1.

V roce 2022 uložil Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (Úřad pro dohled nad komunikacemi, Itálie) ( 2 ) podnikům poskytujícím služby dodávání balíků v Itálii řadu informačních povinností.

2.

Některé z těchto podniků napadly rozhodnutí AGCOM u soudu prvního stupně, který jejich žalobám vyhověl. AGCOM podal proti rozsudkům prvního stupně kasační opravný prostředek ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která se Soudního dvora v souhrnu táže:

3.

Článek 2 stanoví:

„Pro účely této směrnice se

[…]“

4.

Článek 3 odst. 7 zní následovně:

„Všeobecné služby podle tohoto článku zahrnují vnitrostátní i přeshraniční služby.“

5.

Článek 22 odst. 2 první pododstavec stanoví:

„Zvláštním úkolem [NRO] je zajišťovat soulad s povinnostmi vyplývajícími z této směrnice, zejména zavedením postupů sledování a regulace pro zajištění poskytování všeobecných služeb. Mohou být rovněž pověřeny zajišťováním souladu s pravidly hospodářské soutěže v poštovním odvětví.“

6.

Článek 22a stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby poskytovatelé poštovních služeb poskytovali zejména [NRO] veškeré informace, včetně finančních informací a informací o poskytování všeobecných služeb, a to za tímto účelem:

2.   […] Informace požadované [NRO] jsou přiměřené výkonu jeho úkolů. […]

[…]“

7.

Bod 13 odůvodnění uvádí:

„V současnosti se poštovní služby řídí směrnicí [97/67]. […]. Toto nařízení tudíž doplňuje pravidla stanovená směrnicí [97/67], pokud jde o služby přeshraničního dodávání balíků […]“

8.

Článek 2 („Definice“) ( 5 ) bod 3 stanoví, že „poskytovatelem služby dodávání balíků“ se rozumí podnik poskytující jednu nebo více služeb dodávání balíků s výjimkou podniků usazených jen v jediném členském státě, které poskytují pouze služby vnitrostátního dodávání balíků v rámci kupní smlouvy a v rámci této smlouvy dodají zboží, které je předmětem smlouvy, osobně uživateli“.

9.

Článek 4 („Poskytování informací“) stanoví:

„[…]

3.   Do 30. června každého kalendářního roku všichni poskytovatelé služeb dodávání balíků předloží [NRO] členského státu, v němž jsou usazeni, tyto informace, pokud již dotčený [NRO] o tyto informace nepožádal a neobdržel je:

[…]

5.   [NRO] mohou požadovat informace doplňující požadavky uvedené v odstavcích 1 a 3, pokud je to nezbytné a přiměřené.

6.   Odstavce 1 až 5 se nevztahují na žádného poskytovatele služeb dodávání balíků, pro něhož v předchozím kalendářním roce pracovalo a do poskytování služeb dodávání balíků v členském státě, v němž je usazen, bylo zapojeno průměrně méně než 50 osob, pokud není tento poskytovatel usazen ve více než jednom členském státě. [NRO] může do prahové hodnoty 50 osob zahrnout osoby pracující pro subdodavatele poskytovatele služeb dodávání balíků.

7.   Bez ohledu na odstavec 6 může [NRO] požadovat, pokud si to žádá zvláštní charakteristika dotčeného členského státu a pokud je to nezbytné a přiměřené pro zajištění souladu s tímto nařízením, aby informace podle odstavce 1 až 5 předložil jakýkoli poskytovatel služeb dodávání balíků, který v průběhu předchozího kalendářního roku zaměstnával průměrně mezi 25 a 49 osobami.“

10.

Článek 5 („Transparentnost přeshraničních sazeb“) odst. 1 stanoví:

„Všichni poskytovatelé služeb přeshraničního dodávání balíků, kteří nejsou vyloučeni podle čl. 4 odst. 6 a 7, předloží [NRO] členského státu, v němž jsou usazeni, veřejný seznam sazeb platných k 1. lednu každého kalendářního roku pro dodání jednotlivých poštovních zásilek, jež nejsou listovními zásilkami, spadajících do kategorií uvedených v příloze. Tyto informace se poskytnou do 31. ledna každého kalendářního roku.“

11.

Článek 6 („Posuzování sazeb za přeshraniční jednotlivé balíky“) stanoví:

„1.   Na základě veřejných seznamů sazeb získaných podle článku 5 určí [NRO] u každé z jednotlivých poštovních zásilek uvedených v příloze přeshraniční sazby, používané poskytovatelem služeb dodávání balíků s původem v jeho členském státě, na které se vztahuje povinnost všeobecných služeb a které [NRO] objektivně považuje za nutné posoudit.

2.   [NRO] objektivně a v souladu se zásadami stanovenými v článku 12 směrnice [97/67] posoudí přeshraniční sazby určené podle odstavce 1 s cílem určit přeshraniční sazby, které považuje za nepřiměřeně vysoké. Při tomto posouzení [NRO] zohlední zejména tyto prvky:

[…]“

12.

Podle čl. 2 odst. 4 NRO v poštovním odvětví:

„[…] vykonává s plnou nezávislostí při posuzování a rozhodování tyto úkoly:

[…]

13.

Článek 14a přebírá téměř doslovně článek 22a směrnice 97/67.

14.

Podle předkládacího rozhodnutí ( 7 )„rozhodnutím č. 94/22/CONS ze dne 31. března 2022 nadepsaným ‚Regulační povinnosti na trhu služeb dodávání balíků‘ uložil AGCOM určité (symetrické) informační povinnosti podnikům působícím na trhu služeb dodávání středních a velkých balíků s cílem zvýšit úroveň dohledu nad podmínkami poskytování služeb, nad smluvními podmínkami, jimiž se řídí vztahy mezi podniky provádějícími různé fáze služby, a nad pracovními podmínkami, k nimž se přidávají některé zvláštní (asymetrické) informační povinnosti, které se AGCOM rozhodl uložit pouze společnosti Amazon, a to na základě kritických bodů, které vyplynuly z analýzy trhu služeb dodávání balíků“.

15.

Rozhodnutí č. 94/22/CONS tedy zahrnuje:

16.

Pokud jde o první kategorii provozovatelů, AGCOM jim uložil, aby mu každoročně předkládali:

17.

Pokud jde o zvláštní informační povinnosti uložené společnosti Amazon, AGCOM požadoval, aby mu tento podnik předal:

18.

Čtyřmi samostatnými žalobami Associazione Italiana dei Corrieri Aerei Internazionali (AICAI), DHL Express Italy Srl, TNT Global Express Srl, Fedex Express Italy Srl a United Parcel Service Italia Srl; BRT SpA; Federazione Italiana Trasportatori (FEDIT) (dále společně jen „jiní provozovatelé než Amazon“) a Amazon Italia Transport Srl, Amazon Italia Logistica Srl a Amazon EU Sàrl (dále společně jen „Amazon“) napadly rozhodnutí č. 94/22/CONS u Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie; dále jen „TAR Lazio“).

19.

Ve čtyřech různých rozsudcích TAR Lazio těmto čtyřem žalobám vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil:

20.

AGCOM napadl rozsudky prvního stupně u Consiglio di Stato (Státní rada), která předložila Soudnímu dvoru čtyři předběžné otázky, z nichž přepisuji první, druhou a čtvrtou ( 9 ), které jsou formulovány takto:

[…]

21.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 10. května 2024.

22.

Písemná vyjádření předložily AICAI a další, Amazon, BRT, FEDIT, italská vláda, Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise. Všichni se zúčastnili veřejného jednání, které se konalo dne 26. března 2025.

23.

Na žádost Soudního dvora se v tomto stanovisku nebudu zabývat třetí předběžnou otázkou.

24.

Předkládající soud se táže, zda se nařízení 2018/644 vztahuje, „pokud jde o shromažďování informací, pouze na poskytovatele služeb přeshraničního dodávání balíků, anebo obecně na všechny poskytovatele služeb dodávání balíků, a to s výhradou zvláštních výjimek týkajících se jednotlivých ustanovení“.

25.

Podle společnosti Amazon je otázka irelevantní, neboť spor v původním řízení se netýká použitelnosti nařízení 2018/644 na služby přeshraničního dodávání balíků. Podle jejího názoru by měla být přeformulována tak, aby se určilo, zda nařízení 2018/644 „může představovat vhodný právní základ pro to, aby NRO ukládaly dodatečné informační povinnosti o otázkách, které nemají přeshraniční povahu“ ( 10 ).

26.

Je na předkládajícím soudu, a nikoli na účastnících řízení, aby posoudil nezbytnost otázek, které pokládá Soudnímu dvoru, a vymezil jejich obsah ( 11 ).

27.

Consiglio di Stato (Státní rada) má za to, že předmětem původního řízení jsou informační povinnosti uložené napadeným rozhodnutím a že vyvolává „mimo jiné“ ( 12 ) pochybnosti ohledně „existence a případně rozsahu pravomoci [NRO] uložit takové povinnosti […], počínaje situací takových poskytovatelů služeb dodávání balíků, kteří nejsou přeshraniční, jako je Amazon“ ( 13 ).

28.

Takto chápaná otázka je relevantní. Vzhledem k pochybnostem o legalitě povinností uložených poskytovatelům služeb dodávání balíků je legitimní, že se předkládající soud zaprvé táže na oblast působnosti nařízení 2018/644. Odpověď na tuto otázku by mu umožnila zjistit, zda se ustanovení tohoto nařízení v oblasti informačních povinností vztahují na všechny, vnitrostátní nebo přeshraniční, poskytovatele těchto služeb.

29.

Opakuji, že otázka není irelevantní, pokud předkládající soud nemůže jasně rozpoznat právní základ funkce vykonávané AGCOM. To platí tím spíše, že podle tohoto soudu „se zdá, že AGCOM v minulosti vyloučil, že pravomoc ukládat informační povinnosti vyplývá z nařízení 2018/644, zatímco v projednávaném sporu se tvrdí opak“ ( 14 ).

30.

Nařízení 2018/644 se týká, jak shrnuje jeho nadpis, služeb přeshraničního dodávání balíků. Na tuto kategorii služeb odkazuje většina jeho ustanovení.

31.

Konkrétně podle článku 1 nařízení 2018/644 toto nařízení „stanoví zvláštní ustanovení na podporu zlepšení služeb přeshraničního dodávání balíků, která doplňují ustanovení směrnice [97/67], pokud jde o […]“.

32.

V písmenech b) a c) téhož článku 1 nařízení 2018/644 je odkazováno na „transparentnost sazeb a posouzení sazeb za některé služby přeshraničního dodávání balíků […]“ a na „informace pro spotřebitele poskytnuté obchodníky týkající se služeb přeshraničního dodávání balíků“.

33.

Další ustanovení nařízení 2018/644 se rovněž týkají výlučně poskytovatelů služeb přeshraničního dodávání balíků. To je případ článků 5 (transparentnost přeshraničních sazeb), 6 (posuzování sazeb za přeshraniční jednotlivé balíky) a 7 (informace pro spotřebitele o možnostech a cenách přeshraničního dodávání).

34.

Ze souhrnu těchto ustanovení by se na první pohled mohlo zdát, že nařízení 2018/644 se na služby přeshraničního dodávání balíků nevztahuje. Jiná ustanovení téhož nařízení však umožňují tvrdit opak, pokud jde o informační povinnosti.

35.

Zaprvé článek 1 nařízení 2018/644 uvádí mezi svými cíli rovněž „regulační dohled týkající se služeb dodávání balíků“, aniž odkazuje pouze na přeshraniční služby, a tedy i na vnitrostátní služby.

36.

Zadruhé při úpravě informací, které musí poskytovatelé služeb dodávání balíků sdělit NRO členského státu, v němž jsou usazeni, se čl. 4 odst. 1 a 3 nařízení 2018/644 výslovně obecně vztahuje na „všechny poskytovatele služeb dodávání balíků“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Nerozlišuje tedy mezi tuzemskými a přeshraničními poskytovateli služeb.

37.

Tento výklad je potvrzen definicí „poskytovatele služeb dodávání balíků“ uvedenou v čl. 2 bodě 3 nařízení 2018/644. Stejně tak pojem „poskytovatel poštovních služeb“ v čl. 2 odst. 1a směrnice 97/67 („podnik poskytující jednu nebo více poštovních služeb“) není omezen na vnitrostátní služby. Tato definice směrnice 97/67, jak je uvedena v čl. 2 prvním pododstavci nařízení 2018/644, se použije pro účely tohoto nařízení.

38.

Zatřetí články 5, 6 a 7 nařízení 2018/644 se týkají určitého druhu informací (sazební nebo smluvní povahy), které musí poskytovat ze všech provozovatelů služeb dodávání balíků pouze ti, kteří je poskytují v rámci své přeshraniční činnosti. Tyto informace však doplňují informace, které stanoví, pro všechny provozovatele bez rozdílu, čl. 4 odst. 1 a 3 téhož nařízení. Články 5, 6 a 7 jsou tedy ustanoveními zaměřenými na specifickou skupinu v rámci všech poskytovatelů služeb vnitrostátního a přeshraničního dodávání balíků.

39.

Vnitrostátní nebo přeshraniční povaha služby dodávání balíků může být relevantní pro nařízení 2018/644. Opakuji však, že nikoli jako kritérium pro vymezení rozsahu informačních povinností – jejich omezením na poskytovatele služeb přeshraničního dodávání balíků – ale pro upřesnění informací, které musí být poskytnuty jedním nebo druhým provozovatelem.

40.

Je pravda, jak jsem právě uvedl, že nařízení 2018/644 odkazuje v některých svých ustanoveních na specifickou situaci provozovatelů poskytujících přeshraniční služby. To mu však nebrání v tom, aby stanovilo, že všichni provozovatelé v tomto odvětví, bez ohledu na vnitrostátní nebo přeshraniční rozměr služby, kterou poskytují, podléhají informačním povinnostem stanoveným v jeho článku 4.

41.

Kritérium stanovené v čl. 4 odst. 1 a 3 nařízení 2018/644 je tedy z hlediska doslovného výkladu založeno na věcné povaze poskytované služby, nikoli na vnitrostátním nebo přeshraničním rozměru poskytování.

42.

Tento výklad je podle mého názoru podpořen čl. 4 odst. 3 písm. c) nařízení 2018/644: provozovatelé dodávání balíků musí při podávání zpráv o počtu zpracovaných balíků v členském státě, v němž jsou usazeni, provést rozčlenění „vnitrostátních […] přeshraničních balíků“. Informační povinnost se tedy podle samotného nařízení vztahuje na vnitrostátní balíky.

43.

Z hlediska svého účelu je záměr, který stojí za povinností poskytovat informace uloženou provozovatelům dodávání balíků, lépe naplněn tehdy, když mají NRO, jimž jsou tyto informace určeny, k dispozici údaje jak o vnitrostátních, tak o přeshraničních službách, aby mohly vykonávat své svěřené úkoly ( 15 ). Tyto údaje jim umožní vytvořit si korektní, nikoli roztříštěnou představu o odvětví, nad nímž vykonávají dohled, a o trhu, jehož analýzu musí provést.

44.

Domnívám se proto, že pokud jde o poskytování informací, nařízení 2018/644 se vztahuje na všechny poskytovatele služeb dodávání balíků, ať už se jedná o vnitrostátní nebo přeshraniční služby.

45.

Předkládající soud pokládá druhou předběžnou otázku pro případ, že by odpověď na první otázku potvrdila, že se nařízení 2018/644 vztahuje pouze na poskytovatele služeb přeshraničního dodávání balíků.

46.

Druhá otázka je však podle mého názoru relevantní, ať je již odpověď na první jakákoli.

47.

Consiglio di Stato (Státní rada) se táže, zda „je směrnice [97/67] nebo tzv. ‚implicitní pravomoci‘ právním základem, který umožňuje [NRO] v každém případě ukládat poskytovatelům služeb dodávání, které není přeshraniční, obecné informační povinnosti“.

48.

Možné použití směrnice 97/67 ve znění směrnice 2008/6 se týká informačních povinností, které mohou být uloženy poskytovatelům služeb dodávání balíků.

49.

Domnívám se, že i při neexistenci právního základu tvořeného nařízením 2018/644 by se uložení informačních povinností poskytovatelům služeb dodávání balíků, které nemají přeshraniční povahu, mohlo opírat o směrnici 97/67. Je nesporné, že tyto služby dodávání balíků lze kvalifikovat jako poštovní služby ( 16 ).

50.

Jak zdůrazňuje bod 13 odůvodnění nařízení 2018/644, směrnice 97/67 „zavádí společná pravidla pro poskytování poštovních služeb a všeobecných poštovních služeb“. Kromě toho bod 2 odůvodnění směrnice 2008/6 připomíná, že směrnice 97/67 „stanovila regulační rámec pro poštovní odvětví na úrovni Společenství, včetně opatření k zaručení všeobecných služeb“.

51.

Oblast působnosti směrnice 97/67 se tedy vztahuje na všechny poskytovatele poštovních služeb ( 17 ), a nikoli pouze na poskytovatele všeobecných služeb. Kromě toho, jak uvádí Komise ( 18 ), čl. 3 odst. 7 směrnice 97/67 zahrnuje do všeobecných poštovních služeb vnitrostátní i přeshraniční služby.

52.

Na základě tohoto předpokladu článek 22a směrnice 97/67 stanoví, že členské státy zajistí, aby poskytovatelé poštovních služeb poskytovali zejména NRO veškeré informace, včetně finančních informací a informací o poskytování všeobecných služeb ( 19 ).

53.

Opět se odkazuje na poskytovatele poštovních služeb, aniž se rozlišuje mezi vnitrostátními a přeshraničními službami. Toto zobecnění je o to nezbytnější, že cílem NRO je, jak je uvedeno ve stejném ustanovení, „[…] zajistit soulad [se směrnicí 97/67] nebo s rozhodnutími přijatými podle této směrnice“.

54.

Vzhledem k tomu, že se „směrnice 97/67“ týká poskytovatelů poštovních služeb, které nejsou přeshraniční, je logické, že i od těchto poskytovatelů lze požadovat obecné informace. To je zdůrazněno v bodě 51 odůvodnění směrnice 2008/6: „[a]by mohly národní regulační orgány účinně plnit své úkoly, musí shromažďovat informace od účastníků trhu“.

55.

Jak ostatně tvrdila Komise na jednání, směrnice 97/67 nebrání tomu, aby vnitrostátní pravidla, která ji provádějí, přiznávala NRO pravomoc požadovat informace širšího obsahu, než jaký stanoví tato směrnice (pokud jsou přiměřené potřebám plnění jejich úkolů).

56.

Stručně řečeno, směrnice 97/67 umožňuje uložit obecné informační povinnosti všem poskytovatelům poštovních služeb, ať už vnitrostátních nebo přeshraničních, včetně služeb dodávání balíků.

57.

Podstatou čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu je, „v jakých mezích“ může NRO uložit poskytovatelům služeb dodávání balíků informační povinnosti. Zejména zda je přípustné uložit jim „symetrické informační povinnosti“ týkající se určitých podmínek a smluv (které uvedu níže).

58.

V souladu s odpovědí, kterou navrhuji poskytnout na první dvě předběžné otázky, mám stejně jako Komise za to, že relevantními ustanoveními pro odpověď na čtvrtou otázku jsou čl. 4 odst. 3 a 5 nařízení 2018/644 a článek 22a směrnice 97/67.

59.

Z těchto ustanovení vyplývají informace, které musí být předány NRO na základě výslovného pověření nařízením 2018/644 a směrnicí 97/67, a dále dodatečné informace, které mohou NRO požadovat od poskytovatelů služeb dodávání balíků. K obojímu se případně přidají informace, které NRO vyžadují na základě vnitrostátních pravidel ( 20 ).

60.

Nejprve se budu zabývat aspekty povinných a dodatečných informací, které mohou NRO požadovat, a poté důsledky této analýzy pro odpověď předkládajícímu soudu.

61.

Informace, které jsou všichni provozovatelé povinni každoročně předkládat NRO, jsou uvedeny v čl. 4 odst. 3 nařízení 2018/644 ( 21 ) a týkají se pěti kategorií údajů, které jsem již uvedl ( 22 ).

62.

Znění článku 22a směrnice 97/67 je otevřenější a neupřesňuje, jaký druh údajů musí být povinně poskytnut.

63.

Navíc podle směrnice 97/67 (čl. 22 odst. 2) mohou NRO vykonávat, pokud jim byla taková pravomoc svěřena, úkol zajišťovat soulad s pravidly hospodářské soutěže v poštovním odvětví ( 23 ). V takovém případě bude předávání informací, které by za normálních okolností musely být poskytovány orgánům pro hospodářskou soutěž, pro podniky v daném odvětví povinné.

64.

Směrnice 97/67 neobsahuje žádné výslovné pravidlo týkající se dodatečných informačních povinností. Vzhledem k širokému znění jejího článku 22a, který zdůrazňuje přiměřenost požadovaných informací, jsou to NRO, které musí posoudit relevanci svých žádostí o informace podle tohoto měřítka.

65.

Naproti tomu podle čl. 4 odst. 5 nařízení 2018/644 mohou NRO „požadovat informace doplňující požadavky uvedené v odstavcích 1 a 3, pokud je to nezbytné a přiměřené“.

66.

K tomu je třeba doplnit informace, které jsou NRO oprávněny požadovat na základě vnitrostátních pravidel.

67.

V rámci čtvrté předběžné otázky pokládá předkládající soud dvě otázky:

68.

První ze dvou otázek, které jsem právě přepsal, je příliš široká. Podle mého názoru takto formulovaná otázka vybízí Soudní dvůr k tomu, aby poskytl odpověď, která by se nutně vztahovala na všechny druhy „mezí“, bez ohledu na to, zda mají vliv na výsledek sporu, či nikoli. Tento přístup jde nad rámec toho, co je Soudnímu dvoru v rámci článku 267 SFEU vlastní ( 24 ).

69.

Aby bylo možné poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď a vyhnout se příliš abstraktním úvahám, je vhodnější zaměřit se na informace, které AGCOM požadoval ( 25 ). „Symetrické informační povinnosti“, na které odkazuje druhá část této předběžné otázky, v podstatě odpovídají povinnostem vyžadovaným ze strany AGCOM v článku 1 rozhodnutí č. 94/22/CONS.

70.

Jak přitom všichni zúčastnění připustili na jednání, nepřísluší Soudnímu dvoru, ale italským soudům, aby posoudily, zda informace požadované v tomto rozhodnutí jsou, či nejsou v souladu s ustanoveními, která upravují jejich právní režim. Omezím se tedy na vyjádření svého názoru na obecnou slučitelnost těchto povinností s dovolávanými pravidly unijního práva.

71.

AGCOM uložil některým provozovatelům služeb dodávání balíků, kvalifikovaným podle určitých parametrů, informační povinnosti týkající se: a) „ekonomických podmínek služeb nabízených veřejnosti“; b) „referenčních ekonomických podmínek (průměrné ceny)“ pro určité skupiny podnikatelských zákazníků; a c) „platných smluv upravujících obchodní vztahy s podniky v odvětví […], které se podílejí na poskytování poštovních služeb“ ( 26 ).

72.

V zásadě by tato informační povinnost mohla spadat buď pod povinnost sdělit údaje uvedené v čl. 4 odst. 3 nařízení 2018/644, nebo pod článek 22a směrnice 97/67.

73.

Pokud jde zejména o referenční ekonomické podmínky pro některé zákazníky a platné smlouvy s jinými podniky v odvětví ( 27 ), předkládající soud bude moci posoudit, zda se žádost o informace zakládá na pravomoci AGCOM v oblasti hospodářské soutěže v poštovním odvětví ( 28 ).

74.

Článek 22 odst. 2 směrnice 97/67 stanoví, že vedle zajišťování souladu s povinnostmi vyplývajícími z této směrnice mohou být NRO „pověřeny zajišťováním souladu s pravidly hospodářské soutěže v poštovním odvětví“.

75.

Předkládající soud tedy bude muset určit, zda vnitrostátní právní úprava skutečně svěřuje AGCOM úkoly v oblasti ochrany hospodářské soutěže, což Amazon zpochybňuje. Je třeba určit, zda čl. 2 odst. 4 písm. d) legislativního nařízení č. 261/1999 tím, že svěřuje AGCOM „podporu hospodářské soutěže na poštovních trzích“, zmocňuje tento NRO ke shromažďování informací, které mohou být stejně jako sporné informace relevantní pro zjištění podmínek na poštovním trhu jako nezbytného předpokladu podpory hospodářské soutěže. „Podpory“ hospodářské soutěže v poštovním odvětví lze totiž jen stěží dosáhnout bez podrobné znalosti situace na tomto trhu, kterou mohou poskytnout pouze provozovatelé, kteří na něm působí.

76.

AGCOM požadoval od stejných poskytovatelů služeb dodávání balíků, kterým uložil informační povinnosti obchodní povahy, aby předložili: a) „prohlášení o dodržování pracovních podmínek ve vztahu ke všem osobám podílejícím se na poskytování služby a na všech úrovních organizace sítě“ a b) „smluvní vzory používané u zaměstnanců patřících do různých kategorií na každé organizační úrovni“ ( 29 ).

77.

S ohledem na aspekty požadovaných informací musí předkládající soud nejprve určit, zda tyto informace pracovní povahy spadají do působnosti čl. 4 odst. 3 písm. b) nařízení 2018/644 ( 30 ).

78.

Tento druh informací zpravidla umožňuje NRO posoudit situaci zaměstnanců podniků poskytujících služby dodávání balíků, a splnit tak povinnost rozčlenit počet osob, které pro ně pracovaly, vyplývající z čl. 4 odst. 3 písm. b) nařízení 2018/644.

79.

Předkládající soud může případně rovněž posoudit, zda se na tyto informace pracovní povahy vztahuje článek 22a směrnice 97/67. Podle tohoto ustanovení musí poskytovatelé poštovních služeb poskytnout „veškeré informace“ za účelem ověření „soulad[u] s [ustanoveními této] směrnic[e]“. „Ustanovení“ směrnice 97/67 zahrnují zejména:

80.

Z výše uvedeného vyplývá, že informace požadované AGCOM pod nadpisem „Obecné informační povinnosti“ v článku 1 rozhodnutí č. 94/22/CONS by mohly být založeny jak na čl. 4 odst. 3 a 5 nařízení 2018/644, tak na článku 22a směrnice 97/67.

81.

Vzhledem k tomu, že „zvláštní informační povinnosti“ uložené společnosti Amazon článkem 2 rozhodnutí č. 94/22/CONS jsou ve skutečnosti pouze podrobnou konkretizací jedné z obecných povinností uvedených v čl. 1 odst. 2 a 3 tohoto rozhodnutí, lze na ně použít stejný právní základ.

82.

Pokud předkládající soud shledá, že se na obě povinnosti vztahují příslušná ustanovení nařízení 2018/644 a směrnice 97/67, musí rovněž přezkoumat jejich nezbytnost a přiměřenost.

83.

Informace uvedené v čl. 4 odst. 3 nařízení 2018/644 se v podstatě týkají ročního obratu, počtu zaměstnaných osob, počtu zpracovaných balíků nebo názvů subdodavatelů. Požadavek týkající se těchto údajů je odůvodněn nařízením 2018/644 při výkonu pravomocí dohledu svěřených NRO. Je to tedy sám unijní normotvůrce, kdo ve vztahu k těmto údajům provádí posouzení nezbytnosti a přiměřenosti, aniž je zpochybněna platnost tohoto ustanovení.

84.

Jinak je tomu v případě jiných informací než těch, které jsou uvedeny v čl. 4 odst. 3 nařízení 2018/644. „[Dodatečné] informace“, které mohou NRO požadovat podle čl. 4 odst. 5 tohoto nařízení, musí být posuzovány případ od případu (jsou-li napadeny) za účelem ověření, zda jsou „nezbytné a přiměřené“. Obě kritéria jsou rovněž uvedena v článku 22a směrnice 97/67: informace musí být nezbytné (odstavec 1) a přiměřené výkonu úkolů NRO (odstavec 2).

85.

V důsledku toho musí být žádost o informace podrobena testu nezbytnosti a přiměřenosti podle bodu 51 odůvodnění směrnice 2008/6 („[ž]ádosti o informace by měly být přiměřené a neměly by podniky neúnosně zatěžovat“).

86.

Předkládací usnesení je velmi skoupé, pokud jde o kritéria nezbytnosti a přiměřenosti, což neusnadňuje jejich přezkoumání. Přesto lze v tomto ohledu poskytnout předkládajícímu soudu určitá vodítka.

87.

Nezbytnost ( 32 ) sporných informací závisí na tom, zda NRO bez jejich znalosti nejsou schopny účinně vykonávat pravomoci, které jim byly svěřeny.

88.

Ačkoli je na předkládajícím soudu, aby posoudil nezbytnost toho, aby AGCOM měl tyto informace k dispozici na požadované úrovni přesnosti, výše uvedené úvahy mě vedou k tomu, abych připustil, že účinný výkon úkolů svěřených NRO v poštovním odvětví by v zásadě mohl záviset na jejich znalostech, neboť:

89.

Pokud je prokázána nezbytnost požadované informace, zbývá ještě určit, zda vzhledem ke svému rozsahu a složitosti splňuje kritérium přiměřenosti. Jak jsem již připomněl, NRO by neměly vydávat žádosti o informace, které podniky neúnosně zatěžují.

90.

Ze znění rozsudků napadených v řízení o kasačním opravném prostředku vyplývá, že ve sporu v původním řízení provedl TAR Lazio důkladný přezkum uložených informačních povinností, jejichž přiměřenost analyzoval. Otázka, zda jsou posouzení soudu prvního stupně v tomto ohledu správná, či nikoli, spadá do výlučné pravomoci Consiglio di Stato (Státní rada).

91.

Tato otázka byla předmětem zejména písemných vyjádření BRT a Amazon, jakožto samostatných provozovatelů, a subjektů (FEDIT a AICAI) zastupujících jejich členy.

92.

Všichni s větší či menší pozorností tvrdili, že povinnosti poskytovat informace uvedené ve čtvrté předběžné otázce jsou pro podniky z organizačního, personálního a hospodářského hlediska neúnosné. Italská vláda tvrdila opak.

93.

Podle mého názoru, který se z velké části shoduje s názorem Komise ( 33 ), nemůže Soudní dvůr o těchto otázkách, jejichž posouzení přísluší pouze předkládajícímu soudu, rozhodnout. To všichni zúčastnění připustili na jednání, včetně italské vlády.

94.

Předkládajícímu soudu přísluší posoudit, zda splnění předmětných povinností s ohledem na rozsah a úroveň podrobnosti požadovaných informací představuje zátěž, která není neúnosná a kterou mohou dotčené podniky nést, anebo zda lze sledovaného cíle dosáhnout méně zatěžujícími opatřeními ( 34 ).

95.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první, druhou a čtvrtou otázku položenou Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) následovně: