–

za OU a NM: C. Leitgeb, Rechtsanwalt,

–

za TE: O. Peschel, Rechtsanwalt,

–

za rakouskou vládu: C. Hribar a F. Koppensteiner, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnci, ve spolupráci s: R. Verbeke a P. Vlaemminck, advocaten,

–

za německou vládu: J. Möller a A. Sahner, jako zmocněnci,

–

za maltskou vládu: A. Buhagiar, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: J. Baldacchino, advocate at law, a D. Sarmiento Ramírez-Escudero, abogado,

–

za Evropskou komisi: L. Hohenecker a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. d) a čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy („Řím II“) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi NM a OU, jakožto jednateli maltské společnosti provozující hazardní hry, na jedné straně a TE, osobou s bydlištěm v Rakousku, na straně druhé ve věci náhrady ztrát vzniklých v souvislosti s účastí na on-line hazardních hrách nabízených touto společností v Rakousku bez koncese požadované právem tohoto členského státu.

3

Body 6, 7, 14 a 16 odůvodnění nařízení Řím II uvádějí:

[…]

[…]

4

Článek 1 nařízení Řím II, nadepsaný „Oblast působnost“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní ani na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).

2.   Z oblasti působnosti tohoto nařízení se vyjímají

[…]

[…]“

5

Kapitola II uvedeného nařízení je věnována civilním deliktům. Článek 4, nadepsaný „Obecné pravidlo“, který je obsažen v této kapitole téhož nařízení, zní:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.

2.   Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.

3.   Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.“

6

Kapitola V téhož nařízení, která obsahuje „[s]polečná pravidla“, zahrnuje článek 15, nadepsaný „Působnost rozhodného práva“, který stanoví:

„Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy podle tohoto nařízení se řídí zejména

[…]

[…]“

7

Článek 7 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

[…]“

8

Ustanovení § 1301 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník) zní:

„Odpovědnost za protiprávně způsobenou škodu může nést několik osob, pokud k ní přispěly společně, přímým či nepřímým způsobem, naváděním, vyhrůžkami, příkazy, napomáháním, přechováváním a podobě; nebo i jen opomenutím zvláštní povinnosti zabránit újmě.“

9

Ustanovení § 1311 tohoto zákoníku stanoví:

„Pouhá náhoda postihuje toho, v jehož majetku nebo na jehož osobě nastane. Způsobil-li ovšem někdo náhodou událost svým zaviněním, dopustil se porušení zákona, jehož cílem je předcházet náhodným poškozením […], ručí za veškerou újmu, k níž by jinak nedošlo.“

10

Ustanovení § 3 Glücksspielgesetz (zákon o hazardních hrách, dále jen „GSpG“) stanoví:

„Není-li v tomto spolkovém zákoně stanoveno jinak, je právo na provozování hazardních her vyhrazeno spolkovému státu (monopol na hazardní hry).“

11

Společnost Titanium Brace Marketing Limited (dále jen „TBM“), která se nacházela v platební neschopnosti a jejíž jednateli byli NM a OU, provozovala on-line kasino ze svého sídla na Maltě, jehož nabídka her byla přístupná na celém evropském trhu. Byla držitelkou koncese na hazardní hry podle maltského práva, ale neměla koncesi podle GSpG.

12

V období od 14. listopadu 2019 do 3. dubna 2020 vznikla TE, který hrál on-line hazardní hry na internetových stránkách společnosti TBM, celková herní ztráta ve výši 18547,67 eura.

13

Aby mohl hrát na internetových stránkách společnosti TBM, musel TE souhlasit se všeobecnými obchodními podmínkami této společnosti a v této souvislosti si založit „hráčský účet“. Za účelem vložení finančních prostředků na tento hráčský účet provedl TE převod ze svého rakouského bankovního účtu na bankovní účet vedený u maltské banky. Tento bankovní účet byl peněžním účtem společnosti TBM, zřízeným pro TE a odděleným od obchodního majetku této společnosti. Při účasti na hazardní hře byla vsazená částka odepsána z hráčského účtu a v případě výhry byla tato výhra na tento hráčský účet připsána.

14

Jelikož se TE domníval, že bez koncese udělené společnosti TBM podle rakouského práva je smlouva o hazardních hrách neplatná, požadoval po NM a OU u Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (Zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) náhradu ztrát, které mu vznikly, přičemž svou žalobu založil na deliktní odpovědnosti posledně uvedených. TE má v tomto ohledu za to, že porušení rakouského monopolu na hazardní hry vede k porušení ochranné normy (Schutzgesetz) a NM a OU jsou osobně a nerozdílně odpovědní za skutečnost, že společnost TBM nabízela v Rakousku nelegální hazardní hry.

15

Před tímto soudem NM a OU namítli jeho mezinárodní nepříslušnost, přičemž tvrdili, že se TE nemůže dovolávat čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012. NM a OU nebyli oprávněni rozhodnout o tom, zda má společnost TBM opustit rakouský trh, na němž se již etablovala. Kromě toho nepřijímali pro tento podnik strategická rozhodnutí. Podle nich se místa příčinné události a škody nacházejí na Maltě. Použitelným hmotným právem není právo rakouské, nýbrž právo maltské, které nezná odpovědnost orgánů společnosti vůči jejím věřitelům.

16

Uvedený soud žalobu TE zamítl z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), který rozhodl, že podmínky pro příslušnost rakouských soudů podle čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012 byly splněny.

17

Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), k němuž NM a OU podali opravný prostředek „Revision“ a který je předkládajícím soudem, má za to, že stanovení příslušnosti rakouských soudů především vyžaduje, aby vnitrostátní ustanovení, které může sloužit jako základ pro návrh TE, bylo použitelné v souladu s nařízením Řím II. V této souvislosti si klade otázku ohledně rozsahu výjimky stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení.

18

Pro případ, že by žaloba v původním řízení spadala do oblasti působnosti nařízení Řím II, si předkládající soud mimo jiné klade otázku ohledně určení místa, kde škoda vznikla, ve smyslu čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, kterým by mohlo být místo v Rakousku, ze kterého TE provedl převody ze svého bankovního účtu na svůj hráčský účet, nebo místo na Maltě, kde se nachází tento hráčský účet. Pokud by konečná ztráta nároku na vyplacení zůstatku na hráčském účtu představovala původní škodu, mohlo by se místo vzniku této škody nalézat na Maltě, kde je účet veden, v místě bydliště TE, v místě, kde se nachází jeho hlavní majetek nebo na jiném místě.

19

Za těchto okolností se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu škody na základě deliktní odpovědnosti směřující proti jednatelům společnosti z důvodu porušení zákazu uloženého vnitrostátními právními předpisy nabízet veřejnosti hazardní hry bez koncese spadá do kategorie mimosmluvních závazkových vztahů, které vyplývají z práva obchodních společností ve smyslu tohoto ustanovení.

21

Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Řím II se toto nařízení vztahuje na mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů.

22

Podle čl. 1 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení se však z oblasti působnosti tohoto nařízení vyjímají „mimosmluvní závazkové vztahy, které vyplývají z práva obchodních společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob a týkají se například vzniku, zápisem nebo jinak, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností a jiných zapsaných nebo nezapsaných právnických osob, osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti nebo právnické osoby a osobní odpovědnost auditorů vůči obchodní společnosti nebo jejím členům za zákonný audit účetních dokladů“.

23

Je třeba uvést, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6) obsahuje ve svém čl. 1 odst. 2 písm. f) obdobnou výjimku, ohledně níž Soudní dvůr rozhodl, že se vztahuje výlučně na organizační aspekty společností, sdružení a jiných právnických osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Verein für Konsumenteninformation, C‑272/18, EU:C:2019:827, bod 35 a citovaná judikatura).

24

Vzhledem k tomu, že osobní odpovědnost společníků a členů statutárního orgánu jako takových za dluhy společnosti, sdružení nebo jiné právnické osoby, stejně jako osobní odpovědnost auditorů pověřených prováděním zákonného auditu účetních dokladů vůči společnosti nebo jejím orgánům, uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II, nepředstavují organizační aspekty uvedených společností, sdružení a jiných právnických osob, je třeba upřesnit rozsah vynětí stanoveného tímto ustanovením prostřednictvím funkčního kritéria (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland, C‑498/20, EU:C:2022:173, bod 53).

25

Jak uvedl generální advokát v bodě 30 svého stanoviska, při neexistenci odkazu na jakékoli vnitrostátní právo je třeba kategorii „mimosmluvních závazkových vztahů, které vyplývají z práva obchodních společností“, vykládat autonomně, s přihlédnutím k cíli sledovanému touto normou a se zajištěním plné účinnosti nařízení Řím II (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch, C‑29/10, EU:C:2011:151, bod 32 a citovaná judikatura).

26

Vzhledem k tomu, že cílem tohoto vynětí je vůle unijního normotvůrce zachovat v rámci jediného statutu lex societatis aspekty, pro které existuje zvláštní řešení vyplývající z vazby mezi těmito aspekty a uspořádáním, jakož i provozem společnosti, sdružení nebo jiné právnické osoby, je třeba v každém jednotlivém případě ověřit, zda mimosmluvní závazkový vztah společníků, členů statutárních orgánů nebo auditorů, na které se vztahuje čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II, existuje z důvodů vlastních právu obchodních společností, nebo nikoliv (rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland, C‑498/20, EU:C:2022:173, bod 54).

27

Odpovědnost orgánů společnosti, včetně odpovědnosti vedoucích pracovníků, která vyplývá z porušení povinnosti uložené jim z důvodu jejich zřízení nebo jmenování a která souvisí s řízením, provozem a fungováním společnosti, musí být tudíž považována za odpovědnost, která vyplývá z práva obchodních společností ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II. Naproti tomu výjimka upravená tímto ustanovením se nemůže vztahovat na odpovědnost vedoucího pracovníka společnosti, která vyplývá z povinnosti, která se nachází mimo život společnosti.

28

Pokud jde konkrétně o nesplnění povinnosti řádné péče, Soudní dvůr tak již rozhodl, že je třeba rozlišovat podle toho, zda se jedná o zvláštní povinnost řádné péče vyplývající ze vztahu mezi orgánem a společností, která nespadá do věcné působnosti nařízení Řím II, nebo o obecnou povinnost řádné péče erga omnes, která do ní spadá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland, C‑498/20, EU:C:2022:173, bod 55).

29

Pokud jde o žalobu dotčenou ve věci v původním řízení, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že touto žalobou je usilováno o určení odpovědnosti NM a OU z důvodu, že společnost, jejíž jsou jednateli, údajně porušila zákaz nabízet hazardní hry veřejnosti bez koncese, který podle GSpG platí pro každého.

30

Aniž je předjímána kvalifikace jiných žalob, které mohou být podány proti těmto jednatelům z důvodu porušení jejich povinnosti vůči společnosti, je tudíž třeba dospět k závěru, že určení odpovědnosti NM a OU z důvodu údajného porušení obecného zákazu nabízet on-line hazardní hry bez koncese nespadá do kategorie mimosmluvních závazkových vztahů, které vyplývají z práva obchodních společností ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II. Taková žaloba se netýká vztahu mezi společností a jejími jednateli.

31

Jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, otázka, zda tento mimosmluvní závazkový vztah musí být přičítán jednatelům společnosti nebo samotné společnosti, se neřídí lex societatis, ale právem rozhodným pro civilní delikt, jelikož toto právo určuje podle článku 15 nařízení Řím II, zejména dle jeho písm. a), základ a rozsah odpovědnosti, včetně určení osob, které mohou nést odpovědnost za své jednání, a dle písm. g) odpovědnost za jednání jiné osoby.

32

Ze systému zavedeného nařízením Řím II totiž vyplývá, že je třeba nejprve určit právo rozhodné pro právní skutečnost a teprve na jeho základě lze určit rozsah působnosti pravidel použitelných na základě těchto právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2015, Lazar, C‑350/14, EU:C:2015:802, bod 28).

33

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba na náhradu škody na základě deliktní odpovědnosti směřující proti jednatelům společnosti z důvodu porušení zákazu uloženého vnitrostátními právními předpisy nabízet veřejnosti hazardní hry bez koncese nespadá do kategorie mimosmluvních závazkových vztahů, které vyplývají z práva obchodních společností ve smyslu tohoto ustanovení.

34

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby na náhradu ztrát vzniklých při účasti na on-line hazardních hrách nabízených společností v členském státě, ve kterém nemá zákonem požadovanou koncesi, je třeba mít za to, že ke škodě vzniklé hráči došlo v členském státě, v němž má tento hráč obvyklé bydliště.

35

Úvodem je třeba připomenout, že pokud jde o výklad čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, z požadavků jednotného uplatňování unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a působnosti neobsahuje žádný výslovný odkaz na právo členských států, musí být zpravidla v celé Unii vykládáno autonomním a jednotným způsobem, přičemž se musí opírat nejen o znění tohoto ustanovení, ale i o kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. prosince 2015, Lazar, C‑350/14, EU:C:2015:802, bod 21 a citovaná judikatura).

36

Podle obecného pravidla uvedeného v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.

37

Jak vyplývá z bodů 6, 14 a 16 odůvodnění nařízení Řím II, cílem použití jednotné kolizní normy je zejména podpořit právní jistotu co do rozhodného práva, bez ohledu na zemi, v níž je žaloba podána, zlepšit předvídatelnost soudních rozhodnutí a zajistit přiměřenou rovnováhu mezi zájmy osoby, která je volána k odpovědnosti, a zájmy poškozeného.

38

Jak uvedl generální advokát v bodě 48 svého stanoviska, škoda je definována jako nepříznivý dopad na poškozeného nebo jeho právem chráněný zájem.

39

Z judikatury týkající se soudní příslušnosti ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti vyplývá, že místo, kde se projevila škoda, se může lišit v závislosti na povaze údajně porušeného práva a skutečnost, že ke škodní události dojde v určitém členském státě, je podmíněna tím, že právo, které bylo údajně porušeno, je v tomto členském státě chráněno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Pinckney, C‑170/12, EU:C:2013:635, body 32 a 33, jakož i citovaná judikatura).

40

V souladu s požadavky soudržnosti stanovenými v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II je třeba tuto judikaturu zohlednit i pro účely výkladu uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland, C‑498/20, EU:C:2022:173, body 59 a 60, jakož i citovaná judikatura).

41

Kromě toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že místem, kde se škoda projevila, je místo, kde se tvrzená škoda konkrétně projeví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2021, Vereniging van Effectenbezitters, C‑709/19, EU:C:2021:377, bod 31 a citovaná judikatura).

42

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tvrzená škodná událost spočívá v poškození zájmů TE, které jsou právně chráněny zákazem nabízet veřejnosti účast na on-line hazardních hrách bez koncese, který je platný v členském státě jeho obvyklého bydliště.

43

Jak uvedl generální advokát v bodech 61 a 69 svého stanoviska, se škoda tvrzená TE konkrétně projevila, když se v Rakousku účastnil on-line hazardních her, které byly nabízeny v rozporu se zákazem platným v tomto členském státě. Za těchto okolností je třeba mít za to, že škoda vznikla v Rakousku.

44

S ohledem na samotnou povahu on-line hazardních her, která je neumožňuje snadno lokalizovat na konkrétním fyzickém místě, je třeba mít za to, že tyto hry proběhly v místě obvyklého bydliště hráče.

45

V tomto ohledu je třeba upřesnit, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 64 svého stanoviska, že jednání společnosti TBM a jejích jednatelů, kteří ze svého sídla na Maltě nabízeli hazardní hry osobám, které měly své obvyklé bydliště v jiném členském státě, představuje pouze skutečnost, jež vedla ke vzniku škody tvrzené TE.

46

Z bodu 36 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že skutečnost, jež vedla ke vzniku škody, není relevantním hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II.

47

Stejně tak, pokud jde o majetkovou újmu, která údajně vznikla na hráčském účtu zvláště vytvořeném za účelem účasti TE na on-line hazardních hrách, či dokonce na jeho osobním bankovním účtu, z něhož byl jeho hráčský účet financován, je třeba uvést, že toto ochuzení je pouze nepřímým následkem tvrzené újmy, který nelze použít k určení rozhodného práva podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, jak bylo připomenuto v bodě 36 tohoto rozsudku.

48

Určení místa vzniku tvrzené škody v místě obvyklého bydliště hráče, kde lze mít za to, že došlo k účasti na on-line hazardních hrách, je v souladu s cílem předvídatelnosti připomenutým v bodě 37 tohoto rozsudku, jelikož společnost TBM a její jednatelé mohli rozumně očekávat, že tím, že budou nabízet on-line hazardní hry osobám s bydlištěm v jiném členském státě, jehož zákonné povinnosti nedodržují, se takové osoby těchto hazardních her budou účastnit a proto utrpí újmu na svých právem chráněných zájmech.

49

Určení tohoto místa vzniku škody je podpořeno judikaturou Soudního dvora týkající se čl. 7 bodu 2 nařízení č. 1215/2012.

50

Při určování pojmu „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, uvedeného v čl. 7 bodě 2 nařízení č. 1215/2012, není totiž místo bydliště žalobce, kde se nachází centrum jeho majetkových zájmů, zahrnuto jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty částí jeho majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném členském státě, ledaže toto místo je skutečně místem škodné události nebo místem, kde se škoda projevila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2021, Vereniging van Effectenbezitters, C‑709/19, EU:C:2021:377, body 28 a 29, jakož i citovaná judikatura).

51

V projednávané věci takové požadavky rovněž svědčí ve prospěch určení místa, kde se tvrzená škoda projevila, v místě obvyklého bydliště hráče, což vede k souladu mezi rozhodným právem a soudní příslušností.

52

Pro všechny případy je třeba uvést, že právo určené podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II může být odmítnuto ve prospěch rozhodného práva v souladu s čl. 4 odst. 3 tohoto nařízení, vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1.

53

Jak vyplývá z bodu 14 odůvodnění nařízení Řím II, cílem takového odchylného pravidla je umožnit soudu, jemuž byla věc předložena, aby se s nezbytnou flexibilitou zabýval jednotlivými případy tak, aby bylo zaručeno, že rozhodným právem bude právo, které má skutečně nejužší vazbu na dotčený civilní delikt.

54

Nicméně jakožto odchylné pravidlo musí být jeho výklad striktní a právo určené podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II by mělo být odmítnuto pouze výjimečně, a to pokud je na základě celkové analýzy okolností projednávaného případu civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než ve které došlo ke škodě, aby byla zaručena předvídatelnost a právní jistota, o které usiluje toto nařízení.

55

I když podle čl. 4 odst. 3 uvedeného nařízení může zjevně užší vztah k jiné zemi být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem, je třeba upřesnit, že existence takového vztahu sama o sobě nepostačuje k odmítnutí použití práva rozhodného podle článku 4 odst. 1 nebo 2 a neumožňuje automatické použití smluvního práva na mimosmluvní odpovědnost, jelikož soud, jemuž byla věc předložena, má prostor pro uvážení, zda existuje významné spojení mezi mimosmluvním závazkovým vztahem a zemí, jejímž právním řádem se řídí již existující vztah (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2022, BMA Nederland, C‑498/20, EU:C:2022:173, body 63 až 65).

56

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci žaloby na náhradu ztrát vzniklých při účasti na on-line hazardních hrách nabízených společností v členském státě, ve kterém nemá zákonem požadovanou koncesi, je třeba mít za to, že ke škodě vzniklé hráči došlo v členském státě, v němž má tento hráč obvyklé bydliště.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: