1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko), je první věcí, v níž má Soudní dvůr posoudit rozsah zákazu zpětné účinnosti trestu podle článku 49 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a z tohoto důvodu přejdu přímo k zásadnímu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkajícímu se této problematiky, kterým je Del Río Prada v. Španělsko ( 2 ). V klíčové pasáži tohoto rozsudku se uvádí:

„[…] v důsledku opatření přijatých zákonodárcem, správními orgány nebo soudy po pravomocném uložení trestu nebo během výkonu trestu může dojít k novému vymezení či změně rozsahu ‚trestu‘ uloženého soudem rozhodujícím ve věci samé. [ESLP] má za to, že v takovém případě by dotčená opatření měla spadat do působnosti zákazu retroaktivního uplatňování trestů zakotveného v [čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ‚EÚLP‘) podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950]. V opačném případě by státy mohly – například změnou zákona nebo novým výkladem stávajících předpisů – přijímat opatření, která by měnila rozsah uloženého trestu se zpětnou účinností v neprospěch odsouzené osoby, která nemohla v okamžiku spáchání trestného činu nebo uložení trestu takový vývoj předvídat. Za takových podmínek by byl [čl. 7 odst. 1 EÚLP] zbaven veškerého užitečného účinku pro odsouzené osoby, neboť by došlo k ex post facto změně rozsahu jim uložených trestů v jejich neprospěch. [ESLP] zdůrazňuje, že takové změny je třeba odlišit od změn způsobu výkonu trestu, které nespadají do působnosti [čl. 7 odst. 1 EÚLP].“ ( 3 )

2.

Tato citace jasně a stručně dokládá, že může být obtížné rozlišovat mezi uložením trestu a jeho výkonem. Zejména je toto rozlišování problematické v případech, kdy je přijata nová právní úprava, která se údajně týká výkonu trestu, avšak její podstatou je zbavení jednotlivce svobody po dobu delší, než by tomu bylo podle předchozí právní úpravy.

3.

V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supreme Court (Nejvyšší soud), tyto obtíže se správným vymezením vystupují na světlo o to zřetelněji. Uvedená žádost je dalším důkazem toho, že článek 7 EÚLP je sice „pravidlem jednoduché spravedlnosti, normou, kterou by pochopilo i dítě“ ( 4 ), jak se pregnantně vyjádřil lord Bingham, nicméně použití takového pravidla na konkrétní skutkové okolnosti již rozhodně tak přímočaré není.

4.

V tomto stanovisku docházím k závěru, že není snadné nalézt přesnou dělicí linii mezi uložením a výkonem trestu a že tato problematika vyžaduje zkoumání dotčených vnitrostátních právních předpisů v každém jednotlivém případě zvlášť.

5.

Článek 7 EÚLP je nadepsán „Zákaz trestu bez zákona“. První odstavec tohoto článku stanoví:

„Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.“

6.

Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé (dále jen „Dohoda o obchodu a spolupráci“) ( 5 ) je dohodou o přidružení založenou na článku 217 SFEU ( 6 ) a článku 101 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii ( 7 ). Po prvotní fázi prozatímního provádění od 1. ledna 2021 ( 8 ) vstoupila Dohoda o obchodu a spolupráci v platnost dne 1. května 2021, v návaznosti na ratifikaci Unií a Spojeným královstvím ( 9 ). Dohoda o obchodu a spolupráci sestává ze sedmi částí ( 10 ).

7.

Článek 5 Dohody o obchodu a spolupráci, nadepsaný „Soukromá práva“, je obsažen v části první ( 11 ) hlavě II ( 12 ) Dohody o obchodu a spolupráci a stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek SSC.67 Protokolu o koordinaci sociálního zabezpečení a ve vztahu k Unii s výjimkou části třetí této dohody, nesmí být žádné ustanovení této dohody ani žádné doplňující dohody vykládáno tak, že uděluje práva nebo ukládá povinnosti jiným osobám než těm, které byly vytvořeny mezi stranami podle mezinárodního práva veřejného, ani tak, že umožňuje, aby tato dohoda nebo jakákoli doplňující dohoda byla přímo uplatňována ve vnitrostátních právních systémech stran.

2.   Strany nesmí ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit právo na soudní ochranu proti druhé straně na základě důvodu, že druhá strana jednala v rozporu s touto dohodou nebo jakoukoli doplňující dohodou.“

8.

Část třetí se týká spolupráce v oblasti prosazování práva a justiční spolupráce v trestních věcech.

9.

Článek 524 Dohody o obchodu a spolupráci, který je obsažen v části třetí hlavě I ( 13 ) a je nadepsán „Ochrana lidských práv a základních svobod“, stanoví:

„1.   Spolupráce stanovená v této části je založena na dlouhodobé úctě stran a členských států k demokracii, právnímu státu a ochraně základních práv a svobod jednotlivců, jež jsou mimo jiné stanoveny ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Evropské úmluvě o lidských právech, a na tom, že je důležité uplatňovat práva a svobody obsažené v této úmluvě na vnitrostátní úrovni.

2.   Žádným ustanovením této části se nemění povinnost ctít základní práva a právní zásady, jak jsou vtěleny zejména do Evropské úmluvy o lidských právech a v případě Unie a jejích členských států do [Listiny].“

10.

Hlava VII části třetí (články 596 až 632), nadepsaná „Předávání osob“, stanoví systém předávání mezi členskými státy a Spojeným královstvím. Tato ustanovení doplňuje příloha 43, v níž jsou specifikovány informace, které musí být obsaženy v zatýkacím rozkazu ( 14 ).

11.

Článek 599 Dohody o obchodu a spolupráci, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 3 stanoví:

„S výhradou článku 600, čl. 601 odst. 1 písm. b) až h), článku 602, článku 603 a článku 604 neodmítne stát vykonat zatýkací rozkaz vydaný v souvislosti s následujícím jednáním, za něž lze uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně dvanácti měsíců:

12.

Článek 604 písm. c) Dohody o obchodu a spolupráci ( 15 ) stanoví, že „jsou-li závažné důvody domnívat se, že existuje reálné riziko z hlediska ochrany základních práv vyžádané osoby, může vykonávající justiční orgán případně předtím, než rozhodne o výkonu zatýkacího rozkazu, případně požadovat doplňující záruky ohledně zacházení s vyžádanou osobou po jejím předání“.

13.

Článek 613 odst. 2 Dohody o obchodu a spolupráci stanoví, že „[p]ovažuje-li vykonávající justiční orgán informace, které mu sdělil vystavující stát, za nedostatečné pro to, aby mohl o předání rozhodnout, požádá o neprodlené poskytnutí potřebných doplňujících informací, zejména s ohledem na […] článek 604 […], a může stanovit lhůtu, ve které mají být tyto informace dodány […]“.

14.

Dne 26. listopadu 2021 byly okresním soudcem Magistrates’ Courts of Northern Ireland (soud prvního stupně Severního Irska, Spojené království) vydány vůči MA čtyři zatýkací rozkazy týkající se čtyř trestných činů souvisejících s terorismem ( 16 ), které byly údajně spáchány v období od 18. do 20. července 2020. Za první z těchto trestných činů je možné uložit trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let, za ostatní tři trestné činy je možno uložit trest odnětí svobody až na doživotí.

15.

Rozsudkem ze dne 24. října 2022, jakož i usneseními ze dne 24. října a 7. listopadu 2022 nařídil High Court (Vrchní soud, Irsko) předání MA do Spojeného království, přičemž mu nepovolil podání odvolání ke Court of Appeal (Odvolací soud, Irsko).

16.

Rozhodnutím ze dne 17. ledna 2023 Supreme Court (Nejvyšší soud) povolil MA podání kasačního opravného prostředku proti výše uvedenému rozsudku a usnesením High Court (Vrchní soud).

17.

MA tvrdí, že jeho předání do Spojeného království je neslučitelné se zásadou legality trestných činů a trestů.

18.

Předkládající soud uvádí, že pokud by měl být MA předán do Spojeného království a odsouzen k trestu odnětí svobody, jeho právo na podmíněné propuštění by se řídilo právními předpisy Spojeného království přijatými po údajném spáchání trestných činů, pro které je trestně stíhán.

19.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud pochyboval, zda je nezbytné posuzovat existenci rizika porušení čl. 49 odst. 1 Listiny, a pokud by takové posouzení nutné bylo, jakým způsobem by měl tento přezkum vykonávat vykonávající justiční orgán na základě Dohody o obchodu a spolupráci a na základě Listiny, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

20.

V rozsudku Alchaster ( 17 ) Soudní dvůr rozhodl, že čl. 524 odst. 2 a čl. 604 písm. c) Dohody o obchodu a spolupráci ve spojení s čl. 49 odst. 1 Listiny musí být vykládány tak, že pokud osoba, na kterou je vydán zatýkací rozkaz na základě této dohody, namítá riziko porušení tohoto čl. 49 odst. 1 Listiny v případě předání do Spojeného království z důvodu pro tuto osobu nepříznivé změny podmínek podmíněného propuštění, ke které došlo po údajném spáchání trestného činu, pro který je tato osoba stíhána, je vykonávající justiční orgán povinen provést nezávislé posouzení existence tohoto rizika před rozhodnutím o výkonu tohoto zatýkacího rozkazu v situaci, kdy tento justiční orgán již vyloučil riziko porušení článku 7 EÚLP, na základě záruk, které obecně skýtá Spojené království, pokud jde o dodržování EÚLP, a možnosti téže osoby podat stížnost k ESLP. Po tomto přezkumu může tento vykonávající justiční orgán odmítnout výkon uvedeného zatýkacího rozkazu pouze v případě, že poté, co si od vystavujícího justičního orgánu vyžádal doplňující informace a záruky, má k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které prokazují, že existuje reálné riziko změny samotného rozsahu trestu, který bylo možno uložit v den spáchání předmětného trestného činu, což znamená uložení přísnějšího trestu, než jaký bylo možno původně uložit.

21.

S ohledem na uvedený rozsudek požádal předkládající soud na základě čl. 613 odst. 2 Dohody o obchodu a spolupráci orgány Spojeného království o poskytnutí dalších informací týkajících se právních předpisů Spojeného království, které by se použily na MA, pokud by byl odsouzen za jeden nebo více trestných činů, pro které je stíhán. Okresní soudce Magistrates’ Courts of Northern Ireland (soud prvního stupně Severního Irska) na tuto žádost odpověděl dne 17. září 2024.

22.

V návaznosti na tuto odpověď předkládající soud potvrzuje, že v případech, kdy soud ukládal trest odnětí svobody na dobu určitou v době spáchání trestných činů dotčených ve věci v původním řízení, byl soud ukládající takový trest povinen stanovit „dobu odnětí svobody“, která nesměla přesáhnout polovinu uloženého trestu a po jejímž uplynutí musel být pachatel podmíněně propuštěn. V případě trestu odnětí svobody na doživotí, trestu odnětí svobody na dobu neurčitou nebo trestu odnětí svobody s navazujícím podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody mohlo k podmíněnému propuštění dojít po uplynutí stanovené doby pouze v případě, že Parole Commissioners for Northern Ireland [komisaři Severního Irska pro podmíněné propuštění (Spojené království)] měli za to, že další pobyt odsouzené osoby ve vězení není pro účely ochrany veřejnosti nutný.

23.

Podle systému podmíněného propuštění v Severním Irsku použitelného ode dne 30. dubna 2021, a to i na trestné činy spáchané před tímto datem, se trest odnětí svobody na dobu určitou za některý ze jmenovitě určených teroristických trestných činů skládá z „přiměřené doby odnětí svobody“ stanovené soudcem a dodatečné doby jednoho roku, kdy bude odsouzená osoba propuštěna na podmínku, přičemž celková délka těchto trestů nesmí překročit příslušnou maximální dobu odnětí svobody. Podmíněné propuštění je rovněž přípustné poté, co dotčená osoba vykonala dvě třetiny „přiměřené doby odnětí svobody“, pokud budou komisaři pro podmíněné propuštění přesvědčeni o tom, že další pobyt dotčené osoby ve vězení není pro účely ochrany veřejnosti nutný.

24.

Pravidla týkající se podmíněného propuštění osoby odsouzené k trestu odnětí svobody na doživotí, k trestu odnětí svobody na dobu neurčitou nebo k trestu odnětí svobody s navazujícím podmíněným odsouzením k trestu odnětí svobody nejsou v projednávané věci relevantní, neboť předkládající soud uvedl, že námitky MA se týkají výlučně změny pravidel týkajících se trestů odnětí svobody na dobu určitou.

25.

Předkládající soud má za to, že existuje reálná možnost, že MA bude v případě navrácení do Spojeného království odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu určitou a že dotčená změna povede k tomu, že osoby odsouzené k takovému trestu odnětí svobody stráví ve vězení delší dobu. Táže se, zda lze změnu, která má za následek zrušení režimu automatického podmíněného propuštění, ještě považovat za změnu, která se týká pouze výkonu trestů, nebo zda je již nutno ji kvalifikovat jako změnu, která retroaktivně mění samotný rozsah trestu.

26.

Za těchto okolností vydal Supreme Court (Nejvyšší soud) dne 22. října 2024 usnesení, doručené kanceláři Soudního dvora dne 24. října 2024, kterým rozhodl o přerušení řízení a podání žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o následující předběžné otázce:

„Pokud by byla na osobu, která byla odsouzena za trestný čin či trestné činy a byl jí uložen trest či tresty odnětí svobody na dobu určitou, uplatněna pozměněná pravidla, v jejichž důsledku by tato osoba musela vykonat alespoň dvě třetiny tohoto trestu a poté by měla pouze podmíněné právo na podmíněné propuštění závisející na posouzení nebezpečnosti, zatímco podle pravidel použitelných v době, kdy byly dotčené trestné činy údajně spáchány, by tato osoba měla automaticky zákonný nárok na podmíněné propuštění po vykonání poloviny tohoto trestu, znamenalo by to uložení ‚přísnějšího trestu‘ odsouzené osobě, než jaký bylo možno uložit v době údajného spáchání těchto trestných činů, což by představovalo porušení čl. 49 odst. 1 Listiny?“

27.

Supreme Court (Nejvyšší soud) požádal, aby byla projednávaná věc rozhodnuta ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

28.

Článek 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu ( 18 ).

29.

Dne 26. listopadu 2024 rozhodl předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta, že vyhoví návrhu předkládajícího soudu, aby o této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bylo rozhodnuto ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu ( 19 ). Předseda Soudního dvora vycházel ze skutečnosti, že předběžná otázka předložená předkládajícím soudem byla vznesena ve věci, která se týká osoby ve vazbě ve smyslu čl. 267 čtvrtého pododstavce SFEU. Kromě toho odpověď na tuto otázku může mít s ohledem na její povahu a okolnosti, za nichž byla položena, vliv na další trvání vazby dotčené osoby ( 20 ).

30.

Předseda Soudního dvora stanovil lhůtu pro podání písemných vyjádření do 10. prosince 2024. V souladu s čl. 105 odst. 2 jednacího řádu bylo datum jednání stanoveno na 21. ledna 2025.

31.

Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, Evropská komise a vláda Spojeného království ( 21 ). Všichni zúčastnění se dostavili k výše uvedenému jednání.

32.

Předkládající soud se již podruhé během šesti měsíců obrací na Soudní dvůr v souvislosti s toutéž věcí projednávanou na vnitrostátní úrovni: irské orgány mají pochybnosti o tom, zda osoba, která údajně spáchala řadu trestných činů, může být předána do Spojeného království podle příslušných ustanovení Dohody o obchodu a spolupráci.

33.

Ve svém rozsudku ze dne 29. července 2024 rozhodl Soudní dvůr, že čl. 524 odst. 2 a čl. 604 písm. c) Dohody o obchodu a spolupráci musí být vykládány tak, že pokud osoba, na kterou je vydán zatýkací rozkaz, namítá riziko porušení čl. 49 odst. 1 Listiny v případě předání do Spojeného království z důvodu pro tuto osobu nepříznivé změny podmínek podmíněného propuštění, ke které došlo po údajném spáchání trestného činu, pro který je tato osoba stíhána, je vykonávající justiční orgán povinen provést nezávislé posouzení existence tohoto rizika před rozhodnutím o výkonu tohoto zatýkacího rozkazu ( 22 ). Po tomto přezkumu bude moci tento vykonávající justiční orgán odmítnout výkon uvedeného zatýkacího rozkazu pouze v případě, že poté, co si od vystavujícího justičního orgánu vyžádal doplňující informace a záruky, má k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace, které prokazují, že existuje reálné riziko změny samotného rozsahu trestu, který bylo možno uložit v den spáchání předmětného trestného činu, což znamená uložení přísnějšího trestu, než jaký bylo možno původně uložit ( 23 ).

34.

Pokud jde konkrétně o působnost čl. 49 odst. 1 Listiny, Soudní dvůr odkázal na 1) svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že tento článek obsahuje přinejmenším stejné záruky, jako jsou záruky zakotvené v článku 7 EÚLP, které musí být zohledněny na základě čl. 52 odst. 3 Listiny jakožto minimální úroveň ochrany ( 24 ), a 2) ustálenou judikaturu ESLP, z níž vyplývá, že pro účely použití článku 7 EÚLP je třeba rozlišovat mezi opatřením, které představuje „trest“, a opatřením, které se týká jeho „výkonu“ nebo „provedení“. Pokud se povaha a účel opatření týkají prominutí trestu nebo změny v systému podmíněného propuštění, není toto opatření nedílnou součástí „trestu“ ve smyslu tohoto článku 7 EÚLP ( 25 ).

35.

Soudní dvůr následně dospěl k závěru, že opatření týkající se výkonu trestu bude neslučitelné s čl. 49 odst. 1 Listiny pouze tehdy, pokud bude mít za následek retroaktivní změnu samotného rozsahu trestu, který bylo možné uložit v den spáchání dotčeného trestného činu, která by tedy znamenala uložení přísnějšího trestu, než jaký bylo možné původně uložit. Pokud tomu tak v žádném případě není, když se toto opatření omezuje na prodloužení časové hranice pro podmíněné propuštění, může tomu být jinak, zejména pokud uvedené opatření v podstatě ruší možnost podmíněného propuštění nebo je součástí souboru opatření vedoucích ke zhoršení inherentní povahy trestu, jejž bylo původně možno uložit ( 26 ).

36.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 49 odst. 1 druhá věta Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „přísnější trest“ obsažený v tomto ustanovení zahrnuje situaci, kdy byla ustanovení právního předpisu upravující režim podmíněného propuštění pozměněna tak, že právo na automatické podmíněné propuštění po vykonání poloviny uloženého trestu bylo nahrazeno právem na propuštění až po vykonání alespoň dvou třetin uloženého trestu. Takové propuštění pak závisí na posouzení prováděném komisaři pro podmíněné propuštění.

37.

Úvodem je třeba zdůraznit, že s výjimkou mechanismu předávání zavedeného Dohodou o obchodu a spolupráci ( 27 ) nedošlo na úrovni Unie k harmonizaci pojmů, jimž se budu dále věnovat. Všechny tyto pojmy se v té či oné podobě nacházejí ve všech vnitrostátních právních úpravách členských států Unie. Z důvodu nedostatečné harmonizace se však pojmy a podrobnosti právní úpravy v jednotlivých členských státech nevyhnutelně liší. Následující úvahy jsou tudíž pokusem o shrnutí a vysvětlení pojmů, které jsou společné všem systémům trestního práva.

38.

Zásadním problémem v projednávané věci je rozdíl mezi uložením a výkonem ( 28 ) trestu.

39.

Trestněprávní předpisy upravují celou škálu trestů, přičemž nejpřísnější z nich je zbavení svobody ve formě trestu odnětí svobody. Takový trest je ukládán soudem ( 29 ) po provedení veřejného hlavního líčení a vyjadřuje veřejný odsudek spáchaného skutku, čímž přispívá k dodržování práva. Tento trest obnáší významné omezení práv pachatele, a musí tedy odpovídat závažnosti trestného činu a vině ( 30 ). Tento trest slouží vícero účelům, které obecně spadají do několika kategorií, jako je potrestání ( 31 ), odrazení ( 32 ) a náprava ( 33 ).

40.

Naproti tomu výkonem trestu se rozumí proces provádění či vykonávání soudem uloženého trestu odnětí svobody. Vykonávací režimy se v jednotlivých právních řádech značně liší ( 34 ). Výkon trestu může zahrnovat nástup do vězení, podrobnosti týkající se uvěznění a vedení výkonu trestu.

41.

Tradičně je sice výkon trestu svěřen moci výkonné ( 35 ), avšak jednotlivé právní řády se liší, pokud jde konkrétně o problematiku toho, kdo přijímá rozhodnutí o propuštění z vězení: podle některých právních úprav musí být toto rozhodnutí povinně vydáváno soudcem ( 36 ), zatímco podle jiných právních úprav zajišťuje tento úkon moc výkonná ( 37 ). V některých členských státech existuje smíšený systém, v němž v souvislosti s vybranými trestnými činy rozhoduje výkonná moc se souhlasem určitého segmentu moci soudní ( 38 ).

42.

Ačkoli je rozlišování mezi uložením a výkonem trestu v teoretické rovině poměrně jednoznačné, onen pověstný ďábel se skrývá v detailu, tudíž je někdy určení jasné dělicí linie mezi uložením trestu a jeho výkonem poněkud obtížné ( 39 ), jak se pokusím dokreslit pomocí tří stručných příkladů: podmíněný trest, zkrácený trest a předčasné propuštění z výkonu trestu.

43.

Zaprvé soud může v okamžiku ukládání trestu rozhodnout o odkladu jeho výkonu, čímž odsouzené osobě umožní vyhnout se nástupu do vězení, budou-li splněny určité podmínky. Tato možnost je k dispozici především a obvykle v případě krátkodobých trestů, kdy odsouzená osoba nemá žádný významný předchozí záznam v rejstříku trestů ani u ní nehrozí významné riziko recidivy, nebo v případech, kdy je v dotčené věci dána příznivá sociální prognóza.

44.

Zadruhé délka trestu může být oficiálně zkrácena po jeho uložení. Tento institut se nazývá zkrácení trestu (či prominutí části trestu). Zpravidla může být takové zkrácení trestu důsledkem úspěšného opravného prostředku, milosti, amnestie či jednoduše změny právní úpravy, nebo dokonce judikatury. Pokud je zkrácení trestu přiznáno, pak se doba trvání tohoto nového kratšího trestu stává oficiální délkou trestu.

45.

Třetí kategorie se týká systémů předčasného propouštění z vězení. V tomto případě se (původní) trest, zejména jeho délka, nemění. Místo toho je vězněné osobě umožněno vykonat zbývající část trestu za určitých podmínek mimo prostory vězení. Jedná se o jistý mezistupeň mezi vězeňským režimem (spjatým s odnětím svobody) a úplnou svobodou ( 40 ). Takovéto předčasné propuštění může být automatické, nebo může být závislé na dobrém chování či pokroku dosaženém při nápravě odsouzeného.

46.

Obecně panuje shoda na tom, že podmíněný trest (první příklad) souvisí s ukládáním trestu, zatímco předčasné propuštění z výkonu trestu (třetí příklad) se týká výkonu trestu. Zkrácení trestu (druhý příklad) je obecně považováno za institut související s ukládáním trestu, neboť dochází k oficiálnímu zkrácení jeho délky. V některých právních řádech je však tento institut vykládán tak, že se vztahuje k výkonu trestu, neboť k jeho zkrácení dochází až po odsouzení. Rozsudek Del Río Prada v. Španělsko, kterým se zabývám níže, spadá do této posledně uvedené kategorie.

47.

Právní stát by měl jednotlivce chránit nejen prostřednictvím trestního práva, ale i před trestním právem ( 41 ). Každý právní řád tak musí na jedné straně stanovit vhodné metody a prostředky pro předcházení trestné činnosti, a současně na druhé straně omezit uplatňování moci orgánů činných v trestním řízení, aby nebyli občané zbaveni veškerých prostředků obrany proti svévolnému či nepřiměřenému jednání ze strany státu. Jednou ze zásad, které slouží k zajištění tohoto druhého požadavku, je zásada legality. Jejím účelem je bránit svévolnému, nevypočitatelnému trestání bez zákonné opory nebo na základě neurčitého či retroaktivního zákona.

48.

Zásadu legality lze rozdělit na čtyři další dílčí zásady ( 42 ): zákaz analogie ( 43 ), zákaz obyčejového práva jako pramene pro stanovení nebo zpřísnění trestu ( 44 ), zákaz zpětné účinnosti ( 45 ) a zákaz neurčitých trestních zákonů ( 46 ).

49.

Zásada legality je zakotvena v čl. 49 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem.

50.

Podobně platí, že nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. Pokud poté, co již byl trestný čin spáchán, stanoví zákon mírnější trest, uloží se tento mírnější trest.

51.

Tato práva jsou jakožto základní práva právně vymahatelná ( 47 ).

52.

Článek 49 odst. 1 Listiny vychází především z článku 7 EÚLP, jehož znění je zčásti totožné ( 48 ) se zněním čl. 49 odst. 1 Listiny ( 49 ). Musí být vykládán tak, že obsahuje přinejmenším stejné záruky, jako jsou záruky zakotvené v článku 7 EÚLP ( 50 ). To potvrzují i (nezávazná) vysvětlení k Listině ( 51 ).

53.

Článek 7 EÚLP je jedním z hlavních ustanovení Úmluvy ( 52 ) a představuje nepostradatelný prvek právního státu. Od tohoto ustanovení nelze odstoupit podle článku 15 EÚLP ( 53 ).

54.

To mne přivádí k judikatuře ESLP, na kterou se pro účely výkladu čl. 49 odst. 1 Listiny odkazuje. Existuje totiž poměrně robustní judikatura uvedeného soudu týkající se zákazu zpětné účinnosti ( 54 ), a sice druhé věty čl. 7 odst. 1 EÚLP, podle níž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

55.

Podle tradiční a ustálené judikatury ESLP platí, že zatímco trest do působnosti čl. 7 odst. 1 EÚLP spadá, výkon tohoto trestu nikoli ( 55 ).

56.

Tentýž přístup ostatně zaujal i Výbor OSN pro lidská práva, který je monitorovacím orgánem Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ( 56 ), a i ve vnitrostátních právních řádech se zásada zákazu zpětné účinnosti obvykle uplatňuje pouze na tresty, nikoli na jejich výkon ( 57 ).

57.

Tím se dostáváme k projednávané věci a k otázce, zda se dotčená opatření týkají samotného trestu, nebo výkonu trestu. Aby bylo možno v této otázce rozhodnout, je nezbytné připomenout charakteristické rysy těchto opatření.

58.

V konečném důsledku samozřejmě přísluší předkládajícímu soudu, aby v projednávané věci určil, zda v případě, že bude MA předán do Spojeného království, existuje riziko porušení čl. 49 odst. 1 Listiny ( 58 ). Navíc se zde potýkáme se značným množstvím nejistých okolností, neboť dosud nedošlo k odsouzení MA a jeho předání je požadováno ve vztahu ke spáchání údajných trestných činů. V současné době pochopitelně není známo, zda bude v případě odsouzení uložen trest odnětí svobody na dobu určitou nebo trest odnětí svobody na doživotí. To vše je nicméně v konečném důsledku irelevantní, neboť otázka předkládajícího soudu se týká výslovně trestu na dobu určitou. Na Soudním dvoru tak bude, aby pozměněné právní předpisy posoudil (pouze) ve vztahu k trestům odnětí svobody na dobu určitou.

59.

Navzdory výše uvedenému se domnívám, že na základě dostupných informací a s ohledem na skutečnost, že předkládající soud zjevně potřebuje určité nasměrování ohledně této otázky, jak o tom svědčí skutečnost, že svou otázku (opakovaně) předkládá Soudnímu dvoru, jsem schopen předkládajícímu soudu poskytnout určité vodítko.

60.

V případech, kdy soud ukládal trest odnětí svobody na dobu určitou v době spáchání trestných činů dotčených ve věci v původním řízení, byl soud ukládající takový trest povinen stanovit „dobu odnětí svobody“, která nesměla přesáhnout polovinu uloženého trestu a po jejímž uplynutí musel být pachatel – automaticky – podmíněně propuštěn ( 59 ). Secretary of State for Northern Ireland (ministr pro Severní Irsko, Spojené království) byl povinen propustit vězně, který ve vězení strávil příslušnou dobu uvěznění ( 60 ).

61.

Podle nových pravidel je nyní odsouzené osobě uložen trest odnětí svobody na dobu určitou, která odpovídá souhrnu „přiměřené doby odnětí svobody“ a dodatečné doby jednoho roku, kdy má být pachatel propuštěn na podmínku. Tato celková doba nesmí překročit příslušnou maximální možnou dobu odnětí svobody (pro účely projednávané věci: 10 let) ( 61 ). „Přiměřenou dobou odnětí svobody“ je doba, která podle názoru soudu zaručuje přiměřenost trestu. Po uplynutí dvou třetin této doby může být pachatel na pokyn komisařů pro podmíněné propuštění podmíněně propuštěn, a to za podmínky, že komisaři budou přesvědčeni, že další pobyt vězněné osoby ve vězení není pro účely ochrany veřejnosti nutný ( 62 ).

62.

Nová pravidla tudíž zavedla dvě samostatné změny: zaprvé, možnost podmíněného propuštění nastává nikoli po uplynutí poloviny délky trestu, ale až po uplynutí alespoň dvou třetin této doby, přičemž platí, že dotčená osoba musí být vždy podmíněně propuštěna alespoň na jeden, poslední rok doby výkonu trestu. Zadruhé systém automatického propouštění byl nahrazen systémem podmíněného propouštění, kdy je nutný pokyn komisařů pro podmíněné propuštění.

63.

Je třeba dodat, jak nastínil předkládající soud ( 63 ), že podle rozsudku Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) ( 64 ), který je v projednávané věci relevantní, je deklarovaným účelem změny uvedeného aktu chránit veřejnost tím, že pachatelé teroristických činů již nebudou propouštěni předčasně a automaticky a že dojde k prodloužení doby, po jejímž uplynutí lze teprve o propuštění těchto pachatelů uvažovat.

64.

MA v podstatě tvrdí, že „zrušení“ možnosti předčasného propuštění zmíněné v rozsudku Soudního dvora ve věci Alchaster ( 65 ) musí být vykládáno tak, že zahrnuje nejen absolutní vyloučení možnosti podmíněného propuštění v kterékoli fázi výkonu trestu odnětí svobody, ale též vyloučení možnosti automatického propuštění, které bylo původně stanoveno ve vztahu k určité konkrétní fázi tohoto výkonu. Kromě toho mají podle MA změny dotčené ve věci v původním řízení za následek zhoršení inherentní povahy uloženého trestu. Tvrdí, že tyto změny zavádějí určitý sankční prvek.

65.

Irsko, Spojené království a Komise zastávají opačný názor. Zdůrazňují, že dotčené tresty se nemění, tedy stále se jedná o tresty odnětí svobody nepřevyšující 10 let. Změna podmínek předčasného propuštění je podle jejich vyjádření typickým příkladem opatření týkajícího se výkonu trestu. Komisaři pro podmíněné propuštění navíc nemají pravomoc uložený trest prodlužovat nebo zkracovat.

66.

Připouštím, že projednávaná věc je hraničním případem, kde správné řešení není hned na první pohled zřejmé. Než budu moci Soudnímu dvoru navrhnout odpověď na položenou předběžnou otázku, musím pečlivě analyzovat relevantní judikaturu ESLP ( 66 ).

67.

Výchozím bodem ustálené judikatury ESLP je, že pojem „trest“ má autonomní působnost ( 67 ). ESLP ve své ustálené judikatuře dále shledává rozdíl mezi opatřením, které představuje trest jako takový, a opatřením, které se týká jeho výkonu a provedení.

68.

V rozhodnutí Hogben se jednalo o odnětí svobody na doživotí jakožto trestu, který musí být povinně uložen za vraždu, přičemž podle použitelné právní úpravy platilo, že pokud již dotčená osoba nebyla považována za nebezpečnou, mohla být přemístěna z uzavřeného vězení do otevřeného a mohla důvodně očekávat propuštění na svobodu v průběhu dvou let po tomto přemístění. Po uplynutí 13 let ve výkonu trestu byl P. Hogben přemístěn do otevřené věznice. Během této doby došlo ke změně pravidel pro podmíněné propuštění. Příslušný ministr ( 68 ) oznámil novou politiku podmíněného propouštění na konferenci své politické strany. Deklarovaným cílem bylo vyloučit podmíněné propuštění před uplynutím 20 let ve vězení u „osob, které se dopustily vraždy příslušníků policie nebo vězeňské služby, u vražd spáchaných v rámci teroristických činů, sexuálních nebo sadistických vražd dětí a vražd spáchaných střelnou zbraní během loupeže“. To mělo za následek, že P. Hogben nesplnil podmínky pro propuštění před uplynutím 20 let ve výkonu trestu. Evropská komise pro lidská práva měla za to, že „trestem“ se pro účely čl. 7 odst. 1 EÚLP rozumí trest odnětí svobody na doživotí. Skutečnost, že došlo ke změně režimu podmíněného propuštění, se týkala výkonu trestu, nikoli dotčeného „trestu“ ( 69 ). V důsledku toho byla podaná stížnost prohlášena za nepřípustnou.

69.

V rozhodnutí Hosein byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. Během doby, kdy se nacházel ve výkonu trestu, onemocněl a musel pobývat v nemocnici za účelem léčby, přičemž v důsledku těchto skutečností mu bylo odepřeno jednání o podmíněném propuštění, které mohlo vést k jeho propuštění. Evropská komise pro lidská práva konstatovala, že „očekávání spjatá s podmíněným propuštěním nemají vliv na uložený ‚trest‘ ve smyslu článku 7 [EÚLP]“ ( 70 ).

70.

V rozsudku Grava byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti let, který příslušný odvolací soud později zkrátil na čtyři roky. Následně požádal stěžovatel o další zkrácení trestu, která za určitých podmínek umožňovala jeho prominutí. Po prvotním odmítnutí bylo prominutí trestu nakonec přiznáno. V té době již byl stěžovatel propuštěn. Doba, kterou strávil ve vězení, však překročila dobu, kterou by ve vězení strávil, kdyby bylo prominutí uplatněno včas. Stěžovatel tedy tvrdil, že opožděná žádost o prominutí trestu vedla k uplatnění přísnějšího trestu, než jaký byl právem stanoven v době spáchání trestného činu, kterého se dopustil. ESLP s tímto tvrzením nesouhlasil a uvedl, že pojmem „trest“ se rozumí onen trest odnětí svobody v délce čtyř let. Problematika prominutí trestu se týká výkonu trestu, nikoli trestu samotného. Nedošlo tedy k porušení čl. 7 odst. 1 EÚLP ( 71 ).

71.

V rozhodnutí Uttley se jednalo o odsouzeného, jemuž byl uložen trest odnětí svobody v délce 12 let a kterému by vznikl nárok na předčasné propuštění na svobodu po vykonání dvou třetin trestu při splnění podmínky dobrého chování ( 72 ). V době, kdy byl B. Uttley ve vězení, došlo ke změně těchto pravidel, takže nově platilo, že předčasné propuštění po vykonání dvou třetin trestu je vázáno na podmínku. Stěžovatel tvrdil, že požadavek splnění podmínky představuje přísnější trest, než byl trest původně uložený. ESLP stížnost zamítl jako nepřípustnou, přičemž zopakoval, že dotčené opatření nebylo součástí trestu, ale systému případného propouštění vězňů na svobodu před vykonáním celého uloženého trestu odnětí svobody ( 73 ).

72.

Lze tedy shrnout, že ze všech výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že pokud se povaha a účel opatření týkají prominutí trestu nebo změny systému předčasného propuštění, nejedná se o součást „trestu“ ve smyslu článku 7 EÚLP.

73.

To mne přivádí k otázce, do jaké míry byl výše popsaný poměrně formalistický přístup ESLP změněn rozsudkem Del Río Prada v. Španělsko.

74.

V době, kdy I. Del Río Prada páchala trestnou činnost, stanovil španělský trestní zákoník z roku 1973 dobu 30 let jako maximální dobu odnětí svobody v případě ukládání několika trestů. Uvedený trestní zákoník dále přiznával vězněné osobě právo na prominutí jednoho dne za každé dva dny, kdy vězněná osoba pracovala. Následně, tedy nejen poté, co došlo ke spáchání dotčených trestných činů, ale i po uložení uvedených trestů, uplatnil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) tzv. „Parotovu doktrínu“, která změnila způsob počítání prominutí trestu. Namísto uplatnění prominutí trestu na onu maximální dobu 30 let byla tato prominutí uplatňována na každý jednotlivý trest zvlášť. V důsledku této změny tak I. Del Río Prada de facto nemohla využít žádného prominutí trestu. Jinými slovy, I. Del Río Prada měla nulovou šanci na prominutí trestu.

75.

Za těchto okolností ESLP, zasedající ve Velkém senátu ( 74 ), rozhodl, že uplatnění Parotovy doktríny na situaci I. Del Río Prada zbavuje veškerého užitečného účinku prominutí trestu za práci vykonávanou ve vězení, na která měla I. Del Río Prada nárok na základě zákona a v souladu s pravomocnými rozhodnutími soudců pověřených výkonem trestů ( 75 ). ESLP dále uvedl, že způsob, jakým jsou tato ustanovení uplatňována, „překračuje rámec pouhé politiky výkonu trestu odnětí svobody ve vězení“ ( 76 ), a že „v důsledku ‚Parotovy doktríny‘ přestává být maximální doba odnětí svobody v délce [30] let samostatným trestem, na který se uplatňují prominutí trestu za práci vykonávanou ve vězení, a namísto toho se stává trestem odnětí svobody v délce [30] let, na který se žádná taková prominutí ve skutečnosti neuplatní“ ( 77 ).

76.

Právě tento posledně uvedený aspekt je podle mého názoru pro účely projednávané věci zásadní: v rozsudku Del Río Prada v. Španělsko již za nového právního stavu ke zkrácení uloženého trestu vůbec nemohlo dojít. Taková mimořádná okolnost představovala nové vymezení rozsahu původně uloženého trestu.

77.

Rozsudek Del Río Prada v. Španělsko podle mého přesvědčení v podstatě potvrzuje předchozí judikaturu, čímž se zachovává rozdíl mezi uložením a výkonem trestu. Vzhledem ke skutkovým okolnostem uvedené věci však došlo k tomu, že vyloučením jakékoli možnosti zkrácení trestu byl dotčen rozsah původně uloženého trestu.

78.

ESLP následně tento rozsudek uplatnil v řadě rozhodnutí o nepřípustnosti.

79.

V rozhodnutí ve věci Abedin měl stěžovatel původně nárok na automatické a nepodmíněné propuštění po vykonání tří čtvrtin trestu. Podle nových pravidel, která byla přijata a nabyla účinnosti po odsouzení stěžovatele, bylo každé propuštění závislé na schválení komisí pro podmíněné propuštění. Podmínky podmíněného propuštění navíc zůstaly v platnosti až do uplynutí celé délky trestu.

80.

Jinými slovy, stejně jako v projednávané věci byl systém, který vedl k automatickému propuštění, nahrazen systémem vyžadujícím pokyn a schválení komise pro podmíněné propuštění.

81.

ESLP nejprve připomněl svou judikaturu, především rozhodnutí Uttley a rozsudek Del Río Prada v. Španělsko. S výslovným odkazem na posledně zmíněný rozsudek uvedený soud podotkl, že rozhodujícím prvkem při rozhodování o použitelnosti článku 7 EÚLP na takovouto věc je, zda zavedené změny měly za následek změnu či nové vymezení trestu samotného ( 78 ). Vysvětlil, že v rozsudku Del Río Prada v. Španělsko „problém týkající se článku 7 [EÚLP] vyvstal z toho důvodu, že namísto uplatnění prominutí trestu, na která stěžovatelce vznikl nárok, na trest odnětí svobody v délce [30] let, jak tomu bylo podle dřívější soudní praxe, uplatnily příslušné orgány v souladu s nedávnou změnou judikatury tato prominutí trestu, na která stěžovatelce vznikl nárok, na jednotlivé individuální tresty. ESLP měl za to, že změnu praxe ve Španělsku lze v podstatě kvalifikovat tak, že má celkově za následek změnu, resp. nové vymezení trestu uloženého stěžovatelce, a sice z původního trestu v délce [30] let, od níž se odečítají případná prominutí trestu, na která stěžovatelce vznikl nárok, se nově stává trest v délce [30] let bez jakéhokoli nároku na prominutí trestu“ ( 79 ).

82.

ESLP následně rozhodl, že totožné úvahy se nepoužijí na věc týkající se M. Abedina, neboť jeho trest odnětí svobody v délce 20 let nebyl změněn, a že na tento trest se použijí ustanovení týkající se předčasného propuštění ( 80 ). Dodal, že nedošlo k žádnému myslitelnému novému vymezení ani změně „trestu“ uloženého M. Abedinovi ( 81 ). To vedlo ESLP k závěru, že věc M. Abedina se týká způsobu výkonu jemu uloženého trestu a nespadá do působnosti čl. 7 odst. 1 EÚLP ( 82 ). V důsledku těchto skutečností rozhodl, že stížnost je nepřípustná ( 83 ).

83.

V rozhodnutí Devriendt byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V době odsouzení stěžovatele platilo, že odsouzený mohl požádat o podmíněné propuštění po uplynutí 10 let ve vězení. Následně byla tato minimální doba pobytu ve vězení prodloužena na 15 let, přičemž toto pravidlo se uplatnilo se zpětnou účinností i na takové věci, jako byla věc J. Devriendta.

84.

ESLP rozhodl, že dotčená změna právních předpisů se týkala výkonu trestu. Stejně jako v rozhodnutí Abedin ESLP připomněl, že po dni spáchání onoho trestného činu k žádné změně dotčeného trestu nedošlo ( 84 ). ESLP dále podotkl, že podle belgického práva představuje podmíněné propuštění způsob výkonu trestu odnětí svobody, kdy odsouzená osoba vykonává jí uložený trest mimo prostory věznice, přičemž během vymezené zkušební doby musí dodržet uložené podmínky. V této souvislosti ESLP výslovně uvedl, že uvedená věc se v tomto ohledu odlišuje od situace v rozsudku Del Río Prada v. Španělsko, ve kterém se jednalo o zkrácení trestu, který měl být vykonán, nikoli o pouhé omezení nebo úpravu podmínek výkonu trestu ( 85 ).

85.

ESLP následně odlišil situaci J. Devriendta od situace I. Del Río Prada. Připustil, že změna právní úpravy z roku 2013 měla za následek prodloužení časové hranice pro podmíněné propuštění, což nepochybně vedlo ke zpřísnění podmínek odnětí svobody stěžovatele, nicméně uvedl, že na rozdíl od situace, která nastala ve věci Del Río Prada v. Španělsko, nemělo toto přísnější zacházení za následek úplné vyloučení možnosti podmíněného propuštění ( 86 ).

86.

Následně připomněl, že podle předchozí judikatury se skutečnost, že po odsouzení může vést prodloužení časové hranice pro podmíněné propuštění ke zpřísnění podmínek výkonu trestu, týká výkonu trestu, a nikoli trestu samotného, a že tedy z takové okolnosti nelze vyvodit, že uložený trest by byl přísnější než trest uložený soudcem rozhodujícím ve věci samé ( 87 ).

87.

ESLP následně dospěl k závěru, že ve věci J. Devriendta jde pouze o způsob výkonu trestu, aniž je jakkoli dotčen rozsah tohoto trestu, který se nemění ( 88 ). V důsledku těchto skutečností rozhodl, že stížnost je nepřípustná ( 89 ).

88.

Rozsudek Del Río Prada v. Španělsko je rozsudkem Velkého senátu, což mu dodává onu přirozenou autoritu spojovanou s touto nejváženější formací, v níž může ESLP rozhodovat. Rozhodnutí ve věcech Abedin a Devriendt jsou rozhodnutí o nepřípustnosti stížnosti vydaná výborem ( 90 ). Rozdíl mezi těmito rozhodnutími spočívající v tom, v jaké formaci ESLP rozhodoval, je nicméně v kontextu projednávané věci irelevantní, neboť v obou případech je ESLP formálně činný stejným způsobem. Nanejvýš lze na tuto skutečnost pohlížet jako na známku toho, že pro ESLP byla dotčená problematika v rozhodnutích Abedin a Devriendt natolik jednoznačná, že se rozhodl svěřit rozhodování o těchto záležitostech výboru ( 91 ).

89.

Podle zjištění Soudního dvora v rozsudku Alchaster nespadá prodloužení časové hranice pro podmíněné propuštění samo o sobě do působnosti čl. 49 odst. 1 Listiny ( 92 ). V této souvislosti lze vycházet z rozsudku Del Río Prada v. Španělsko a z rozhodnutí Devriendt v tom smyslu, že ESLP zastává jednoznačné stanovisko, že prodloužení časové hranice pro podmíněné propuštění je součástí výkonu trestu, a tudíž nespadá do působnosti čl. 7 odst. 1 EÚLP.

90.

Soudní dvůr v rozsudku Alchaster v podstatě konstatoval, že působnost čl. 49 odst. 1 Listiny se může případně vztahovat na situaci, kdy dotčené opatření v podstatě ruší možnost podmíněného propuštění nebo je součástí souboru opatření vedoucích ke zhoršení inherentní povahy trestu, jejž bylo původně možno uložit ( 93 ).

91.

Úplné zrušení možnosti podmíněného propuštění lze v projednávané věci vyloučit, neboť – jak potvrdilo Spojené království na jednání – během posledního roku výkonu trestu je dotčená osoba vždy propuštěna na podmínku. Právě z tohoto důvodu se domnívám, že situace v projednávané věci není srovnatelná se situací ve věci Del Río Prada v. Španělsko.

92.

Otázka, zda se v projednávané věci jedná o soubor opatření vedoucích ke zhoršení inherentní povahy trestu, jejž bylo původně možno uložit, je podle mého názoru ošemetnější, a tudíž je obtížné na ni odpovědět.

93.

Jak uvedl předkládající soud ( 94 ) s odkazem na rozsudek Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) ( 95 ), který je v projednávané věci relevantní, deklarovaným účelem změny uvedeného aktu je chránit veřejnost tím, že pachatelé teroristických činů již nebudou propouštěni předčasně a automaticky a že dojde k prodloužení doby, po jejímž uplynutí lze teprve o propuštění těchto pachatelů uvažovat.

94.

Jsem si dobře vědom skutečnosti, že toto je tvrzeným úmyslem zákonodárce. Zejména skutečnost, že je dotčená změna zaměřena konkrétně na pachatele teroristických činů, když zavádí zvláštní systém podmíněného propouštění pro určité jmenovitě určené teroristické trestné činy, by mohla být vykládána jako známka toho, že ve skutečnosti byla tato změna vedena úmyslem zvýšit tresty ukládané za takovéto trestné činy. Lze si rovněž klást otázku, zda se rozhodnutí zbavit určité kategorie pachatelů trestných činů práva na předčasné propuštění skutečně obecně týká technické otázky výkonu trestu, a nejedná se o nové vymezení trestu samotného. Popřípadě jinými slovy, jak se vyjádřil Court of Appeal (Odvolací soud) v rozsudku Uttley – přestože byl následně tento rozsudek zrušen House of Lords (Sněmovna lordů, Spojené království) – tvrzení, že nedošlo ke zpřísnění trestu, „neodpovídá realitě“ ( 96 ).

95.

Nevidím však žádnou možnost, jak by mohl v projednávané věci tento případný záměr zákonodárce zpochybnit základní postulát, a sice že nedošlo ke změně trestu jako takového. Je nutno dodat, že již v rozhodnutí Hogben bylo deklarovaným cílem dotčeného opatření postihnout určité kategorie trestných činů ( 97 ). Evropská komise pro lidská práva však podle všeho neshledala na této úvaze nic závadného ( 98 ).

96.

Navíc se domnívám, že zavedení procesu posuzování potenciálního nebezpečí, které daný jednotlivec skýtá pro veřejnost, je součástí politiky výkonu trestu odnětí svobody ve vězení. Názorně to lze vyjádřit tak, že zásadní otázkou je, zda je dotčená osoba způsobilá vyjít v určitém okamžiku z vězení poté, co již podstatnou část trestu odnětí svobody vykonala. Pokud komisaři pro podmíněné propuštění dojdou k závěru, že dotčená osoba představuje v daném okamžiku nebezpečí pro veřejnost a musí ve vězení strávit větší část trestu, není mi jasné, jak by mohla být touto skutečností dotčena inherentní povaha trestu, jejž bylo původně možno uložit. Nedochází ke změně trestu jako takového; je na jednotlivci, aby se v daném okamžiku choval odpovídajícím způsobem a komisařům pro podmíněné propuštění prokázal, že je způsobilý k propuštění z vězení. To je podle mého názoru záležitost, která nemá nic společného s uloženým trestem. Jedná se o téměř tradiční problematiku politiky výkonu trestu odnětí svobody ve vězení. Skutečnost, že zbavení osobní svobody bude trvat i nadále, je důsledkem výše uvedeného.

97.

Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že úvahy rozvinuté v předchozím bodě jsou v plném rozsahu založeny na předpokladu, že pravomoc komisařů pro podmíněné propuštění je omezena na posuzování otázky, zda dotčená osoba představuje v daném okamžiku hrozbu pro veřejnost, že je toto posouzení prováděno plně v souladu s pevně stanoveným postupem a je řádně zdokumentováno. Musí platit, že komisaři pro podmíněné propuštění nemají nad rámec výše uvedeného žádnou další posuzovací pravomoc.

98.

Jsou-li tyto podmínky splněny, jsem toho názoru, že se pozměněná opatření týkají výkonu trestu. Nemají vliv na inherentní povahu trestu, jejž bylo původně možno uložit, a tudíž na základě výše analyzované judikatury ESLP nespadají do působnosti čl. 7 odst. 1 EÚLP.

99.

Zbývá odpovědět na otázku, zda v takové situaci, jako je situace v projednávané věci, poskytuje čl. 49 odst. 1 Listiny širší ochranu než čl. 7 odst. 1 EÚLP, resp. zda by takovou ochranu poskytovat měl.

100.

Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP. Je nutno zdůraznit, že čl. 52 odst. 3 Listiny obsahuje záruku, a nikoli pouze možnost, toho, že Unie zajistí, aby nebyl ohrožen smysl a rozsah odpovídajících práv podle EÚLP ( 99 ). Uvedené ustanovení zároveň upřesňuje, že toto pravidlo nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

101.

Nevidím však žádný důvod k tomu, aby právě zde taková širší ochrana poskytnuta byla. Soudní dvůr rozhodl, že článek 49 Listiny obsahuje přinejmenším stejné záruky, jako jsou záruky zakotvené v článku 7 EÚLP, které musí být zohledněny na základě čl. 52 odst. 3 Listiny jakožto minimální úroveň ochrany ( 100 ). Toto konstatování však samo o sobě pouze potvrzuje znění čl. 52 odst. 3 Listiny ( 101 ).

102.

Jak uvedla Komise, neexistuje žádná zřejmá ústavní tradice společná členským státům, podle které by působnost čl. 49 odst. 1 Listiny byla nebo měla být širší než působnost čl. 7 odst. 1 EÚLP.

103.

Stejně tak zde nevidím žádné aspekty specifické pro unijní právní řád, které by odůvodňovaly širší ochranu. Mohou existovat oblasti práva, v nichž jsou dány pádné důvody pro to, aby Unie poskytovala širší ochranu, než jaká náleží na základě odpovídajícího práva zakotveného v EÚLP. To však není případ projednávané věci. Je nutno pamatovat na ono inherentní a přirozené pnutí mezi případným dovoláváním se článku 49 Listiny a vysokou mírou důvěry (nikoli však vzájemnou důvěrou) ( 102 ), která i nadále přetrvává mezi Unií a Spojeným královstvím, pokud jde o závazek dodržovat základní práva ( 103 ). V takové situaci je této křehké rovnováhy mezi uvedenými dvěma zásadami nejlépe dosaženo takovou úrovní ochrany základních práv, která je sladěna s úrovní ochrany podle EÚLP. Na tomto místě se mohu opět ztotožnit s lordem Binghamem a jeho konstatováním, že „význam [EÚLP] by měl být ve všech smluvních státech jednotný. Povinností vnitrostátních soudů je držet krok s judikaturou ESLP a jejím vývojem v průběhu času: nic víc, ale jistě ani nic méně“ ( 104 ). Stejný přístup by měl zaujmout i Soudní dvůr v projednávané věci.

104.

Rád bych toto stanovisko uzavřel dvěma závěrečnými poznámkami, v jejichž duchu musí předkládající soud provést své posouzení.

105.

Zaprvé projednávaná věc se týká pouze záruk stanovených v čl. 7 odst. 1 EÚLP a v článku 49 Listiny. Jak bylo názorně doloženo v tomto stanovisku, opatření upravující výkon trestu nemohou být v zásadě předmětem přezkumu podle čl. 7 odst. 1 EÚLP. Nelze však ztrácet ze zřetele skutečnost, že vězňům i nadále náleží celá řada dalších základních práv, jako je právo volit podle článku 3 (prvního) dodatkového protokolu k [EÚLP] či některá práva obsažená v záruce respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle článku 8 EÚLP ( 105 ), což jsou pouze dva příklady z mnoha.

106.

Zadruhé a závěrem bych rád opakovaně zdůraznil, že je na předkládajícím soudu, aby uplatnil navržený výklad na věc, která mu byla předložena, a že přitom musí vynaložit maximální úsilí, aby posoudil, zda dotčená opatření, označovaná Spojeným královstvím jako „politika výkonu trestu odnětí svobody ve vězení“, skutečně představují politiku upravující výlučně výkon trestu.

107.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) odpověděl následovně:

„Článek 49 odst. 1 druhá věta Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že pojem ‚přísnější trest‘ obsažený v tomto ustanovení nezahrnuje v zásadě situaci, kdy byla ustanovení právního předpisu upravující režim podmíněného propuštění pozměněna tak, že právo na automatické podmíněné propuštění po vykonání poloviny uloženého trestu bylo nahrazeno právem na propuštění až po vykonání alespoň dvou třetin uloženého trestu, přičemž toto propuštění závisí na posouzení prováděném komisaři pro podmíněné propuštění.“