orgány, vzal XM do vazby za účelem jeho předání francouzským orgánům. Předkládající soud upřesňuje, že odvolání podané proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek, a XM byl v důsledku této skutečnosti ke dni předkládacího rozhodnutí zbaven osobní svobody.

26

Zadruhé cílem otázky položené předkládajícím soudem je určit, zda čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je povinen odmítnout výkon tohoto evropského zatýkacího rozkazu již z pouhého důvodu, že trestný čin byl zcela nebo zčásti spáchán na území vykonávajícího členského státu. Ponechání XM ve vazbě by tak záviselo na výsledku původního řízení.

27

Za těchto podmínek čtvrtý senát Soudního dvora dne 24. listopadu 2025 na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

28

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že brání judikatuře členského státu, podle níž skutečnost, že trestný čin, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, byl zcela nebo zčásti spáchán na území vykonávajícího členského státu, postačuje k odmítnutí výkonu tohoto rozkazu.

29

Úvodem je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení může vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, pokud se týká trestných činů, které byly podle práva vykonávajícího členského státu zcela nebo zčásti spáchány na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za takové považuje.

30

Je rovněž důležité připomenout, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení směřuje k usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Evropské unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy [rozsudek ze dne 21. prosince 2023, GN (Důvod odmítnutí založený na nejvlastnějším zájmu dítěte), C‑261/22, EU:C:2023:1017, bod 35 a citovaná judikatura].

31

V oblasti působnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 je zásada vzájemného uznávání, která představuje „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech, jak vyplývá zejména z bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, vyjádřena v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními uvedeného rámcového rozhodnutí [viz zejména rozsudky ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 38 a citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2023, GN (Důvod odmítnutí založený na nejvlastnějším zájmu dítěte), C‑261/22, EU:C:2023:1017, bod 36].

32

Z toho plyne, že vykonávající justiční orgány mohou odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz pouze z důvodů vycházejících z rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vykládá Soudní dvůr. A dále, zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně [rozsudek ze dne 21. prosince 2023, GN (Důvod odmítnutí založený na nejvlastnějším zájmu dítěte), C‑261/22, EU:C:2023:1017, bod 37 a citovaná judikatura].

33

V tomto smyslu rámcové rozhodnutí 2002/584 v článku 3 výslovně uvádí důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a v článcích 4 a 4a důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkaz [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 40 a citovaná judikatura].

34

Pokud jde o důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, vyjmenované v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení tohoto rámcového rozhodnutí mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy tak mohou, ale nemusí tyto důvody provést do svého vnitrostátního práva. Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 41 a citovaná judikatura].

35

Kromě toho je třeba poznamenat, že podle článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykonávající justiční orgán „může odmítnout“ výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodů vyjmenovaných v bodech 1 až 7 článku 4, k nimž patří zejména skutečnost, že se evropský zatýkací rozkaz týká trestných činů, které byly podle práva vykonávajícího členského státu zcela nebo zčásti spáchány na území vykonávajícího členského státu nebo na místě, které se za takové považuje.

36

Ze znění článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, a konkrétně z použití slovesa „moci“ ve spojení s infinitivem „odmítnout“, které se vztahuje k vykonávajícímu justičnímu orgánu, tak vyplývá, že sám tento orgán musí mít prostor pro uvážení, pokud jde o otázku, zda je třeba odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v tomto článku 4, či nikoli [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 43 a citovaná judikatura].

37

Z toho vyplývá, že pokud se členské státy rozhodnou pro provedení jednoho nebo více důvodů, pro které lze odmítnout výkon, stanovených v článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, nemohou stanovit, že justiční orgány musí odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, který formálně spadá do rozsahu uvedených důvodů, a že nemohou zohlednit okolnosti vlastní každému případu [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 44 a citovaná judikatura].

38

Tento výklad článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 je podpořen kontextem, do něhož je tento článek zasazen.

39

Na jedné straně v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 32 tohoto rozsudku musí být totiž důvody pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vykládány restriktivně. Vnitrostátní ustanovení nebo judikatura, které brání vykonávajícímu justičnímu orgánu ve výkonu diskreční pravomoci, již mu svěřuje článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, tedy pravomoci, aby s ohledem na okolnosti vlastní každému případu posoudil, zda jsou splněny podmínky pro odmítnutí předání, by přitom mělo za následek nahrazení této možnosti povinností odmítnout předání, čímž by se z výjimky, kterou představuje odmítnutí předání, činilo pravidlo [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, body 46 a 47].

40

Na druhé straně již Soudní dvůr rozhodl, že na základě srovnání znění článku 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, který stanoví, že vykonávající justiční orgán „může […] odmítnout“, a znění článku 3 rámcového rozhodnutí, který v souladu se svým názvem uvádí důvody pro „povinné odmítnutí výkonu“, na jejichž základě vykonávající justiční orgán „odmítne“ výkon evropského zatýkacího rozkazu, tento orgán nemá v oblasti článku 3 rámcového rozhodnutí žádný prostor pro uvážení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 48].

41

Tento výklad článku 4 je rovněž v souladu s cílem čl. 4 odst. 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584, který musí vykonávající soudní orgán při svém uvážení zohlednit [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR), C‑305/22, EU:C:2025:665, bod 44] a který v obecnější rovině zapadá mezi cíle tohoto rámcového rozhodnutí.

42

Unijní normotvůrce totiž sice uznal, že členské státy mohou stíhat pachatele trestných činů spáchaných na jejich území, avšak tím, že stanovil fakultativní povahu tohoto důvodu pro odmítnutí výkonu, zamýšlel umožnit, aby osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání a která může být stíhána jak vydávajícím, tak vykonávajícím justičním orgánem, byla stíhána tím justičním orgánem, který se nachází v nejvhodnějším postavení z hlediska řádného výkonu trestního soudnictví.

43

K dosažení takového cíle musí mít vykonávající justiční orgán prostor pro uvážení, který mu s ohledem na okolnosti věci umožní určit, zda existují objektivní skutečnosti, které mohou prokázat, že se v takovém postavení nachází, a tudíž na základě čl. 4 bodu 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 odůvodnit odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání a předání dotyčné osoby.

44

Kromě toho specifický cíl tohoto rámcového rozhodnutí, které v souladu s jeho čl. 1 odst. 1 umožňuje zatčení a předání vyžádané osoby tak, aby spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu), C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 39], je v obecnější rovině součástí cíle stanoveného v čl. 3 odst. 2 SEU, kterým je předcházení trestné činnosti a boj proti ní v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva, přičemž rámcové rozhodnutí 2002/584 toto ustanovení provádí tím, že brání riziku beztrestnosti pro ty, kdo se dopustili trestného činu. Dosažení těchto cílů by mohlo být ohroženo, pokud by vykonávající justiční orgán musel bez ohledu na okolnosti každého případu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního řízení a předání vyžádané osoby pouze z důvodu, že trestný čin, který je předmětem evropského zatýkacího rozkazu, byl zcela nebo zčásti spáchán na území vykonávajícího členského státu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. března 2021, JR (Zatýkací rozkaz – Odsouzení ve třetím státě, který je členem EHP), C‑488/19, EU:C:2021:206, bod 72, a ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 59].

45

Z toho vyplývá, že uplatnění tohoto důvodu pro odmítnutí výkonu musí být ponecháno na posouzení vykonávajícího justičního orgánu, který za tímto účelem musí mít prostor pro uvážení, který mu umožní přezkoumat všechny relevantní okolnosti projednávané věci, aby na základě objektivních faktorů určil, který z justičních orgánů, tedy vydávající, nebo vykonávající, má nejvhodnější postavení pro zajištění řádného výkonu trestního soudnictví, a tedy pro ochranu legitimního zájmu všech členských států na předcházení trestné činnosti v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Zásada ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 60].

46

To platí tím spíše, pokud k trestným činům, pro které byl evropský zatýkací rozkaz vydán, došlo v rámci složité mezinárodní zločinné organizace, a pokud tedy mohly být zčásti spáchány a vyvolat účinky na území několika členských států, zejména na území vydávajícího členského státu, ve kterém mohlo být proti dotyčné osobě zahájeno trestní stíhání.

47

Vykonávající justiční orgán tak musí při svém posouzení zohlednit okolnosti každého případu, jako je povaha a charakteristika dotčeného trestného činu, a zejména případně jeho mezinárodní rozměr nebo skutečnost, že byl spáchán v rámci mezinárodní zločinné organizace, místo, kde se újma způsobená tímto trestným činem projevila, místo, kde se nachází oběti, dostupnost a blízkost důkazů a svědků a stav trestního řízení ve vydávajícím členském státě a případně ve vykonávajícím členském státě.

48

Mezinárodní místní příslušnost v trestních věcech stanovená bulharským trestním právem, na kterou odkazují některá rozhodnutí bulharských odvolacích soudů uvedená předkládajícím soudem v jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, proto nemůže sama o sobě představovat dostatečný důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem trestního stíhání, a to tím spíše, že ze spisu předloženého Soudnímu dvoru a z jednání, které se před ním konalo, vyplývá, že bulharské justiční orgány nezahájily pro tytéž trestné činy proti dotyčné osobě trestní stíhání.

49

Konečně je třeba připomenout, že závazný charakter rámcového rozhodnutí 2002/584 znamená pro vnitrostátní orgány povinnost konformního výkladu jejich vnitrostátního práva ode dne uplynutí lhůty pro provedení tohoto rámcového rozhodnutí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. června 2022, Spetsializirana prokuratura (Informace o vnitrostátním rozhodnutí o zatčení), C‑105/21, EU:C:2022:511, bod 82 a citovaná judikatura].

50

V této souvislosti je nutno upřesnit, že z povinnosti konformního výkladu vyplývá povinnost vnitrostátních soudů, a to i těch rozhodujících v posledním stupni, změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C‑554/14, EU:C:2016:835, bod 67).

51

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že existuje vnitrostátní judikatura, podle níž může být bulharské právo vykládáno způsobem, který je v souladu s výsledkem sledovaným rámcovým rozhodnutím 2002/584.

52

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že brání judikatuře členského státu, podle níž skutečnost, že trestný čin, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, byl zcela nebo zčásti spáchán na území vykonávajícího členského státu, postačuje k odmítnutí výkonu tohoto rozkazu.

53

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 4 bod 7 písm. a) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání judikatuře členského státu, podle níž skutečnost, že trestný čin, pro který byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, byl zcela nebo zčásti spáchán na území vykonávajícího členského státu, postačuje k odmítnutí výkonu tohoto rozkazu.