null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 16. října 2025(1)

Věc C‑458/24 [Daraa](i)

DO

proti

Bundesrepublik Deutschland

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Verwaltungsgericht Sigmaringen (Správní soud v Sigmaringenu, Německo)]

„ Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu – Rozhodnutí příslušného členského státu pozastavit přebírání žadatelů o azyl – Absence rizika nelidského či ponižujícího zacházení vyplývajícího ze systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí – Rozsah povinností členského státu, který požádal o převzetí žadatele s úmyslem ho přemístit – Nepřemístění žadatele ve stanovené lhůtě – Přenesení příslušnosti“

I.      Úvod

1.        Společný evropský azylový systém spočívá na přístupu, podle něhož je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území členského státu v zásadě příslušný jediný členský stát. Nařízení (EU) č. 604/2013(2) (dále jen „nařízení Dublin III“) stanoví za tímto účelem soubor kritérií pro určení příslušného členského státu a, jako obecné pravidlo, přemístění žadatele do příslušného členského státu, je-li žádost podána jinde v Evropské unii(3).

2.        Tento systém je založen na zásadě vzájemné důvěry, podle které se předpokládá, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňuje požadavky Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)(4).

3.        Počínaje rozsudkem N. S. a další(5), který byl kodifikován prostřednictvím čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III(6), se z této zásady vzájemné důvěry, a tedy z přemístění do členského státu, který byl určen jako příslušný, použije výjimka v případě, že stran azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě dochází k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

4.        V projednávané věci vyvstává otázka, zda se tato výjimka použije rovněž v případě, že členský stát určený jako příslušný, podobně jako Italská republika, jednostranně pozastavil přebírání žadatelů a jejich přijímání zpět, a brání tak přemísťování žadatelů na své území.

5.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce navazující na rozsudek Tudmur(7) poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit právní důsledky takové situace v rámci výkladu nařízení Dublin III.

II.    Právní rámec

A.      Nařízení Dublin III

6.        Body 4 a 5 odůvodnění nařízení Dublin III zní:

„(4)      Podle závěrů z Tampere by měl [...] společný evropský azylový systém v krátké době rovněž zahrnovat jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl.

(5)      Tato metoda by měla být založena na objektivních a spravedlivých kritériích jak pro členské státy, tak pro dotčené osoby. Mělo by být zejména možné urychleně určit příslušný členský stát tak, aby byl zaručen účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany a aby nebyl ohrožen cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.“

7.        Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.      Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.      Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k [systémovým] nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny], členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.“

8.        Kapitola III uvedeného nařízení, která zahrnuje články 7 až 15, stanoví kritéria týkající se určení příslušného členského státu, přičemž jedním z nich je kritérium prvního státu vstupu zakotvené v čl. 13 odst. 1.

9.        Článek 18 téhož nařízení, který je součástí jeho kapitoly V, se týká povinností příslušného členského státu a ve svém odstavci 1 písm. a) stanoví, že „[č]lenský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen převzít za podmínek stanovených v článcích 21, 22 a 29 žadatele, který podal žádost v jiném členském státě [...]“

10.      Kapitola VI nařízení Dublin III se vztahuje na řízení týkající se převzetí žadatelů a jejich přijetí zpět a sestává z článků 20 až 33 tohoto nařízení.

11.      Článek 29 uvedeného nařízení, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.      Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

[...]

2.      Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.“

B.      Nařízení (ES) č. 1560/2003

12.      Článek 8 nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států(8), nadepsaný „Spolupráce při přemístění“, v odstavci 1 stanoví:

„Povinností příslušného členského státu je umožnit, aby přemístění žadatele o azyl proběhlo co nejrychleji, a zajistit, aby mu nebyly při vstupu kladeny žádné překážky. [...]“

13.      Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Odložené a zpožděné přemístění“, zní:

„1.      Příslušný členský stát musí být bez prodlení informován o každém odkladu přemístění, ať už z důvodu opravného nebo přezkumného řízení s odkladným účinkem, nebo fyzických důvodů, jako například špatného zdravotního stavu žadatele o azyl, nedostupnosti dopravního prostředku nebo skutečnosti, že se žadatel o azyl přemístění vyhýbá.

1a. Pokud bylo přemístění zpožděno na žádost přemísťujícího členského státu, musí přemísťující a příslušný členský stát navázat kontakt, aby umožnily organizaci nového přemístění v nejkratším možném čase v souladu s článkem 8 a nejpozději dva týdny od chvíle, co se orgány dozvěděly o tom, že pominuly okolnosti, které způsobily toto zpoždění nebo odložení. V tomto případě se před přemístěním zašle aktualizovaný standardní formulář pro předání údajů před provedením přemístění, který je stanoven v příloze VI.

2.      Členský stát, který z jednoho z důvodů uvedených v čl. 29 odst. 2 [nařízení Dublin III] nemůže provést přemístění v obvyklé časové lhůtě šesti měsíců od data přijetí žádosti o převzetí nebo přijetí zpět dotčené osoby nebo od data konečného rozhodnutí o odvolání nebo o přezkumu, které má odkladný účinek, sdělí tuto skutečnost příslušnému členskému státu před uplynutím této lhůty. V opačném případě je za vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu a ostatní povinnosti podle [nařízení Dublin III] odpovědný dožadující členský stát v souladu s čl. 29 odst. 2 uvedeného nařízení.

[...]“

III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

14.      Žalobce v původním řízení, syrský státní příslušník, přicestoval do Německa dne 18. dubna 2023 a dne 26. dubna 2023 podal žádost o azyl. Na základě informací obsažených v databázi Eurodac bylo určeno, že členským státem příslušným k posouzení této žádosti je Italská republika.

15.      Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo, dále jen „spolkový úřad“) proto dne 27. dubna 2023 zaslal Italské republice žádost o převzetí žalobce v původním řízení na základě nařízení Dublin III, avšak italské orgány na tuto žádost neodpověděly.

16.      Rozhodnutím ze dne 18. července 2023 spolkový úřad odmítl žádost o azyl podanou žalobcem v původním řízení jako nepřípustnou z důvodu, že k posouzení této žádosti je příslušná Italská republika, a nařídil vyhoštění žalobce v původním řízení do Itálie.

17.      Dne 27. července 2023 podal žalobce v původním řízení proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu, který rozhodnutím ze dne 26. října 2023 přiznal žalobě odkladný účinek.

18.      Dvěma oběžníky ze dne 5. a 7. prosince 2022 italské oddělení „Dublin“, což je příslušný orgán spadající pod italské ministerstvo vnitra, informovalo všechna ostatní oddělení „Dublin“ o tom, že Itálie, dočasně a s výhradou výjimek, odmítá další přemísťování žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie na základě nařízení Dublin III.

19.      Podle předkládajícího soudu je nezbytné určit, zda se Spolková republika Německo v důsledku tohoto odmítnutí přebírat žadatele stala příslušným členským státem podle čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III. Rozhodnutí spolkového úřadu by v takovém případě bylo protiprávní.

20.      Předkládající soud má za to, že takové odmítnutí představuje „narušení systému“ nařízení Dublin III. Podle jeho názoru vychází toto nařízení z předpokladu, založeného na vzájemné důvěře, podle kterého členské státy budou přijímat žadatele, kteří podali žádost o mezinárodní ochranu, k jejímuž posouzení jsou příslušné. Tento soud má za to, že s ohledem na tento předpoklad a cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu je ochota příslušného členského státu přijímat žadatele „nepsanou podmínkou použití“ čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce uvedeného nařízení. Podle předkládajícího soudu je tedy odmítnutí přebírat žadatele porušením tohoto ustanovení, a to bez ohledu na podmínky přijetí v příslušném členském státě. V projednávané věci by uvedené ustanovení proto mohlo vést k přenesení příslušnosti na Spolkovou republiku Německo.

21.      Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Mají být čl. 3 odst. 2 [nařízení Dublin III], resp. toto nařízení jako takové, vykládány v tom smyslu, že členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, musí pokračovat v posuzování kritérií stanovených v kapitole III uvedeného nařízení a stává se sám příslušným i v případě, že členský stát příslušný podle těchto kritérií není ochoten přijímat osoby navracené podle téhož nařízení?

2)      Platí tato povinnost členského státu, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračovat v posuzování kritérií stanovených v kapitole III [nařízení Dublin III] i v případech, kdy v členském státě, který není ochoten přijímat žadatele o azyl, neexistují žádné [systémové] nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce tohoto nařízení, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny]?

3)      Má být čl. 33 odst. 1 směrnice [2013/32/EU(9)] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž má být žádost o azyl zamítnuta jako nepřípustná i v případě, kdy členský stát příslušný podle [nařízení Dublin III] není ochoten přijímat žadatele o azyl?

4)      Musí členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, vycházet z toho, že členský stát příslušný podle [nařízení Dublin III] není ochoten přijímat osoby navracené podle tohoto nařízení, pokud ministerstvo vnitra příslušného členského státu vydá písemné prohlášení, že dočasně nebudou přijímány žádné osoby navracené podle uvedeného nařízení, a pokud příslušný členský stát následně brání přijímání těchto osob?

5)      Porušuje odmítnutí příslušného členského státu přijímat osoby navracené podle [nařízení Dublin III] již samo o sobě a nezávisle na riziku, které z toho vyplývá ve smyslu článku 4 [Listiny], subjektivní práva dotčené osoby? Stanoví čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení účinný opravný prostředek i pro toto porušení subjektivních práv?“

22.      Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, dánská, francouzská, italská, rakouská a finská vláda, jakož i Evropská komise. Dánská, německá, francouzská, italská a finská vláda, jakož i Evropská komise se zúčastnily jednání, které se konalo dne 18. června 2025.

23.      V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu první a druhé předběžné otázky.

IV.    Analýza

A.      Úvodní poznámky k formulaci předběžných otázek a ke struktuře analýzy

24.      Vzhledem k tomu, že předmětem první i druhé předběžné otázky je výklad čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III v případě pozastavení přemísťování do členského státu, který byl určen jako příslušný, domnívám se, že je namístě posoudit tyto otázky společně.

25.      V tomto ohledu konstatuji, že i když první předběžná otázka směřuje bez dalšího rozlišení k výkladu tohoto ustanovení nebo nařízení Dublin III „jako takového“, je-li nicméně vykládána ve spojení s druhou otázkou, je zřejmé, že se pochybnosti předkládajícího soudu týkají konkrétně druhého a třetího pododstavce uvedeného ustanovení, neboť se v souvislosti s povinnostmi členského státu, který posuzuje kritéria příslušnosti, dotazuje na to, jaké jsou důsledky jednostranného pozastavení přebírání žadatelů příslušným členským státem.

26.      Je třeba podotknout, že první pododstavec čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, který se vztahuje na situaci, ve které nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen žádný příslušný členský stát, není pro účely této analýzy relevantní. Jak uvádí předkládající soud, německými orgány bylo určeno, že příslušným členským státem je jakožto první země vstupu Italská republika(10).

27.      Kromě toho poznamenávám, že první a druhá předběžná otázka zmiňují pouze pozastavení přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu. Z předkládacího rozhodnutí, jakož i z rozsudku Tudmur(11) přitom vyplývá, že Italská republika pozastavila jak přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu, tak jejich přijímání zpět. Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu a jejich přijímání zpět nerozlišuje, použije se má analýza na obě tyto situace(12), přestože odkazuje pouze na přebírání žadatelů.

28.      Se zřetelem na výše uvedené mám za to, že první a druhou předběžnou otázku je třeba chápat v tom smyslu, že se jimi předkládající soud dotazuje na to, zda čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, je povinen pokračovat v posuzování kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení, či se dokonce sám stává příslušným, pokud členský stát, který byl na základě těchto kritérií původně určen jako příslušný, není ochoten přebírat osoby, na které se vztahuje rozhodnutí o přemístění na základě uvedeného nařízení, a pokud v tomto členském státě nedochází k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

29.      K tomu, aby předkládajícímu soudu byla poskytnuta užitečná a úplná odpověď, je podle mého názoru třeba posoudit i čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, podle kterého platí, že pokud k přemístění žadatele o mezinárodní ochranu nedojde během stanovené lhůty, příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se stává dožadující členský stát. Toto ustanovení bylo zmíněno několika zúčastněnými stranami v jejich písemných vyjádřeních a bylo předmětem zevrubné diskuse na jednání.

30.      Za účelem odpovědi na první a druhou předběžnou otázku tedy nejprve (B) krátce připomenu podmínky použití čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III, jakož i závěry plynoucí z rozsudku Tudmur, použitelné na projednávanou věc. Poté (C) se budu věnovat vzájemnému vztahu tohoto ustanovení a čl. 29 odst. 2 tohoto nařízení.

B.      K podmínkám použití čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III

1.      Obecné poznámky

31.      Připomínám, že ustanoveními čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III je kodifikována judikatura týkající se nařízení (ES) č. 343/2003(13) (dále jen „nařízení Dublin II“), podle které členské státy, včetně vnitrostátních soudů, nemohou v souladu s článkem 4 Listiny přemístit žadatele o azyl do příslušného členského státu, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systémové nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení(14).

32.      V článku 3 odst. 2 druhém a třetím pododstavci nařízení Dublin III se stanoví, že v takové situaci se členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, stává příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, jestliže po posouzení kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení konstatuje, že není možné provést přemístění žadatele do členského státu určeného na základě těchto kritérií nebo do prvního členského státu, v němž byla žádost podána(15).

33.      Judikatura předcházející tomuto ustanovení potvrzuje, že bylo koncipováno jako výjimečný, nicméně však nezbytný mechanismus k tomu, aby se zamezilo bezvýhradnému uplatňování kritérií pro určení příslušného členského státu a aby se Unii a jejím členským státům umožnilo dodržovat jejich závazky týkající se ochrany základních práv žadatelů o azyl(16).

34.      Soudní dvůr v průběhu let potvrdil zvýšené požadavky na použití čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III. Přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do příslušného členského státu znemožňují tedy pouze „systémové nedostatky“, které „s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny]“, přičemž tyto dvě podmínky jsou tedy kumulativní(17).

35.      Z výše uvedeného jasně vyplývá, že čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III nelze použít na jiné situace, než jsou situace uvedené v tomto ustanovení. Jak konstatoval Soudní dvůr v souvislosti s tímto nařízením v rozsudku N. S. a další(18), bylo by v rozporu s jeho cíli a systémem, kdyby sebemenší porušení ustanovení unijního práva v oblasti práva na azyl stačilo k tomu, aby bylo zmařeno jakékoliv přemístění žadatele o azyl do primárně příslušného členského státu.

2.      Použití v projednávané věci

36.      Soudní dvůr v rozsudku Tudmur potvrdil, že uvedené dvě kumulativní podmínky použití čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III nelze považovat za splněné jen proto, že členský stát určený jako příslušný na základě kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení jednostranně pozastavil přebírání žadatelů. Takové jednostranné pozastavení tedy nezbavuje členský stát, kterému byla žádost předložena, povinnosti ověřit existenci systémových nedostatků a rizika porušení článku 4 Listiny na základě konkrétní analýzy založené na objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajích(19).

37.      K tomuto závěru dospěl Soudní dvůr na základě cílů nařízení Dublin III, jehož účelem je zejména stanovit jasnou a proveditelnou metodu určení příslušného členského státu a zabránit druhotným přesunům žadatelů o azyl mezi členskými státy(20). Soudní dvůr konstatoval, že kdyby se členský stát určený jako příslušný na základě kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení mohl pouhým jednostranným oznámením zbavit odpovědnosti, kterou na něj toto nařízení klade, vedlo by to k nerespektování těchto kritérií a mohlo by to ohrozit řádné fungování systému zavedeného uvedeným nařízením(21).

38.      Vzhledem k tomu, že, jak jsem uvedl(22), se situace dotčená ve věci, ve které byl vydán rozsudek Tudmur, týkala stejně jako v projednávané věci toho, že Italská republika od roku 2022 pozastavila přebírání žadatelů, nevidím žádný důvod odchýlit se od tohoto výkladu, jenž potvrzuje předchozí přístup Soudního dvora stran přísně stanovených podmínek pro použití čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III.

39.      Soudní dvůr kromě toho v tomto rozsudku připomněl, že podle čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III má příslušný soud povinnost prozkoumat rizika pro dotyčného jednotlivce přímo v okamžiku přemístění, v průběhu azylového řízení nebo po jeho skončení(23).

40.      Uvedený rozsudek tedy podle mého názoru potvrzuje, že důvod, ze kterého nelze čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, spočívá nikoli v předkládajícím soudem navrhovaném rozlišení mezi „dublinským“ řízením a „azylovým řízením“, nýbrž v neexistenci systémových nedostatků, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení s žadatelem. V tomto ohledu má předkládající soud za to, že se uvedené ustanovení vztahuje pouze na řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, zatímco předmětné pozastavení přebírání žadatelů se týká výhradně předběžného řízení, jehož účelem je posoudit kritéria pro určení příslušného členského státu stanovená tímto nařízením. Takový výklad nicméně naráží na obecnou a absolutní povahu zákazu zakotveného v článku 4 Listiny, z níž Soudní dvůr dovodil, že přemístění žadatele do příslušného členského státu je vyloučeno v každé situaci, ve které jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že žadatel bude vystaven skutečnému nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení, a to při přemístění nebo v jeho důsledku(24).

41.      S ohledem na výše konstatuji v této fázi, že by na první a druhou předběžnou otázku bylo třeba odpovědět záporně.

42.      Je však ještě nutné posoudit, jak jsem předeslal v bodě 29 tohoto stanoviska, ustanovení čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, jehož dikce rovněž vyznívá v neprospěch výkladu, podle kterého by se čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec tohoto nařízení měl použít na takovou situaci, jako je situace dotčená v projednávané věci.

C.      K vztahu s čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III

1.      Popis problematiky

43.      Jak vyplývá z odůvodnění první a druhé předběžné otázky(25), předkládající soud má za to, že pozastavení přebírání žadatelů dotčené v projednávané věci představuje „narušení systému“ nařízení Dublin III, které by mělo být zhojeno zásahem soudu, a to v zájmu naplnění cíle urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu.

44.      Takový přístup by byl ovšem neslučitelný nejen se systematikou čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III a ustálenou judikaturou, shrnutou v bodě 34 tohoto stanoviska, ale navíc by byl založen na podle mého názoru neúplném výkladu tohoto nařízení.

45.      Předkládající soud má podle všeho za to, že nařízení Dublin III neobsahuje žádné ustanovení upravující důsledky pozastavení přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu příslušným členským státem.

46.      Článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III se přitom týká situace, kdy je přemístění žadatele vyloučeno, z důvodu systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení s žadatelem. Nejedná-li se o takovou výjimečnou situaci nebo není-li uplatněno diskreční ustanovení(26), stanoví toto nařízení v kapitole VI zahájení řízení o převzetí za účelem přemístění žadatele do členského státu, který byl určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.

47.      Oddíl VI kapitoly VI nařízení Dublin III, který upravuje řízení o přemístění žadatelů, obsahuje článek 29, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, který v odstavci 1 stanoví, že přemístění žadatele z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak zpravidla nejpozději do šesti měsíců. V odstavci 2 tento článek v podstatě stanoví, že pokud k přemístění nedojde během této šestiměsíční lhůty, kterou lze prodloužit v případě uvěznění nebo útěku, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát.

48.      Pokud se tedy po uplynutí lhůty pro přemístění žadatele, a to z důvodu pozastavení přebírání žadatelů příslušným členským státem, stane příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dožadující členský stát, v projednávané věci Spolková republika Německo, k přenesení příslušnosti dochází nikoli ve fázi posuzování kritérií pro určení příslušného členského státu, nýbrž ve fázi řízení o přemístění žadatele(27).

49.      Zúčastněné strany přitom předkládají, jak vyplývá z jejich písemných a ústních vyjádření(28), co se týče použitelnosti čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III na takovou situaci, rozdílné varianty možného výkladu.

50.      Za účelem určení relevance těchto rozdílných výkladů provedu analýzu znění, kontextu a cílů čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, a to se zřetelem k jeho historii vzniku a k judikatuře Soudního dvora týkající se přenesení příslušnosti po uplynutí lhůty pro přemístění žadatele o mezinárodní ochranu.

2.      Doslovný a kontextuální výklad

51.      Zaprvé konstatuji, že znění čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III neomezuje přenesení příslušnosti na určité případy nebo důvody. Jedinou výslovně upravenou situací, a to ve druhé větě tohoto ustanovení, je prodloužení lhůty pro přemístění žadatele v případě uvěznění nebo útěku.

52.      Čistě z pohledu logiky textu nařízení Dublin III, nemůže tato druhá věta, jelikož jsou v ní uvedeny situace týkající se prodloužení lhůty pro přemístění, omezit první větu tohoto ustanovení, která je formulována flexibilně („Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty [...]“).

53.      Tento výklad potvrzuje rozsudek Shiri(29), ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že ze znění čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že k přenesení příslušnosti na dožadující členský stát dochází automaticky, aniž by bylo podmíněno jakoukoli reakcí ze strany příslušného členského státu. Zejména není podle Soudního dvora nezbytné, aby členský stát nejprve odmítl přijmout či převzít dotčenou osobu zpět(30).

54.      Zadruhé z hlediska kontextu předmětného ustanovení podotýkám, že nařízení č. 1560/2003 zmiňuje v rámci prováděcích pravidel nařízení Dublin III případ, kdy se jedná o odklad přemístění žadatele buď z důvodu opravného nebo přezkumného řízení s odkladným účinkem, nebo fyzických důvodů, „jako například špatného zdravotního stavu žadatele o azyl, nedostupnosti dopravního prostředku nebo skutečnosti, že se žadatel o azyl přemístění vyhýbá“(31). Je ovšem třeba podotknout, že jde toliko o příkladmý výčet.

55.      Automatické přenesení příslušnosti ve fázi řízení o přemístění žadatele kromě toho představuje, podle mého názoru, jasnou hranici mezi čl. 29 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 druhým a třetím pododstavcem nařízení Dublin III. Posledně uvedené ustanovení vyžaduje, aby vnitrostátní orgány členského státu, který má určit členský stát příslušný k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, posoudily kumulativní podmínky týkající se systémových nedostatků, které s sebou nesou riziko, že dotyčná osoba bude vystavena zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny. Toto ustanovení mimoto předvídá přenesení příslušnosti až ve druhém kroku, neboť orgány tohoto členského státu musí nejdříve pokračovat v posuzování kritérií příslušnosti(32).

56.      Stejně jako Komise, jakož i francouzská a italská vláda se proto domnívám, že čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, vykládáme-li ho doslovně a v jeho kontextu, se použije na všechny případy, ve kterých nedojde k přemístění žadatele v šestiměsíční lhůtě.

57.      Navzdory tomu si lze klást otázku, zda přijetím článku 29 nařízení Dublin III unijní normotvůrce zamýšlel, aby uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění žadatele vedlo prakticky automaticky k přenesení příslušnosti i v případě, že dožádaný členský stát fakticky pozastavil přemísťování na své území, a aby tak důsledky nedodržení lhůty pro přemístění žadatele z důvodu jednostranného rozhodnutí dožádaného členského státu dopadly na dožadující členský stát.

58.      Článek 29 odst. 1 nařízení Dublin III totiž stanoví, že přemístění žadatele do příslušného členského státu se provádí „po konzultaci dotyčných členských států“, a jakmile je to z praktického hlediska možné. Tato formulace by mohla naznačovat, že při přijetí tohoto ustanovení se předpokládalo, že dožádaný členský stát bude ochoten převzít dotyčného žadatele o mezinárodní ochranu nebo ho přijmout zpět.

59.      Pro lepší pochopení dosahu článku 29 nařízení Dublin III považuji za užitečné popsat historii jeho vzniku.

3.      Historický výklad

60.      Přenesení příslušnosti na dožadující členský stát po uplynutí lhůty pro přemístění žadatele bylo zakotveno nařízením Dublin II. Toto nařízení obsahovalo, pokud jde o řízení týkající se převzetí a přijetí zpět, dvě ustanovení, která byla formulována shodně jako ustanovení čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III(33).

61.      Co se týče převzetí, z odůvodnění návrhu nařízení Dublin II předloženého Komisí(34) vyplývá, že toto přenesení příslušnosti, nepředvídané Dublinskou úmluvou(35), která v případě, že se přemístění žadatele nezdařilo, takový důsledek nestanovila, spočívalo předně na úvaze, že „členský stát, který řádně neplní společné cíle kontroly ilegálního přistěhovalectví, musí nést důsledky vůči svým partnerům“. Tento mechanismus měl dále „zamezit vzniku fenoménu žadatelů o azyl ‚in orbit‘, jejichž žádost není posouzena žádným členským státem“(36).

62.      Stran řízení o přijetí zpět bylo v odůvodnění návrhu nařízení Dublin II uvedeno, že ustanovení zakotvující přenesení příslušnosti „stanoví důsledek pro případ, že dožadující členský stát není schopen provést přemístění do příslušného státu: souhlas s přijetím zpět se stává obsoletním a dožadující členský stát musí nést odpovědnost za žadatele o azyl“(37).

63.      Ustanovení nařízení Dublin II odpovídající čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III byla tudíž původně zamýšlena zaprvé pro situace, kdy nedojde k přemístění žadatele z důvodů na straně dožadujícího členského státu, a zadruhé k zaručení toho, že nakonec dojde k posouzení žádosti o azyl některým členským státem.

64.      Skutečnost, že v odůvodnění návrhu nařízení Dublin II není nijak zmíněna taková situace, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, nemůže podle mého názoru vést v žádném případě k závěru, že tato situace nespadá pod čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Z hlediska práva je přirozené, že v okamžiku přijímání normy není normotvůrce s to předvídat všechny možné situace, na které norma může dopadnout.

65.      Jak v podstatě uvedla finská vláda, není překvapivé, že případ jednostranného pozastavení přebírání žadatelů členským státem nebyl do textu nařízení Dublin II a nařízení Dublin III výslovně zakotven: předjímat takový případ by znamenalo, že normotvůrce předpokládá, že členské státy nebudou dodržovat povinnosti, které jim podle těchto nařízení přísluší.

66.      Mám přitom za to, že výklad čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, podle kterého se toto ustanovení použije v případě jednostranného pozastavení přebírání žadatelů o azyl příslušným členským státem, kromě toho, že odpovídá flexibilní formulaci tohoto ustanovení, je i v souladu s cíli tohoto nařízení, jak níže objasním.

4.      Teleologický výklad

a)      K cílům nařízení Dublin III

67.      Vlády, které se zúčastnily jednání, vyjádřily k cílům, které by měly být zohledněny při výkladu čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, rozdílná stanoviska. Na straně jedné francouzská, italská, rakouská a finská vláda poukázaly na cíl urychleného určení příslušného členského státu a záruku účinného přístupu k azylovému řízení, který zmiňují body 4 a 5 odůvodnění tohoto nařízení.

68.      Na straně druhé dánská a německá vláda zdůraznily, že je třeba předcházet obcházení kritérií pro určení příslušného členského státu a fenoménu zvanému „asylum shopping“, tedy situacím, kdy si státní příslušníci třetích zemí de facto volně volí členský stát, který bude vyřizovat jejich žádosti o mezinárodní ochranu. Podle těchto vlád nelze čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III vykládat v tom smyslu, že v projednávané věci dochází po uplynutí šestiměsíční lhůty k přenesení příslušnosti. V opačném případě by se Italská republika jednostranně zprostila povinností, které jí na základě tohoto nařízení přísluší, a zejména své odpovědnosti posoudit žádost o mezinárodní ochranu.

69.      Předně je výklad čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III v tom smyslu, že je použitelný v případě, že k přemístění žadatele nedojde z důvodu jednostranného pozastavení přebírání žadatelů příslušným členským státem, podle mého názoru v souladu s cílem urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu a účinného přístupu k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, uvedeným v bodě 5 odůvodnění tohoto nařízení.

70.      V tomto ohledu mám stejně jako Komise, jakož i rakouská, finská, francouzská a italská vláda za to, že tento výklad v prvé řadě umožňuje zachovat po dobu šestiměsíční lhůty pro přemístění odpovědnost členského státu, který byl určen jako příslušný, a tedy systém kritérií pro určení příslušnosti zavedený nařízením Dublin III. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci italská vláda uvedla, že pozastavení je pouze dočasné, může být toto pozastavení kdykoli zrušeno.

71.      Ve druhé řadě umožňuje uplatnění mechanismu automatického přenesení příslušnosti po uplynutí zákonné lhůty(38) podle mého názoru upřednostnit právní jistotu ohledně určení příslušného členského státu, a zaručit tak účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany.

72.      Co se týče argumentu dánské a německé vlády, podle kterého by přenesení příslušnosti podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III zbavilo striktní pojetí čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce tohoto nařízení jeho podstaty, připomínám, že tato ustanovení spočívají na odlišných podmínkách a sledují odlišné cíle(39). Tyto vlády mimoto nezpochybňují, že toto posledně uvedené ustanovení se na situaci dotčenou ve věci v původním řízení nepoužije, jak vyplývá z rozsudku Tudmur.

b)      K judikatuře Soudního dvora týkající se přenesení příslušnosti

73.      Judikatura Soudního dvora potvrzuje, že čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III v konečném důsledku upřednostňuje zájem státních příslušníků třetích zemí na tom, aby jejich žádosti o mezinárodní ochranu byly rychle vyřízeny, před rizikem obcházení kritérií pro určení příslušnosti, které by bylo přenesením příslušnosti z členského státu primárně příslušného na členský stát, ve kterém byla žádost podána, validováno.

74.      Soudní dvůr v tomto ohledu zaprvé uvedl, že čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III odpovídá cíli urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu(40) a předpokládá prodloužení lhůty, a to výjimečně pouze v některých běžných případech praktické nemožnosti vykonat rozhodnutí o přemístění(41).

75.      Zadruhé Soudní dvůr nevyloučil z působnosti tohoto ustanovení okolnosti znemožňující přemístění žadatele, které nejsou přičitatelné dožadujícímu členskému státu, jako například pandemie covidu-19(42) nebo zdravotní stav žadatele(43). Soudní dvůr kromě toho zdůraznil, že unijní normotvůrce neměl za to, že by praktická nemožnost vykonat rozhodnutí o přemístění měla odůvodňovat přerušení nebo odklad lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III(44).

c)      Ke vzájemné důvěře a respektování normotvůrce

76.      Podotýkám, že německá a dánská vláda ve svých vyjádřeních tvrdí, že výklad čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, který navrhuji, by byl v rozporu se zásadou vzájemné důvěry a legalizoval by porušení unijního práva Italskou republikou.

77.      O tom nejsem přesvědčen.

78.      Zaprvé mám za to, že použitím čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III není zásada vzájemné důvěry dotčena. I když judikatura Soudního dvora opakovaně připomíná, že společný evropský azylový systém je postaven na této zásadě(45), uplatnění tohoto ustanovení nepředstavuje výjimku ve vztahu k předpokladu, že členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva. Jak jsem právě objasnil, automatické přenesení příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu na základě tohoto ustanovení nezávisí na tom, z jakého důvodu nebyl žadatel ve stanovené lhůtě přemístěn.

79.      Zadruhé je pravda, že z rozsudku Tudmur vyplývá, že jednostranné oznámení členského státu o pozastavení veškerého přemísťování žadatelů o mezinárodní ochranu na jeho území, a tím pádem i postupů přebírání a zpětného přijímání těchto žadatelů, je porušením povinností, které mu přísluší v rámci společného evropského azylového systému(46). Domnívám se nicméně, že takové porušení povinností vyplývajících z nařízení Dublin III nelze řešit výkladem tohoto nařízení, který by odporoval jeho znění a jím sledovaným cílům. Jak rovněž uvedla finská vláda ve svém písemném vyjádření, v unijním právu existují vhodné mechanismy postihu porušení povinností stanovených uvedeným nařízením ze strany členského státu.

80.      Zatřetí Soudní dvůr je nadán pouze pravomocí vykládat právní předpisy, a to v mezích znění a cílů platných právních předpisů. Je úkolem a věcí politického rozhodnutí normotvůrce změnit právní úpravu cestou legislativního procesu.

81.      V tomto ohledu odkazuji na nedávnou reformu azylového práva, která vedla v květnu 2024 k přijetí paktu o migraci a azylu, jehož součástí je nařízení (EU) 2024/1351(47).

82.      Je třeba poznamenat, že znění čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III bylo převzato do čl. 46 odst. 2 nařízení 2024/1351, v němž byly také upřesněny případy, ve kterých může být lhůta pro přemístění žadatele prodloužena, jakož i maximální doby tohoto prodloužení(48), aby se omezila možnost, že by chování žadatelů mohlo vést k zániku nebo přenesení příslušnosti na jiný členský stát(49). Jak uvedla Komise na jednání, normotvůrce stanovil odchylná pravidla umožňující členskému státu, který čelí situaci mimořádného hromadného přílivu, zprostit se povinnosti přijmout žadatele zpět(50), jakož i povinný mechanismus solidarity s cílem poskytnout účinnou podporu členským státům vystaveným migračnímu tlaku a zajistit rychlý přístup ke spravedlivému a účinnému řízení o přiznání mezinárodní ochrany(51).

83.      Podle mého názoru z toho vyplývá, že za současného stavu unijní právní úpravy v této oblasti, faktická nemožnost přemístit žadatele z důvodu jednostranného pozastavení přebírání žadatelů o mezinárodní ochranu členským státem, který byl určen jako příslušný, podléhá z důvodu neexistence jiných mechanismů mechanismu přenesení příslušnosti podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III.

V.      Závěry

84.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první a druhou předběžnou otázku položenou Verwaltungsgericht Sigmaringen (Správní soud v Sigmaringenu, Německo) odpověděl následovně:

„Článek 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států

musí být vykládán v tom smyslu, že

členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, není povinen pokračovat v posuzování kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení a nestává se sám příslušným, pokud členský stát, který byl podle těchto kritérií primárně určen jako příslušný, není ochoten přebírat osoby, na které se vztahuje rozhodnutí o přemístění podle uvedeného nařízení, a v tomto posledně uvedeném členském státě neexistují systémové nedostatky které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.

Neuplatnění čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení č. 604/2013 nicméně nebrání tomu, aby po uplynutí lhůty pro přemístění žadatele stanovené v čl. 29 odst. 1 tohoto nařízení došlo k přenesení příslušnosti za podmínek stanovených v čl. 29 odst. 2 uvedeného nařízení.“

1–      Původní jazyk: francouzština.

i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.

2–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31).

3–      Viz čl. 3 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III.

4–      Viz zejména rozsudky ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 82), a ze dne 29. února 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vzájemná důvěra v případě přemístění) (C‑392/22, EU:C:2024:195, bod 45).

5–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2011 (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 106).

6–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 86).

7–      Rozsudek ze dne 19. prosince 2024 (C‑185/24 a C‑189/24, dále jen „rozsudek Tudmur“, EU:C:2024:1036).

8–      Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1560/2003“).

9–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

10–      Viz čl. 13 odst. 1 nařízení Dublin III.

11–      Viz body 18 a 19. Věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se týkala situace pozastavení přemísťování žadatelů do Itálie dotčeného v projednávané věci.

12–      Skutečnost, že informace poskytnuté v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se zdají být v tomto ohledu vnitřně rozporné, proto nemá na tuto analýzu vliv. Na straně jedné není v této žádosti žádná zmínka o tom, že by žadatel podal žádost o mezinárodní ochranu v Itálii, což italská vláda na jednání rozporovala. Ostatní ustanovení nařízení Dublin III, která předkládající soud v souvislosti s příslušností Italské republiky uvádí, se rovněž týkají žádostí o převzetí. Na straně druhé předkládající soud odkazuje na čl. 18 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení – týkající se žádostí o přijetí zpět žadatelů, jejichž žádost se posuzuje v příslušném členském státě – jakožto na právní základ žádosti adresované Italské republice.

13–      Nařízení Rady ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 200). (Toto nařízení bylo zrušeno nařízením Dublin III).

14–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další. (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 106).

15–      Rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, body 85 a 86).

16–      Viz zejména rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 94).

17–      Naposledy viz rozsudek Tudmur (bod 35 a citovaná judikatura). Soudní dvůr příkladmo uvedl, že tyto kumulativní podmínky automaticky nesplňují praxe nuceného navracení (pushback) do třetí země a zajišťování na hraničních přechodech, a to jakkoli jsou neslučitelné s unijním právem a představují závažné nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů; viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vzájemná důvěra v případě přemístění) (C‑392/22, EU:C:2024:195, body 57 a 58).

18–      Rozsudek ze dne 21. prosince 2011 (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 84), v němž Soudní dvůr odkázal na minimální normy týkající se přijímání žadatelů, podmínek pro to, aby bylo možno žádat o postavení uprchlíka a řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka.

19–       Rozsudek Tudmur (body 43 a 44).

20–      Rozsudek Tudmur (bod 41 a citovaná judikatura).

21–      Rozsudek Tudmur (bod 42).

22–      Viz bod 27 a poznámka pod čarou 11 tohoto stanoviska.

23–      Rozsudek Tudmur (bod 45 a citovaná judikatura).

24–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, body 87 až 89).

25–      Viz shrnutí tohoto odůvodnění v bodě 20 tohoto stanoviska.

26–      Viz článek 17 nařízení Dublin III.

27–      Z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že v některých případech, kdy měli být žadatelé přemístěni do Itálie, dánské a německé orgány použily čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III za účelem převzetí příslušnosti k posouzení žádostí o mezinárodní ochranu.

28–      Viz body 67 a 68 tohoto stanoviska.

29–      Rozsudek ze dne 25. října 2017 (C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 30).

30–      Viz bod 34 tohoto rozsudku.

31–      Viz čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1560/2003.

32–      Viz body 32 a 36 tohoto stanoviska.

33–      Viz čl. 19 odst. 4 a čl. 20 odst. 2 nařízení Dublin II.

34–       COM(2001) 447 final.

35–      Úmluva o určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropských společenství, podepsaná v Dublinu dne 5. června 1990 (Úř. věst. 1997, C 254, s. 1).

36–      Viz vysvětlivky k článku 20 návrhu nařízení.

37–      Viz vysvětlivky k článku 21 návrhu nařízení.

38–      Přičemž je třeba mít na zřeteli počátek běhu této lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, který se odvíjí zejména v souladu s čl. 27 odst. 4 tohoto nařízení od případného odkladného účinku odvolání podaného proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu; v tomto ohledu viz rozsudek ze dne 22. září 2022, Bundesrepublik Deutschland (Správní odklad výkonu rozhodnutí o přemístění) (C‑245/21 a C‑248/21, EU:C:2022:709, bod 49).

39–      Viz body 53 a 55 tohoto stanoviska.

40–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. října 2017, Shiri (C‑201/16, EU:C:2017:805, body 31 a 39), a ze dne 22. září 2022, Bundesrepublik Deutschland (Správní odklad výkonu rozhodnutí o přemístění) (C‑245/21 a C‑248/21, EU:C:2022:709, bod 70).

41–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. března 2022, Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl a další (Hospitalizace žadatele o azyl v psychiatrické léčebně) (C‑231/21, EU:C:2022:237, bod 56), a ze dne 22. září 2022, Bundesrepublik Deutschland (Správní odklad výkonu rozhodnutí o přemístění) (C‑245/21 a C‑248/21, EU:C:2022:709, bod 65).

42–      Rozsudek ze dne 22. září 2022, Bundesrepublik Deutschland (Správní odklad výkonu rozhodnutí o přemístění) (C‑245/21 a C‑248/21, EU:C:2022:709, bod 71).

43–      Rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další (C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 89).

44–      Rozsudek ze dne 22. září 2022, Bundesrepublik Deutschland (Správní odklad výkonu rozhodnutí o přemístění) (C‑245/21 a C‑248/21, EU:C:2022:709, bod 65).

45–      Viz bod 2 tohoto stanoviska, jakož i rozsudek ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další (C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, body 78 až 80); posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014 (EU:C:2014:2454, bod 191), a naposledy rozsudek Tudmur (body 31 a 32).

46–      Rozsudek Tudmur (bod 40).

47–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. května 2024 o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (Úř. věst. L, 2024/1351). Článek 83 tohoto nařízení zrušuje nařízení Dublin III s účinkem ode dne 1. července 2026.

48–      Toto ustanovení umožňuje prodloužit lhůtu pro přemístění až na tři roky (namísto 18 měsíců), a to nejen v případě útěku, ale rovněž pokud se dotčená osoba nebo rodinný příslušník, který měl být přemístěn spolu s dotčenou osobou, fyzicky brání přemístění, úmyslně se stávají nezpůsobilými k přemístění nebo nesplňují zdravotní požadavky pro přemístění.

49–      Viz bod 59 odůvodnění nařízení 2024/1351.

50–      Viz článek 13 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1359 ze dne 14. května 2024 o řešení krizových situací a situací zásahu vyšší moci v oblasti migrace a azylu a o změně nařízení (EU) 2021/1147 (Úř. věst. L, 2024/1359).

51–      Viz bod 22 odůvodnění a kapitola I části IV nařízení 2024/1351.