–

za Katholische Schwangerschaftsberatung: K. Schmitt, Rechtsanwalt, a G. Thüsing, profesor práva,

–

za JB: K. Windisch, Rechtsanwältin,

–

za řeckou vládu: V. Baroutas a M. Tassopoulou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann a E. Schmidt, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), vykládané ve světle čl. 10 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Katholische Schwangerschaftsberatung (spolek nabízející katolické poradenství pro těhotné ženy) (dále jen „Spolek“) a JB ohledně legality propuštění JB odůvodněného údajným porušením povinnosti jednat v dobré víře a s věrností etice Spolku.

3

V bodech 4, 11, 12, 23, 24 a 29 odůvodnění směrnice 2000/78 se uvádí:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 1 této směrnice stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

5

Článek 2 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

[…]“

6

Článek 3 odst. 1 písm. c) téže směrnice stanoví:

„V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o

[…]

7

Článek 4 směrnice 2000/78 stanoví:

„1.   Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.

2.   Členské státy mohou zachovat vnitrostátní právní předpisy platné ke dni přijetí této směrnice nebo převzít v budoucích právních předpisech vnitrostátní zvyklosti existující ke dni přijetí této směrnice, na základě kterých nepředstavuje v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání či víry určité osoby diskriminaci, pokud z povahy dotyčných pracovních činností nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace. Tento rozdíl v zacházení se uplatňuje s přihlédnutím k ústavním ustanovením a zásadám členských států, jakož i k obecným zásadám právních předpisů Společenství, a neospravedlňuje diskriminaci na jiném základě.

Touto směrnicí, pokud jsou její ustanovení jinak dodržena, tedy není dotčeno právo církví a jiných veřejných či soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání či víře, vyžadovat v souladu s vnitrostátními ústavami a právními předpisy od osob, které pro ně pracují, aby jednaly v dobré víře a s věrností etice dané organizace.“

8

Článek 4 odst. 1 a 2 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (Základní zákon Spolkové republiky Německo) ze dne 23. května 1949 (BGBl. 1949 I, s. 1, dále jen „GG“) stanoví:

„(1)   Svoboda víry, svědomí a svoboda náboženského a filozofického vyznání je neporušitelná.

(2)   Nerušený výkon náboženských obřadů a projevování náboženství jsou zaručeny“

9

Podle článku 140 GG jsou ustanovení článků 136 až 139 a článek 141 Weimarer Reichsverfasssung (Výmarská ústava) ze dne 11. srpna 1919 (dále jen „WRV“) nedílnou součástí GG.

10

Článek 137 odst. 3 a 7 Výmarské ústavy stanoví:

„3.   „Každá náboženská společnost řídí a spravuje své záležitosti samostatně v mezích obecně platných zákonů. Propůjčuje svoje funkce bez spolupůsobení státních či územně samosprávních orgánů.

[…]

7.   Náboženským společnostem jsou postaveny na roveň spolky, jejichž účelem je podporovat filozofické přesvědčení ve společnosti.“

11

Allgemeines Gleichbehandlungsgesetz (obecný zákon o rovném zacházení) ze dne 14. srpna 2006 (BGBl. 2006 I, s. 1897), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „AGG“) provádí směrnici 2000/78 do německého práva.

12

V ustanovení §1 AGG je stanoveno:

„Cílem tohoto zákona je zabránit jakékoli diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu, pohlaví, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální identity, nebo takovou diskriminaci odstranit.“

13

Ustanovení §2 AGG stanoví:

„(1)   Diskriminace z některého z důvodů uvedených v §1 je v souladu s tímto zákonem zakázána, pokud jde o

[…]

[…]“

14

V ustanovení §3 odst. 1 AGG je uvedeno:

„Přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě některého z důvodů uvedených v §1. […]“

15

Ustanovení §7 AGG stanoví:

„(1)   Zaměstnanci nesmějí být diskriminováni na základě jakéhokoliv důvodu uvedeného v §1; tento zákaz platí i v případě, že původce při diskriminačním jednání existenci některého z důvodů uvedených v §1 pouze předpokládá.

(2)   Smluvní ujednání, která porušují zákaz diskriminace ve smyslu §1, jsou neplatná.

(3)   Diskriminace podle odstavce 1 ze strany zaměstnavatele nebo zaměstnanců je porušením smluvních povinností.“

16

Ustanovení §8 odst. 1 AGG stanoví:

„Rozdílné zacházení na základě některého z důvodů uvedených v §1 je přípustné, pokud kvůli povaze dotyčné pracovní činnosti nebo podmínkám jejího výkonu tento důvod představuje podstatný a určující profesní požadavek, je-li takový cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

17

Ustanovení §9 AGG zní:

„(1)   Aniž jsou dotčena ustanovení §8 [tohoto zákona], je rozdílné zacházení založené na náboženském vyznání nebo víře při zaměstnávání náboženskými společenstvími, k nim přiřazenými zařízeními bez ohledu na jejich právní formu nebo sdruženími, jejichž úkolem je společný výkon náboženského vyznání nebo víry, přípustné i tehdy, když určité náboženské vyznání nebo víra s přihlédnutím k vlastnímu chápání příslušného náboženského společenství nebo sdružení s ohledem na právo [náboženského společenství nebo sdružení] na sebeurčení nebo podle druhu činnosti odpovídá odůvodněnému profesnímu požadavku.

(2)   Zákaz rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání nebo víry se nedotýká práva náboženských společenství uvedených v odstavci 1, k nim přiřazených zařízení bez ohledu na jejich právní formu ani sdružení, jejichž úkolem je společná péče o náboženské vyznání nebo víru, požadovat od svých zaměstnanců, aby jednali v dobré víře a s věrností ve smyslu pojetí, jež jim je vlastní.“

18

Článek 1 Grundordnung des kirchlichen Dienstes im Rahmen kirchlicher Arbeitsverhältnisse (základní nařízení použitelné pro církevní službu v rámci pracovněprávních vztahů v církvi) ze dne 22. září 1993 (Amtsblatt des Erzbistums Köln, 1993, s. 222), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „GrO“), nadepsaný „Základní zásady církevní služby“, stanoví:

„Všechny osoby působící v některé z institucí katolické církve svou prací, nehledě na své pracovněprávní postavení, společně usilují o to, aby byla daná instituce schopna plnit své církevní poslání (služba společenství). […]“

19

Článek 3 odst. 4 GrO stanoví:

„Každý, kdo se projevuje nepřátelsky vůči církvi nebo vystoupil z katolické církve, není hoden být zaměstnán ve službách církve.“

20

Článek 4 GrO, nadepsaný „Povinnosti věrnosti“, zní:

„(1)   Od zaměstnanců katolického vyznání se očekává, že uznávají a dodržují zásady katolické víry a morálky. […]

(2)   Od zaměstnanců, kteří jsou křesťané, ale nejsou katolického vyznání, se očekává, že ctí učení a hodnoty evangelia a přispívají k jejich uplatňování v rámci dané instituce.

(3)   Zaměstnanci, kteří nejsou křesťané, musí být připraveni plnit úkoly, které jim budou v církevní organizaci svěřeny, v souladu s církevními zásadami.

(4)   Všichni zaměstnanci jsou povinni zdržet se jakéhokoli nepřátelského vystupování vůči církvi. […]“

21

Článek 5 GrO, nadepsaný „Porušení povinností věrnosti“, stanoví:

„(1)   Přestane-li zaměstnanec splňovat požadavky stanovené pro výkon zaměstnání, je zaměstnavatel povinen pokusit se jej poskytnutím rady přesvědčit, aby takové porušení trvale napravil. V každém jednotlivém případě je třeba ověřit, zda k zamezení danému porušení povinností postačuje tento vyjasňující pohovor nebo výstraha, formální výtka či jiné opatření (např. přeložení nebo ukončení pracovního poměru a následné sjednání nového pracovního poměru za jiných podmínek). Propuštění přichází v úvahu pouze jako krajní prostředek.

(2)   Pro účely propuštění z důvodů souvisejících s církví považuje církev za závažná zejména tato porušení povinnosti loajality ve smyslu článku 4:

(3)   Došlo-li k závažnému porušení loajality podle odstavce 2, závisí možnost dalšího zaměstnávání na zvážení okolností daného případu. V této souvislosti je obzvláštní váhu třeba přikládat sebepojetí církve, aniž zájmy církve v tomto ohledu zásadně převáží nad zájmy zaměstnance. Mimo jiné je třeba náležitě zohlednit povědomí zaměstnance o spáchaném porušení povinnosti loajality, zájem na udržení pracovního místa, věk, délku zaměstnání a vyhlídky na nové zaměstnání. V případě zaměstnanců, kteří jsou zaměstnáni za účelem pastorační nebo katechetické činnosti nebo na základě missio canonica či jiného písemně uděleného pověření biskupa, zpravidla spáchání závažného porušení loajality podle odstavce 2 vylučuje možnost dalšího zaměstnávání. V těchto případech lze od propuštění výjimečně upustit, pokud se s ohledem na závažné okolnosti daného případu jeví jako nepřiměřené. Stejně je tomu v případě vystoupení zaměstnance z katolické církve.“

22

Spolek je specializovaným spolkem působícím v rámci německé katolické církve, který se věnuje pomoci dětem, mladistvým, ženám a jejich rodinám v mimořádných situacích. Jeho úlohou je zejména poradenství těhotným ženám. V rámci těhotenského poradenství, které je poskytováno podle státních předpisů, se Spolek řídí směrnicemi katolické církve, které se všichni zaměstnanci pracující v katolických poradnách písemně zavazují dodržovat a jejichž nedodržení má důsledky v oblasti pracovního práva. Tyto směrnice v podstatě stanoví, že cílem veškerého těhotenského poradenství je ochrana života nenarozeného dítěte, a musí tedy být vedeno snahou o povzbuzení těhotné ženy k tomu, aby pokračovala v těhotenství a přijala své dítě.

23

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v Německu není umělé přerušení těhotenství trestné, pouze pokud je provedeno poté, co bylo těhotné ženě nacházející se v nouzové nebo konfliktní situaci poskytnuto poradenství ze strany poradny, a to za podmínek stanovených v §218 a §219 Strafgesetzbuch (trestní zákoník). Na základě papežského listu z roku 2002, adresovaného biskupovi v Limburku (Německo), Spolek nevydává potvrzení o poradenství, která jsou podmínkou pro přerušení těhotenství bez uložení trestní sankce.

24

JB, která je matkou pěti dětí, nastoupila do poradny Spolku v roce 2006. Až do své rodičovské dovolené, která začala dne 11. června 2013 a skončila dne 31. května 2019, byla pověřena poradenstvím v oblasti těhotenství. V říjnu 2013 JB podle postupu stanoveného vnitrostátními právními předpisy prohlásila před příslušným obecním orgánem, že vystupuje z katolické církve. JB toto vystoupení odůvodnila tím, že limburská diecéze od osob katolického vyznání, jež stejně jako JB žijí ve společném manželství s osobou jiného vyznání, která dosahuje vysokých příjmů, vybírala kromě státní církevní daně dodatečný církevní příspěvek.

25

Poté, co se marně pokusil přesvědčit JB, aby znovu vstoupila do katolické církve, ji Spolek dne 1. června 2019 propustil z důvodu jejího vystoupení z této církve na základě §5 odst. 2 bodu 2 písm. a) a §3 odst. 4 GrO. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ke dni tohoto propuštění Spolek zaměstnával v těhotenské poradně, v níž pracovala JB, čtyři zaměstnankyně, které byly členkami katolické církve, a dvě zaměstnankyně, které jejími členkami nebyly.

26

Arbeitsgericht (Pracovní soud, Německo) vyhověl žalobě podané JB, kterou se domáhala určení neoprávněnosti jejího propuštění. Spolek podal proti rozsudku uvedeného soudu odvolání k Landesarbeitsgericht (Zemský pracovní soud, Německo), který tento rozsudek potvrdil. Spolek tedy podal proti rozsudku posledně uvedeného soudu opravný prostředek „Revision“ k Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo), který je předkládajícím soudem.

27

Předkládající soud má za to, že propuštění JB představuje přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání ve smyslu §1 a §3 odst. 1 první věty AGG, jakož i článku 1 a čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78. Diskriminace totiž přímo souvisí s výkonem negativní svobody náboženského vyznání JB, která se projevila jejím vystoupením z katolické církve. V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že na rozdíl od JB nemůže být zaměstnanec, který nikdy nebyl členem katolické církve, propuštěn z důvodů uvedených v §5 odst. 2 bodě 2 písm. a) a §3 odst. 4 GrO. JB byla tedy vystavena rozdílnému zacházení přímo založenému na náboženském vyznání ve srovnání s osobami, které vystoupily z jiných náboženských společenství nebo k nim nikdy nepatřily.

28

Předkládající soud má za to, že za těchto podmínek vyžaduje řešení sporu v původním řízení určit, zda toto rozdílné zacházení může být odůvodněno na základě §8 a §9 AGG. V tomto ohledu uvádí, že podle judikatury Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) vystoupení z katolické církve z hlediska této církve narušuje její důvěryhodnost a není slučitelné s požadavkem jednání v dobré víře a s věrností, které je vyžadováno od stran pracovní smlouvy. Nicméně vzhledem k tomu, že §9 AGG provádí čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 a §8 AGG provádí mimo jiné čl. 4 odst. 1 této směrnice, je třeba tato dvě vnitrostátní ustanovení v co největší míře vykládat v souladu s těmito ustanoveními uvedené směrnice.

29

Pokud jde nejprve o čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, má předkládající soud za to, že toto ustanovení, vykládané ve světle článků 10 a 21 Listiny, brání výkladu §9 AGG, podle něhož jsou zaměstnanci katolického spolku povinni během pracovního poměru jednat s věrností ve smyslu této směrnice tím, že nevystoupí z katolické církve nebo do ní znovu vstoupí poté, co z ní vystoupili, na rozdíl od zaměstnanců tohoto spolku, kteří nejsou členy katolické církve.

30

V tomto ohledu uvádí, že čl. 4 odst. 2 první pododstavec směrnice 2000/78 neumožňuje odůvodnit rozdílné zacházení na základě náboženského vyznání, které spočívá v propuštění zaměstnance, pouze z toho důvodu, že vystoupil z katolické církve. Takové vystoupení totiž nepředstavuje dostatečný základ pro posouzení, aby bylo možné dospět k závěru, že tento zaměstnanec již nebude splňovat profesní požadavky, které se na něj vztahují. Aby byl zajištěn účinný soudní přezkum, měl by zaměstnavatel na základě konkrétních a ověřitelných skutečností uvést, že existují pochybnosti o tom, zda zaměstnanec s ohledem na změnu víry nebo etických postojů tyto požadavky nechce nebo již nemůže splňovat. To platí tím spíše v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy se všichni zaměstnanci pracující v poradně Spolku musí ve své pracovní smlouvě zavázat k dodržování směrnic katolické církve.

31

Kromě toho ani čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78 neumožňuje odůvodnit takové rozdílné zacházení, pokud se k pouhé skutečnosti, že zaměstnanec vystoupil z katolické církve, nepřidají žádné zvláštní okolnosti. Takové vystoupení totiž samo o sobě nepředstavuje neloajální jednání zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli. Jinak by tomu mohlo být pouze v situacích, kdy je povinnost zůstat členem této církve odůvodněna konkrétními profesními požadavky. Tak tomu přitom není právě v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnává rovněž osoby, které nejsou členy uvedené církve. Kromě toho je prohlášení o vystoupení z katolické církve učiněno před orgánem veřejné moci, který o tom informuje pouze tuto církev, jakož i zaměstnavatele, aby to mohl zohlednit při výpočtu odměny zaměstnance. Za těchto podmínek by bylo možné považovat toto vystoupení z katolické církve za jednání, které je nepřátelské vůči církvi, a tedy neloajální, pouze v situaci, kdy zaměstnanec veřejně a nevhodně šíří informaci o svém vystoupení.

32

Kromě toho znění čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2000/78 v rozsahu, v němž odkazuje na jednání v dobré víře a s věrností „etice dané organizace“, umožňuje rozlišit mezi jednáním zaměstnance vůči církvi na jedné straně a jeho jednáním vůči této organizaci jakožto zaměstnavateli na straně druhé. I za předpokladu, že by vystoupení zaměstnance z katolické církve mohlo být kvalifikováno jako neloajální vůči této církvi, nelze z toho automaticky usoudit, že se tento zaměstnanec dopustil neloajálního jednání vůči svému zaměstnavateli, pokud nadále respektuje etiku tohoto zaměstnavatele při své práci.

33

Pokud jde dále o čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, předkládající soud má pochybnosti o tom, zda toto ustanovení vykládané ve světle článků 10 a 21 Listiny umožňuje takový výklad §8 AGG, který by umožňoval takové rozdílné zacházení, jako je rozdílné zacházení, které je předmětem věci v původním řízení. V této souvislosti zejména poznamenává, že požadavek nevystoupit z katolické církve není objektivně nezbytný pro výkon poradenské činnosti v oblasti těhotenství.

34

Nakonec pro případ, že by měl Soudní dvůr za to, že čl. 4 odst. 1 nebo 2 směrnice 2000/78 umožňuje odůvodnit takové rozdílné zacházení, si předkládající soud klade otázku, jaké požadavky by se pak na takové odůvodnění použily.

35

Za těchto podmínek se Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36

V rámci postupu spolupráce upraveného v článku 267 SFEU může být Soudní dvůr vyzván, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil. Soudnímu dvoru přísluší, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky tohoto práva, které je s ohledem na předmět sporu třeba vyložit [rozsudky ze dne 20. března 1986, Tissier, 35/85, EU:C:1986:143, bod 9, a ze dne 1. srpna 2022, TL (Nepřítomnost tlumočníka a chybějící překlad), C‑242/22 PPU, EU:C:2022:611, bod 37].

37

V projednávané věci, ačkoli předkládající soud ve znění první otázky obecně odkazuje na směrnici 2000/78, z jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že se konkrétně týká jejího čl. 4 odst. 1 a 2.

38

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2000/78 vykládaný ve světle čl. 10 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž soukromá organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání, může od zaměstnance, který je členem určité církve praktikující toto náboženství, požadovat, aby pod sankcí propuštění za trvání pracovního poměru z této církve nevystoupil nebo aby za účelem pokračování pracovního poměru znovu vstoupil do uvedené církve poté, co z ní vystoupil, ačkoli

39

Úvodem je třeba uvést, že tato otázka vychází z předpokladu uvedeného předkládajícím soudem a připomenutého v bodě 27 tohoto rozsudku, že rozdílné zacházení s JB je přímo založeno na jejím náboženském vyznání.

40

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 stanoví, že pro účely čl. 2 odst. 1 této směrnice se přímou diskriminací rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě jednoho z důvodů uvedených v článku 1 této směrnice, mezi které patří náboženské vyznání či víra.

41

V projednávané věci není zpochybňováno, že propuštění JB bylo učiněno na základě pravidla, které se vztahuje pouze na zaměstnance katolického vyznání, takže je třeba mít podobně jako předkládající soud za to, že toto pravidlo zakládá rozdílné zacházení přímo založené na náboženském vyznání. Kromě toho je nesporné, že Spolek spadá do kategorie náboženských organizací ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

42

Pokud jde o otázku, zda takové rozdílné zacházení může být odůvodněno za podmínek stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že účelem této směrnice je v souladu s jejím článkem 1 stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací zejména na základě náboženského vyznání či víry v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení. Uvedená směrnice tedy v oblasti, kterou pokrývá, konkretizuje obecnou zásadu zákazu diskriminace zakotvenou v článku 21 Listiny (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 47).

43

Podle judikatury Soudního dvora má Směrnice 2000/78 tedy sice chránit i základní právo pracovníků před diskriminací na základě náboženského vyznání nebo víry, avšak nic to nemění na tom, že prostřednictvím článku 4 odst. 2 hodlá tato směrnice zohlednit také právo na autonomii církví a jiných veřejných nebo soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, které je uznáno v článku 17 SFEU a v článku 10 Listiny, který odpovídá článku 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 50).

44

V tomto ohledu z judikatury ESLP vyplývá, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání zakotvená v článku 9 EÚLP chrání rovněž negativní práva, zejména svobodu být bez náboženského vyznání a svobodu náboženství nepraktikovat (ESLP, 25. června 2020, Stavropoulos a další v. Řecko, CE:ECHR:2020:0625JUD005248418, body 43 a 44).

45

V případě doktrinálního nebo organizačního sporu mezi náboženským společenstvím a jedním z jeho členů je svoboda náboženského vyznání jednotlivce vykonávána prostřednictvím jeho práva svobodně opustit společenství. Respektování autonomie náboženských společností uznávaných státem znamená zejména to, že takový stát akceptuje právo takových společností reagovat v souladu se svými vlastními pravidly a zájmy na jakýkoli vnitřní disent, který by mohl ohrozit jejich soudržnost, jméno či jednotu. Vnitrostátním orgánům tedy nepřísluší, aby jednaly jako rozhodce ve sporech mezi náboženskými společnostmi a různými opozičními frakcemi, jež existují či mohou vzniknout v jejich sféře (ESLP, 12. června 2014, Fernández Martínez v. Španělsko, CE:ECHR:2014:0612JUD005603007, bod 128).

46

Logickým důsledkem práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručeného v článku 10 Listiny je však zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání, který je zakotven v jejím čl. 21 odst. 1 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2023, Commune d’Ans, C‑148/22, EU:C:2023:924, bod 40). K odůvodnění jakéhokoli rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání či víry tedy nestačí, aby náboženské společenství tvrdilo, že došlo ke skutečnému nebo potenciálnímu zásahu do jeho autonomie. Je ještě třeba, aby toto společenství ve světle okolností projednávaného případu prokázalo, že tvrzený zásah do jeho autonomie je pravděpodobný a vážný, že dotčené rozdílné zacházení nezasahuje do podstaty práva na rovnost, nejde nad rámec toho, co je nezbytné k vyloučení takového rizika, a neslouží žádnému jinému účelu, který nesouvisí s výkonem autonomie uvedeného společenství. Vnitrostátní soudy musí zajistit splnění těchto podmínek tím, že provedou důkladné posouzení skutkových okolností věci a pečlivě zváží dotčené protichůdné zájmy (obdobně viz ESLP, 12. června 2014, Fernández Martínez v. Španělsko, CE:ECHR:2014:0612JUD005603007, bod 132).

47

Pokud jde konkrétně o čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že cílem tohoto ustanovení je zajistit spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně právem na autonomii církví a jiných organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání, a na druhé straně právem pracovníků na to, aby zejména, pokud jde o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování, nebyli diskriminováni na základě náboženského vyznání nebo víry v situacích, kdy si tato práva mohou konkurovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 51).

48

Z tohoto hlediska uvedené ustanovení stanoví kritéria, která se mají zohlednit v rámci vyvažování, které je třeba provést s cílem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi těmito případně konkurujícími si právy (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 52), avšak neprovádí přesné a konečné zvážení dotčených zájmů.

49

Podle čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2000/78 mohou členské státy zachovat vnitrostátní právní předpisy platné ke dni přijetí této směrnice nebo převzít v budoucích právních předpisech vnitrostátní zvyklosti existující ke dni přijetí uvedené směrnice, na základě kterých nepředstavuje v případě pracovních činností vykonávaných v církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, rozdíl v zacházení na základě náboženského vyznání či víry určité osoby diskriminaci, pokud z povahy dotyčných pracovních činností nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra osoby představuje podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice organizace. Tento rozdíl v zacházení se uplatňuje s přihlédnutím k ústavním ustanovením a zásadám členských států, jakož i k obecným zásadám právních předpisů Unie, a neospravedlňuje rozdílné zacházení na jiném základě.

50

Článek 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78 upřesňuje, že touto směrnicí, pokud jsou její ustanovení jinak dodržena, není dotčeno právo církví a jiných veřejných či soukromých organizací, jejichž etika je založena na náboženském vyznání či víře, vyžadovat v souladu s vnitrostátními ústavami a právními předpisy od osob, které pro ně pracují, aby jednaly v dobré víře a s věrností etice dané organizace.

51

Pokud jde zaprvé o kritéria uvedená v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78, Soudní dvůr rozhodl, že z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že náboženské vyznání nebo víra mohou případně tvořit podstatný, legitimní a odůvodněný profesní požadavek se zřetelem k etice dotčené církve nebo organizace ve smyslu uvedeného ustanovení s přihlédnutím k „povaze“ dotčených činností nebo „podmínkám“ jejich výkonu. Vzhledem k posledně uvedenému ustanovení je proto zákonnost rozdílného zacházení na základě náboženského vyznání podmíněna existencí objektivně ověřitelné přímé souvislosti mezi profesním požadavkem stanoveným zaměstnavatelem z důvodu jeho etiky a danou činností. Taková souvislost může vyplývat buď z povahy této činnosti, například v případě, že tato činnost spočívá v účasti na určování etiky dotčené církve nebo organizace nebo přispívá k jejímu kazatelskému poslání, nebo z podmínek jejího výkonu, jakými jsou potřeba zajistit důvěryhodné zastupování církve nebo organizace navenek (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, body 62 a 63, jakož i ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, bod 50).

52

Tento profesní požadavek musí být, jak vyžaduje tento čl. 4 odst. 2 první pododstavec, „podstatný, legitimní a odůvodněný“ se zřetelem k etice církve nebo organizace, přičemž, jak uvedla generální advokátka v bodě 29 svého stanoviska, jsou tato tři kritéria kumulativní. Vnitrostátním soudům v zásadě nepřísluší rozhodnout o etice jako takové, kterou je odůvodněn uvedený profesní požadavek, avšak přísluší jim v každém jednotlivém případě určit, zda jsou tato tři kritéria s ohledem na tuto etiku splněna (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 64).

53

Pokud jde v první řadě o „podstatnou“ povahu uvedeného profesního požadavku, Soudní dvůr upřesnil, že použití tohoto přídavného jména znamená, že příslušnost k náboženskému vyznání nebo přistoupení k víře, na nichž je založena etika dotčené církve nebo organizace, musí být zjevně nezbytná z důvodu významu dotčené profesní činnosti pro zvěstování této etiky nebo pro výkon práva této církve nebo této organizace na autonomii, jak je přiznáno v článku 17 SFEU a v článku 10 Listiny (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 65, a ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, bod 51).

54

Pokud jde ve druhé řadě o „legitimní“ povahu téhož profesního požadavku, Soudní dvůr uvedl, že použití tohoto výrazu unijním zákonodárcem prokazuje, že zamýšlel zajistit, aby požadavek příslušnosti k náboženskému vyznání nebo přistoupení k víře, na nichž je založena etika dotčené církve nebo organizace, nesloužil ke sledování cíle, který nesouvisí s touto etikou nebo výkonem práva této církve nebo organizace na autonomii (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 66, a ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, bod 52).

55

Pokud jde ve třetí řadě o výraz „odůvodněný“, Soudní dvůr rozhodl, že jeho použití znamená nejen to, že přezkum dodržování kritérií uvedených v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78 může provést vnitrostátní soud, ale také, že církev nebo organizace, která stanovila profesní požadavek, musí ve světle skutkových okolností dané věci prokázat, že údajné riziko zásahu do její etiky nebo práva na autonomii je pravděpodobné a vážné, takže zavedení takového požadavku se jeví nezbytným (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 67, a ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, bod 53).

56

V tomto ohledu musí být profesní požadavek stanovený v čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci směrnice 2000/78 v souladu se zásadou proporcionality, což znamená, že vnitrostátní soudy musí ověřit, zda je tento požadavek přiměřený a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 68, a ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, bod 54).

57

Pokud jde zadruhé o čl. 4 odst. 2 druhý pododstavec směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že toto ustanovení stanoví, že mezi profesní požadavky, které církev nebo jiná veřejná nebo soukromá organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, může vyžadovat od osob, které pro ni pracují, patří požadavek, aby tyto osoby jednaly „v dobré víře a s věrností“ etice dané církve či organizace. Jak však vyplývá zejména ze slovního spojení „pokud jsou […] ustanovení [směrnice 2000/78] jinak dodržena“, které je obsaženo v tomto ustanovení, musí být oprávnění uložit zaměstnancům takový požadavek jednání v dobré víře a s věrností vykonáváno za dodržení ostatních ustanovení této směrnice, a zejména kritérií stanovených v jejím čl. 4 odst. 2 prvním pododstavci, která musí být případně předmětem účinného soudního přezkumu (rozsudek ze dne 11. září 2018, IR, C 68/17, EU:C:2018:696, bod 46).

58

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, soukromá organizace, jejíž etika je založena na pravidlech katolické církve, může na základě požadavku jednaní v dobré víře a s věrností této etice zacházet se svými zaměstnanci, kteří poskytují poradenství v oblasti těhotenství, rozdílně podle toho, zda jsou členy této církve, pouze pokud s ohledem na povahu dotyčných pracovních činností nebo na kontext, v němž jsou vykonávány, existuje přímá a objektivně ověřitelná souvislost mezi těmito činnostmi a požadavkem nevystoupit z uvedené církve za trvání pracovního poměru pod sankcí propuštění nebo po vystoupení znovu vstoupit do téže církve, a dále pokud je tento profesní požadavek podstatný, legitimní a odůvodněný se zřetelem k uvedené etice.

59

V této souvislosti je třeba uvést, že i když je nakonec na vnitrostátním soudu, který je jediný příslušný k posouzení skutkových okolností, aby určil, zda tomu tak je, Soudní dvůr mu může poskytnout vodítka vycházející ze spisu věci v původním řízení, jakož i z písemných a ústních vyjádření, která mu byla předložena, aby mu umožnil rozhodnout ve sporu, který mu byl předložen.

60

V této souvislosti je třeba připomenout, že s výjimkou velmi výjimečných případů se vnitrostátní soudy musí zdržet posuzování legitimity samotné etiky dotyčné církve nebo organizace (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, bod 61). Je tedy v zásadě na církvích a jiných veřejných nebo soukromých organizacích, jejichž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, aby určily, co považují za profesní požadavek se zřetelem k etice této církve nebo této organizace.

61

Jak bylo uvedeno v bodě 48 tohoto rozsudku, směrnice 2000/78 ponechává členským státům prostor pro uvážení, který jim umožňuje zohlednit jejich vlastní kontext, a přiznává každému členskému státu prostor pro uvážení v rámci nezbytného sladění jednotlivých dotčených práv a zájmů za účelem zajištění spravedlivé rovnováhy mezi nimi (obdobně viz rozsudky ze dne 15. července 2021, WABE a MH Müller Handel, C‑804/18 a C‑341/19, EU:C:2021:594, body 87 a 88, jakož i ze dne 28. listopadu 2023, Commune d’Ans, C‑148/22, EU:C:2023:924, body 34 a 35).

62

Je však na vnitrostátních soudech, aby dohlížely na to, aby nebylo ohroženo právo pracovníků nebýt diskriminováni zejména na základě náboženského vyznání nebo víry. Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78 tedy přísluší případně nezávislému orgánu a v poslední instanci vnitrostátnímu soudu, a nikoli dotyčné církvi nebo organizaci, aby posoudil, zda je profesní požadavek stanovený dotčenou církví nebo organizací z důvodu povahy dotyčných činností nebo podmínek jejich výkonu, podstatný, legitimní a odůvodněný se zřetelem k této etice (rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, body 46, 53 a 61).

63

V tomtéž smyslu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že i když je pravda, že zaměstnavatel, jehož etika je založena na náboženském vyznání nebo filozofickém přesvědčení, může svým zaměstnancům ukládat zvláštní povinnosti loajality, rozhodnutí o propuštění zaměstnance odůvodněné nesplněním takové povinnosti, zejména pokud vyplývá ze skutečností souvisejících s výkonem práv chráněných EÚLP, musí nicméně podléhat soudnímu přezkumu, který vyžaduje skutečné vyvážení práva náboženské společnosti na respektování její autonomie a základních práv dotyčné osoby podle zásady proporcionality (v tomto smyslu viz ESLP, 23. září 2010, Schüth v. Německo, CE:ECHR:2010:0923JUD000162003, body 57 a 69; ESLP, 23. září 2010, Obst v. Německo, CE:ECHR:2010:0923JUD000042503, bod 43, a ESLP, 3. února 2011, Siebenhaar v. Německo, CE:ECHR:2011:0203JUD001813602, bod 40).

64

Pokud jde konkrétně o takovou soukromou organizaci, jako je Spolek, jehož etika je založena na zásadách katolické církve a jehož směrnice a etika podporují, jak vyplývá z bodu 22 tohoto rozsudku, ochranu života nenarozeného dítěte, a tedy pokračování těhotenství žen, jakož i přijetí jejich dítěte, existuje a priori přímá objektivně ověřitelná souvislost mezi pracovní činností spočívající v poskytování poradenství v oblasti těhotenství a požadavkem jednat v dobré víře a s věrností těmto směrnicím a této etice. Kromě toho se takový profesní požadavek v zásadě jeví jako podstatný, legitimní a odůvodněný se zřetelem k uvedené etice.

65

V projednávaném případě je nesporné, že se JB ve své pracovní smlouvě zavázala dodržovat uvedené směrnice a etiku a ze spisu nevyplývá, že by již nebyla ochotna nebo schopna tento závazek plnit. Je tedy patrné, že byla propuštěna pouze z důvodu, že vystoupila z katolické církve a odmítla do této církve znovu vstoupit.

66

V tomto ohledu zaprvé s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že by Spolek objektivně prokázal, že s ohledem na povahu pracovní činnosti vykonávané JB a podmínky, za kterých je tato činnost vykonávána, existuje přímá souvislost mezi takovou činností a požadavkem uloženým JB jakožto člence katolické církve nevystoupit z této církve za trvání pracovního poměru pod sankcí propuštění nebo za účelem pokračování v tomto pracovním poměru znovu vstoupit do církve poté, co z ní vystoupila.

67

Nelze sice v zásadě vyloučit, že církev nebo organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, může odůvodnit existenci přímé souvislosti mezi profesním požadavkem jednat v dobré víře a s věrností spočívajícím v tom, že zaměstnanec této církve nebo této organizace nevystoupí z této církve pod sankcí propuštění nebo za účelem pokračování v tomto pracovním poměru nebo dotyčné pracovní činnosti znovu vstoupí do církve poté, co z ní vystoupil. Zvláštní úkol svěřený zaměstnanci v rámci církve nebo jiné náboženské organizace je totiž aspektem, který je třeba vzít v úvahu při určování, zda se na tuto osobu může vztahovat zvýšená povinnost loajality (v tomto smyslu viz ESLP, 12. června 2014, Fernández Martínez v. Španělsko, CE:ECHR:2014:0612JUD005603007, bod 131).

68

Taková přímá souvislost však musí být objektivně prokázána právě s ohledem na konkrétní pracovní činnost. Obecný odkaz na pojem „společná služba“ uvedený v §1 GrO, který předpokládá vstup do církve a nevystoupení z ní u veškerých činností v rámci katolické církve a institucí nebo organizací, které jsou s ní spojeny, tak nemůže postačovat k objektivnímu prokázání existence takové přímé souvislosti.

69

Zadruhé profesní požadavek, podle kterého zaměstnanci Spolku, kteří jsou členy katolické církve, nemohou vystoupit z této církve za trvání pracovního poměru pod sankcí propuštění, nebo musí, pokud vystoupili z této církve, do ní znovu vstoupit, aby mohli pokračovat v pracovním poměru, se s ohledem na skutečnosti uvedené ve spise předloženém Soudnímu dvoru nejeví jako „podstatný“ pro výkon pracovní činnosti dotčené ve sporu v původním řízení ve smyslu judikatury uvedené v bodě 53 tohoto rozsudku.

70

Jak totiž uvedl předkládající soud a připomněla generální advokátka v bodě 37 svého stanoviska, pozice poradce v oblasti těhotenství obdobná pozici zastávané JB byla svěřena zaměstnancům Spolku, kteří nejsou členy katolické církve, což prokazuje, že sám Spolek má za to, že příslušnost k této církvi není nezbytná vzhledem k významu této pracovní činnosti pro prosazování etiky své organizace a pro kazatelské poslání uvedené církve, ale že v tomto ohledu stačí, aby její poradci v oblasti těhotenství dodržovali směrnice této církve uvedené v bodech 22 a 64 tohoto rozsudku. Za těchto okolností se profesní požadavek uvedený v předchozím bodě tohoto rozsudku nejeví jako podstatný ve smyslu uvedené judikatury.

71

Zatřetí, i když je pravda, jak uvedla generální advokátka v bodě 41 svého stanoviska, že nelze vyloučit, že vystoupení z katolické církve zaměstnance organizace, jejíž etika je založena na zásadách katolické církve, je spojeno s distancováním se nebo odmítnutím základních zásad a hodnot této církve, což může vést následně k tomu, že se tento zaměstnanec stane nezpůsobilým k výkonu určité pracovní činnosti v rámci této organizace, je nicméně třeba uvést, že pouhé vystoupení z uvedené církve nemůže stačit k tomu, aby bylo možné předpokládat, že takové vystoupení je skutečně motivováno okolnostmi, které nijak nezpochybňují, že se uvedený zaměstnanec hlásí k těmto základním zásadám a hodnotám.

72

V tomto ohledu ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, jak bylo uvedeno v bodě 24 tohoto rozsudku, že JB toto vystoupení z katolické církve odůvodnila tím, že limburská diecéze od osob katolického vyznání, jež stejně jako JB žijí ve společném manželství s osobou jiného vyznání, která dosahuje vysokých příjmů, vybírala kromě církevní daně dodatečný církevní příspěvek. Konkrétně se JB tímto vystoupením z církve nedistancovala ani neodvrátila od základních zásad a hodnot této církve.

73

Z předkládacího rozhodnutí navíc vyplývá, že k propuštění JB došlo přímo a výlučně z důvodu, že vystoupila z katolické církve podle vnitrostátních pravidel a následně do ní odmítla znovu vstoupit. Nezdá se, že bylo zkoumáno, zda byla JB po tomto vystoupení v souladu s §4 odst. 2 GrO připravena nadále „respektovat učení a hodnoty evangelia a přispívat k jejich prosazování“ v rámci Spolku, respektive zda byla podle §4 odst. 3 GrO ochotna plnit úkoly, které jí byly svěřeny, stejně jako zaměstnanci, kteří nejsou členy katolické církve, v souladu se zásadami této církve.

74

Za těchto podmínek bude na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda s ohledem na účinné uplatňování ze strany Spolku má požadavek dotčený ve věci v původním řízení za cíl zajistit, aby zaměstnanci jednali v dobré víře a s věrností etice katolické církve a neslouží ke sledování cíle, který nesouvisí s touto etikou nebo s výkonem práva Spolku na autonomii, což by zpochybnilo legitimní povahu tohoto požadavku ve smyslu čl. 4 odst. 2 prvního pododstavce směrnice 2000/78.

75

Nakonec začtvrté v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, přísluší Spolku, aby prokázal, že údajné riziko zásahu do jeho etiky nebo práva na autonomii je pravděpodobné a vážné, takže zavedení takového požadavku se jeví skutečně jako nezbytné a přiměřené (rozsudky ze dne 17. dubna 2018, Egenberger, C‑414/16, EU:C:2018:257, body 67 a 68, jakož i ze dne 11. září 2018, IR, C‑68/17, EU:C:2018:696, body 53 a 54).

76

Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 45 svého stanoviska, v takové situaci, jako je situace, které se týká první předběžná otázka, nic nenasvědčuje tomu, že by pouhé vystoupení JB z katolické církve nebo její odmítnutí do ní znovu vstoupit stačilo k prokázání toho, že riziko tvrzené Spolkem, že může dojít k porušení jeho etiky nebo jeho práva na autonomii, je natolik pravděpodobné a vážné, že by odůvodňovalo propuštění JB. Toto vystoupení z církve uskutečněné na základě postupu stanoveného vnitrostátními právními předpisy za účelem vyhnout se dodatečnému církevnímu příspěvku a odmítnutí znovu vstoupit do této církve z téhož důvodu nestačí k prokázání existence jednání vyjadřujícího veřejné distancování se JB od uvedené církve, které musí být posouzeno jako jednání prokazující nepřátelské vystupování vůči ní.

77

V tomto ohledu je třeba zejména konstatovat, jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, že k tomu, aby bylo v německém právu platné, musí být prohlášení o vystoupení z katolické církve učiněno před příslušným státním orgánem, a sice obecním úředníkem, který o tomto vystoupení informuje pouze tuto církev, jakož i zaměstnavatele, aby to mohl zohlednit při výpočtu odměny zaměstnance. Jak přitom uvedl předkládající soud, takové prohlášení, jehož údajná veřejná povaha vyplývá z vnitrostátní právní povinnosti, nemůže být považováno za jednání, které je nepřátelské vůči uvedené církvi, jelikož JB neučinila žádný jiný krok směřující k veřejnému a nevhodnému šíření informace o svém vystoupení z této církve.

78

Jak poznamenal předkládající soud, ze znění čl. 4 odst. 2 druhého pododstavce směrnice 2000/78 vyplývá, že toto ustanovení umožňuje za předpokladu, že jsou jinak dodržována ustanovení této směrnice, veřejné nebo soukromé organizaci, jejíž etika je založena na náboženském vyznání nebo víře, požadovat od svých zaměstnanců pouze jednání v dobré víře a s věrností „etice dané organizace“. Proto i kdyby vystoupení JB z katolické církve mohlo být považováno za neloajální jednání vůči této církvi, nutně z toho nevyplývá, že toto vystoupení z církve představuje rovněž neloajální jednání vůči organizaci, která ji zaměstnává, za předpokladu, že JB ve své práci nadále dodržuje etiku této organizace.

79

Jak přitom bylo uvedeno v bodech 22, 64 a 65 tohoto rozsudku, JB se ve své pracovní smlouvě zavázala dodržovat směrnice a etiku katolické církve relevantní pro výkon její pracovní činnosti, které nevyžadují, jak bylo zdůrazněno v bodě 70 tohoto rozsudku, aby osoby zastávající pozice podobné pozici JB byly nutně členy této církve za předpokladu, že podporují ochranu života nenarozeného dítěte, a tedy pokračování těhotenství těhotných žen, jakož i přijetí jejich dítěte. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru dále nevyplývá, že by JB již nebyla ochotna nebo schopna tento závazek plnit.

80

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že za takových okolností, jako jsou okolnosti uvedené v první předběžné otázce a s výhradou ověření předkládajícím soudem, se požadavek, aby takový pracovník, jako je JB, nevystoupil z katolické církve za trvání pracovního poměru pod sankcí propuštění nebo aby za účelem pokračování v pracovním poměru po svém vystoupení z této církve do ní znovu vstoupil, nejeví jako profesní požadavek splňující podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/78.

81

Vzhledem k tomu, jak vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká rovněž čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že podle znění tohoto ustanovení mohou členské státy stanovit, že rozdílné zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 této směrnice nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li sledovaný cíl legitimní a tento požadavek přiměřený.

82

Podle judikatury Soudního dvora pojem „podstatný a určující profesní požadavek“ ve smyslu tohoto ustanovení označuje požadavek objektivně vynucený povahou dotyčné pracovní činnosti nebo podmínkami jejího výkonu a nemůže zahrnovat subjektivní pohnutky (rozsudek ze dne 14. března 2017, Bougnaoui a ADDH, C‑188/15, EU:C:2017:204, bod 40).

83

Kromě toho Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vzhledem k tomu, že umožňuje odchýlit se od zásady zákazu diskriminace, vykládán striktně (rozsudky ze dne 13. září 2011, Prigge a další, C‑447/09, EU:C:2011:573, bod 72, jakož i ze dne 7. listopadu 2019, Cafaro, C‑396/18, EU:C:2019:929, bod 67).

84

V projednávané věci, jak poznamenal předkládající soud a jak uvedla generální advokátka v bodě 50 svého stanoviska, požadavek spočívající v tom, že je zaměstnancům organizace, jejíž etika je založena na zásadách katolické církve a kteří jsou členy této církve, zakázáno za trvání pracovního poměru vystoupit z této církve pod sankcí propuštění, nebo jim je uložena povinnost znovu vstoupit do uvedené církve poté, co z ní vystoupili, se nejeví být objektivně odůvodněn povahou nebo podmínkami výkonu činnosti poradce v oblasti těhotenství za takových podmínek, jako jsou podmínky dotčené ve věci v původním řízení.

85

Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že takové rozdílné zacházení, jako je rozdílné zacházení, které je předmětem věci v původním řízení, nemůže být odůvodněno na základě tohoto ustanovení.

86

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2000/78 vykládaný ve světle čl. 10 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž soukromá organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání, může od zaměstnance, který je členem určité církve praktikující toto náboženství, požadovat, aby pod sankcí propuštění za trvání pracovního poměru z této církve nevystoupil nebo aby za účelem pokračování pracovního poměru znovu vstoupil do uvedené církve poté, co z ní vystoupil, ačkoli

pokud s ohledem na povahu pracovních činností uvedeného zaměstnance nebo na podmínky jejich výkonu nejsou tyto profesní požadavky podstatné, legitimní a odůvodněné se zřetelem k etice uvedené organizace.

87

Vzhledem k odpovědi na první otázku není třeba odpovídat na druhou otázku.

88

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 4 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, vykládaný ve světle čl. 10 odst. 1 a čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž soukromá organizace, jejíž etika je založena na náboženském vyznání, může od zaměstnance, který je členem určité církve praktikující toto náboženství, požadovat, aby pod sankcí propuštění za trvání pracovního poměru z této církve nevystoupil nebo aby za účelem pokračování pracovního poměru znovu vstoupil do uvedené církve poté, co z ní vystoupil, ačkoli

pokud s ohledem na povahu pracovních činností uvedeného zaměstnance nebo na podmínky jejich výkonu nejsou tyto profesní požadavky podstatné, legitimní a odůvodněné se zřetelem k etice uvedené organizace.