1)

Musí být článek 61 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 (1) a článek 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (2), vykládány v tom smyslu, že vlastník staršího zápisu, který v předžalobní výzvě stanoví konkrétní lhůtu pro podání žaloby na neplatnost, která se jasně a jednoznačně shoduje s obecnou pětiletou lhůtou pro podání žaloby na neplatnost, je vázán svým vlastním jednáním, neboť vyvolal ve vlastníkovi pozdější ochranné známky očekávání, že po uvedeném datu nebude žalován z důvodu možné neplatnosti? Je třeba v tomto ohledu považovat namítání zlé víry při žádosti o zápis v následném soudním řízení, a to za účelem vyhnutí se existence promlčecí lhůty, za jednání v rozporu s dobrou vírou, jestliže strana znala již v době odeslání dopisu do vlastních rukou [burofax] všechny skutečnosti nezbytné k tomu, aby mohla mít za to, že žádost o zápis byla podána ve zlé víře?

2)

V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 61 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 a článek 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, vykládány v tom smyslu, že jednání žalobkyně, která aktivně vznesla námitky proti zápisu ochranných známek Evropské unie, jež se podstatně překrývají s napadenými národními ochrannými známkami a jejichž zápis byl v důsledku těchto námitek nakonec zamítnut, představuje snahu o nápravu tohoto stavu v přiměřené lhůtě?