1

BNP Paribas Public Sector SA se kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 25. října 2023, BNP Paribas Public Sector v. SRB (T‑688/21, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2023:675), jímž Tribunál zamítl její žalobu, kterou se zaprvé na základě článku 272 SFEU a čl. 340 prvního pododstavce SFEU domáhala toho, aby bylo určeno, že Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB) (dále jen „Jednotný výbor“ nebo „SRB“) porušil povinnost vrátit částky odpovídající zajištěním v hotovosti spojeným s neodvolatelnými platebními přísliby, která vyplývá z ustanovení 12.5 smluv vztahujících se na příspěvková období od roku 2016 do roku 2021 (dále jen „smlouvy NPP 2016-2021“), a aby jí byly vráceny částky, které si SRB podle jejího názoru ponechal v rozporu s touto smluvní povinností, a zaplaceny veškeré související náklady, úroky z prodlení a jakékoli vedlejší výdaje, a podpůrně na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU toho, aby jí byla poskytnuta náhrada škody, kterou údajně utrpěla v důsledku jednání SRB ve vztahu k neodvolatelným platebním příslibům uzavřeným pro příspěvková období od roku 2016 do roku 2021, a kterou se zadruhé na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU domáhala náhrady škody, která jí údajně vznikla tím, že jí SRB odmítl vrátit zajištění kryjící neodvolatelný platební příslib, který uzavřela pro příspěvkové období roku 2015.

2

Článek 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), nadepsaný „Definice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[...]

[...]“

3

Článek 69 tohoto nařízení, nadepsaný „Cílová úroveň“, stanoví:

„1.   Do konce počátečního období v délce osmi let od 1. ledna 2016, případně ode dne, od kterého se tento odstavec použije na základě čl. 99 odst. 6, dosáhnou dostupné finanční prostředky [SRF] výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech.

2.   Během počátečního období podle odstavce 1 se příspěvky do [SRF] vypočtené v souladu s článkem 70 a získané v souladu s čl. 67 odst. 4 rozdělí v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo cílové úrovně, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci přispívajících institucí.

[...]

4.   Jsou-li po skončení počátečního období podle odstavce 1 dostupné finanční prostředky nižší než cílová úroveň stanovená v uvedeném odstavci, pravidelné příspěvky vypočtené v souladu s článkem 70 se nadále získávají, dokud není dosaženo cílové úrovně. Klesnou-li dostupné finanční prostředky na méně než dvě třetiny cílové úrovně poté, co jí bylo poprvé dosaženo, stanoví se výše těchto příspěvků tak, aby se cílové úrovně dosáhlo do šesti let.

[...]“

4

Článek 70 uvedeného nařízení, nadepsaný „Příspěvky předem“, zní:

„1.   Jednotlivé příspěvky každé instituce se získávají alespoň jednou ročně a vypočítají se jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích závazků (bez započtení kapitálu) po odečtení pojištěných vkladů na úhrnných závazcích (bez započtení kapitálu) všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států po odečtení pojištěných vkladů.

2.   [Jednotný výbor] každoročně, po konzultaci s [Evropskou centrální bankou (ECB)] nebo s vnitrostátním příslušným orgánem a v úzké spolupráci s vnitrostátními orgány příslušnými k řešení krize, vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % cílové úrovně.

[...]

3.   Dostupné finanční prostředky, které se mají započítat k dosažení cílové úrovně stanovené v článku 69, mohou zahrnovat neodvolatelné platební přísliby, které jsou v plné výši kryty zajištěním ve formě nízkorizikových aktiv nezatížených jakýmikoli právy třetích stran, s možností s nimi volně nakládat a vyčleněných k výlučnému použití [Jednotným výborem] k účelům uvedeným v čl. 76 odst. 1. Podíl těchto neodvolatelných platebních příslibů nesmí překročit 30 % celkové výše příspěvků získaných v souladu s tímto článkem.

4.   Řádně obdržené příspěvky každého subjektu uvedeného v článku 2 se těmto subjektům nevracejí.

[...]

7.   Rada [Evropské unie] na návrh [Evropské komise] přijme v rámci aktů v přenesené pravomoci uvedených v odstavci 6 prováděcí akty, jimiž se stanoví podmínky uplatňování odstavců 1, 2 a 3, zejména v souvislosti s:

5

Bod 16 odůvodnění prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/81 ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1), uvádí:

„Použitím neodvolatelných platebních příslibů podle čl. 70 odst. 3 nařízení [č. 806/2014] by neměla být nijak ovlivněna finanční kapacita ani likvidita [SRF]. Splnění neodvolatelných platebních příslibů by mělo být vyžadováno pouze v případě, že opatření k řešení krize zahrnuje použití [SRF]. Během počátečního období by měl [SRB] za normální situace zajistit, aby bylo používání neodvolatelných platebních příslibů rozděleno rovnoměrně mezi institucemi, které o ně požádaly. Tyto neodvolatelné platební přísliby by měly být v plné výši kryty zajištěním ve formě nízkorizikových aktiv nezatížených jakýmikoli právy třetích stran, s možností s nimi volně nakládat a vyčleněných k výlučnému použití [Jednotným výborem] pro účely použití [SRF].“

6

Článek 7 tohoto prováděcího nařízení, nadepsaný „Výzva ke splnění neodvolatelných platebních příslibů“, zní:

„1.   Použitím neodvolatelných platebních příslibů podle čl. 70 odst. 3 nařízení [č. 806/2014] nesmí být nijak ovlivněna finanční kapacita ani likvidita [SRF].

2.   Pokud opatření k řešení krize zahrnují použití [SRF] v souladu s článkem 76 nařízení [č. 806/2014], vyzve [Jednotný výbor] ke splnění veškerých neodvolatelných platebních příslibů provedených v souladu s nařízením [č. 806/2014] nebo jejich části, aby se obnovil podíl neodvolatelných platebních příslibů na dostupných finančních prostředcích [SRF] stanovený [Jednotným výborem] v mezích stropu uvedeného v čl. 70 odst. 3 nařízení [č. 806/2014].

Jakmile [SRF] řádně obdrží příspěvek spojený s neodvolatelnými platebními přísliby, k jejichž splnění vyzval, musí vrátit zajištění, kterým jsou tyto přísliby kryty. Pokud [SRF] požadovanou výši hotovosti na první výzvu řádně neobdrží, [Jednotný výbor] zadrží zajištění, kterým je neodvolatelný platební příslib v souladu s čl. 70 odst. 3 nařízení [č. 806/2014] kryt.

3.   Neodvolatelné platební přísliby instituce, jež přestane spadat do oblasti působnosti nařízení [č. 806/2014], se zruší a zajištění, kterým jsou kryty, se vrátí.“

7

Článek 8 odst. 3 uvedeného prováděcího nařízení stanoví:

„Během počátečního období [Jednotný výbor] za normální situace umožní instituci na její žádost použít neodvolatelné platební přísliby. Přitom zajistí, aby používání neodvolatelných platebních příslibů bylo mezi těmito institucemi, které o ně požádaly, rozděleno rovnoměrně. Takto rozdělené neodvolatelné platební přísliby nesmí představovat méně než 15 % celkové platební povinnosti instituce. Při výpočtu ročních příspěvků každé instituce [Jednotný výbor] zajistí, aby v žádném roce nepřekročil úhrn těchto neodvolatelných platebních příslibů 30 % celkové výše ročních příspěvků získaných v souladu článkem 70 nařízení [č. 806/2014].“

8

Smlouvy NPP 2016-2021 se řídí lucemburským právem a obsahují rozhodčí doložku ve smyslu článku 272 SFEU.

9

Ustanovení 2.1 smluv NPP 2016-2021 zní:

„Instituce zaplatí Jednotnému výboru a neodvolatelně se zavazuje zaplatit Jednotnému výboru částku v maximální výši hodnoty [neodvolatelných platebních příslibů] na základě jeho výzvy a žádosti o platbu, a to v souladu s platnými právními předpisy, zejména s čl. 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81.“

10

Ustanovení 12.5 smluv NPP 2016-2021 stanoví, že „[t]ato dohoda nemá vliv na použití čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81“.

11

Skutečnosti předcházející sporu byly vylíčeny Tribunálem v bodech 2 až 15 napadeného rozsudku a lze je shrnout následovně.

12

Navrhovatelka byla povolenou francouzskou úvěrovou institucí do 24. března 2021, kdy jí ECB na její žádost odebrala povolení.

13

Před zavedením jednotného mechanismu pro řešení krizí, který byl vytvořen nařízením č. 806/2014, poskytla navrhovatelka pro rok 2015 část svého příspěvku do vnitrostátního mechanismu financování k řešení krizí ve formě neodvolatelného platebního příslibu (dále jen „NPP 2015“), který byl uzavřen s Jednotným výborem, Autorité de contrôle prudentiel et de résolution (Orgán pro obezřetnostní dohled a řešení krizových situací, Francie) a Fonds de garantie des dépôts et de résolution (Fond pro zajištění vkladů a pro řešení krizí, Francie).

14

Pro příspěvková období od roku 2016 do roku 2021 poskytla navrhovatelka alespoň část svých příspěvků předem ve formě neodvolatelných platebních příslibů ve smyslu čl. 70 odst. 3 tohoto nařízení. Za tímto účelem uzavřela se SRB takové přísliby pro každé z těchto období (dále jen „NPP 2016-2021“).

15

E-mailem ze dne 1. dubna 2021 navrhovatelka informovala SRB, že jí ECB odebrala povolení. Navrhovatelka tedy požádala SRB, aby jí sdělil, jaké kroky je třeba učinit pro to, aby jí byla vrácena zajištění spojená s neodvolatelnými platebními přísliby, které uzavřela.

16

Dopisem ze dne 14. dubna 2021 informoval SRB navrhovatelku o formálních náležitostech, které je třeba dodržet, aby jí byla vrácena zajištění kryjící tyto přísliby.

17

Dne 29. července 2021 navrhovatelka po několika výměnách korespondence Jednotnému výboru oznámila, že NPP 2015 a NPP 2016-2021 vypovídá.

18

Po další výměně korespondence Jednotný výbor dopisem ze dne 13. srpna 2021 (dále jen „dopis ze dne 13. srpna 2021“) navrhovatelce sdělil, že jí vrátí zajištění kryjící NPP 2015 a NPP 2016-2021 poté, co obdrží hotovost odpovídající částce přidělené na základě těchto příslibů.

19

V tomto dopise SRB připomněl, že s ním navrhovatelka uzavřela několik neodvolatelných platebních příslibů. U každého z těchto příslibů SRB upřesnil přislíbenou částku. V návaznosti na výčet těchto částek SRB mimo jiné uvedl, že s ohledem na čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014, podle kterého se řádně obdržené příspěvky subjektům nevracejí, a s ohledem na čl. 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, podle kterého použitím neodvolatelných platebních příslibů nesmí být nijak ovlivněna finanční kapacita a likvidita SRF, může ke zrušení NPP 2016-2021 a následnému vrácení zajištění kryjícího tyto přísliby dojít až poté, co jsou v hotovosti zaplaceny částky odpovídající hodnotám jednotlivých dotčených příslibů. SRB poté vyzval navrhovatelku, aby mu převedla celkovou částku v určené výši a informovala jej o tom e-mailem. Po obdržení uvedené částky jí vrátí zajištění snížené o částku záporných úroků naběhlých po uplynutí lhůty čtrnácti bankovních dnů ode dne doručení oznámení o vypovězení platebních příslibů.

20

Dne 25. října 2021 navrhovatelka v podstatě informovala Jednotný výbor, že jelikož použitelný právní rámec chápe tak, že k tomu, aby jí byla zajištění vrácena, není povinna převést Jednotnému výboru hotovost odpovídající celkové výši částek přislíbených na základě NPP 2015 a NPP 2016-2021, uvedený převod neprovede.

21

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 25. října 2021 se navrhovatelka domáhala zaprvé toho, aby byl na základě článků 256 a 263 SFEU zrušen dopis ze dne 13. srpna 2021, zadruhé toho, aby bylo vyhověno jejímu návrhu podanému na základě článku 272 SFEU a čl. 340 prvního pododstavce SFEU a bylo určeno, že stanovisko vyjádřené v tomto dopise je v rozporu s ustanoveními NPP 2016-2021, a nařízeno, aby jí SRB vrátil částky odpovídající zajištěním v hotovosti spojeným s neodvolatelnými platebními přísliby, které si ponechal v rozporu se svými smluvními povinnostmi, jakož i veškeré související náklady, úroky z prodlení a vedlejší výdaje všeho druhu, zatřetí toho, aby bylo vyhověno jejímu návrhu podanému na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU a bylo určeno, že odmítnutí SRB vrátit jí částky odpovídající zajištěním v hotovosti spojeným s NPP 2015 představuje bezdůvodné obohacení, a nařízeno, aby jí SRB zaplatil tyto částky z titulu náhrady škody, jakož i veškeré související náklady, úroky z prodlení a vedlejší výdaje všeho druhu, a začtvrté podpůrně toho, aby bylo vyhověno jejímu návrhu podanému na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU a bylo určeno, že odmítnutí SRB vrátit jí částky odpovídající zajištěním v hotovosti spojeným s NPP 2016-2021 představuje bezdůvodné obohacení, a nařízeno, aby jí SRB zaplatil tyto částky z titulu náhrady škody, jakož i veškeré související náklady, úroky z prodlení a vedlejší výdaje všeho druhu.

22

Pokud jde o návrh na zrušení dopisu ze dne 13. srpna 2021 podaný na základě článku 256 SFEU a článku 263 SFEU, vzala navrhovatelka svůj návrh v průběhu řízení zpět.

23

Tribunál poté, co zamítl všechny ostatní návrhy navrhovatelky, žalobu v plném rozsahu zamítl.

24

Pokud jde na prvním místě o návrh navrhovatelky podaný na základě článku 272 a čl. 340 prvního pododstavce SFEU, Tribunál nejprve zdůraznil, že z čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vyplývá, že úvěrové instituce usazené v členském státě účastnícím se jednotného mechanismu pro řešení krizí, jako tomu bylo v případě navrhovatelky do doby, než přestala spadat do působnosti tohoto nařízení, jsou pro každý příspěvkový rok povinny platit příspěvek předem do SRF. Tribunál rovněž uvedl, že podle čl. 69 odst. 1 uvedeného nařízení byl zaveden každoroční výběr příspěvků předem od úvěrových institucí s cílem zajistit, aby do konce počátečního období dosáhly dostupné finanční prostředky SRF cílové úrovně. S ohledem na tento cíl unijní normotvůrce v čl. 70 odst. 4 téhož nařízení upřesnil, že „řádně obdržené“ příspěvky předem se nevracejí.

25

Tribunál měl dále za to, že za účelem splnění povinnosti přispívat do SRF mají úvěrové instituce v souladu s čl. 70 odst. 3 nařízení č. 806/2014 možnost buď okamžitě zaplatit příspěvek, nebo uzavřít neodvolatelný platební příslib. Podle Tribunálu tyto platební přísliby vykazují tu zvláštnost, že jsou smlouvami uzavřenými na dobu neurčitou, které institucím umožňují odložit platbu jejich příspěvku, a podléhají zvláštnímu režimu stanovenému v článku 7 prováděcího nařízení 2015/81.

26

Tribunál mimoto uvedl, že je pravda, jak před ním tvrdila navrhovatelka, že čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 výslovně nestanoví, že úvěrové instituce musí nejprve zaplatit příspěvek předem, aby jim následně byly vráceny částky zaplacené jako zajištění. Tribunál však připomněl, že z čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vyplývá, že úvěrové instituce usazené v členském státě účastnícím se jednotného mechanismu pro řešení krizí jsou povinny během počátečního období zaplatit roční příspěvek předem do SRF, aby tento fond dosáhl na konci tohoto období cílové úrovně. Podle Tribunálu z toho vyplývá, že pokud by zajištění kryjící neodvolatelný platební příslib bylo vráceno bez předchozího získání příspěvku předem, pro který byl tento příslib uzavřen, nejenže by úvěrová instituce nesplnila povinnost zaplatit celý příspěvek splatný za období, během kterého spadala do působnosti nařízení č. 806/2014, ale příspěvek předem ve formě neodvolatelného platebního příslibu by nesplnil cíl vybavit SRF finančními prostředky odpovídajícími úrovni stanovené unijním normotvůrcem.

27

Konečně měl Tribunál za to, že okolnost, že subjekt přestane vykonávat činnost úvěrové instituce během příspěvkového období z důvodu odnětí povolení, nemá vliv na jeho povinnost zaplatit v plné výši příspěvek předem, jenž je splatný za toto příspěvkové období. Článek 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 totiž výslovně stanoví, že použitím neodvolatelných platebních příslibů nesmí být nijak ovlivněna finanční kapacita ani likvidita SRF. Zrušení neodvolatelného platebního příslibu v důsledku toho, že instituce přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, a vrácení odpovídajícího zajištění podle čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 tedy nemohou nastat na úkor SRF. Cílem tohoto čl. 7 odst. 3 tedy podle Tribunálu není umožnit úvěrovým institucím, které nespadají do oblasti působnosti tohoto nařízení, vyhnout se povinnosti zaplatit splatný příspěvek předem v plné výši, ale jeho cílem je zajistit, aby měl SRB v případě řešení krize co nejrychleji k dispozici finanční prostředky SRF, tedy zachovat finanční kapacitu a likviditu SRF.

28

Zejména s ohledem na výše uvedené Tribunál rozhodl, že ustanovení použitelná v projednávané věci, včetně čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81, ani ustanovení smluv uzavřených mezi navrhovatelkou a SRB nebrání stanovisku, které SRB vyjádřil v dopise ze dne 13. srpna 2021 a podle kterého SRB může zajištění v hotovosti kryjící neodvolatelné platební přísliby vrátit až po zaplacení celkové částky odpovídající výši příspěvků předem, pro které byly tyto nástroje použity. Tribunál rovněž zkoumal další argumenty předložené navrhovatelkou na podporu výkladu, který navrhovatelka zastává, a odmítl je jako nepřesvědčivé.

29

Pokud jde na druhém místě o návrhy navrhovatelky podané na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU, měl Tribunál za to, že rozhodnutí Jednotného výboru ponechat si částky, které odpovídají zajištěním v hotovosti spojeným s neodvolatelnými platebními přísliby uzavřenými navrhovatelkou, má platný právní základ, kterým jsou NPP 2015, NPP 2016-2021 a čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014, a nemůže proto vést k bezdůvodnému obohacení Jednotného výboru, které by odůvodňovalo náhradu škody.

30

Navrhovatelka, kterou v jejích návrhových žádáních podporují Francouzská republika a Fédération bancaire française, v kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

31

SRB navrhuje, aby Soudní dvůr:

32

Na podporu kasačního opravného prostředku předkládá navrhovatelka dva důvody kasačního opravného prostředku, z nichž první vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81 a druhý z nedostatečného odůvodnění.

33

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který je rozdělen do pěti částí, navrhovatelka zpochybňuje výklad čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 1 až 4 nařízení č. 806/2014, jakož i čl. 7 odst. 1 až 3 prováděcího nařízení 2015/81, provedený Tribunálem. Navrhovatelka v podstatě tvrdí, že na rozdíl od toho, co vyplývá z napadeného rozsudku, měl SRB v důsledku toho, že úvěrová instituce přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, vrátit zajištění kryjící neodvolatelné platební přísliby uzavřené touto institucí, aniž by tato instituce měla jakoukoli další povinnost.

34

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje výklad Tribunálu uvedený v bodech 24 až 28 tohoto rozsudku a tvrdí, že Tribunál neprávem opomenul provést analýzu znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81. Navrhovatelka zejména uvádí, že toto znění je jasné a přesné v rozsahu, v němž stanoví, že v případě, že úvěrová instituce přestane spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, neodvolatelné platební přísliby uzavřené touto institucí se „zruší“, aniž je toto zrušení spojeno s jakoukoli podmínkou. Toto ustanovení kromě toho uvádí důsledky, které z tohoto zrušení vyplývají, a sice že zajištění spojené s uvedenými přísliby „se vrátí“, přičemž ani toto vrácení není spojeno s žádnou podmínkou. Vzhledem k tomu, že Tribunál upřednostnil kontextuální a teleologický výklad čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81, je podle navrhovatelky napadený rozsudek stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

35

V druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 a čl. 7 odst. 2 a 3 prováděcího nařízení 2015/81, jakož i zásadu rovného zacházení.

36

Navrhovatelka zaprvé tvrdí, že čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 nezakládá povinnost „zaplatit“ příspěvky předem, ale povinnost „získat“ tyto příspěvky, přičemž tento výběr se může uskutečnit buď formou platby v hotovosti, nebo za podmínek stanovených v čl. 70 odst. 3 tohoto nařízení formou uzavření neodvolatelného platebního příslibu. Tribunál, který v bodech 31 a 39 napadeného rozsudku vycházel z bodu 85 rozsudku ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB (T‑758/18, EU:T:2021:28), v němž je uvedena „povinnost zaplatit v plné výši příspěvek předem“, se podle navrhovatelky dopustil pochybení při výkladu uvedeného rozsudku, který se týká výlučně peněžních příspěvků, a nikoli neodvolatelných platebních příslibů.

37

Zadruhé je podle navrhovatelky znění čl. 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 jednoznačné v tom smyslu, že ke splnění neodvolatelných platebních příslibů lze vyzvat pouze v případě provádění opatření k řešení krize, které zahrnuje použití SRF. Tento výklad je podle jejího názoru potvrzen bodem 16 odůvodnění tohoto prováděcího nařízení. Podmíněná povaha takové platební povinnosti nijak nezpochybňuje její neodvolatelnou povahu. Vzhledem k tomu, že Jednotný výbor v projednávaném případě nepoužil SRF v rámci opatření k řešení krize, Tribunál podle navrhovatelky porušil čl. 7 odst. 2 tohoto prováděcího nařízení a ustanovení 2.1 smluv NPP 2016-2021. Tribunál mimoto uvedl, že rozdíl mezi peněžním příspěvkem předem a neodvolatelným platebním příslibem spočívá v tom, že peněžní příspěvek je zaplacen „okamžitě“, zatímco platba v hotovosti v rámci neodvolatelného platebního příslibu, která je rovněž povinná, je pouze „odložena“. Tribunál tak nezohlednil podmíněnou povahu neodvolatelných platebních příslibů. Kromě toho úvahy Tribunálu, které se týkají údajně „odložené“ povahy platební povinnosti vyplývající z neodvolatelného platebního příslibu, postrádají jakýkoli právní či smluvní základ. Konečně kdyby každá úvěrová instituce, která uzavřela neodvolatelné platební přísliby, měla v případě neexistence opatření k řešení krize zahrnujícího použití SRF „odloženou“ platební povinnost, úvěrové instituce, které přestaly spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, by se nacházely v méně výhodné situaci než tytéž instituce, které nadále spadají do této oblasti působnosti, což by narušilo rovné zacházení s institucemi, které uzavřely neodvolatelné platební přísliby.

38

Zatřetí navrhovatelka tvrdí, že znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 je jasné a Tribunál toto ustanovení vykládá contra legem, čímž je porušeno ustanovení 12.5 smluv NPP 2016-2021.

39

V třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že úvahy Tribunálu postrádají právní základ v rozsahu, v němž vycházejí z čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014 za účelem odůvodnění stanoviska Tribunálu, že úvěrová instituce má bezpodmínečnou povinnost „zaplatit“ částku neodvolatelného platebního příslibu, pokud před vrácením zajištění přestane spadat do oblasti působnosti tohoto nařízení. Tribunál podle jejího názoru odůvodňuje své úvahy cílem spočívajícím v dosažení cílové úrovně stanovené v čl. 69 odst. 1 uvedeného nařízení. Navrhovatelka však uvádí, že „dostupné finanční prostředky“ zahrnují podle čl. 3 odst. 1 bodu 34 nařízení č. 806/2014 „hotovost, vklady, aktiva a neodvolatelné platební přísliby, které má [SRF] k dispozici [...]“. Z toho podle jejího názoru plyne, že „dostupné finanční prostředky“ podle čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení zahrnují z povahy věci neodvolatelné platební přísliby jako takové, a to bez ohledu na jakoukoli platbu peněžních částek. Tento čl. 69 odst. 1 tedy nemůže podle navrhovatelky sloužit jako právní základ pro jakoukoli bezpodmínečnou povinnost zaplatit peněžní částky odpovídající těmto příslibům. Navíc vzhledem k tomu, že neodvolatelné platební přísliby jsou pouze jedním z finančních prostředků, které má SRB k dispozici, nic mu nebrání v tom, aby budoucí jednotlivé příspěvky ostatních institucí upravil tak, aby bylo dosaženo cílové úrovně v souladu s čl. 69 odst. 2 a 4 nařízení č. 806/2014. Tribunál tím, že uvedl, že čl. 70 odst. 4 tohoto nařízení, který stanoví zákaz vrácení „řádně obdržených“ příspěvků, se vztahuje na všechny příspěvky předem bez výjimky, měl tedy podle navrhovatelky za to, že neodvolatelné platební přísliby jsou „řádně obdrženými příspěvky“. Takový výklad je přitom podle navrhovatelky neslučitelný s pojmy použitými unijním normotvůrcem. V každém případě zákaz „vrácení“ takových příslibů, i kdyby měl tento koncept smysl, nemůže představovat dostatečný právní základ pro to, aby byla úvěrové instituci uložena pozitivní povinnost zaplatit částky odpovídající těmto příslibům, není-li splněna podmínka pro zaplacení těchto částek.

40

Ve čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál vyložil čl. 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 způsobem, který zkresluje čl. 7 odst. 2 a čl. 7 odst. 3 tohoto prováděcího nařízení a zbavuje posledně uvedené ustanovení užitečného účinku. Podle Tribunálu čl. 7 odst. 1 uvedeného prováděcího nařízení znamená, že zrušení neodvolatelného platebního příslibu a vrácení odpovídajícího zajištění podle tohoto čl. 7 odst. 3 „tedy nemohou nastat na úkor SRF“. Zaprvé tento výklad vede podle navrhovatelky k závěru, že zrušení takového příslibu a vrácení zajištění odpovídajících tomuto příslibu podle uvedeného čl. 7 odst. 3 mají nutně a samy o sobě takovou povahu, že mohou ohrozit finanční kapacitu nebo likviditu SRB, a tedy tentýž čl. 7 odst. 3 nemůže být nikdy použit. Zadruhé výklad Tribunálu zkresluje znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81, což potvrzuje bod 44 napadeného rozsudku, v němž Tribunál ve skutečnosti odkazuje na opatření stanovená v čl. 7 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení, a nikoli na tento čl. 7 odst. 3. Zatřetí je navrhovatelka toho názoru, že výklad Tribunálu není věrohodný. Podle navrhovatelky existuje výslovné ustanovení, které stanoví výzvu ke splnění neodvolatelného platebního příslibu a zaplacení peněžní částky jako předběžnou podmínku pro vrácení zajištění, a sice čl. 7 odst. 2 uvedeného prováděcího nařízení. Kdyby bylo zamýšleno použít tentýž mechanismus v případě, že úvěrová instituce přestane spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, tedy v případě upraveném v čl. 7 odst. 3 téhož prováděcího nařízení, bylo by do tohoto prováděcího nařízení výslovně vloženo ustanovení v tomto smyslu.

41

V páté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka podpůrně tvrdí, že Tribunál porušil zásadu lex specialis generalibus derogat, když upřednostnil obecná ustanovení čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014 a čl. 7 odst. 1 a 4 prováděcího nařízení 2015/81 před zvláštními ustanoveními čl. 7 odst. 2 a 3 tohoto prováděcího nařízení. Tribunál tím, že rozhodl, že „unijní normotvůrce v [uvedeném čl. 70 odst. 4] upřesnil, že ‚řádně obdržené‘ příspěvky předem se nevracejí, [a že t]outo formulací unijní normotvůrce stanovil pravidlo, na které se nevztahuje výjimka“, nesprávně upřednostnil pravidlo, které považuje za obecné, před zvláštními pravidly pro neodvolatelné platební přísliby stanovenými v čl. 7 odst. 2 a 3 prováděcího nařízení 2015/81. Tribunál rovněž upřednostnil čl. 7 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení před jeho čl. 7 odst. 3, když rozhodl, že posledně uvedené ustanovení musí být vykládáno „ve světle“ prvně uvedeného ustanovení. Tento čl. 7 odst. 1 však podle navrhovatelky stanoví obecnou zásadu, podle které nesmí být ohrožena finanční kapacita SRB, zatímco tento čl. 7 odst. 3 podrobně a operativně upřesňuje osud neodvolatelných platebních příslibů ve velmi specifickém případě, kdy úvěrová instituce přestane spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014.

42

SRB s těmito argumenty nesouhlasí.

43

Pokud jde o první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z nezohlednění znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81, je třeba uvést, že Tribunál poté, co citoval znění článku 7 tohoto nařízení, měl v bodě 36 napadeného rozsudku za to, že výraz „neodvolatelný“, který je uvedený v tomto článku, označuje podle obecného smyslu něco, co nelze zpochybnit, a že neodvolatelný platební příslib tedy s sebou nese nezpochybnitelnou povinnost zaplatit částku, na kterou byl tento příslib uzavřen. Tribunál mimoto v bodě 37 napadeného rozsudku uvedl, že i když je pravda, že znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 výslovně neuvádí, že úvěrové instituce, které se rozhodnou vystoupit z oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, musí nejprve zaplatit příspěvek, aby jim bylo následně vráceno zajištění, jsou tyto instituce v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 povinny zaplatit během počátečního období roční příspěvek do SRF, aby tento fond do konce uvedeného období dosáhl cílové úrovně. Tribunál z toho dovodil, že pokud by zajištění kryjící neodvolatelný platební příslib bylo vráceno bez předchozího získání příspěvku, pro který byl tento příslib uzavřen, nejenže by instituce nesplnila povinnost zaplatit v plné výši příspěvek splatný za období, v němž spadala do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, ale příspěvek předem ve formě neodvolatelného platebního příslibu by neumožnil dosáhnout cíle vybavit SRF finančními prostředky, které odpovídají úrovni stanovené unijním normotvůrcem.

44

Z toho plyne, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, Tribunál provedl doslovný výklad znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81.

45

Pokud jde dále o výtku, že Tribunál porušil zásady výkladu unijního práva tím, že upřednostnil kontextuální a teleologickou analýzu, ačkoli znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 je zcela jasné a přesné, je třeba připomenout, že i když je pravda, že z ustálené judikatury vyplývá, že výsledkem výkladu ustanovení unijního práva nemůže být odstranění jakéhokoliv užitečného účinku jasného a přesného znění tohoto ustanovení, unijní soud však není zbaven možnosti použít v určitých situacích metody výkladu, které považuje za vhodné k objasnění přesného rozsahu zdánlivě jasného ustanovení unijního práva, přičemž každé ustanovení unijního práva musí být zasazeno do příslušných souvislostí a vyloženo ve světle ustanovení tohoto práva jako celku a s ohledem na jeho cíle a vývoj v době, kdy má být dotčené ustanovení použito (rozsudek ze dne 3. září 2024, Illumina a Grail v. Komise, C‑611/22 P a C‑625/22 P, EU:C:2024:677, body 126 a 127 a citovaná judikatura). Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že prováděcí nařízení musí být pokud možno vykládáno v souladu s ustanoveními základního nařízení (rozsudek ze dne 29. února 2024, cdVet Naturprodukte, C‑13/23, EU:C:2024:175, bod 60 a citovaná judikatura).

46

I když je v projednávaném případě znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 jasné, pokud jde o dopad skutečnosti, že úvěrová instituce přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, na zachování jejích neodvolatelných platebních příslibů, z tohoto znění není jasné, jaké důsledky má daná skutečnost pro příspěvky do SRF, které představují tyto přísliby za období, kdy tato úvěrová instituce do této oblasti působnosti spadala.

47

Jak tedy uvedla generální advokátka v bodě 40 svého stanoviska, vzhledem k tomu, že Tribunál zkoumal znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 a svá zjištění uvedl do souvislosti s relevantními ustanoveními nařízení č. 806/2014, a sice s jeho články 69 a 70, aby posoudil, zda lze potvrdit to, co vyplývá z údajně jasné a přesné formulace tohoto čl. 7 odst. 3, které se dovolává navrhovatelka, nelze mu vytýkat, že porušil zásady výkladu unijního práva. Tato první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

48

Pokud jde o druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014, čl. 7 odst. 2 a 3 prováděcího nařízení 2015/81 a zásady rovného zacházení, je pravda, jak poznamenává navrhovatelka, že čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 v souvislosti s příspěvky předem, kterým podléhají úvěrové instituce spadající do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, používá výraz „se získávají“, a nikoli výraz „se platí“.

49

Tribunál měl přitom v bodě 28 napadeného rozsudku za to, že z čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 vyplývá, že úvěrové instituce usazené v zúčastněném členském státě, jako tomu bylo v případě navrhovatelky, jsou povinny „zaplatit“ za každý příspěvkový rok příspěvek do SRF. Na tomto základě Tribunál rozhodl, že úvěrové instituce, které použily neodvolatelný platební příslib v určitém příspěvkovém roce, jsou vždy povinny zaplatit peněžní příspěvek předem za tentýž rok, pokud se rozhodnou vystoupit z oblasti působnosti nařízení č. 806/2014. Podle Tribunálu je mimoto takový výklad v souladu s cílem sledovaným čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81, kterým je, jak vyplývá z bodu 44 napadeného rozsudku, zajistit, aby měl SRB v případě řešení krize co nejrychleji k dispozici finanční prostředky SRF, tedy zachovat finanční kapacitu a likviditu SRF.

50

Jak ovšem uvedla generální advokátka v bodech 49 až 52 svého stanoviska, terminologické rozlišení učiněné navrhovatelkou, podle kterého se výraz „se platí“ vztahuje k peněžnímu příspěvku, zatímco výraz „se získávají“ se vztahuje buď k platbě v hotovosti nebo k uzavření neodvolatelného platebního příslibu, nemá žádný vliv na výklad čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81.

51

Použití výrazu „se získávají“ ve znění čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 a výrazu „se platí“ v napadeném rozsudku totiž odkazuje na dvě strany téže povinnosti. Terminologické rozlišení, které navrhovatelka činí mezi těmito dvěma výrazy, nemá mimoto žádnou oporu v příslušných zněních nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81.

52

Konkrétně na rozdíl od toho, co uvádí navrhovatelka, z bodu 28 napadeného rozsudku nijak nevyplývá, že měl Tribunál za to, že existuje „takzvaná povinnost dotčené instituce ‚zaplatit‘, tedy uhradit v hotovosti roční příspěvek do SRF během počátečního období“. Jak totiž vyplývá z bodů 39, 40, 50 a 55 napadeného rozsudku, které nicméně navrhovatelka cituje, Tribunál pokaždé zmiňoval roční příspěvek splatný dotyčnými institucemi v plné výši, aniž rozlišoval mezi částí tohoto příspěvku, která má být zaplacena v hotovosti, a částí tohoto příspěvku, která je případně kryta neodvolatelnými platebními přísliby.

53

Z toho plyne, že použití výrazu „se získávají“ ve znění čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 nemůže samo o sobě vyloučit výklad provedený Tribunálem, podle něhož jsou úvěrové instituce, které použijí neodvolatelné platební přísliby, povinny zaplatit částku svých peněžních příspěvků, pokud se rozhodnou vystoupit z oblasti působnosti tohoto nařízení.

54

V této souvislosti je třeba poznamenat, že jelikož toto ustanovení uvádí, že roční jednotlivé příspěvky každé dotčené instituce „se získávají“, aniž v této souvislosti činí jakékoli rozlišení, takové rozlišení, jaké prosazuje navrhovatelka, by ve skutečnosti vedlo ke zpochybnění samotného znění uvedeného ustanovení.

55

Pokud jde o argument navrhovatelky vycházející z čl. 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81, podle kterého lze ke splnění neodvolatelných platebních příslibů vyzvat pouze v případě opatření k řešení krize, je třeba uvést, že SRB toto ustanovení nepoužil, jak konstatoval Tribunál v bodě 54 napadeného rozsudku. Projednávaná věc se totiž netýká důsledků výzvy k zaplacení při řešení krize úvěrové instituce, ale důsledků, které je třeba vyvodit ze zrušení neodvolatelného platebního příslibu uzavřeného takovou institucí, která přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014.

56

Okolnost, že čl. 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81 stanoví platební povinnost v případě, že opatření k řešení krize zahrnuje použití SRF, však nijak nevylučuje, aby byla uložena podobná povinnost s ohledem na povinnost úvěrových institucí zaplatit příspěvek, která je stanovena v čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014, a na zásadu rovného zacházení.

57

Konkrétně při zrušení neodvolatelných platebních příslibů poté, co úvěrová instituce přestala spadat do oblasti působnosti tohoto nařízení, se taková platební povinnost musí uplatnit, jelikož toto zrušení nemůže mít za následek snížení dostupných finančních prostředků SRF odpovídajících výši ročních příspěvků této instituce za období, kdy spadala do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014. Jak totiž vyplývá z článků 69 a 70 tohoto nařízení, roční příspěvky úvěrových institucí musí SRF umožnit, aby na konci počátečního období dosáhl částky odpovídající cílové úrovni. Za tímto účelem čl. 70 odst. 4 uvedeného nařízení upřesňuje, že jakmile jsou tyto příspěvky řádně obdrženy, nevracejí se, a jsou tedy součástí SRF. Vzhledem k tomu, že uvedené příspěvky mohou mít formu neodvolatelných platebních příslibů podle čl. 70 odst. 3 nařízení č. 806/2014, skutečnost, že jsou tyto přísliby na základě čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 zrušeny, pokud instituce již nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, přitom nemůže zpochybnit skutečnost, že částky, které odpovídají těmto příspěvkům, jsou součástí SRF.

58

Dále je třeba připomenout, že obecná zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno. Srovnatelnost situací musí být zejména určena a posuzována ve světle předmětu a cíle aktu, který zavádí dotčené rozlišování. Mimoto musí být zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž tento akt spadá (rozsudek ze dne 11. září 2025, Cairo Network a další, C‑764/23 až C‑766/23, EU:C:2025:691, bod 124 a citovaná judikatura).

59

S ohledem na cíl nařízení č. 806/2014, kterým je stanovení jednotných pravidel pro řešení krize úvěrových institucí v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí opírajícího se zejména o SRF, jenž je financovaný z příspěvků získaných od úvěrových institucí spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení, je třeba konstatovat, že pokud jde o období, během kterého takové instituce spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení, zásada rovného zacházení vyžaduje, aby tyto instituce – pokud jsou ve srovnatelné situaci – přispívaly do SRF stejným způsobem.

60

Skutečnost, že jedna z uvedených institucí přestala spadat do oblasti působnosti uvedeného nařízení, nemůže vést k tomu, že je osvobozena od placení příspěvků za období, kdy do oblasti působnosti uvedeného nařízení spadala. Kdyby nebylo od úvěrové instituce požadováno zaplacení částek odpovídajících jejím neodvolatelným platebním příslibům, jsou-li podle čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 tyto přísliby zrušeny z důvodu, že tato instituce přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, vedlo by to k tomu, že by byla bez objektivního odůvodnění a v rozporu se zásadou rovného zacházení osvobozena od placení příspěvků do SRF za období, kdy do této oblasti působnosti spadala.

61

S ohledem na povahu ročních příspěvků do SRF a zásadu rovného zacházení má tudíž zrušení neodvolatelných platebních příslibů podle čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 za následek povinnost úvěrové instituce, která přestala spadat do působnosti nařízení č. 806/2014, zaplatit před tímto zrušením do SRF částku odpovídající těmto příslibům.

62

Z výše uvedených důvodů nelze Tribunálu vytýkat, že „nezohlednil podmíněnou povahu“ neodvolatelných platebních příslibů, ani že měl v bodech 33 a 55 napadeného rozsudku za to, že platba v hotovosti v rámci neodvolatelného platebního příslibu byla v podstatě pouze odložena.

63

Stejně tak navrhovatelka nesprávně tvrdí, že Tribunál svým výkladem vytvořil pro úvěrové instituce, které přestaly spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, „méně příznivou situaci“ ve srovnání s týmiž institucemi, které nadále spadají do této oblasti působnosti, jelikož první z nich mají povinnost zaplatit peněžní částky odpovídající neodvolatelným platebním příslibům, zatímco druhé z nich takovou povinnost nemají, pokud opatření k řešení krize nezahrnuje použití SRF, jak vyplývá z čl. 7 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81.

64

S ohledem na cíl nařízení č. 806/2014 je totiž třeba konstatovat, že od okamžiku, kdy úvěrové instituce přestaly spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, se tyto instituce a úvěrové instituce, které nadále spadají do této oblasti působnosti, již nenacházejí ve srovnatelné situaci, pokud jde o jejich povinnosti podle nařízení č. 806/2014. Z toho plyne, že i kdyby se ukázalo, že se prvně uvedené instituce nacházejí v „méně příznivé situaci“ než úvěrové instituce, které nadále spadají do uvedené oblasti působnosti, tato situace by nevedla k porušení zásady rovného zacházení.

65

Konečně pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že znění čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 je zjevně jasné a přesné, postačuje odkázat na body 43 až 47 tohoto rozsudku.

66

S ohledem na vše výše uvedené musí být druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku rovněž zamítnuta.

67

Pokud jde o třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z neexistence právního základu pro povinnost zaplatit částku neodvolatelného platebního příslibu v případě, že instituce přestane spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014, je třeba zaprvé uvést, že Tribunál vycházel z čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení, aby vysvětlil hlavní cíl sledovaný každoročním výběrem příspěvků předem, kterým je zajistit, aby na konci počátečního období stanoveného tímto ustanovením dosáhly dostupné finanční prostředky SRF cílové úrovně, kterou toto ustanovení stanoví. Na tomto základě Tribunál v bodě 41 napadeného rozsudku správně uvedl, že kdyby byl čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 vykládán v tom smyslu, že takové úvěrové instituci, která přestala spadat do působnosti nařízení č. 806/2014, jako je navrhovatelka, umožňuje nezaplatit v hotovosti částku odpovídající neodvolatelnému platebnímu příslibu, který uzavřela, bylo by toto ustanovení v rozporu s cílem dosáhnout cílové úrovně, který sleduje zejména článek 69 nařízení č. 806/2014.

68

Kromě toho s ohledem na tvrzení navrhovatelky vycházející z definice výrazu „dostupné finanční prostředky“, jak vyplývá z výkladu čl. 3 odst. 1 bodu 34 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení, je třeba konstatovat, že toto tvrzení spíše podporuje úvahy Tribunálu, než že by je vyvracelo. Vzhledem k tomu, že neodvolatelné platební přísliby spadají pod pojem „dostupné finanční prostředky“ ve smyslu nařízení č. 806/2014, a jsou tedy zohledněny za účelem dosažení cílové úrovně SRF, musí být jejich zrušení nutně doprovázeno kompenzací ve výši peněžní částky, která odpovídá těmto příslibům.

69

Konečně pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že skutečnost, že úvěrová instituce přestala spadat do působnosti nařízení č. 806/2014, by měla být spíše kompenzována úpravami příspěvků předem placených úvěrovými institucemi, které i nadále spadají do této oblasti působnosti, je třeba uvést, že podle článku 70 tohoto nařízení se jednotlivé příspěvky úvěrových institucí získávají každoročně s přihlédnutím k hodnotě jejich závazků bez započtení kapitálu a k rizikovému profilu uvedených institucí, aniž lze zohlednit snížení příspěvků některých úvěrových institucí, které by vyplývalo ze skutečnosti, že tyto instituce přestaly spadat do oblasti působnosti uvedeného nařízení.

70

Z toho plyne, že Tribunál právem zohlednil čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 a cíl sledovaný tímto ustanovením za účelem vymezení rozsahu platební povinnosti úvěrových institucí, které přestaly spadat do působnosti tohoto nařízení.

71

Zadruhé je třeba uvést, že z důvodů uvedených v bodech 56 až 61 tohoto rozsudku může závěr Tribunálu ohledně čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014, který stanoví, že řádně obdržené příspěvky každé úvěrové instituce se těmto institucím nevracejí, rovněž podpořit jeho výklad, podle kterého k vrácení zajištění spojených s neodvolatelnými platebními přísliby může dojít až po zaplacení částky odpovídající výši příspěvku, který tyto přísliby nahradily.

72

V této souvislosti nemůže obstát argumentace navrhovatelky, že smlouvy uzavřené mezi úvěrovými institucemi a Jednotným výborem za účelem uzavření neodvolatelných platebních příslibů nemohou být ze své povahy „obdržené“.

73

V této souvislosti je totiž třeba připomenout, že prostřednictvím jasného znění čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014 zamýšlel unijní normotvůrce obecně vyloučit možnost vracení příspěvků předem, které byly obdrženy řádně a včas (rozsudek ze dne 29. září 2022, ABLV Bank v. SRB, C‑202/21 P, EU:C:2022:734, bod 54). Jak tudíž tvrdí SRB, pokud se výraz „řádně obdržené“ vztahuje bez rozdílu na příspěvky předem, musí být použit bez ohledu na druh příspěvku, tedy i na neodvolatelné platební přísliby.

74

S ohledem na výše uvedené a na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, Tribunál neporušil čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 ani čl. 70 odst. 4 tohoto nařízení.

75

Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuta.

76

Pokud jde o čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která se týká nesprávného výkladu čl. 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, je třeba uvést, že Tribunál v bodě 41 napadeného rozsudku konstatoval, že toto ustanovení výslovně stanoví, že použitím neodvolatelných platebních příslibů nesmí být nijak ovlivněna finanční kapacita ani likvidita SRF. Takový požadavek je rovněž zmíněn v bodě 16 odůvodnění tohoto prováděcího nařízení. Na tomto základě Tribunál rozhodl, že ke zrušení neodvolatelného platebního příslibu a vrácení odpovídajícího zajištění nemůže v žádném případě dojít na úkor SRF.

77

Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, přitom tento výklad nezbavuje čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 jeho užitečného účinku. Pokud by byl tento čl. 7 odst. 3 vykládán v tom smyslu, že umožňuje úvěrovým institucím nezaplatit jejich příspěvek předem před tím, než je jim vráceno jejich zajištění, byla by porušena zásada stanovená unijním normotvůrcem v čl. 7 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení, která je v souladu s požadavkem stanoveným v čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014.

78

Tribunál se tedy nedopustil pochybení, když měl v bodě 42 napadeného rozsudku za to, že se čl. 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 použije na zacházení s neodvolatelnými platebními přísliby úvěrové instituce, která přestala spadat do působnosti nařízení č. 806/2014, a čl. 7 odst. 3 tohoto prováděcího nařízení musí být tudíž vykládán s přihlédnutím k tomuto ustanovení.

79

Pokud jde o další argumenty navrhovatelky, které se týkají čl. 7 odst. 2 a 3 prováděcího nařízení 2015/81 a podle kterých tato ustanovení v podstatě stanoví platební povinnost pouze v případě rozhodnutí o řešení krize, postačí odkázat na body 56 až 61 tohoto rozsudku.

80

S ohledem na výše uvedené a na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, výklad čl. 7 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 provedený Tribunálem nezkresluje odstavce 2 a 3 článku 7 tohoto prováděcího nařízení, ani je nezbavuje užitečného účinku.

81

Čtvrtá část musí být proto zamítnuta jako neopodstatněná.

82

Pokud jde o pátou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z porušení zásady lex specialis generalibus derogat a je uplatněna podpůrně, je třeba mít za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelka, nelze čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 považovat za lex specialis, který by se odchyloval zejména od čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014.

83

Jak totiž uvedla generální advokátka v bodě 87 svého stanoviska, nařízení č. 806/2014 má jakožto základní nařízení vyšší právní sílu než prováděcí nařízení 2015/81, takže při neexistenci výjimky nebo výslovného ustanovení v tomto smyslu nemohou mít ustanovení obsažená v prováděcím nařízení 2015/81 přednost před ustanoveními nařízení č. 806/2014.

84

Mimoto je třeba uvést, že čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 opravňuje Radu k přijetí takových prováděcích aktů, jako je prováděcí nařízení 2015/81, za účelem stanovení podmínek provádění odstavců 1 až 3 tohoto článku 70. Jak přitom vyplývá z judikatury Soudního dvora, Rada nemůže prováděcími akty doplňovat nebo měnit legislativní akt, a to ani v jeho nepodstatných prvcích (rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, body 48 a 49). Rada tedy nemůže prováděcím nařízením 2015/81 změnit čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014.

85

V každém případě, jak tvrdí SRB, je třeba s ohledem na analýzu provedenou v rámci třetí části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku konstatovat, že mezi čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014 a čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 neexistuje žádný rozpor.

86

Z bodů 76 až 80 tohoto rozsudku mimoto vyplývá, že čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 musí být vykládán s přihlédnutím k čl. 7 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení a výklad tohoto čl. 7 odst. 1 provedený Tribunálem nezkresluje odstavce 2 a 3 uvedeného článku 7, ani je nezbavuje užitečného účinku.

87

Z těchto skutečností vyplývá, že pátá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta.

88

Vzhledem k tomu, že žádné části prvního důvodu kasačního opravného prostředku předloženého navrhovatelkou nebylo vyhověno, je třeba tento důvod kasačního opravného prostředku zamítnout v plném rozsahu.

89

Navrhovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je stižen vadou spočívající v nedostatečném a rozporuplném odůvodnění. Zejména poukazuje na takové rozpory v bodech 30, 33, 36, 41 a 43 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál v podstatě rozhodl:

90

SRB s těmito argumenty nesouhlasí.

91

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury povinnost Tribunálu uvést odůvodnění znamená, že z odůvodnění rozsudku musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy Tribunálu tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí daného rozhodnutí a Soudní dvůr mohl vykonat přezkum (rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Rada v. El-Qaddafi, C‑413/21 P, EU:C:2023:306, bod 41 a citovaná judikatura).

92

Rozporuplné nebo nesrozumitelné odůvodnění rozsudku Tribunálu se rovná absenci odůvodnění (rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Rada v. El-Qaddafi, C‑413/21 P, EU:C:2023:306, bod 42 a citovaná judikatura).

93

V projednávaném případě je třeba nejprve uvést, podobně jako to učinila generální advokátka v bodě 95 a následujících svého stanoviska, že neexistuje žádný rozpor v odůvodnění mezi konstatováním Tribunálu v bodě 33 napadeného rozsudku, podle kterého neodvolatelné platební přísliby nejsou příspěvky, které jsou placeny „okamžitě“, ale příspěvky, jejichž platba je „odložena“, a konstatováním Tribunálu v bodě 30 napadeného rozsudku, podle kterého neodvolatelné platební přísliby uzavřené institucí představují „řádně obdržené“ příspěvky. Zákaz vrácení příspěvků předem stanovený v čl. 70 odst. 4 nařízení č. 806/2014 se totiž vztahuje na všechny dostupné finanční prostředky, včetně neodvolatelných platebních příslibů.

94

Dále není rozporuplné požadovat zaplacení závazku, který je základem neodvolatelného platebního příslibu, i pokud je tento příslib zrušen. Právní povinnost zaplatit příspěvky předem na dané příspěvkové období totiž trvá, jelikož neodvolatelné platební přísliby jsou pouze volitelnými nástroji, které jsou za tímto účelem úvěrovým institucím k dispozici.

95

Kromě toho závěr Tribunálu, že čl. 7 odst. 3 prováděcího nařízení 2015/81 umožňuje poskytnout SRF prostředky „v případě řešení krize“, neodporuje jeho úvahám, podle nichž má úvěrová instituce bezpodmínečnou povinnost zaplatit částku odpovídající neodvolatelnému platebnímu příslibu. Právě z důvodu této bezpodmínečné povinnosti nemůže být taková instituce osvobozena od platby částky kryté neodvolatelnými platebními přísliby, což umožňuje, aby prostředky, které má SRF k dispozici, byly rychle dostupné „v případě řešení krize“. Právě to je smyslem existence SRF a zároveň cíle spočívajícího v dosažení cílové úrovně tohoto fondu, jak je stanoveno v unijních právních předpisech.

96

Konečně jak vyplývá z odpovědi na první důvod kasačního opravného prostředku, Tribunál řádně odůvodnil, proč riziko, kterému je vystaven SRF, a cíl spočívající v dosažení cílové úrovně brání tomu, aby příspěvky předem ve formě neodvolatelného platebního příslibu zanikly z důvodu, že úvěrová instituce přestala spadat do oblasti působnosti nařízení č. 806/2014.

97

Vzhledem k tomu, že se žádný z argumentů, které navrhovatelka uplatnila za účelem prokázání nedostatečného a rozporuplného odůvodnění napadeného rozsudku, nejeví jako opodstatněný, musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut.

98

Vzhledem k tomu, že žádnému z důvodů kasačního opravného prostředku předložených navrhovatelkou na podporu jejího kasačního opravného prostředku nebylo vyhověno, je třeba kasační opravný prostředek zamítnout v plném rozsahu.

99

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

100

Vzhledem k tomu, že Jednotný výbor požadoval náhradu nákladů řízení a navrhovatelka neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Jednotným výborem.

101

Článek 184 odst. 4 uvedeného jednacího řádu stanoví, že pokud se vedlejší účastník řízení v prvním stupni účastnil písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení. Na základě tohoto ustanovení ponese Fédération bancaire française vlastní náklady řízení.

102

Článek 140 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku rovněž použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Francouzská republika tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: