null

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

11. června 2026(*)

„ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v trestních věcech – Boj proti korupci úředníků členských států Evropské unie – Pasivní korupce – Vyloučení nezákonně získaných důkazů – Důkazy svědčící ve prospěch – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 první a druhý pododstavec Listiny základních práv Evropské unie – Účinná právní ochrana – Právo na účinnou právní ochranu – Směrnice 2012/13/EU – Právo na informace v trestním řízení – Článek 7 odst. 2 a 3 – Právo na přístup k materiálům k případu – Článek 51 odst. 1 Listiny základních práv – Vnitrostátní právní úprava, která neuplatňuje unijní právo – Nedostatek pravomoci – Článek 267 SFEU – Nezbytnost výkladu unijního práva k tomu, aby předkládající soud mohl vydat rozsudek – Absence – Nepřípustnost“

Ve věci C‑342/25 [Stogenčev](i),

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Městského soudu v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko) ze dne 20. května 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 20. května 2025, v trestním řízení proti

DS,

KW,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, I. Ziemele, A. Kumin, S. Gervasoni a M. Bošnjak (zpravodaj), soudci,

generální advokát: R. Norkus,

za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za Evropskou komisi: P. J. O. Van Nuffel, M. Wasmeier a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1).

2        Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti DS a KW pro pasivní korupci.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Úmluva o korupci

3        Úmluva o boji proti korupci úředníků Evropských společenství nebo členských států Evropské unie, vypracovaná na základě článku K.3 odst. 2 písm. C) Smlouvy o Evropské unii (Úř. věst. 1997, C 195, s. 2; Zvl. vyd. 19/01, s. 53) (dále jen „Úmluva o korupci“), která vstoupila v platnost dne 28. září 2005, v článku 2, nadepsaném „Pasivní korupce“, stanoví:

„1.      Pro účely této úmluvy se pasivní korupcí rozumí úmyslné jednání úředníka, který přímo nebo pomocí prostředníka žádá, přijme nebo si dá slíbit jakoukoli výhodu pro sebe nebo pro třetí osobu, aby jednal nebo se jednání zdržel při výkonu svých povinností nebo svých funkcí v rozporu se svými úředními povinnostmi.

2.      Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby bylo jednání uvedené v odstavci 1 trestným činem.“

4        Článek 5 odst. 1 této úmluvy stanoví:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, aby jednání uvedená v článcích 2 a 3, účastenství a návod k těmto jednáním bylo možné trestat účinnými, přiměřenými a odrazujícími tresty, které zahrnují, alespoň v závažných případech, tresty odnětí svobody, pro které je možné vydání.“

 Směrnice 2012/13

5        Body 9, 10 a 14 odůvodnění směrnice 2012/13 uvádějí:

„(9)      Ustanovení čl. 82 odst. 2 [SFEU] upravuje stanovení minimálních pravidel použitelných ve všech členských státech s cílem usnadnit vzájemné uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráci v trestních věcech s přeshraničním rozměrem. V uvedeném ustanovení se uvádějí ‚práva osob v trestním řízení‘ jako jedna z oblastí, v nichž mohou být minimální pravidla stanovena.

(10)      Společná minimální pravidla by měla vést k posílení důvěry v systémy trestního soudnictví všech členských států, což by mělo vést k účinnější justiční spolupráci v atmosféře vzájemné důvěry. Tato společná minimální pravidla by měla být stanovena pro oblast informací v trestním řízení.

[...]

(14)      Tato směrnice [...] stanoví minimální společné normy, jež mají platit v oblasti informací o právech a o obvinění, které se mají sdělit podezřelým nebo obviněným ze spáchání trestného činu, s cílem posílit vzájemnou důvěru mezi členskými státy. Tato směrnice vychází z práv stanovených v Listině, a zejména v článcích 6, 47 a 48 Listiny, přičemž vychází z článků 5 a 6 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950], jak jsou vykládány Evropským soudem pro lidská práva. [...]“

6        Článek 2 odst. 1 této směrnice zní:

„Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“

7        Článek 7 odst. 2 a 3 uvedené směrnice stanoví:

„2.      Členské státy zajistí, aby byl podezřelému nebo obviněnému či jeho právníkovi zajištěn přístup alespoň ke všem podstatným důkazům nacházejícím se v držení příslušných orgánů, ať svědčí ve prospěch či v neprospěch podezřelého nebo obviněného, aby byly zajištěny spravedlivý proces a příprava obhajoby.

3.      Aniž je dotčen odstavec 1, musí být přístup k materiálům uvedeným v odstavci 2 poskytnut v náležitém čase, jenž umožňuje účinný výkon práv na obhajobu, a nejpozději při předložení obžaloby soudu. Pokud příslušné orgány zajistí další podstatné důkazy, poskytnou k nim přístup v náležitém čase, jenž umožní jejich posouzení.“

 Bulharské právo

 Bulharská ústava

8        Článek 121 Ústavy Bulharské republiky (Konstitutsia na Republika Bulgaria) (dále jen „bulharská Ústava“) stanoví:

„1.      Soudy zajistí rovnost a dodržování zásady kontradiktornosti mezi účastníky řízení.

2.      Řízení ve věci zaručuje zjištění pravdy.

[...]“

9        Článek 122 bulharské Ústavy stanoví:

„1.      Občané a právnické osoby mají právo na obhajobu ve všech fázích řízení.

2.      Podmínky výkonu práva na obhajobu jsou stanoveny zákonem.“

 Trestní zákoník

10      Článek 301 odst. 1 trestního zákoníku (Nakazatelen kodeks) ve znění použitelném na věc v původním řízení stanoví:

„Úředník, který požaduje nebo přijme dar nebo výhodu, jež mu nenáleží, nebo který přijme nabídku nebo si dá slíbit dar nebo výhodu, aby jednal nebo se jednání zdržel při výkonu své funkce, bude potrestán za korupci trestem odnětí svobody až na šest let a peněžitým trestem nepřesahujícím [5 000 bulharských leva (BGN) (přibližně 2 550 eur)].“

11      Článek 302 trestního zákoníku zní:

„Za pasivní korupci spáchanou

1.      [...] policistou nebo policejním vyšetřovatelem,

2.      prostřednictvím vydírání v souběhu se zneužitím pravomoci úřední osoby,

[...]

se ukládá

a)      v případech uvedených v čl. 301 odst. 1 a 2 trest odnětí svobody na tři až deset let, pokuta až do výše [20 000 BGN (přibližně 10 200 eur)] a zbavení práv uvedených v čl. 37 odst. 1 bodech 6 a 7.

[...]“

 Trestní řád

12      Článek 29 odst. 2 trestního řádu (Nakazatelno-protsesualen kodeks) ve znění použitelném na věc v původním řízení stanoví:

„Soudce nebo přísedící, u něhož lze mít vzhledem k jiným okolnostem za to, že je podjatý nebo má přímý či nepřímý zájem na výsledku sporu, nemůže být členem soudního kolegia.“

13      Článek 105 tohoto řádu zní takto:

„1.      Důkazní prostředky slouží k reprodukci důkazů nebo jiných důkazních prostředků v rámci trestního řízení.

2.      Důkazní prostředky, které nebyly získány nebo vyhotoveny za podmínek a způsobem stanovenými tímto řádem, jsou nepřípustné.“

14      Článek 292 uvedeného řádu stanoví:

„Strany účastnící se jednání se mohou dovolávat pouze důkazů, které byly získány a ověřeny v průběhu soudního vyšetřování způsobem stanoveným v tomto řádu.“

 Původní řízení a předběžné otázky

15      Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, projednává v rámci trestního řízení obžalobu, v níž jsou dva policisté, DS a KW, obviněni z vydírání v souběhu se zneužitím pravomoci úřední osoby, které naplňuje znaky trestného činu pasivní korupce.

16      Předkládající soud má za to, že soudní povolení zvláštních vyšetřovacích prostředků použitých při vyšetřování DS a KW, jakož i domovní prohlídky a zajištění věci provedené během tohoto vyšetřování jsou stiženy procesními vadami, jelikož první z nich nebylo odůvodněno a druhé byly provedeny bez předchozího soudního povolení.

17      Podle čl. 105 odst. 2 trestního řádu jsou ze spisu vyloučeny nezákonně získané důkazy. Z toho vyplývá, že podle článku 292 trestního řádu by se ani obhajoba nemohla opírat o tyto důkazy ke zproštění obžaloby pro činy, které obžalovaní údajně spáchali. Zohlednit lze pouze důkazy získané v souladu s procesními pravidly, tedy především svědectví v neprospěch.

18      Předkládající soud však uvádí, že zjištěné procesní vady nemají vliv na věrohodnost dotčených důkazů, které zcela svědčí ve prospěch obžalovaných v původním řízení.

19      Vzhledem k tomu, že uvedený soud měl za to, že by čl. 105 odst. 2 trestního řádu mohl být v rozporu s bulharskou Ústavou, jelikož toto ustanovení nepřispívá ke zjištění pravdy a brání tomu, aby tito obžalovaní mohli účinně využít práva na obhajobu, podal dne 27. května 2024 k Ústavnímu soudu (Konstitutsionen sad, Bulharsko) návrh, aby byl čl. 105 odst. 2 trestního řádu prohlášen za neslučitelný s bulharskou Ústavou.

20      Dne 27. června 2024 Ústavní soud (Konstitutsionen sad) odmítl tento návrh jako nepřípustný. Podle předkládajícího soudu je odůvodnění uvedené v tomto ohledu založeno na předpokladu, že systematické vyloučení nezákonně získaných důkazů, jež je stanoveno v čl. 105 odst. 2 trestního řádu, je nutně příznivé pro obžalované.

21      Předkládající soud uspořádal jednání, během něhož informoval obžalované v původním řízení a jejich obhájce o procesních vadách, k nimž došlo při získávání dotčených důkazů, načež bylo vyšetřování ukončeno. Při přednesu řečí navrhli tito obhájci zproštění obžaloby těchto obžalovaných a svou argumentaci založili především na důkazech svědčících v jejich prospěch, které byly stiženy vadou.

22      Podle předkládajícího soudu je tato argumentace opodstatněná a dotčené důkazy, které – jak upřesňuje – dosud nevyloučil, jsou zásadní pro podložení uvedené argumentace. S ohledem na toto zjištění uvedený soud dne 27. února 2025 znovu podal návrh k Ústavnímu soudu (Konstitutsionen sad), aby prohlásil čl. 105 odst. 2 trestního řádu za protiústavní, přičemž posledně uvedený soud usnesením ze dne 8. května 2025 tento návrh zamítl.

23      Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda je s unijním právem slučitelný výklad čl. 122 odst. 1 bulharské Ústavy podaný Ústavním soudem (Konstitutsionen sad), který podle jeho názoru vede k tomu, že jediným praktickým účinkem čl. 105 odst. 2 trestního řádu je zásah do právních zájmů obžalovaných tím, že je zbavuje možnosti hájit se předložením důkazů svědčících v jejich prospěch.

24      V tomto ohledu a s ohledem na článek 5 Úmluvy o korupci nemohou podle tohoto soudu procesní pravidla bránit účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, ani výkonu základního práva na obhajobu proti trestnímu obvinění.

25      Kromě toho z rozsudku ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další (C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 33), vyplývá, že trestní řízení vedená pro trestné činy v oblasti DPH představují uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Totéž by mělo platit i pro trestné činy uvedené v Úmluvě o korupci.

26      Za těchto podmínek musí právní úprava dotčená ve věci v původním řízení k tomu, aby byla v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a s čl. 47 prvním a druhým pododstavcem Listiny, zaručit obžalovaným dodržování práva na účinnou právní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. V tomto ohledu může vyloučení nezákonně získaných důkazů odůvodnit pouze nutnost zajistit spravedlivý proces prostřednictvím skutečně možnosti obhajoby pochopit relevanci důkazů.

27      Kromě toho si předkládající soud klade otázku, zda čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13, který přiznává podezřelým a obviněným právo na přístup k materiálům k případu, zahrnuje právo na získání informací o případném vyloučení některých důkazů, jejichž získání je stiženo procesními vadami.

28      V tomto ohledu tento soud uvádí, že okamžik, kdy musí být ověřena zákonnost získání důkazů, není vnitrostátním právem jasně určen. Uvedený soud má za to, že takové posouzení musí být provedeno před vydáním rozsudku, kterým se končí řízení, aby se účastníci řízení mohli k této otázce vyjádřit. Klade si však otázku, zda se má z projednávání této věci vyloučit z důvodu ztráty nestrannosti tím, že informoval účastníky řízení o tom, že některé důkazy byly získány nezákonně.

29      Za těchto podmínek se Městský soud v Sofii (Sofijski gradski sad) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je výklad ustanovení [bulharské] Ústavy, které obžalovanému zaručuje právo na právní ochranu v soudním řízení (čl. 122 odst. 1 [bulharské] Ústavy), podle kterého:

–        je právo na právní ochranu proti porušení soukromí obžalovaných při zajišťování důkazů vyjádřeno zákazem použití těchto důkazů a

–        právo na právní ochranu proti obžalobě je rovněž vyjádřeno zákazem použití těchto důkazů,

slučitelný s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a čl. 47 prvním a druhým pododstavcem [Listiny], pokud se jedná o porušení soukromí obžalovaných v nejmírnější možné podobě, toto porušení nemělo vliv na spolehlivost získaných důkazů, tyto důkazy plně svědčí ve prospěch a mají zásadní význam pro podporu tvrzení o nevině obžalovaných a obžalovaní, kteří byli o porušení při zajišťování těchto důkazů řádně informováni, po poradě se svými obhájci výslovně uvedli, že tyto důkazy chtějí použít?

2)      Je výklad vnitrostátního práva, podle kterého soud, jestliže zjistí, že určité důkazy případně nebude možné použít z důvodu porušení procesních pravidel při jejich zajišťování, nebo že na základě takovýchto porušení nemohou být použity, o této skutečnosti vyrozumí obžalované, aby ti mohli odpovídajícím způsobem připravit svoji obhajobu, slučitelný s čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13 a čl. 47 druhým pododstavcem Listiny?“

 K pravomoci Soudního dvora

30      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury přísluší samotnému Soudnímu dvoru zkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní pravomoci nebo přípustnosti žádosti, která mu byla předložena (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 29 a citovaná judikatura).

31      Je rovněž třeba připomenout, že Soudní dvůr může v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 30 a citovaná judikatura).

32      V projednávané věci předkládající soud svými otázkami žádá Soudní dvůr o výklad zejména čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny, pokud jde o procesní zacházení s důkazy nezákonně získanými v rámci trestního řízení vedeného pro činy pasivní korupce.

33      V tomto ohledu je v první řadě třeba uvést, že podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU stanoví členské státy prostředky nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých právem Unie. Členským státům tedy přísluší, aby stanovily systém prostředků a řízení zajišťujících účinný soudní přezkum v těchto oblastech (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 34 a citovaná judikatura).

34      Pokud jde o působnost ratione materiae čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, toto ustanovení se vztahuje na „oblasti pokryté právem Unie“, a to bez ohledu na situaci, kdy členské státy toto právo uplatňují (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 35 a citovaná judikatura).

35      Toto ustanovení se má tedy vztahovat mimo jiné na každý vnitrostátní orgán způsobilý rozhodovat jakožto soud o otázkách, které se týkají výkladu nebo uplatňování unijního práva, a spadají tudíž do oblastí pokrytých tímto právem (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 36 a citovaná judikatura).

36      V projednávané věci má předkládající soud rozhodnout o trestní odpovědnosti dvou policistů obviněných z pasivní korupce. Tento trestný čin je upraven v čl. 301 odst. 1 a článku 302 trestního zákoníku v souladu s článkem 2 Úmluvy o korupci, takže spor v původním řízení spadá do oblasti pokryté unijním právem. Tento soud je proto povinen dodržovat požadavky na účinnou právní ochranu vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

37      Pravomoc k výkladu posledně zmíněného ustanovení tedy Soudní dvůr v projednávané věci má.

38      V druhé řadě, pokud jde o čl. 47 první a druhý pododstavec Listiny, je třeba připomenout, že působnost Listiny je v souvislosti s jednáním členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, „pokud uplatňují právo Unie“, přičemž toto ustanovení potvrzuje judikaturu Soudního dvora, podle níž se základní práva zaručená v právním řádu Unie uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace [rozsudek ze dne 26. února 2026, Komise v. Maďarsko (Právo poskytovat mediální služby na rádiové frekvenci), C‑92/23, EU:C:2026:108, bod 95 a citovaná judikatura].

39      Pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny předpokládá existenci souvislosti mezi aktem unijního práva a dotčeným vnitrostátním opatřením, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudek ze dne 29. července 2024, protectus, C‑185/23, EU:C:2024:657, bod 42 a citovaná judikatura).

40      Pro určení, zda určité vnitrostátní opatření spadá pod „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, je tedy třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení za cíl provést ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než které zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje ustanovení unijního práva, které je zvláštní pro tuto oblast nebo způsobilé ji ovlivnit (rozsudek ze dne 29. července 2024, protectus, C‑185/23, EU:C:2024:657, bod 43 a citovaná judikatura).

41      V tomto ohledu již Soudní dvůr dospěl k závěru, že základní práva Unie nelze uplatnit na určitou vnitrostátní právní úpravu z důvodu skutečnosti, že unijní ustanovení v dotyčné oblasti neukládají členským státům žádnou specifickou povinnost ohledně dotčené situace (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 26, a ze dne 10. července 2014, Julián Hernández a další, C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 35).

42      V projednávané věci má předkládající soud v podstatě za to, že čl. 47 první a druhý pododstavec Listiny se na situaci dotčenou ve věci v původním řízení použije, jelikož relevantní vnitrostátní ustanovení v původním řízení provádějí Úmluvu o korupci a čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13.

43      Zaprvé, pokud jde o pravidla trestního práva hmotného stanovená Úmluvou o korupci, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že vztah mezi ustanoveními unijního trestního práva hmotného obsaženými v rámcovém rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami (Úř. věst. 2004, L 335, s. 8), a rámcovém rozhodnutí Rady 2008/841/SVV ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti (Úř. věst. 2008, L 300, s. 42) na jedné straně, a ustanoveními bulharského trestního práva procesního, která upravují dohodu o vině a trestu, nejde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou, takže nelze mezi nimi shledat souvislost ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 39 tohoto rozsudku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, PT (Dohoda mezi státním zástupcem a pachatelem trestného činu), C‑432/22, EU:C:2024:987, bod 40].

44      Totéž platí pro vztah mezi ustanoveními unijního trestního práva hmotného obsaženými v Úmluvě o korupci, která zejména v čl. 2 odst. 1 této úmluvy definuje trestný čin pasivní korupce, a v čl. 5 odst. 1 této úmluvy ve spojení s tímto čl. 2 odst. 1 stanoví požadavky týkající se sankcí spojených s tímto trestným činem, na jedné straně a obecnými vnitrostátními pravidly trestního řízení týkajícími se nepřípustnosti důkazů, jejichž získání bylo stiženo vadami, nebo důsledků takové nepřípustnosti na straně druhé.

45      Tato úmluva totiž neukládá členským státům žádnou zvláštní povinnost v oblasti přípustnosti důkazů.

46      Tento závěr není zpochybněn rozsudkem ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další (C‑310/16, EU:C:2019:30, bod 33), zmíněným předkládajícím soudem, v němž Soudní dvůr vyložil Listinu v odpovědi na předběžnou otázku týkající se slučitelnosti bulharské právní úpravy v oblasti přípustnosti důkazů s touto Listinou, která byla vznesena v rámci trestního řízení zahájeného pro trestné činy v oblasti DPH.

47      V uvedeném rozsudku měl totiž Soudní dvůr za to, že se Listina na věc v původním řízení použila s přihlédnutím ke specifičnosti dotčených trestných činů, zejména proto, že nutně poškozovaly finanční zájmy Unie a jejich potírání zajišťovalo účinnost právního režimu DPH, který je harmonizován na úrovni Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další, C‑310/16, EU:C:2019:30, body 25 až 28). Takovou analýzu přitom nelze přenést na situaci dotčenou v původním řízení, která se týká řízení zahájeného pro trestný čin pasivní korupce.

48      Kromě toho je třeba podotknout, že okolnost, že Úmluva o korupci je prováděna ustanoveními vnitrostátního trestního práva hmotného, která postihují trestný čin pasivní korupce, nemůže vést k tomu, že se Listina bude vztahovat na všechny aspekty trestního řízení zahájeného proti osobě podezřelé z pasivní korupce.

49      S ohledem na výše uvedené nepředstavují ustanovení trestního řádu, která má předkládající soud použít, zejména jeho čl. 105 odst. 2, „uplatňování“, ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, ustanovení Úmluvy o korupci.

50      Zadruhé, pokud jde o čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13, je třeba nejprve poznamenat, že znění tohoto ustanovení neodkazuje ani na nepřípustnost některých důkazů, ani na informace, které by měly být podezřelému nebo obviněnému poskytnuty o důkazech, k nimž měli přístup.

51      Dále body 9, 10 a 14 odůvodnění této směrnice uvádějí, že jejím jediným cílem je stanovit společná minimální pravidla, což naznačuje, že tato směrnice neprovádí úplnou harmonizaci pravidel týkajících se trestního řízení. Vzhledem k omezenému rozsahu harmonizace provedené uvedenou směrnicí se otázky, které nejsou touto směrnicí upraveny, řídí vnitrostátním právem (obdobně viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Dimnev, C‑404/24, EU:C:2025:595, bod 27 a citovaná judikatura).

52      Z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13 neupravuje otázky přípustnosti důkazů, a neukládá tedy žádnou zvláštní povinnost ve vztahu k takové situaci, o jakou jde ve věci v původním řízení.

53      Nelze tudíž dovodit, že vnitrostátní ustanovení dotčená ve věci v původním řízení představují uplatnění čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13.

54      S ohledem na vše výše uvedené nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na položené otázky v rozsahu, v němž se týkají výkladu čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny.

 K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

55      Podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 17. března 2026, Županijsko državno odvjetništvo, C‑8/24, EU:C:2026:210, bod 55 a citovaná judikatura).

56      Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout. Důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 39 a citovaná judikatura).

57      Jak vyplývá ze samotného znění článku 267 SFEU, požadované rozhodnutí o předběžné otázce musí být „nezbytné“ k tomu, aby předkládající soud mohl „vydat rozsudek“ ve věci, která mu byla předložena (rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 40 a citovaná judikatura).

58      V rámci řízení o předběžné otázce zavedeného tímto ustanovením musí tedy mezi sporem v původním řízení a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout [rozsudek ze dne 9. ledna 2024, G. a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku), C‑181/21 a C‑269/21, EU:C:2024:1, bod 65 a citovaná judikatura].

59      V projednávané věci je podstatou první předběžné otázky, zda musí být čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které musí trestní soud za všech okolností vyloučit nezákonně získané důkazy, to znamená i tehdy, když tyto důkazy svědčí ve prospěch obžalovaného.

60      Podle tohoto ustanovení členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.

61      Uvedené ustanovení ukládá každému členskému státu povinnost zajistit, aby orgány, které jsou jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem povolány rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva, a které jsou tedy součástí systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu (rozsudek ze dne 4. září 2025, AW „T“, C‑225/22, EU:C:2025:649, bod 47 a citovaná judikatura).

62      Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti čl. 105 odst. 2 trestního řádu s týmž ustanovením v rozsahu, v němž mu ukládá povinnost vyloučit nezákonně získané důkazy, a to i v případě, že mohou být uplatněny ve prospěch obviněných na jejich obhajobu.

63      Je však třeba zaprvé konstatovat, že ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že by spor v původním řízení po meritorní stránce vykazoval vztah s unijním právem, zejména s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, kterého se týká první otázka, a že předkládající soud tedy má toto právo, a zejména Úmluvu o korupci, nebo uvedené ustanovení uplatňovat za účelem nalezení řešení v původním řízení po meritorní stránce [obdobně viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 49].

64      I když činy, o které jde ve věci v původním řízení, mohou spadat pod trestný čin pasivní korupce, jak je definován v této Úmluvě, nic to nemění na tom, že předkládající soud má rozhodnout na základě bulharského trestního práva, a neuvádí, že výklad uvedené Úmluvy nebo článku 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU je objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout po meritorní stránce v rámci původního řízení.

65      Zadruhé předkládající soud ve svých úvahách k odůvodnění nezbytnosti odpovědi na první předběžnou otázku ani neuvádí případná procesní ustanovení unijního práva, která by musel použít k vydání svého rozsudku [obdobně viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 50].

66      Zatřetí odpověď Soudního dvora na tuto otázku patrně ani nemůže předkládajícímu soudu poskytnout výklad unijního práva, který by mu umožnil rozhodnout o procesních otázkách vnitrostátního práva před tím, než bude moci rozhodnout o meritu sporu, který mu byl předložen [obdobně viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 51].

67      V projednávané věci může předkládající soud, který je příslušný k posouzení trestní odpovědnosti obžalovaných v původním řízení, takové posouzení provést zejména na základě svého hodnocení důkazní síly důkazů.

68      Žádaný výklad čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU tedy není objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které předkládající soud musí přijmout. Z toho vyplývá, že první otázka je nepřípustná.

69      Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13 brání vnitrostátní právní úpravě, podle které musí trestní soud obžalované informovat, pokud zjistí, že získání některých důkazů založených do spisu je stiženo vadami, takže tyto důkazy musí být podle vnitrostátního práva vyloučeny.

70      V tomto ohledu z čl. 2 odst. 1 této směrnice vyplývá, že čl. 7 odst. 2 a 3 této směrnice se na původní řízení použije.

71      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že v souladu s čl. 7 odst. 2 uvedené směrnice byl obžalovaným v původním řízení poskytnut přístup k věcným důkazům svědčícím ve prospěch, či neprospěch, které měly k dispozici příslušné orgány, a dále že tito obžalovaní připravili svou obhajobu s vědomím, že některé důkazy byly získány nezákonně, což je okolnost, která podle bulharské právní úpravy vede k nepřípustnosti těchto důkazů.

72      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rovněž vyplývá, že předkládající soud nemá žádné pochybnosti o slučitelnosti svého výkladu bulharské právní úpravy, podle kterého musí být otázka přípustnosti důkazů rozhodnuta před rozsudkem, kterým se ukončuje řízení, s čl. 7 odst. 2 a 3 uvedené směrnice, přičemž pochybnosti tohoto soudu se týkají otázky, zda je tento výklad slučitelný s požadavkem nestrannosti vyplývajícím z čl. 47 druhého pododstavce Listiny. Soudní dvůr však nemá pravomoc k výkladu posledně zmíněného ustanovení v projednávané věci, jak vyplývá z bodu 54 tohoto rozsudku.

73      Z toho vyplývá, že druhá otázka je nepřípustná, jelikož žádaný výklad čl. 7 odst. 2 a 3 směrnice 2012/13 nemá žádný vztah k realitě sporu v původním řízení.

74      Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem v rozsahu, v němž se týkají článku 47 Listiny, a ve zbývající části je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná.

 K nákladům řízení

75      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na předběžné otázky, které položil Městský soud v Sofii (Sofiyski gradski sad, Bulharsko) rozhodnutím ze dne 20. května 2025, v rozsahu, v němž se týkají výkladu čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny základních práv Evropské unie.

2)      Ve zbývající části je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Městského soudu v Sofii (Sofiyski gradski sad, Bulharsko) ze dne 20. května 2025 nepřípustná.

Podpisy

*      Jednací jazyk: bulharština.

i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.