1

Žalobou ve věci T‑435/23 podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce YL domáhá zaprvé zrušení několika rozhodnutí přijatých správní radou Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) dne 22. listopadu 2022, a sice rozhodnutí nepředložit Radě Evropské unie návrh na prodloužení jeho funkčního období jakožto výkonného ředitele EUIPO (dále jen „rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce“), a rozhodnutí zahájit výběrové řízení na místo výkonného ředitele, včetně fází a orientačního harmonogramu uvedeného výběrového řízení (dále jen „rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení“), zadruhé rozhodnutí správní rady EUIPO ze dne 6. března 2023 dočasně pozastavit jeho pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „orgán oprávněný ke jmenování“) a orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) (dále jen „rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování“) a zatřetí rozhodnutí Rady neprodloužit jeho funkční období, jak se odráží v dopise předsedy Rady předsedovi správní rady EUIPO ze dne 30. května 2023 (dále jen „rozhodnutí o neprodloužení funkčního období“), a zadruhé náhrady majetkové a nemajetkové újmy, kterou utrpěl.

2

Žalobou ve věci T‑224/24 podanou na základě článku 270 SFEU se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, jakož i náhrady majetkové a nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku uvedeného rozhodnutí.

3

Dne 18. září 2018 byl žalobce jmenován na základě čl. 158 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1) výkonným ředitelem EUIPO (dále jen „výkonný ředitel“) na dobu pěti let ode dne 1. října 2018 do 30. září 2023.

4

E-mailem ze dne 27. července 2022 informoval předseda správní rady EUIPO (dále jen „správní rada“) žalobce, že na jeho příštím zasedání, které se bude konat v listopadu 2022, bude správní rada povinna přijmout rozhodnutí o případném prodloužení jeho funkčního období. V témže e‑mailu předseda správní rady požádal žalobce, aby mu oznámil, zda si přeje pokračovat ve výkonu svých funkcí v rámci EUIPO a zda bude k dispozici. E-mailem ze dne 3. srpna 2022 žalobce odpověděl kladně.

5

Dne 27. října 2022 předal sekretariát správní rady žalobci návrh sdělení MB/22/S14/4.1/EN(O) nazvaného „Návrh na prodloužení funkčního období výkonného ředitele [EUIPO]“, který obsahoval jednak hodnocení jeho výkonů v rámci jeho prvního funkčního období a jednak popis budoucích úkolů a výzev EUIPO. V průvodním e-mailu sekretariát správní rady uvedl, že návrh bude zaslán předsedovi uvedené rady ke schválení ještě toho dne večer. Téhož dne žalobce odpověděl několika komentáři k návrhu.

6

Dne 31. října 2022 předložil předseda správní rady členům téže rady konečné znění sdělení MB/22/S14/4.1/EN(O) (dále jen „sdělení ze dne 31. října 2022“). Toto sdělení začínalo vysvětlením, podle kterého bylo zaprvé jeho cílem poskytnout členům správní rady informace relevantní pro posouzení výkonnosti žalobce, jehož funkční období skončí dne 30. září 2023, a zadruhé byli členové správní rady vyzváni, aby přijali rozhodnutí o prodloužení funkčního období žalobce, který mělo být Radě navrženo. V tomto sdělení bylo doplněno, že v případě, že hlasování správní rady nedosáhne požadované většiny, bude tato rada vyzvána k přijetí rozhodnutí o zahájení výběrového řízení prostřednictvím zveřejnění oznámení o dotyčném volném pracovním místě. V části uvedeného sdělení nadepsané „Závěr“ bylo uvedeno, že podle předsedy správní rady „posouzení [lze] považovat za pozitivní“.

7

Správní rada na svém zasedání dne 22. listopadu 2022 přijala rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce. Toto rozhodnutí znělo následovně:

„Rozhoduje se nepředložit Radě Evropské unie návrh na prodloužení funkčního období [žalobce] jakožto výkonného ředitele o další období pěti let s přihlédnutím k přezkumu hodnocení jeho výkonu během jeho prvního funkčního období, jakož i k budoucím úkolům a výzvám [EUIPO]. Rozhodnutí nedosáhlo dvoutřetinové většiny hlasů, když jedenáct členů hlasovalo pro, sedm proti a dvanáct se zdrželo hlasování.“

8

Na zasedání ze dne 22. listopadu 2022 správní rada rovněž přijala rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení.

9

Dne 22. listopadu 2022 přinesly některé španělské noviny zprávu, že správní rada rozhodla, že Radě nepředloží návrh na prodloužení funkčního období žalobce jakožto výkonného ředitele.

10

E-mailem ze dne 7. prosince 2022 předala správní rada Radě rozhodnutí MB‑22‑19 týkající se nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení, přičemž uvedla následující:

„Na [zasedání dne 22. listopadu 2022], [správní rada] rozhodla nepředložit Radě Evropské unie návrh na prodloužení funkčního období [žalobce] jakožto výkonného ředitele o další období pěti let po posouzení vyhodnocení jeho výkonu během jeho prvního funkčního období, jakož i s ohledem na budoucí úkoly a výzvy [EUIPO]. Toto rozhodnutí bylo přijato v souladu s čl. 158 odst. 3 [nařízení 2017/1001] ([r]ozhodnutí MB‑22‑19)].

Na témže zasedání se proto [správní rada] rozhodla zahájit výběrové řízení na místo výkonného ředitele, které se od 1. října 2023 uvolní, a přijmout oznámení o volném pracovním místě ([r]ozhodnutí MB‑22‑20). Oznámení o volném pracovním místě se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie dne 8. prosince 2022.

V souladu s čl. 158 odst. 2 [nařízení 2017/1001] rozhodne [správní rada] na svém příštím zasedání dne 6. června 2023 o seznamu nejvýše [tří] žadatelů o pracovní místo, který bude předložen Radě Evropské unie za účelem jmenování nového výkonného ředitele.“

11

Dne 8. prosince 2022 bylo v Úředním věstníku Evropské unie zveřejněno oznámení o volném pracovním místě v souvislosti s výběrovým řízením. Stanovilo zejména, že žadatel o pracovní místo musí být schopen absolvovat první úplné funkční období v délce pěti let před dosažením důchodového věku 66 let.

12

V lednu 2023 přijal žalobce rozhodnutí neprodloužit smlouvy šesti národním odborníkům vyslaným k EUIPO, jejichž platnost měla skončit.

13

Dne 31. ledna 2023 byl návrh zápisu ze zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022 rozeslán osobám, které se uvedeného zasedání zúčastnily.

14

Dne 3. února 2023 požádal žalobce, aby byla do zápisu ze zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022 doplněna prohlášení, která učinil poté, co se dozvěděl o zamítavém rozhodnutí správní rady ohledně případného prodloužení jeho funkčního období.

15

Téhož dne advokáti žalobce požádali předsedu správní rady, aby jim sdělil opatření přijatá v reakci na zveřejnění informací v tisku ohledně zasedání správní rady dne 22. listopadu 2022 (viz bod 9 výše).

16

Dne 17. února 2023 podal žalobce správní radě stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, a z tohoto titulu se domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 442561,11 eura, jakož i nemajetkové újmy ve výši 75000 eur.

17

Dne 18. února 2023 zaslal jeden ze žalobcových advokátů e-mailem kopii jeho stížnosti generálnímu tajemníkovi Rady, jakož i generálnímu tajemníkovi a generálnímu řediteli útvaru interního auditu Evropské komise.

18

Dne 22. února 2023 žalobce během telefonického rozhovoru oznámil předsedovi správní rady, že jeho členství v přípravném podvýboru pro výběr budoucího výkonného ředitele jej nestaví do situace střetu zájmů.

19

Dne 24. února 2023 odpověděl předseda správní rady na dopis advokátů žalobce ze dne 3. února 2023 (viz bod 15 výše), přičemž uvedl, že nedošlo k žádnému úniku údajů.

20

Dne 27. února 2023 zaslal předseda správní rady členům správní rady důvěrný dokument pro zasedání konané dne 6. března 2023. Cílem tohoto dokumentu bylo zaprvé informovat správní radu o skutečnosti, že žalobce podal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, zadruhé navrhnout přijetí rozhodnutí o vyloučení žalobce z přípravného podvýboru pro přijetí nového výkonného ředitele a zatřetí navrhnout přijetí rozhodnutí, kterým se v souladu s čl. 153 odst. 2 nařízení 2017/1001 a článkem 4 rozhodnutí správní rady MB‑17‑01 ze dne 21. března 2017 (dále jen „rozhodnutí MB‑17‑01“) upravujícím přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a OOUPS (dále jen společně „pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování“), pozastavuje přenesení uvedených pravomocí na žalobce, jakož i omezují řídící pravomoci žalobce na běžné záležitosti týkající se fungování EUIPO.

21

Dne 1. března 2023 zaslal žalobce členům správní rady sdělení za účelem vysvětlení stížnosti, kterou podal dne 17. února 2023 proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení (viz bod 16 výše) a okolností, které s tím souvisely a vyjádřit své stanovisko k neformálním informacím, které obdržel ohledně možných zamýšlených rozhodnutí. V tomto sdělení uvedl, že se podřídí rozhodnutí správní rady v případě přijetí návrhu na jeho vyloučení z přípravného podvýboru pro výběr budoucího výkonného ředitele (viz bod 20 výše).

22

Na zasedání dne 6. března 2023 přijala správní rada několik rozhodnutí, včetně rozhodnutí MB‑23‑03, kterým byl žalobce vyloučen z přípravného podvýboru pro výběr budoucího výkonného ředitele, a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování. Krátce poté bylo toto posledně uvedené rozhodnutí oznámeno zaměstnancům EUIPO a články v tomto ohledu se rovněž objevily v tisku.

23

Dne 15. března 2023 potvrdil generální sekretariát Rady přijetí e-mailu ze dne 7. prosince 2022, k němuž bylo připojeno rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení (viz bod 10 výše).

24

Dne 17. března 2023 podal žalobce na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost proti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, a z tohoto titulu se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 50000 eur.

25

Dne 22. března 2023 zaslala Rada e-mail, v němž požádala správní radu prostřednictvím jejího předsedy, aby jí předložila posouzení provedené podle čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/1001 (viz bod 5 výše).

26

V reakci na e-mail ze dne 22. března 2023 zaslal předseda správní rady dne 25. dubna 2023 sdělení ze dne 31. října 2022 (viz bod 6 výše), přičemž v průvodním dopise v zásadě uvedl, že po přezkoumání uvedeného dokumentu správní rada návrh na prodloužení jeho funkčního období zamítla. Bylo upřesněno, že tento návrh nezískal dvoutřetinovou většinu hlasů členů správní rady, jedenáct členů hlasovalo pro prodloužení, a sedm proti, zatímco dvanáct členů se zdrželo hlasování.

27

Rozhodnutí o neprodloužení funkčního období bylo zohledněno v dopise ze dne 30. května 2023, který byl EUIPO doručen téhož dne, v němž předseda Rady uvedl, že Rada vzala do úvahy posouzení provedené správní radou a že nebyla dosažena prostá většina požadovaná pro přijetí rozhodnutí o prodloužení funkčního období žalobce. Na konci tohoto dopisu Rada vyzvala správní radu, aby jí zaslala seznam žadatelů o pracovní místo, z nichž by mohla vybrat budoucího výkonného ředitele.

28

Dne 12. června 2023 správní rada souhlasila s tím, že do návrhu zápisu ze zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022 doplní shrnutí prohlášení, o jejichž doplnění žalobce požádal (viz bod 14 výše).

29

Dne 16. června 2023 správní rada zamítla stížnost žalobce týkající se rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení (viz bod 16 výše).

30

Dne 17. července 2023 správní rada zamítla stížnost žalobce proti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování (viz bod 24 výše) (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04“).

31

Dne 19. července 2023 jmenovala Rada [důvěrné] ( 1 ) výkonným ředitelem EUIPO.

32

Dne 26. července 2023 podal žalobce žalobu ve věci T‑435/23 proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

33

Dne 11. srpna 2023 informovala Rada žalobce o porušení zabezpečení osobních údajů, které se ho týkalo a bylo odhaleno dne 17. července 2023. Konkrétně jedna neoprávněná osoba si z počítačových serverů Rady stáhla rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, sdělení ze dne 31. října 2022, jakož i hodnocení, které bylo provedeno v souvislosti s prvním funkčním obdobím žalobce.

34

Dne 30. srpna 2023 podal žalobce k Radě stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období a z tohoto titulu se domáhal náhrady majetkové újmy ve výši 364728,64 eura, jakož i nemajetkové újmy ve výši 125000 eur.

35

Jelikož žalobce neobdržel rozhodnutí o jeho stížnosti ze dne 30. srpna 2023 podané proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období před uplynutím lhůty čtyř měsíců stanovené v čl. 90 odst. 1 služebního řádu, a sice 30. prosincem 2023, měl za to, že uvedená stížnost byla Radou implicitně zamítnuta.

36

Dne 6. února 2024 předložil žalobce v rámci věci T‑435/23 kanceláři Tribunálu dokument nadepsaný „Návrh na úpravu žaloby“, v němž požadoval, aby byla zohledněna skutečnost, že stížnost, kterou podal dne 30. srpna 2023, byla implicitně zamítnuta dne 30. prosince 2023.

37

Dne 27. února 2024 přijala Rada rozhodnutí, kterým stížnost žalobce proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období výslovně zamítla.

38

Dne 22. dubna 2024 podal žalobce žalobu ve věci T‑224/24.

39

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

40

Ve věci T‑435/23 Rada, podporovaná Polskou republikou, Portugalskou republikou a Slovenskou republikou, jakož i EUIPO, podporovaný Polskou republikou a Slovenskou republikou, a Rada ve věci T‑224/24 v podstatě navrhují, aby Tribunál:

41

V téže věci Lotyšská republika navrhuje zamítnutí žaloby.

42

Poté, co byli účastníci řízení v tomto ohledu vyslechnuti, rozhodl Tribunál o spojení projednávaných věcí pro účely rozsudku podle čl. 68 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

43

Je třeba konstatovat, že žaloba ve věci T‑435/23, která směřuje ke zrušení rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, byla podána primárně na základě článku 270 SFEU a podpůrně v rozsahu, v němž se týká rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, na základě článku 263 SFEU.

44

Rovněž se připomíná, že žaloba ve věci T‑435/23 byla podána poté, co žalobce podal ke správní radě stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a že uvedené stížnosti byly zamítnuty (viz body 16, 24, 29 a 30 výše), aniž však žalobce dodržel postup před zahájením soudního řízení, pokud jde o rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

45

Žalobce v tomto ohledu vysvětluje, že rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování byla přijata v rámci služebního řádu, jelikož správní rada vůči němu jednala jako OOUPS, jak výslovně stanoví čl. 153 odst. 1 písm. h) nařízení 2017/1001 a články 1 a 2 rozhodnutí MB‑17‑01.

46

Pokud jde o rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, žalobce tvrdí, že požadavek předložit věc orgánu oprávněnému ke jmenování nebo OOUPS před podáním žaloby se týká pouze opatření, která uvedený orgán může změnit, a nebylo tudíž nezbytné podat stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, jelikož správní rada jakožto OOUPS nemohla uvedené rozhodnutí přezkoumat.

47

Pokud jde o žalobu ve věci T‑224/24, která směřuje rovněž ke zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období a byla rovněž podána na základě článku 270 SFEU, je třeba připomenout, že byla podána poté, co žalobce podal k Radě stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a tato stížnost byla implicitně a poté výslovně zamítnuta (viz body 34 až 37 výše).

48

Žalobce v tomto ohledu vysvětluje, že takto jednal s ohledem na nejistotu ohledně otázky, zda Rada při přijímání rozhodnutí o neprodloužení funkčního období jednala rovněž jako OOUPS, takže jako doplňující a preventivní opatření u Rady přesto postupoval v rámci postupu před zahájením soudního řízení.

49

EUIPO, podporovaný Polskou republikou a Slovenskou republikou, jakož i Rada, podporovaná Lotyšskou republikou, Polskou republikou, Portugalskou republikou a Slovenskou republikou, tvrdí, že žaloby ve věcech T‑435/23 a T‑224/24 jsou nesprávně založeny na článku 270 SFEU, jelikož žádné z rozhodnutí, která jsou předmětem uvedených věcí, nespadá do působnosti služebního řádu.

50

Konkrétně rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení a rozhodnutí o neprodloužení funkčního období byla přijata v rámci zvláštních pravomocí svěřených správní radě a Radě na základě článku 158 nařízení 2017/1001, kterým se zavádí postup sui generis týkající se jmenování a odvolávání výkonného ředitele, zatímco rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování bylo přijato na základě čl. 153 odst. 2 nařízení 2017/1001 a rozhodnutí MB‑17‑01, kterým se zavádí odlišný systém týkající se pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a jejich výkonu v rámci EUIPO a správní radě se přímo a výlučně svěřuje pravomoc pozastavit přenesení uvedených pravomocí poskytnutých výkonnému řediteli.

51

Podle EUIPO, podporovaného Polskou republikou a Slovenskou republikou, jakož i podle Rady, podporované Lotyšskou republikou, Polskou republikou, Portugalskou republikou a Slovenskou republikou, měly být tedy žaloby založeny na článku 263 SFEU, a jelikož návrhová žádání směřující proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí OOJ nebyla podána ve lhůtách stanovených uvedeným článkem, tato rozhodnutí nabyla právní moci, a v důsledku toho jsou nenapadnutelná.

52

Je třeba připomenout, že podle článku 270 SFEU má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním řádu a pracovním řádu ostatních zaměstnanců Unie (dále jen „PŘOZ“) a že v tomto rámci je pojem „spor mezi Unií a jejími zaměstnanci“ v judikatuře vykládán široce (viz rozsudek ze dne 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, EU:T:2004:289, bod 45 a citovaná judikatura).

53

Článek 270 SFEU tak vytváří procesní prostředek pro spory v oblasti veřejné služby odlišný od takových obecných procesních prostředků, jako je žaloba na neplatnost upravená v článku 263 SFEU (rozsudek ze dne 5. května 2022, Komise v. Missir Mamachi di Lusignano,C‑54/20 P, EU:C:2022:349, bod 39).

54

V tomto ohledu je třeba pro účely určení pravomoci unijního soudu, kterému byla věc předložena na základě článku 270 SFEU, zohlednit kromě znění tohoto článku i ustanovení služebního řádu, a to s ohledem na to, že uvedený článek na něj odkazuje, a zejména články 90 a 91 služebního řádu, které provádějí článek 270 SFEU. Všechna tato ustanovení vymezují uvedenou pravomoc jak ratione personae, tak ratione materiae (viz rozsudek ze dne 5. května 2022, Komise v. Missir Mamachi di Lusignano,C‑54/20 P, EU:C:2022:349, bod 40 a citovaná judikatura).

55

Pokud jde o pravomoc ratione personae unijních soudů podle článku 270 SFEU, čl. 91 odst. 1 služebního řádu upřesňuje, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Unií a „každou osobou, na kterou se vztahuje […] služební řád“ týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Podle posledně uvedeného ustanovení se „[k]aždá osoba, na kterou se vztahuje služební řád“, může obrátit na orgán oprávněný ke jmenování se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká (rozsudek ze dne 5. května 2022, Komise v. Missir Mamachi di Lusignano,C‑54/20 P, EU:C:2022:349, bod 45).

56

Pokud jde o pravomoc ratione materiae, z ustálené judikatury vyplývá, že se článek 270 SFEU a čl. 91 odst. 1 služebního řádu vztahuje na každý spor mezi úředníkem a orgánem, kterému podléhá, má-li tento spor původ v pracovním poměru, který spojuje úředníka s tímto orgánem (viz rozsudek ze dne 5. května 2022, Komise v. Missir Mamachi di Lusignano,C‑54/20 P, EU:C:2022:349, bod 42 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 11. července 1996, Gomes de Sá Pereira v. Rada,T‑30/96, EU:T:1996:107, bod 24 a citovaná judikatura).

57

V projednávaném případě je třeba konstatovat následující.

58

Zaprvé, pokud jde o pravomoc ratione personae, z čl. 158 odst. 1 nařízení 2017/1001 vyplývá, že výkonný ředitel je zaměstnán jako dočasný zaměstnanec v souladu s čl. 2 písm. a) PŘOZ. Je třeba rovněž konstatovat, že výkonný ředitel patří mezi zaměstnance EUIPO, na které, jak vyplývá z čl. 143 odst. 1 nařízení 2017/1001, se vztahuje služební řád a PŘOZ, jakož i prováděcí předpisy k těmto ustanovením. Kromě toho z čl. 153 odst. 1 písm. h) nařízení 2017/1001 a z článků 1 a 2 rozhodnutí MB‑17‑01 vyplývá, že správní rada je určena jako OOUPS ve vztahu k výkonnému řediteli podle čl. 6 prvního pododstavce PŘOZ, pokud jde o podmínky výkonu pravomocí výkonného ředitele pro účely fungování EUIPO.

59

Navíc článek 1 pracovní smlouvy podepsané mezi EUIPO a žalobcem výslovně stanoví, že žalobce byl přijat jako dočasný zaměstnanec podle čl. 2 písm. a) PŘOZ.

60

Pokud jde o pravomoc ratione materiae, je třeba připomenout, že zaprvé o pozastavení přenesení pravomocí příslušejících orgánu oprávněnému ke jmenování na výkonného ředitele rozhoduje správní rada v souladu s čl. 153 odst. 2 nařízení 2017/1001 a článkem 4 rozhodnutí MB‑17‑01 a zadruhé postup prodloužení funkčního období výkonného ředitele je postup po jednotlivých etapách, jehož se účastní jak správní rada, tak Rada, přičemž správní rada v souladu s čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/2001 provede posouzení, které zohlední hodnocení výsledků výkonného ředitele a budoucí úkoly a výzvy EUIPO, a Rada s ohledem na toto posouzení může prodloužit funkční období výkonného ředitele na základě čl. 158 odst. 4 uvedeného nařízení.

61

Pokud jde o rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, je třeba uvést, že jeho cílem je pozastavit pravomoci tohoto orgánu, které správní rada přenesla na žalobce jakožto výkonného ředitele. V rozsahu, v němž se spor týká uvedeného rozhodnutí, se tedy týká pracovního poměru mezi žalobcem a EUIPO.

62

Pokud jde o postup prodloužení funkčního období výkonného ředitele, je třeba dodat, že i když je pravda, že tento ředitel nemá formální pracovní poměr s Radou, nic to nemění na tom, že tento orgán přijímá rozhodnutí, které má bez ohledu na svůj obsah důsledky na pracovní poměr mezi výkonným ředitelem a jeho zaměstnavatelem, EUIPO, a tudíž na jeho přijetí jako dočasného zaměstnance. Rada tedy musí být považována za OOUPS výkonného ředitele, pokud jde o postup prodloužení jeho funkčního období (obdobně viz usnesení ze dne 11. července 1996, Gomes de Sá Pereira v. Rada,T‑30/96, EU:T:1996:107, bod 29).

63

Zadruhé je třeba konstatovat, že EUIPO se nepodařilo vysvětlit, do jaké míry z charakteristik funkcí výkonného ředitele, zejména jejich vymezení v článku 157 nařízení 2017/1001, vyplývá, že rozhodnutí o případném prodloužení jeho funkčního období nespadá do působnosti článku 270 SFEU navzdory jeho postavení funkce dočasného zaměstnance. Uvedený článek totiž nijak nerozlišuje podle povahy funkce dotyčné osoby nebo úrovně nesené odpovědnosti.

64

Zatřetí je třeba konstatovat, že zásady vyvozené v rámci věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 13. června 2022, Mendes de Almeida v. Rada (T‑334/21, EU:T:2022:375), týkající se evropských žalobců, se v projednávané věci nepoužijí.

65

Na rozdíl od případu výkonného ředitele (viz bod 58 výše) totiž v souladu s ustanoveními čl. 2 bodu 4 a článku 12 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1), nejsou evropští žalobci zaměstnanci Úřadu evropského veřejného žalobce, a proto se na ně služební řád nevztahuje (usnesení ze dne 13. června 2022, Mendes de Almeida v. Rada,T‑334/21, EU:T:2022:375, bod 37).

66

S ohledem na tyto skutečnosti je třeba mít za to, že žalobce pro účely projednávaných žalob jedná jako zaměstnanec Unie ve smyslu článku 270 SFEU a jako osoba, na kterou se vztahuje služební řád ve smyslu článků 90 a 91 služebního řádu. Kromě toho vzhledem k tomu, že předmětem sporu je pozastavení některých z pravomocí žalobce jakožto výkonného ředitele, jakož i neprodloužení jeho funkčního období, má původ v pracovním poměru, který jej pojil s EUIPO.

67

Z toho vyplývá, že Tribunál má pravomoc rozhodovat o projednávaných žalobách na základě článku 270 SFEU.

68

Je třeba připomenout, že podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu se každá osoba, na kterou se vztahuje služební řád, může obrátit na orgán oprávněný ke jmenování se stížností na opatření, které se jí nepříznivě dotýká, pokud uvedený orgán rozhodl nebo nepřijal opatření stanovené služebním řádem. Kromě toho z čl. 91 odst. 2 služebního řádu vyplývá, že žaloba k Tribunálu je přípustná pouze tehdy, pokud k orgánu oprávněnému ke jmenování byla předtím ve stanovené lhůtě podána stížnost ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu a tato stížnost byla zamítnuta výslovným rozhodnutím nebo rozhodnutím učiněným mlčky.

69

Pokud jde o věc T‑224/24, je třeba konstatovat, že žalobce podal žalobu v této věci poté, co podal stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu Radě a poté, co byla tato stížnost zamítnuta.

70

V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že postup před zahájením soudního řízení byl dodržen u Rady, která je s ohledem na specifičnost postupu prodloužení funkčního období výkonného ředitele, jak vyplývá z bodu 60 výše, pro potřeby uvedeného postupu OOUPS příslušným k rozhodnutí o stížnosti podané žalobcem.

71

Pokud jde o věc T‑435/23, je třeba konstatovat, že žalobce podal ke správní radě stížnosti proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení a proti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu a že podal žalobu poté, co byly stížnosti týkající se těchto rozhodnutí zamítnuty (viz bod 44 výše).

72

V důsledku toho byl před podáním žaloby na neplatnost ve věci T‑435/23 u příslušného OOUPS dodržen postup před zahájením soudního řízení v rozsahu, v němž se žaloba týká rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, rozhodnutí MB‑22‑20 a MB-22‑21 týkajících se výběrového řízení a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování.

73

Pokud jde o dodržení postupu před zahájením soudního řízení týkajícího se rozhodnutí o neprodloužení funkčního období v rámci žaloby ve věci T‑435/23, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, jelikož se přípustnost žaloby posuzuje k okamžiku jejího podání, může být žalobci povoleno, aby svá návrhová žádání a žalobní důvody upravil tak, že se budou vztahovat i na vydání nových aktů během řízení, pouze tehdy, pokud jeho návrh na zrušení původně napadeného aktu byl sám ke dni jeho podání přípustný (viz usnesení ze dne 21. listopadu 2019, ZW v. EIB, T‑727/18, nezveřejněné, EU:T:2019:809, bod 27 a citovaná judikatura).

74

V projednávané věci přitom, aniž je třeba rozhodnout o otázce, zda lze dokument předložený žalobcem dne 6. února 2024 považovat za návrh na úpravu žaloby ve smyslu čl. 86 odst. 4 jednacího řádu, stačí konstatovat, že ke dni podání žaloby ve věci T‑435/23, tedy k 26. červenci 2023, nepodal žalobce dosud stížnost proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, jelikož tato stížnost byla podána až dne 30. srpna 2023. Z toho vyplývá, že v okamžiku podání žaloby ve věci T‑435/23 nebyl návrh žalobce směřující ke zrušení uvedeného rozhodnutí přípustný z důvodu nedodržení postupu před zahájením soudního řízení.

75

V každém případě je tento závěr v projednávané věci irelevantní s ohledem na okolnost, že v bodě 70 výše bylo rozhodnuto, že žalobce před podáním žaloby ve věci T‑224/24 proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období dodržel postup před zahájením soudního řízení.

76

Z toho vyplývá, že i když jsou návrhová žádání směřující ke zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období ve věci T‑435/23 nepřípustná, není tomu tak naopak v případě návrhových žádání, která byla podána proti tomuto rozhodnutí ve věci T‑224/24.

77

Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí ve věci T‑435/23 se žalobce dovolává zaprvé protiprávnosti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení a zadruhé protiprávnosti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování.

78

Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí ve věci T‑224/24 se žalobce dovolává protiprávnosti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

79

Nejprve je třeba přezkoumat návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí ve věci T‑435/23 v rozsahu, v němž směřují jednak proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a jednak proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, dále analyzovat návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí ve věci T‑224/24, které se týkají rozhodnutí o neprodloužení funkčního období a konečně rozhodnout o návrhových žádáních znějících na zrušení rozhodnutí ve věci T‑435/23 v rozsahu, v němž směřují proti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování.

80

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, které považuje za napadnutelný akt.

81

Za tímto účelem žalobce tvrdí, že EUIPO tím, že přijal rozhodnutí, kterým správní rada sdělila Radě, že jí nenavrhuje prodloužení jeho funkčního období, ačkoliv k tomu neměla pravomoc, de facto tomuto prodloužení zabránil, a přijal tak rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení.

82

EUIPO, podporovaný Polskou republikou a Slovenskou republikou, však navrhuje, aby byl návrh žalobce prohlášen za nepřípustný v rozsahu, v němž rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období představuje posouzení stanovené v čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/1001, a má tak pouze poradní hodnotu, jelikož pouze Rada má pravomoc přijmout akt, který má povahu rozhodnutí, pokud jde o prodloužení takového funkčního období.

83

Pokud jde o přípustnost návrhu na zrušení rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, z ustálené judikatury vyplývá, že akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, jsou všechny akty přijaté orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie bez ohledu na jejich povahu či formu, jejichž účelem je vyvolat právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení. V tomto ohledu jsou za napadnutelné akty v zásadě považována opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie ve správním řízení a jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce, a nikoliv zejména mezitímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí, která takové účinky nemají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, CSUE v. KF,C‑14/19 P, EU:C:2020:492, bod 70 a citovaná judikatura).

84

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/1001 provede správní rada v rámci postupu prodloužení funkčního období výkonného ředitele pouze posouzení, které zohlední hodnocení výkonu tohoto výkonného ředitele a budoucích úkolů a výzev EUIPO, zatímco podle čl. 158 odst. 4 uvedeného nařízení musí Rada s přihlédnutím k uvedenému posouzení přijmout rozhodnutí o případném prodloužení.

85

Okolnost, že v projednávané věci správní rada nadepsala rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce jako „Rozhodnutí nepředložit Radě Evropské unie návrh na prodloužení funkčního období [žalobce]“ a ve svém dopise Radě ze dne 7. prosince 2022 prezentovala Radě odchod výkonného ředitele a přijetí jeho nástupce jako nezvratné (viz body 7 a 10 výše), je však sama o sobě irelevantní, pokud jde o otázku přípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení uvedeného rozhodnutí.

86

Z článku 158 odst. 3 a 4 nařízení 2017/1001 totiž jasně vyplývá, že postup prodloužení funkčního období výkonného ředitele probíhá ve dvou fázích, přičemž první fáze spočívá v provedení posouzení správní radou a druhá fáze spočívá v přijetí rozhodnutí Radou, které uvedené posouzení zohledňuje, aniž je stanoveno, že Rada je jím vázána (viz bod 60 výše).

87

Pokud jsou přitom akty nebo rozhodnutí přijaté na konci řízení, které zahrnovalo několik fází přípravy, jsou napadnutelnými akty pouze ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu, s vyloučením mezitímních opatření, která jim předcházela a jejichž předmětem byla příprava těchto aktů (viz rozsudek ze dne 2. února 2022, LU v. BEI, T‑536/20, nezveřejněný, EU:T:2022:40, bod 38 a citovaná judikatura).

88

Vzhledem k tomu, že konečné rozhodnutí o případném prodloužení funkčního období výkonného ředitele musí být v projednávané věci s ohledem na postup připomenutý v bodě 86 výše přijato Radou, vyplývá z toho, že rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce je přípravným aktem, jelikož nevyvolává žádné závazné právní účinky, jimiž by mohly být dotčeny zájmy žalobce (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise,60/81, EU:C:1981:264, bod 9, a ze dne 18. listopadu 2010, NDSHT v. Komise,C‑322/09 P, EU:C:2010:701, bod 45 a citovaná judikatura), a nemůže ovlivnit svobodnou volbu Rady, pokud jde o prodloužení žalobcova funkčního období.

89

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem žalobce, podle kterého opožděné předání sdělení ze dne 31. října 2022 Radě (viz bod 26 výše), neponechalo Radě jinou možnost než neprodloužit funkční období žalobce. Žalobce totiž v každém případě nepředložil žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné dospět k závěru, že zbývající doba mezi uvedeným předáním dne 25. dubna 2023 a koncem jeho funkčního období dne 30. září 2023 nebyla dostatečná k tomu, aby si Rada mohla utvořit vlastní názor.

90

V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce nevyvolává žádné závazné právní účinky, jimiž by mohly být dotčeny jeho zájmy, takže návrh na zrušení uvedeného rozhodnutí je nepřípustný.

91

Žalobce tvrdí, že rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení poškozují jeho zájmy, jelikož jsou neodmyslitelně spjata s rozhodnutím MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, jelikož k tomu, aby bylo zveřejněno oznámení o volném pracovním místě, je třeba, aby existovala jistota, že pracovní místo je nebo bude v krátkodobém horizontu uvolněno.

92

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat stručný popis žalobních důvodů. Tento popis musí být dostatečně jasný a přesný, aby umožnil žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně i bez dalších podpůrných informací. Žaloba musí proto výslovně uvádět, v čem spočívá žalobní důvod, na němž je žaloba založena, takže jeho pouhé abstraktní uvedení nesplňuje požadavky jednacího řádu [viz rozsudek ze dne 4. července 2017, Systema Teknolotzis v. Komise,T‑234/15, EU:T:2017:461, bod 139 (nezveřejněný) a citovaná judikatura]. Z žaloby totiž musí jednoznačně vyplývat, co chtěl žalobce tvrdit (viz zejména rozsudek ze dne 5. března 2019, Pethke v. EUIPO (T‑169/17, nezveřejněný, EU:T:2019:135, bod 115).

93

Je přitom třeba konstatovat, že žalobce nepředložil žádný argument, který by konkrétně směřoval ke zpochybnění legality rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2018, Winkler v. Komise, T‑369/17, nezveřejněný, EU:T:2018:334, bod 54).

94

Kromě toho, když byl žalobce v tomto ohledu dotázán na jednání, potvrdil, že dospěl k závěru, že rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení jsou protiprávní, přičemž obecně odkázal na argumentaci, kterou vznesl v rámci rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období. Nikde však v žalobě není uvedená argumentace přizpůsobena rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení.

95

Je tak třeba konstatovat, že podmínky čl. 76 písm. d) jednacího řádu nejsou splněny, jelikož takový obecný odkaz na jiné části žaloby nutí Tribunál k tomu, aby se pokusil identifikovat argumenty, které se mu jeví jako argumenty, které by se mohly vztahovat k údajné protiprávnosti rozhodnutí MB‑22‑20 a MB-22‑21 týkajících se výběrového řízení (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 6. června 2024, Lucaccioni v. Komise, T‑516/23, nezveřejněné, EU:T:2024:386, bod 24), takže to, co chtěl žalobce v tomto ohledu tvrdit, nevyplývá jasně ze žaloby.

96

Konečně v případě, kdy žalobce zamýšlel tvrdit, že protiprávnost rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení vyplývá přímo z protiprávnosti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, nejsou splněny ani podmínky čl. 76 písm. d) jednacího řádu, jelikož při neexistenci jakéhokoli vysvětlení v tomto ohledu (viz bod 93 výše), není prokázáno, že vady údajně postihující posledně uvedené rozhodnutí (viz bod 80 výše) mohly rovněž zpochybnit legalitu rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení vzhledem k odlišné povaze těchto rozhodnutí.

97

S ohledem na výše uvedené je třeba návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí ve věci T‑435/23 odmítnout jako nepřípustná v rozsahu, v němž se týkají rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, jelikož bez ohledu na to, zda představují napadnutelné akty, nejsou splněny podmínky čl. 76 písm. d) jednacího řádu.

98

V rámci jediného žalobního důvodu ve věci T‑224/24 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, přičemž zaprvé tvrdí, že toto rozhodnutí nedodržuje postup stanovený v článku 158 nařízení 2017/1001, jelikož je stiženo nedostatkem pravomoci autora aktu a porušením práva být vyslechnut, zadruhé, že je stiženo zjevně nesprávným posouzením, a zatřetí, že je v rozporu se zásadami zákazu diskriminace, rovného zacházení a ochrany legitimního očekávání.

99

Pokud jde o údajné porušení práva být vyslechnut na základě čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie, které je třeba zkoumat na prvním místě, žalobce tvrdí, že mu nebyla dána příležitost předložit své připomínky před přijetím rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

100

Rada tvrdí, že nedošlo k porušení práva být vyslechnut, a v tomto rámci uvádí několik argumentů.

101

Rada zaprvé tvrdí, že právo být vyslechnut se v projednávané věci neuplatní, jelikož postup jmenování výkonného ředitele a postup prodloužení jeho funkčního období nespadají do působnosti služebního řádu ani PŘOZ. Naproti tomu Rada jednala jako politický orgán rozhodující o případném prodloužení funkčního období zahrnujícího „zvláštní odpovědnost na vysoké úrovni v institucionálním systému Unie“, přičemž v tomto rámci hodnotila budoucí úkoly a výzvy EUIPO a rozhodla o volbě osoby, kterou považuje za nejvhodnější k tomu, aby jim v příštích pěti letech čelila.

102

Rada dodává, že postup týkající se případného prodloužení funkčního období výkonného ředitele je postaven na roveň postupu výběru nového výkonného ředitele s jediným rozdílem, že při postupu týkajícím se případného prodloužení funkčního období není správní rada povinna sestavit seznam žadatelů o pracovní místo. V obou případech však neúspěšný žadatel nemá žádné právo být vyslechnut.

103

Zadruhé má Rada za to, že žalobce byl samozřejmě vyslechnut, jelikož zaprvé v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími z článku 157 nařízení 2017/1001 jakožto výkonný ředitel pravidelně podával správní radě zprávy o své činnosti a zadruhé se aktivně podílel na přípravě sdělení ze dne 31. října 2022. Žalobce tak vzal na vědomí skutečnosti a důkazy shromážděné správní radou a předložené Radě v rámci posouzení provedeného podle čl. 158 odst. 3 uvedeného nařízení.

104

Zatřetí Rada tvrdí, že by výsledek řízení nebyl odlišný v případě, že by žalobce byl vyslechnut, jelikož je obtížné vidět, jaké další skutečnosti by mohly podstatně změnit rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, jelikož v projednávané věci měl být proveden binární výběr mezi prodloužením a neprodloužením funkčního období žalobce s ohledem na hodnocení jeho minulé činnosti jako výkonného ředitele, jakož i budoucích úkolů a výzev EUIPO.

105

V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že článek 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že právo na řádnou správu zahrnuje zejména právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

106

Právo být vyslechnut vyžaduje, aby osoby, jimž jsou určena rozhodnutí, která významně ovlivňují jejich zájmy, mohly užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem použitým proti nim k odůvodnění sporného aktu v rámci písemné nebo ústní komunikace zahájené správním orgánem (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Probelte v. Komise,T‑67/18, EU:T:2019:873, bod 86 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 10. ledna 2019, RY v. Komise,T‑160/17, EU:T:2019:1, bod 45 a citovaná judikatura, a ze dne 9. února 2022, Van Walle v. ECDC, T‑33/20, nezveřejněný, EU:T:2022:60, bod 133 a citovaná judikatura).

107

Kromě toho právo být vyslechnut znamená, že administrativa věnuje náležitou pozornost vyjádřením předloženým dotčenou osobou, přičemž pečlivě a nestranně přezkoumá všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu a umožní šetření dané věci tak, aby bylo rozhodnutí přijato s plnou znalostí věci a dostatečně odůvodněno, aby dotčená osoba případně mohla účinně uplatnit své právo na opravný prostředek (viz rozsudek ze dne 10. ledna 2019, RY, T‑160/17, EU:T:2019:1, body 26 a 27 a citovaná judikatura).

108

Zaprvé, pokud jde o použitelnost práva být vyslechnut v projednávané věci, je třeba připomenout, že se uvedené právo použije na každé řízení zahájené vůči určité osobě, které by se mohlo nepříznivě dotknout jejích zájmů, i když to použitelná právní úprava nestanoví (rozsudek ze dne 8. května 2019, PT v. EIB, T‑571/16, nezveřejněný, EU:T:2019:301, bod 164 a citovaná judikatura).

109

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že dopisem ze dne 3. srpna 2022 žalobce výslovně potvrdil svou vůli setrvat na svém pracovním místě u EUIPO, jakož i připravenost tak učinit (viz bod 4 výše), takže rozhodnutí o neprodloužení funkčního období musí být považováno za přijaté v návaznosti na jeho žádost o prodloužení jeho funkčního období (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. září 2024, Kirimova v. EUIPO, T‑727/20 RENV, EU:T:2024:646, body 76 a 77 a citovaná judikatura).

110

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o neprodloužení funkčního období nevyhnutelně vede k neobnovení smlouvy žalobce jakožto dočasného zaměstnance EUIPO (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2022, Van Walle v. ECDC, T‑83/21, nezveřejněný, EU:T:2022:626, bod 33 a citovaná judikatura), nepříznivě se jej dotýká, takže se uplatní právo být vyslechnut.

111

Argumenty Rady nemohou tento závěr zpochybnit.

112

Zaprvé okolnost, že Rada jednala jako „politický orgán“ při rozhodování o případném prodloužení funkčního období zaměstnance, který má „zvláštní odpovědnost na vysoké úrovni v institucionálním systému Unie“, je irelevantní, jelikož unijní právo takové výjimky z práva být vyslechnut nestanoví.

113

Dále je rovněž irelevantní otázka, zda se na postup jmenování výkonného ředitele a prodloužení jeho funkčního období, jak je stanoven v čl. 158 odst. 2 a 4 nařízení 2017/1001, vztahuje služební řád a PŘOZ. Jak je totiž uvedeno v bodě 108 výše, právo být vyslechnut se vztahuje na každé řízení zahájené vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, bez ohledu na to, zda je dotyčné řízení stanoveno služebním řádem nebo PŘOZ nebo zda to stanoví použitelná právní úprava.

114

Konečně je třeba odmítnout argument Rady, podle kterého žalobce neměl žádné právo být vyslechnut, jelikož postup týkající se případného prodloužení funkčního období výkonného ředitele se podobá postupu výběru nového výkonného ředitele.

115

V tomto ohledu stačí konstatovat, že výběrové řízení na nového výkonného ředitele podle čl. 158 odst. 2 nařízení 2017/1001 zahrnuje pouze posouzení způsobilosti jednotlivých žadatelů o pracovní místo s ohledem na podmínky výběru. Naproti tomu postup týkající se případného prodloužení funkčního období výkonného ředitele podle čl. 158 odst. 3 a 4 uvedeného nařízení předpokládá zaprvé hodnocení výkonu výkonného ředitele ve funkci během jeho funkčního období a přijetí rozhodnutí s přihlédnutím k tomuto hodnocení, jakož i k budoucím úkolům a výzvám EUIPO. Zadruhé se toto řízení vyznačuje tím, že vede k přijetí individuálního opatření ve smyslu čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv.

116

Na druhém místě, pokud jde o argument Rady, podle kterého měl žalobce v každém případě možnost vyjádřit své stanovisko, je třeba poznamenat, že zájem žalobce být vyslechnut se projevil především poté, co se na konci zasedání správní rady dne 22. listopadu 2022 ukázalo, že v uvedené radě neexistuje většina, která by se vyslovila ve prospěch prodloužení jeho funkčního období. Před tímto okamžikem totiž žalobce věděl pouze o sdělení ze dne 31. října 2022, které mělo ve vztahu k němu pozitivní obsah a obsahovalo doporučení předsedy správní rady k prodloužení jeho funkčního období. Rada tak měla žalobci umožnit užitečně vykonat jeho právo být vyslechnut ve vhodném okamžiku mezi zasedáním správní rady dne 22. listopadu 2022 a přijetím rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

117

Ze stejného důvodu, navzdory tomu, co tvrdí Rada, pravidelná výměna názorů mezi správní radou a žalobcem ohledně jeho činnosti jako výkonného ředitele a spolupráce žalobce na sdělení ze dne 31. října 2022 mu neumožnila užitečně vyjádřit své stanovisko k případnému neprodloužení jeho funkčního období, jak vyžaduje judikatura citovaná v bodě 106 výše.

118

Právo být vyslechnut totiž vyžaduje, aby bylo dotyčné osobě umožněno vyjádřit se ke skutečnostem, na jejichž základě byl sporný akt vydán v její neprospěch (viz bod 106 výše). I když se žalobce mohl vyjádřit ke sdělení ze dne 31. října 2022, které pro něj bylo příznivé, je třeba uvést, že Rada při přijetí rozhodnutí o neprodloužení funkčního období zohlednila rovněž rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, ve vztahu ke kterému žalobce nebyl vyslechnut.

119

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že nebylo dodrženo právo být vyslechnut.

120

Zatřetí, pokud jde o otázku, zda by výsledek řízení mohl být odlišný, kdyby byl žalobce vyslechnut, je třeba připomenout, že i v případě, že by došlo k porušení práva být vyslechnut, je k tomu, aby žalobní důvod mohl být uznán, třeba, aby v případě neexistence této vady mohlo řízení vést k jinému výsledku (viz rozsudek ze dne 6. února 2007, Wunenburger v. Komise,T‑246/04 a T‑71/05, EU:T:2007:34, bod 149 a citovaná judikatura). Přitom v tomto rámci nelze uložit žalobci, který se dovolává porušení práva být vyslechnut, aby prokázal, že by rozhodnutí dotčeného unijního orgánu mělo jiný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. září 2024, Kirimova v. OHIM, T‑727/20 RENV, EU:T:2024:646, bod 78 a citovaná judikatura).

121

V tomto ohledu žalobce mohl, na rozdíl od tvrzení Rady, poskytnout vysvětlení nebo objasnění ohledně neprodloužení jeho funkčního období. I když totiž rozhodnutí o případném prodloužení funkčního období výkonného ředitele odráží nejen osobní vlastnosti a úspěchy uvedeného ředitele, ale také úvahy obecné, či dokonce politické povahy, toto nezpochybňuje skutečnost, že se jedná již z podstaty věci o skutečnosti, k nimž by žalobce mohl formulovat potenciálně relevantní vysvětlení. V důsledku toho nelze vyloučit, že řízení mohlo vést k jinému výsledku.

122

Kromě toho ze spisu vyplývá, že členské státy, které jsou zastoupeny jak ve správní radě, tak v Radě, měly ve fázi posouzení provedeného podle čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/1001 rozdílné názory na případné prodloužení funkčního období žalobce. Ve správní radě totiž bylo jedenáct hlasů ve prospěch takového prodloužení, sedm hlasů proti a dvanáct těch, kteří se zdrželi hlasování. Vzhledem k tomu, že Rada přijímá rozhodnutí na základě čl. 158 odst. 4 nařízení 2017/1001 prostou většinou, nelze přitom vyloučit, že by se počet členských států potřebný k převážení většiny ve prospěch žalobce změnil poté, co by se tyto státy dozvěděly o dodatečných připomínkách, které by měl žalobce možnost předložit ve vhodný okamžik mezi zasedáním správní rady dne 22. listopadu 2022 a přijetím rozhodnutí o neprodloužení funkčního období.

123

S ohledem na výše uvedené musí být rozhodnutí o neprodloužení funkčního období zrušeno, aniž je třeba vyjadřovat se k ostatním argumentům vzneseným žalobcem v rámci jediného žalobního důvodu ve věci T‑224/24.

124

Žalobce tvrdí, že rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, které zahrnuje pozastavení přenesení pravomocí, které přísluší tomuto orgánu a byly uděleny žalobci, jakož i omezení jeho pravomocí k řízení běžných záležitostí týkajících se fungování EUIPO, je protiprávní, jelikož uvedené rozhodnutí porušuje zaprvé jeho právo být vyslechnut, zadruhé článek 157 nařízení 2017/1001 a zatřetí článek 4 rozhodnutí MB‑17‑01, jakož i zásadu proporcionality.

125

Nejprve je třeba přezkoumat tento poslední argument.

126

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování bylo poté, co bylo uvedeno, že se správní rada rozhodla pozastavit přenesení pravomocí náležejících orgánu oprávněnému ke jmenování na žalobce, upřesněno, že „správní rada rozhodla o omezení pravomocí [žalobce] na řízení běžných záležitostí týkajících se fungování [EUIPO] bez vlivu na budoucnost [EUIPO] nebo povinnosti příštího výkonného ředitele“.

127

V rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 je však upřesněno, že bylo pozastaveno pouze přenesení pravomocí, které přísluší orgánu oprávněnému ke jmenování, na žalobce a veškeré jiné pravomoci přiznané žalobci, zejména na základě článku 157 nařízení 2017/1001, zůstávají v platnosti.

128

S ohledem na rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04, jehož odůvodnění musí být zohledněno při posouzení legality rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2011, Adjemian a další v. Komise, T‑325/09 P, EU:T:2011:506, bod 32 a citovaná judikatura, a ze dne 23. března 2022, NV v. eu-LISA,T‑661/20, EU:T:2022:154, body 31 a 33 (nezveřejněné) a citovaná judikatura] je třeba mít za to, že bylo pozastaveno pouze přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování na žalobce. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobce zpochybňuje pouze legalitu tohoto pozastavení.

129

EUIPO v projednávané věci zpochybňuje existenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, jakož i existenci právního zájmu na podání žaloby, které představují podmínky, které musí splňovat přípustnost každé žaloby na neplatnost.

130

Pokud jde o existenci aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, je třeba mít zaprvé za to, že vzhledem k povaze a rozsahu pravomocí náležejících orgánu oprávněnému ke jmenování vyvolalo rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí tohoto orgánu tím, že toto přenesení pozastavilo, právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tak, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. října 2002, Pflugradt v. ECB, T‑178/00 a T‑341/00, EU:T:2002:253, bod 81, a ze dne 1. září 2021, KN v. EHSV, T‑377/20, EU:T:2021:528, bod 74).

131

Zadruhé v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování správní rada poukazuje na ztrátu důvěry ve schopnost žalobce vykonávat úlohu orgánu oprávněného ke jmenování nestranně a objektivně v zájmu EUIPO, přičemž poukazuje na pět incidentů souvisejících s chováním žalobce, což může mít pro dotčenou osobu závažné důsledky jak z profesního, tak osobního hlediska (obdobně viz rozsudek ze dne 15. června 2000, F v. Komise,T‑211/98, EU:T:2000:153, body 30 a 31).

132

Z toho vyplývá, že rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování může nepříznivě zasáhnout do právního postavení žalobce ve smyslu čl. 91 odst. 1 služebního řádu.

133

Pokud jde o právní zájem na podání žaloby, EUIPO tvrdí, že žalobce ztratil právní zájem na podání žaloby, jelikož rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování bylo platné do konce jeho funkčního období a již není účinné. Žalobce tudíž již nemůže mít z jeho zrušení žádný prospěch.

134

Žalobce tvrdí, že zrušení rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, které odráží hodnocení ze strany správní rady a získalo značnou vnitřní a vnější pozornost, by mohlo přispět k jeho rehabilitaci a představovat formu nápravy nemajetkové újmy, kterou utrpěl.

135

V tomto ohledu, i když z judikatury vyplývá, že právní zájem na podání žaloby musí přetrvávat až do vydání soudního rozhodnutí, neboť jinak by nemohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, což předpokládá, že žaloba může ve výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ji podal (rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise,C‑362/05 P, EU:C:2007:322, body 42 a 43), Soudní dvůr uznal, že právní zájem žalobce na podání žaloby nezmizí nutně z důvodu, že akt, který žalobce napadl, v průběhu řízení přestal vyvolávat účinky. Žalobce totiž může mít nadále právní zájem na dosažení prohlášení protiprávnosti tohoto aktu za období, ve kterém byl tento akt použitelný a vyvolával účinky, přičemž zájem na takovém prohlášení zůstává zachován přinejmenším jakožto základ pro podání případné žaloby na náhradu škody (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2024, Nemea Bank v. ECB a další, C‑181/22 P, EU:C:2024:1020, bod 41 a citovaná judikatura).

136

V projednávané věci je třeba konstatovat, že dne 1. října 2023 funkční období žalobce skončilo, takže rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování přestalo vůči němu vyvolávat právní účinky. Je však třeba uvést, že zaprvé návrhová žádání směřující k náhradě škody ve věci T‑435/23 jsou částečně založena na údajné protiprávnosti uvedeného rozhodnutí a zadruhé újma, která žalobci údajně vznikla v tomto ohledu, souvisí s poškozením jeho dobré profesní pověsti.

137

Z toho vyplývá, že zrušení rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování může žalobci přinést prospěch, takže si zachoval právní zájem na podání žaloby proti tomuto rozhodnutí a argumenty, které v tomto ohledu vznesl, musí být posouzeny, počínaje argumenty týkajícími se porušení článku 4 rozhodnutí MB‑17‑01, jakož i zásady proporcionality.

138

Jak je uvedeno v bodě 124 výše, žalobce zejména tvrdí, že rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování porušuje článek 4 rozhodnutí MB‑17‑01 a zásadu proporcionality, jelikož správní rada může rozhodnout o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování pouze za výjimečných okolností, které v projednávané věci nejsou dány.

139

Konkrétně žalobce odkazuje na pět incidentů uplatněných v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 za účelem odůvodnění pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, které byly přiznány žalobci, (viz bod 131 výše), a sice zaprvé skutečnost, že jeden ze žalobcových advokátů zaslal e-mailem generálnímu tajemníkovi Rady, jakož i generálnímu tajemníkovi Komise, a v kopii generálnímu řediteli útvaru interního auditu Komise, kopii jeho stížnosti proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, zadruhé jeho žádost o změnu obsahu zápisu ze zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022, zatřetí dopis jeho advokátů ze dne 3. února 2023 určený předsedovi správní rady, který se dotazoval na opatření přijatá v reakci na to, že v různých španělských novinách byl zveřejněn výsledek zasedání této správní rady ze dne 22. listopadu 2022, začtvrté neexistenci prohlášení o střetu zájmů z jeho strany, pokud jde o jeho účast na přípravném podvýboru pro výběr budoucího výkonného ředitele, a zapáté jeho rozhodnutí neprodloužit v lednu 2023 smlouvy šesti národních odborníků vyslaných k EUIPO, jejichž platnost uplynula.

140

Podle žalobce nepředstavují incidenty uvedené v bodě 139 výše výjimečné okolnosti ve smyslu článku 4 rozhodnutí MB‑17‑01 a nemohou odůvodnit legalitu pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, které mu byly přiznány.

141

EUIPO, podporovaný Polskou republikou a Slovenskou republikou, ve svých písemnostech nevyvrací argumenty uplatněné žalobcem ve vztahu k pěti výše uvedeném incidentům, ale obecně tvrdí, že některá jednání a prohlášení žalobce, jakož i některé incidenty, které způsobil žalobce, vyvolaly riziko pro řízení EUIPO.

142

Kromě toho EUIPO poukazuje na další incidenty, ke kterým došlo v návaznosti na přijetí rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, které prokazují mstivé a nepřátelské chování žalobce vůči správní radě.

143

Žalobce se tak nejprve pokusil využít zdroje EUIPO ke zpochybnění rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení a k získání přístupu k důvěrným dokumentům, když požádal zaměstnance EUIPO, aby mu připravili analýzu případné stížnosti proti těmto rozhodnutím, včetně případného střetu zájmů některých členů správní rady, a prošetřili zdanění náhrady škody placené v návaznosti na smírné urovnání nebo na základě rozsudku. Dále otevřeně vyjádřil svou nedůvěru v důvěryhodnost a profesionalitu zaměstnanců uvedeného sekretariátu správní rady. Konečně zamýšlel přijmout individuální odvetná opatření vůči vedoucí útvaru institucionálních vztahů, když zkoumal možnost nepotvrdit její pracovní místo na konci zkušební doby a poté, co ji původně schválil, odmítl její účast na výroční schůzce Mezinárodní asociace ochranných známek (INTA) v roce 2023.

144

Podle EUIPO skutečnosti uvedené v bodě 143 výše posuzované společně prokazují, že nezávislost a objektivita žalobce jakožto výkonného ředitele byly ohroženy, čímž byla značně oslabena důvěra správní rady v jeho schopnost objektivně řídit pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování.

145

V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že článek 4 rozhodnutí MB‑17‑01 a čl. 153 odst. 2 třetí pododstavec nařízení 2017/1001 stanoví, že přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování na výkonného ředitele může být dočasně pozastaveno, pokud to vyžadují „výjimečné okolnosti“.

146

V tomto rámci má správní rada širokou posuzovací pravomoc při posuzování podmínky týkající se výjimečných okolností, přičemž rozhodnutí o pozastavení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování je přijímáno v rámci organizace jejích útvarů. S ohledem na rozsah této posuzovací pravomoci se musí přezkum Tribunálu ohledně dodržení podmínky týkající se výjimečných okolností omezit na otázku, zda se EUIPO držel v rozumných mezích a nepoužil svou posuzovací pravomoc zjevně nesprávným způsobem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 7. června 2018, OW v. EASA, T‑597/16, nezveřejněný, EU:T:2018:338, body 41 a 42).

147

V tomto kontextu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 obecně uvádí, že některá jednání a prohlášení žalobce, jakož i některé incidenty, které způsobil, jako je požádání zaměstnanců EUIPO o upřednostnění jeho osobních zájmů tím, že se obrátil na uvedené zaměstnance, aby v jeho prospěch získali přístup k dokumentům a informacím, poškodily legitimní úlohu správní rady, což vyvolalo vážné pochybnosti o jeho loajalitě vůči EUIPO obecně a správní radě konkrétně a vedlo ke ztrátě důvěry v jeho schopnost vykonávat úlohu orgánu oprávněného ke jmenování nestranně a objektivně v zájmu EUIPO.

148

Podle rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 vyplývá tento závěr zejména z pěti incidentů uvedených v bodě 139 výše.

149

V tomto ohledu, pokud jde o první výše uvedený incident (viz body 17 a 139 výše) je třeba úvodem připomenout legitimní právo každého zaměstnance EUIPO, jako je výkonný ředitel, podat stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, které je ostatně výslovně uznáno v rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, jakož i uznáno EUIPO v jeho žalobní odpovědi.

150

Předání stížnosti proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení generálnímu tajemníkovi Rady, které je žalobci v tomto rámci vytýkáno, tak nelze považovat za nepřiměřené, jelikož je na Radě, aby s přihlédnutím k posouzení provedenému správní radou podle čl. 158 odst. 3 nařízení 2017/1001 přijala konečné rozhodnutí o případném prodloužení funkčního období žalobce (viz bod 84 výše), a žalobce měl tedy oprávněný zájem na tom, aby se ujistil, že Rada věděla o údajných protiprávnostech, jimiž jsou stižena uvedená rozhodnutí.

151

Pokud jde o předání stížnosti proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení generálnímu tajemníkovi a generálnímu řediteli útvaru interního auditu Komise, které je v tomto rámci rovněž žalobci vytýkáno, je třeba poznamenat, že Komise měla na základě čl. 154 odst. 1 nařízení 2017/1001 dva zástupce ve správní radě, takže bude v každém případě informována o podání uvedené stížnosti, a že tudíž uvedené předání Komisi nemělo žádné praktické důsledky.

152

Pokud jde o druhý výše uvedený incident (viz body 14 a 139 výše), je v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 uvedeno, že se žalobce pokusil ovlivnit obsah zápisu ze zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022 a obejít postup jeho přijímání tím, že požádal o doplnění prohlášení, která učinil na uvedeném zasedání a která neodpovídají záznamům, do zápisu.

153

Stačí přitom konstatovat, že ze spisu vyplývá, že dne 12. června 2023, tedy před přijetím rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04, správní rada doplnila zápis o shrnutí prohlášení, o jejichž doplnění žalobce požádal, takže EUIPO uznal legitimitu požadavků žalobce.

154

Pokud jde o třetí výše uvedený incident (viz body 9, 15 a 139 výše) je třeba připomenout, že v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 je žalobci vytýkáno, že dopisem svých advokátů ze dne 3. února 2023 požádal předsedu správní rady, aby oznámil Evropskému inspektorovi ochrany údajů (EIOÚ) zpřístupnění výsledku zasedání uvedené rady ze dne 22. listopadu 2022 v různých španělských novinách jakožto porušení zabezpečení osobních údajů na základě čl. 34 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39). Konkrétně byl uvedený dopis zaslán se zpožděním, a sice více než dva měsíce po události, a toto zpřístupnění podle EUIPO nepředstavuje porušení zabezpečení osobních údajů.

155

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v dopise ze dne 3. února 2023 advokáti žalobce tvrdili, že dotčené zpřístupnění představuje jednak porušení povinnosti zachování důvěrnosti, kterou mají členové správní rady na základě článku 15 jednacího řádu správní rady, a jednak porušení zabezpečení osobních údajů ve smyslu čl. 3 bodu 16 nařízení 2018/1725.

156

V rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 přitom není zpochybňováno, že výsledek zasedání správní rady ze dne 22. listopadu 2022 byl zpřístupněn španělskému tisku ještě před tím, než o něm byl informován žalobce, ani že to bylo v rozporu s článkem 15 jednacího řádu správní rady. Aniž se řeší otázka, zda uvedené zpřístupnění představuje porušení zabezpečení osobních údajů ve smyslu čl. 3 bodu 16 nařízení 2018/1725, uvádí se v tomto rozhodnutí, že zpřístupnění tohoto druhu informací, včetně prodloužení funkčních období, jako je dotčené prodloužení, je ustálenou praxí správní rady zavedenou samotným žalobcem a že se nejedná o osobní údaje.

157

Jak přitom tvrdí žalobce, aniž mu EUIPO oponuje, dotčené zpřístupnění nelze srovnávat se situací jiných zaměstnanců nebo úředníků EUIPO, jejichž jmenování byla sdělena veřejnosti poté, co se stala definitivně jistými, a kteří o něm byli informováni, jelikož v projednávané věci se jedná o rozhodnutí správní rady, které bylo záporné a bylo zpřístupněno v předčasné fázi, tedy před přijetím konečného rozhodnutí Rady o případném prodloužení jeho funkčního období a ještě před tím, než o něm byl oficiálně informován. Nelze tedy považovat za nepřiměřené ze strany žalobce oznámit uvedené zpřístupnění předsedovi správní rady.

158

Pokud jde o čtvrtý výše uvedený incident (viz body 18, 21 a 139 výše) je třeba připomenout, že poté, co žalobce během telefonického rozhovoru s předsedou správní rady dne 22. února 2023 uvedl, že je toho názoru, že se nenachází ve střetu zájmů, upřesnil ve své zprávě ze dne 1. března 2023 adresované členům správní rady (viz bod 21 výše), že pokud se uvedená rada rozhodne vyloučit ho z přípravného podvýboru pro výběr budoucího výkonného ředitele, akceptuje to. Proti rozhodnutí MB‑23‑03 obsahujícímu jeho vyloučení z uvedeného podvýboru skutečně nepodal stížnost.

159

Z toho vyplývá, že jediná výtka vůči žalobci se týká okolnosti, že měl odlišný názor než předseda správní rady, pokud jde o existenci střetu zájmů, což však nemůže představovat nevhodné chování ze strany žalobce.

160

Pokud jde o pátý výše uvedený incident (viz body 12 a 139 výše) žalobce uvedl, aniž mu EUIPO odporoval, že neobnovení smluv šesti národních odborníků vyslaných k EUIPO nebylo odůvodněno skutečností, že tito národní odborníci pocházejí z členských států, které nepodporovaly prodloužení jeho funkčního období, ale rozpočtovými důvody. V důsledku toho neexistuje žádný důkaz o tom, že žalobce jednal v rámci uvedeného neobnovení smlouvy nevhodným způsobem.

161

Z toho vyplývá, že žádný z pěti incidentů uvedených v bodě 139 výše nenaznačuje nevhodné chování žalobce, takže tyto incidenty nemohou představovat výjimečné okolnosti ve smyslu článku 4 rozhodnutí MB‑17‑01.

162

Pokud jde o incidenty uplatněné EUIPO v jeho žalobní odpovědi (viz body 142 a 143 výše) žalobce tvrdí, že se jedná o nové skutečnosti, které nejsou uvedeny v rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování.

163

V tomto ohledu je třeba připomenout, že odůvodnění musí být dotyčné osobě sděleno v zásadě současně s rozhodnutím, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení. Pouze za výjimečných okolností mohou být pro účely posouzení legality uvedeného rozhodnutí zohledněny dodatečné důvody předložené v průběhu řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo,C‑114/19 P, EU:C:2020:457, body 51 a 52 a citovaná judikatura).

164

EUIPO tvrdí, že incidenty uvedené v jeho žalobní odpovědi dále vysvětlují incidenty, které jsou uvedené v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB-23-04, avšak neupřesnil, ke kterým aspektům rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování se tyto informace vztahují.

165

V tomto rámci je třeba konstatovat, že kromě pěti konkrétních incidentů uvedených v bodě 139 výše odkazuje rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí MB‑23‑04 pouze na některá jednání a prohlášení ze strany žalobce, jako je požádání zaměstnanců EUIPO o upřednostnění jeho osobních zájmů tím, že se obrátil na uvedené zaměstnance, aby v jeho prospěch získali přístup k dokumentům a informacím (viz bod 147 výše).

166

Zaprvé je přitom tento obecný odkaz na jednání žalobce neúplný a neumožnil žalobci pochopit, že se vztahuje k výtce EUIPO, podle níž „otevřeně vyjádřil svou nedůvěru v důvěryhodnost a profesionalitu zaměstnanců uvedeného sekretariátu“ (viz bod 143 výše), což se rovná nedostatku odůvodnění v tomto ohledu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo,C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 55 a citovaná judikatura).

167

Zadruhé totéž platí, pokud jde o výtku, že žalobce přijal odvetná opatření proti vedoucí útvaru institucionálních vztahů (viz bod 143 výše).

168

Kromě toho, pokud jde o uvedená odvetná opatření, žalobce vysvětlil, aniž mu EUIPO oponoval, že z hodnotících zpráv uvedené vedoucí vyplývá, že její výkony a chování způsobovaly problémy již od roku 2022, její účast na výroční schůzi INTA byla odmítnuta především proto, aby se snížily náklady, a EUIPO se nakonec uvedené schůzky nezúčastnil.

169

Zatřetí, pokud jde o incident týkající se údajné žádosti žalobce adresované zaměstnancům EUIPO, aby mu připravili analýzu týkající se případné stížnosti proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, jakož i prověřili způsob zdanění náhrady škody zaplacené v návaznosti na smírné urovnání sporu nebo na základě rozsudku (viz bod 143 výše) nelze vyloučit, že se odkaz na některá jednání a prohlášení, jako jsou žádosti adresované zaměstnancům EUIPO učiněný v rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování vztahuje k tomuto incidentu.

170

Odůvodnění napadeného rozhodnutí však může být doplněno vysvětleními poskytnutými v průběhu řízení pouze ve výjimečných případech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo,C‑114/19, EU:C:2020:457, bod 59). V tomto ohledu stačí konstatovat, že žádná skutečnost ve spise neumožňuje dospět k závěru, že okolnosti věci byly takové, že EUIPO nebyl schopen dostatečně uvést, o jaké „žádosti adresované zaměstnancům“ se v projednávané věci jednalo.

171

V každém případě je třeba konstatovat, že EUIPO nepředložil žádný důkaz na podporu těchto tvrzení, zatímco na jednání žalobce uvedená tvrzení výslovně zpochybnil a vysvětlil, že za tímto účelem kontaktoval externího advokáta.

172

Kromě toho i za předpokladu, že by žádosti žalobce adresované zaměstnancům EUIPO byly zohledněny v rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, je třeba uvést, že toto rozhodnutí neobsahuje žádnou skutečnost, která by umožňovala dospět k závěru, že pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování na žalobce je přiměřeným opatřením pouze z důvodu tohoto incidentu, jelikož všechny ostatní vytýkané incidenty a jednání nemohou toto pozastavení odůvodnit, jak vyplývá z výše uvedených úvah.

173

S ohledem na výše uvedené je třeba přijmout argument žalobce týkající se porušení článku 4 rozhodnutí MB‑17‑01, a v důsledku toho zrušit rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, aniž je třeba se vyjadřovat k ostatním argumentům vzneseným žalobcem.

174

Z titulu majetkové újmy se žalobce domáhá, aby Tribunál uložil EUIPO a Radě společně ve věci T-435/23 a Radě ve věci T-224/24 zaplacení náhrady újmy, která činí v každé věci 364728,64 eura. V tomto ohledu žalobce v podstatě tvrdí, že rozhodnutí přijatá EUIPO a Radou, která vedla k neprodloužení jeho funkčního období jakožto výkonného ředitele, tuto újmu zakládají.

175

Z titulu nemajetkové újmy se žalobce domáhá, aby byla EUIPO ve věci T‑435/23 a Radě ve věci T‑224/24 uložena povinnost zaplatit mu částku 125000 eur, jelikož rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení, rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, jakož i zpřístupnění některých informací poškodilo jeho profesní pověst.

176

V tomto ohledu je třeba připomenout, že přípustnost žaloby na náhradu škody podané k Tribunálu na základě článku 270 SFEU a článku 91 služebního řádu je podmíněna řádným průběhem postupu před zahájením soudního řízení a dodržením lhůt, které stanoví (viz usnesení ze dne 7. února 2017, Stips v. Komise, T‑593/16, nezveřejněné, EU:T:2017:71, bod 23 a citovaná judikatura).

177

Postup před zahájením soudního řízení se liší v závislosti na tom, zda škoda, jejíž náhrada je požadována, vyplývá z aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nebo z jednání správního orgánu, které nemá rozhodovací charakter (usnesení ze dne 14. prosince 2022, Baert v. Komise, T‑111/22, nezveřejněné, EU:T:2022:823, bod 66).

178

V prvním z případů uvedených v bodě 177 výše dotčené osobě přísluší podat ve stanovené lhůtě stížnost proti dotyčnému aktu k orgánu oprávněnému ke jmenování. Podle ustálené judikatury přitom návrhová žádání znějící na náhradu majetkové nebo nemajetkové újmy musí být zamítnuta, pokud vykazují úzkou souvislost s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, která byla sama odmítnuta jako nepřípustná nebo zamítnuta jako neopodstatněná (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2021, CX v. Komise, T‑743/16 RENV II, nezveřejněný, EU:T:2021:824, bod 417 a citovaná judikatura).

179

Ve druhém z případů uvedených v bodě 177 výše musí být naopak správní řízení zahájeno podáním návrhu ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu, jehož cílem je získat náhradu škody, a popřípadě pokračovat stížností proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu (viz rozsudek ze dne 24. března 2021, BK v. EASO, T‑277/19, nezveřejněný, EU:T:2021:161, bod 124 a citovaná judikatura].

180

Právě ve světle výše uvedených skutečností musí být posouzeny návrhy na náhradu škody předložené žalobcem zaprvé ve věci T‑435/23 a zadruhé ve věci T‑224/24.

181

Pokud jde o majetkovou újmu, je třeba uvést, že návrh na náhradu škody úzce souvisí s návrhy na zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období a rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce, jakož i rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, které jsou však nepřípustné (viz body 74, 90 a 97 výše). Z toho vyplývá, že uvedený návrh je rovněž nepřípustný.

182

Pokud jde o nemajetkovou újmu, je třeba připomenout, že návrh na náhradu škody vychází zaprvé z protiprávnosti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, jakož i ze zpřístupnění výsledku hlasování správní rady v tisku, a zadruhé z protiprávnosti rozhodnutí MB-23–04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, jakož i o sdělení obsahu tohoto rozhodnutí zaměstnancům EUIPO a jeho následné zpřístupnění tisku.

183

V rozsahu, v němž se návrh na náhradu škody zakládá na údajné protiprávnosti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, je třeba jej odmítnout jako nepřípustný z důvodů uvedených v bodě 178 výše, jelikož návrhy na zrušení uvedených rozhodnutí jsou rovněž nepřípustné (viz body 90 a 97 výše).

184

Kromě toho v rozsahu, v němž je návrh na náhradu škody založen na zveřejnění výsledku hlasování ve správní radě ve španělském tisku (viz bod 9 výše) musí být tvrzená újma považována za důsledek jednání EUIPO odlišného od rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení.

185

V tomto rámci je přitom třeba uvést, že i když žalobce ve své stížnosti ze dne 17. února 2023, kterou zaslal EUIPO proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení, výslovně požadoval náhradu nemajetkové újmy související se zpřístupněním výsledku hlasování správní rady ve španělském tisku, nic to nemění na tom, že po zamítnutí této žádosti dne 16. června 2023 nepodal proti tomuto zamítavému rozhodnutí stížnost v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2021, BK v. EASO, T‑277/19, nezveřejněný, EU:T:2021:161, bod 125 a citovaná judikatura).

186

Vzhledem k tomu, že žalobce nedodržel dvě fáze postupu před zahájením soudního řízení uvedené v bodě 179 výše, je třeba tento návrh na náhradu škody odmítnout jako nepřípustný.

187

Kromě toho v rozsahu, v němž se návrh na náhradu nemajetkové újmy zakládá na údajné protiprávnosti rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování, úzce souvisí s návrhem na zrušení tohoto rozhodnutí, který je přípustný a opodstatněný (viz body 137 a 173 výše).

188

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že pokud návrhová žádání znějící na náhradu újmy vycházejí z protiprávnosti zrušeného aktu, může zrušení, o němž rozhodne Tribunál, samo o sobě představovat přiměřenou a v zásadě dostatečnou nápravu veškeré nemajetkové újmy, kterou tento akt případně způsobil, ledaže žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, která nemůže být tímto zrušením zcela napravena (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2019, FV v. Rada, C‑188/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:690, bod 26, a rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Correia v. EHSV, T‑843/19, EU:T:2021:221, bod 86).

189

Je přitom třeba konstatovat, že žalobce nevznáší žádný konkrétní argument, který by prokazoval, že jeho nemajetková újma nemůže být zcela napravena zrušením rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování.

190

Kromě toho, pokud jde o údajnou nemajetkovou újmu vyplývající z toho, že byl zaměstnancům EUIPO sdělen obsah rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování a následně byl zpřístupněn v tisku, je třeba konstatovat, že i když žalobce ve stížnosti ze dne 17. března 2023, kterou zaslal Radě, výslovně požadoval náhradu nemajetkové újmy související s těmito skutečnostmi, které nemají přímou souvislost s žalobou na neplatnost podanou proti tomuto rozhodnutí, nic to nemění na tom, že žalobce po zamítnutí této žádosti dne 17. července 2023 nepodal proti tomuto zamítavému rozhodnutí stížnost v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2021, BK v. EASO, T‑277/19, nezveřejněný, EU:T:2021:161, bod 125 a citovaná judikatura). Vzhledem k tomu, že žalobce nedodržel dvě fáze postupu před zahájením soudního řízení uvedené v bodě 179 výše, je třeba tento návrh na náhradu škody odmítnout jako nepřípustný.

191

S ohledem na výše uvedené je třeba návrhy na náhradu škody ve věci T‑435/23 zamítnout.

192

Pokud jde o majetkovou újmu, je třeba připomenout, že návrh na náhradu škody úzce souvisí s návrhem na zrušení rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, který je přípustný a opodstatněný (viz bod 123 výše).

193

V tomto rámci žalobce tvrdí, že ztratil možnost, aby bylo jeho funkční období prodlouženo až do okamžiku jeho odchodu do důchodu, s materiálními důsledky, které z toho vyplývají.

194

V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že aby mohla být ztráta příležitosti zohledněna, musí být skutečná a konečná (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 83 a citovaná judikatura).

195

Za účelem určení skutečné povahy ztráty příležitosti je třeba zkoumat, zda je právně dostačujícím způsobem prokázáno, že žalobce byl připraven nikoliv nezbytně o prodloužení svého funkčního období, čehož existenci nebude moci nikdy prokázat, ale o vážnou šanci, že jeho funkční období bude prodlouženo, což pro něj má za následek majetkovou újmu spočívající ve ztrátě příjmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. prosince 2022, SU v. EIOPA, T‑296/21, EU:T:2022:808, bod 86 a citovaná judikatura).

196

Existence takové vážné příležitosti nezávisí na stupni pravděpodobnosti, že se tato příležitost naplní; tento aspekt se bere v úvahu, až když je její existence uznána, za účelem stanovení rozsahu utrpěné majetkové újmy a její náhrady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise,T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 119).

197

V projednávané věci je třeba konstatovat, že ztráta příležitosti žalobce byla skutečná, jelikož výsledek postupu prodloužení jeho funkčního období mohl být odlišný, kdyby nedošlo k porušení práva být vyslechnut (viz body 121 a 122 výše), takže je právně dostačujícím způsobem prokázáno, že byl připraven o vážnou šanci na prodloužení svého funkčního období.

198

Kromě toho je třeba konstatovat, že ztráta příležitosti žalobce je konečná, jelikož Rada dne 19. července 2023 jmenovala [důvěrné] novým výkonným ředitelem, takže pracovní místo, o které měl žalobce zájem, bylo obsazeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise,T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 50).

199

Pokud jde o náhradu za ztrátu příležitosti, z judikatury vyplývá, že pro určení výše náhrady škody, která má být z tohoto titulu vyplacena, je třeba poté, co byla určena skutečná a konečná povaha příležitosti, o kterou byl úředník nebo zaměstnanec připraven, určit datum, od kterého mohl tuto šanci využít, dále vyčíslit uvedenou příležitost a konečně upřesnit, jaké finanční důsledky pro něj z této ztráty příležitosti vyplynuly (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2021, HB v. EIB, T‑757/19, nezveřejněný, EU:T:2021:890, bod 114 a citovaná judikatura).

200

Je-li to navíc možné, má být podle judikatury šance, o niž byl úředník připraven, určena objektivně v podobě matematického koeficientu vycházejícího z podrobné analýzy. Pokud však uvedená příležitost tímto způsoben kvantifikována být nemůže, může být způsobená újma ohodnocena ex æquo et bono. (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2021, HB v. EIB, T‑757/19, nezveřejněný, EU:T:2021:890, bod 115 a citovaná judikatura).

201

I když v projednávané věci žalobce provedl vyčíslení částky, která má sloužit jako základ pro výpočet náhrady škody spojené se ztrátou příležitosti, která odpovídá čisté odměně, kterou by obdržel v případě prodloužení svého funkčního období až do odchodu do důchodu, snížené o celkovou částku důchodu, kterou by obdržel během tohoto období, Tribunál nemůže stanovit matematický koeficient odrážející příležitost žalobce, jelikož prvky analýzy poskytnuté účastníky řízení v tomto ohledu nejsou dostatečně přesné na to, aby mu umožnily určit tento koeficient (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 2018, Fernández González v. Komise, T‑162/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2018:711, bod 120, a ze dne 13. června 2019, CC v. Parlament, T‑248/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2019:418, bod 74).

202

Vzhledem k tomu, že Tribunál využil možnosti ohodnotit utrpěnou újmu ex æquo et bono, je třeba přiznat žalobci paušální částku jako náhradu za ztrátu příležitosti, kterou utrpěl z důvodu protiprávního jednání Rady.

203

Za okolností projednávaného případu tak bude celková majetková újma vzniklá žalobci spravedlivě posouzena tím, že bude Radě uloženo zaplatit mu ex æquo et bono paušální částku ve výši 25000 eur. Tato částka bude muset být v souladu s návrhovými žádáními žalobce v tomto smyslu navýšena o úroky z prodlení ode dne vyhlášení tohoto rozsudku do dne zaplacení celé dlužné částky ve výši sazby uplatňované Evropskou centrální bankou (ECB) na její hlavní refinanční operace platné v první kalendářní den měsíce, v němž je platba splatná, zvýšené o tři a půl procentního bodu.

204

Pokud jde o nemajetkovou újmu, je třeba konstatovat, že návrhová žádání znějící na náhradu nemajetkové újmy ve výši 125000 eur jsou založena zaprvé na různých jednáních EUIPO, a sice přijetí rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, zadruhé na porušení osobních údajů, které bylo zjištěno dne 17. července 2023, a zatřetí na dopadu neprodloužení funkčního období žalobce jakožto výkonného ředitele na jeho profesní pověst.

205

V tomto ohledu je třeba zaprvé v rozsahu, v němž se návrh na náhradu škody zakládá na rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce a na rozhodnutích MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajících se výběrového řízení, zamítnout tento návrh v rozsahu, v němž uvedená rozhodnutí nebyla přijata Radou, ale EUIPO.

206

Zadruhé vzhledem k tomu, že porušení zabezpečení osobních údajů je důsledkem jednání Rady, které nemá povahu rozhodnutí, je třeba konstatovat, že i když žalobce ve stížnosti ze dne 30. srpna 2023, kterou zaslal Radě proti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, výslovně požadoval náhradu nemajetkové újmy související s těmito skutečnostmi, které nemají přímou souvislost s návrhovými žádáními znějícími na zrušení tohoto aktu, nic to nemění na tom, že po zamítnutí této žádosti dne 27. února 2024 nepodal proti zamítavému rozhodnutí stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2021, BK v. EASO, T‑277/19, nezveřejněný, EU:T:2021:161, bod 125 a citovaná judikatura).

207

Vzhledem k tomu, že žalobce nedodržel dvě fáze postupu před zahájením soudního řízení uvedené v bodě 179 výše, je třeba tento návrh na náhradu škody odmítnout jako nepřípustný.

208

Kromě toho v rozsahu, v němž se návrh na náhradu škody zakládá na protiprávnosti rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, je třeba konstatovat, že žalobce nevznáší žádný konkrétní argument, který by prokazoval, že jeho nemajetková újma nemůže být zrušením tohoto rozhodnutí zcela napravena.

209

S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba všechny návrhy na náhradu nemajetkové újmy ve věci T‑224/24 zamítnout.

210

S ohledem na výše uvedené je třeba zrušit rozhodnutí MB‑23‑04 o pozastavení přenesení pravomocí orgánu oprávněného ke jmenování v rozsahu, v němž dočasně pozastavuje přenesení pravomocí příslušejících orgánu oprávněnému ke jmenování na žalobce, jakož i rozhodnutí neprodloužit funkční období. Dále je třeba Radě uložit, aby žalobci vyplatila částku ve výši 25000 eur, navýšenou o úroky z prodlení ode dne vyhlášení tohoto rozsudku do dne zaplacení celé dlužné částky ve výši sazby uplatňované Evropskou centrální bankou (ECB) na její hlavní refinanční operace platné v první kalendářní den měsíce, v němž je platba splatná, zvýšené o tři a půl procentního bodu. Ve zbývající části se žaloby zamítají.

211

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Dále podle čl. 134 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Tribunál o rozdělení nákladů řízení, je-li neúspěšných účastníků řízení více. Kromě toho podle čl. 135 odst. 2 jednacího řádu může Tribunál uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení, zejména pokud způsobil druhému účastníku řízení náklady, které Tribunál posoudí jako náklady způsobené bezdůvodně nebo zlovolně. Podle judikatury může Tribunál uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, pokud orgán nebo jiný subjekt Unie svým jednáním přispěl ke vzniku sporu [viz rozsudek ze dne 8. července 2015, European Dynamics Luxembourg a další v. Komise, T‑536/11, EU:T:2015:476, bod 391 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].

212

Je pravda, že v projednávané věci žalobce částečně neuspěl se svými návrhovými žádáními, jelikož jak návrhy na zrušení podané v rámci věci T‑435/23 proti rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období, proti rozhodnutím MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícím se výběrového řízení a rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, tak návrhy na náhradu škody podané v rámci téže věci a návrh na náhradu nemajetkové újmy podaný v rámci věci T‑224/24 byly zamítnuty, takže EUIPO a Rada mohou být v tomto ohledu považovány za úspěšné účastníky řízení.

213

Tribunál však může uložit náhradu nákladů řízení orgánu, jehož rozhodnutí nebylo zrušeno, z důvodu jeho nedostatečnosti, která mohla vést žalobce k podání žaloby (viz rozsudek ze dne 22. dubna 2016, Itálie a Eurallumina v. Komise, T‑60/06 RENV II a T‑62/06 RENV II, EU:T:2016:233, bod 245 a citovaná judikatura).

214

Rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení jeho funkčního období a rozhodnutí MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkající se výběrového řízení přitom nesprávně vyvolávají dojem, že správní rada přijala konečné rozhodnutí neprodloužit funkční období žalobce (viz body 83 a 84 výše). Rozhodnutí MB‑22‑19 o nenavržení prodloužení funkčního období žalobce je totiž nadepsáno „Rozhodnutí nepředložit Radě Evropské unie návrh na prodloužení funkčního období [žalobce]“, zatímco rozhodnutími MB‑22‑20 a MB‑22‑21 týkajícími se výběrového řízení zahájila správní rada výběrové řízení na nástupce žalobce. Tento nesprávný dojem mohl podnítit žalobce k podání žalob proti uvedeným rozhodnutím.

215

Stejně tak, pokud jde o rozhodnutí o neprodloužení funkčního období, bylo legitimní, aby se žalobce domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí jak v rámci žaloby ve věci T‑435/23, tak v rámci žaloby ve věci T‑224/24.

216

S ohledem na tyto okolnosti má Tribunál za to, že okolnosti projednávané věci jsou správně zohledněny tím, že EUIPO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení žalobce ve věci T‑435/23 a Rada ponese vlastní náklady řízení ve věcech T‑435/23 a T‑224/24 a nahradí náklady řízení žalobce ve věci T‑224/24.

217

Kromě toho podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Lotyšská republika, Polská republika, Portugalská republika a Slovenská republika, které vstoupily do řízení ve věci T‑435/23 jako vedlejší účastnice, ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (středně velký senát)

rozhodl takto: