–

za SO: K. Bobisch, Rechtsanwalt,

–

za polskou vládu: B. Majczyna a J. Sawicka, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: H. Leupold, F. Tomat a J. Vondung, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2008/909“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o uznání a výkonu rozsudku – kterým polský soud uložil německému státnímu příslušníkovi trest odnětí svobody a který byl vynesen v řízení, jehož se tento státní příslušník osobně nezúčastnil – v Německu.

3

Článek 4a rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299 (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“), nadepsaný „Rozhodnutí vydaná v soudním jednání [v řízení před soudem], kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“, v odstavci 1 stanoví:

„Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání [řízení před soudem], ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:

4

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, nadepsaný „Definice“, zní:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

5

Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci [resocializaci] odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.“

6

Článek 4 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Kritéria pro postoupení rozsudku a osvědčení jinému členskému státu“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud se odsouzená osoba nachází ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě a dala souhlas v těch případech, kdy je to podle článku 6 nutné, lze rozsudek a osvědčení, jehož jednotný formulář je obsažen v příloze I, postoupit jednomu z těchto členských států:

[…]“

7

Článek 8 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Uznání rozsudku a výkon trestu“, v odstavci 1 stanoví:

„Příslušný orgán vykonávajícího státu uzná rozsudek postoupený v souladu s článkem 4 a postupem podle článku 5 a neprodleně přijme veškerá opatření nezbytná pro výkon trestu, nerozhodne-li se uplatnit některý z důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu stanovených v článku 9.“

8

Článek 9 rámcového rozhodnutí 2008/909, nadepsaný „Důvody k odmítnutí uznání a výkonu“, v odst. 1 stanoví:

„Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud:

[…]

[…]“

9

Body 1, 4, 6, 8 a 15 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 znějí:

[…]

[…]

[…]

[…]

10

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je posílit procesní práva osob v trestním řízení, usnadnit justiční spolupráci v trestních věcech a zejména zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy.

2.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy [o EU], včetně práva osob, proti nimž je vedeno trestní řízení, na obhajobu, a veškeré související povinnosti justičních orgánů zůstávají nedotčeny.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím se zavádějí společná pravidla pro uznávání nebo výkon soudních rozhodnutí v jednom členském státě (vykonávající členský stát), byla-li vydána jiným členským státem (vydávající členský stát) v soudním jednání [řízení před soudem], kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, podle ustanovení čl. 5 odst. 1 [rámcového rozhodnutí 2002/584], […] čl. 9 odst. 1 písm. i) [rámcového rozhodnutí 2008/909] […]“

11

Článkem 2 rámcového rozhodnutí 2009/299, nadepsaným „Změny [rámcového rozhodnutí 2002/584]“, byl v souladu s jeho bodem 1 vložen do rámcového rozhodnutí 2002/584 článek 4a. Článkem 5 rámcového rozhodnutí 2009/299, nadepsaným „Změny [rámcového rozhodnutí 2008/909]“, byl v souladu s jeho bodem 1 vložen do rámcového rozhodnutí 2008/909 čl. 9 odst. 1 písm. i).

12

Bod 36 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1), zní:

„Za určitých okolností by mělo být možné vynést rozhodnutí o vině nebo nevině podezřelé nebo obviněné osoby i tehdy, není-li v řízení před soudem přítomna. Mohlo by tomu tak být v případě, kdy podezřelá nebo obviněná osoba byla o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna, přesto však se k řízení před soudem nedostavila. Skutečnost, že podezřelá nebo obviněná osoba byla vyrozuměna o řízení před soudem, by měla být chápána tak, že tato osoba byla osobně předvolána nebo byla úředně vyrozuměna o dni a místě konání uvedeného řízení jiným způsobem tak, aby si byla uvedeného řízení vědoma. Upozorněním podezřelé nebo obviněné osoby na následky nedostavení se k soudu by se mělo rozumět zejména upozornění dané osoby na to, že by rozhodnutí mohlo být vyneseno v její nepřítomnosti.“

13

Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Právo být přítomen při řízení před soudem“, v odstavci 2 stanoví:

„Členské státy mohou stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud:

14

V ustanovení § 84b Gesetz über internationale Rechtshilfe in Strafsachen (zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech), ve znění zveřejněném dne 27. června 1994 (BGBl. 1994 I, s. 1537) a ve znění zákona ze dne 19. prosince 2022 (BGBl. 2022 I, s. 2632) (dále jen „IRG“), nadepsaném „Další podmínky přípustnosti“, je uvedeno:

„(1)   Výkon není přípustný, pokud

[…]

[…]

(3)   Odchylně od odstavce 1 bodu 2 je výkon přípustný i v případě, že

[…]

(4)   Bez ohledu na odstavec 1 bod 2 je výkon přípustný rovněž tehdy, když odsouzená osoba po doručení rozhodnutí

Odsouzená osoba předtím musí být výslovně poučena o svém právu na obnovu řízení nebo na provedení odvolacího řízení, kterého se může účastnit a při kterém lze provést opětovné přezkoumání věci samé včetně nových důkazů a zrušit původní rozhodnutí.“

15

Rozsudkem ze dne 5. srpna 2019 odsoudil Krajský soud v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze, Polsko) SO k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku za členství v organizované zločinecké skupině.

16

Rozsudkem ze dne 24. března 2022 zamítl Odvolací soud v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu, Polsko) odvolání, které proti uvedenému rozsudku podal obhájce SO.

17

Rozhodnutím ze dne 30. ledna 2023 Krajský soud v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) vyhověl žádosti SO o výkon trestu odnětí svobody v Německu, a to z toho důvodu, že je německým státním příslušníkem, centrum jeho zájmů se nachází v Berlíně (Německo) a v tomto členském státě žije i jeho rodina.

18

Dopisem ze dne 2. února 2023, k němuž bylo přiloženo toto rozhodnutí, osvědčení podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, rozsudek ze dne 5. srpna 2019 vydaný v řízení v prvním stupni, rozsudek ze dne 24. března 2022 vydaný v odvolacím řízení a oznámení o žádosti SO v polském a německém jazyce, požádal uvedený soud Staatsanwaltschaft Berlin (Státní zastupitelství v Berlíně, Německo) jakožto příslušný německý orgán o převzetí výkonu trestu uloženého SO.

19

Státní zastupitelství v Berlíně poté požádalo senát pro výkon trestů Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo), aby rozhodl, že výkon trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem ze dne 5. srpna 2019 je přípustný.

20

SO v řízení před tímto senátem pro výkon trestů s návrhem Státního zastupitelství v Berlíně nesouhlasil, přičemž zejména tvrdil, že se osobně zúčastnil pouze 2 z 28 jednání v rámci řízení před soudem v Polsku, které podle něj v prvním stupni trvalo déle než čtyři a půl roku, a osobně se nezúčastnil ani jednání v rámci odvolacího řízení. SO uvedl, že neví, zda byl obhajován ve zbývajících 26 jednacích dnech v rámci řízení v prvním stupni a v odvolacím řízení.

21

Uvedený senát pro výkon trestů požádal Krajský soud v Zelené hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) o doplňující informace, přičemž zmíněný soud v dopise ze dne 31. července 2023 uvedl, že SO se v řízení v prvním stupni osobně zúčastnil tří jednání v letech 2012 a 2014, vypovídal k věci samé a požádal, aby se ostatní jednání v případě, že se nedostaví, konala v jeho nepřítomnosti. SO byl poučen o svém právu na účast v řízení před soudem a o povinnosti oznámit jakoukoli změnu adresy, na kterou mu lze zaslat předvolání, a uvést za tímto účelem nějakou adresu v Polsku. SO se naproti tomu osobně nezúčastnil odvolacího řízení, ale využil pomoci obhájce, který se účastnil jednání v obou stupních řízení. Účast obžalovaného, ani účast jeho obhájce není podle polského práva v odvolacím řízení povinná. Předvolání k jednání v rámci odvolacího řízení bylo doručeno na adresu v Polsku, kterou SO uvedl pro účely doručování písemností, jež mu budou zasílány, a sice na adresu advokátní kanceláře jeho obhájce.

22

Dopisem ze dne 19. září 2023 vyhověl Krajský soud v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) nové žádosti senátu pro výkon trestů Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně) a poskytl doplňující informace týkající se řízení v prvním stupni.

23

Rozhodnutím ze dne 24. listopadu 2023 senát pro výkon trestů Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně) zamítl návrh, kterým Státní zastupitelství v Berlíně požádalo, aby byl výkon trestu SO v Německu prohlášen za přípustný, jelikož podle informací poskytnutých Krajským soudem v Zelené hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) nebyl SO v rámci řízení před soudem předvolán k několika jednáním; nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se procesní úkony provedené na těchto jednáních v rámci řízení v prvním stupni týkaly výlučně spoluobžalovaných, ani že by se SO o těchto informacích dozvěděl jiným způsobem. Stejně tak se těchto jednání v zastoupení SO nezúčastnil ani obhájce.

24

Státní zastupitelství v Berlíně podalo proti tomuto rozhodnutí stížnost ke Kammergericht (Vrchní zemský soud v Berlíně, Německo), který je předkládajícím soudem. Na podporu této stížnosti tvrdí, že osobní účast SO na některých jednáních, během nichž vypovídal k věci samé a požádal o konání jednání i ve své nepřítomnosti, je dostatečná, protože jeho neúčast v ostatních jednacích dnech se zakládala na jeho vlastním rozhodnutí. Sám SO kromě toho prostřednictvím svého obhájce podal u Krajského soudu v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) žádost o výkon trestu v Německu, a zřekl se tak ochrany vyplývající z § 84b odst. 1 bodu 2 IRG.

25

O konání odvolacího řízení SO podle prohlášení svého obhájce nevěděl. Na jeho adresu v Německu mu nebylo zasláno žádné předvolání. Proto ani nemohl s vědomím o jednání nařízeném v rámci tohoto řízení udělit zmocnění k zastupování v uvedeném řízení.

26

Obhájce, který SO zastupoval před polskými soudy, v návaznosti na žádost předkládajícího soudu v prohlášení ze dne 28. února 2024 sdělil, že se jeho zmocnění vztahuje na řízení v prvním stupni i na odvolací řízení, že SO uvedl adresu jeho advokátní kanceláře jako adresu, na kterou mu lze v Polsku doručovat písemnosti, jež mu budou zasílány, a na kterou mu podle polského práva lze doručovat korespondenci, a v odvolacím řízení nahradila tohoto obhájce jeho kolegyně. Je pravděpodobné, že SO o datu jednání neinformoval, neboť účast SO na jednání nebyla povinná, a tohoto obhájce nahradila jeho kolegyně.

27

Předkládající soud si v prvé řadě klade otázku, zda předvolání doručené zmocněnci, kterého si odsouzená osoba zvolila pro účely doručování písemností, které jí budou zasílány, aniž se sama řízení před soudem zúčastnila, splňuje podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) první odrážce rámcového rozhodnutí 2008/909, takže by měl uznat a vykonat rozsudek, jímž byla tato osoba odsouzena.

28

Předkládající soud se v tomto ohledu domnívá, že pojem „soudní jednání [řízení před soudem], ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, obsažený v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být chápán stejným způsobem jako totožný pojem uvedený v článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584, který již Soudní dvůr vyložil v rozsudcích ze dne 10. srpna 2017, Tupikas (C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628), a ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑397/22, EU:C:2023:1030), jelikož tato dvě ustanovení mají totožné znění, byla pozměněna týmž rámcovým rozhodnutím a neexistuje žádný důvod, proč by se k případům předání za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu a k případům převzetí výkonu odsuzujícího rozsudku mělo přistupovat odlišným způsobem. Tento pojem se tedy v případě, kdy trestní řízení probíhá ve vícero stupních, musí vztahovat pouze na řízení v tom stupni, v němž bylo po opětovném skutkovém a právním posouzení dané věci pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby a o jejím odsouzení k určitému trestu. V projednávané věci se jedná o jednání v rámci odvolacího řízení, které se konalo dne 24. března 2022 před Odvolacím soudem v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu), a nikoli o řízení v prvním stupni, na které se zaměřil senát pro výkon trestů Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně).

29

Předkládající soud se přiklání k názoru, že záporná odpověď na položenou otázku vyplývá z rozsudků ze dne 24. května 2016, Dworzecki (C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346), a ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑397/22, EU:C:2023:1030), které se týkají stejně znějícího ustanovení obsaženého v čl. 4a odst. 1 písm. a) bodě i) rámcového rozhodnutí 2002/584 a v nichž Soudní dvůr rozhodl, že předvolání, které bylo předáno dospělé osobě, jež je členem domácnosti dotyčné osoby a zavázala se toto předvolání dotyčné osobě předat, splňuje podmínky uvedené v tomto ustanovení pouze tehdy, pokud evropský zatýkací rozkaz umožňuje prověřit, zda a případně kdy tato dospělá osoba toto předvolání dotyčné osobě skutečně předala. Vystavující justiční orgán tedy musí v evropském zatýkacím rozkazu uvést skutečnosti, na jejichž základě shledal, že dotyčná osoba skutečně převzala úřední informaci o datu a místě konání řízení před soudem. Tuto judikaturu lze podle předkládajícího soudu použít i na osvědčení podle čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909, které takové informace v projednávané věci neobsahuje.

30

Skutkový stav sporu v původním řízení se ovšem podle předkládajícího soudu od skutkového stavu posuzovaného ve věcech, v nichž byly vydány zmíněné rozsudky, liší, jelikož v projednávané věci si SO před příslušnými justičními orgány výslovně zvolil osobu, jíž byla dotčená písemnost doručena, jako zmocněnce pro doručování písemností a uvedl její adresu coby adresu, na kterou mu mohou být takové písemnosti doručovány. Z toho lze vyvodit, že SO chtěl, aby písemnosti doručené zmocněnci pro doručování byly považovány za písemnosti doručené jemu samému.

31

V případě záporné odpovědi na první otázku se předkládající soud ve druhé řadě domnívá, že je třeba posoudit, zda byla odsouzená osoba v odvolacím řízení – aniž se tohoto řízení sama zúčastnila – zastoupena způsobem, v jehož důsledku dochází k odpadnutí důvodu pro odmítnutí uznání a výkonu rozsudku, kterým byla odsouzena. Předkládající soud se tedy táže, zda jsou splněny podmínky pro použití čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, pokud tato osoba v okamžiku, kdy zmocnila svého obhájce, aby ji zastupoval, nevěděla o datu konání řízení před soudem, ale pouze o tom, že řízení proběhne.

32

Předkládající soud uvádí, že podle tohoto ustanovení musí být jednání v rámci řízení před soudem nařízeno před tím, než je uděleno zmocnění obhájci. To ovšem nemusí platit pro odvolací řízení. Uvedený soud totiž podotýká, že osoba odsouzená v prvním stupni, která zmocní svého obhájce k podání odvolání, jej zpravidla zmocní i k tomu, aby ji v odvolacím řízení obhajoval, a to i v případě její nepřítomnosti, pokud to vnitrostátní právo umožňuje a přítomnost této osoby není v odvolacím řízení vyžadována. Tentýž soud poznamenává, že uvedená osoba s jistotou ví, že odvolací řízení proběhne, protože podává odvolání, ale ještě není obeznámena s přesným datem, na které odvolací soud naplánuje jednání v rámci tohoto řízení.

33

Podle předkládajícího soudu postačuje pouhá vědomost o tom, že odvolací řízení proběhne, jelikož v dalším průběhu řízení je pouze na odsouzené osobě, která se řízení v prvním stupni sama nezúčastnila, zda bude se soudem a svým obhájcem udržovat kontakt, aby mohla být obeznámena s datem konání tohoto odvolacího řízení.

34

Předkládající soud dodává, že i v případech, kdy odvolání podá obhájce bez vědomí svého klienta, s nímž není v kontaktu, z opatrnosti, aby dodržel lhůtu pro podání odvolání, nebude odvolací řízení pokračovat, pokud o něm obhájce dotyčnou osobu nevyrozumí a neobdrží od ní v tomto směru příslušný souhlas. Předkládající soud tudíž z účasti zvoleného obhájce a jeho kolegyně, která jej nahradila v řízení před Odvolacím soudem v Poznani (Sąd Apelacyjny w Poznaniu), dovozuje, že s SO došlo k určité dohodě, a SO tedy o blížícím se odvolacím řízení určitě věděl, ačkoliv v okamžiku, kdy byla tato dohoda učiněna, ještě nemuselo být stanoveno datum příslušného jednání.

35

V případě záporné odpovědi na první otázku a odpovědi na druhou otázku v tom smyslu, že jednání v rámci řízení před soudem již musí být nařízeno a dotyčná osoba o něm musí vědět v okamžiku, kdy zmocňuje svého obhájce, předkládající soud ve třetí řadě uvádí, že převzetí výkonu trestu není podle § 84b odst. 1 bodu 2 IRG přípustné, jelikož se nepoužije výjimka stanovená v § 84b odst. 3 bodu 3 IRG, kterou se do německého práva provádí čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909.

36

Uvedený soud však poznamenává, že zatímco čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 přiznává příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu posuzovací pravomoc, stanoví § 84b odst. 1 bod 2 IRG absolutní důvod pro odmítnutí uznání a výkonu. Předkládající soud má za to, že nemůže vyložit toto ustanovení contra legem, to znamená v tom smyslu, že má při posuzování důvodu pro odmítnutí posuzovací pravomoc, která jde nad rámec výjimek stanovených v § 84b odst. 3 a 4 IRG.

37

Předkládající soud uvádí, že kdyby takovou posuzovací pravomoc měl, bylo by převzetí výkonu trestu považováno za přípustné. SO totiž navzdory odvolání, které podal, neudržoval s polskými justičními orgány ani se svým obhájcem dostatečný kontakt; adresu advokátní kanceláře tohoto obhájce přitom uvedl jako adresu, na kterou mu lze doručovat veškeré písemnosti. Podle všeho tedy neměl žádný zvláštní zájem se sám odvolacího řízení zúčastnit. Sám SO navíc požádal o převzetí výkonu trestu v Německu. S ohledem na tyto okolnosti předkládající soud neshledal, že by SO měl oprávněný zájem na tom, aby byl výkon jeho trestu v tomto členském státě odmítnut.

38

Právě zmíněné vede předkládající soud k tomu, aby se dotázal Soudního dvora na slučitelnost německých právních předpisů se zásadou přednosti unijního práva, i když odpověď ve smyslu neslučitelnosti by mohla být dovozena z rozsudku ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti) (C‑396/22, EU:C:2023:1029), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že německé právo je neslučitelné s čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, jehož znění je totožné se zněním čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909.

39

Ve čtvrté řadě si předkládající soud klade otázku, zda se odsouzená osoba, která se řízení před soudem sama nezúčastnila, může vzdát ochrany vyplývající z čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, a pokud ano, zda je takovýmto vzdáním se žádost této osoby zaslaná příslušnému orgánu vydávajícího členského státu, aby byl její trest vykonán v jejím členském státě původu.

40

Postoj SO je dle předkládajícího soudu v projednávané věci rozporuplný, neboť na jedné straně v Polsku navrhl, aby byl jeho trest vykonán v Německu a proti trestu přitom nevznesl žádné výhrady ani námitky, avšak na straně druhé v tomto ohledu vznáší v tomto členské státě námitky ve fázi tohoto výkonu. Předkládající soud má za to, že při výkonu posuzovací pravomoci, kterou by měl mít při uznání a výkonu rozsudku, jímž byla osoba odsouzena, aniž se řízení před soudem sama zúčastnila, musí být tato okolnost vzata do úvahy. Vnitrostátní právo mu ovšem takovou posuzovací pravomoc nepřiznává.

41

I když rámcové rozhodnutí 2008/909 neobsahuje žádný právní základ, z něhož by bylo možné vyvodit, že se odsouzená osoba, která se řízení před soudem sama nezúčastnila, může vzdát ochrany vyplývající z čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí, předkládající soud uvádí, že se toto ustanovení vztahuje na případ, kdy se tato osoba může tím, jaký postoj v řízení zaujme, rozhodnout, zda chce využít ochrany před uznáním a výkonem rozhodnutí vydaného v její nepřítomnosti. Bod iii) uvedeného ustanovení totiž stanoví, že se tato osoba může vzdát práva napadnout takové rozhodnutí. Pokud tedy může na vůli odsouzené osoby, která se řízení před soudem sama nezúčastnila, záviset vykonatelnost tohoto rozhodnutí, lze připustit i to, aby na této vůli závisel i další průběh výkonu uvedeného rozhodnutí – takovou vůli přitom SO v projednávané věci projevil, když podal u Krajského soudu v Zelené Hoře (Sąd Okręgowy w Zielonej Górze) žádost o výkon svého trestu v Německu.

42

Za těchto podmínek se Kammergericht (Vrchní zemský soud v Berlíně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

43

Je třeba připomenout, že podobně jako rámcové rozhodnutí 2002/584 konkretizuje i rámcové rozhodnutí 2008/909 zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání v oblasti trestního práva. Posledně uvedené rámcové rozhodnutí posiluje justiční spolupráci v oblasti uznávání a výkonu trestních rozsudků v případech, kdy byly osoby odsouzeny k trestu odnětí svobody nebo k opatření spojenému se zbavením osobní svobody v jiném členském státě, s cílem usnadnit jejich resocializaci [rozsudek ze dne 4. září 2025, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR), C‑305/22, EU:C:2025:665, bod 45 a citovaná judikatura].

44

Účelem rámcového rozhodnutí 2008/909 je podle jeho čl. 3 odst. 1 stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit resocializaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů uložených soudem jiného členského státu.

45

Článek 4 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2008/909 za tímto účelem stanoví, že rozsudek a osvědčení, jehož formulář je obsažen v příloze I tohoto rámcového rozhodnutí, lze postoupit členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije.

46

V této souvislosti čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví, že příslušný orgán vykonávajícího státu je v zásadě povinen vyhovět žádosti o uznání rozsudku a o výkon trestu odnětí svobody nebo opatření spojeného se zbavením osobní svobody uložených v jiném členském státě, která mu byla postoupena v souladu s články 4 a 5 tohoto rámcového rozhodnutí. Nevyhovět takové žádosti v zásadě může pouze z důvodů k odmítnutí uznání a výkonu, které jsou taxativně vyjmenovány v článku 9 uvedeného rámcového rozhodnutí (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Staatsanwaltschaft Aachen,C‑819/21, EU:C:2023:841, bod 20).

47

Podle čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, kterého se týká žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně platí, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud se podle osvědčení uvedeného v článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí dotyčná osoba nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí.

48

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr v souvislosti s článkem 4a rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodl, že pojem „soudní jednání [řízení před soudem], ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu tohoto ustanovení musí být chápán tak, že se jím označuje řízení, které vedlo k přijetí soudního rozhodnutí, jímž byla osoba, jejíž předání je v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu požadováno, pravomocně odsouzena [viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 29 a citovaná judikatura].

49

Co se konkrétně týče takového případu, o jaký se jedná ve věci původním řízení, kdy řízení probíhalo ve dvou po sobě následujících stupních, tedy v prvním stupni, po němž následovalo odvolací řízení, Soudní dvůr rozhodl, že pro účely použití čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je relevantní pouze stupeň řízení, v němž bylo přijato rozhodnutí o odvolání, pokud bylo v tomto stupni řízení vydáno rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a je jím tudíž pravomocně rozhodnuto o věci samé [viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 32 a citovaná judikatura].

50

Jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, tento výklad pojmu „soudní jednání [řízení před soudem], ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, který je obsažen v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, lze použít i na čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, jelikož tato dvě ustanovení, která byla do těchto dvou rámcových rozhodnutí vložena týmž unijním aktem, a sice rámcovým rozhodnutím 2009/299, a to konkrétně článkem 2 odst. 1 a článkem 5 odst. 1 posledně uvedeného rámcového rozhodnutí, mají podobné, či dokonce totožné znění a sledují obdobné cíle týkající se zejména práva dotyčné osoby osobně se účastnit řízení před soudem a dodržování práva této osoby na obhajobu, pokud se řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena, osobně nezúčastnila, jak vyplývá zejména z bodů 1, 4, 6 a 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299.

51

Ze stejných důvodů totéž platí i pro výklad ostatních pojmů obsažených v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, který provedl Soudní dvůr v judikatuře týkající se tohoto ustanovení, a to zejména v judikatuře související s pojmy a výrazy, které se vyskytují v písmenech a) až c) uvedeného ustanovení, jejichž znění přesně odpovídá pojmům a výrazům uvedeným v bodech i) až iii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, jichž se týkají položené otázky.

52

Na tyto otázky je třeba odpovědět ve světle výše uvedených úvodních poznámek.

53

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska je na Soudním dvoru, aby případně přeformuloval otázky, které jsou mu položeny. Soudnímu dvoru v této souvislosti přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 5. června 2025, Nuratau,C‑349/24, EU:C:2025:397, bod 23 a citovaná judikatura).

54

V projednávané věci ze znění první otázky vyplývá, že se po formální stránce týká případu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě i) rámcového rozhodnutí 2008/909. Tento případ se týká situace, kdy se dotyčná osoba podle osvědčení uvedeného v článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém byl vydán odsuzující rozsudek, ale byla v souladu s první odrážkou tohoto ustanovení včas buď osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o plánovaném datu a místu konání řízení před soudem, ve kterém byl vydán tento rozsudek, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání tohoto řízení tak, aby bylo možné jednoznačně určit, že o plánovaném řízení před soudem věděla, a v souladu s druhou odrážkou uvedeného ustanovení byla informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se řízení před soudem nezúčastní.

55

Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že ve věci v původním řízení nemá předkládající soud rozhodnout o situaci, kdy byla dotyčná osoba informována, že rozhodnutí může být vydáno, pokud se řízení před soudem nezúčastní, nýbrž o situaci, kdy tato osoba zmocnila svého právního zástupce a byla tímto zástupcem skutečně v řízení před soudem obhajována, již se týká čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) uvedeného rámcového rozhodnutí.

56

První otázku je tedy třeba chápat tak, že je Soudní dvůr žádán, aby určil, zda musí být posledně uvedené ustanovení vykládáno v tom smyslu, že podmínka týkající se vědomosti o plánovaném řízení před soudem, která je v něm stanovena, je splněna za situace, kdy předvolání nebylo doručeno přímo dotyčné osobě, ale právnímu zástupci, kterého tato osoba zmocnila, aby ji v řízení před soudem obhajoval a kterého si ve vydávajícím členském státě zvolila pro účely doručování písemností, které jí budou zasílány.

57

Podle čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 může příslušný orgán vykonávajícího členského státu odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku, pokud se podle osvědčení uvedeného v článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí dotyčná osoba nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém bylo vydáno toto rozhodnutí, pokud ovšem osvědčení neuvádí, že tato osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu splňuje podmínky pro použití některého z případů uvedených v bodech i), ii) nebo iii) tohoto článku 9 odst. 1 písm. i).

58

Z toho vyplývá, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu je v zásadě povinen uznat a vykonat odsuzující rozsudek nehledě na neúčast dotyčné osoby v řízení před soudem, ve kterém bylo vydáno toto rozhodnutí, jsou-li splněny podmínky pro použití některého z případů uvedených v bodech i), ii) nebo iii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 (obdobně viz rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki,C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 35).

59

V žádném z případů uvedených v těchto bodech totiž uznání a výkon odsuzujícího rozsudku nezasahují do práva dotyčné osoby na obhajobu ani do práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou zakotvena v článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) [obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 73 a citovaná judikatura], jelikož se v těchto případech má za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva se řízení před soudem zúčastnit (obdobně viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Melloni,C‑399/11, EU:C:2013:107, bod 52).

60

Co se konkrétně týče čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, příslušný orgán vykonávajícího členského státu má povinnost uznat a vykonat odsuzující rozsudek bez ohledu na to, že se dotyčná osoba nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém byl tento rozsudek vydán, pokud tato osoba včas věděla o plánovaném řízení před soudem, zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven členským státem, aby ji v řízení před soudem obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně v řízení před soudem obhajována.

61

Je pravda, že z judikatury Soudního dvora související s čl. 9 odst. 1 písm. i) bodem i) rámcového rozhodnutí 2008/909, který se v podstatě týká – jak bylo uvedeno v bodě 54 tohoto rozsudku – případu, kdy se dotyčná osoba nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena, ale byla osobně předvolána, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o plánovaném datu a místu konání řízení před soudem, vyplývá, že zejména s ohledem na znění první odrážky tohoto ustanovení, podle níž musí být možné jednoznačně určit, že tato osoba „o plánovaném jednání soudu [řízení před soudem] věděla“, neumožňuje okolnost, že předvolání bylo předáno třetí osobě, která se zavázala toto předvolání dotyčné osobě předat, jednoznačně určit, že dotyčná osoba „skutečně“ převzala informaci o datu a místu konání řízení před soudem, ani případně přesný okamžik tohoto převzetí [obdobně viz rozsudky ze dne 24. května 2016, Dworzecki,C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, bod 47, a ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑397/22, EU:C:2023:1030, bod 31].

62

Jinak je tomu ovšem – jak uvedl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska – v situaci, kdy předvolání bylo doručeno právnímu zástupci, kterého dotyčná osoba zmocnila, aby ji v řízení před soudem obhajoval a kterého si ve vydávajícím členském státě zvolila pro účely doručování písemností, které jí budou zasílány.

63

Zašle-li totiž příslušný orgán vydávajícího členského státu toto předvolání na adresu kanceláře právního zástupce dotyčné osoby, považuje se takový postup za vyrozumění samotné této osoby, neboť se v tomto případě má za to, že tato osoba uvedené předvolání obdržela [obdobně viz rozsudek ze dne 20. května 2025, Kačev, C‑135/25 PPU, EU:C:2025:366, bod 37 a citovaná judikatura].

64

Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínka týkající se vědomosti o plánovaném řízení před soudem, která je v tomto ustanovení stanovena, je splněna za situace, kdy předvolání nebylo doručeno přímo dotyčné osobě, ale právnímu zástupci, kterého tato osoba zmocnila, aby ji v řízení před soudem obhajoval a kterého si ve vydávajícím členském státě zvolila pro účely doručování písemností, které jí budou zasílány.

65

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládán v tom smyslu, že podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je, aby dotyčná osoba v okamžiku, kdy zmocnila právního zástupce, aby ji obhajoval v řízení před soudem, znala datum jednání stanovené v rámci tohoto řízení.

66

Nejprve je třeba uvést, že podle zmíněného ustanovení platí, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu má v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku povinnost uznat a vykonat odsuzující rozsudek, nezúčastnila-li se dotyčná osoba osobně řízení před soudem, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno, pokud dle požadavku obsaženého v úvodu tohoto ustanovení tato osoba věděla o plánovaném řízení před soudem, zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji v tomto řízení obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně v tomto řízení obhajována.

67

Za účelem zodpovězení této druhé otázky je tudíž třeba určit, jaký význam má požadavek obsažený v úvodu bodu ii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, aby dotyčná osoba věděla o plánovaném řízení před soudem, který vzhledem k neexistenci odkazu na vnitrostátní právo členských států představuje autonomní pojem unijního práva, který musí být na území Evropské unie vykládán jednotně (obdobně viz rozsudek ze dne 24. května 2016, Dworzecki,C‑108/16 PPU, EU:C:2016:346, body 28 až 31).

68

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je nutno při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck,292/82, EU:C:1983:335, bod 12, jakož i ze dne 4. září 2025, Casa Judeįeană de Asigurări de Sănătate Mureș a další, C‑489/23, EU:C:2025:651, bod 31).

69

Pokud jde o znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, je třeba uvést, že na základě znění tohoto ustanovení v jeho jednotlivých jazykových zněních nelze jednoznačně určit, zda uvedené ustanovení pro účely svého použití vyžaduje, aby dotyčná osoba znala přesné datum jednání stanoveného v rámci řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena.

70

I když takový požadavek výslovně obsahuje italské znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) tohoto rámcového rozhodnutí, některá znění, jako například anglické nebo francouzské, vyžadují pouze to, aby dotyčná osoba „věděla o plánovaném řízení před soudem“, některá jiná znění, jako například německé nebo maďarské, vyžadují, aby dotyčná osoba „věděla o nařízeném jednání“, a například české, polské a švédské znění vyžadují, aby dotyčná osoba „věděla o plánovaném jednání“.

71

Třebaže je pravda, že by tyto různé výrazy mohly naznačovat, že dotyčná osoba musela – obdobně tomu, co je výslovně uvedeno v italském znění tohoto ustanovení – znát přesné datum jednání stanovené v rámci řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena, nic to nemění na tom, že podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jednom z jazykových znění určitého ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými zněními. Ustanovení unijního práva musí být totiž vykládána a používána jednotně na základě znění vypracovaných ve všech unijních jazycích. V případě rozdílů mezi různými jazykovými zněními předpisu unijního práva musí být tedy dotčené ustanovení vykládáno v závislosti na kontextu a účelu právní úpravy, jejíž je součástí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2025, Naturvårdsverket (Zpracování odpadů po jejich převzetí zpět), C‑221/24 a C‑222/24, EU:C:2025:818, bod 45 a citovaná judikatura].

72

Pokud jde v tomto ohledu o kontext čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, je třeba konstatovat, že bod i) tohoto ustanovení vyžaduje, aby dotyčná osoba byla buď osobně předvolána, a tudíž vyrozuměna o „plánovaném datu a místu konání jednání soudu [řízení před soudem]“, ve kterém bylo vydáno toto rozhodnutí, nebo jiným způsobem skutečně převzala úřední informaci o „plánovaném datu a místu konání jednání soudu [řízení před soudem]“ tak, aby bylo možné jednoznačně určit, „že o plánovaném jednání soudu [řízení před soudem] věděla“.

73

Je tedy třeba konstatovat, že ze samotného znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyplývá, že výraz „o plánovaném jednání soudu [řízení před soudem] věděla“, který je v něm uveden, vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena.

74

V rámci kontextuálního výkladu lze z výše uvedeného podle všeho vyvodit, že odpovídajícímu požadavku, který je obsažen v úvodní části bodu ii) tohoto článku 9 odst. 1 písm. i), lze z důvodu konzistentnosti přisoudit stejný význam, takže toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena.

75

Tento výklad je podpořen i ustanoveními směrnice 2016/343, která stanoví minimální pravidla týkající se některých aspektů trestních řízení, včetně „práva být přítomen při řízení před soudem“, zejména jejím čl. 8 odst. 2, který představuje pro účely výkladu čl. 9 odst. 1 písm. i) tohoto rámcového rozhodnutí relevantní kontextuální prvek, a to kvůli funkční vazbě mezi těmito dvěma ustanoveními [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2025, VB II (Poučení o právu na nové řízení před soudem), C‑400/23, EU:C:2025:14, bod 48].

76

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 mohou členské státy stanovit, že řízení před soudem, jež může vést k rozhodnutí o vině či nevině podezřelé nebo obviněné osoby, se může konat v její nepřítomnosti, pokud podle písmene a) tohoto ustanovení byla tato podezřelá nebo obviněná osoba o řízení před soudem řádně vyrozuměna a na následky nedostavení se k soudu upozorněna, nebo podle písmene b) zmíněného ustanovení je uvedená podezřelá nebo obviněná osoba, jež byla o řízení před soudem vyrozuměna, zastupována zmocněným obhájcem, jehož si zvolila, nebo jenž jí byl ustanoven státem.

77

Soudní dvůr přitom rozhodl, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2016/343 přiznává zvláštní význam vyrozumění dotčené osoby, jelikož jakoukoli možnost vést řízení v nepřítomnosti výslovně podmiňuje tím, že tato osoba byla o řízení před soudem vyrozuměna. Zejména na základě bodu 36 odůvodnění této směrnice Soudní dvůr uvedl, že podmínka obsažená jak v písm. a), tak v písm. b) tohoto čl. 8 odst. 2, podle níž musí být dotyčná osoba o řízení před soudem vyrozuměna, vyžaduje, aby byla dotyčná osoba vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem tak, aby si byla uvedeného řízení vědoma [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2022, HN (Řízení proti vyhoštěnému obžalovanému), C‑420/20, EU:C:2022:679, body 51 a 52].

78

Výklad, podle kterého požadavek obsažený v úvodu bodu ii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyžaduje, aby dotyčná osoba byla vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem, ve kterém byla odsouzena, je podpořen i teleologickým výkladem tohoto bodu ii).

79

Jak totiž výslovně vyplývá z článku 1 rámcového rozhodnutí 2009/299 vykládaného ve světle bodů 1 a 15 jeho odůvodnění, cílem tohoto čl. 9 odst. 1 písm. i) je zpřesnit vymezení společných důvodů pro výkon odsuzujícího rozsudku i přes neúčast dotyčné osoby na řízení před soudem, a chránit tak její právo osobně se účastnit trestního řízení, které je proti ní vedeno, jež představuje základní prvek práva na obhajobu a obecně má zásadní význam při dodržování práva na spravedlivý trestní proces, které je zakotveno v čl. 47 druhém a třetím pododstavci a v článku 48 Listiny, a zároveň zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, body 50 a 60, jakož i citovaná judikatura].

80

Výklad čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909, podle kterého musí být dotyčná osoba vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem, přitom dosažení těchto cílů napomáhá, jelikož dotyčné osobě umožňuje zúčastnit se řízení osobně, pokud si to přeje, a to až do okamžiku, kdy řízení před soudem skutečně proběhne, nebo alternativně umožňuje ubezpečit se o tom, že se tato osoba práva se tohoto řízení před soudem zúčastnit dobrovolně a jednoznačně vzdala.

81

V této souvislosti je třeba ještě uvést, že na rozdíl od toho, co by mohlo znění čl. 9 odst. 1 písm. i) bodu ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 naznačovat, nelze toto ustanovení chápat tak, že vyžaduje, aby k vyrozumění dotyčné osoby o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem došlo před tím, než tato osoba zmocnila svého právního zástupce, aby ji v řízení před soudem obhajoval, neboť jinak – jak zdůraznil generální advokát v bodě 106 svého stanoviska – by byly stanoveny nepřiměřené formální požadavky, jako například povinnost potvrdit nebo obnovit toto zmocnění pro účely odvolacího řízení, přestože bylo původně uděleno pro celé řízení.

82

Vzhledem k tomu, že účelem takového vyrozumění je umožnit dotyčné osobě, aby se zúčastnila řízení před soudem osobně, je totiž irelevantní, zda jí byla tato informace sdělena před tím, než zmocnila svého právního zástupce, nebo až po tom. Je ostatně třeba poznamenat, že pokud dotyčná osoba zmocní právního zástupce, aby podal odvolání a v rámci dotčeného řízení ji zastupoval, k tomuto zmocnění musí nutně dojít před tím, než je dotyčná osoba vyrozuměna o stanoveném datu a místě konání odvolacího řízení, které již z podstaty věci nejsou ještě v tomto stadiu známy.

83

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že požadavek obsažený v úvodu bodu ii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vyžaduje, aby dotyčná osoba byla včas vyrozuměna o stanoveném datu jednání a místě konání řízení před soudem; je přitom irelevantní, zda jí tato informace byla sdělena před tím, než zmocnila svého právního zástupce, aby ji v řízení před soudem obhajoval, nebo až po tom.

84

Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) bod ii) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínkou uplatnění tohoto ustanovení je, aby dotyčná osoba byla včas vyrozuměna o datu jednání stanoveném v rámci řízení před soudem, a nikoliv to, aby se tato informace k dotyčné osobě dostala ještě před tím, než zmocní svého právního zástupce, aby ji v tomto řízení před soudem obhajoval.

85

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku vydaného ve vydávajícím členském státě, pokud nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) tohoto ustanovení.

86

Tato otázka bude mít v rámci věci v původním řízení význam pouze tehdy, kdyby předkládající soud musel s ohledem na odpověď na druhou otázku konstatovat, že za okolností věci v původním řízení nejsou splněny podmínky pro použití případu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) tohoto rámcového rozhodnutí.

87

Ze samotného znění tohoto čl. 9 odst. 1 písm. i), zejména z té jeho části, podle které vykonávající justiční orgán „může“ odmítnout uznání a výkon dotyčného odsuzujícího rozsudku, vyplývá, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu má možnost odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku, pokud se dotyčná osoba nezúčastnila osobně řízení před soudem, ve kterém byl vydán tento rozsudek, pokud ovšem osvědčení podle článku 4 tohoto rámcového rozhodnutí neuvádí, že jsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i), ii) nebo iii) tohoto ustanovení [obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑396/22, EU:C:2023:1029, body 38 a 39, jakož i citovaná judikatura].

88

Tento čl. 9 odst. 1 písm. i) tak omezuje možnost odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku tím, že přesně a jednotně vymezuje podmínky, za kterých uznání a výkon takového rozsudku vydaného v řízení před soudem, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně, nelze odmítnout [obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, bod 49 a citovaná judikatura].

89

Z toho vyplývá – jak plyne z bodu 58 tohoto rozsudku – že příslušný orgán vykonávajícího členského státu je povinen uznat a vykonat odsuzující rozsudek nehledě na neúčast dotyčné osoby v řízení před soudem, ve kterém byl vydán tento rozsudek, jsou-li splněny podmínky pro použití některého z případů uvedených v bodech i), ii) nebo iii) tohoto čl. 9 odst. 1 písm. i).

90

Po tomto upřesnění je třeba s ohledem na skutečnost, že čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 stanoví fakultativní důvod pro odmítnutí uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku, uvést, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu v každém případě může poté, co konstatuje, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i), ii) a iii) tohoto ustanovení, pokud jde o situaci osoby, které se týká takový rozsudek, zohlednit všechny okolnosti konkrétního případu, a to zejména chování této osoby, na jejichž základě se bude moci ujistit, že uznání a výkon tohoto rozsudku nepovedou k porušení práva uvedené osoby na obhajobu [obdobně viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Minister for Justice and Equality (Zrušení podmíněného odkladu), C‑514/21 a C‑515/21, EU:C:2023:235, body 76 a 78, jakož i citovaná judikatura].

91

V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku vydaného ve vydávajícím členském státě, pokud nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i), ii) nebo iii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909. Tato právní úprava tedy připravuje tento orgán o prostor pro uvážení, v jehož rámci by na základě okolností projednávané věci mohl ověřit, zda lze i přesto mít za to, že bylo dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu, a rozhodl o uznání a výkonu dotčeného odsuzujícího rozsudku.

92

Za těchto podmínek vše nasvědčuje tomu, že taková vnitrostátní právní úprava je v rozporu s čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909.

93

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že nevyžaduje, aby vnitrostátní soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva, které je neslučitelné s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí, jelikož tato ustanovení nemají přímý účinek. Orgány členských států, včetně soudů, jsou však povinny vykládat své vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu v souladu s těmito ustanoveními a zajistit tak výsledek slučitelný s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím [obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 47 a citovaná judikatura].

94

Ačkoli rámcová rozhodnutí nemohou mít přímý účinek, jejich závazný charakter vnitrostátním orgánům členských států ukládá povinnost konformního výkladu svého vnitrostátního práva ode dne uplynutí lhůty pro provedení těchto rámcových rozhodnutí. Tyto orgány jsou tedy při uplatňování svého vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčného rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku; výklad vnitrostátního práva contra legem je nicméně vyloučen. Zásada konformního výkladu tedy vyžaduje vzít v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použít metody výkladu jím uznané, aby byla zajištěna plná účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a bylo dosaženo výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným tímto rozhodnutím [rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Odsouzení v nepřítomnosti), C‑398/22, EU:C:2023:1031, bod 48 a citovaná judikatura].

95

Z toho vyplývá, že kdyby musel předkládající soud konstatovat, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, zejména v bodě ii) tohoto ustanovení, musel by s přihlédnutím k veškerému svému vnitrostátnímu právu a za použití jím uznaných metod výkladu vyložit vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci v původním řízení v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2008/909 v tom smyslu, že na základě všech okolností projednávaného případu může posoudit, zda lze i přesto mít za to, že bylo dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu, takže je třeba dotčený odsuzující rozsudek uznat a vykonat.

96

Na třetí otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost odmítnout uznání a výkon odsuzujícího rozsudku vydaného ve vydávajícím členském státě, pokud není splněna žádná z podmínek pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) tohoto ustanovení.

97

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 vykládán v tom smyslu, že pokud příslušný orgán vykonávajícího členského státu konstatuje, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) zmíněného ustanovení, může vzít do úvahy skutečnost, že dotyčná osoba požádala příslušný orgán vydávajícího členského státu, aby byl její trest vykonán v členském státě, jehož je státním příslušníkem a ve kterém se nachází centrum jejích zájmů, a rozhodnout, že tento výkon nepovede k porušení jejího práva na obhajobu.

98

Úvodem je třeba uvést, že odpověď na tuto otázku – obdobně jako odpověď na třetí otázku – bude mít v rámci věci v původním řízení význam pouze tehdy, kdyby předkládající soud musel s ohledem na odpověď na druhou otázku konstatovat, že za okolností věci v původním řízení nejsou splněny podmínky pro použití případu uvedeného v čl. 9 odst. 1 písm. i) bodě ii) tohoto rámcového rozhodnutí.

99

Jak bylo uvedeno v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku, čl. 9 odst. 1 písm. i) zmíněného rámcového rozhodnutí stanoví v bodech i) až iii) podmínky, za kterých je třeba mít za to, že se dotyčná osoba dobrovolně a jednoznačně vzdala práva být přítomna při řízení před soudem, takže příslušný orgán vykonávajícího členského státu je povinen uznat a vykonat odsuzující rozsudek, který byl v takovém řízení vydán.

100

Jak podotýká předkládající soud ve svém rozhodnutí, vzdání se takového práva může vyplynout z chování dotyčné osoby, pokud v souladu s tím, co je uvedeno v bodě iii) tohoto čl. 9 odst. 1 písm. i), tato osoba výslovně uvedla, že rozhodnutí vydané v řízení před soudem, kterého se osobně nezúčastnila, nenapadne nebo pokud v příslušné lhůtě nepodala návrh na obnovení řízení nebo odvolání.

101

Jak ovšem uvedl generální advokát v bodech 129 a 130 svého stanoviska, pokud dotyčná osoba – jako je tomu ve věci v původním řízení – požádala příslušný orgán vydávajícího členského státu, aby byl trest, který jí byl uložen v řízení před soudem, jehož se osobně nezúčastnila, vykonán v členském státě, jehož je státním příslušníkem a ve kterém se nachází centrum jejích zájmů, taková skutečnost sama o sobě – jak správně naznačuje předkládající soud ve své čtvrté otázce –podmínkám uvedeným v tomto ustanovení neodpovídá, jelikož nic dotyčné osobě nebrání v tom, aby podala takovou žádost a přitom si vyhradila právo napadnout odsuzující rozsudek, kterým byl tento trest uložen, a požádat o konání nového řízení před soudem.

102

Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že z judikatury zmíněné v bodě 90 tohoto rozsudku vyplývá, že příslušný orgán vykonávajícího členského státu může poté, co konstatuje, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) článku 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909, zohlednit další okolnosti, na jejichž základě se bude moci ujistit, že uznání a výkon dotčeného odsuzujícího rozsudku nepovedou k porušení práva dotyčné osoby na obhajobu, a to zejména chování této osoby.

103

Za těchto podmínek tedy příslušný orgán vykonávajícího členského státu může zohlednit takovou žádost, jako je žádost podaná ve věci v původním řízení, o výkon trestu v členském státě, jehož je dotyčná osoba státním příslušníkem a ve kterém se nachází centrum jejích zájmů, a rozhodnout, že tento výkon nepovede k porušení jejího práva na obhajobu, takže není namístě použít důvod k odmítnutí uznání a výkonu podle čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 bez ohledu na skutečnost, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) tohoto ustanovení.

104

Na čtvrtou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud příslušný orgán vykonávajícího členského státu konstatuje, že nejsou splněny podmínky pro použití případů uvedených v bodech i) až iii) tohoto ustanovení, může vzít do úvahy skutečnost, že dotyčná osoba požádala příslušný orgán vydávajícího členského státu, aby byl trest vykonán v členském státě, jehož je státním příslušníkem a ve kterém se nachází centrum jejích zájmů, a rozhodnout, že tento výkon nepovede k porušení jejího práva na obhajobu.

105

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: