–

za J. P.: M. Hostinský, advokát,

–

za Evropskou komisi: C. Auvret, J. Hradil a S. Noë, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, dále jen „nařízení Řím I“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností FIBO Markets LTD (dále jen „FIBO“) a J. P. týkajícího se jednak vyplacení zisku, o který J. P. podle svého názoru přišla z důvodu, že společnost FIBO provedla opožděně příkaz k nákupu zadaný v rámci finanční rozdílové smlouvy (financial contract for differences) (dále jen „CFD“), a jednak práva rozhodného pro smluvní závazkové vztahy mezi těmito stranami.

3

Body 7, 23, 25, 26, 28 a 30 odůvodnění nařízení Řím I uvádějí:

[...]

[...]

[...]

[...]

4

Článek 1 nařízení Řím I, nadepsaný „Věcná působnost“, v odst. 1 prvním pododstavci stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.“

5

Článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný „Spotřebitelské smlouvy“, stanoví:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚spotřebitel‘), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen ‚obchodník‘), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:

a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.

2.   Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila.

[...]

4.   Odstavce 1 a 2 se nepoužijí pro tyto smlouvy:

[...]

[...]“

6

Směrnice 2004/39 byla podle svého čl. 70 druhého pododstavce použitelná od 1. listopadu 2007. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (Úř. věst. 2014, L 173, s. 349) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1034 ze dne 23. června 2016 (Úř. věst. 2016, L 175, s. 8) zrušila směrnici 2004/39 s účinkem ode dne 3. ledna 2018 a stanovila, že odkazy na pojmy definované v posledně uvedené směrnici nebo na její články se považují za odkazy na odpovídající pojmy nebo odpovídající články směrnice 2014/65. Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu v původním řízení se však na tento spor nadále použije směrnice 2004/39.

7

Článek 4 směrnice 2004/39, nadepsaný „Definice“, v odstavci 1 stanovil:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]“

8

Oddíl C přílohy I směrnice 2004/39, nadepsaný „Finanční nástroje“, obsahoval seznam finančních nástrojů, na které se tato směrnice vztahovala a mezi nimiž byly v bodě 9 tohoto oddílu uvedeny CFD.

9

J. P. je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice. FIBO je společností založenou podle kyperského práva, která působí jako obchodník s cennými papíry a poskytuje své služby prostřednictvím internetu mimo jiné zákazníkům s bydlištěm v České republice.

10

Dne 2. října 2014 uzavřela J. P. se společností FIBO distančně rámcovou smlouvu nazvanou „Terms of Business“ (dále jen „rámcová smlouva“), jejímž účelem bylo umožnit J. P., aby uskutečňovala transakce na devizovém trhu zvaném „trh FOREX“, a to zadáváním příkazů k nákupu a prodeji základní měny, které měla provádět společnost FIBO prostřednictvím své on-line obchodní platformy. Podle článku 8.10 rámcové smlouvy si společnost FIBO vyhradila právo neuskutečnit v případě technického selhání této platformy transakci podle příkazu J. P., tedy neuzavřít příslušnou CFD, nebo tento příkaz případně provést za jiných podmínek, zejména za jiný kurz než za kurz uvedený v příkazu, který zadala J. P.

11

Rámcová smlouva předvídala, že mezi J. P. a společností FIBO budou uzavírány dílčí smlouvy, tzv. CFD, což jsou finanční nástroje, jejichž cílem je dosáhnout zisku z rozdílu mezi devizovými kurzy pro nákup a pro prodej základní měny ve vztahu k měně křížové. J. P. mimoto využila možnosti obchodovat v tzv. lotech, kdy jeden lot odpovídá hodnotě 100000 amerických dolarů (USD) (přibližně 85000 eur), za použití pákového efektu. Tento mechanismus jí umožnil působit na trhu s větším objemem finančních prostředků, než se kterým ve skutečnosti disponovala.

12

Článek 30.2 rámcové smlouvy obsahoval doložku o volbě kyperského práva jako práva rozhodného jak pro tuto rámcovou smlouvu, tak pro veškeré transakční vztahy mezi J. P. a společností FIBO.

13

J. P. uzavřela dne 3. října 2014 se společností FIBO konkrétní CFD, na jejímž základě zadala příkaz k nákupu 35 lotů při určeném devizovém kurzu k japonskému jenu, přičemž souhlasila s tím, že v případě protinávrhu ze strany společnosti FIBO nesmí tato společnost příkaz k nákupu realizovat za vyšší než konkrétně stanovený kurz. Jelikož se tento protinávrh pohyboval v rámci takto stanoveného rozmezí, J. P. jej akceptovala a potvrdila příkaz k nákupu.

14

Příkaz zadaný J. P. provedla společnost FIBO vlivem zpracování dlouhé fronty příkazů ve svém obchodním systému s časovou prodlevou 16 sekund, během níž došlo na trhu FOREX k výkyvu devizového kurzu. Nákup daného množství amerických dolarů společností FIBO, k němuž J. P. zadala příkaz, byl v důsledku toho proveden při jiném devizovém kurzu, než který J. P. akceptovala při potvrzení příkazu k nákupu.

15

J. P. tvrdí, že kdyby byl její příkaz k nákupu základní měny realizován bez časové prodlevy, byl by její zisk vyšší o 8927,90 USD (přibližně 7599 eur).

16

J. P. tedy podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (Česká republika), kterou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, k němuž podle jejího názoru došlo na straně společnosti FIBO. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. prosince 2022 rozhodl, že společnost FIBO je povinna zaplatit J. P. částku ve výši 8927,90 USD spolu s úrokem z prodlení. Pokud jde o určení rozhodného práva, měl uvedený soud za to, že se na právní vztahy mezi J. P. a společností FIBO vztahuje české právo, neboť předmětnou rámcovou smlouvu je třeba považovat za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu článku 6 nařízení Řím I. Výjimka stanovená v čl. 6 odst. 4 písm. d) tohoto nařízení se podle uvedeného soudu neuplatní.

17

Krajský soud v Ostravě byl totiž toho názoru, že je třeba rozlišovat, zda je obsahem smlouvy samotný finanční nástroj, nebo zda jsou jím práva a povinnosti pro obchodování s tímto nástrojem. V tomto druhém případě jsou předmětná plnění podle jeho názoru finančními službami, na které se výjimka stanovená v čl. 6 odst. 4 písm. d) uvedeného nařízení nevztahuje. Toto ustanovení proto podle jeho názoru vylučuje z působnosti ustanovení týkajících se ochrany spotřebitelů pouze finanční nástroje jako takové, a nikoli smlouvy, které upravují nabývání těchto nástrojů a obchodování s nimi. Podle Krajského soudu v Ostravě se tudíž výjimka stanovená v uvedeném ustanovení vztahuje pouze na CFD, které jsou uzavírány mezi stranami a představují finanční nástroje jako takové, a nikoli na rámcovou smlouvu, která pouze definuje podmínky, za nichž mohou být takové dílčí smlouvy uzavírány.

18

Rozsudkem ze dne 27. července 2023 Vrchní soud v Olomouci (Česká republika) v odvolacím řízení rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Podle odvolacího soudu rámcová smlouva neobsahuje práva a povinnosti představující „finanční nástroj“, ale definuje soubor pravidel a postupů umožňujících J. P. navázat smluvní vztahy se společností FIBO nebo prostřednictvím této společnosti s jinými osobami. Uvedl, že tyto vztahy sice mohou vést k uzavření finančního nástroje, jedná se však o výsledek poskytnuté „finanční služby“.

19

Společnost FIBO poté podala dovolání k Nejvyššímu soudu (Česká republika), který je předkládajícím soudem, s tvrzením, že se soudy nižších stupňů dopustily nesprávného právního posouzení, když určily, že rozhodným právem pro spor v původním řízení je české právo. Podle jejího názoru tedy musí předkládající soud určit, zda právem rozhodným pro smluvní vztahy mezi účastníky původního řízení je české, či kyperské právo.

20

Předkládající soud se v této souvislosti domnívá, že za účelem určení rozhodného práva je třeba zejména zjistit, zda pravidla pro utváření ceny CFD nebo oprávnění společnosti FIBO změnit jednostranně cenu transakce v rozporu s pravidly obsaženými v rámcové smlouvě patří mezi práva a povinnosti, „které představují finanční nástroj“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, nebo zda naopak patří mezi práva a povinnosti v oblasti „poskytování finanční služby“, které do působnosti článku 6 tohoto nařízení spadat mohou.

21

Povaha CFD, obsah rámcové smlouvy a podmínky plnění CFD uzavřené mezi stranami vyvolávají podle předkládajícího soudu obtíže při výkladu pojmů zmíněných v předchozím bodě, a to i pokud jde o podmínku, podle níž se nemá jednat o poskytování finanční služby. Předkládající soud v této souvislosti uvádí, že CFD jsou vysoce spekulativní, rizikové a nestandardizované produkty, jejichž struktura neumožňuje jasně rozlišit, jaká práva a povinnosti je charakterizují jako finanční nástroj a jaká je možno podřadit pod poskytování finančních služeb.

22

Předkládající soud poukazuje na to, že Soudní dvůr již rozhodl, že CFD je finančním nástrojem, a to zejména v rozsudku ze dne 3. října 2019, Petruchová (C‑208/18, EU:C:2019:825), a v rozsudku ze dne 2. dubna 2020, Reliantco Investments a Reliantco Investments Limassol Sucursala București (C‑500/18, EU:C:2020:264). Tento výklad byl ovšem podán v kontextu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). Toto nařízení však podle předkládajícího soudu neobsahuje výjimku srovnatelnou s výjimkou stanovenou v čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I. Předkládající soud je tudíž toho názoru, že judikatura Soudního dvora dosud neumožňuje jasně určit, jaká konkrétní práva a jaké konkrétní povinnosti jsou spojeny s CFD, a to zejména s ohledem na proces utváření její ceny nebo cenového rozdílu. Podle předkládajícího soudu tedy vyvstává rovněž otázka, zda tento proces spadá pod poskytování finančních služeb, nebo se týká práv a povinností představujících finanční nástroj.

23

Za těchto podmínek se Nejvyšší soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení [Řím I] vykládán v tom smyslu, že mezi práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, patří i práva a povinnosti týkající se procesu cenotvorby [CFD], respektive procesu utváření rozdílu mezi cenami podkladových aktiv, ohledně nichž je [CFD] uzavírána?“

24

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I vykládán v tom smyslu, že pokud jde o CFD uzavřenou mezi obchodníkem a spotřebitelem, výraz „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje práva a povinnosti týkající se finančních podmínek, za nichž je příkaz spotřebitele proveden, a konkrétně práva a povinnosti týkající se určení rozdílu mezi referenčními kurzy, který je použit pro výpočet zisku nebo ztráty vyplývajících z této CFD. Předkládající soud si zejména klade otázku, zda pod tento výraz spadají ustanovení rámcové smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem, která posledně uvedenému umožňují neprovést takový příkaz nebo jej provést za jiných podmínek, než jaké byly původně spotřebitelem stanoveny.

25

Úvodem je třeba připomenout, že cílem nařízení Řím I je přispět k vzájemnému souladu kolizních norem platných v členských státech. S cílem zlepšit předvídatelnost výsledku sporu a poskytnout jistotu ohledně rozhodného práva stanoví toto nařízení jednotná kolizní pravidla, která určují stejné rozhodné právo bez ohledu na členský stát soudu, u něhož byla podána žaloba.

26

Článek 6 odst. 1 nařízení Řím I stanoví, že smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (spotřebitel), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu profesionální nebo podnikatelské činnosti (obchodník), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel obvyklé bydliště, nebo se taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje.

27

Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I si strany spotřebitelské smlouvy, tedy smlouvy uzavřené mezi obchodníkem a spotřebitelem, mohou zvolit právo rozhodné pro smlouvu, avšak v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se v případě neexistence volby práva jinak použila na základě odstavce 1 tohoto článku 6.

28

Článek 6 odst. 4 nařízení Řím I uvádí případy, kdy se odstavce 1 a 2 uvedeného článku 6 nepoužijí.

29

Konkrétně čl. 6 odst. 4 písm. d) tohoto nařízení stanoví, že se tyto odstavce 1 a 2 nepoužijí na „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“, ani na práva a povinnosti, které představují podmínky, jimiž se řídí emise, veřejné nabídky či nabídky převzetí převoditelných cenných papírů a úpis a vyplácení podílů v subjektech kolektivního investování, pokud se nejedná o poskytování finanční služby.

30

V této souvislosti bod 28 odůvodnění nařízení Řím I uvádí, že „[j]e důležité zajistit, aby se na práva a povinnosti, které představují finanční nástroj, nevztahovala obecná kolizní norma týkající se spotřebitelských smluv, neboť by to mohlo vést k uplatňování rozdílných právních řádů na každý z emitovaných nástrojů, což by změnilo jejich povahu a zabránilo, aby byly obchodovány a nabízeny jakožto zastupitelné“.

31

Nařízení Řím I neobsahuje vlastní definici pojmu „finanční nástroj“.

32

Bod 30 odůvodnění tohoto nařízení však upřesňuje, že pro účely použití tohoto nařízení „se ‚finančními nástroji‘ a ‚převoditelnými cennými papíry‘ rozumí nástroje uvedené v článku 4 směrnice 2004/39/ES“.

33

Podle čl. 4 odst. 1 bodu 17 směrnice 2004/39 se „finančními nástroji“ rozumí nástroje uvedené v oddíle C její přílohy I nadepsané „Seznam služeb, činností a finančních nástrojů“. Tento oddíl C zmiňuje zejména CFD, jakož i převoditelné cenné papíry, opce, futures, swapy, dohody o budoucích úrokových sazbách a jiné derivátové smlouvy týkající se cenných papírů, měn nebo úrokových sazeb.

34

Jak uvádí Evropská komise, finanční nástroj lze charakterizovat jako soubor práv a povinností podle práva obchodních společností, jako jsou akcie společnosti, nebo smluvní povahy, jako jsou dluhopisy, opce, či derivátové smlouvy. Konkrétně CFD jsou smluvní povahy. Jedná se o derivátové smlouvy vypořádané v hotovosti, jejichž účelem je dát investorovi expozici vůči výkyvům hodnoty podkladového aktiva. Transakce mezi stranami je založena na rozdílu mezi aktuální hodnotou podkladového aktiva v době uzavření smlouvy a jeho hodnotou v době prodeje.

35

V projednávaném případě se otázka položená předkládajícím soudem týká definice výrazu „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I.

36

Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že podle článku 8.10 rámcové smlouvy měla společnost FIBO právo neprovést v případě technického selhání obchodní platformy nebo jiných technických poruch příkaz, který zadala J. P., nebo jej provést za jinou cenu, než jakou J. P. původně akceptovala.

37

Za účelem odpovědi na položenou otázku je třeba při výkladu čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C‑554/14, EU:C:2016:835, bod 31).

38

Pokud jde nejprve o znění čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, je třeba uvést, že ve francouzské jazykové verzi používá toto ustanovení ve výrazu „droits et obligations qui constituent des instruments financiers (práva a povinnosti, které představují finanční nástroj)“ sloveso „constituer (představovat)“, což může vést k závěru, že vyloučení finančních nástrojů z ochrany spotřebitele stanovené v uvedeném ustanovení se týká pouze práv a povinností, které tvoří finanční nástroj jako takový.

39

Je však třeba poukázat na existenci rozdílů mezi jazykovými verzemi čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I.

40

Téměř všechny tyto jazykové verze, tedy 22 z nich, používají sloveso „představovat“. Tak tomu je ve verzi bulharské (съставляват), španělské (constituyan), české (představují), dánské (udgør), řecké (συνιστούν), anglické (constitute), francouzské (constituent), irské (arb … iad), chorvatské (predstavljaju), italské (costituiscono), lotyšské (veido), litevské (sudarančioms), maďarské (megtestesített), maltské (jikkostitwixxu), nizozemské (vormen), polské (stanowiących), portugalské (constituam), rumunské (constituie), slovenské (predstavujú), slovinské (tvorijo), finské (muodostavat) a švédské (utgör).

41

V estonské jazykové verzi tohoto ustanovení sice toto sloveso použito není, avšak tato verze má stejný význam jako všech 22 jazykových verzí zmíněných v předchozím bodě, neboť hovoří o právech a povinnostech „ve formě finančního nástroje“ (finantsinstrumendi kujul esinevad).

42

Naproti tomu německá jazyková verze tohoto ustanovení se od těchto ostatních verzí liší, jelikož používá výraz „v souvislosti s finančním nástrojem“ (im Zusammenhang mit einem Finanzinstrument) a ten má širší význam, než jaký vyplývá z použití slovesa „představovat“.

43

V tomto kontextu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora nemůže formulace použitá v některé z jazykových verzí určitého ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi předpisu unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 1977, Bouchereau,30/77, EU:C:1977:172, bod 14, a usnesení ze dne 2. prosince 2022, Compania Naţională de Transporturi Aeriene Tarom,C‑229/22, EU:C:2022:978, bod 21 a citovaná judikatura).

44

S ohledem na znění čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I ve 23 z 24 jazykových verzí tohoto ustanovení lze konstatovat, že toto ustanovení nezahrnuje všechna práva a povinnosti související s finančním nástrojem, nýbrž práva a povinnosti tvořící tento nástroj jako takový.

45

Pokud jde totiž o CFD, její specifická struktura spočívá zejména v mechanismu, jehož prostřednictvím se strany vystavují kolísání hodnoty podkladového aktiva a při ukončení smlouvy stanovují rozdíl, který si mají vyplatit.

46

Naproti tomu ustanovení, která upravují podmínky, za nichž obchodník přijímá, zpracovává, provádí nebo mění příkaz zadaný spotřebitelem, nepatří s ohledem na samotné znění čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I mezi práva a povinnosti, které představují finanční nástroj jako takový.

47

Tento výklad znění tohoto ustanovení je podpořen jeho kontextuálním výkladem. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud jde o pojem „finanční nástroje“, odkazuje bod 30 odůvodnění tohoto nařízení na nástroje uvedené v článku 4 směrnice 2004/39. Tato směrnice přitom v příloze I odlišuje investiční služby a činnosti uvedené v oddíle A této přílohy od finančních nástrojů uvedených v oddíle C, mezi něž patří mimo jiné CFD. Shora uvedený oddíl A zahrnuje mimo jiné přijímání a předávání příkazů týkajících se jednoho nebo více finančních nástrojů, provádění příkazů jménem klientů, obchodování na vlastní účet a správy portfolií. Tyto služby se týkají finančních nástrojů, avšak nelze je zaměňovat s právy a povinnostmi, které představují tyto nástroje.

48

Z toho plyne, že ustanovení rámcové smlouvy, která definují podmínky, za kterých obchodník přijímá nebo provádí příkaz týkající se CFD, včetně těch, která mu v případě technických obtíží umožňují neprovést tento příkaz nebo jej provést za jinou cenu, než jakou spotřebitel původně akceptoval, spadají do rámce poskytování finanční služby, a nikoli pod definici samotného finančního nástroje.

49

Konečně je třeba uvést, že tento výklad je v souladu s cílem, který sleduje čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I. Z bodu 28 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že vyloučení práv a povinností představujících finanční nástroje z působnosti ochranných pravidel, která jsou v oblasti spotřebitelských smluv stanovena v odstavcích 1 a 2 tohoto článku 6, má za cíl vyvarovat se toho, aby uplatnění rozdílných právních řádů na emitované nástroje změnilo jejich povahu a zabránilo tomu, aby byly obchodovány a nabízeny jakožto zastupitelné.

50

Tímto cílem přitom nelze odůvodnit rozšíření tohoto vyloučení na ustanovení rámcové smlouvy, která v individualizovaném vztahu mezi obchodníkem a spotřebitelem upravují podmínky přijetí, zpracování nebo provedení příkazu týkajícího se CFD. Takové rozšíření by mimoto bylo obtížně slučitelné s povahou čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I jako odchylky, kdy musí být toto ustanovení vykládáno striktně, jelikož vylučuje použití ochranných pravidel stanovených v odstavcích 1 a 2 tohoto článku 6.

51

Kromě toho jsou CFD, jak uvádí předkládající soud, komplexními, vysoce spekulativními a nestandardizovanými nástroji, které představují významná rizika pro spotřebitele. V důsledku extenzivního výkladu výrazu „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“, který by pod tento výraz zahrnul ustanovení rámcové smlouvy umožňující obchodníkovi jednostranně změnit podmínky provedení příkazu nebo uzavření CFD, by byl spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytuje právo členského státu, v němž má obvyklé bydliště, a v případě, kdy by tento výklad vedl k použití práva třetího státu, by byl dokonce zbaven ochrany vyplývající z unijního práva. Omezení tohoto výrazu jen na práva a povinnosti, které definují CFD jako takovou, je proto v souladu s cílem ochrany spotřebitele, který čl. 6 odst. 4 nařízení Řím I sleduje.

52

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I musí být vykládán v tom smyslu, že pokud jde o CFD uzavřenou mezi obchodníkem a spotřebitelem, výraz „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje práva a povinnosti týkající se finančních podmínek, za nichž je příkaz spotřebitele proveden, a konkrétně práva a povinnosti týkající se určení rozdílu mezi referenčními kurzy, který je použit pro výpočet zisku nebo ztráty vyplývajících z této CFD, ale nezahrnuje ustanovení rámcové smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem, která posledně uvedenému umožňují neprovést takový příkaz nebo jej provést za jiných podmínek, než jaké byly původně spotřebitelem stanoveny.

53

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Článek 6 odst. 4 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)

musí být vykládán v tomto smyslu, že

pokud jde o finanční rozdílovou smlouvu ( financial contract for differences ) uzavřenou mezi obchodníkem a spotřebitelem, výraz „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj “ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje práva a povinnosti týkající se finančních podmínek, za nichž je příkaz spotřebitele proveden, a konkrétně práva a povinnosti týkající se určení rozdílu mezi referenčními kurzy, který je použit pro výpočet zisku nebo ztráty vyplývajících z této finanční rozdílové smlouvy ( financial contract for differences ), ale nezahrnuje ustanovení rámcové smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem, která posledně uvedenému umožňují neprovést takový příkaz nebo jej provést za jiných podmínek, než jaké byly původně spotřebitelem stanoveny.