1.

Jakmile je v zákoně zakotvena základní zásada, že nikdo nesmí být odsouzen, aniž by měl možnost se hájit, objevuje se v celé své šíři a složitosti odpovědnost soudce, který je odpovědný za zajištění nezbytných záruk pro její uplatnění, aby dosáhl rovnováhy mezi imperativy spravedlnosti a praktickými požadavky řízení.

2.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem ( 2 ), jakož i zásad rovnocennosti a efektivity. Tato žádost byla předložena v rámci návrhu na obnovu trestního řízení, který podal M. S. T. poté, co byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku za krádež s přitěžujícími okolnostmi, který v současnosti vykonává ve vězení v Bulharsku.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká stejných otázek týkajících se trestního řízení v nepřítomnosti jako otázky řešené v nedávné judikatuře Soudního dvora ( 3 ). Předkládající soud totiž uvádí, že se setkává s obtížemi při výkladu a uplatňování judikatury Soudního dvora. Tyto potíže vznikají zejména v případech, kdy obviněný úmyslně uprchl poté, co mu již bylo sděleno obvinění během přípravného řízení v rámci trestního řízení, což znemožnilo jeho dostavení se k soudu.

4.

Bod 35 odůvodnění směrnice 2016/343 uvádí:

„Právo podezřelé nebo obviněné osoby na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, není právem absolutním. Za určitých podmínek by měla mít podezřelá nebo obviněná osoba možnost se tohoto práva výslovně nebo mlčky vzdát, musí to však učinit jednoznačně.“

5.

Bod 37 odůvodnění této směrnice uvádí:

„Mělo by být rovněž možné, aby se řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině nebo nevině podezřelé nebo obviněné osoby, konalo v její nepřítomnosti, pokud o něm byla vyrozuměna a zmocnila obhájce, jehož si sama zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem, aby ji v řízení před soudem zastupoval, a který uvedenou podezřelou nebo obviněnou osobu zastupoval.“

6.

Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo být přítomen při řízení před soudem“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být ve vlastní věci přítomna při řízení před soudem.

2.   Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:

3.   Rozhodnutí, které bylo přijato podle odstavce 2, může být vůči dotčené podezřelé či obviněné osobě vykonáno.

4.   Pokud právní řád členských států umožňuje provést řízení před soudem v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby, avšak nelze splnit podmínky stanovené v odstavci 2 tohoto článku, neboť přes vynaložení přiměřeného úsilí nemohlo být zjištěno místo pobytu podezřelé či obviněné osoby, mohou členské státy stanovit, že takové rozhodnutí lze přesto vynést a vykonat. V takovém případě členské státy zajistí, aby v okamžiku vyrozumění podezřelé nebo obviněné osoby o takovém rozhodnutí, zejména při jejím zadržení, byla tato osoba rovněž v souladu s článkem 9 poučena o možnosti napadnout takové rozhodnutí a o právu na nové řízení před soudem či na uplatnění jiného prostředku právní nápravy.“

7.

Článek 9 směrnice 2016/343, nadepsaný „Právo na nové řízení před soudem“, zní takto:

„Členské státy zajistí, aby v případech, kdy podezřelá nebo obviněná osoba nebyla přítomna při řízení, které bylo proti ní vedeno před soudem, a kdy nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2, měla tato osoba právo na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí. Členské státy v této souvislosti zajistí, aby tato podezřelá nebo obviněná osoba měla právo být přítomna při řízení před soudem, aktivně se jej účastnit v souladu s vnitrostátními procesními předpisy a vykonávat své právo na obhajobu.“

8.

Článek 34 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1862 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti policejní spolupráce a justiční spolupráce v trestních věcech, o změně a o zrušení rozhodnutí Rady 2007/533/SVV a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1986/2006 a rozhodnutí Komise 2010/261/EU ( 4 ) stanoví:

„1.   Pro účely sdělení místa pobytu nebo bydliště osob vloží členské státy na žádost příslušného orgánu do SIS záznamy o:

[...]

9.

Článek 219 odst. 3 bod 3 Nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád) ( 5 ), ve znění použitelném na původní řízení (dále jen „NPK“), stanoví:

„V usnesení o zahájení trestního stíhání [...] musí být uvedeny [...] skutky, z nichž je [daná osoba] obviněna, a právní kvalifikace těchto skutků.“

10.

Článek 247c odst. 1 NPK stanoví:

„Na pokyn soudce zpravodaje se obviněné osobě doručí opis obžaloby. Doručením obžaloby je obviněná osoba vyrozuměna o tom, že je stanoveno datum předběžného projednání [...] a že věc může být projednána a rozhodnuta v její nepřítomnosti za podmínek stanovených v článku 269.“

11.

Článek 269 NPK stanoví:

„1.   Přítomnost obviněné osoby na soudním jednání je povinná, je-li obviněna ze závažného trestného činu.

[...]

3.   Nebrání-li to zjištění objektivní pravdy, může být věc projednána v nepřítomnosti obviněné osoby, pokud:

[...]

12.

Článek 423 odst. 1 NPK stanoví:

„Osoba odsouzená v nepřítomnosti může ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla o pravomocném odsouzení pro trestný čin [...], podat návrh na povolení obnovy trestního řízení z důvodu, že se [tohoto řízení] neúčastnila. Tomuto návrhu se vyhoví, ledaže odsouzená osoba poté, co jí bylo v přípravném řízení sděleno obvinění, uprchla, takže nemohl být proveden postup stanovený v čl. 247c odst. 1, nebo se po provedení tohoto postupu bez řádného důvodu nedostavila k jednání.“

13.

Usnesením státního zástupce ze dne 5. února 2024 byl M. S. T. a jeho obhájci ustanovenému ex offo doručen prvotní dokument o vznesení obvinění v souladu s článkem 219 NPK (dále jen „prvotní dokument o vznesení obvinění“) týkající se krádeže s přitěžujícími okolnostmi spáchané v říjnu 2023. Tento dokument mimo jiné ukládal M. S. T. povinnost pravidelně se podepisovat do registru vedeného policejním orgánem v místě jeho bydliště. V prvotním dokumentu o vznesení obvinění byl M. S. T. rovněž informován o tom, že nesmí opustit toto místo a v případě předvolání se bude muset dostavit k příslušným orgánům.

14.

Po vznesení obvinění byl M. S. T. vyslechnut a sdělil adresu, na níž jej mohou příslušné orgány kontaktovat. Dále uvedl, že byl informován o povinnosti nahradit náklady na obhájce ustanoveného ex offo, pokud proti němu bude vydáno odsuzující rozhodnutí.

15.

Dne 28. února 2024 podal státní zástupce obžalobu podle článku 246 NPK a předložil věc Rajonen sad Montana (okresní soud v Montana, Bulharsko). Obvinění uvedené v této obžalobě odpovídalo po skutkové i právní stránce obvinění uvedenému v prvotním dokumentu o vznesení obvinění, který mu byl sdělen v průběhu přípravného řízení.

16.

Poté, co se M. S. T. nepodařilo doručit tuto obžalobu na jím uvedenou adresu, se Rajonen sad Montana (okresní soud v Montana) pokusil předvolat M. S. T. osobně, zejména tím, že nařídil jeho telefonické předvolání, provedl kontrolu jeho cest do zahraničí a nařídil bezpečnostnímu pracovníkovi ministerstva spravedlnosti, aby po něm pátral. Tyto snahy se však ukázaly jako bezvýsledné.

17.

Za těchto podmínek Rajonen sad Montana (okresní soud v Montana) projednal obžalobu směřující proti M. S. T. v jeho nepřítomnosti. Obhájce ustanovený ex offo, který byl M. S. T. ustanoven v přípravném řízení, se účastnil řízení vedeného před tímto soudem.

18.

Dne 8. května 2024 uvedený soud odsoudil M. S. T. k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci dne 24. května 2024 a M. S. T. nastoupil výkon trestu dne 16. června 2024.

19.

M. S. T. podal k Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, návrh na obnovu trestního řízení, ve kterém byl odsouzen v nepřítomnosti.

20.

Tento soud uvádí, že v souladu s jeho vlastní judikaturou nemůže osoba odsouzená v nepřítomnosti žádat o obnovu řízení, pokud je její nepřítomnost důsledkem jejího útěku, který znemožňuje doručení obžaloby a vyrozumění této osoby o datu a místě konání řízení před soudem a o následcích nedostavení se k soudu. V takovém případě je její návrh na obnovu řízení zamítnut z důvodu jednání v rozporu s dobrou vírou, protože nemůže mít prospěch ze svého protiprávního jednání. Na tomto základě má předkládající soud za to, že čl. 423 odst. 1 NPK je v souladu s unijním právem, zejména s články 8 a 9 směrnice 2016/343.

21.

Klade si však otázku, zda je toto řešení slučitelné s výkladem těchto ustanovení přijatým Soudním dvorem v rozsudku Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) a rozsudku Stangalov. Zejména si klade otázku, zda lze doručení prvotního dokumentu o vznesení obvinění ztotožnit s vědomím osoby, proti níž bylo obvinění vzneseno, že proti ní bude vedeno řízení před soudem a o právních důsledcích jejího útěku před tím, než bude postavena před soud.

22.

Za těchto podmínek se Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

23.

Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu této žádosti uvedl, že se věc týká výkladu ustanovení unijního práva, která spadají do působnosti třetí části hlavy V Smlouvy o FEU.

24.

Pokud jde o kritérium naléhavosti, předkládající soud uvedl, že M. S. T. je v současné době ve vězení, že obnova trestního řízení by mohla vést k jeho propuštění do doby, než bude zahájeno nové řízení, a položené otázky směřují právě k určení, zda má být taková obnova řízení nařízena.

25.

Za těchto podmínek třetí senát Soudního dvora rozhodl dne 26. února 2025, že se žádosti předkládajícího soudu o projednání této věci v naléhavém řízení vyhovuje.

26.

Písemné vyjádření předložily Varchovna kasacionna prokuratura na Republika Bulgaria (generální státní zastupitelství u Nejvyššího kasačního soudu Bulharské republiky) a Evropská komise. Komise přednesla ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 3. dubna 2025.

27.

Především, vzhledem k tomu, že obě otázky spolu neoddělitelně souvisejí, navrhuji, aby je Soudní dvůr přeformuloval a posoudil společně, i když druhá otázka je položena pouze v případě kladné odpovědi na první otázku.

28.

Dále musím připomenout, že právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces jsou základními zásadami unijního práva zakotvenými v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). V tomto ohledu směrnice 2016/343 konkretizuje právo na spravedlivý proces tím, že stanoví společná minimální pravidla týkající se zejména práva být přítomen při trestním řízení před soudem. Tato směrnice tedy musí být vykládána ve světle článku 47 Listiny ( 6 ).

29.

V trestním řízení zahrnuje právo na spravedlivý proces právo být přítomen při řízení před soudem a v případě porušení tohoto práva i právo na nové řízení před soudem. Tato dvě práva jsou zakotvena v článcích 8 a 9 směrnice 2016/343. Článek 9 dále v podstatě stanoví, že pokud se podezřelá nebo obviněná osoba nevzdala práva být přítomna při řízení, které bylo proti ní vedeno před soudem, členské státy zajistí, aby „měla tato osoba právo na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci, včetně vyhodnocení nových důkazů, a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí“. Pokud jde o článek 47 Listiny, článek 9 směrnice 2016/343 tak kromě práva na spravedlivý proces konkretizuje i právo na účinnou právní ochranu, které ukládá členským státům povinnost stanovit prostředky právní nápravy umožňující zajistit efektivitu práva na nové řízení před soudem.

30.

Vnitrostátní právní předpisy provádějící společná minimální pravidla stanovená směrnicí 2016/343 představují uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny ( 7 ). Vzhledem k tomu, že směrnice 2016/343 nestanoví jednotnou úroveň ochrany, mohou členské státy uplatňovat vnitrostátní standardy ochrany, „neohrozí-li toto uplatnění úroveň ochrany stanovenou Listinou, jak ji vykládá Soudní dvůr, ani přednost, jednotu a účinnost unijního práva“ ( 8 ).

31.

Z toho vyplývá, že vnitrostátní standardy, které nesplňují požadavky uložené články 8 a 9 směrnice 2016/343, představují nedostatečné nebo nesprávné provedení článku 47 Listiny.

32.

Pokud jde o odkaz na procesní autonomii pro účely zodpovězení předběžných otázek, na který Komise rovněž odpověděla na jednání, domnívám se, že vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení provádí článek 9 směrnice 2016/343, který stanoví právo na nové řízení před soudem v případě, že nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 této směrnice, je obtížné tvrdit, že se jedná o případ „neexistence úpravy prostřednictvím unijního práva“, který by vedl k použití judikatury Soudního dvora týkající se této autonomie ( 9 ). Ostatně se mi zdá, že vzhledem k tomu, že se v projednávané věci použije článek 47 Listiny, bylo by posouzení předběžných otázek na základě zásady efektivity nadbytečné. Kromě toho, pokud jde o zásadu rovnocennosti, mám za to, že tato zásada není v projednávané věci relevantní, jelikož nic ve spise nenasvědčuje tomu, že by došlo k rozdílnému zacházení mezi prostředky právní ochrany založenými na unijním právu a prostředky právní ochrany založenými na vnitrostátním právu, které mají podobný předmět a důvody.

33.

Mám tedy za to, že předběžné otázky se týkají výkladu článků 8 a 9 směrnice 2016/343 ve spojení s článkem 47 Listiny.

34.

Konečně má předkládající soud v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pochybnosti o výkladu, který je třeba přijmout, a to s ohledem na upřesnění Soudního dvora v bodech 37 až 43 rozsudku Stangalov, které mají být vnitřně rozporné. Konkrétně se tento soud táže Soudního dvora zaprvé na to, zda je třeba ztotožnit osobní převzetí obvinění obviněnou osobou v rámci přípravného řízení s vědomím této osoby o tom, že proti ní bude vedeno řízení, a zadruhé jaké právní důsledky má uprchnutí této osoby před tím, než je postavena před soud.

35.

V důsledku toho je třeba mít za to, že podstatou obou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda články 8 a 9 směrnice 2016/343, vykládané ve světle článku 47 Listiny, brání vnitrostátním právním předpisům a praxi, které zbavují osobu odsouzenou v nepřítomnosti práva na nové řízení před soudem z důvodu, že tato osoba uprchla poté, co převzala prvotní dokument o vznesení obvinění, a během přípravného trestního řízení, které vedlo k tomuto odsouzení, čímž znemožnila příslušným orgánům, aby ji osobně vyrozuměly o konečné obžalobě, jakož i o datu a místě konání řízení před soudem a o důsledcích nedostavení se k soudu. Kromě toho si předkládající soud klade otázku ohledně pojmu „přiměřené úsilí“ ve smyslu čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotyčná osoba je dostatečně informována o datu a místě konání řízení před soudem, jakož i o pojmu „zmocněný obhájce“ ve smyslu odst. 2 písm. b) téhož článku za účelem určení, zda zastoupení obhájcem ustanoveným advokátní komorou v průběhu celého soudního řízení postačuje ke splnění povinnosti zastupovat osobu odsouzenou v nepřítomnosti.

36.

Je třeba připomenout, že účelem směrnice 2016/343 je podle jejího článku 1 stanovit společná minimální pravidla pro některé prvky trestního řízení, včetně „práva být přítomen při trestním řízení před soudem“. Jak výslovně potvrzuje bod 33 odůvodnění této směrnice, toto právo je nedílnou součástí základního práva na spravedlivý proces ( 10 ), které je zakotveno v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Tomuto ustanovení odpovídají, jak upřesňují vysvětlení k Listině ( 11 ), čl. 47 druhý a třetí pododstavec a článek 48 Listiny. Soudní dvůr musí tudíž dbát na to, aby jím podaný výklad posledně uvedených ustanovení zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 6 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ( 12 ).

37.

Právě za použití těchto ustanovení Listiny Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. února 2013, Melloni ( 13 ), rozhodl, že i když právo obžalovaného osobně se účastnit soudního jednání představuje základní prvek práva na spravedlivý proces, toto právo není absolutní. Obžalovaný se může tohoto práva ze své vlastní svobodné vůle vzdát, a to výslovně či mlčky, pod podmínkou, že vzdání se práva je jednoznačně prokázáno, je spojeno s minimálním počtem záruk odpovídajících jeho závažnosti a není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem. Porušení práva na spravedlivý proces není zejména prokázáno, i když by se obžalovaný nezúčastnil soudního jednání osobně, pokud byl informován o dnu a místu tohoto soudního jednání nebo byl obhajován právním zástupcem, kterého zmocnil za tímto účelem.

38.

Článek 8 odst. 1 směrnice 2016/343, který kodifikuje judikaturu vyplývající z tohoto rozsudku a uplatňuje ji v kontextu trestního řízení, ukládá členským státům povinnost zajistit dodržování práva být přítomen při řízení před soudem. Podle čl. 8 odst. 2 až 4 uvedené směrnice však mohou členské státy za určitých podmínek stanovit, že se řízení před soudem bude konat v nepřítomnosti ( 14 ).

39.

Pokud jsou splněny podmínky čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice, čl. 8 odst. 3 téže směrnice stanoví, že rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby může být vůči ní vykonáno.

40.

Naproti tomu, pokud tyto podmínky nejsou splněny, podezřelé nebo obviněné osoby mohou být předmětem vykonatelného rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti, ale musí být, jakmile jsou o tomto rozhodnutí vyrozuměny, „zejména při jejich zadržení“, rovněž poučeny o všech prostředcích právní nápravy, které mají k dispozici ve vztahu k uvedenému rozhodnutí. V tomto ohledu má dotyčná osoba podle čl. 8 odst. 4 a článku 9 směrnice 2016/343, které mají přímý účinek, právo „na nové řízení před soudem nebo jiný prostředek právní nápravy, který umožní nově posoudit skutkový stav věci [...] a který může vést ke zrušení původního rozhodnutí“ (dále jen „právo na nové řízení před soudem“) ( 15 ).

41.

Z toho plyne, že osoba odsouzená v nepřítomnosti může být zbavena práva na nové řízení pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 ( 16 ). S ohledem na judikaturu Soudního dvora v rozsudcích Melloni ( 17 ) a Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) ( 18 ) však musí být tato věta vykládána v tom smyslu, že zahrnuje rovněž požadavek dobrovolného a jednoznačného vzdání se práva, i když tento požadavek ze znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 nevyplývá. Ačkoli toto ustanovení výslovně nezmiňuje vzdání se práva, Soudní dvůr jej vykládá jako požadavek, na němž jsou založena kritéria, která stanoví. Podle mého názoru by takový požadavek mohl vycházet z práva být přítomen při řízení před soudem, které je zakotveno v čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice a které nemá absolutní povahu ( 19 ).

42.

Posouzení bodů 37 až 43 rozsudku Stangalov, který odkazuje na rozsudek Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému), ukazuje, že pro rozhodnutí o tom, zda má osoba souzená v nepřítomnosti právo na nové řízení před soudem, musí vnitrostátní soud určit, zda byly v řízení, které vedlo k jejímu odsouzení v nepřítomnosti, dodrženy záruky spravedlivého procesu.

43.

Je tedy třeba uvést, že v rozsudku Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) ( 20 ) Soudní dvůr zdůraznil, že možnost členských států vést řízení v nepřítomnosti a vykonat rozhodnutí bez stanovení práva na nové řízení před soudem spočívá na třech kumulativních požadavcích. Zaprvé musí být dotyčná osoba řádně vyrozuměna (požadavek na vyrozumění). Zadruhé se dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem (požadavek na vzdání se práva). Konečně zatřetí konání řízení před soudem v nepřítomnosti musí splňovat požadavek, který vyplývá ze znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343, který ukládá dvě alternativní podmínky, a sice že buď byla dotyčná osoba řádně vyrozuměna o následcích nedostavení se k soudu [čl. 8 odst. 2 písm. a) této směrnice], nebo že byla zastoupena zmocněným obhájcem [čl. 8 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice].

44.

V následujících bodech přistoupím k podrobnějšímu posouzení těchto tří kumulativních požadavků.

45.

Předně, požadavek na vyrozumění vyplývá ze samotného znění čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343.

46.

Kromě toho z bodu 36 odůvodnění směrnice 2016/343 vyplývá, že dotyčná osoba byla řádně vyrozuměna, pokud byla včas „osobně předvolána“ nebo „byla úředně vyrozuměna o dni a místě konání uvedeného řízení jiným způsobem tak, aby si byla uvedeného řízení vědoma“. Podle normotvůrce se upozorněním dotyčné osoby na následky nedostavení se k soudu zejména rozumí řádné upozornění dané osoby na to, „že by rozhodnutí mohlo být vyneseno v její nepřítomnosti“ ( 21 ).

47.

Soudní dvůr zejména uvedl, že pokud dotyčná osoba nebyla včas vyrozuměna o konání soudního řízení, má v zásadě právo na nové řízení před soudem ( 22 ). Za tímto účelem Soudní dvůr zavádí dvojí podmínku pro určení, zda byla osoba vyrozuměna o řízení před soudem, a to úsilí příslušných orgánů a úsilí obžalované osoby ( 23 ). Je totiž třeba se ptát, zda tyto orgány jednak podnikly přiměřené kroky k vyrozumění obžalované osoby a jednak, zda se obžalovaná osoba snažila tyto informace získat nebo se jim vyhnout.

48.

Pokud jde o první podmínku, Soudní dvůr v rozsudku Stangalov, uvedl, že navzdory skutečnosti, že dotčená osoba po obdržení prvotního dokumentu o vznesení obvinění uprchla, se má za to, že byla řádně vyrozuměna, pokud příslušné orgány zaslaly úřední dokument, ve kterém je uvedeno datum a místo konání řízení před soudem, na adresu, kterou dotyčná osoba těmto orgánům sdělila během vyšetřování případu, a pokud je předložen důkaz o tom, že tento dokument byl skutečně na tuto adresu doručen. Tato osoba se však nepovažuje za vyrozuměnou o konání řízení před soudem, pokud tyto orgány nevynaložily přiměřené úsilí, aby zjistily místo pobytu uvedené osoby a osobně ji předvolaly nebo ji jiným způsobem vyrozuměly o datu a místu konání daného řízení před soudem ( 24 ).

49.

V tomto ohledu se domnívám, že pojem „přiměřené úsilí“ ve smyslu čl. 8 odst. 4 směrnice 2016/343 je třeba vykládat zaprvé s ohledem na zásadu proporcionality ( 25 ), takže intenzita a rozsah vyhledávacího úsilí musí být upraveny podle závažnosti důsledků pro dotyčnou osobu, zejména trestu, který lze uložit. Jinými slovy, čím je hrozící trest přísnější (zejména čím delší je doba odnětí svobody), tím větší úsilí musí příslušné orgány vynaložit na to, aby se ujistily, že dotyčná osoba byla před vydáním rozsudku v nepřítomnosti pečlivě vyhledána. Zadruhé musí být tento pojem „přiměřené úsilí“ posuzován s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, včetně míry znalostí příslušných orgánů o tom, kde se dotyčná osoba nachází, jakož i konkrétních a aktuálních informací, které mají k dispozici. Použité prostředky tak musí být přizpůsobeny skutečně dostupným informacím a skutkovému stavu případu. Pouze s přihlédnutím ke kombinaci závažnosti následků a okolností konkrétního případu lze tedy určit, zda lze úsilí vynaložené příslušnými orgány považovat za „přiměřené“.

50.

Pokud jde o druhou podmínku, předkládající soud se snaží zjistit, zda se dotyčná osoba úmyslně vyhnula tomu, aby byla vyrozuměna. Za tímto účelem Soudní dvůr upřesnil, že přesné a objektivní indicie mohou prokázat vůli vyhnout se vyrozumění, zejména pokud osoba poskytla příslušným orgánům nesprávnou adresu nebo pokud již oznámenou adresu opustila. Pokud se totiž osoba vědomě vyhýbala vyrozumění (například vědomým sdělením nesprávné adresy příslušným vnitrostátním orgánům nebo se již nenachází na oznámené adrese), nemůže se domáhat práva na nové řízení před soudem ( 26 ).

51.

Kromě toho se Soudní dvůr v bodech 40 a 41 rozsudku Stangalov snažil odmítnout argument, který by mohl zpochybnit požadavek na vyrozumění. Tento argument spočívá v tom, že jelikož není v přípravném řízení jisté, zda bude podána konečná obžaloba a zda se bude konat řízení před soudem, nelze obžalovanou osobu považovat za plně vyrozuměnou. Takový argument by ve skutečnosti umožnil obžalované osobě uniknout spravedlnosti pouhým tvrzením, že nevěděla, zda se řízení před soudem bude skutečně konat. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že již skutečnost, že obžalovaná osoba byla seznámena s prvotním dokumentem o vznesení obvinění, postačuje k tomu, aby bylo prokázáno, že věděla, že je proti ní vedeno řízení, s možností řízení před soudem. Jinými slovy, i když v době, kdy obdržela tento dokument, nebyla další fáze řízení ještě zcela určena, nebránilo jí to v tom, aby pochopila, že je proti ní vedeno řízení a případně by mohlo dojít k nové fázi řízení.

52.

Pokud tedy dotyčná osoba uprchla poté, co oficiálně obdržela prvotní dokument o vznesení obvinění, avšak před doručením konečné obžaloby, mohou mít členské státy za to, že je o řízení před soudem řádně vyrozuměna. K tomu musí být nejprve splněny tři podmínky: obžalovaný musí orgánům poskytnout adresu, konečná obžaloba a předvolání k soudnímu jednání musí být zaslány včas a musí existovat důkaz, že tyto dokumenty byly na danou adresu doručeny ( 27 ). Dále příslušné orgány musí vynaložit přiměřené úsilí, aby uvedenou osobu našly a osobně ji předvolaly nebo ji jiným způsobem oficiálně informovaly o datu a místě konání řízení před soudem.

53.

V rozsudku HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) ( 28 ) však Soudní dvůr zdůraznil, že členské státy jsou oprávněny využít odsouzení v nepřítomnosti pouze v situacích, kdy uvedená osoba měla reálnou možnost být při řízení před soudem přítomna a kdy se jí dobrovolně a jednoznačně vzdala. Z toho vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi podmínkami, za kterých lze předpokládat, že dotyčná osoba byla vyrozuměna o konání jednání před soudem, a podmínkami, za kterých lze mít za to, že se dobrovolně a jednoznačně vzdala svého práva být na tomto jednání přítomna ( 29 ). Tím Soudní dvůr přidává další požadavek, který se přidává k požadavku na vyrozumění, a to požadavek na vzdání se práva.

54.

Ačkoli čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 pojem „vzdání se práva“ výslovně nezmiňuje, Soudní dvůr vycházel z judikatury ESLP týkající se práva na spravedlivý proces, aby rozhodl, že tento pojem je základní podmínkou odůvodňující neexistenci nového řízení před soudem. Cílem požadavku vzdání se práva tak je chránit právo na spravedlivý proces tím, že se zajistí, aby obžalovaný nebyl souzen v nepřítomnosti, aniž měl skutečnou možnost se hájit.

55.

V tomto ohledu podle judikatury ESLP článek 6 EÚLP svou literou ani svým duchem nebrání nikomu v tom, aby se z vlastní vůle výslovně nebo mlčky vzdal záruk spravedlivého procesu. Vzdání se práva účastnit se jednání před soudem však musí být jednoznačně doloženo a musí s ním být spojen soubor minimálních záruk odpovídajících jeho závažnosti ( 30 ). V rozsudku ze dne 12. února 1985, Colozza v. Itálie stanovil ( 31 ) ESLP tři důležité zásady. Zaprvé lze mít za to, že se obžalovaný vzdal svého práva dostavit se k soudu pouze tehdy, je-li jeho odmítnutí jasné, jednoznačné a doprovázené zárukami. Zadruhé stát nemůže předpokládat toto vzdání se pouze z toho důvodu, že se obžalovaný nedostavil k soudnímu jednání, aniž by se předtím aktivně snažil vyhledat jej a vyrozumět jej o stíhání, které proti němu bylo zahájeno. Zatřetí, pokud obžalovaný nebyl nikdy informován o trestním stíhání a nebylo vynaloženo žádné úsilí k zajištění jeho práva na obhajobu, musí mít možnost dosáhnout nového řízení před soudem.

56.

Mám za to, že požadavek na vyrozumění a požadavek vzdání se práva spolu úzce souvisejí a překrývají se. Ve svém rozsudku ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému) ( 32 ), totiž Soudní dvůr jasně uvedl, že řízení před soudem v nepřítomnosti může být vedeno pouze tehdy, pokud dotyčná osoba měla reálnou možnost být při řízení před soudem přítomna a dobrovolně a jednoznačně se jí vzdala. Aby však bylo možné mít za to, že se osoba vzdala svého práva na řízení před soudem v její přítomnosti, musí orgány učinit vše, co bylo možné, aby ji o řízení před soudem vyrozuměly. To znamená, že musí použít vhodné prostředky k tomu, aby ji o konání řízení před soudem vyrozuměly. Teprve po splnění této informační povinnosti mohou mít příslušné orgány za to, že se obžalovaný vzdal svého práva.

57.

S odkazem na judikaturu ESLP tak Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. května 2022, Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) ( 33 ), uvedl, že ke vzdání se práva může dojít, je-li prokázáno, že obviněná osoba byla vyrozuměna o tom, že je proti ní vedeno trestní řízení, zná povahu a důvod obvinění a nemá v úmyslu být přítomna při řízení před soudem nebo se chce vyhnout trestnímu stíhání ( 34 ).

58.

Konečně uvádím, že generální advokát Richard de la Tour se ve svém stanovisku ve věci Sofijska rajonna prokuratura a další (Soudní řízení s obviněnou osobou vyhoštěnou z území) (C‑420/20, EU:C:2022:157) pro úplnost zabýval otázkou, zda vzdání se práva, k němuž dojde v rané fázi trestního řízení, ve které příslušný justiční orgán provádí šetření ve věci, představuje souhlas s tím, aby bylo řízení vedeno v nepřítomnosti. Podle jeho názoru musí být čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 vykládán v tom smyslu, že brání takovému vzdání se práva ( 35 ), neboť takové vzdání se práva by bylo mimo jiné v rozporu s judikaturou ESLP ( 36 ), z níž vyplývá požadavek, aby bylo vzdání se práva dostavit se k soudu prokázáno na základě přesných, objektivních a relevantních skutečností ( 37 ).

59.

I když se předpokládá, že obžalovaný byl o řízení před soudem řádně vyrozuměn a vzdal se práva dostavit se k soudu, je přesto nezbytné, aby byl podle čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2016/343 upozorněn na následky nedostavení se k soudu (první podmínka) nebo byl zastoupen zmocněným obhájcem (druhá podmínka). Jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto stanoviska, třetí požadavek se dělí na dvě alternativní podmínky.

60.

První podmínka stanovená v čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice 2016/343 se týká obsahu vyrozumění podezřelé nebo obviněné osoby. Jinými slovy, tato osoba si musí být vědoma toho, že vůči ní může být vydáno a vykonáno rozhodnutí o její vině nebo nevině, pokud se nedostaví k soudu. V projednávané věci je vzhledem k okolnostem původního řízení, jelikož M. S. T. nebyl upozorněn na následky nedostavení se k soudu, zřejmé, že tato podmínka se v projednávané věci neuplatní.

61.

Druhá podmínka uvedená v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343 se týká zastupování podezřelé nebo obviněné osoby obhájcem. Týká se případu, kdy si tato osoba poté, co byla vyrozuměna o konání řízení před soudem, svobodně zvolila zastupování právním zástupcem namísto toho, aby se osobně dostavila k řízení před soudem. To může v zásadě prokázat, že se tato osoba vzdala svého práva být přítomna při řízení před soudem a zároveň jí bylo zaručeno její právo na obhajobu. Jak vyplývá z bodu 37 odůvodnění této směrnice, existence „zmocnění“ ve smyslu uvedené směrnice totiž vyžaduje, aby sama dotyčná osoba zmocnila obhájce, případně obhájce, který jí byl ustanoven z úřední povinnosti, aby ji zastupoval.

62.

ESLP v tomto ohledu uvedl, že právo každého obžalovaného na účinnou obhajobu obhájcem, v případě potřeby soudem ustanoveným, je jedním ze základních prvků spravedlivého procesu. Obžalovaný nepozbývá takového práva z pouhého důvodu své nepřítomnosti na jednání. Pro spravedlivost trestního systému má proto zásadní význam, aby nepřítomnost obžalovaného na jednání nebyla sankcionována tím, že mu bude upřeno právo na právní pomoc a aby byl obžalovaný náležitě obhajován jak v řízení v prvním stupni, tak v odvolacím řízení ( 38 ).

63.

Pokud se má podezřelá nebo obviněná osoba vzdát práva na to, aby byla přítomna při řízení před soudem, podle čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, je třeba brát zřetel na podmínky zastupování obviněné a z území vyhoštěné osoby obhájcem ( 39 ). Klíčové rozsudky Krombach v. Francie ( 40 ) a Sejdovic v. Itálie ( 41 ) potvrzují ustálený postoj ESLP, že účinné zastoupení obhájcem je nezbytné pro zajištění spravedlivého procesu, a to i v případě, kdy je obžalovaný souzen v nepřítomnosti. Konkrétně tento druhý rozsudek zdůraznil, že nepřítomnost obžalovaného nesmí bránit skutečné a účinné obhajobě ( 42 ).

64.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že obhájce ustanovený ex offo musí plnit funkci skutečného zástupce, který zajišťuje účinnou obhajobu zájmů obžalovaného, a to i v jeho nepřítomnosti. Nestačí, aby byl obhájce formálně ustanoven: má-li být respektováno právo na obhajobu, musí mít možnost aktivně se účastnit soudního řízení a obžalovaného smysluplně hájit. Pokud je mi však známo, tyto rozsudky přesně nevymezují postupy pro ustanovení obhájce.

65.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku Specializirana prokuratura (Řízení proti uprchlému obžalovanému) ( 43 ) uvedl, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven z úřední povinnosti, posledně uvedeného nikdy nekontaktoval a obviněný se k ustanovení tohoto obhájce nevyjádřil. Soudní dvůr uvedl, že za těchto okolností by na tohoto obhájce nebylo možno nahlížet tak, že byl ze strany této osoby „zmocněn“ ve smyslu tohoto ustanovení, což musí ověřit předkládající soud s ohledem na podmínky stanovené vnitrostátním právem. V důsledku toho, aby byl naplněn pojem „zmocněný obhájce“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 písm. b) a bodu 37 odůvodnění směrnice 2016/343, musí se předkládající soud ujistit, že „sama dotyčná osoba zmocnila obhájce, případně obhájce, který jí byl ustanoven z úřední povinnosti, aby ji zastupoval“, což předpokládá skutečnou a významnou interakci mezi dotyčnou osobou a jejím obhájcem.

66.

V této souvislosti bych rád upozornil, že čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343 vyžaduje, aby byl obžalovaný zastoupen obhájcem, kterého sám zmocnil, což znamená, že obhájce musí být pro účely řízení před soudem ustanoven samotným obžalovaným nebo s jeho souhlasem. Skutečnost, že obhájce zastupoval obžalovaného ve fázi přípravného řízení, nutně neznamená, že tento obhájce byl výslovně zmocněn, aby jej zastupoval v řízení před soudem v jeho nepřítomnosti. Musí tedy existovat jasný souhlas obžalovaného, ať už výslovný nebo konkludentní, že bude v řízení před soudem v nepřítomnosti zastoupen uvedeným obhájcem. Z toho vyplývá, že skutečnost, že obhájce již obžalovaného zastupoval v přípravném řízení, může být relevantní, neboť může naznačovat kontinuitu obhajoby. Tato okolnost však sama o sobě nepostačuje ke splnění podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343, jelikož je třeba prokázat, že obžalovaný skutečně zmocnil tohoto obhájce, aby jej zastupoval při řízení před soudem.

67.

Pokud jde o otázku, kdy by měl tento kontakt proběhnout, judikatura ESLP ani Soudního dvora neukládá přesnou dobu pro kontakt mezi obhájcem a jeho klientem, ale stanoví základní zásady, které umožňují posoudit, zda byl tento kontakt účinný a dostatečný pro zajištění spravedlivého procesu. Je proto na soudci, aby posoudil, zda je zastoupení poskytované obhájcem účinné od prvních fází řízení a během řízení před soudem v nepřítomnosti ( 44 ). Pokud má obžalovaný obhájce, ale ten se s ním nikdy nesetká nebo s ním nekomunikuje způsobem, který by mu umožnil účinnou obhajobu, lze to považovat za porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, který mimo jiné stanoví právo na pomoc obhájce. ESLP tedy i v případě obhajoby v nepřítomnosti vyžaduje, aby bylo vynaloženo úsilí k zajištění účinného kontaktu ( 45 ).

68.

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní soud má pochybnosti o tom, zda lze vyloučit právo osoby odsouzené v nepřítomnosti na nové řízení před soudem z důvodu, že tato osoba uprchla po doručení prvotního dokumentu o vznesení obvinění, čímž bylo příslušným orgánům zabráněno v tom, aby ji osobně vyrozuměly o konečné obžalobě, jakož i o datu a místě konání řízení před soudem a o důsledcích nedostavení se k soudu. V tomto ohledu ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle bulharské judikatury týkající se čl. 423 odst. 1 druhé věty NPK není právo na nové řízení před soudem přiznáno osobě, která uprchla v důsledku obvinění v rámci přípravného řízení.

69.

Pochybnosti předkládajícího soudu se tedy soustřeďují na slučitelnost rozhodnutí tohoto soudu zbavit osobu odsouzenou v nepřítomnosti práva na nové řízení před soudem, pokud příslušné orgány nemohly obžalovaného osobně vyrozumět, s čl. 8 odst. 2 a 4 a článkem 9 směrnice 2016/343.

70.

V projednávané věci bude na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda je s ohledem na výše uvedená upřesnění procesní režim zavedený bulharským zákonodárcem slučitelný se směrnicí 2016/343. Soudní dvůr však může poskytnout užitečná vodítka pro účely tohoto posouzení ( 46 ).

71.

Na první pohled, jak zdůrazňuje Komise ve svém písemném vyjádření, čl. 423 odst. 1 NPK zůstává problematický, jelikož toto ustanovení dostatečně jasně nezahrnuje všechny podmínky pro odmítnutí nového řízení před soudem stanovené směrnicí 2016/343. Jak toto ustanovení, tak judikatura vytvořená předkládajícím soudem ve vztahu k tomuto ustanovení se jeví jako neslučitelné s čl. 8 odst. 4 a článkem 9 směrnice 2016/343, jelikož zbavují osobu souzenou v nepřítomnosti práva na nové řízení před soudem pouze z toho důvodu, že uprchla poté, co byla obviněna v přípravné fázi řízení, ale ještě nebyla řádně vyrozuměna o řízení před soudem (nebo o jeho datu a místě konání) podle čl. 8 odst. 2 písm. a) a b) této směrnice ( 47 ).

72.

Pokud jde o okolnosti věci v původním řízení, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že M. S. T. tím, že dne 5. února 2024 obdržel prvotní dokument o vznesení obvinění, byl osobně vyrozuměn o obvinění, které proti němu bylo vzneseno v přípravné fázi. Dne 16. února 2024 opustil Bulharsko navzdory povinnosti pravidelně informovat policii o místě svého pobytu. Nicméně vzhledem k tomu, že M. S. T. neobdržel obžalobu, zdá se, že nebyl výslovně vyrozuměn o datu a místu konání řízení před soudem ani o důsledcích své nepřítomnosti, což by mohlo vyloučit použití čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice 2016/343. Vzhledem k tomu, že je možné, že obviněná osoba nebyla o řízení před soudem vyrozuměna, může mít podle čl. 8 odst. 2 a 4 této směrnice právo na nové řízení před soudem podle článku 9 uvedené směrnice.

73.

Pokud jde o okolnosti uvedené předkládajícím soudem v rámci jeho druhé předběžné otázky, je třeba posoudit, zda skutečnost, že se obžalovaný, přestože byl formálně vyrozuměn o obviněních vznesených proti němu a o zahájení vyšetřování, úmyslně vyhnul převzetí předvolání tím, že opustil adresu, na které měl splnit povinnost pravidelně se podepisovat do registru, a zda to navzdory přiměřenému úsilí soudu doručit mu obžalobu může odůvodnit vyloučení jeho práva na nové řízení před soudem po odsouzení v nepřítomnosti.

74.

V tomto ohledu je klíčovou otázkou, zda lze chování M. S. T. vykládat jako dobrovolné vzdání se práva být přítomen řízení před soudem. Za tímto účelem vyvstává otázka, zda orgány činné v trestním řízení vynaložily přiměřené úsilí k předvolání M. S. T. Jak jsem uvedla výše ( 48 ), příslušné orgány musely vynaložit přiměřené úsilí, aby zjistily místo pobytu uvedené osoby a osobně ji předvolaly nebo ji jiným způsobem vyrozuměly o datu a místu konání daného řízení před soudem ( 49 ). Pouze v takovém případě lze mít za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala svého práva být přítomna při řízení před soudem.

75.

Předkládajícímu soudu přitom přísluší ověřit, zda orgány vynaložily takové přiměřené úsilí. V tomto ohledu se může zdát překvapivé, že se příslušnému soudu zjevně nepodařilo zjistit místo pobytu M. S. T., aby jej vyrozuměl o průběhu řízení před soudem a důsledcích jeho nepřítomnosti, ačkoli byl nalezen poměrně brzy po svém odsouzení, neboť nastoupil výkon trestu necelý měsíc po nabytí právní moci rozsudku. Je tedy na předkládajícím soudu, aby se ujistil, že kroky učiněné před zahájením řízení před soudem byly skutečně dostatečné a přiměřené, a to s ohledem na závažnost trestného činu a trest, který lze uložit ( 50 ).

76.

Konkrétně, jak navrhla Komise, za okolností, kdy mají příslušné orgány k dispozici informace o tom, že se daná osoba přemístila a nacházela na území jiného členského státu, by bylo možné považovat za přiměřené, aby tyto orgány vložily do SIS záznam podle čl. 34 odst. 1 písm. c) nařízení 2018/1862, který umožňuje (z velké části automatizovaným způsobem) lokalizovat osoby, které jsou předvolány justičními orgány v rámci trestního řízení ( 51 ).

77.

Za okolností projednávané věci v původním řízení zaprvé ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že obvinění se týkalo závažného úmyslného trestného činu, za který lze uložit trest odnětí svobody se značnou délkou trvání ( 52 ). Zadruhé se zdá, že vnitrostátní orgány si byly vědomy skutečnosti, že M. S. T. pracoval v Německu, a do vnitrostátních spisů zaznamenaly, že dne 16. února 2024 opustil Bulharsko. Zdá se tedy, že o odjezdu M. S. T. do zahraničí věděli. Za těchto okolností je otázkou, zda byly povinny po dotyčné osobě pátrat prostřednictvím SIS předtím, než ji budou soudit v nepřítomnosti. V tomto ohledu, pokud je daný trestný čin závažný a hrozí za něj značný trest, jsou záznam a kontrola v SIS nezbytnými prvky pro to, aby bylo možné mít za to, že příslušné orgány vynaložily přiměřené úsilí k osobnímu vyrozumění dotyčného obžalovaného, zejména pokud již měly spolehlivé indicie o jeho pobytu v zahraničí. Vzhledem k těmto okolnostem se skutečnost, že příslušné orgány pokračovaly v pátrání po obviněném tím, že se omezily na vnitrostátní pátrání a nařídily, aby mu obžalobu a informace o datu a místě konání řízení před soudem doručil úředník obvodního oddělení, nejeví jako dostatečná pro závěr, že tyto orgány vynaložily přiměřené úsilí. Toto posouzení však přísluší předkládajícímu soudu.

78.

Pokud jde dále o podmínku týkající se zastoupení obviněné osoby obhájcem na základě požadavku zastoupení zmocněným obhájcem [druhá podmínka uvedená v čl. 8 odst. 2 písm. b) směrnice 2016/343], ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že M. S. T. prohlásil, že si přeje být zastoupen obhájcem ustanoveným ex offo, který byl přítomen řízení před soudem v nepřítomnosti. Zmocnění vydané v přípravném řízení se však automaticky nevztahuje na řízení před soudem v nepřítomnosti. Jak jsem již uvedla v bodě 66 tohoto stanoviska, je třeba prokázat, že obžalovaný skutečně zmocnil tohoto obhájce, aby jej zastupoval při řízení před soudem. Předkládajícímu soudu rovněž přísluší ověřit, zda byl tento obhájce dostatečně v kontaktu s M. S. T. a zda svého klienta informoval o konání řízení před soudem.

79.

Konečně, pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr již uvedl, že je třeba zajistit, aby řízení o návrhu na obnovu trestního řízení vedlo k uznání práva na obnovu řízení ve všech případech, kdy nebyly splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 ( 53 ). Jak jsem již vysvětlil, domnívám se, že tato věta musí být vykládána v tom smyslu, že ve skutečnosti zahrnuje tři výše uvedené kumulativní požadavky ( 54 ). Soudní dvůr v bodě 44 rozsudku Stangalov rovněž připomněl, že se zdá, s výhradou ověření vnitrostátním soudem, že řízení o návrhu na obnovu trestního řízení, jako je řízení v této věci, takovou záruku neposkytuje. Kromě toho je třeba zdůraznit, že v rozsudku ze dne 16. ledna 2025, VB II (Poučení o právu na nové řízení před soudem) ( 55 ), Soudní dvůr za účelem dodržení zásady efektivity vyzval předkládající soud, aby ověřil, zda bulharské procesní právo zaručuje, že je osobě odsouzené v nepřítomnosti v okamžiku, kdy je vyrozuměna o existenci tohoto odsouzení, nebo bezprostředně poté předána kopie celého rozhodnutí vyneseného v nepřítomnosti a tato osoba je poučena o svých procesních právech, a to i stran možnosti podat návrh na povolení obnovy trestního řízení, stran soudu, ke kterému musí být tento návrh podán, a stran lhůty, ve které musí být podán ( 56 ).

80.

V projednávané věci lze pochybovat o tom, zda je právo na obnovu řízení skutečně zaručeno, a to vzhledem k době, která uplynula mezi zbavením svobody a případným rozhodnutím o obnově řízení. V tomto ohledu, i když M. S. T. začal odpykávat svůj trest dne 16. června 2024, jednání o obnově řízení se konalo až dne 24. ledna 2025, tj. více než 7 měsíců po nástupu výkonu trestu. Pokud dotyčná osoba nemohla podat opravný prostředek před nebo během podstatné části svého zadržení, pak existuje problém s účinností práva na obnovu řízení ve smyslu článku 9 směrnice 2016/343 ve světle článku 47 Listiny. Za okolností, kdy osoba již vykonala trest (nebo jeho podstatnou část) bez okamžité možnosti napadnout odsuzující rozsudek v nepřítomnosti, se totiž právo na obnovu řízení stává neúčinným. V takové situaci by měl předkládající soud zajistit, aby bulharské řízení skutečně zajišťovalo účinné právo na obnovu řízení.

81.

Z toho vyplývá, že účinnost práva na obnovu řízení brání tomu, aby osoba odsouzená v nepřítomnosti, která začala vykonávat trest, byla nucena čekat dlouhou dobu, než bude rozhodnuto o její žádosti o konání nového řízení před soudem ve smyslu článku 9 směrnice 2016/343 vykládaného ve světle článku 47 Listiny.

82.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Varchoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) následovně: