1

Kasačním opravným prostředkem se Constantin Mincu Pătrașcu Brâncuși domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 28. února 2024, Mincu Pătrașcu Brâncuși v. Úřad evropského veřejného žalobce (T‑385/23, dále jen napadené usnesení, EU:T:2024:143), kterým Tribunál zamítl jeho žalobu, v níž navrhoval, aby bylo zrušeno rozhodnutí desáté stálé komory Úřadu evropského veřejného žalobce (dále jen „Úřad“) ze dne 8. prosince 2022, kterým tato komora rozhodla o podání obžaloby proti navrhovateli (dále jen „sporné rozhodnutí“), jakož i následné akty, a aby byla prohlášena za nepoužitelná ustanovení jednacího řádu Úřadu, která jsou v rozporu s nařízením Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1).

2

V bodech 30, 31, 36, 83 a 85 až 89 odůvodnění nařízení 2017/1939 je uvedeno:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

3

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Úkoly“, stanoví:

„Úřad odpovídá za vyšetřování a trestní stíhání pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie […], a jejich postavení před soud. Úřad v této souvislosti provádí úkony vyšetřování a trestního stíhání a vykonává před příslušnými soudy členských států úlohu žalobce, dokud není v daném případě vydáno pravomocné rozhodnutí.“

4

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Struktura Úřadu“, stanoví:

„1.   Úřad je nedělitelnou institucí Unie fungující jednotně s decentralizovanou strukturou.

2.   Úřad je organizován na centrální i na decentralizované úrovni.

3.   Centrální úroveň představuje ústředí v místě sídla Úřadu. Ústředí sestává z kolegia, stálých komor, evropského nejvyššího žalobce, náměstků evropského nejvyššího žalobce, evropských žalobců a správního ředitele.

4.   Decentralizovanou úroveň představují evropští pověření žalobci, kteří se nacházejí v jednotlivých členských státech.

[…]“

5

Článek 10 téhož nařízení, nadepsaný „Stálé komory“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Stálé komoře předsedá evropský nejvyšší žalobce, jeden z náměstků evropského nejvyššího žalobce nebo evropský žalobce jmenovaný do funkce předsedy v souladu s jednacím řádem Úřadu. Kromě předsedy mají stálé komory dva stálé členy. Počet stálých komor, jejich složení, jakož i rozdělení pravomocí mezi komorami se stanoví v souladu s jednacím řádem Úřadu při náležitém zohlednění funkčních potřeb Úřadu.

[…]

2.   Stálé komory sledují a řídí vyšetřování a trestní stíhání vedená evropskými pověřenými žalobci v souladu s odstavci 3, 4 a 5 tohoto článku. […]

3.   V souladu s podmínkami a postupy stanovenými v tomto nařízení a případně po přezkumu návrhu rozhodnutí předloženého evropským pověřeným žalobcem, který případ projednává, rozhodují stálé komory o těchto otázkách:

[…]“

6

Článek 13 nařízení 2017/1939, nadepsaný „Evropští pověření žalobci“, v odstavci 1 stanoví:

„Evropští pověření žalobci jednají jménem Úřadu ve svých členských státech a mají stejné pravomoci jako vnitrostátní žalobci, pokud jde o vyšetřování, trestní stíhání a podání obžaloby, navíc k jim svěřeným zvláštním pravomocem a postavení a s výhradou těchto pravomocí a postavení, za podmínek stanovených v tomto nařízení.

Evropští pověření žalobci odpovídají za vyšetřování a trestní stíhání, která sami zahájili, která jim byla přidělena nebo která převzali za použití svého evokačního práva. Evropští pověření žalobci se řídí vedením a pokyny stálé komory pověřené případem, jakož i pokyny dohlížejícího evropského žalobce.

Evropští pověření žalobci rovněž odpovídají za podání obžaloby; zejména mají pravomoc předkládat odůvodnění obžaloby, podílet se na dokazování a uplatňovat dostupné opravné prostředky v souladu s vnitrostátním právem.“

7

Článek 28 tohoto nařízení, nadepsaný „Vedení vyšetřování“, v odstavci 1 stanoví:

„Evropský pověřený žalobce, který případ projednává, může v souladu s tímto nařízením a s vnitrostátním právem buď provádět vyšetřovací úkony a jiná opatření sám, nebo vydat pokyny příslušným orgánům svého členského státu. Tyto orgány v souladu s vnitrostátním právem zajistí, aby byly všechny pokyny dodrženy, a přijmou opatření, kterými byly pověřeny. […]“

8

Článek 30 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vyšetřovací úkony a jiná opatření“, v odstavci 5 upřesňuje, že postupy a způsoby provádění úkonů a opatření uvedená v tomto článku se řídí příslušným vnitrostátním právem.

9

Článek 31 téhož nařízení, nadepsaný „Přeshraniční vyšetřování“, v odstavci 3 stanoví:

„Pokud se podle práva členského státu pomocného evropského pověřeného žalobce požaduje pro daný úkon soudní povolení, musí tento pomocný evropský pověřený žalobce takové povolení obdržet v souladu s právem daného členského státu.

[…]“

10

Článek 36 nařízení 2017/1939, nadepsaný „Trestní stíhání u vnitrostátních soudů“, stanoví postupy, jakými stálá komora rozhoduje na základě návrhu rozhodnutí předloženého evropským pověřeným žalobcem o podání obžaloby. V souladu s odstavcem 5 tohoto článku se po přijetí rozhodnutí o členském státě, v němž má být případ předložen k trestnímu stíhání, určí na základě vnitrostátního práva příslušný vnitrostátní soud tohoto členského státu.

11

Článek 37 tohoto nařízení, nadepsaný „Důkazy“, v odstavci 2 stanoví:

„Tímto nařízením není dotčeno právo soudu, u něhož probíhá soudní řízení, na nezávislé posouzení důkazů předložených žalovaným nebo žalobci Úřadu.“

12

Článek 41 uvedeného nařízení, nadepsaný „Rozsah práv podezřelých a obviněných osob“, stanoví:

„1.   Činnosti Úřadu jsou prováděny při plném dodržování práv podezřelých a obviněných osob zakotvených v Listině, včetně práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu.

2.   Každá podezřelá nebo obviněná osoba má v trestním řízení prováděném Úřadem alespoň následující procesní práva stanovená právem Unie […]

[…]

3.   Aniž jsou dotčena práva uvedená v této kapitole, mají podezřelé a obviněné osoby a ostatní osoby, kterých se řízení Úřadu týká, veškerá procesní práva, která jsou jim k dispozici podle příslušného vnitrostátního práva […]“

13

Článek 42 tohoto nařízení, nadepsaný „Soudní přezkum“, stanoví:

„1.   Procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Totéž platí pro případy, kdy Úřad neučiní procesní úkony, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám a k jejichž učinění jej toto nařízení právně zavazuje.

2.   Soudní dvůr má v souladu s článkem 267 [SFEU] pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se:

3.   Odchylně od odstavce 1 tohoto článku přezkoumá rozhodnutí Úřadu o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě práva Unie, Soudní dvůr v souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem [SFEU].

4.   Soudní dvůr má v souladu s článkem 268 [SFEU] pravomoc rozhodovat v jakémkoli sporu o náhradu újmy způsobené Úřadem.

5.   Soudní dvůr má v souladu s článkem 272 [SFEU] pravomoc rozhodovat v jakémkoli sporu o rozhodčích doložkách obsažených ve smlouvách uzavřených Úřadem.

6.   Soudní dvůr má v souladu s článkem 270 [SFEU] pravomoc rozhodovat v jakémkoli sporu o záležitostech zaměstnanců.

7.   Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o odvolání evropského nejvyššího žalobce nebo evropských žalobců […]

8.   Tímto článkem není dotčen soudní přezkum Soudním dvorem v souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem [SFEU], pokud jde o rozhodnutí Úřadu, která se týkají práv subjektů údajů podle kapitoly VIII, a o rozhodnutí Úřadu, která nejsou procesními úkony, jako jsou rozhodnutí Úřadu týkající se práva veřejnosti na přístup k dokumentům, rozhodnutí o odvolání evropských pověřených žalobců přijatá podle čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení nebo jakákoli jiná správní rozhodnutí.“

14

Skutečnosti předcházející sporu uvedené v bodech 2 až 4 napadeného usnesení lze shrnout následovně.

15

Rozhodnutím ze dne 6. července 2021 nařídil Úřad zahájení vyšetřování, v jehož rámci byl navrhovatel, Mincu Pătrașcu Brâncuși, dne 25. května 2022 obviněn.

16

Sporným rozhodnutím desátá stálá komora Úřadu jednak nařídila předložení věci navrhovatele a dalších obviněných Tribunalul Bucureςti (Soud prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) a odložení věci ohledně několika podezřelých z důvodu nedostatku důkazů.

17

Na základě obžaloby ze dne 19. prosince 2022 byl navrhovatel postaven před soud za trestný čin založení zločinného spolčení, který je uveden v čl. 367 odst. 1 a 2 rumunského trestního zákoníku, jakož i za spolupachatelství na trestném činu použití nebo předložení nepravdivých, nesprávných či neúplných prohlášení nebo dokumentů, které vedly k neoprávněnému získání nebo zadržování finančních prostředků nebo aktiv z rozpočtu Evropské unie, podle článku 48 tohoto zákona ve spojení s čl. 18a odst. 1 a 3 legea nr. 78/2000 pentru prevenirea, descoperirea și sancționarea faptelor de corupție (zákon č. 78/2000 o prevenci, odhalování a stíhání korupčních jednání) ze dne 8. května 2000 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 219 ze dne 18. května 2000), na základě čl. 35 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 uvedeného zákona.

18

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. července 2023 podal navrhovatel na základě článku 263 SFEU žalobu, kterou se domáhal, aby Tribunál jednak zrušil sporné rozhodnutí, jakož i následné akty a jednak na základě článku 277 SFEU prohlásil ustanovení jednacího řádu Úřadu z důvodu jejich rozporu s nařízením 2017/1939 za nepoužitelná.

19

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. září 2023 uplatnil Úřad na základě článku 130 jednacího řádu Tribunálu námitku nepřípustnosti, v jejímž rámci požadoval, aby Tribunál odmítl žalobu jako nepřípustnou a uložil navrhovateli náhradu nákladů řízení.

20

Jak vyplývá z bodu 8 napadeného usnesení, Tribunál rozhodl o této námitce nepřípustnosti na základě čl. 130 odst. 1 a 7 svého jednacího řádu, aniž pokračoval v řízení.

21

V bodě 9 tohoto usnesení Tribunál uvedl, že Úřad předložil v rámci uvedené námitky tři důvody nepřípustnosti. Úřad zaprvé tvrdil, že Tribunál nemá pravomoc rozhodovat o návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu, že se na jeho procesní úkony nevztahuje článek 263 SFEU. Zadruhé měl za to, že navrhovatel nemá aktivní legitimaci. Zatřetí tvrdil, že samotná žaloba je nepřípustná, takže musí být odmítnuta jako nepřípustná i námitka protiprávnosti vznesená navrhovatelem podle článku 277 SFEU.

22

V bodech 10 až 15 uvedeného usnesení Tribunál popsal argumenty, které Úřad předložil na podporu prvního důvodu námitky nepřípustnosti. Podle těchto argumentů je sporné rozhodnutí procesním úkonem ve smyslu čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, na který se nepoužije článek 263 SFEU, a jehož soudní přezkum spadá do pravomoci vnitrostátních soudů, a nikoli do pravomoci Tribunálu.

23

V bodech 16 až 20 téhož usnesení Tribunál shrnul argumenty navrhovatele předložené v rámci jeho vyjádření k námitce nepřípustnosti předložené Úřadem. Navrhovatel je toho názoru, že jelikož článek 42 nařízení 2017/1939 představuje výjimku z výlučné pravomoci Soudního dvora k přezkumu unijních aktů, nesplňuje požadavky práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces stanovené v článku 47 Listiny a zasahuje do pravomoci Soudního dvora Evropské unie upravené článkem 19 SEU, jimiž má být zajištěno dodržování práva při výkladu a provádění Smluv Unie a respektování autonomie právního systému Unie. Tento článek 42 musí být proto ve světle ostatních unijních pravidel a zásad v oblasti soudnictví, které zohledňují právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, vykládán v tom smyslu, že jeho žaloba je přípustná.

24

Jak bylo uvedeno v bodě 21 napadeného usnesení, Tribunál konstatoval, že mechanismus stanovený unijním normotvůrcem k zajištění přezkumu procesních úkonů Úřadu je mechanismem sui generis.

25

V této souvislosti v bodě 22 tohoto usnesení uvedl, že čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 mimo jiné stanoví, že procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu ze strany příslušných vnitrostátních soudů v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem.

26

Kromě toho v bodě 23 uvedeného usnesení poznamenal, že tento článek v odstavcích 3 a 8 stanoví výslovně pravomoc unijního soudu podle článku 263 SFEU pouze u rozhodnutí Úřadu o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě práva Unie, jakož i u rozhodnutí Úřadu, která se týkají práv subjektů údajů podle kapitoly VIII nařízení 2017/1939, a rozhodnutí Úřadu, která nejsou procesními úkony, jako jsou rozhodnutí Úřadu týkající se práva veřejnosti na přístup k dokumentům, rozhodnutí o odvolání evropských pověřených žalobců přijatá podle čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení nebo jakákoli jiná správní rozhodnutí.

27

V bodě 24 téhož usnesení Tribunál konstatoval, že jelikož se sporné rozhodnutí týká navrhovatele, představuje procesní úkon Úřadu, který nespadá pod rozhodnutí uvedená v čl. 42 odst. 3 a 8 uvedeného nařízení, neboť tímto rozhodnutím byla proti navrhovateli Úřadem podána obžaloba.

28

V odpovědi na argument navrhovatele, že Tribunál musí uznat svou pravomoc, a to na základě výkladu tohoto článku, jehož cílem je splnit požadavky zejména práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a zamezit zásahu do pravomoci Soudního dvora Evropské unie, Tribunál v bodě 26 napadeného usnesení uvedl, že podle ustálené judikatury je široký výklad možný pouze za předpokladu, že je slučitelný se zněním dotčeného ustanovení a ani zásada výkladu v souladu s normou vyšší právní síly nemůže sloužit jako základ pro výklad contra legem.

29

V projednávané věci Tribunál v bodě 27 tohoto usnesení konstatoval, že ze znění čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení č. 2017/1939 jednoznačně vyplývá, že kromě výjimek stanovených v odstavci 3 tohoto článku a určitých rozhodnutí Úřadu uvedených v odstavci 8 téhož článku přiznává toto ustanovení výlučnou pravomoc k rozhodování o procesních úkonech Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, vnitrostátním soudům, a že Soudní dvůr může rozhodovat o platnosti těchto úkonů podle unijního práva, jakož i o výkladu a platnosti ustanovení tohoto nařízení v rámci řízení o předběžné otázce. Tribunál z toho v bodě 28 uvedeného usnesení vyvodil závěr, že navrhovatel navrhuje výklad tohoto článku 42, který je contra legem, a není tedy přípustný.

30

Tribunál navíc v bodě 29 napadeného usnesení uvedl, že i kdyby navrhovatel zamýšlel zpochybnit sporné rozhodnutí rovněž tím, že prostřednictvím námitky protiprávnosti zpochybní platnost článku 42 nařízení 2017/1939 z hlediska článku 19 SEU, nelze takové zpochybnění připustit z důvodu, že Tribunál nemá pravomoc k rozhodnutí o vlastní žalobě.

31

Nakonec Tribunál ohledně požadavků týkajících se účinné právní ochrany uvedl v bodech 30 a 31 tohoto usnesení, že jak vyplývá z čl. 42 odst. 2 nařízení 2017/1939, Soudní dvůr má v souladu s článkem 267 SFEU mimo jiné pravomoc rozhodovat o otázkách výkladu a platnosti procesních úkonů Úřadu a ustanovení unijního práva, včetně tohoto nařízení. Vzhledem k tomu, že navrhovatel může v zásadě napadnout u příslušných vnitrostátních soudů procesní úkony Úřadu a v této souvislosti namítnout protiprávnost uvedeného nařízení, musel by Soudní dvůr v případě, že by mu byla věc předložena vnitrostátním soudem, rozhodnout o platnosti článku 42 tohoto nařízení, jakož i případně o platnosti jednacího řádu Úřadu.

32

S ohledem na všechny tyto úvahy Tribunál v bodě 32 napadeného usnesení vyhověl prvnímu důvodu námitky nepřípustnosti předloženému Úřadem, a zamítl proto žalobu z důvodu nedostatku pravomoci o ní rozhodnout, přičemž měl za to, že není třeba rozhodnout o návrhových žádáních týkajících se ustanovení jednacího řádu Úřadu, která spadají do merita sporu.

33

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2024 bylo povoleno vedlejší účastenství Evropského parlamentu na podporu návrhových žádání Úřadu.

34

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

35

Úřad, podporovaný Parlamentem, navrhuje, aby Soudní dvůr:

36

Na podporu kasačního opravného prostředku navrhovatel předkládá hlavní důvod vycházející z právního pochybení, jehož se měl dopustit Tribunál tím, že zamítl jeho žalobu, aniž se zabýval jeho argumenty, podle nichž článek 42 nařízení 2017/1939 nesplňuje požadavky práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces stanovené v článku 47 Listiny a je v rozporu s pravomocemi Soudního dvora Evropské unie upravenými článkem 19 SEU ve spojení s čl. 86 odst. 3 SFEU a článkem 263 SFEU. Podpůrně navrhovatel předkládá důvod kasačního opravného prostředku vycházející v podstatě z toho, že Tribunál odmítl odložit rozhodnutí o přípustnosti jeho žaloby do doby, než bude rozhodovat ve věci samé, z důvodu úzké souvislosti mezi námitkou nepřípustnosti vznesenou Úřadem a rozhodnutím o meritu žaloby.

37

Úřad podporovaný Parlamentem tvrdí, že kasační opravný prostředek musí být odmítnut jako nepřípustný. Poukazuje na to, že navrhovatel nepředkládá konkrétní argumenty k identifikaci právního pochybení, jímž je stiženo napadené usnesení, a že, aniž označil ustanovení, která Tribunál údajně porušil, se omezuje na výtku, že se uvedený soud nezabýval platností článku 42 nařízení 2017/1939, a opakuje žalobní důvody týkající se neslučitelnosti tohoto článku z hlediska unijního primárního práva.

38

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU, čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i z čl. 168 odst. 1 písm. d) a čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora vyplývá, že kasační opravný prostředek musí přesným způsobem uvádět kritizované části rozsudku nebo usnesení, jehož zrušení se navrhovatel domáhá, jakož i právní argumenty, kterými je tento návrh konkrétně podpořen, jinak je kasační opravný prostředek nebo předmětný důvod kasačního opravného prostředku nepřípustný (rozsudek ze dne 4. října 2024, Aeris Invest v. Komise a CRU, C‑535/22 P, EU:C:2024:819, bod 105, jakož i citovaná judikatura).

39

Kasační opravný prostředek nesplňuje požadavky na odůvodnění vyplývající z výše uvedených ustanovení, jestliže se omezuje, aniž obsahuje argumentaci směřující specificky k identifikaci nesprávného právního posouzení, jímž je stižen napadený rozsudek, na opakování nebo doslovné převzetí důvodů a argumentů, které byly uplatněny před Tribunálem, včetně těch, které se opíraly o skutečnosti, které Tribunál výslovně odmítl. Takový kasační opravný prostředek totiž ve skutečnosti představuje návrh usilující pouze o opětovné posouzení žaloby podané Tribunálu, což je mimo pravomoc Soudního dvora (rozsudek ze dne 4. října 2024, Aeris Invest v. Komise a SRB, C‑535/22 P, EU:C:2024:819, bod 105, jakož i citovaná judikatura).

40

Jestliže však navrhovatel zpochybňuje výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou být právní otázky zkoumané v prvním stupni znovu projednány v rámci kasačního opravného prostředku. Kdyby totiž navrhovatel nemohl takto kasační opravný prostředek opřít o důvody a argumenty již použité před Tribunálem, ztrácelo by řízení o kasačním opravném prostředku částečně smysl (rozsudek ze dne 4. října 2024, Aeris Invest v. Komise a SRB, C‑535/22 P, EU:C:2024:819, bod 106, jakož i citovaná judikatura).

41

V projednávané věci je nutno zaprvé poukázat na skutečnost, že na rozdíl od toho, co tvrdí Úřad, navrhovatel ve svém kasačním opravném prostředku jasně a konkrétně identifikoval údajné právní pochybení, jímž je stiženo napadené usnesení, jelikož tvrdil, že Tribunál nezkoumal jeho argumenty, které podle jeho názoru prokazují, že článek 42 nařízení 2017/1939 je v rozporu s primárním unijním právem.

42

Zadruhé vzhledem k tomu, že Tribunál žalobu zamítl s tím, že článek 42 nařízení 2017/1939 brání podání žaloby na neplatnost proti procesnímu úkonu Úřadu, může se navrhovatel opírat o argumenty, které předložil v prvním stupni a které jsou uvedeny v bodě 41 tohoto rozsudku, aby prokázal, že tato úvaha je po právní stránce chybná.

43

Kasační opravný prostředek je proto přípustný.

44

Navrhovatel nejprve připomíná, že u Tribunálu uvedl, že článek 42 nařízení 2017/1939 nesplňuje právní požadavky na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces stanovené v článku 47 Listiny a zasahuje do pravomoci Soudního dvora Evropské unie zajistit v souladu s článkem 19 SEU, jak jej vyložil Soudní dvůr v bodě 282 rozsudku ze dne 3. září 2008, Kadi a El Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461), dodržování práva při výkladu a provádění unijních Smluv, jakož i respektování autonomie unijního právního systému.

45

V tomto ohledu zaprvé poznamenává, že čl. 86 odst. 3 SFEU upravuje možnost, aby nařízení 2017/1939 stanovilo „pravidla použitelná na soudní přezkum“ procesních úkonů přijatých Úřadem, aniž na rozdíl od jiných ustanovení Smlouvy o FEU, která výslovně stanoví „odchylku“ od článků 258 a 259 SFEU, výslovně odkazuje na možnost odchýlit se od pravidel upravujících pravomoc Soudního dvora Evropské unie podle článku 263 SFEU. Vzhledem k tomu, že takový právní základ neexistuje, nemůže se takový právní akt nižší právní síly, jako je toto nařízení, od této pravomoci stanovené pravidly primárního unijního práva odchýlit. V této souvislosti je podle názoru navrhovatele relevantní rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023, body 48, 57 a 60), jelikož se týká podobné situace, jako je situace dotčená v projednávané věci. Navrhovatel odkazuje rovněž na rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea (C‑284/16, EU:C:2018:158), a na posudek 1/20 [Posudek vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU (Modernizovaná Smlouva o energetické chartě)] ze dne 16. června 2022 (EU:C:2022:485).

46

Pokud jde zadruhé o údajné porušení článku 47 Listiny, navrhovatel tvrdí, že vnitrostátní soudy nemají odborné znalosti a pravomoc k prohlášení neplatnosti takových unijních aktů, jako je nařízení 2017/1939 nebo jednací řád Úřadu, takže pokud jsou procesní úkony této instituce vydávány podle unijního práva, musí jejich soudní přezkum spadat do pravomoci unijních soudů. Mechanismus předběžné otázky naopak neumožňuje splnit požadavky na účinný opravný prostředek. Povinnost vnitrostátních soudů předložit věc Soudnímu dvoru není totiž vymahatelná, takže existuje vysoké riziko, že unijní právo nebude uplatňováno nebo bude uplatňováno nesprávně, a to zvláště proto, že dotyčné vnitrostátní soudy nejsou obeznámeny s unijním právem.

47

Navrhovatel uvádí, že v napadeném usnesení Tribunál žalobu na neplatnost zamítl na základě předpokladu, že článek 42 nařízení 2017/1939 je slučitelný s primárním unijním právem, aniž tento předpoklad výslovně odůvodnil, a především aniž se zabýval argumenty uvedenými v bodech 44 až 46 tohoto rozsudku, které tento předpoklad zpochybňují. Tribunál proto podle názoru navrhovatele pochybil, když uvedl, že nemá pravomoc k rozhodnutí o žalobě.

48

Úřad podporovaný Parlamentem zaprvé tvrdí, přičemž se opírá o bod 29 napadeného usnesení, že námitka protiprávnosti článku 42 tohoto nařízení nemohla být projednána z důvodu chybějící pravomoci Tribunálu k rozhodnutí o žalobě. Tribunál navíc správně a podrobně uvedl důvody, proč nelze výklad tohoto článku a jeho legalitu analyzovat v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU, jelikož platnost uvedeného článku 42 lze posuzovat pouze v rámci řízení o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU.

49

Zadruhé Úřad uvádí, že výklad článku 42 uvedeného nařízení navrhovaný navrhovatelem by vedl ke zjevnému porušení čl. 86 odst. 2 a 3 SFEU, jelikož by vytvořil procesní prostředek nápravy podávaný k unijním soudům, který Smlouva o FEU neupravuje, a přeměnil je ve věcech spadajících do působnosti Úřadu na úkor pravomoci vnitrostátních soudů na obecné soudy provádějící soudní přezkum.

50

Úřad má zatřetí za to, že článek 42 není v rozporu s žádným z ustanovení primárního unijního práva, na která poukazuje navrhovatel, a že v souladu s čl. 86 odst. 3 SFEU a jak vyplývá z bodu 86 odůvodnění nařízení 2017/1939, tento článek 42 představuje ve vztahu k článku 263 SFEU lex specialis.

51

Začtvrté Úřad poukazuje na to, že cílem článku 42 nařízení 2017/1939, který spočívá na několika právních pilířích, které zaručují přístup ke spravedlnosti a právo na obhajobu, je zajistit, aby byla ověřena všechna hlediska legality procesních úkonů Úřadu, a poskytuje účinný opravný prostředek v každé situaci, v níž by tyto úkony byly v rozporu s unijním nebo vnitrostátním právem. Konkrétně účinnou právní ochranu zaručuje odstavec 1 tohoto článku, jelikož vnitrostátní soudy mají nejlepší předpoklady k provedení soudního přezkumu uvedených úkonů a mají výlučnou pravomoc uplatňovat jak vnitrostátní, tak unijní právo. Úřad navíc uvádí, že pokud se jeho procesní úkon jeví být v rozporu s unijním právem, vyžaduje článek 42 v odst. 2 písm. a) v souladu s pravidly uvedenými v bodě 15 rozsudku ze dne 22. října 1987, Foto-Frost (314/85, EU:C:1987:452), aby vnitrostátní soudy předložily Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem posouzení platnosti tohoto úkonu.

52

Zapáté uvádí, že skutečnost, že procesní úkony Úřadu podléhají soudnímu přezkumu ze strany vnitrostátních soudů, je přímým důsledkem toho, že v souladu s článkem 86 SFEU a článkem 36 nařízení 2017/1939 vedou věci, jež jsou vyšetřovány Úřadem, k trestnímu stíhání před vnitrostátními soudy. Judikatura, na kterou poukazuje navrhovatel, není v tomto ohledu použitelná, jelikož procesní prostředky nápravy jsou v projednávané věci stanoveny tímto nařízením na základě Smlouvy o FEU, a nikoli mezinárodní smlouvou.

53

Z ustálené judikatury vyplývá, že unijním soudům přísluší zkoumat, a to i bez návrhu, zda mají pravomoc k rozhodnutí sporu, jelikož taková otázka je nepominutelnou podmínkou řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, EU:C:1986:166, bod 19, jakož i ze dne 6. října 2020, Bank Refah Kargaran v. Rada, C‑134/19 P, EU:C:2020:793, bod 25 a citovaná judikatura).

54

Jak vyplývá z bodů 25 až 32 napadeného usnesení, Tribunál dospěl v projednávané věci k závěru, že nemá pravomoc k rozhodnutí o žalobě podané proti procesnímu úkonu Úřadu ve smyslu čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, aniž se zabýval argumenty předloženými navrhovatelem k prokázání toho, že tento článek je v rozporu s primárním unijním právem, jelikož představuje výjimku z výlučné pravomoci Soudního dvora Evropské unie k přezkumu unijních aktů.

55

Tribunál měl totiž zaprvé v bodech 25 až 28 napadeného usnesení za to, že výklad článku 42 nařízení 2017/1939, který zastává navrhovatel v žalobě, podle něhož by měl uznat svou pravomoc zejména proto, aby splnil požadavky práva na účinnou právní ochranu a nebyly porušeny pravomoci Soudního dvora Evropské unie, představuje výklad tohoto článku, který je contra legem. V tomto ohledu uvedl, že ze znění odstavců 1 a 2 uvedeného článku jednoznačně vyplývá, že toto nařízení přiznává vnitrostátním soudům, kromě výjimek stanovených v odstavci 3 tohoto článku a určitých rozhodnutí Úřadu uvedených v odstavci 8 téhož článku, výlučnou pravomoc k rozhodování o procesních úkonech Úřadu, a že Soudní dvůr rozhoduje o platnosti těchto úkonů z hlediska ustanovení unijního práva, jakož i o výkladu či platnosti ustanovení uvedeného nařízení pouze v rámci řízení o předběžné otázce.

56

Zadruhé Tribunál v bodě 29 napadeného usnesení uvedl, že i kdyby navrhovatel zamýšlel zpochybnit prostřednictvím námitky protiprávnosti platnost článku 42 nařízení 2017/1939 z hlediska článku 19 SEU, není takové zpochybnění přípustné z důvodu, že nemá pravomoc k rozhodnutí o vlastní žalobě.

57

Kromě toho Tribunál sice v bodech 30 a 31 tohoto usnesení pro úplnost v podstatě uvedl, že požadavky týkající se účinné právní ochrany jsou splněny tím, že navrhovatel může namítnout protiprávnost čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 v rámci žaloby podané k příslušným vnitrostátním soudům a Soudní dvůr se může vyjádřit zejména k platnosti tohoto článku, pokud mu tyto soudy předloží předběžnou otázku na základě odstavce 2 uvedeného článku, avšak nevyjádřil se k otázce, zda uvedený článek nezasahuje do výlučné pravomoci Soudního dvora Evropské unie k přezkumu unijních aktů.

58

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Tribunál nemůže prohlásit, že nemá pravomoc k rozhodnutí o žalobě, aniž se předtím zabýval opodstatněností všech argumentů, které mu byly předloženy, a jejichž cílem je právě prokázat v této souvislosti jeho pravomoc.

59

Pokud jde konkrétně o bod 29 napadeného usnesení, je nutno uvést, že ustálená judikatura, podle které nepřípustnost žaloby vede k nepřípustnosti námitky protiprávnosti uplatněné na podporu této žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. března 2020, Credito Fondiario v. SRB, C‑69/19 P, EU:C:2020:178, bod 64 a citovaná judikatura) nemůže z povahy věci opravňovat Tribunál k tomu, aby prohlásil, že nemá pravomoc k posouzení argumentů, jimiž má být zpochybněna platnost ustanovení sekundárního práva z hlediska primárního unijního práva, z důvodu, že nemá pravomoc rozhodnout o žalobě, pokud se o toto ustanovení opírá právě proto, aby dospěl k závěru o tom, že nemá pravomoc.

60

Z judikatury tedy vyplývá, že pokud je Tribunálu předložena námitka protiprávnosti ustanovení sekundárního práva, které vylučuje jakýkoli soudní přezkum rozhodnutí unijní instituce, jež u něj bylo napadeno z důvodu neslučitelnosti tohoto ustanovení s článkem 263 SFEU, musí ověřit, zda je tato námitka protiprávnosti opodstatněná, a případně prohlásit, že má pravomoc přezkoumat legalitu tohoto rozhodnutí na základě článku 263 SFEU, aby zajistil účinný soudní přezkum uvedeného rozhodnutí (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‑14/19 P, EU:C:2020:492, body 65, 72, 85 a 86).

61

Z úvah uvedených v bodech 55 až 60 tohoto rozsudku vyplývá, že se Tribunál dopustil právního pochybení, když konstatoval, že nemá pravomoc rozhodnout o žalobě podané proti procesnímu úkonu Úřadu ve smyslu čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, aniž zkoumal, zda takovému konstatování nebrání primární unijní právo.

62

Podle ustálené judikatury Soudního dvora však platí, že došlo-li při odůvodnění rozsudku nebo usnesení Tribunálu k porušení unijního práva, ale jeho výrok se z jiných právních důvodů jeví jako opodstatněný, musí být kasační opravný prostředek zamítnut (rozsudek ze dne 28. října 2020, Associazione GranoSalus v. Komise, C‑313/19 P, EU:C:2020:869, bod 44 a citovaná judikatura).

63

Tak je tomu i v tomto případě.

64

Pokud jde v tomto ohledu v první řadě o argument navrhovatele, že článek 42 nařízení 2017/1939 zasahuje do pravomocí Soudního dvora Evropské unie stanovených v článku 19 SEU a článku 263 SFEU, je třeba připomenout, jak vyplývá z čl. 19 odst. 1 SEU, že Soudní dvůr a soudy členských států dbají na dodržování unijního právního řádu a soudního systému, přičemž Soudnímu dvoru přísluší zajistit respektování autonomie unijního právního řádu takto vytvořeného Smlouvami [posudek 1/09 (Dohoda o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů) ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, body 66 a 67, jakož i citovaná judikatura].

65

V tomto rámci přísluší vnitrostátním soudům a Soudnímu dvoru, aby zajistily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech, jakož i soudní ochranu práv, která pro jednotlivce vyplývají z tohoto práva. Vnitrostátní soudy totiž ve spolupráci se Soudním dvorem plní úkol, který je jim společně svěřen, s cílem zajistit dodržování práva při výkladu a uplatňování Smluv [v tomto smyslu viz posudek 1/09 (Dohoda o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů) ze dne 8. března 2011, EU:C:2011:123, body 68 a 69, jakož i citovaná judikatura].

66

Z ustálené judikatury Soudního dvora navíc vyplývá, že v souladu s čl. 19 odst. 3 SEU zavedla Smlouva o FEU prostřednictvím jednak článků 263 a 277 a jednak článku 267 ucelený systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality unijních aktů, kterým pověřuje unijní soud (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 92, jakož i citovaná judikatura).

67

Fyzické nebo právnické osoby, které z důvodu podmínek přípustnosti uvedených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nemohou přímo napadnout unijní akty s obecnou působností, jsou tak chráněny proti uplatnění takových aktů vůči nim. Přísluší-li provádění uvedených aktů unijním orgánům, mohou tyto osoby k unijnímu soudu podat přímou žalobu proti prováděcím aktům za podmínek uvedených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU a na podporu této žaloby se na základě článku 277 SFEU dovolávat protiprávnosti dotčeného obecného aktu. Pokud toto provádění přísluší členským státům, mohou tyto osoby uplatňovat neplatnost dotčeného unijního aktu u vnitrostátních soudů a přimět tyto soudy, aby na základě článku 267 SFEU předložily v tomto ohledu Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 93, jakož i citovaná judikatura).

68

Je však třeba připomenout, že s cílem zohlednit specifickou povahu úkolů a struktury Úřadu, která se, jak je uvedeno v bodě 86 odůvodnění nařízení 2017/1939, liší od povahy všech ostatních institucí a subjektů Unie, umožňuje čl. 86 odst. 3 SFEU unijnímu normotvůrci stanovit zvláštní pravidla použitelná na soudní přezkum procesních úkonů učiněných Úřadem při výkonu jeho funkcí [rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 48].

69

Jak již Soudní dvůr uvedl, unijní normotvůrce využil této pravomoci přijetím článku 42 tohoto nařízení, jehož odstavec 1 stanoví, že procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem [rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 49].

70

Vysoká míra integrace této unijní instituce do systémů trestního řízení členských států, v jejichž rámci vykonává své pravomoci, totiž odůvodňuje, jak vyplývá z bodu 87 prvního pododstavce odůvodnění uvedeného nařízení, pravomoc vnitrostátních soudů ve vztahu k procesním úkonům uvedeným v čl. 42 odst. 1 téhož nařízení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 74].

71

Naproti tomu v čl. 42 odst. 2 až 8 nařízení 2017/1939 jsou uvedeny případy, kdy soudní přezkum činnosti Úřadu spadá do pravomoci unijních soudů. Konkrétně podle odst. 2 písm. a) a b) tohoto článku má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti procesních úkonů této instituce, pokud byla tato otázka vznesena u vnitrostátního soudu přímo na základě unijního práva, jakož i výkladu a platnosti „ustanovení práva Unie, včetně tohoto nařízení“. Kromě toho spadají do působnosti článku 263 SFEU rozhodnutí Úřadu o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě unijního práva, která jsou uvedena v odstavci 3 uvedeného článku, a rozhodnutí týkající se ochrany osobních údajů a „správní rozhodnutí“ Úřadu ve smyslu odstavce 8 téhož článku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, body 55 až 57].

72

Je přitom třeba poznamenat, že rozdělení pravomocí mezi vnitrostátní soudy a unijní soudy provedené v článku 42 nařízení 2017/1939 nepředstavuje, na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, nepřípustnou odchylku od výlučné pravomoci unijních soudů přezkoumávat legalitu aktů přijatých institucemi nebo jinými subjekty Unie na základě článku 263 SFEU.

73

V tomto ohledu je třeba uvést, že tím, že unijní normotvůrce nepřekročil meze zmocnění, které mu výslovně přiznává čl. 86 odst. 3 SFEU k tomu, aby podle jeho znění stanovil „pravidla použitelná na soudní přezkum procesních úkonů učiněných [Úřadem] při výkonu jeho funkcí“, když podrobil procesní úkony Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, s výjimkou jeho rozhodnutí o odložení případu, pouze soudnímu přezkumu vnitrostátních soudů a tím, že stanovil pravomoc Soudního dvora Evropské unie v ostatních případech v souladu s ustanoveními Smlouvy o FEU, která upravují tuto pravomoc a jsou uvedena v příslušných odstavcích tohoto článku 42.

74

Konkrétně skutečnost, že v čl. 86 odst. 3 SFEU není výslovně uvedena výjimka z pravidel pro určení pravomoci unijních soudů stanovených v článku 263 SFEU, na kterou poukazuje navrhovatel, neznamená, jak posledně uvedený tvrdí, že toto znění opravňuje unijního normotvůrce pouze k tomu, aby zavedl zvláštní podmínky a postupy týkající se žalob podaných fyzickými a právnickými osobami proti procesním úkonům Úřadu, avšak nikoli k tomu, aby tyto procesní prostředky vyňal z pravomoci těchto soudů.

75

Z článku 86 odst. 2 SFEU tedy zaprvé vyplývá, že Úřad je příslušný k vyšetřování a stíhání pachatelů a spolupachatelů trestných činů poškozujících nebo ohrožujících finanční zájmy Unie a jejich postavení před příslušné soudy členských států, a že před těmito soudy vykonává v souvislosti s těmito trestnými činy úlohu veřejného žalobce. Zadruhé podle čl. 86 odst. 1 a 3 SFEU má unijní normotvůrce nejen stanovit pravidla použitelná na soudní přezkum procesních úkonů učiněných touto institucí, ale i šíře zavést a vymezit jeho postavení, podmínky pro výkon jeho funkcí a procesní pravidla platná pro jeho činnost, jakož i pravidla, jimiž se řídí přípustnost důkazů.

76

S ohledem na zvláštní povahu úkolů svěřených Úřadu Smlouvou o FEU, které se týkají odsouzení pachatelů a spolupachatelů trestných činů, ve vztahu k nimž vykonává funkci veřejného žalobce, příslušnými vnitrostátními soudy, a s ohledem na rozsah pravomocí svěřených touto Smlouvou unijnímu normotvůrci k vymezení institucionálního a procesního rámce, v němž Úřad plní tyto úkoly, musí být proto výraz „pravidla použitelná na soudní přezkum procesních úkonů učiněných [Úřadem] při výkonu jeho funkcí“, obsažený v čl. 86 odst. 3 SEU vykládán v tom smyslu, že může zahrnovat nejen stanovení zvláštních podmínek a postupů pro podávání žalob proti těmto procesním úkonům, ale případně i stanovení zvláštních pravidel pro vymezení soudní pravomoci.

77

Otázka, zda má soudní přezkum uvedených procesních úkonů spadat do pravomoci unijních soudů nebo do pravomoci vnitrostátních soudů, je totiž úzce spjata s rozdělením pravomocí v dané oblasti mezi unijní a vnitrostátní orgány, jež je stanoveno aktem sekundárního práva, který v souladu s čl. 86 odst. 3 SFEU upravuje postavení Úřadu, podmínky pro výkon jeho funkcí a procesní pravidla platná pro jeho činnost (obdobně viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest, C‑219/17, EU:C:2018:1023, bod 45, jakož i citovaná judikatura).

78

V institucionálním a procesním rámci zavedeném nařízením 2017/1939, jak je zdůrazněno v bodě 87 prvním pododstavci jeho odůvodnění, jsou právní účinky procesních úkonů Úřadu vůči třetím osobám z velké části určeny vnitrostátním právem použitelným na tyto úkony, a to i v případě přeshraničních vyšetřování upravených články 31 až 33 tohoto nařízení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, G. K. a další (Úřad evropského veřejného žalobce), C‑281/22, EU:C:2023:1018, body 47 až 54].

79

Zaprvé totiž podle čl. 10 odst. 2 uvedeného nařízení ve spojení s jeho čl. 13 odst. 1 jednají evropští pověření žalobci pod dohledem a vedením stálých komor ve svých členských státech jménem Úřadu a mají stejné pravomoci jako vnitrostátní veřejní žalobci v oblasti vyšetřování, trestních stíhání a podávání obžaloby, s výhradou zvláštních pravomocí a postavení, které jim přiznává toto nařízení.

80

Zadruhé podle čl. 28 odst. 1 nařízení 2017/1939 může evropský pověřený žalobce, který případ projednává, v souladu s tímto nařízením a s vnitrostátním právem buď provádět vyšetřovací úkony a jiná opatření sám nebo vydat pokyny příslušným orgánům svého členského státu, přičemž postupy a způsoby provádění všech těchto úkonů a opatření se podle čl. 30 odst. 5 uvedeného nařízení řídí příslušným vnitrostátním právem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, bod 47]. Jak vyplývá zejména z čl. 31 odst. 3 téhož nařízení vykládaného ve světle bodu 87 prvního pododstavce jeho odůvodnění, provedení uvedených úkonů a opatření může podle tohoto práva vyžadovat povolení vnitrostátního soudu.

81

Zatřetí v souladu s čl. 86 odst. 2 SFEU a za podmínek stanovených v článku 36 nařízení 2017/1939 může stálá komora případně předložit případ k trestnímu stíhání u vnitrostátních soudů tím, že přijme takové rozhodnutí podat obžalobu, jako je sporné rozhodnutí, a to případně poté, co určí příslušný vnitrostátní soud v dotyčném členském státě na základě vnitrostátního práva.

82

Začtvrté Soudní dvůr rozhodl, že posouzení účinků procesního úkonu Úřadu na práva vyšetřovaných osob závisí do určité míry na vnitrostátních procesních pravidlech, jakož i na specifickém kontextu trestního vyšetřování, v jehož rámci tato instituce učinila tento úkon, takže vnitrostátní soudy příslušné k provedení soudního přezkumu podle čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 jsou k tomu nejpovolanější. Soudní dvůr rovněž uvedl, že toto ustanovení musí být vykládáno ve světle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, jakož i článků 47 a 48 Listiny a nepředjímá procesní podmínky soudního přezkumu prováděného vnitrostátními soudy, který může mít rovněž formu incidenčního přezkumu, zejména ze strany trestního soudu vydávajícího rozsudek, za předpokladu, že tyto procesní podmínky zaručují právo na účinný opravný prostředek [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, body 73 a 80].

83

Kromě toho je třeba poznamenat, že procesní úkony Úřadu představují fázi trestního řízení, po jejímž skončení má konečnou rozhodovací pravomoc výlučně příslušný vnitrostátní soud, který má v souladu s čl. 37 odst. 2 nařízení 2017/1939 pravomoc nezávisle posoudit důkazy, které mu předložila mimo jiné tato instituce na základě těchto úkonů.

84

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že pravomoc vnitrostátních soudů k takovému soudnímu přezkumu nepředstavuje nepřípustnou odchylku od článku 263 SFEU.

85

Jak v podstatě uvedly Úřad a Parlament, tyto úvahy jsou potvrzeny odstavci 2 až 8 článku 42 nařízení 2017/1939, podle nichž soudní přezkum činnosti Úřadu spadá s výjimkou případů stanovených v odstavci 1 tohoto článku do pravomoci unijních soudů.

86

Konkrétně je nutné uvést, že v souladu s článkem 267 SFEU a jak stanoví čl. 42 odst. 2 nařízení 2017/1939, má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se mimo jiné platnosti procesních úkonů Úřadu, pokud je otázka platnosti vznesena přímo na základě unijního práva, a výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva včetně tohoto nařízení.

87

Stejně tak podle odstavce 8 tohoto článku 42 a v souladu s čl. 263 čtvrtým pododstavcem SFEU vykonává Tribunál soudní přezkum rozhodnutí Úřadu, která se týkají práv subjektů údajů v oblasti ochrany osobních údajů, rozhodnutí, která nejsou procesními úkony, nebo jakýchkoli jiných správních rozhodnutí.

88

A konečně podle odstavce 3 uvedeného článku 42 a odchylně od odstavce 1 tohoto článku spadá přezkum rozhodnutí Úřadu o odložení případu do pravomoci unijních soudů, pokud jsou tato rozhodnutí zpochybněna přímo na základě práva Unie.

89

Pokud jde konkrétně o čl. 42 odst. 3 nařízení 2017/1939, výjimka z pravomoci vnitrostátních soudů k přezkumu procesních úkonů Úřadu, kterou zavádí, potvrzuje skutečnost, že tento článek reflektuje rozdělení pravomocí v dané oblasti mezi vnitrostátní soudy a unijní soudy.

90

V případě rozhodnutí o odložení případu se totiž vnitrostátní soud příslušný k meritornímu rozhodnutí již z povahy věci nevyjádří k trestnímu stíhání zahájenému Úřadem, který od něj upustil. V takovém případě tedy konečná rozhodovací pravomoc nepřísluší tomuto vnitrostátnímu soudu, ale unijní instituci, kterou je v projednávané věci Úřad. Unijní soudy však mohou rozhodovat o žalobě proti takovému rozhodnutí pouze tehdy, pokud je tato žaloba založena přímo na unijním právu, jelikož tyto soudy v zásadě nemají pravomoc zkoumat a vykládat vnitrostátní procesní právo v rámci přezkumu legality unijních aktů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, EU:C:2002:462, bod 43).

91

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že unijní normotvůrce neporušil pravomoci Soudního dvora Evropské unie stanovené v článku 19 SEU a článku 263 SFEU, když svěřil vnitrostátním soudům pravomoc k soudnímu přezkumu procesních úkonů Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám.

92

Tento závěr není zpochybněn rozsudky ze dne 6. března 2018, Achmea (C‑284/16, EU:C:2018:158), a ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023, body 48, 57 a 60), ani posudkem 1/20 [Posudek vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU (Modernizovaná Smlouva o energetické chartě)] ze dne 16. června 2022 (EU:C:2022:485), na které navrhovatel poukazuje na podporu svých argumentů.

93

Zaprvé situace uvedená v bodech 48 a 57 rozsudku ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023), se týká výlučné pravomoci unijního soudu posoudit v souladu s článkem 263 SFEU a incidenčně, zda je legalita rozhodnutí Evropské centrální banky dotčena případnými vadami, jimiž je stižena legalita přípravných aktů k tomuto rozhodnutí přijatých centrální bankou členského státu. Tato situace není proto srovnatelná se situací posouzení legality procesního úkonu Úřadu, která je, jak bylo uvedeno v bodě 83 tohoto rozsudku, fází trestního řízení, po jejímž uplynutí má konečnou rozhodovací pravomoc výlučně příslušný vnitrostátní soud.

94

Zadruhé rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea (C‑284/16, EU:C:2018:158), a posudek 1/20 [Posudek vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU (Modernizovaná Smlouva o energetické chartě)] ze dne 16. června 2022 (EU:C:2022:485), postrádají v projednávané věci zjevně relevanci, jelikož uvedený rozsudek se týká možnosti stanovené v dohodě uzavřené členskými státy předkládat spory, jež se mohou týkat výkladu unijního práva, subjektu, který není součástí unijního soudního systému (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2018, Achmea, C‑284/16, EU:C:2018:158, bod 58) a v uvedeném posudku se jednalo o přípustnost žádosti o posudek podané na základě čl. 218 odst. 11 SFEU [v tomto smyslu viz posudek 1/20 (Posudek vydaný na základě čl. 218 odst. 11 SFEU (Modernizovaná Smlouva o energetické chartě) ze dne 16. června 2022, EU:C:2022:485, bod 48].

95

Pokud jde ve druhé řadě o argument navrhovatele týkající se porušení práva na účinnou právní ochranu, tento argument musí být pouze odmítnut, jelikož – jak bylo uvedeno v bodě 91 tohoto rozsudku – unijní normotvůrce neporušil pravomoci Soudního dvora Evropské unie stanovené v článku 19 SEU a článku 263 SFEU, když přiznal vnitrostátním soudům pravomoc k soudnímu přezkumu procesních úkonů Úřadu, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám.

96

Podle judikatury Soudního dvora nemůže článek 47 Listiny založit pravomoc Soudního dvora, pokud ji vylučují Smlouvy. Cílem tohoto článku není ani změnit systém soudní kontroly upravený Smlouvami, zejména pak pravidla přípustnosti přímých žalob k Soudnímu dvoru Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. září 2024, KS a další v. Rada a další, C‑29/22 P a C‑44/22 P, EU:C:2024:725, bod 71, jakož i citovaná judikatura).

97

V každém případě je nutno konstatovat, že čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 respektuje právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny.

98

Zaprvé, jak Soudní dvůr rozhodl, toto ustanovení ve spojení s článkem 41 tohoto nařízení a ve světle bodů 83 a 85 až 87 jeho odůvodnění musí být vykládáno v tom smyslu, že soudní přezkum procesních úkonů, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, umožňuje zajistit, aby Úřad dodržoval základní práva osob, vůči nimž tyto procesní úkony takové účinky vyvolávají, a zejména přezkoumat, zda tato instituce respektuje spravedlivý proces a právo podezřelých a obviněných osob na obhajobu v souladu s články 47 a 48 Listiny. Kromě toho je třeba pro účely výkladu článku 42 nařízení 2017/1939 zohlednit bod 88 odůvodnění tohoto nařízení, který uvádí, pokud jde o přezkum zákonnosti uvedených procesních úkonů prováděný vnitrostátními soudy, že členské státy musí zajistit účinné opravné prostředky v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. dubna 2025, Úřad evropského veřejného žalobce (Soudní přezkum procesních úkonů), C‑292/23, EU:C:2025:255, body 70 a 78].

99

Zadruhé, jak v podstatě tvrdí Úřad a Parlament a bylo popsáno v bodech 85 až 90 tohoto rozsudku, odstavec 1 článku 42 nařízení 2017/1939 musí být vykládán s ohledem na kontext celého článku 42, jehož je součástí, a jeho systematiku.

100

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 je plně v souladu s komplexním systémem procesních prostředků nápravy a řízení určeným k zajištění přezkumu legality unijních aktů, který byl zaveden Smlouvou o FEU, a to zejména proto, že je provázán s odstavcem 2 tohoto článku, podle něhož se mechanismus předběžných otázek použije na soudní přezkum procesních úkonů Úřadu, čímž je zajištěno, že veškeré otázky týkající se výkladu nebo platnosti unijního práva, včetně procesních úkonů Úřadu, které jsou napadeny u příslušného vnitrostátního soudu, jakož i tohoto nařízení, budou moci být zkoumány Soudním dvorem v souladu s výlučnou pravomocí, která je mu v tomto ohledu svěřena článkem 267 SFEU.

101

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Tribunál nemá pravomoc rozhodnout o žalobě proti spornému rozhodnutí. Z toho plyne, že právní pochybení konstatované v bodech 58 a 61 tohoto rozsudku nemá vliv na výrok napadeného usnesení. První důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut jako irelevantní.

102

Podpůrně navrhovatel v podstatě tvrdí, že odmítnutí Tribunálu odložit jeho rozhodnutí o přípustnosti žaloby do doby, než rozhodne ve věci samé, je právně chybné. Podle jeho názoru totiž zaprvé námitka nepřípustnosti úzce souvisí s rozhodnutím o meritu této žaloby, jelikož Tribunál musí nejprve meritorně rozhodnout o povaze a účincích sporného rozhodnutí a poté určit, zda je toto rozhodnutí aktem, který má účinky vůči navrhovateli ve smyslu článku 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Zadruhé otázka přípustnosti uvedené žaloby souvisí podle tvrzení navrhovatele s novou a zásadní otázkou týkající se unijního právního řádu.

103

Úřad podporovaný Parlamentem s těmito argumenty nesouhlasí.

104

Zaprvé je nutno uvést, že jak vyplývá z bodů 22 až 32 tohoto rozsudku, Tribunál žalobu zamítl a zkoumal pouze první důvod nepřípustnosti předložený Úřadem, vycházející z nedostatku pravomoci Tribunálu k přezkumu legality sporného rozhodnutí.

105

S ohledem na posouzení prvního důvodu kasačního opravného prostředku v bodech 53 až 101 tohoto rozsudku je však třeba konstatovat, že otázka pravomoci Tribunálu nesouvisí s rozhodnutím o meritu žaloby, jelikož jedinou otázkou, o které měl rozhodnout s ohledem na argumenty předložené navrhovatelem proti tomuto důvodu nepřípustnosti, je, zda je čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 v rozporu s primárním unijním právem, jelikož přiznává vnitrostátním soudům výlučnou pravomoc k přezkumu procesních úkonů, které spadají pod toto ustanovení. Vzhledem k tomu, že Tribunál uvedenému důvodu nepřípustnosti vyhověl, nebylo proto zapotřebí, aby se zabýval otázkou, zda sporné rozhodnutí vyvolává právní účinky vůči navrhovateli, což ostatně neučinil.

106

Zadruhé Tribunál nemůže být povinen podle čl. 130 odst. 7 svého jednacího řádu spojit posouzení námitky nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, předložené na základě čl. 130 odst. 1 tohoto jednacího řádu, s věcí samou z důvodu, že tato námitka vyvolává novou a zásadní otázku týkající se unijního právního řádu.

107

Druhý důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut, v důsledku čehož je nutno zamítnout v plném rozsahu kasační opravný prostředek.

108

Podle čl. 184 odst. 2 svého jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.

109

Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

110

Vzhledem k tomu, že Úřad požadoval náhradu nákladů řízení a Mincu Pătrașcu Brâncuși neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Úřadem.

111

Článek 140 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, stanoví, že členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

112

V projednávané věci je třeba rozhodnout, že Parlament ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: