This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62024CC0266
Opinion of Advocate General Biondi delivered on 26 March 2026.###
Stanovisko generálního advokáta A. Biondi přednesené dne 26. března 2026.
Stanovisko generálního advokáta A. Biondi přednesené dne 26. března 2026.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2026:271
null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANDREY BIONDIHO
přednesené dne 26. března 2026(1)
Spojené věci C‑266/24 P, C‑269/24 P a C‑289/24 P
Evropská komise
proti
Ryanair DAC (C‑266/24 P)
a
Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV
proti
Ryanair DAC,
Evropská komise (C‑269/24 P)
a
Société Air France,
Air France-KLM
proti
Ryanair DAC,
Evropská komise (C‑289/24 P)
„ Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Podpora poskytnutá Nizozemskem ve prospěch společnosti KLM v souvislosti s pandemií covidu-19 – Státní záruka k zajištění bankovního úvěru a podřízená státní půjčka – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou s vnitřním trhem – Určení příjemce podpory v kontextu skupiny společností“
I. Úvod
1. Projednávané kasační opravné prostředky jsou dalšími z (nyní již poměrně rozsáhlé) řady případů, v nichž se unijní soudy měly zabývat otázkou slučitelnosti vnitrostátních opatření přijatých za účelem zmírnění tragických důsledků pandemie covidu-19 se systémem unijního práva v oblasti státních podpor.
2. V této souvislosti Soudní dvůr výslovně potvrdil tvrzení členských států, že jsou oprávněny, ať již podle čl. 107 odst. 2 písm. b) SFEU(2), nebo podle čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU(3), podporovat určité vnitrostátní podniky a jiné nikoli z důvodu jejich rysů, které jsou ze strukturálního hlediska zásadní pro hospodářství daného členského státu, například pokud jde o dopravní dostupnost, zaměstnanost a infrastrukturu.
3. Možná právě tady a teď dojde na přehodnocení soudržnosti rozhodnutí Soudního dvora o uplatňování zásad unijního práva na opatření přijatá v souvislosti se závažnými mimořádnými událostmi a jejich proveditelnost, zvláště s ohledem na nabyté a hlubší znalosti o dopadu těchto opatření na trh. Kontrola státních podpor je stejně jako právo hospodářské soutěže skutečně dynamickým procesem. Jejím konečným cílem je však vždy zabránit tříštění trhu podél národních hranic, neumožnit, aby jednání podniků ohrozilo účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu, a sledovat společné cíle.
4. Projednávané kasační opravné prostředky nicméně vyžadují, aby se Soudní dvůr zaměřil výlučně na správné uplatnění některých základních pojmů práva v oblasti státních podpor. Zejména nastolují otázku kritérií, která mají být použita při určování příjemce státní podpory v kontextu skupiny společností. Evropská komise (věc C‑266/24 P), společnost Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV (dále jen „KLM“) (věc C‑269/24 P) a společnosti Air France-KLM S.A. (dále jen „Air-France-KLM“) a Société Air France S.A. (dále jen „Air France“) (věc C‑289/24 P) se domáhají zrušení rozsudku ve věci T‑146/22 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise C(2021) 5437 final ze dne 16. července 2021(4) (dále jen „sporné rozhodnutí“), jímž byla schválena podpůrná opatření ve prospěch letecké společnosti KLM. Tyto kasační opravné prostředky jsou součástí řady sedmi kasačních opravných prostředků, které se všechny týkají opatření ve prospěch společností skupiny Air France-KLM(5).
II. Skutečnosti předcházející sporu, sporné rozhodnutí a napadený rozsudek
5. Společnost KLM je součástí skupiny Air France-KLM, v jejímž čele stojí společnost Air France-KLM(6). Společnost Air France, kterou zcela vlastní společnost Air France-KLM, je další dceřinou společností skupiny a sesterskou společností společnosti KLM(7).
6. Dne 26. června 2020 oznámilo Nizozemské království Komisi státní podporu ve prospěch společnosti KLM ve formě i) státní záruky za úvěr poskytnutý konsorciem bank a ii) státní půjčky (dále jen „dotčené opatření“). Celková výše podpory činila 3,4 miliardy eur. Cílem dotčeného opatření bylo dočasně poskytnout společnosti KLM likviditu, kterou potřebovala k tomu, aby se vyrovnala s nepříznivými důsledky pandemie covidu-19. Nizozemské království mělo za to, že vzhledem k významu společnosti KLM pro jeho hospodářství a letecké služby v tomto státě by úpadek této společnosti ještě více zhoršil vážnou poruchu v jeho hospodářství způsobenou touto pandemií(8).
7. V rozhodnutí ze dne 13. července 2020 měla Komise za to, že dotčené opatření zaprvé představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a zadruhé je slučitelné s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU(9). Podle uvedeného rozhodnutí byla společnost KLM jediným příjemcem podpory s vyloučením ostatních společností skupiny Air France-KLM(10).
8. Rozsudkem ze dne 19. května 2021, Ryanair v. Komise (KLM; Covid-19)(11) zrušil Tribunál původní rozhodnutí z důvodu, že bylo stiženo nedostatkem odůvodnění, pokud jde o určení příjemce dotčeného opatření. Rozhodl také, že se pozastavují účinky zrušení uvedeného rozhodnutí až do doby, než bude Komisí přijato nové rozhodnutí podle článku 108 SFEU(12).
9. Dne 16. července 2021 přijala Komise sporné rozhodnutí, v němž měla za to, že dotčené opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, avšak slučitelnou s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, a že společnost KLM byla jediným příjemcem podpory s vyloučením ostatních společností skupiny Air France-KLM.
10. Společnost Ryanair DAC (dále jen „Ryanair“) se domáhala zrušení sporného rozhodnutí, přičemž zejména tvrdila, že se Komise dopustila pochybení, když jako jediného příjemce podpory určila společnost KLM. V napadeném rozsudku Tribunál tomuto žalobnímu důvodu vyhověl a dospěl k závěru, že příjemci dotčeného opatření podpory měly být i společnosti Air France, Air France-KLM a KLM. Z tohoto důvodu Tribunál zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu, aniž zkoumal ostatní žalobní důvody vznesené společností Ryanair(13).
III. Návrhová žádání
11. Komise a společnosti KLM, Air France-KLM a Air France v rámci tří kasačních opravných prostředků především navrhují, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vydal konečné rozhodnutí a uložil společnosti Ryanair náhradu nákladů řízení, nebo podpůrně, aby vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
12. Francouzská republika a Nizozemské království navrhují, aby Soudní dvůr kasačním opravným prostředkům vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Nizozemské království dále navrhuje, aby Soudní dvůr uložil společnosti Ryanair náhradu nákladů řízení.
13. Společnost Ryanair navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky zamítl a uložil Komisi a společnostem KLM, Air France-KLM a Air France náhradu nákladů řízení.
IV. Ke kasačním opravným prostředkům
14. Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládá Komise dva důvody. V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když použil nesprávné kritérium pro určení, kdo je příjemcem podpory v rámci skupiny společností. V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že Tribunál nahradil posouzení Komise vlastním posouzením, aniž náležitě prokázal, že posouzení Komise bylo stiženo vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení.
15. Společnosti KLM (ve věci C‑269/24 P) a Air France-KLM a Air France (ve věci C‑289/24 P) uplatňují na podporu kasačních opravných prostředků tři důvody, z nichž první dva vycházejí ze stejných případů nesprávného právního posouzení uplatněných Komisí v jejím kasačním opravném prostředku ve věci C‑266/24 P. V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku společnosti KLM, Air France-KLM a Air France tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když nesprávně vyložil právní rámec týkající se pojmu „nepřímé výhody plynoucí ze státní podpory“.
A. K prvnímu důvodu kasačních opravných prostředků
16. V rámci prvního důvodu kasačních opravných prostředků, který směřuje proti bodům 54 až 159 napadeného rozsudku, Komise a společnosti KLM, Air France-KLM a Air France (dále společně jen „navrhovatelky“), podporované Francouzskou republikou a Nizozemským královstvím, Tribunálu vytýkají, že použil nesprávné kritérium pro určení, který podnik lze považovat za příjemce podpory poskytnuté dotčeným opatřením. Konkrétně Tribunál podle navrhovatelek nesprávně postavil analýzu toho, co představuje pojem „jediný hospodářský celek“, na roveň analýze pojmu „příjemce“ podpory v kontextu skupiny společností, když se zaměřil na skutečnosti umožňující prokázat existenci takového celku namísto určení, který podnik má skutečně z podpory prospěch.
17. Veřejná podpora může být poskytnuta fyzickým nebo právnickým osobám. Pravidla státních podpor se však vztahují pouze na podniky(14). Přesněji řečeno, čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje zejména existenci výhody přiznané podniku(15). Tyto dva pojmy zahrnují třetí pojem, který sice není výslovně uveden v čl. 107 odst. 1 SFEU, ale hraje v právu v oblasti státních podpor klíčovou úlohu, a to pojem „příjemce“. Pojem „příjemce“, který je relevantní nejen pro účely vrácení podpory, ale také pro analýzu otázky, zda se na vnitrostátní opatření vztahuje čl. 107 odst. 1 a zda je slučitelné, označuje podnik, který má z podpory skutečný prospěch(16).
18. Podle ustáleného kritéria zavedeného Soudním dvorem se pojem „podnik“ vztahuje na subjekty vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na svém právním postavení a způsobu financování(17) a musí být chápán tak, že označuje hospodářskou jednotku, i když je z právního hlediska tato hospodářská jednotka složena z několika fyzických nebo právnických osob(18).
19. Pojem „podnik“ jakožto hospodářská jednotka, který Soudní dvůr rozvinul na počátku 70. let minulého století v souvislosti s nynějším článkem 101 SFEU, byl přenesen do jiných úzce provázaných oblastí unijního práva, jako je oblast státních podpor(19), a to zcela správně. Budu-li parafrázovat generálního advokáta F. G. Jacobse, z hlediska soudržnosti a jednotnosti je třeba stejné pojmy v úzce souvisejících oblastech unijního práva, které sledují tytéž cíle, zásadně vykládat stejným způsobem, ledaže by byl opodstatněn jiný postup(20).
20. Několik právně nezávislých subjektů lze proto považovat za součást jediného podniku pro účely určení okruhu příjemců státní podpory, pokud lze mít za to, že jakožto hospodářská jednotka mají prospěch z daného opatření(21).
21. To samozřejmě neznamená, že vždy, když je příjemce státní podpory součástí skupiny společností, musí být za skutečného příjemce automaticky považována celá skupina. Aby bylo možné vymezit rozsah podniku, který má prospěch z opatření podpory v rámci takové skupiny společností, ve smyslu hospodářské jednotky, je třeba vzít v úvahu řadu skutečností, jež umožňují v každém jednotlivém případě určit předvídatelné hospodářské účinky tohoto opatření a výhody, které přináší. Jedná se tedy o analýzu zaměřenou do budoucna.
22. Za účelem posouzení opodstatněnosti výtek formulovaných navrhovatelkami je tedy třeba ve stručnosti přezkoumat jednotlivé kroky ve sledu úvah Komise a Tribunálu pro identifikaci příjemce dotčeného opatření podpory.
23. V bodech 107 až 110 sporného rozhodnutí Komise s odkazem na judikaturu Tribunálu zaprvé připomněla, že se společnostmi působícími v rámci skupiny společností lze zacházet jako s jedním podnikem pro účely státních podpor, pokud tvoří jediný hospodářský celek, který se posuzuje na základě skutečností souvisejících s existencí takových vazeb mezi těmito společnostmi, jako je přímá nebo nepřímá kontrola ze strany jednoho subjektu, funkční a finanční vazby, totožné nebo souběžné hospodářské činnosti a zvláštní smluvní ujednání(22). Zadruhé Komise s odkazem na rozsudek ze dne 3. července 2003, Belgie v. Komise(23), zdůraznila, že pouhá skutečnost, že několik společností patří do stejné skupiny, nutně neznamená, že jsou všechny tyto společnosti ipso facto příjemci státní podpory, protože podpora může být omezena jen na konkrétní subjekty v rámci skupiny. Na základě těchto kritérií Komise následně v bodech 112 až 117 sporného rozhodnutí analyzovala i) funkční, hospodářské a organické vazby mezi společnostmi Air France, KLM a Air France-KLM a ii) smlouvy související s dotčeným opatřením a rizika převodu podpory mezi těmito třemi subjekty. Na základě své analýzy vyslovila Komise na jedné straně závěr, že ačkoli existovaly určité funkční, hospodářské a organické vazby(24), společnost KLM měla de facto značnou funkční, finanční a provozní samostatnost, spravovala své finanční potřeby a potřeby likvidity nezávisle (přičemž společnost Air France-KLM neměla žádnou kontrolu nad jejími finančními prostředky) a prováděla transakce v rámci skupiny za tržních podmínek(25). Na druhé straně měla Komise za to, že smluvní mechanismy dotčeného opatření zahrnovaly řadu záruk(26), které zajišťovaly, že finanční prostředky budou směrovány výlučně a skutečně do společnosti KLM, na kterou budou přímo převáděny, aniž by procházely holdingem a docházelo k případnému převodu na společnost Air France. Komise tudíž dospěla k závěru, že společnost KLM představovala hospodářskou jednotku odlišnou od mateřské společnosti a společnosti Air France a byla jediným příjemcem předmětné podpory.
24. V napadeném rozsudku Tribunál přezkoumal zaprvé kapitálové, organické, funkční a hospodářské vazby mezi společnostmi Air France-KLM, Air France a KLM a jejich příslušnými dceřinými společnostmi a dospěl k závěru, že všechny tyto vazby představují skutečnosti, z nichž plyne, že tyto subjekty tvoří jediný hospodářský celek pro účely použití pravidel v oblasti státních podpor(27). Tribunál zejména konstatoval, že i) společnost Air France-KLM vykonávala kontrolu tak, že se přímo či nepřímo vměšovala do řízení společností Air France a KLM(28), ii) závěr, ke kterému dospěla Komise, a sice že společnosti Air France a KLM požívaly funkční samostatnosti, byl neopodstatněný(29) a iii) mezi společností Air France-KLM a jejími dceřinými společnostmi existovala určitá vzájemná hospodářská a finanční závislost, přičemž existovala určitá hospodářská integrace a spolupráce i mezi společnostmi Air France a KLM(30). Zadruhé Tribunál přezkoumal smlouvy, na jejichž základě bylo dotčené opatření poskytnuto, a dospěl k závěru, že smluvní mechanismy stanovené v těchto smlouvách neumožňují konstatovat, že jediným příjemcem dotčeného opatření podpory byla společnost KLM(31) (bod 132). Kromě toho Tribunál přezkoumal druh poskytnuté podpory a kontext, do něhož spadá, a konstatoval, že Komise v tomto kontextu nezohlednila rozhodnutí Air France-KLM a Air France(32).
25. Musím přiznat, že považuji kritiku navrhovatelek směřující vůči odůvodnění Tribunálu za příliš formalistickou a v rozporu s komplexním funkčním přístupem, jímž se řídí právo v oblasti státních podpor. Z hlediska anglického textu (ale doufám, že i z hlediska všech ostatních úředních jazyků Unie) jednoduše nemohu najít žádné skutečné rozdíly mezi rekonstrukcí navrženou Komisí ve sporném rozhodnutí a odůvodněním Tribunálu.
26. Sporné rozhodnutí i napadený rozsudek vycházejí z individuálního i celkového posouzení týchž skutečností, zkoumaných přesně ve stejném pořadí. Žádná z navrhovatelek nezpochybňuje relevanci žádné z těchto skutečností ani netvrdí, že Tribunál nezohlednil jiné, rovněž relevantní skutečnosti. Zejména uznávají, že analýza hospodářských, funkčních a organických vazeb mezi jednotlivými subjekty skupiny společností představuje výchozí bod pro určení příjemce podpory v rámci takové skupiny, jelikož umožňuje především zjistit míru rozhodovací samostatnosti těchto subjektů.
27. Sporné rozhodnutí i napadený rozsudek se za účelem určení existence či neexistence hospodářské jednotky v oblasti státních podpor opírají o tentýž pojem „podnik“ jakožto hospodářskou jednotku a v podstatě o tutéž judikaturu(33). Ani v tomto případě navrhovatelky nezpochybňují relevanci tohoto pojmu nebo této judikatury pro vymezení okruhu příjemců státní podpory v rámci skupiny společností.
28. Komise s odkazem na bod 66 rozsudku AceaElectrabel(34) podotýká, že pojem „jediný hospodářský celek“ se v oblasti státních podpor může lišit od pojmu „jediný hospodářský celek“ použitelného v jiných oblastech práva hospodářské soutěže. Tento argument však nepovažuji za zcela přesvědčivý.
29. Stejně jako pojem „podnik“ má i pojem „jediný hospodářský celek“ funkční povahu. Kvalifikace několika subjektů jakožto jediného hospodářského celku pro účely práva hospodářské soutěže, včetně oblasti státních podpor, závisí na konkrétním cíli, ke kterému taková kvalifikace směřuje, a na zkoumaném kontextu. Proto lze různé subjekty považovat za nedělitelný celek pro identifikaci příjemce dané státní podpory, i když by takto nebyly kvalifikovány pro účely související s jinými oblastmi práva hospodářské soutěže.
30. Navrhovatelky rovněž tvrdí, že Tribunál nezohlednil judikaturu, podle které může být příjemcem státní podpory i jen jedna ze společností, jež jsou součástí skupiny, s vyloučením ostatních společností, a vycházel tedy z nesprávného nebo neúplného právního rámce. Odkazují zejména na rozsudek Verlipack, ve kterém Soudní dvůr upřesnil, že Komise je oprávněna zohlednit formulaci doložek o účelovém určení v případě půjček z veřejných prostředků a dospět k závěru, že příjemcem podpory není dlužník, ale jiný subjekt, na který je dlužník povinen převést zapůjčené finanční prostředky. V podstatě tvrdí, že z tohoto rozsudku vyplývá, že s poskytnutím podpory určitému subjektu v rámci skupiny společností může být spojeno omezení přístupu k finančním prostředkům nebo učení účelů, pro které může být podpora použita, takže v závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu může být tento subjekt považován za autonomní jednotku pro účely identifikace příjemce podpory.
31. V tomto ohledu především podotýkám, že pouhá skutečnost, že Tribunál na rozdíl od toho, co uvedla Komise ve sporném rozhodnutí(35), neodkázal na rozsudek Verlipack, když v bodech 54 až 61 napadeného rozsudku odkazoval na judikaturu, kterou považoval za relevantní, a nastínil kritéria, která by použil, neznamená, že vyloučil možnost, že by okruh příjemců státní podpory v rámci skupiny společností mohl být omezen na jediný subjekt.
32. Taková možnost totiž může být stanovena pouze na základě posouzení, které zohlední všechny výše uvedené relevantní skutečnosti a bude záviset na charakteristických rysech každého jednotlivého případu. Odůvodnění Tribunálu tudíž nemůže být zpochybněno pouze na základě vytýkaného opomenutí, pokud se jeví, že Tribunál takové posouzení ve skutečnosti provedl. Kromě toho Tribunál nezohlednil nejen rozsudek Verlipack, ale ani rozsudky ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise(36), a ze dne 11. května 2005, Saxonia Edelmetalle a ZEMAG v. Komise(37), na které navrhovatelky také odkazují. Byl však toho názoru, že věci, v nichž byly vydány tyto rozsudky, nebyly srovnatelné s věcmi, které projednával, a dospěl k závěru, že na rozdíl od toho, co bylo uvedeno v těchto rozsudcích, nelze mít za to, že příjemcem dotčené podpory je pouze jediná společnost v rámci skupiny, do níž patří(38).
33. Komise tvrdí, že skutečnost, že Tribunál nejenže opomenul uvést v bodech 54 až 62 napadeného rozsudku jakýkoliv odkaz na rozsudek Verlipack, ale také že odkázal v bodech 57 a 58 napadeného rozsudku na bod 11 sdělení o pojmu státní podpora(39) a na rozsudek AceaElectrabel, naznačuje, že vycházel z nesprávného právního rámce. Komise tvrdí, že ačkoli jsou takové faktory, jako je existence kontrolního podílu a jiné funkční, hospodářské a organické vazby, na které se odvolává uvedené sdělení a rozsudek AceaElectrabel, vhodné jak pro určení, zda je několik subjektů součástí jediného podniku, tak pro identifikaci příjemce podpory, váha a význam těchto faktorů se mění v závislosti na tom, zda je cílem definovat „podnik“ jako celek, nebo „příjemce“. Přiznávám, že těmto výtkám zcela nerozumím.
34. Jak bylo uvedeno výše, pojmy „podnik“ a „hospodářská jednotka“ závisí na konkrétním sledovaném cíli. To znamená, že při určování, zda je v rámci skupiny společností příjemcem opatření podpory pouze jeden ze subjektů tvořících skupinu, jednotka složená z více těchto subjektů nebo skupina jako celek, je třeba zohlednit všechny relevantní skutečnosti, které se mohou v jednotlivých případech lišit. V důsledku toho mohou být tytéž subjekty považovány za hospodářskou jednotku v souvislosti s určitým opatřením podpory, ale nikoli v souvislosti s jiným opatřením(40).
35. Za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené v projednávaných spojených věcech, tedy není otázkou, jakou váhu nebo význam je třeba přikládat hospodářským, organickým a funkčním vazbám existujícím mezi subjekty tvořícími skupinu, které musí být posuzovány důkladně a objektivně, ale zda s ohledem na charakteristické rysy projednávané věci může být jeden nebo více těchto subjektů navzdory těmto vazbám považován za nezávislý podnik a za jediného příjemce dotčené podpory. Mám za to, že se Tribunál v napadeném rozsudku řídil přesně těmito úvahami.
36. Navrhovatelky rovněž prostřednictvím vzájemně se překrývajících argumentů tvrdí, že Tribunál vyloučil možnost, aby členský stát využil smluvní záruky za účelem omezení výhod plynoucích z podpory jen na určité subjekty v rámci skupiny společností. Toto tvrzení je podle mého názoru neopodstatněné.
37. Tribunál nejen výslovně uznal, že „smlouvy, na jejichž základě bylo opatření podpory poskytnuto“ patří mezi několik skutečností, které je třeba zohlednit v rámci celkového posouzení za účelem určení, zda odlišné právní subjekty mohou být pro účely použití pravidel v oblasti státních podpor považovány za jediný hospodářský celek(41). Ale také důkladně přezkoumal obsah smluvních mechanismů zavedených smlouvami, na jejichž základě bylo příslušné opatření podpory poskytnuto, a dospěl k závěru, že Komise neprokázala, že tyto mechanismy byly dostatečné k tomu, aby zabránily přímému nebo nepřímému převádění finančních prostředků poskytnutých společnosti KLM na jiné členy skupiny.
38. V tomto ohledu je podle mého názoru nesporné, jak Tribunál upřesnil v bodě 134 napadeného rozsudku, že schopnost takových smluvních mechanismů cílit na jediný subjekt v rámci skupiny společností závisí na jejich konkrétním obsahu, jakož i na charakteristických rysech věci. Odlišný závěr, který ani samy navrhovatelky nezastávají, by v takovém kontextu, jako je kontext v projednávaných spojených věcech, učinil identifikaci skutečného příjemce podpory čistě formalistickým úkonem.
39. Rozsudek Verlipack nejenže ani zdaleka nevyvrací takový kazuistický přístup, ale ve skutečnosti jej potvrzuje. V tomto rozsudku Soudní dvůr připustil, že je pouze „možné“, že analýza dotčených doložek o účelovém určení povede k závěru, že příjemcem dotčených půjček byl subjekt odlišný od dlužníka. Obecně řečeno, ačkoli lze rozsudek Verlipack zcela jistě vykládat tak, že uznává relevanci podmínek, za nichž členský stát poskytuje podporu, za účelem identifikace podniku, který z ní má skutečně prospěch, jeho dosah by podle mého názoru neměl být nepřiměřeně rozšiřován(42). Zejména jej nelze vykládat v tom smyslu, že dává bezpodmínečnou přednost smluvním ujednáním před ekonomickou realitou a účinností kontrol státních podpor.
40. Kromě toho připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou pro posouzení případného charakteru určitého opatření jako „státní podpory“ relevantní pouze účinky dotčeného opatření(43). Tato základní zásada práva v oblasti státní podpory slouží rovněž jako vodítko pro identifikaci příjemce státní podpory. Věc Verlipack je příkladem uplatnění přístupu založeného na účincích, který prostupuje právem v oblasti státní podpory, a nelze se jí dovolávat za účelem schválení metody, která přiznává přílišnou důležitost smluvním mechanismům doprovázejícím poskytnutí podpory, aniž by byl důkladně analyzován jejich obsah a jejich účinky.
41. Závěrem mám za to, že to, co navrhovatelky popisují jako použití nesprávného nebo neúplného právního rámce a nesprávné použití nebo nesprávný výklad příslušné judikatury nebo „významu“, který má být přikládán použitelným kritériím, není nic jiného než rozdíl v závěrech, k nimž dospěla Komise a Tribunál na základě relevantních skutečností a důkazů. Tribunál i Komise podle mého názoru použily totéž právní kritérium.
42. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby byl první důvod kasačního opravného prostředku ve všech projednávaných spojených věcech zamítnut.
B. K druhému důvodu kasačních opravných prostředků
43. Navrhovatelky, podporované Francouzskou republikou a Nizozemským královstvím, tvrdí, že Tribunál při ověřování analýzy příjemce dotčeného opatření ve sporném rozhodnutí překročil meze marginálního přezkumu v hospodářských otázkách a nahradil posouzení Komise týkající se skutkového stavu a důkazů vlastním posouzením, aniž dostatečně prokázal jakékoliv zjevně nesprávné posouzení v odůvodnění sporného rozhodnutí Komise. Především tvrdí, že Tribunál dospěl k opačnému závěru než Komise ve sporném rozhodnutí, aniž shledal zjevně nesprávné posouzení v kterékoli fázi analýzy Komise. Toto tvrzení, jež je na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Ryanair, celkově přípustné, je rozděleno do čtyř hlavních výtek, kterými se budu zabývat samostatně. Než přistoupím k provedení analýzy, může být užitečné stručně připomenout zásady, jimiž se řídí úroveň soudního přezkumu, jež se uplatní za okolností projednávaných spojených věcí.
44. Soudní dvůr uznal, že Komise má širokou posuzovací pravomoc při určování, zda odlišné subjekty tvoří jednu hospodářskou jednotku pro účely vymezení příjemce státní podpory(44). Identifikace příjemce státní podpory v kontextu skupiny společností může totiž zahrnovat komplexní hospodářské posouzení a podle ustálené judikatury Soudního dvora je přezkum tohoto posouzení omezený. Omezuje se zejména na prověření, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a absence nesprávného právního posouzení, zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci. Soudům Unie nepřísluší nahrazovat hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením.
45. Soudní dvůr nicméně jasně uvedl, že posuzovací pravomoc, která Komisi náleží při provádění komplexních hospodářských posouzení, a to zvláště v oblasti státních podpor, neznamená, že by se soud Unie musel zdržet přezkumu toho, jak Komise interpretovala údaje hospodářské povahy(45). Soudy Unie musí totiž ověřit zejména věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny(46). Jak jsem již měl příležitost uvést, intenzita soudního přezkumu hospodářských posouzení skutečně závisí na míře jejich složitosti a na tom, zda zahrnují politická nebo objektivní rozhodnutí. Kritérium „marginálního přezkumu komplexních hospodářských posouzení“ by se proto nemělo stát obecným vzorcem, který by nepřiměřeně omezoval unijní soudy při provádění dostatečně intenzivního soudního přezkumu celých kategorií posouzení(47). To platí tím spíše v případě posouzení prováděných ve fázi určování faktorů, které přispívají ke stanovení existence státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a při vymezování jejího rozsahu, jako je identifikace podniku, který má z podpory prospěch.
46. Jak uznávají samy navrhovatelky, Tribunál v bodech 59 a 60 napadeného rozsudku správně stanovil meze soudního přezkumu v projednávaných věcech, a to odkazem na judikaturu uvedenou výše.
a) První výtka: Tribunál překročil meze soudního přezkumu, pokud jde o kapitálové, organické a funkční vazby
47. Navrhovatelky v podstatě tvrdí, že závěry Tribunálu, pokud jde o kapitálové, organické a funkční vazby, nejsou v rozporu se závěry, k nimž dospěla Komise ve sporném rozhodnutí, a že napadený rozsudek neidentifikoval zjevně nesprávné posouzení Komise týkající se těchto vazeb.
48. Tato výtka, která zahrnuje několik argumentů, z nichž některé jsou nepřípustné, jak vysvětlím níže, podle mého názoru nemá oporu při pozorném čtení uvedeného rozsudku.
49. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, z odůvodnění, na němž jsou založeny body 63 až 107 napadeného rozsudku, vyplývá(48), že Tribunál nepřijal závěr Komise, že navzdory „určitým funkčním, hospodářským a organickým vazbám mezi společnostmi Air France, KLM a [Air France-KLM]“ (bod 112 sporného rozhodnutí) „společnosti KLM a Air France [měly] de facto značnou funkční, hospodářskou a organickou samostatnost, a to jak vůči sobě navzájem, tak vůči své mateřské společnosti“ (bod 113 sporného rozhodnutí). Tribunál naopak dospěl k závěru, že tyto vazby, ať již posuzované samostatně, nebo společně, představovaly skutečnosti nasvědčující tomu, že tyto tři subjekty nemohly být pro účely dotčeného opatření podpory považovány za nezávislé(49).
50. Navrhovatelky se rovněž mýlí, když tvrdí, že Tribunál neshledal v odůvodnění Komise ani v jejích závěrech žádné zjevně nesprávné posouzení. Tribunál přezkoumal body 112 a 113 sporného rozhodnutí a s ohledem na informace obsažené v tomto rozhodnutí, jakož i na argumenty a důkazy, které mu byly předloženy, jejichž dostupnost pro Komisi v době přijetí sporného rozhodnutí a jejichž relevance nebyla navrhovatelkami zpochybněna, dospěl k závěru(50), že zjištění Komise týkající se intenzity funkčních, hospodářských a organických vazeb mezi společnostmi Air France a KLM navzájem a mezi nimi a jejich mateřskou společností nebyla dostatečně podložena. Tribunál tudíž nepřekročil meze soudního přezkumu, pokud jde o komplexní hospodářská posouzení Komise v oblasti státních podpor, jak jsou stanoveny v judikatuře připomenuté v bodě 45 tohoto stanoviska.
51. Skutečnost, kterou zdůraznily navrhovatelky, a sice že Tribunál výslovně zmínil kategorii „zjevně nesprávného posouzení“ až v závěrečné části napadeného rozsudku(51), a to pouze jednou, tento závěr nikterak nezpochybňuje, neboť tak by hrozilo, že by byla dána přednost lexikální volbě Tribunálu před podstatou jeho odůvodnění.
52. Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené výše, mám za to, že tvrzení navrhovatelek, že Tribunál nahradil posouzení Komise vlastním posouzením, nelze přisvědčit.
53. Tribunál se zaměřil na přezkum posouzení hospodářských, organických a funkčních vazeb existujících mezi společnostmi Air France-KLM, Air France a KLM Komisí ve světle argumentů a důkazů, které mu byly předloženy, a shledal, že závěry Komise nemohou obstát. V rozsahu, v němž je toto tvrzení založeno na údajně zbytečně podrobné povaze analýzy Tribunálu, je tento argument příliš zjednodušující a vychází z nesprávného a restriktivního pojetí úlohy unijních soudů při přezkumu hospodářských posouzení Komise. Skutečnost, že rozsah tohoto přezkumu může být omezený, neznamená, že tyto soudy nejsou oprávněny, nebo dokonce povinny jej provést důkladně.
54. Konkrétně na rozdíl od toho, co tvrdí společnosti Air France-KLM a Air France, Tribunál v bodě 82 napadeného rozsudku nenahradil posouzení spolupráce mezi společnostmi Transavia France a Transavia Netherlands Komisí vlastním posouzením. Tribunál pro účely dosažení závěru o určité funkční a obchodní spolupráci mezi těmito společnostmi, a to bez ohledu na skutečnost, že každá z nich měla vlastní licence, osvědčení, provozní práva, letištní časy, aktiva, zaměstnance a vedení, nevycházel výlučně ze skutečnosti, že obě tyto společnosti sdílely značku a internetovou stránku. Zdůraznil, že „Transavia“ vystupovala na trhu a byla uvedena v dokumentech skupiny Air France-KLM, zejména univerzálních registračních dokumentech pro roky 2019 a 2020, jako jediný subjekt, a to v případech „low-cost“ segmentu obchodní činnosti této skupiny(52). V tomto ohledu je třeba připomenout, že jednota chování na trhu je to, co typicky charakterizuje několik právně nezávislých subjektů jakožto „hospodářskou jednotku“(53).
55. Zbývající argumenty předložené navrhovatelkami jsou podle mého názoru buď neopodstatněné, nebo nepřípustné, protože usilují o to, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení skutkového stavu nebo důkazů již přezkoumaných Tribunálem, což v případě neexistence důkazů o zkreslení nespadá do jeho pravomoci(54).
56. Zaprvé je pravda, jak zdůrazňuje společnost KLM, že Tribunál v bodě 89 napadeného rozsudku nesprávně vycházel z bodu 41 sporného rozhodnutí, který podrobně vylíčil vysvětlení Nizozemského království týkající se funkčních vazeb v rámci skupiny Air France-KLM, jež není součástí posouzení Komise. Tvrzení Nizozemského království, že společnosti KLM a Air France byly „funkčně samostatné“, však Komise potvrzuje(55) a v posouzení se na tato vysvětlení ve značné míře odvolává(56).
57. Zadruhé argument společnosti KLM, že v rámci skupiny společností je třeba očekávat určitou míru funkčních vazeb a i přes určitou koordinaci mohou dceřiné společnosti stále působit samostatně, a to i v rámci téhož jediného hospodářského celku, je irelevantní, jelikož právě závěr, že společnost KLM takovou provozní samostatnost měla, považoval Tribunál za nepodložený.
58. Zatřetí tvrzení navrhovatelek, podle něhož práva společnosti Air France-KLM na veto a na schvalování nejdou nad rámec běžných výsad, které náleží každé mateřské společnosti ovládající dceřiné společnosti, není podle mého názoru, byť by bylo fakticky správné, rozhodující pro otázku, který subjekt v rámci skupiny Air France-KLM lze považovat za subjekt, který má skutečný, přímý nebo nepřímý prospěch z dotčeného opatření.
59. Začtvrté na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, Tribunál v bodě 104 napadeného rozsudku nekonstatoval, že okolnost, že obchodní vztahy mezi společnostmi Air France a KLM, jakož i mezi těmito dceřinými společnostmi a jejich mateřskou společností byly vedeny za „obvyklých tržních podmínek“, byla relevantní pouze účely zdanění. Naopak měl za to, že taková okolnost nepostačuje k prokázání toho, že tyto subjekty disponovaly hospodářskou samostatností v rámci skupiny Air France-KLM, a to s ohledem na skutečnosti, které předtím uvedl v bodech 100 až 103 uvedeného rozsudku(57). Jak je navíc zřejmé z bodu 105 napadeného rozsudku, Tribunál měl za to, že dotčené opatření mělo za následek posílení finanční situace skupiny Air France-KLM jako celku prostřednictvím poskytnutí značných částek likvidity, které nebyly dostupné za obvyklých tržních podmínek, a zabránění úpadku společnosti KLM. Taková výhoda byla proto spojena spíše s příznivými účinky, které by obnovení likvidity a životaschopnosti společnosti KLM mělo na společnosti Air France-KLM a Air France, než s rizikem převedení podpory prostřednictvím transakcí mezi těmito společnostmi za netržních podmínek. Skutečnost, že tyto transakce byly prováděny za obvyklých tržních podmínek, tudíž nebyla v odůvodnění Tribunálu podstatná.
60. Zapáté argumenty společností KLM, Air France-KLM a Air France, které směřují ke zpochybnění výše zmiňovaného tvrzení uvedeného v bodě 105 napadeného rozsudku o účincích dotčeného opatření na skupinu Air France-KLM jako celek, jsou nepodložené a v každém případě jsou nepřípustné v rozsahu, v němž usilují o to, aby Soudní dvůr přezkoumal posouzení skutkového stavu a důkazů provedené Tribunálem, aniž by namítaly jejich zkreslení(58). Pokud jde o tvrzení v bodě 106 uvedeného rozsudku, že „společnost KLM [by] pravděpodobně [nemohla] pokračovat v činnostech, a tím by rovněž ohrozila pokračování činností prováděných společně se společností Air France“, které rovněž navrhovatelky napadají, pouze poukáži na to, že podle sporného rozhodnutí bylo dotčené opatření navrženo a schváleno s cílem řešit vážný nedostatek likvidity společnosti KLM a zabránit jejímu úpadku(59). Tribunál se proto nedopustil pochybení, když dospěl k závěru, že bez tohoto opatření by společnost KLM pravděpodobně nemohla pokračovat v činnostech, včetně činností koordinovaných se společností Air France(60).
61. Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že první výtka předložená navrhovatelkami, která se týká organických, funkčních a hospodářských vazeb v rámci skupiny Air France-KLM, musí být zamítnuta.
b) Druhá výtka: Tribunál překročil meze soudního přezkumu, pokud jde o smlouvy, na jejichž základě bylo dotčené opatření poskytnuto
62. Navrhovatelky, podporované Francouzskou republikou a Nizozemským královstvím, tvrdí, že Tribunál neprokázal, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 114 sporného rozhodnutí dospěla k závěru, že záruky obsažené ve smlouvách, na jejichž základě bylo dotčené opatření poskytnuto(61), umožňovaly účinně a výlučně přinášet skutečné zvýhodnění z tohoto opatření na společnost KLM, stejně jako doložka o účelovém určení. Tato druhá výtka, která obsahuje několik různých argumentů, směřuje proti bodům 108 až 132 napadeného rozsudku.
63. Jak je uvedeno výše, existence doložek o účelovém určení nebo smluvních ujednání doprovázejících poskytnutí státní podpory subjektu skupiny společností může Komisi umožnit omezit okruh příjemců na tento subjekt, který je pro účely této podpory považován za samostatný podnik. Je však třeba mít na paměti, jak jsem rovněž uvedl výše, že tento výsledek závisí na skutečném obsahu těchto doložek nebo smluvních ujednání a na celkových okolnostech dané věci.
64. Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál v bodech 112 až 118 napadeného rozsudku nesprávně zaměřil na úlohu a výsady společnosti Air France-KLM podle rámcové dohody a nesprávně vyložil povahu této účasti. Zdůrazňují, že společnost Air France-KLM byla stranou této dohody pouze v postavení akcionáře společnosti KLM a za tím účelem, aby zajistila, že společnost KLM dodrží povinnosti vyplývající z opatření podpory. Toto tvrzení je podle mého názoru založeno na mylném pochopení odůvodnění Tribunálu(62).
65. Na rozdíl od toho, co podle všeho naznačují navrhovatelky, se Tribunál v bodech 112 až 118 napadeného rozsudku nesnažil prokázat, že postavení společnosti Air France-KLM jakožto smluvní strany rámcové dohody jí umožňovalo mít přímo prospěch z dotčené podpory, čímž by mařila úsilí nizozemských orgánů směrovat tuto podporu pouze společnosti KLM. Naopak měl za to, že zapojení společnosti Air France-KLM do poskytnutí a provádění dotčeného opatření prokazuje, že úloha této společnosti nebyla pouze zprostředkovatelská, ale jednalo se o aktivní smluvní stranu(63).
66. V této souvislosti je pochopitelné, že Tribunál, ač mu navrhovatelky vytýkají, že tak učinil, podrobně neupřesnil povahu práv, která by společnosti Air France-KLM měla plynout z účasti v rámcové dohodě a která jsou podle všeho především schvalovacími právy v souvislosti s plněním podmínek uložených nizozemskými orgány pro poskytnutí dotčeného opatření. Takové upřesnění nebylo nezbytné pro účely odůvodnění Tribunálu, podle něhož Komise při určování příjemce daného opatření nezohlednila nebo řádně nezohlednila aktivní účast společnosti Air France-KLM(64) na poskytnutí a provádění(65) daného opatření.
67. Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že smluvní ustanovení obsažená ve smlouvách, na jejichž základě bylo dotčené opatření poskytnuto, a sice ustanovení, podle nichž měla být podpora použita výlučně pro korporační potřeby společnosti KLM, bylo zakázáno další půjčování jiným účastníkům skupiny Air France-KLM, postupy opatření nemohly být použity k přímému prospěchu společnosti Air France-KLM a musel být jmenován státní zmocněnec, který by zajišťoval dodržování těchto povinností, bránila jiným subjektům, než je společnost KLM, aby měly přímý prospěch z podpory, a také bránila jakémukoli nepřímému převádění podpory ze společnosti KLM do jiných společností v rámci skupiny. Tribunál tím, že dospěl k jinému závěru, nahradil posouzení Komise vlastním posouzením.
68. Zaprvé Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když tato ustanovení analyzoval izolovaně, aniž zohlednil účinky dotčeného opatření jako celku. Takové tvrzení je podle mého názoru neopodstatněné. Tribunál přezkoumal smluvní mechanismy uvedené ve sporném rozhodnutí jak jednotlivě (viz body 120, 122, 128 a 130 napadeného rozsudku), tak v souhrnu a dospěl k závěru, že neumožňují konstatovat, že jediným příjemcem dotčeného opatření byla společnost KLM (viz bod 132 napadeného rozsudku).
69. Zadruhé Komise tvrdí, že Tribunál tyto smluvní mechanismy odmítl pouze z toho důvodu, že nemohly zabránit společnostem Air-France-KLM a Air France v tom, aby měly prospěch z nepřímých výhod, které nepředstavují nepřímé podpory, ale naopak nanejvýše vedlejší hospodářské účinky. Podobně společnost KLM tvrdí, že Tribunál neobjasnil povahu těchto nepřímých výhod ani neodůvodnil, proč měla mít Komise v posouzení ex ante za to, že je pravděpodobné nebo dostatečně věrohodné, že se tyto výhody projeví, a vycházel tak z hypotetických scénářů. Tyto argumenty budou podrobně zkoumány v rámci analýzy třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věcech C‑269/24 P a C‑289/24 P.
70. Zatřetí Komise tvrdí, že Tribunál neposoudil kumulativní účinky výše uvedených smluvních mechanismů s ohledem na podnikovou a řídící strukturu skupiny Air France-KLM. Komise odkazuje na bod 116 sporného rozhodnutí, v němž vysvětlila, že taková struktura bránila riziku, že by podpora obdržená společností KLM mohla být převedena na společnost Air France prostřednictvím dohod o finanční nebo obchodní spolupráci za výhodných podmínek. Jak však bylo uvedeno v bodě 59 tohoto stanoviska, podle Tribunálu účinky dotčeného opatření na společnosti Air France-KLM a KLM nezávisely na možnosti převodu podpory prostřednictvím transakcí za netržních podmínek. Tento argument tedy musí být rovněž odmítnut.
71. Začtvrté společnosti Air France-KLM a Air France tvrdí, že Tribunál nezohlednil diskreční komplexní hospodářské posouzení provedené Komisí v oddílu 2.5.3 sporného rozhodnutí, které prokazuje význam smluvních záruk. V tomto ohledu na jedné straně uvádím, že body 48 až 53 tohoto rozhodnutí, nacházející se ve výše uvedeném oddílu, obsahují pouze vysvětlení poskytnutá nizozemskými orgány k těmto ochranným opatřením a neobsahují žádné posouzení ze strany Komise(66). Na druhé straně, jak je vysvětleno v bodě 68 tohoto stanoviska, Tribunál zohlednil smluvní mechanismy uvedené ve sporném rozhodnutí a konstatoval, že nebyly nedostatečné k tomu, aby mohla Komise učinit závěr ohledně okruhu příjemců dotčeného opatření.
72. S ohledem na výše uvedené musí být podle mého názoru druhá výtka předložená navrhovatelkami rovněž zamítnuta.
c) Třetí výtka: Tribunál se dopustil několika nesprávných právních posouzení, když zkoumal druh poskytnuté podpory a kontext, do něhož spadá
73. Navrhovatelky, podporované Francouzskou republikou a Nizozemským královstvím, tvrdí, že Tribunál neprávem vytýkal Komisi, že při posouzení dotčeného opatření nezohlednila rozhodnutí Air France a rozhodnutí Air France-KLM a Air France(67). Tato třetí výtka směřuje proti bodům 140 až 146 napadeného rozsudku.
74. Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení a protiřečil si, když Komisi vytýkal, že důkladně nepřezkoumala rozhodnutí Air France, ačkoliv v bodě 141 napadeného rozsudku výslovně uznal, že Komise měla za to, že toto rozhodnutí není relevantní pro posouzení dotčeného opatření.
75. V tomto ohledu uvádím, že z bodu 144 napadeného rozsudku vyplývá, že podle Tribunálu Komise sice zmínila rozhodnutí Air France, avšak nevzala v úvahu kumulativní účinek dotčeného opatření a opatření, která byla předmětem rozhodnutí Air France a rozhodnutí Air France-KLM a Air France, jelikož mezi nimi existovala chronologická, strukturální a hospodářská vazba. V tomto odůvodnění nevidím žádný rozpor.
76. Navíc pouhá skutečnost, že Komise dospěla k závěru, že tři výše uvedená opatření měla různé příjemce odpovídající různým subjektům nebo seskupením subjektů patřících do stejné skupiny, sama o sobě nezpochybňuje její povinnost přezkoumat jejich účinky na postavení skupiny jako celku. Pokud několik subjektů, které jsou příjemci státní podpory, působí na trhu jako jeden celek, bylo by nepřirozené a v rozporu s účinností kontrol státních podpor mít bez další analýzy za to, že vzhledem k tomu, že tato podpora byla zaměřena na každý z těchto subjektů individuálně, nemají žádný vliv na celek jako takový(68).
77. Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když Komisi vytýkal, že se nezabývala rozhodnutím Air France-KLM a Air France, které bylo přijato po původním rozhodnutí, které bylo zrušeno rozsudkem ze dne 19. května 2021. Vzhledem k tomu, že v souladu s judikaturou Soudního dvora se Komise po takovém zrušení musela navrátit do takové fáze postupu, v níž se nacházela v době přijetí původního rozhodnutí, postupovala správně, když nezohlednila podporu, na kterou se vztahovalo rozhodnutí Air France-KLM a Air France, jež bylo přijato po okamžiku relevantním pro sporné rozhodnutí.
78. V tomto ohledu je zcela jistě pravda, že Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že postup směřující k nahrazení zrušeného opatření může navázat přesně v tom bodě, ve kterém nastala protiprávnost původního rozhodnutí(69). Tento závěr má však podle mého názoru především procesní důsledky a nemůže odůvodňovat, aby Komise v rámci opětovného přezkumu slučitelnosti státní podpory po zrušení svého dřívějšího rozhodnutí nezohlednila opatření, které sice v době přijetí zrušeného rozhodnutí ještě nebylo oznámeno, ale které má velmi úzkou souvislost s touto podporou a je určeno subjektům patřícím do stejné skupiny společností.
79. Kromě toho Soudní dvůr také objasnil, že aby dotčený orgán vyhověl rozsudku zrušujícímu opatření a aby byl tento rozsudek vykonán v plném rozsahu, je povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, z něhož jsou patrné přesné důvody protiprávnosti konstatované v tomto výroku, které musí dotyčný orgán vzít v úvahu, nahrazuje-li zrušený akt(70). V rozsudku ze dne 19. května 2021, kterým zrušil původní rozhodnutí, Tribunál sice nezmínil rozhodnutí Air France-KLM, které bylo přijato krátce předtím, avšak zdůraznil zvláštní obezřetnost, se kterou musí Komise přezkoumávat vztahy mezi společnostmi patřícími ke stejné skupině, pokud je třeba se obávat účinků souběhu státních podpor v rámci téže skupiny na hospodářskou soutěž(71), a vytkl Komisi, že neuvedla odůvodnění k možnosti, že by podpora dříve poskytnutá společnosti Air France a schválená v rozhodnutí Air France mohla být použita, byť jen částečně, pro potřeby společnosti KLM(72). V této souvislosti Tribunál odmítl stejnou argumentaci, kterou Komise obhajovala v kasačním opravném prostředku, a sice že jelikož společnost KLM nebyla jedním z příjemců státní podpory poskytnuté společnostem Air France a Air France-KLM, nebyla povinna podat vysvětlení ke kumulativním účinkům těchto různých opatření na postavení skupiny France-KLM jako celku(73).
80. Jsem tedy toho názoru, že za zvláštních okolností projednávaných věcí se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že Komisi příslušelo, aby zohlednila rozhodnutí Air France a rozhodnutí Air France-KLM a Air France v rámci kontextu, do něhož spadalo dotčené opatření.
d) Čtvrtá výtka: Tribunál nepřekročil meze soudního přezkumu, pokud jde o zvážení posuzovaných skutečností ze strany Komise
81. Navrhovatelky tvrdí, že žádná z okolností, na které se Tribunál odvolává, nesouvisí s posouzením uvedeným v bodě 117 sporného rozhodnutí, v jehož rámci Komise při výkonu široké diskreční pravomoci při posuzování komplexních ekonomických otázek zvážila relevantní skutečnosti, které byly dříve v tomto rozhodnutí identifikovány, aby rozhodla, zda existence kontroly a funkčních, hospodářských a organických vazeb mezi společnostmi KLM, Air France-KLM a Air France měla za následek, že tyto dvě posledně uvedené společnosti rovněž měly prospěch z opatření podpory, a to navzdory struktuře a řízení skupiny a smluvním opatřením obsaženým ve smlouvách, na jejichž základě byla podpora poskytnuta a prováděna. Dle názoru navrhovatelek Tribunál neshledal v takovém zvážení relevantních skutečností zjevně nesprávné posouzení, a nahradil tedy posouzení Komise vlastním posouzením.
82. V tomto ohledu se omezím na konstatování, že zaprvé bod 117 sporného rozhodnutí je spíše závěrem, který Komise vyvodila na základě předchozích posouzení uvedených v bodech 112 až 116, než odůvodněným zvážením jednotlivých relevantních skutečností(74), a zadruhé že Tribunál dospěl k závěru, že analýza uvedených skutečností provedená ze strany Komise byla v každé fázi chybná, což nevyhnutelně narušilo proces zvažování těchto skutečností.
e) Závěry k druhému důvodu kasačních opravných prostředků
83. Z výše uvedených důvodů musí být druhý důvod kasačních opravných prostředků v každé z projednávaných spojených věcí podle mého názoru zamítnut.
C. Třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věcech C‑269/24 P a C‑289/24 P
84. Společnosti Air France-KLM a Air France, jakož i společnost KLM tvrdí, že Tribunál nerozlišil správně mezi nepřímými výhodami a vedlejšími hospodářskými účinky. Ačkoli nejsou strukturovány jako samostatný důvod kasačního opravného prostředku, jejich argumenty se překrývají s argumenty vznesenými Komisí a uvedenými v bodě 69 tohoto stanoviska. Výtky navrhovatelek směřují proti bodům 147 až 158 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál odmítl argument Komise, podle něhož dotčené opatření mělo ve vztahu ke společnostem Air France-KLM a Air France nanejvýše „pouhé vedlejší hospodářské účinky“, které nemohly být kvalifikovány jako přímá nebo nepřímá výhoda ve prospěch těchto společností.
85. Pojem „nepřímé výhody“ je skutečně poněkud nejasný. Judikatura je v tomto ohledu dosti kusá(75). Bod 116 sdělení o pojmu státní podpora naopak vysvětluje, že nepřímé výhody je třeba odlišovat od pouhých vedlejších hospodářských účinků, které jsou vlastní téměř všem opatřením státní podpory. Za tímto účelem je nutno předvídatelné dopady opatření posoudit z hlediska ex ante. Nepřímá výhoda tedy existuje, je-li opatření navrženo tak, aby vedlejší účinky nasměrovalo „na identifikovatelné podniky nebo skupiny podniků.“ Poznámka pod čarou 181 tohoto sdělení vysvětluje, že naopak pouze vedlejší ekonomický účinek ve formě vyššího výstupu, který nepředstavuje nepřímou podporu, může být shledán, je-li podpora pouze rozdělována prostřednictvím určitého podniku, např. finančního zprostředkovatele, který ji plně přenáší na příjemce podpory.
86. Musím přiznat, že sdělení o pojmu státní podpora považuji za prakticky užitečný, ale ústavně ošemetný nástroj, a to z toho důvodu, že se jedná o nástroj vydaný v rámci čl. 107 odst. 1 SFEU, který definuje objektivní pojem, jehož výklad přísluší unijním soudům, zatímco právně nevynutitelné předpisy („soft law“) by měly být omezeny na ostatní odstavce článku 107 SFEU, jejichž uplatňování spadá specificky do pravomoci Komise.
87. Přes jeho ošemetnost však unijní soudy mají tendenci vycházet z tohoto sdělení, což platí i v případě napadeného rozsudku(76), přičemž konstatovaly, že stejně jako jakýkoli jiný nástroj „soft law“ určený k upřesnění kritérií, jež Komise hodlá v rámci výkonu své posuzovací pravomoci používat, je i toto sdělení pro dotčený orgán závazné(77). V nedávné době Soudní dvůr konkrétně odkázal na definici obsaženou ve výše uvedeném bodu 116 sdělení o pojmu státní podpora a dospěl k závěru, že Komise má povinnost zkoumat kromě přímých výhod také nepřímé výhody, a nemůže tedy použít určitý konkrétní argument k vyvrácení existence přímé výhody, aniž by současně přezkoumala, zda nevznikla nepřímá výhoda jinde(78).
88. Je proto zřejmé, že nepřímé výhody vyžadují určitý druh analýzy de novo, která se týká otázky, zda jsou kritéria uvedená v čl. 107 odst. 1 splněna ve vztahu k samostatným příjemcům s ohledem na přímé výhody. Pokud však opatření státní podpory poskytuje výhodu jedinému hospodářskému celku, pak je analýza, která musí být provedena, již ze své podstaty omezena na takový celek a není nutné provádět přezkum nepřímých výhod u jednotlivých subjektů, které tento celek tvoří.
89. V projednávaných spojených věcech měl Tribunál za to, že se Komise dopustila pochybení, když vyloučila společnosti Air France-KLM a Air France z okruhu příjemců dotčeného opatření, jelikož zkoumané relevantní skutečnosti nasvědčovaly tomu, že pro účely dotčeného opatření tvořily spolu se společností KLM jediný hospodářský celek a smlouvy doprovázející poskytnutí tohoto opatření nebyly dostatečné k tomu, aby tyto tři subjekty neměly prospěch z dotčeného opatření jako celek, zejména s ohledem na úroveň integrace v rámci skupiny Air France-KLM. Tribunál dodal, že společnosti Air France-KLM a Air France měly přinejmenším nepřímé výhody(79). Argumenty předložené navrhovatelkami v rámci třetího důvodu kasačních opravných prostředků tedy musí být prohlášeny za irelevantní.
90. V každém případě tato argumentace podle mého názoru nemůže obstát. Výhody uvedené Tribunálem, a sice „účinky předvídatelné ex ante“ spočívající i) ve zlepšení finanční situace a finanční stability společnosti Air France-KLM a skupiny jako celku, včetně společnosti Air France, ii) v posílení schopnosti společnosti Air France-KLM získávat finanční prostředky na finančních trzích pro potřeby svých dceřiných společností, včetně společnosti Air France, a iii) v zajištění kontinuity činností KLM, jedné z hlavních dceřiných společností skupiny, a zabránění tomu, aby hrozba jejího úpadku kontaminovala společnost Air France-KLM a skupinu jako celek(80), které se konkrétně zaměřují na skupinu Air France-KLM, jakož i na její holding a její dceřinou společnost Air France, nelze s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci považovat za pouhé vedlejší hospodářské účinky, které lze přirovnat k účinkům, jež se mohou projevit u obchodních partnerů příjemce státní podpory.
91. Jsem tedy toho názoru, že třetí důvod kasačních opravných prostředků ve věcech C‑269/24 a C‑289/24 musí být rovněž zamítnut.
D. Závěry týkající se kasačních opravných prostředků
92. Z výše uvedených důvodů se domnívám, že projednávané kasační opravné prostředky musí být zamítnuty. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr uložil Komisi a společnostem KLM, Air France-KLM a Air France náhradu nákladů řízení, které společnost Ryanair vynaložila v souvislosti s projednávanými kasačními opravnými prostředky, a aby Francouzská republika, Nizozemské království a Komise nesly vlastní náklady řízení, a to v souladu s čl. 138 odst. 1 a čl. 140 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, které se na řízení o kasačních opravných prostředcích použijí na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu.
V. Závěry
93. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky zamítl a uložil Evropské komisi a společnostem Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, Air France-KLM S.A. a Société Air France S.A. náhradu nákladů řízení vynaložených společností Ryanair DAC v souvislosti s projednávanými kasačními opravnými prostředky, a rozhodl, že Francouzská republika, Nizozemské království a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení podle čl. 138 odst. 1 a čl. 140 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, které se na řízení o kasačních opravných prostředcích použijí na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu.
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Viz rozsudek ze dne 28. září 2023, Ryanair v. Komise (C‑321/21 P, EU:C:2023:713, bod 23).
3 Viz rozsudek ze dne 30. května 2024, Ryanair v. Komise (C‑353/21 P, EU:C:2024:437, body 29 a 30).
4 Státní podpora SA.57116 (2020/N) – Nizozemsko – COVID-19: Státní záruka za úvěr a státní půjčka ve prospěch společnosti KLM.
5 Kromě opatření, které je předmětem těchto kasačních opravných prostředků, jsou dotčena další dvě opatření. Prvním je jednotlivá podpora poskytnutá Francouzskou republikou společnosti Air France ve formě i) státní záruky ve výši 90 % z úvěru ve výši 4 miliard eur poskytnutého bankovním konsorciem a ii) akcionářské půjčky ve výši až 3 miliard eur schválená dne 4. května 2020 rozhodnutím Komise C(2020) 2983 final o státní podpoře SA.57082 (2020/N) – Francie – Covid-19 – Dočasný rámec, čl. 107 odst. 3 písm. b) – Záruka a akcionářská půjčka ve prospěch společnosti Air France (dále jen „rozhodnutí Air France“). Tribunál zrušil uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. prosince 2023, Ryanair a Malta Air v. Komise (Air France; Covid-19) (T‑216/21, EU:T:2023:822). Řízení o kasačních opravných prostředcích podaných Komisí (C‑166/24 P) a společnostmi Air France-KLM a Air France (C‑192/24 P) byla přerušena. Druhým opatřením je jednotlivá podpora poskytnutá Francouzskou republikou ve formě rekapitalizace společností Air France a Air France-KLM SA (dále jen „Air France-KLM“), schválené dne 5. dubna 2021 rozhodnutím Komise C(2021) 2488 final o státní podpoře SA.59913 – Francie – Covid-19 – Rekapitalizace Air France a Air France-KLM (dále jen „rozhodnutí Air France-KLM a Air France“), které Tribunál zrušil rozsudkem ze dne 20. prosince 2023, Ryanair a Malta Air v. Komise (Air France-KLM a Air France; Covid-19) (T‑494/21, EU:T:2023:831). Řízení o kasačních opravných prostředcích podaných Komisí (věc C‑167/24 P) a společnostmi Air France-KLM a Air France (věc C‑193/24 P) proti tomuto rozsudku byla rovněž přerušena.
6 Air France-KLM vlastní přímo či nepřímo 93,84 % základního kapitálu společnosti KLM, což představuje 99,7 % hospodářských práv, tj. práv na dividendy, a 49 % hlasovacích práv. V okamžiku přijetí rozhodnutí C(2020) 4871 final o státní podpoře SA.57116 (2020/N) – Nizozemsko – Covid-19: Státní záruka a státní půjčka ve prospěch společnosti KLM (dále jen „původní rozhodnutí“) vlastnila Francouzská republika 14,3% podíl v Air France-KLM a Nizozemské království vlastnilo 14% podíl.
7 Odkazy na společnosti KLM a Air France je třeba v dalším textu chápat jako odkazy na společnost KLM a její dceřiné společnosti, respektive na společnost Air France a její dceřiné společnosti.
8 Napadený rozsudek, bod 5.
9 Viz původní rozhodnutí uvedené výše v poznámce pod čarou 6.
10 Napadený rozsudek, bod 7.
11 T‑643/20, EU:T:2021:286 (dále jen „rozsudek ze dne 19. května 2021“).
12 Napadený rozsudek, bod 9.
13 Na podporu své žaloby předložila společnost Ryanair další čtyři žalobní důvody, které v podstatě vycházely i) z porušení ustanovení Smlouvy o FEU a obecných právních zásad týkajících se zákazu diskriminace, volného pohybu služeb a svobody usazování, ii) nesprávného uplatnění čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, iii) porušení jejích procesních práv a iv) porušení povinnosti uvést odůvodnění.
14 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 2006, Enirisorse (C‑237/04, EU:C:2006:197, body 26, 27 a 36), a ze dne 20. listopadu 2025, Staten genom Sjöfartsverket (C‑401/24, EU:C:2025:902, bod 21).
15 Viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2025, Staten genom Sjöfartsverket (C‑401/24, EU:C:2025:902, bod 21).
16 Viz mimo jiné rozsudky ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise (C‑303/88, EU:C:1991:136, bod 57), a ze dne 29. července 2024, Koiviston Auto Helsinki v. Komise (C‑697/22 P, EU:C:2024:641, bod 79).
17 Viz mimo jiné rozsudek ze dne 20. listopadu 2025, Staten genom Sjöfartsverket (C‑401/24, EU:C:2025:902, bod 21 a citovaná judikatura).
18 Viz rozsudek ze dne 12. července 1984, Hydrotherm Gerätebau (170/83, EU:C:1984:271, bod 11), a nedávný rozsudek ze dne 13. února 2025, ILVA (Pokuta za porušení GDPR) (C‑383/23, EU:C:2025:84, bod 22 a citovaná judikatura).
19 Viz rozsudky ze dne 14. listopadu 1984, Intermills v. Komise (323/82, EU:C:1984:345, bod 11), ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04, EU:C:2006:8, body 112 až 114), a ze dne 16. prosince 2010, AceaElectrabel Produzione v. Komise (C‑480/09 P, dále jen „rozsudek AceaElectrabel“, EU:C:2010:787, body 47 až 51). Viz také rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‑182/03 a C‑217/03, EU:C:2006:416, bod 102). Pokud jde o judikaturu Tribunálu, viz mimo jiné rozsudek ze dne 17. března 2015, Pollmeier Massivholz v. Komise (T‑89/09, EU:T:2015:153, bod 122 a citovaná judikatura). Pokud jde o oblast subvencí, viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2024, Hengshi Egypt Fiberglass Fabrics a Jushi Egypt for Fiberglass Industry v. Komise (C‑269/23 P a C‑272/23 P, EU:C:2024:984, bod 156).
20 Stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04, EU:C:2005:655, poznámka pod čarou 26).
21 Tento přístup podporuje také praxe Komise. Viz například rozhodnutí Komise (EU) 2017/1283 ze dne 30. srpna 2016 o státní podpoře SA.38373 (2014/C) (ex 2014/NN) (ex 2014/CP) poskytnuté Irskem ve prospěch společnosti Apple (oznámeno pod číslem C(2017) 5605) (Úř. věst. 2017, L 187, s. 1), body 416 až 418, a rozhodnutí Komise (EU) 2016/1699 ze dne 11. ledna 2016 o režimu státní podpory v podobě zdanění nadměrného zisku SA.37667 (2015/C) (ex 2015/NN) provedeném Belgií (oznámeno pod číslem C(2015) 9837) (Úř. věst. 2016, L 260, s. 61), body 183 až 186. Rozsudky Tribunálu, které potvrzují uvedené rozhodnutí mimo jiné ohledně použití pojmu „hospodářská jednotka“ při vymezení okruhu příjemců státní podpory, jsou v současné době předmětem řízení o kasačních opravných prostředcích před Soudním dvorem [viz rozsudky ze dne 20. září 2023, Dow Silicones a další v. Komise (T‑858/16 a T‑867/16, EU:T:2023:570, body 111 až 119), a Magnetrol International a další v. Komise (T‑263/16 RENV, T‑265/16, T‑311/16, T‑319/16, T‑321/16, T‑343/16, T‑350/16, T‑444/16, T‑800/16 a T‑832/16, EU:T:2023:565, body 141 až 156)].
22 Komise citovala rozsudky ze dne 14. října 2004, Pollmeier Malchow v. Komise (T‑137/02, EU:T:2004:304, body 50 a 51), ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel v. Komise (T‑303/05, EU:T:2009:312, bod 101), a rozsudek ze dne 19. května 2021, bod 47.
23 C‑457/00, dále jen „rozsudek Verlipack“, EU:C:2003:387.
24 Komise uvedla následující vazby: i) společnosti Air France a KLM jsou součástí stejné skupiny společností, kterou ovládá společnost Air France-KLM; ii) společnosti ve skupině Air France-KLM vykonávají souběžnou hospodářskou činnost (tj. činnosti související s leteckou přepravou cestujících a zboží); iii) společnost Air France-KLM pomáhá svým dceřiným společnostem koordinovat některé jejich činnosti, zejména v oblasti prodeje a správy cen a příjmů; iv) společnost Air France-KLM poskytuje svým dceřiným společnostem obecné podpůrné funkce holdingu v některých, byť omezených oblastech; v) společnost Air France-KLM poskytuje svým dceřiným společnostem určité finanční služby a může (příležitostně) získávat kapitál na trzích ve prospěch svých dceřiných společností; vi) společnost Air-France-KLM má určitá práva veta v obchodních a rozpočtových záležitostech, jakož i v odměňování, jmenování a odvolávání vysoce postavených řídících pracovníků společnosti KLM; vii) společnost Air-France-KLM má právo schvalovat finanční operace společnosti KLM přesahující 150 milionů eur.
25 Komise uvedla, že společnost Air France-KLM neposkytovala společnosti KLM finanční podporu a že finanční náklady a provozní výdaje, které vynaložila ve prospěch svých dceřiných společností, byly kompenzovány platbami a poplatky za běžných tržních podmínek.
26 Tyto záruky jsou uvedeny v bodě 53 sporného rozhodnutí.
27 Napadený rozsudek, body 63 až 107.
28 Napadený rozsudek, bod 76.
29 Napadený rozsudek, bod 96.
30 Napadený rozsudek, body 100 až 104.
31 Napadený rozsudek, body 108 až 132.
32 Napadený rozsudek, body 140 až 146.
33 Viz body 107 a 108 sporného rozhodnutí a bod 55 napadeného rozsudku. Pokud jde o odkaz na rozsudek Verlipack, podrobněji viz body 28 až 32 tohoto stanoviska.
34 V bodě 66 rozsudku AceaElectrabel Soudní dvůr odmítl argumenty předložené navrhovatelkami ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, podle nichž Komise neměla za to, že by musely být považovány za jediný hospodářský celek podle pravidel platných v oblasti kartelových dohod a spojování podniků.
35 Viz body 109 a 110 sporného rozhodnutí.
36 T‑371/94 a T‑394/94, EU:T:1998:140.
37 T‑111/01 a T‑133/01, EU:T:2005:166.
38 Napadený rozsudek, body 137 a 138.
39 Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 [SFEU] (Úř. věst. 2016, C 262, s. 1). Bod 11 uvedeného sdělení připomíná rozsudky Soudního dvora, které používají pojem „jediný hospodářský celek“ v oblasti státních podpor. Je odkazováno na rozsudek AceaElectrabel, body 47 až 55, a rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04, EU:C:2006:8, bod 112).
40 Obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal (C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 47), v němž Soudní dvůr vysvětlil, že „[t]atáž mateřská společnost [...] může být součástí několika hospodářských jednotek, které v závislosti na dotčené hospodářské činnosti tvoří ona sama a různé kombinace jejích dceřiných společností, které všechny patří do stejné skupiny společností“.
41 Napadený rozsudek, body 56 a 134.
42 Kromě toho je třeba poznamenat, že skutkové okolnosti věci, v níž byl vydán rozsudek Verlipack, jsou specifické a velmi odlišné od skutkových okolností projednávaných spojených věcí. Obě půjčky, o které se v uvedené věci jednalo, poskytnuty za účelem financování investice německé skupiny Heye do belgické skupiny Verlipack. Podle všeho společnost Heye, dlužník z těchto půjček, a společnost Verlipack, jejich skutečný příjemce, nepatřily v okamžiku poskytnutí podpory do stejné skupiny společností, přičemž jejich vztah byl omezen na technickou spolupráci, viz body 12 a 107 rozhodnutí Komise 2001/856/ES ze dne 4. října 2000 o státních podporách pro Verlipack-Belgie (Úř. věst. 2001, L 320, s. 28).
43 Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity (C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 68).
44 Viz bod 63 rozsudku AceaElectrabel. Až do vydání tohoto rozsudku se tento právní názor objevoval pouze v judikatuře Tribunálu, viz rozsudek ze dne 8. září 2009, AceaElectrabel v. Komise (T‑303/05, EU:T:2009:312, bod 101 a citovaná judikatura).
45 Viz rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott (C‑290/07 P, EU:C:2010:480, bod 64).
46 V oblasti státních podpor viz mimo jiné rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott (C‑290/07 P, EU:C:2010:480, bod 65), a rozsudek ze dne 20. září 2018, Španělsko v. Komise (C‑114/17 P, EU:C:2018:753, bod 104).
47 Viz mé stanovisko ve věci Deutsche Lufthansa v. Ryanair a další (C‑457/23 P, EU:C:2025:802, body 18 a 19).
48 V bodech 63 až 77 napadeného rozsudku je proveden důkladný přezkum analýzy Komise s ohledem na údaje, z nichž vycházela, a na argumenty a důkazy předložené společností Ryanair. Tribunál dospěl k závěru, že tyto vazby nasvědčovaly na jedné straně tomu, že společnost Air France-KLM skutečně vykonávala kontrolu tak, že se přímo či nepřímo vměšovala do řízení společností Air France a KLM a podílela se na hospodářské činnosti, kterou vykonávaly, a na druhé straně, že na úrovni uvedené skupiny existoval centralizovaný rozhodovací postup a určitá koordinace, přinejmenším pokud se jednalo o přijímání určitých důležitých rozhodnutí. Pokud jde o funkční vazby mezi společnostmi Air France-KLM, Air France a KLM, po stejně důkladné analýze provedené v bodech 78 až 97 napadeného rozsudku byl Tribunál toho názoru, že závěr Komise, že společnosti Air France a KLM požívaly funkční samostatnosti, byl zpochybněn několika skutečnostmi, a to i) právem veta společnosti Air France-KLM v otázkách odměňování, jmenování a odvolávání vedoucích pracovníků svých dceřiných společností, ii) jejím zapojením do přijímání důležitých a strategických rozhodnutí v otázkách financování, investic a operací týkajících se letadlové flotily a iii) existencí určité funkční integrace a spolupráce mezi společnostmi Air France a KLM a jejich příslušnými dceřinými společnostmi. Konečně, pokud jde o hospodářské vazby mezi společnostmi Air France-KLM, Air France a KLM, Tribunál v bodech 98 až 107 napadeného rozsudku konstatoval, že závěr Komise, že tyto tři subjekty byly de facto hospodářsky samostatné, byl rovněž v rozporu s řadou skutečností vyplývajících ze sporného rozhodnutí a z důkazů předložených tomuto soudu.
49 Viz body 77, 97 a 107 napadeného rozsudku.
50 Konkrétně univerzální registrační dokumenty společnosti Air France-KLM pro roky 2019 a 2020, předložené Autorité des marchés financiers [Úřad pro finanční trhy (AMF), Francie] podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1129 ze dne 14. června 2017 o prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce nebo přijetí cenných papírů k obchodování na regulovaném trhu, a o zrušení směrnice 2003/71/ES (Úř. věst. 2017, L 168, s. 12) (dále jen „univerzální registrační dokumenty pro roky 2019 a 2020“). Navrhovatelky zpochybňují význam, který Tribunál přikládal těmto dokumentům. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je pouze Tribunál příslušný ke zjišťování a posuzování skutkového stavu a v zásadě k posuzování důkazů, které přijal na podporu tohoto skutkového stavu (viz mimo jiné rozsudek ze dne 9. června 2016, PROAS v. Komise (C‑616/13 P, EU:C:2016:415, bod 52). Pokud tyto důkazy byly získány řádně a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší pouze Tribunálu posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat jednotlivým jemu předloženým důkazům. Takové posouzení tudíž nepředstavuje s výhradou případu zkreslení těchto důkazů právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 6. dubna 2006, General Motors v. Komise, C‑551/03, EU:C:2006:229, bod 52).
51 Viz bod 159 napadeného rozsudku, v němž Tribunál dospěl k závěru ohledně otázky příjemce dotčeného opatření podpory.
52 Viz bod 82 napadeného rozsudku. V jeho bodě 102 Tribunál rovněž zdůraznil, že Komise v rámci organizačního procesního opatření uznala, že společnost Air France-KLM sjednala společnou objednávku letadel pro potřeby společností KLM, Transavia Netherlands a Transavia France.
53 Viz mimo jiné rozsudek ze dne 22. ledna 2026, Semural Waste & Energy (C‑812/24, EU:C:2026:38, bod 44 a citovaná judikatura).
54 Viz mimo jiné rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Ryanair a Airport Marketing Services (C‑758/21 P, EU:C:2023:917, bod 124).
55 Bod 113 sporného rozhodnutí potvrzuje, že společnosti KLM a Air France „mají de facto značnou funkční [...] samostatnost [...]“
56 („mají de facto značnou funkční [...] samostatnost [...]“).
57 Konkrétně se jedná i) o skutečnost, že společnost Air France-KLM generovala příjmy pouze prostřednictvím svých dceřiných společností, ii) o skutečnost, že tento holding jednal v zájmu svých dceřiných společností, když na finančních trzích získával finanční prostředky pro jejich potřeby na základě finanční situace skupiny Air France-KLM jako celku, a iii) o skutečnost, že existují dohody o rozdělení nákladů mezi společnostmi Air France a KLM, jakož i činnosti, které společně vykonávaly.
58 Tribunál založil svá tvrzení o účincích dotčeného opatření na úrovni skupiny Air France-KLM především na univerzálních registračních dokumentech pro roky 2019 a 2020, které mu byly předloženy.
59 Viz body 12 a 13 sporného rozhodnutí a bod 105 napadeného rozsudku.
60 Totéž lze říci o závěru, k němuž dospěl Tribunál v bodě 126 napadeného rozsudku.
61 Dotčené opatření mělo být poskytnuto mimo jiné na základě následujících smluv, popsaných v bodě 18 sporného rozhodnutí: i) rámcová dohoda uzavřená mezi nizozemským státem, KLM a Air France-KLM (dále jen „rámcová dohoda“), ii) smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi KLM a konsorciem bank a iii) smlouva o státní půjčce uzavřená mezi Nizozemským státem a KLM.
62 V bodech 112 až 118 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že společnost Air France-KLM byla smluvní stranou rámcové dohody a jako taková převzala v kontextu poskytnutí a provádění dotčeného opatření „práva a povinnosti“ ve vztahu ke svým smluvním partnerům. Kromě schválení financování na základě dotčeného opatření (bod 113) Tribunál zmínil souhlas s plánem restrukturalizace společnosti KLM, změnu některých ustanovení dohod uzavřených mezi Nizozemským královstvím, společností Air France-KLM a společností KLM v okamžiku schválení spojení mezi společnostmi Air France a KLM v roce 2004 a provedení dalších podmínek týkajících se zejména pracovního práva, kvality sítě a udržitelnosti (body 114 až 117 napadeného rozsudku).
63 Viz bod 153 napadeného rozsudku, v němž chtěl Tribunál odlišit projednávanou věc od věci, která vedla k vydání rozsudku Verlipack.
64 Viz body 118 a 119 napadeného rozsudku.
65 Jeví se, že společnosti Air France-KLM a Air France zpochybňují správnost tvrzení Tribunálu, že společnost Air France-KLM hrála nějakou úlohu při provádění dotčeného opatření, avšak netvrdí, že došlo k nesprávnému výkladu příslušných smluvních ustanovení, natožpak ke zkreslení jejich obsahu.
66 Toto posouzení se nachází v bodech 114 až 117 sporného rozhodnutí.
67 Viz poznámku pod čarou 5 tohoto stanoviska.
68 Pokud jde o poskytování státní podpory subjektům patřícím do skupiny společností působících v několika členských státech, Tribunál rovněž připomněl, že Komise a členské státy mají vzájemnou povinnost loajální spolupráce a musí v dobré víře spolupracovat s cílem zajistit plné dodržování ustanovení Smlouvy o FEU (viz bod 164 napadeného rozsudku).
69 Viz mimo jiné rozsudek ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada (C‑458/98 P, EU:C:2000:531, bod 82), citovaný Komisí v jejích písemnostech.
70 Viz rozsudek ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada (C‑458/98 P, EU:C:2000:531, bod 81).
71 Viz rozsudek ze dne 19. května 2021, bod 48.
72 Viz rozsudek ze dne 19. května 2021, body 42, 43 a 72.
73 Viz rozsudek ze dne 19. května 2021, bod 37.
74 V bodě 117 sporného rozhodnutí se uvádí: „Celkově lze říci, že navzdory vazbám mezi společnostmi KLM, Air France a [Air France-KLM] dospěla Komise na základě souboru důkazů uvedených v oddíle 2.5 a posouzených v bodech 112 až 116 obecně k závěru, že dceřiná společnost KLM je z právního a finančního hlediska dostatečně samostatná, aby mohla být pro účely použití pravidel státní podpory na oznámené opatření podpory považována za hospodářskou jednotku odlišnou od [Air France-KLM] a společnosti Air France. […]“
75 Viz zejména rozsudky ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise (C‑156/98, EU:C:2000:467, body 26 a 27), ze dne 13. června 2002, Nizozemsko v. Komise (C‑382/99, EU:C:2002:363, body 55 až 69), a ze dne 28. července 2011, Mediaset v. Komise (C‑403/10 P, EU:C:2011:533, body 73 až 83).
76 Napadený rozsudek, bod 152.
77 Viz rozsudek ze dne 10. dubna 2024, Danske Slagtermestre v. Komise (T‑486/18 RENV, EU:T:2024:217, bod 73).
78 Viz rozsudek ze dne 16. října 2025, Nizozemsko v. Komise (C‑59/24 P, EU:C:2025:798, body 91 a 92).
79 To vyplývá z celkového odůvodnění Tribunálu, a zejména z bodů 125 až 127 a 153 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál odmítl argumenty Komise o existenci pouhých vedlejších hospodářských účinků, přičemž vycházel z rozsudku AceaElectrabel a kontroly, kterou společnost Air France-KLM vykonává nad svými dceřinými společnostmi, a vyplývá to i z bodů 154 až 156.
80 Napadený rozsudek, body 125 až 127, 155 a 156.