null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

ANDREY BIONDIHO

přednesené dne 25. června 2026(1)

Věc C‑670/24 P

Mead Johnson Nutrition (Asia Pacific) Pte Ltd,

MJN Global Holdings BV,

Mead Johnson Nutrition Co.

proti

Evropské komisi

„ Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Spojené království – Režim daně z příjmů právnických osob na Gibraltaru – Osvobození příjmů z úroků a licenčních poplatků od daně – Předběžná daňová rozhodnutí ve prospěch nadnárodních podniků – Rozhodnutí o rozšíření formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU – Opatření podpory, které již bylo ke dni vydání rozhodnutí provedeno – Žaloba na neplatnost – Definice pojmu ‚napadnutelný akt‘ “

I.      Úvod

1.        V řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku má Soudní dvůr rozhodnout především o soudržnosti judikatury Tribunálu týkající se případů, kdy jsou za určitých okolností nepřípustné žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutím Evropské komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 4 odst. 4 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie(2).

2.        Podle zmíněné judikatury je při rozhodování o přípustnosti takových žalob nutno rozlišovat, zda se napadené rozhodnutí týká vnitrostátních opatření, jejichž provádění dosud probíhá, nebo opatření, která již provedena byla. Zatímco rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, jejichž provádění ještě probíhá, vyvolávají samostatné právní účinky, zejména potud, že vyžadují pozastavení účinnosti opatření, a jsou tedy napadnutelná podle článku 263 SFEU, rozhodnutí týkající se již provedených opatření takové samostatné právní účinky nevyvolávají, jelikož nemají právně závazný, dostatečně okamžitý a jistý účinek pro členský stát, jemuž jsou určena, a pro příjemce dotčené podpory(3). Opatření dotčené v řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku spadá do druhé zmíněné kategorie.

3.        Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Mead Johnson Nutrition (Asia Pacific) Pte Ltd, MJN Global Holding BV a Mead Johnson Nutrition Co. (dále jen „navrhovatelky“) domáhají zrušení usnesení Tribunálu ze dne 13. srpna 2024, Mead Johnson Nutrition (Asia Pacific) a další v. Komise(4) (dále jen „napadené usnesení“), kterým Tribunál s odvoláním na výše uvedenou judikaturu odmítl jako nepřípustnou jejich žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2022) 7665 final ze dne 31. října 2022 o státní podpoře SA.34914 (2013/C) – Spojené království – Režim daně z příjmů právnických osob na Gibraltaru(5) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

II.    Skutečnosti předcházející sporu, napadené usnesení, návrhová žádání a řízení před Tribunálem

4.        Skutečnosti předcházející sporu jsou specifikovány v napadeném usnesení a popsány následovně(6).

5.        Navrhovatelky jsou společnostmi, které patří do mezinárodní skupiny Mead Johnson Nutrition (dále jen „skupina MJN“). Sporné rozhodnutí bylo přijato v rámci řízení o kontrole státní podpory zahájeného v roce 2013 na základě stížnosti, kterou podalo Španělské království v roce 2012 a která se týkala zdanění gibraltarských společností. Výsledkem uvedeného řízení bylo rozhodnutí Komise (EU) 2019/700 ze dne 19. prosince 2018(7) (dále jen „konečné rozhodnutí z roku 2018“). Ve zmíněném rozhodnutí Komise mimo jiné konstatovala, že daňové zacházení přiznané vládou Gibraltaru na základě předběžných daňových rozhodnutí pěti společnostem se sídlem na Gibraltaru, včetně společnosti MJN Holdings (Gibraltar) Ltd (dále jen „společnost MJN GibCo“), představuje jednotlivá opatření státní podpory, která byla provedena protiprávně a nejsou slučitelná s vnitřním trhem.

6.        V rozsudku ze dne 6. dubna 2022, Mead Johnson Nutrition (Asia Pacific) a další v. Komise(8), Tribunál částečně zrušil konečné rozhodnutí z roku 2018, a to v rozsahu, v němž uvedené rozhodnutí určilo, že byla poskytnuta jednotlivá podpora ve prospěch společnosti MJN GibCo. Tribunál konstatoval, že předběžné daňové rozhodnutí udělené společnosti MJN GibCo sice bylo předmětem formálního vyšetřovacího řízení jakožto možné jednotlivé opatření podpory, nicméně rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ani rozhodnutí o rozšíření uvedeného řízení neobsahovaly informace nezbytné k určení povahy a rozsahu opatření podpory poskytnutého společnosti MJN GibCo po 31. prosinci 2013, jak bylo posuzováno v konečném rozhodnutí z roku 2018. Tribunál měl tedy za to, že Komise přijala uvedené rozhodnutí v rozporu s právem zúčastněných stran předložit připomínky v rámci formálního vyšetřovacího řízení ohledně podpory poskytnuté společnosti MJN GibCo po 31. prosinci 2013.

7.        V návaznosti na částečné zrušení konečného rozhodnutí z roku 2018 přijala Komise sporné rozhodnutí, kterým rozšířila formální vyšetřovací řízení týkající se režimu daně z příjmů právnických osob na Gibraltaru tak, aby zahrnovalo i daňové zacházení se společností MJN GibCo od 1. ledna 2014 až do zrušení uvedené společnosti dne 16. října 2018(9) (dále jen „dotčené opatření“).

8.        Navrhovatelky podaly k Tribunálu žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. Na podporu své žaloby uplatnily tři žalobní důvody. V rámci prvního žalobního důvodu navrhovatelky tvrdily, že Komise neměla podle čl. 92 odst. 3 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (dále jen „dohoda o vystoupení“) žádnou pravomoc k přijetí sporného rozhodnutí(10). V rámci druhého a třetího žalobního důvodu se dovolávaly porušení podstatných formálních náležitostí, resp. porušení zásady řádné správy.

9.        Vládě Gibraltaru bylo povoleno vedlejší účastenství v řízení před Tribunálem na podporu návrhových žádání navrhovatelek.

10.      Komise ve své žalobní odpovědi tvrdila, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že napadené rozhodnutí není opatřením, proti kterému by bylo možné podat žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU.

11.      V napadeném usnesení Tribunál na základě judikatury připomenuté v bodě 2 tohoto stanoviska odmítl žalobu jako nepřípustnou. Zaprvé konstatoval, že v době, kdy bylo sporné rozhodnutí přijato, již bylo ukončeno provádění dotčeného opatření, a že již tedy nemohlo dojít k porušení povinnosti pozastavit provádění uvedeného opatření. Zadruhé, pokud jde o možnost přijetí předběžných opatření, Tribunál uvedl, že sporné rozhodnutí neobsahuje příkaz k prozatímnímu navrácení podpory podle čl. 13 odst. 2 nařízení 2015/1589 a že mu nebyl předložen žádný důkaz, který by dokládal existenci „naléhavé situace“ či „závažného rizika podstatné a nenapravitelné újmy pro soutěžitele“, které by případně mohly Komisi k přijetí takových opatření přimět. Dodal, že sice nelze vyloučit možnost, že vnitrostátní soud nařídí předběžná opatření především k ochraně zájmů dotčených stran do doby, než Komise vydá konečné rozhodnutí, nicméně v projednávané věci nebylo předloženo žádné tvrzení ani důkaz na podporu závěru, že jsou splněny podmínky stanovené dotčeným vnitrostátním právem k tomu, aby mohl vnitrostátní soud taková opatření přijmout. Zatřetí měl Tribunál za to, že pouhé riziko toho, že by vnitrostátní soud mohl být nucen přijmout předběžná opatření, neznamená, že bude mít sporné rozhodnutí právně závazný, dostatečně okamžitý a jistý účinek. Konečně začtvrté Tribunál uvedl, že v každém případě se ve věci, která je u něj projednávána, navrhovatelky nedovolávaly žádného jiného právního účinku vyplývajícího z rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, a to ani rizika, že by vnitrostátní soud mohl nařídit navrácení jakékoli podpory; tvrdily pouze to, že žaloba je přípustná s ohledem na důvody pro zrušení sporného rozhodnutí, které uplatnily, a sice nedostatek pravomoci Komise k přijetí sporného rozhodnutí(11).

12.      Tribunál tudíž dospěl k závěru, že sporné rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí, které má právně závazný, dostatečně okamžitý a jistý účinek, a nelze jej kvalifikovat jako napadnutelný akt(12).

13.      Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že Tribunál neposoudil jejich argumenty týkající se pravomoci podle čl. 92 odst. 3 písm. a) dohody o vystoupení. Tvrdí, že při správném výkladu nesvěřuje uvedené ustanovení Komisi žádnou pravomoc k dalšímu vyšetřování daňového zacházení s navrhovatelkami podle čl. 108 odst. 2 SFEU. Sporné rozhodnutí je tedy aktem přijatým ultra vires, který má právní účinky vůči navrhovatelkám. Tím, že přikročil přímo k analýze pravidel použitelných na soudní přezkum rozhodnutí přijatých v rámci unijních pravidel upravujících správní řízení v oblasti státních podpor, se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení. Navrhovatelky se rovněž dovolávají porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

14.      Ve své kasační odpovědi vláda Gibraltaru tvrdí, že na rozdíl od toho, jak Tribunál rozhodl v napadeném usnesení, vyvolalo sporné rozhodnutí závazné právní účinky, přestože je v rámci systému kontroly státních podpor přípravným aktem. Podle vlády Gibraltaru nemá rozlišování uplatněné Tribunálem, a sice rozlišování mezi rozhodnutími Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, která jsou stále prováděna jakožto nové podpory, a rozhodnutími ohledně opatření, která již byla provedena, oporu v judikatuře Soudního dvora. Odkazuje zejména na rozsudky ze dne 11. března 2010, CELF a ministre de la Culture et de la Communication(13), ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise(14), a ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa(15).

15.      S uvedenou linií argumentace se navrhovatelky ve své replice v plném rozsahu ztotožnily. Zdůrazňují zejména riziko, že u gibraltarských soudů mohou být podány žaloby na vydání příkazu k okamžitému navrácení sporného osvobození od daně.

16.      Navrhovatelky a vláda Gibraltaru navrhují, aby Soudní dvůr i) zrušil napadené usnesení; ii) prohlásil žalobu v prvním stupni za přípustnou; iii) vydal konečné rozhodnutí v projednávané věci a sporné rozhodnutí zrušil; iv) uložil Komisi náhradu nákladů řízení před Soudním dvorem a Tribunálem; v) podpůrně, vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

17.      Na jednání konaném dne 2. března 2026 byly vyslechnuty řeči navrhovatelek, vlády Gibraltaru a Komise.

III. Analýza

18.      Na žádost Soudního dvora se v tomto stanovisko zaměřím na otázku, zda podle unijních pravidel v oblasti státních podpor a judikatury Soudního dvora má rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ohledně opatření, které již není prováděno, samostatné závazné právní účinky, a zda tedy musí být považováno za „napadnutelný akt“ ve smyslu článku 263 SFEU.

19.      Úvodem je ovšem nezbytné vypořádat se s tvrzením Komise, že argumenty vznesené vládou Gibraltaru v její kasační odpovědi, s nimiž se ztotožnily navrhovatelky ve své replice a které jsou zmíněny v bodě 14 tohoto stanoviska, jsou nepřípustné(16).

20.      Takové tvrzení lze snadno odmítnout.

21.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora může každá okolnost týkající se přípustnosti žaloby na neplatnost podané k Tribunálu představovat nepominutelný důvod, který je Soudní dvůr, jemuž byl předložen kasační opravný prostředek, povinen uplatnit i bez návrhu(17).

22.      Po tomto upřesnění připomínám, že podle ustálené judikatury platí, že žalobu na neplatnost podle článku 263 SFEU lze podat vůči veškerým ustanovením přijatým orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky. Za účelem určení, zda má akt takové účinky, a zda tedy může být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU, je třeba vycházet z podstaty tohoto aktu a posoudit uvedené účinky podle takových objektivních kritérií, jako je obsah tohoto aktu, případně s přihlédnutím k souvislostem přijetí tohoto aktu, jakož i pravomocem orgánu, instituce nebo jiného subjektu, jenž je jeho autorem(18).

23.      Soudní dvůr vysvětlil, že v případě aktů, jejichž vypracování probíhá v několika procesních fázích, je napadnutelným aktem v zásadě pouze opatření, které vyjadřuje konečné stanovisko příslušného orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie, s vyloučením mezitímních opatření, jejichž cílem je příprava tohoto konečného opatření a nevyvolávají samostatné právní účinky vůči třetím osobám. Takovými mezitímními opatřeními jsou zejména opatření vyjadřující prozatímní stanovisko tohoto orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie(19). Důvodem je skutečnost, že mezitímní opatření nemůže být předmětem žaloby na neplatnost zejména tehdy, když je konstatováno, že jeho protiprávnost lze uplatnit na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, jehož je přípravným aktem. Za takových podmínek zajistí žaloba podaná proti rozhodnutí, kterým se končí řízení, dostatečnou soudní ochranu(20).

24.      V řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku je tedy třeba zkoumat, zda Tribunál právem rozhodl, že sporné rozhodnutí, které je mezitímním opatřením, nemá za cíl vyvolat závazné právní účinky, a není tedy napadnutelným aktem.

25.      Za tímto účelem nejprve posoudím, zda postupoval Tribunál správně, když rozlišoval mezi rozhodnutími o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, která jsou stále prováděna, a rozhodnutími týkajícími se již provedených opatření – přičemž účelem takového rozlišování bylo určit, zda je sporné rozhodnutí napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU.

A.      K otázce napadnutelnosti rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU

1.      Systém předběžné kontroly nových státních podpor zavedený Smlouvou

26.      Podle čl. 108 odst. 3 SFEU jsou členské státy povinny informovat Komisi o záměrech poskytnout nebo upravit podpory. Má-li Komise po předběžném posouzení pochybnosti o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem, zahájí řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. Podle poslední věty čl. 108 odst. 3 SFEU dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí (dále jen „doložka standstill“).

27.      Nové podpory jsou tak podřízeny režimu preventivní kontroly, jehož cílem je zajištění toho, aby byly prováděny pouze podpory slučitelné s vnitřním trhem(21). Oznamovací povinnost a navazující povinnost pozastavit provádění podpory (standstill) představují základní prvky uvedeného systému. Členské státy jsou povinny oznámit každé opatření, které představuje novou podporu nebo mění stávající podporu, a neprovádět takové opatření, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí(22).

28.      Malý historický exkurz: již v rozsudku Costa(23) rozhodl Soudní dvůr, že zákaz provádění zakotvený v tehdejším čl. 93 odst. 3 poslední větě Smlouvy o EHS má přímý účinek a zakládá pro jednotlivce práva, kterým musí vnitrostátní soudy poskytovat ochranu. Uvedený zákaz se vztahuje na jakoukoliv podporu, jež je prováděna bez oznámení, a v případě, že byla podpora oznámena, působí uvedený zákaz, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí(24).

29.      Uplatňování unijních pravidel v oblasti státních podpor tak spočívá v povinnosti loajální spolupráce mezi Komisí, unijními soudy a vnitrostátními soudy, v jejímž rámci jedná každý v závislosti na úloze, jež je mu svěřena Smlouvou o FEU(25).

30.      Vnitrostátní soudy zejména dbají na ochranu práv jednotlivců před případným porušením povinnosti standstill(26). Za tímto účelem musejí případně vykládat a používat pojem „státní podpora“ uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU za účelem určení, zda určité opatření mělo být oznámeno(27). Pokud dospějí k závěru, že podpora byla poskytnuta v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, musí vyvodit veškeré nezbytné právní důsledky podle vnitrostátního práva(28). Mohou zejména nařizovat předběžná opatření, požadovat navrácení protiprávně poskytnuté podpory(29) a rozhodovat o žalobách na náhradu škody podaných konkurenty, kteří byli podporou poškozeni(30). Účelem stanovení těchto pravomocí je napravit protiprávnost vzniklou v důsledku porušení povinnosti standstill a zajistit, aby příjemci podpory nebyla ponechána možnost s těmito podporami volně nakládat(31).

2.      Účinky zahájení formálního vyšetřovacího řízení

31.      Nyní přistoupím k posouzení účinků zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU na výkon pravomocí svěřených vnitrostátním soudům v rámci výše nastíněného unijního systému kontroly státních podpor.

32.      V tomto ohledu je třeba uvést, že poslední věta čl. 108 odst. 3 SFEU nezmiňuje úlohu a funkce, jakož ani pravomoci Komise(32). Zvláštní úloha, kterou vnitrostátní soudy hrají v rámci systému kontroly státních podpor, vyplývá de facto z přímého účinku uvedeného ustanovení(33).

33.      Rozhodnutí Komise zahájit formální vyšetřovací řízení tak nezbavuje vnitrostátní soudy povinnosti chránit práva jednotlivců před případným porušením povinnosti standstill(34).

34.      Ze stejných důvodů mají vnitrostátní soudy při výkonu svých pravomocí „určitou nezávislost a autonomii“ ve vztahu k zásahu ze strany Komise(35). Rozhodnutí Komise prohlašující podporu za slučitelnou s vnitřním trhem tudíž nemá za následek dodatečné zhojení protiprávnosti prováděcích aktů přijatých v rozporu s povinností standstill, neboť „jinak by byl narušen přímý účinek poslední věty [čl. 108 odst. 3 SFEU] a porušeny zájmy jednotlivců, jejichž ochrana je úkolem těchto soudů“(36). Stejně tak Soudní dvůr konstatoval, že ačkoli unijní právo vnitrostátním soudům takovou povinnost neukládá, mohou zmíněné soudy v rámci svého vnitrostátního práva a v relevantních případech nařídit navrácení protiprávní podpory, která byla Komisí prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem(37), popřípadě vyhovět žalobám na náhradu škod způsobených protiprávní povahou podpory(38).

35.      Po tomto upřesnění uvádím, že dosah povinnosti vnitrostátních soudů chránit práva jednotlivců před případným porušením čl. 108 odst. 3 SFEU se „může lišit“ v závislosti na tom, zda Komise zahájila či nezahájila formální vyšetřovací řízení. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku Deutsche Lufthansa, na který navrhovatelky a vláda Gibraltaru hojně odkazují, posouzení provedená v rozhodnutí o zahájení takového řízení jsou sice předběžná, nicméně „tato okolnost neznamená, že tato posouzení nemají právní účinky“(39).

36.      Uvedené účinky však závisí na tom, zda se rozhodnutí týká opatření, která jsou v současné době prováděna, nebo opatření, která již provedena byla.

a)      Zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ohledně opatření, která jsou prováděna

37.      Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Deutsche Lufthansa, jestliže již Komise zahájila formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, pak v případě, kdy by se vnitrostátní soudy mohly odchýlit od předběžného posouzení Komise, podle kterého dotčené opatření může vykazovat prvky podpory, a mohly tedy nepozastavit jeho provádění, byl by užitečný účinek čl. 108 odst. 3 SFEU zmařen(40).

38.      Soudní dvůr připustil, že povinnost standstillse vztahuje pouze na opatření, která lze kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a že před vyvozením příslušných důsledků z případného porušení uvedené povinnosti musí vnitrostátní soudy nejprve určit, zda dotčené opatření představuje státní podporu, či nikoli. Měl však za to, že jakmile je vydáno rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, pak by dosažení cíle prevence, na němž stojí systém kontroly státních podpor zavedený Smlouvou o FEU, bylo ohroženo, pokud by provedení dotčeného opatření nebylo odloženo do doby, než Komise rozptýlí pochybnosti ohledně povahy takového opatření jakožto státní podpory a jeho slučitelnosti s vnitřním trhem(41), bez ohledu na to, zda dotčené opatření státní podporu skutečně představuje.

39.      Jinými slovy, pokud Komise přijme rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ohledně opatření, které nebylo oznámeno a dosud nebylo provedeno, popřípadě které je prováděno, je dotčený členský stát povinen jeho provádění pozastavit až do ukončení uvedeného řízení. Vnitrostátní soudy jsou na základě čl. 108 odst. 3 poslední věty SFEU povinny vymáhat uvedenou povinnost tím, že nařídí odklad účinnosti jakéhokoli prováděcího aktu a zamítnou žádosti o výplatu podané v rámci výkonu uvedeného opatření(42).

40.      V důsledku výše uvedeného tedy platí, že cílem zmíněného rozhodnutí je vyvolávat samostatné závazné právní účinky, a takové rozhodnutí tak představuje akt, který může být napaden žalobou podle článku 263 SFEU(43). Jak již Soudní dvůr připustil v rozsudku Italgrani(44), rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení za výše popsaných okolností není pouhým přípravným krokem, kdy žaloba proti rozhodnutí, kterým se uvedené řízení končí, zajistí dostatečnou ochranu proti jakékoli protiprávnosti. Nezvratné důsledky oddálení vyplacení podpory v důsledku zákazu zakotveného v čl. 108 odst. 3 poslední větě SFEU nemohou být eliminovány rozhodnutím o tom, že podpora je slučitelná se Smlouvou, ani žalobou podanou proti rozhodnutí Komise, kterým se konstatuje její neslučitelnost.

41.      Jiná situace nastává, jak správně konstatoval Tribunál v napadeném usnesení, pokud již opatření bylo v plném rozsahu provedeno.

b)      Zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ohledně opatření, která již byla provedena

42.      Odkladný účinek vyplývající z rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, které je prováděno – což platí bez ohledu na to, zda dotčené opatření vykazuje prvky podpory – nenastává, pokud již opatření provedeno bylo.

43.      Pokud Komise uvedené opatření předběžně kvalifikuje jako podporu, mohou vnitrostátní soudy takové rozhodnutí využít jako základ pro nařízení předběžných opatření, včetně příkazů k navrácení vyplacených částek. Nejsou však povinny tak učinit, mají-li pochybnosti o tom, zda se ve věci o státní podporu skutečně jedná.

44.      Zahájení formálního vyšetřovacího řízení, které je mezitímním aktem založeným na předběžném posouzení, nezakládá samo o sobě povinnost vnitrostátních soudů (či vnitrostátních orgánů) přikročit k vymáhání povinnosti navrácení podpory. V tomto ohledu jsou vnitrostátní soudy (a vnitrostátní orgány) vázány pouze zákazem stanoveným v čl. 108 odst. 3 poslední větě SFEU(45), který se vztahuje pouze na opatření, jež lze kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

45.      Soudní dvůr to jasně konstatoval v rozsudku CELF II. Vnitrostátní soud, u kterého byla po zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 3 SFEU podána žaloba na navrácení protiprávně poskytnuté podpory, je povinen takové žalobě vyhovět pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky, které odůvodňují přiznání plnění požadovaného žalobou, mezi něž patří zejména neexistence pochybností o tom, zda opatření představuje státní podporu(46). Na rozdíl od toho, co tvrdí vláda Gibraltaru, uvedený rozsudek neodporuje rozlišování provedenému Tribunálem v napadeném usnesení, a sice rozlišování mezi opatřeními, která již byla provedena, a opatřeními, která dosud provedena nebyla nebo která jsou stále prováděna, pokud jde o právní účinky rozhodnutí Komise o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU; právě naopak, takové rozlišování má v uvedeném rozsudku oporu.

46.      Ani rozsudek Deutsche Lufthansa uvedené rozlišování nezpochybňuje.

47.      Je nutno připustit, že ve zmíněném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy na straně jedné a Komisí a unijními soudy na straně druhé se musejí vnitrostátní soudy zejména zdržet přijímání rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise, byť prozatímním, a jsou povinny přijmout všechna nezbytná opatření za účelem vyvození důsledků z případného porušení povinnosti standstill. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že za tímto účelem mohou vnitrostátní soudy nejen rozhodnout o pozastavení provádění dotčeného opatření, ale též nařídit navrácení již vyplacených částek nebo rozhodnout o nařízení předběžného opatření za účelem jak ochrany zájmů dotyčných stran, tak zachování užitečného účinku rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení(47).

48.      Ovšem platí, zaprvé že tyto teze se týkají situace, kdy Komise zahájila formální vyšetřovací řízení ohledně opatření, které bylo prováděno(48). Zadruhé i v takové situaci Soudní dvůr v souladu se svou předchozí judikaturou rozhodl, že přijetí takových opatření vyžaduje, aby nebylo pochyb o tom, že dotčené opatření představuje státní podporu: pokud má vnitrostátní soud pochybnosti o tom, zda dotčené opatření představuje státní podporu, nebo o platnosti nebo výkladu rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, může požádat Komisi o objasnění, respektive, a to je ještě důležitější, může položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru(49). Zatřetí poukázal Soudní dvůr na to, že vnitrostátní soudy mají „možnost“ vydat příkaz k navrácení podpory, popřípadě nařídit předběžná opatření(50), nikoli „povinnost“ tak učinit(51). Z toho podle mého názoru vyplývá, že vnitrostátní soudy musí před tím, než rozhodnou o navrácení podpory nebo o předběžných opatřeních, vždy nalézt správnou rovnováhu mezi jednotlivými dotčenými zájmy.

49.      Úvahy Tribunálu v napadeném usnesení, a sice že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k opatřením, která již byla provedena, nemají vyvolávat závazné právní účinky, nejsou zpochybněny ani rozsudkem Komise v. Hansestadt Lübeck(52), kterého se vláda Gibraltaru a navrhovatelky rovněž dovolávají.

50.      Věc, v níž byl vydán posledně zmiňovaný rozsudek, se týkala žaloby na neplatnost rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ve vztahu k opatřením týkajícím se letiště Lübeck. V řízení před Tribunálem a v řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem Komise tvrdila, že město Lübeck (Německo) po prodeji letiště soukromému investorovi již nemělo právní zájem na podání žaloby. Podle Komise napadené rozhodnutí přestalo vyvolávat jediný právní účinek, a sice pozastavení opatření podpory během šetření(53).

51.      S odkazem zejména na rozsudek Deutsche Lufthansa a usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 4. dubna 2014, Flughafen Lübeck(54), Soudní dvůr rozhodl, že „povinnost pozastavit provádění dotčeného opatření není jediným právním účinkem rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení“. Když Soudní dvůr zamítal důvod kasačního opravného prostředku Komise, uvedl, že město Lübeck zůstalo po privatizaci letiště Lübeck „přinejmenším vystaveno nebezpečí, že vnitrostátní soud nařídí navrácení případných podpor“ poskytnutých za předchozího vlastníka letiště. Tribunál tedy právem rozhodl, že „při neexistenci konečného rozhodnutí Komise o ukončení formálního vyšetřovacího řízení účinky sporného rozhodnutí přetrvávají, takže město Lübeck si zachovává právní zájem na řízení za účelem jeho zrušení“(55).

52.      V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že v době, kdy byla ve výše zmíněných věcech podána žaloba na neplatnost, byla opatření, ohledně kterých Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, stále prováděna. Rozsudek Komise v. Hansestadt Lübeck(56) se tedy stejně jako rozsudek Deutsche Lufthansa týkal aktu, který byl ve světle judikatury Soudního dvora připomenuté v bodech 37 až 40 tohoto stanoviska napadnutelný.

53.      Zadruhé je zajisté pravda, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, které nebylo oznámeno a které bylo částečně nebo zcela provedeno, vystavuje zúčastněné strany riziku, že vnitrostátní soudy případně nařídí předběžná opatření, včetně příkazu k navrácení toho, co již bylo vyplaceno. Po přijetí takového rozhodnutí existuje přinejmenším významná pochybnost o legalitě uvedeného opatření(57).

54.      Jak jsem uvedl výše, judikatura Soudního dvora ovšem nařízení takových opatření vnitrostátními soudy podmiňuje tím, že není žádných pochyb o uvedené kvalifikaci.

55.      Zatřetí rozsudek Komise v. Hansestadt Lübeck(58) se týkal otázky, zda má město Lübeck právní zájem na podání žaloby(59), což je podmínka přípustnosti, která je jasně odlišná od podmínky týkající se existence aktu, který může být předmětem žaloby na neplatnost. Aby byla taková žaloba přípustná, musí být obě uvedené podmínky splněny kumulativně.

56.      Vystavení riziku, že vnitrostátní soud vydá příkaz k navrácení podpory, který bude vycházet z rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení zpochybňujícího legalitu dotčeného opatření, je dostatečným odůvodněním zájmu na přezkumu legality uvedeného rozhodnutí unijními soudy. Z výše uvedených úvah ovšem vyplývá, že zmíněné riziko není dostatečným odůvodněním závěru, že takové rozhodnutí, které je mezitímním aktem, přesto vyvolává samostatné závazné právní účinky, které umožňují, aby bylo takové rozhodnutí kvalifikováno jako napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU(60).

57.      Konečně ani rozsudek ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise(61), kterého se navrhovatelky a vláda Gibraltaru rovněž dovolávají, není podle mého názoru v rozporu s odůvodněním Tribunálu uplatněným v napadeném usnesení. Ve zmíněném rozsudku(62) Soudní dvůr s odkazem na rozsudek Itálie v. Komise pouze zopakoval závěr o závazných právních účincích rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve vztahu k opatření, které je aktuálně prováděno a je kvalifikováno jako nová podpora(63).

3.      Závěr

58.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy mám za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného posouzení, když pro účely posouzení otázky napadnutelnosti sporného rozhodnutí rozlišoval mezi rozhodnutími Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení ohledně opatření, „která jsou prováděna jakožto nová podpora“, a rozhodnutími ohledně opatření, která „již byla provedena“.

59.      Na závěr bych rád podotkl, jak zdůraznil i Soudní dvůr, že podání žaloby na neplatnost vůči opatření vyjadřujícímu mezitímní stanovisko by mohlo vést unijní soud k posuzování otázek, ke kterým ještě příslušný orgán, instituce nebo jiný subjekt neměly příležitost se s konečnou platností vyslovit, což by bylo neslučitelné se systémem rozdělení pravomocí a opravných prostředků stanoveným Smlouvou o FEU(64). Při posuzování otázky, zda je rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU napadnutelné, je třeba pečlivě zvážit „zásah“ do výkonu pravomocí Komise v rámci systému předběžné kontroly státních podpor. Formální vyšetřovací řízení umožňuje Komisi shromáždit informace od zúčastněných stran za účelem posouzení nejen slučitelnosti dotčeného opatření, ale i jeho kvalifikace jako státní podpory. Vzhledem k tomu, že taková kvalifikace může vyžadovat zvláště složité posouzení, je vhodnější takový postup, kdy je Komisi nejprve umožněno přijmout konečné a plně informované rozhodnutí a teprve poté je její rozhodnutí přezkoumáváno unijním soudem.

B.      K otázce napadnutelnosti sporného rozhodnutí

60.      Pro účely určení, zda lze sporné rozhodnutí kvalifikovat jako napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, by mělo být toto rozhodnutí – které rozšiřuje rozsah formálního vyšetřovacího řízení týkajícího se gibraltarského režimu daně z příjmů právnických osob na daňové zacházení se společností MJN GibCo – považováno za rovnocenné rozhodnutí o zahájení takového řízení. Na dotaz Soudního dvora souhlasily s tímto závěrem všechny zúčastněné strany, které byly přítomny na jednání.

61.      V napadeném usnesení Tribunál konstatoval, že v době přijetí sporného rozhodnutí, tedy dne 31. října 2022, a nutně tedy v době podání žaloby k Tribunálu, již bylo dotčené opatření provedeno(65).

62.      Ve své kasační odpovědi však vláda Gibraltaru tvrdí, že Tribunál nepřihlédl ke skutečnosti, že dotčené opatření vyvolává „trvalé účinky“, jak připouští i samotné sporné rozhodnutí. Zaprvé, Komise v uvedeném rozhodnutí odkázala na „pokračující uplatňování“ daňového rozhodnutí vydaného v roce 2012 vůči společnosti Mead Johnson GibCo, přičemž k takovému uplatňování mělo docházet navzdory změně právní úpravy přijaté v roce 2013, která s účinností od 1. ledna 2014 zahrnula příjmy z licenčních poplatků mezi zdanitelné příjmy, aniž stanovila datum ukončení, a poté co byla uvedená změna přijata. Zadruhé Komise konstatovala, že údajná podpora mohla být převedena na jiné subjekty ze skupiny MJN, a mohla tedy mít trvající účinky i po zrušení společnosti Mead Johnson GibCo v říjnu 2018(66).

63.      V tomto ohledu stačí na prvním místě uvést, jak Tribunál rozhodl v bodě 43 napadeného usnesení, že ze sporného rozhodnutí vyplývá, že dotčené opatření spočívalo v uplatňování předběžného daňového rozhodnutí vydaného společnosti MJN GibCo v období od 1. ledna 2014 do zrušení uvedené společnosti(67). Na druhém místě, jak podotkla Komise, zmínka v uvedeném rozhodnutí na možnost přenesení prospěchu údajně poskytnutého společnosti MJN GibCo na jiné subjekty ze skupiny MJN je otázkou odlišnou od otázky, zda je dotčené opatření stále prováděno.

64.      V každém případě vyšlo na jednání najevo, že navrhovatelky a vláda Gibraltaru nerozporují skutečnost, že dotčené opatření bylo v plném rozsahu provedeno.

65.      Navrhovatelky tvrdí, že sporné rozhodnutí vůči nim i nadále vyvolává závazné právní účinky bez ohledu na skutečnost, že dotčené opatření již bylo v plném rozsahu provedeno.

66.      Zaprvé zdůrazňují riziko, že bude u gibraltarských soudů podána žaloba na okamžité navrácení údajného zvýhodnění poskytnutého na základě dotčeného opatření. Na jednání před Soudním dvorem se navrhovatelky zmínily o již probíhajícím řízení, avšak blíže neupřesnily konkrétní předmět uvedeného řízení nebo datum jeho zahájení. Na zmíněném jednání rovněž vyšlo najevo, že uvedené řízení bylo zcela, nebo přinejmenším zčásti, pozastaveno.

67.      V tomto ohledu, jak je připomenuto výše, s ohledem na rozdělení pravomocí mezi Komisi a vnitrostátní soudy v rámci systému předběžné kontroly státních podpor zavedeného Smlouvou o FEU nelze mít za to, že pouhé riziko toho, že by vnitrostátní soud mohl nařídit navrácení částek vyplacených při provádění opatření, ohledně kterého Komise zahájila řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, vyvolává samo o sobě samostatné závazné právní účinky, v jejichž důsledku by se uvedené rozhodnutí mohlo stát napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU.

68.      Zadruhé navrhovatelky, podporované vládou Gibraltaru, dále tvrdí, že sporné rozhodnutí vyvolává závazné právní účinky tím, že vyjadřuje konečné stanovisko Komise, pokud jde o její pravomoci podle čl. 92 odst. 3 písm. a) dohody o vystoupení. Není tedy správné považovat uvedené rozhodnutí za mezitímní opatření vyjadřující výhradně předběžná stanoviska. Dovolávají se rovněž porušení článku 47 Listiny základních práv, když uvádějí, že je nesprávné tvrzení, podle kterého lze protiprávnost spjatou s předběžnými posouzeními ve sporném rozhodnutí uplatnit na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, kterým bude skončeno formální vyšetřovací řízení, čímž bude žalobci zajištěna dostatečná soudní ochrana. I kdyby byly pravomoci Komise podle dohody o vystoupení úspěšně napadeny žalobou podanou proti konečnému rozhodnutí, narušení právní jistoty navrhovatelek v mezidobí, pokud jde o jejich vztahy s gibraltarskými daňovými orgány, by přesto přetrvávalo.

69.      Tyto argumenty se sice zabývají otázkami nad rámec tohoto stanoviska, nicméně alespoň stručně se k nim vyjádřím.

70.      Zaprvé připomínám, že Soudní dvůr již upřesnil, že zaujetí stanoviska v aktu přijatém unijním orgánem, pokud jde o jeho pravomoc k přijetí takového aktu, nelze samo o sobě kvalifikovat jako právně závazný účinek ve smyslu článku 263 SFEU(68). Kterýkoli akt unijních orgánů, bez ohledu na to, zda vyvolává závazné právní účinky, inherentně zahrnuje vyjádření k pravomoci orgánu, který jej vydal, ať již se jedná o vyjádření konkludentní, nebo výslovné. Pokud by takovému vyjádření byl přiznán samostatný právně závazný účinek, znamenalo by to, že by mohl být na základě článku 263 SFEU napaden kterýkoli akt přijatý určitým orgánem(69).

71.      Navíc z judikatury Soudního dvora vyplývá, že závažnost tvrzeného porušení povinnosti dotčeným orgánem nemůže odůvodnit přiznání výjimky z povinnosti splnění nepominutelných podmínek řízení stanovených Smlouvou(70). Údajná neexistence pravomoci Komise podle čl. 92 odst. 3 písm. a) dohody o vystoupení, a z toho vyplývající tvrzené porušení uvedené dohody tudíž nepostačují k tomu, aby mělo sporné rozhodnutí závazné právní účinky.

72.      Zadruhé závěr, že sporné rozhodnutí není napadnutelným aktem, není zpochybněn argumenty navrhovatelek vycházejícími z práva na účinnou soudní ochranu a z právní nejistoty, v níž jsou nuceny setrvávat. Soudní dvůr již ve své judikatuře upřesnil, že ačkoli musí být podmínka týkající se závazných právních účinků vykládána ve světle práva na účinnou soudní ochranu, jak je zaručena čl. 47 prvním pododstavcem Listiny základních práv, cílem uvedeného práva není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob k unijnímu soudu(71).

73.      A konečně z judikatury vyplývá, že mezitímní akt nemůže být předmětem přezkumu také tehdy, když je konstatováno, že lze jeho protiprávnost uplatnit na podporu žaloby proti konečnému rozhodnutí, jehož je přípravnou fází(72). To platí právě ve vztahu k údajnému nedostatku pravomoci Komise k přijetí sporného rozhodnutí.

C.      Mezitímní závěr

74.      Ve světle všech výše uvedených úvah mám za to, že Tribunál právem dospěl k závěru, že sporné rozhodnutí není napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU. Kasační opravný prostředek je tedy třeba zamítnout.

IV.    Závěry

75.      Ze všech výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek;

–        rozhodl, že společnosti Mead Johnson Nutrition (Asia Pacific) Pte Ltd, MJN Global Holding BV a Mead Johnson Nutrition Co. ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí;

–        rozhodl, že vláda Gibraltaru ponese vlastní náklady řízení.

1–      Původní jazyk: angličtina.

2–      Úř. věst. 2015, L 248, s. 9.

3–      Viz rozsudek ze dne 16. října 2014, Alpiq RomIndustries a Alpiq RomEnergie v. Komise (T‑129/13, EU:T:2014:895), jakož i usnesení ze dne 3. března 2015, Gemeente Nijmegen v. Komise (T‑251/13, EU:T:2015:142), a ze dne 8. prosince 2015, Itálie v. Komise (T‑673/14, EU:T:2015:969).

4–      T‑37/23, EU:T:2024:570.

5–      Úř. věst. 2023, C 52, s. 10.

6–      Viz body 2 až 12 napadeného usnesení.

7–      Rozhodnutí Komise o státní podpoře SA.34914 (2013/C), kterou poskytlo Spojené království s ohledem na režim daně z příjmů právnických osob na Gibraltaru (Úř. věst. 2019, L 119, s. 151).

8–      T‑508/19, EU:T:2022:217.

9–      Komise připomněla, že předběžné daňové rozhodnutí vydané společnosti MJN GibCo dne 11. září 2012 potvrdilo, že příjmy z licenčních poplatků uvedené společnosti získané v důsledku jejího podílu v nizozemské komanditní společnosti v rámci skupiny MJN nejsou zdaňovány. Podle Komise měly gibraltarské orgány v návaznosti na novelizaci gibraltarského Income Tax Act 2010 (zákon o dani z příjmů z roku 2010), která byla přijata v roce 2013 a nabyla účinnosti dne 1. ledna 2014, přičemž stanovila, že příjmy z licenčních poplatků jsou na Gibraltaru zdaňovány bez ohledu na jejich zdroj, dospět k závěru, že příjmy společnosti MJN GibCo z licenčních poplatků přijatých po 1. lednu 2014 mají být zdaňovány. Komise měla v důsledku výše uvedeného za to, že za dotčené opatření je třeba považovat pokračující uplatňování daňového rozhodnutí společnosti MJN GibCo z roku 2012, tedy jeho uplatňování i po přijetí novely z roku 2013, která pozměnila gibraltarský zákon o dani z příjmů z roku 2010, až do zrušení společnosti. V návaznosti na předběžné posouzení dotčeného opatření dospěla Komise k prozatímnímu závěru, že uvedené opatření představuje poskytnutí státní podpory společnosti MJN GibCo ve formě osvobození od daně z příjmů právnických osob, která může být neslučitelná s vnitřním trhem.

10–      Úř. věst. 2020, L 29, s. 7. Podle čl. 92 odst. 1 dohody o vystoupení, který se týká „probíhajících správních řízení“, jsou orgány Unie i nadále příslušné ke správním řízením, která jsou upravena nařízením 2015/1589 a která byla zahájena před koncem přechodného období, tj. před 31. prosincem 2020. Ustanovení čl. 92 odst. 3 písm. a) dohody o vystoupení stanoví, že správní řízení o státní podpoře se považuje za zahájené v okamžiku, kdy bylo řízení přiděleno číslo věci. Navrhovatelky v řízení v prvním stupni tvrdily, že jelikož spis SA.34914 a všechna související řízení byla skončena a uzavřena přijetím konečného rozhodnutí z roku 2018, neexistuje žádné „probíhající řízení“, a Komise se tudíž nemůže dovolávat čl. 92 odst. 3 písm. a) dohody o vystoupení jakožto právní úpravy, která založila její pravomoc přijmout sporné rozhodnutí.

11–      Viz napadené usnesení, body 43 až 59.

12–      Viz napadené usnesení, body 60 a 68.

13–      C‑1/09, dále jen „rozsudek CELF II“, EU:C:2010:136.

14–      C‑77/12 P, EU:C:2013:695.

15–      C‑284/12, dále jen „rozsudek Deutsche Lufthansa“, EU:C:2013:755.

16–      Komise namítá, že tvrzení navrhovatelek, podle kterého má sporné rozhodnutí vůči nim závazné právní účinky, neboť proti nim může být zahájeno řízení o navrácení podpory, bylo bez řádného důvodu uplatněno opožděně a v rozsahu, v němž nebylo uplatněno v kasačním opravném prostředku, musí být prohlášeno za nepřípustné. Podobně platí, že stejné tvrzení je součástí kasační odpovědi vlády Gibraltaru a je rovněž nepřípustné, neboť směřuje ke zrušení sporného rozhodnutí z důvodů, které se liší od důvodů uplatněných v projednávaném kasačním opravném prostředku, nebo z důvodů na nich nezávislých. Komise dále podotýká, že takové tvrzení nebylo uplatněno před Tribunálem a nemůže být platně uplatněno před Soudním dvorem proti napadenému usnesení, jelikož představuje novou argumentaci.

17–      Rozsudek ze dne 6. července 2023, Julien v. Rada (C‑285/22 P, EU:C:2023:551, bod 45 a citovaná judikatura).

18–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2026, WhatsApp Ireland v. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (C‑97/23 P, EU:C:2026:81, bod 67 a citovaná judikatura).

19–      Rozsudek ze dne 10. února 2026, WhatsApp Ireland v. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (C‑97/23 P, EU:C:2026:81, bod 69 a citovaná judikatura).

20–      Rozsudek ze dne 10. února 2026, WhatsApp Ireland v. Evropský sbor pro ochranu osobních údajů (C‑97/23 P, EU:C:2026:81, bod 70 a citovaná judikatura).

21–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise (C‑47/91, dále jen „rozsudek Italgrani“, EU:C:1994:358, bod 24), a ze dne 24. listopadu 2020, Viasat Broadcasting UK (C‑445/19, EU:C:2020:952, bod 18 a citovaná judikatura).

22–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar (C‑349/17, EU:C:2019:172, bod 56 a citovaná judikatura), a ze dne 24. listopadu 2020, Viasat Broadcasting UK (C‑445/19, EU:C:2020:952, bod 36 a citovaná judikatura).

23–      Rozsudek ze dne 15. července 1964 (6/64, EU:C:1964:66).

24–      Rozsudek ze dne 11. prosince 1973, Lorenz (120/73, EU:C:1973:15, bod 8). Viz též rozsudek ze dne 21. listopadu 1991, Féderation nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a Syndicat national des négociants et transformateurs de saumon (C‑354/90, EU:C:1991:440, bod 11), a rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 29.

25–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94, EU:C:1996:285, bod 41); ze dne 2. května 2019, A-Fonds (C‑598/17, EU:C:2019:352, bod 45 a citovaná judikatura), a ze dne 24. listopadu 2020, Viasat Broadcasting UK (C‑445/19, EU:C:2020:952, bod 16 a citovaná judikatura).

26–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Viasat Broadcasting UK (C‑445/19, EU:C:2020:952, bod 17 a citovaná judikatura). Vnitrostátní soudy nemohou rozhodovat o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem, neboť takové rozhodování přísluší Komisi a podléhá přezkumu Soudním dvorem; v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94, EU:C:1996:285, bod 42 a citovaná judikatura).

27–      Rozsudek ze dne 18. července 2007, Lucchini (C‑119/05, EU:C:2007:434, bod 50 a citovaná judikatura).

28–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94, EU:C:1996:285, bod 40 a citovaná judikatura).

29–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94, EU:C:1996:285, bod 40 a citovaná judikatura), a ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados (C‑590/14 P, EU:C:2016:797, bod 101 a citovaná judikatura).

30–      Rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo (C‑387/17, EU:C:2019:51, bod 56).

31–      V tomto smyslu viz rozsudek CELF II, bod 30; viz též rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 31.

32–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo (C‑387/17, EU:C:2019:51, bod 63).

33–      Rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C‑143/99, EU:C:2001:598, bod 26), a rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 29.

34–      Rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 32. Vnitrostátní soudy, u nichž byl podán návrh na uplatnění čl. 108 odst. 3 SFEU, nemohou řízení přerušit, dokud probíhá formální vyšetřovací řízení, viz rozsudek CELF II, bod 31.

35–      Viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo (C‑387/17, EU:C:2019:51, body 53 a 57), zejména pokud jde o žaloby na náhradu škody, které jsou v zásadě nezávislé na jakémkoli souběžném šetření vedeném Komisí, které se týká dotčené podpory.

36–      Viz rozsudek ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo (C‑387/17, EU:C:2019:51, bod 59 a citovaná judikatura).

37–      Viz rozsudky ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication (C‑199/06, EU:C:2008:79, body 49 až 52); ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo (C‑387/17, EU:C:2019:51, bod 59), a ze dne 15. prosince 2022, Veejaam a Espo (C‑470/20, EU:C:2022:981, body 56 až 66); unijní právo stanoví pouze to, že příjemci podpory musí být uložena povinnost zaplatit úroky za dobu trvání protiprávního stavu.

38–      Viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication (C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 53).

39–      Rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 33.

40–      V tomto smyslu viz rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 38.

41–      Rozsudek Deutsche Lufthansa, body 38 až 40.

42–      Rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 119). V uvedeném rozsudku nicméně Soudní dvůr konstatoval, že rozhodnutí vnitrostátního soudu, kterým se příslušnému orgánu členského státu ukládá povinnost vyplatit dotčenou podporu, avšak s výhradou, že tato podpora je dotyčnými vnitrostátními orgány předem oznámena Komisi a tento orgán udělí souhlas, nebo se má za to, že jej udělil, může rovněž zabránit tomu, aby nová podpora byla vyplacena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU.

43–      Takový závěr již z judikatury Soudního dvora vyvodit lze. V rozsudku ze dne 9. října 2001, Itálie v. Komise (C‑400/99, dále jen „rozsudek Itálie v. Komise“, EU:C:2001:528), Soudní dvůr v bodě 57 rozhodl, že „pokud jde o podporu poskytovanou v průběhu provádění, jejíž vyplácení trvá i nadále a kterou členský stát považuje za existující podporu, má její opačná kvalifikace, tedy kvalifikace takové podpory jako nové podpory, byť pouze dočasná, kterou Komise přijme ve svém rozhodnutí o zahájení řízení podle čl. [108 odst. 2 SFEU] ohledně uvedené podpory, samostatné právní účinky“. Jak Tribunál uvedl v bodě 28 napadeného usnesení, stejné odůvodnění se logicky použije v případě, že dotyčný členský stát neoznámil opatření z důvodu, že dotčené opatření nepředstavuje státní podporu.

44–      Rozsudek ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise (C‑47/91, EU:C:1994:358, body 25 až 30).

45–      Alespoň do doby, než se Komise rozhodne vydat příkaz k prozatímnímu navrácení podpory na základě článku 13 nařízení 2015/1589. Pouhý odkaz uvedený v rozhodnutí o zahájení řízení na povinnosti vyplývající z čl. 108 odst. 3 poslední věty SFEU je pro uvedený účel nedostatečný; viz rozsudek Itálie v. Komise, body 53 a 54.

46–      V tomto smyslu viz rozsudek CELF II, body 35 a 36. Jedině v případě, že jsou splněny všechny podmínky stanovené v bodě 36 uvedeného rozsudku, jsou vnitrostátní soudy podle uvedeného rozsudku povinny taková předběžná opatření na návrh nařídit; viz body 36 a 38 uvedeného rozsudku.

47–      Rozsudek Deutsche Lufthansa, body 41 až 43 a výrok. Za stejných okolností viz usnesení ze dne 4. dubna 2014, Flughafen Lübeck (C‑27/13, EU:C:2014:240, bod 27).

48–      Viz rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 42.

49–      Rozsudek Deutsche Lufthansa, bod 44.

50–      Například, jak Komise uvedla v bodě 62 svého oznámení o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (Úř. věst. 2009, C 85, s. 1), příkaz vložit finanční prostředky na vázaný účet, aby nebyly nadále k dispozici příjemci; v tomto smyslu viz rozsudek CELF II, bod 37.

51–      Terminologie použitá Soudním dvorem je zejména v rozporu s formulací první předběžné otázky, kterou předložil Oberlandesgericht Koblenz (Vrchní zemský soud v Koblenci, Německo), v níž se uvedený soud tázal, zda „[m]á nenapadené rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení podle čl. 108 odst. 3 druhé věty SFEU za následek, že vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na navrácení uskutečněných plateb a zastavení budoucích plateb, je ohledně posouzení povahy plateb jakožto státní podpory vázán právním názorem Komise v rozhodnutí o zahájení řízení“ (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska). Je vhodné rovněž podotknout, že Soudní dvůr použil jinou formulaci při posuzování povinnosti vnitrostátních soudů pozastavit provádění opatření (viz body 38 až 40 rozsudku Deutsche Lufthansa).

52–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016 (C‑524/14 P, EU:C:2016:971).

53–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 P, EU:C:2016:971, body 23 a 24).

54–      C‑27/13, EU:C:2014:240, bod 27.

55–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 P, EU:C:2016:971, body 30 a 31).

56–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016 (C‑524/14 P, EU:C:2016:971).

57–      Rozsudek ve věci Itálie v. Komise, bod 59.

58–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016 (C‑524/14 P, EU:C:2016:971).

59–       Podle ustálené judikatury Soudního dvora je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze tehdy, když má žalobce zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu – který je podstatnou a základní podmínkou jakéhokoli řízení a musí existovat ke dni, kdy je žaloba podána, a trvat až do skončení řízení – je, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch; viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Validity v. Komise (C‑51/23 P, EU:C:2024:664, bod 32). Zájem na podání žaloby se tedy posuzuje s ohledem na situaci žalobce. Naopak napadnutelnost aktu musí být posuzována objektivně na základě jeho podstaty, nikoli ve vztahu k žalobci.

60–      Stejné úvahy se použijí i ve vztahu k usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 13. listopadu 2019, EDP España v. Komise [C‑536/19 P (I), EU:C:2019:965], které se týkalo otázky, zda společnost, která měla prospěch z dotčeného opatření před přijetím rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, měla přímý a trvající zájem na výsledku sporu, a mělo by jí být tedy povoleno vedlejší účastenství v řízení o žalobě na neplatnost podané proti uvedenému rozhodnutí.

61–      C‑77/12 P, EU:C:2013:695.

62–      Body 52 a 53.

63–      Z rozhodnutí dotčeného ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 24. října 2013, Deutsche Post (C‑77/12 P, EU:C:2013:695), a sice rozhodnutí Komise ze dne 12. září 2007, „Státní podpora C 36/07 (ex NN 25/07) – Státní podpora poskytnutá společnosti Deutsche Post AG“ (Úř. věst. 2007, C 245, s. 21, bod 15 odůvodnění), vyplývá, že povinnost veřejné služby společnosti Deutsche Post AG, v jejímž rámci byly údajné podpory poskytnuty, v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí stále trvala.

64–      Rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 104 a citovaná judikatura).

65–      Viz napadené usnesení, bod 43.

66–      Poté, co Komise v bodě 78 odůvodnění sporného rozhodnutí připomněla, že pro účely uplatňování pravidel státní podpory lze mít za to, že samostatné právní subjekty tvoří jednu hospodářskou jednotku, následně v bodě 79 odůvodnění konstatovala, že v daném stadiu řízení nemůže vyloučit, že z daňového zvýhodnění poskytnutého společnosti MJN GibCo mají prospěch i jiní členové skupiny MJN.

67–      Viz zejména oddíl 5 „Závěr“ sporného rozhodnutí.

68–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise (C‑131/03 P, EU:C:2006:541, bod 66); věc, v níž byl vydán rozsudek Soudu prvního stupně potvrzený Soudním dvorem, se týkala rozhodnutí Komise předložit věc soudu třetího státu.

69–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. ledna 2003, Philip Morris International v. Komise (T‑377/00, T‑379/00, T‑380/00, T‑260/01 a T‑272/01, EU:T:2003:6, bod 86), potvrzený rozsudkem ze dne 12. září 2006, Reynolds Tobacco a další v. Komise (C‑131/03 P, EU:C:2006:541).

70–      V tomto smyslu viz usnesení ze dne 10. května 2001, FNAB a další v. Rada (C‑345/00 P, EU:C:2001:270, body 39 až 42). Viz též rozsudek ze dne 25. března 2021, Carvalho a další v. Parlament a Rada (C‑565/19 P, EU:C:2021:252, bod 48).

71–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Rumunsko v. Komise (C‑599/15 P, EU:C:2017:801, bod 68).

72–      Rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise (C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 53 a citovaná judikatura).