–

za Nationale Nederlanden Schadeverzekering Maatschappij NV, jednající pod obchodním názvem Reaal Schadeverzekering NV: D. M. de Knijff a M. S. van der Keur, advocaten,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a A. Hanje, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: G. Goddin, A. Manzaneque Valverde a P. Vanden Heede, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (Úř. věst. 2009, L 263, s. 11).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Stichting Koskea, nadací jednací jako správce majetku ED, a Nationale Nederlanden Schadeverzekering Maatschappij NV (dále jen „Nationale Nederlanden“), jednající pod obchodním názvem Reaal Schadeverzekering NV, ve věci rozsahu krytí, které musí být poskytnuto v rámci povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

3

Body 21 a 23 odůvodnění směrnice 2009/103 zní:

[…]

4

Článek 1 bod 1 této směrnice definuje pojem „vozidlo“ jako „jakékoli motorové vozidlo určené k pohybu po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se však po kolejích, a jakékoli přípojné vozidlo, ať již připojené či nepřipojené“.

5

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Povinné pojištění vozidel“, stanoví:

„Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

Rozsah pojistné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě opatření uvedených v prvním pododstavci.

[…]

Pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví.“

6

Článek 5 směrnice 2009/103 poskytuje členským státům za určitých podmínek možnost odchýlit se od ustanovení článku 3 této směrnice, pokud jde o určité fyzické nebo právnické osoby, veřejnoprávní i soukromoprávní.

7

Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Zvláštní kategorie poškozených“, stanoví:

„1.   Aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec, kryje pojištění uvedené v článku 3 odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče, vyplývající z provozu vozidla.

2.   Rodinní příslušníci pojistníka, řidiče či kterékoli jiné osoby, jež nese občanskoprávní odpovědnost za nehodu, která je kryta pojištěním uvedeným v článku 3, nesmějí být v důsledku tohoto příbuzenského vztahu vyloučeni z pojištění u škod na zdraví, které sami utrpěli.

3.   Pojištění uvedené v článku 3 kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu škody v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy.

Tímto článkem není dotčena občanskoprávní odpovědnost ani výše náhrady škody.“

8

Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Doložky o výluce z pojištění“, stanoví:

„1.   Každý členský stát přijme veškerá vhodná opatření k zabezpečení toho, aby pro účely článku 3 bylo ve vztahu k nárokům třetích osob poškozených nehodou považováno za neplatné jakékoli zákonné ustanovení či smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě vydané podle článku 3, které z pojištění vylučuje užívání či řízení vozidel:

Ustanovení či ujednání uvedená v prvním pododstavci písm. a) však lze uplatnit vůči osobám, které do vozidla, jež věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobilo, dobrovolně nastoupily, může-li pojistitel prokázat, že věděly o tom, že vozidlo bylo odcizeno.

[…]

3.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, že jakékoli zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, které vylučuje cestující z pojistného krytí z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky, se považuje za neplatné ve vztahu k nárokům takového cestujícího.“

9

Směrnice 2009/103, jak vyplývá z jejího článku 29, zrušila a nahradila směrnici Rady 72/166/EHS ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové povinnosti pojištění (Úř. věst. 1972, L 103, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 10), druhou směrnici Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 1984, L 8, s. 17; Zvl. vyd. 06/07, s. 3), třetí směrnici Rady 90/232/EHS ze dne 14. května 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 1990, L 129, s. 33; Zvl. vyd. 06/01, s. 249), směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES ze dne 16. května 2000 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a o změně směrnic Rady 73/239/EHS a 88/357/EHS (čtvrtá směrnice o pojištění motorových vozidel) (Úř. věst. 2000, L 181, s. 65; Zvl. vyd. 06/03, s. 332) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005, kterou se mění směrnice Rady 72/166/EHS, 84/5/EHS, 88/357/EHS a 90/232/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. 2005, L 149, s. 14), ve znění směrnic uvedených v příloze I části A směrnice 2009/103.

10

Článek 4 odst. 1 Wet betreffende verplichte verzekering tegen wettelijke aansprakelijkheid inzake motorrijtuigen (zákon o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel), ze dne 30. května 1963 (Stb. 1963, č. 228) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „WAM“), stanoví:

„Pojištění nemusí nezbytně pokrývat odpovědnost za škody vzniklé řidiči vozidla, které nehodu způsobilo.“

11

Na konci roku 2016 se ED stal obětí dopravní nehody, když byl za volantem minibusu patřícího jistému fotbalovému klubu, v němž cestoval bývalý trenér klubu a dva jeho členové. V rychlosti přibližně 70 km/h náhle bývalý trenér, který seděl na sedadle vzadu vpravo, zatáhl za ruční brzdu vozidla. Minibus dostal smyk a narazil do několika pilířů. ED a člen klubu, který seděl na sedadle spolujezdce, byli vymrštěni z vozidla. Posledně uvedený člen klubu svým zraněním podlehl. ED utrpěl těžká zranění a má z nehody velmi vážné trvalé následky. Bývalý trenér a druhý člen klubu utrpěli lehká zranění.

12

Fotbalový klub vlastnící minibus měl uzavřeno pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel u společnosti Reaal Schadeverzekering, která se následně sloučila s Nationale Nederlanden. Klub měl rovněž uzavřeno úrazové pojištění pro řidiče a cestující u společnosti Nationale Nederlanden (dále jen „úrazové pojištění“).

13

ED, zastoupený nadací Stichting Koskea, která spravuje jeho majetek a hájí jeho zájmy, uplatnil škody, které utrpěl v důsledku nehody, u Nationale Nederlanden z titulu úrazového pojištění. V lednu 2020 advokát této společnost sdělil ED, že z úrazového pojištění neobdrží žádné plnění, neboť podle policejní zprávy o průběhu nehody usedl za volant minibusu po konzumaci a pod vlivem alkoholu. Advokát rovněž uvedl, že neobdrží plnění ani z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti na základě WAM, neboť to se nevztahuje na škodu utrpěnou řidičem.

14

Nadace Stichting Koskea, jednající jménem a na účet ED, podala k rechtbank Noord-Nederland (soud prvního stupně pro Severní Nizozemsko, Nizozemsko) žalobu, kterou se domáhala, aby bylo rozhodnuto, že Nationale Nederlanden je na základě WAM povinna nahradit současnou i budoucí škodu dotyčného. Na podporu žaloby tato nadace zejména tvrdila, že v čl. 4 odst. 1 WAM upravené vyloučení škody utrpěné řidičem vozidla z povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel se v projednávaném případě nepoužije, neboť i když byl ED v okamžiku nehody za volantem vozidla, nemohl již být považován za jeho řidiče ve smyslu tohoto ustanovení, protože bývalý trenér se tím, že zatáhl za ruční brzdu, zachoval jako řidič.

15

Rozsudkem ze dne 22. října 2020 uvedený soud žalobě vyhověl. V podstatě dovodil, že od okamžiku, kdy bývalý trenér zatáhl za ruční brzdu, již ED nebyl fakticky schopen minibus řídit, a nemohl tedy být považován za jeho „řidiče“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 WAM.

16

Společnost National Nederlanden podala proti tomuto rozsudku odvolání ke Gerechtshof Arnhem-Leeuwarden (odvolací soud Arnhem-Leeuwarden, Nizozemsko). Rozsudkem ze dne 13. prosince 2022 uvedený soud napadený rozsudek zrušil v podstatě s odůvodněním, že ED po zatažení ruční brzdy bývalým trenérem nepozbyl postavení řidiče. Soud v tomto ohledu uvedl, že ED byl i nadále tím, kdo usedl za volant na sedadlo řidiče, uvedl vozidlo do pohybu, určil jeho rychlost a zvolil směr jízdy. Vozidlo tedy ovládal a nic na tom nemění skutečnost, že bývalý trenér náhle zatáhl za ruční brzdu a provedl tak úkon řízení.

17

Nadace Stichting Koskea podala kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), který je předkládajícím soudem. Před tímto soudem tvrdí, že poté, co bývalý trenér zatáhl za ruční brzdu, již nemohl být ED považován za řidiče minibusu, jelikož byl tímto úkonem zbaven možnosti vozidlo fakticky řídit.

18

Předkládající soud uvádí, že prostřednictvím čl. 4 odst. 1 WAM provedl nizozemský zákonodárce čl. 1 první pododstavec směrnice 90/232, nyní čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103, podle kterého povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel musí krýt odpovědnost za škody na zdraví všech osob cestujících ve vozidle s výjimkou řidiče. Uvádí však, že tento pojem „řidič“ není definován ani v posledně uvedené směrnici, ani ve směrnicích, které nahradila.

19

Podle předkládajícího soudu Soudní dvůr ve své judikatuře v dané oblasti vždy zdůrazňoval význam ochrany cestujících poškozených dopravní nehodou a cíl spočívající v zajištění, aby povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel umožňovalo všem cestujícím poškozeným dopravní nehodou způsobenou vozidlem získat náhradu škody, kterou utrpěli. Z této judikatury však podle něj rovněž vyplývá, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 odlišuje řidiče od ostatních cestujících.

20

S ohledem na tyto skutečnosti se předkládající soud táže, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti uvedené v tomto ustanovení musí pokrývat odpovědnost za škodu utrpěnou původním řidičem daného vozidla v případě, že jeden z cestujících zasáhl do řízení vozidla, a v důsledku tohoto zásahu došlo k nehodě. Pokud tomu tak je, vyvstává podle předkládajícího soudu otázka, zda unijní právo stanoví určité požadavky, které by měl zohlednit za účelem určení, zda za okolností věci v původním řízení osoba, která byla v okamžiku nehody za volantem vozidla, pozbyla postavení řidiče, a může se tedy domáhat ochrany vyplývající ze směrnice 2009/103.

21

Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 vykládán v tom smyslu, že na škody utrpěné řidičem jediného vozidla zúčastněného na dopravní nehodě se nemusí vztahovat povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel stanovené touto směrnicí, a to ani v případě, že do řízení tohoto vozidla zasáhl jeden z cestujících a nehodu způsobil tento jeho zásah.

23

Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck, 292/82, EU:C:1983:335, bod 12, a ze dne 30. října 2025, Killybegs Fishing Enterprises a další, C‑546/24, EU:C:2025:844, bod 16).

24

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že význam a rozsah pojmů, pro které nemá unijní právo žádnou definici ani neodkazuje na právo členských států, je třeba určit v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž součástí jsou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. října 2011, Brüstle, C‑34/10, EU:C:2011:669, body 25 a 31 a citovaná judikatura, a ze dne 5. září 2024, BIOR, C‑344/23, EU:C:2024:696, bod 40).

25

Pokud jde na prvním místě o znění čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103, toto ustanovení pro připomenutí stanoví, že aniž je dotčen čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec této směrnice, v němž je stanovena výjimka, která není pro věc v původním řízení relevantní, kryje pojištění uvedené v článku 3 téže směrnice odpovědnost za škody na zdraví „všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče“, vyplývající z provozu vozidla.

26

Článek 3 první pododstavec této směrnice stanoví, že s přihlédnutím k jejímu článku 5 upravujícímu výjimky z povinnosti pojištění vozidel, které rovněž nejsou pro věc v původním řízení relevantní, přijme každý členský stát veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

27

Směrnice 2009/103 stejně jako směrnice, které nahradila, nedefinuje výraz „řidič“, ani výraz „cestující“, ani neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení jejich rozsahu. Pokud jde o obvyklý smysl těchto výrazů v běžném jazyce, je třeba uvést, že výraz „řidič“ označuje osobu, která řídí určitý stroj. Ve vztahu k vozidlům pak označuje osobu, která sedí za volantem vozidla nebo za jeho ovládacími prvky a ovládá ho. Výraz „cestující“ označuje osobu, která je přepravována ve vozidle a neřídí ho.

28

S ohledem na tyto skutečnosti je možné ze znění čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 předně vyvodit, že ve vozidle může být více „cestujících s výjimkou řidiče“, ale v zásadě může v jednom okamžiku existovat pouze jeden řidič. Dále s výhradou zvláštních případů, zejména řízení s doprovodem za účelem získání řidičského průkazu, na které se mohou vztahovat zvláštní pravidla, se výrazem „řidič“ obvykle rozumí osoba, která je usazena za ovládacími prvky nebo volantem vozidla a zajišťuje jeho řízení, zatímco pojem „cestující“ označuje osobu, která je usazena jinde ve vozidle a neřídí jej. Konečně toto ustanovení nestanoví, že odpovědnost za škody vzniklé „řidiči“ vozidla musí být kryta pojištěním uvedeným v článku 3 této směrnice.

29

Pokud jde na druhém místě o kontext čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103, je třeba zaprvé uvést, že pojem „vozidlo“ je definován v čl. 1 bodě 1 této směrnice jako jakékoli motorové vozidlo určené pro pohyb po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se po kolejích a jakékoli přípojné vozidlo, ať již připojené nebo odpojené.

30

Vzhledem k tomu, že vozidlo ve smyslu této směrnice je tedy nutně poháněno mechanicky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2023, KBC Verzekeringen, C‑286/22, EU:C:2023:767, body 37, 38 a 40), má v zásadě každé vozidlo nacházející se v provozu – s výjimkou samořízených vozidel – řidiče a místo pro řízení a tímto řidičem je osoba, která uvnitř vozidla ovládá nebo je schopna ovládat jeho mechanický pohon za účelem jeho provozu, přičemž je usazena na volantem.

31

Zadruhé sice čl. 3 čtvrtý pododstavec směrnice 2009/103 stanoví, že pojištění uvedené v prvním pododstavci musí povinně zahrnovat jak věcné škody, tak škody na zdraví, nicméně ze znění tohoto ustanovení ve spojení s čl. 12 odst. 1 téže směrnice vyplývá, že se jedná konkrétně o škody na zdraví „všech osob cestujících ve vozidle, s výjimkou řidiče“.

32

Zatřetí čl. 12 odst. 2 této směrnice stanoví, že rodinní příslušníci pojistníka, řidiče či kterékoli jiné osoby, jež nese občanskoprávní odpovědnost za nehodu, která je kryta pojištěním uvedeným v článku 3, nesmějí být v důsledku tohoto příbuzenského vztahu vyloučeni z pojištění u škod na zdraví, které sami utrpěli. Článek 12 odst. 3 první pododstavec směrnice 2009/103 dále stanoví, že pojištění uvedené v článku 3 této směrnice kryje škodu na zdraví a věcnou škodu utrpěnou chodci, cyklisty a dalšími nemotorizovanými uživateli pozemních komunikací, kteří v důsledku nehody, jejímž účastníkem bylo motorové vozidlo, mají nárok na náhradu škody v souladu s vnitrostátními občanskoprávními předpisy. V článku 13 odst. 3 této směrnice se mimoto upřesňuje, že členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, že jakékoli zákonné ustanovení nebo smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, které vylučuje cestující z pojistného krytí z toho důvodu, že věděli nebo měli vědět, že řidič vozidla byl v době nehody pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky, se považuje za neplatné ve vztahu k nárokům takového cestujícího.

33

Tato ustanovení, stejně jako čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103, odlišují řidiče vozidla od ostatních osob, které se v tomto vozidle mohly nacházet, a rovněž od ostatních účastníků silničního provozu, kteří se ve vozidle nenacházejí, ale mohou být dotčeni dopravní nehodou, které se vozidlo účastnilo. Jednotlivé kategorie osob poškozených nehodou jsou tedy v podstatě vymezeny v protikladu k řidiči vozidla, které se nehody účastnilo.

34

Začtvrté je třeba uvést, že podle čl. 12 odst. 3 druhého pododstavce této směrnice není jejím článkem 12 dotčena občanskoprávní odpovědnost ani výše náhrady škody. Role, jakou ta či ona osoba nacházející se ve vozidle – jako v projednávané věci cestující, který zatáhl za ruční brzdu – mohla hrát v průběhu nehody, a tedy i při vzniku škody, tudíž může podle režimu občanskoprávní odpovědnosti platného v členském státě, na jehož území k nehodě došlo, určovat osobu, která je občanskoprávně odpovědná za nehodu, a mít vliv na rozsah náhrady škody. Posledně uvedené aspekty se však odlišují od osobního rozsahu povinného pojištění stanoveného směrnicí 2009/103.

35

Soudní dvůr v tomto ohledu opakovaně uvedl, že povinnost pojistného krytí občanskoprávní odpovědnosti za škody způsobené třetím osobám provozem motorových vozidel je třeba odlišit od rozsahu jejich odškodnění na základě občanskoprávní odpovědnosti. Uvedená povinnost je totiž vymezena a zaručena unijními právními předpisy, zatímco rozsah odškodnění se řídí především vnitrostátním právem (rozsudky ze dne 17. března 2011, Carvalho Ferreira Santos, C‑484/09, EU:C:2011:158, bod 31, a ze dne 12. října 2023, KBC Verzekeringen, C‑286/22, EU:C:2023:767, bod 23 a citovaná judikatura).

36

Všechny tyto poznatky vyplývající ze znění daných ustanovení a z jejich kontextu tedy nasvědčují tomu, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že zásah cestujícího, který způsobí nehodu, do řízení vozidla nemůže vést k tomu, že by byl řidič tohoto vozidla zbaven postavení řidiče, neboť jinak by došlo k narušení jednak zásadního rozlišení mezi řidičem a třetí poškozenou osobou, kterým se vyznačuje systém povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel zavedený touto směrnicí, a jednak rozlišení mezi povinností zajistit toto pojistné krytí a rozsahem náhrady škody z titulu občanskoprávní odpovědnosti za nehodu, který se řídí vnitrostátním právem.

37

Na třetím místě je nutno konstatovat, že je tento výklad podpořen cíli sledovanými směrnicí 2009/103.

38

Zaprvé z vývoje unijní právní úpravy v oblasti povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel vyplývá, že cíl ochrany osob poškozených dopravními nehodami způsobenými těmito vozidly byl unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován (rozsudky ze dne 20. prosince 2017, Núñez Torreiro, C‑334/16, EU:C:2017:1007, bod 27 a citovaná judikatura, a ze dne 30. dubna 2025, Nastolo, C‑370/24, EU:C:2025:300, bod 39).

39

Jak ale v podstatě uvedl generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, tento cíl by byl ohrožen, kdyby v závislosti na nahodilých skutkových okolnostech osoba sedící za volantem vozidla mohla pozbýt postavení řidiče kvůli zásahu cestujícího do řízení vozidla. Vzhledem k tomu, že v zásadě každé vozidlo – s výjimkou samořízených vozidel –má řidiče, jak bylo konstatováno v bodech 28 a 30 tohoto rozsudku, mělo by zbavení osoby sedící za volantem vozidla postavení řidiče za následek, že by postavení řidiče měl právě tento cestující, a byl by tudíž vyloučen z ochrany, kterou má tato směrnice poskytovat třetím poškozeným osobám, včetně osob cestujících ve vozidle.

40

Právní nejistota, která by z takové možnosti vyplývala, je mimoto jako taková s uvedeným cílem neslučitelná.

41

Zadruhé, jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, se legislativní vývoj zmiňovaný v bodě 38 tohoto rozsudku vyznačoval rovněž tím, že již od přijetí směrnice 90/232 bylo trvale a výslovně vyloučeno krytí škod utrpěných řidičem z pojištění občanskoprávní odpovědnosti stanoveného v souladu s unijním právem, přičemž jediným rozlišením, které tato právní úprava připouštěla, bylo vždy rozlišení mezi řidičem na jedné straně a cestujícím nebo jinou třetí poškozenou osobou na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Churchill Insurance Company Limited a Evans, C‑442/10, EU:C:2011:799, body 27 až 31 a citovaná judikatura).

42

Nic v tomto legislativním vývoji navíc nenasvědčuje tomu, že bylo záměrem unijního normotvůrce harmonizovat povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel nad rámec krytí škod způsobených třetím osobám, a takový záměr nevyplývá ani ze směrnice 2009/103. V bodě 21 odůvodnění této směrnice se ostatně uvádí, že rodinným příslušníkům pojistníka, řidiče nebo kterékoli jiné odpovídající osoby by se měla poskytnout ochrana srovnatelná s ochranou „kterýchkoli jiných třetích poškozených osob“, a to v každém případě, pokud jde o škody na zdraví. Obdobně se v bodě 23 odůvodnění této směrnice hovoří o zahrnutí „všech cestujících ve vozidle“ do pojistného krytí, přičemž se v podstatě upřesňuje, že to, že vnitrostátní právní úprava nebo smluvní ujednání vylučující za určitých okolností povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti v případě „nároku třetích poškozených osob“ je v zásadě neúčinná, nijak nepředjímá zejména odpovědnost, kterou by mohli dotčení cestující mít podle příslušných vnitrostátních právních předpisů.

43

Otázka případné povinnosti krýt pojištěním škody vzniklé řidiči jediného vozidla zúčastněného na dopravní nehodě se tedy za současného stavu unijního práva řídí vnitrostátním právem členských států.

44

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že na škody utrpěné řidičem jediného vozidla zúčastněného na dopravní nehodě se nemusí vztahovat povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel stanovené touto směrnicí, a to ani v případě, že do řízení tohoto vozidla zasáhl jeden z cestujících a nehodu způsobil tento jeho zásah.

45

Vzhledem k odpovědi na první předběžnou otázku není namístě odpovídat na druhou předběžnou otázku.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění

musí být vykládán v tom smyslu, že

na škody utrpěné řidičem jediného vozidla zúčastněného na dopravní nehodě se nemusí vztahovat povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel stanovené touto směrnicí, a to ani v případě, že do řízení tohoto vozidla zasáhl jeden z cestujících a nehodu způsobil tento jeho zásah.