1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Zalando SE, domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2023) 2727 final ze dne 25. dubna 2023, kterým byla její platforma Zalando označena za velmi velkou on-line platformu podle čl. 33 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobkyně provozuje on-line obchod dostupný zejména na internetových stránkách „www.zalando.de“, jakož i na odpovídajících adresách URL s doménami nejvyšší úrovně jiných zemí. Tento obchod uvádí na trh módní zboží, jakož i kosmetické výrobky. Zákazníci tohoto obchodu mohou nakupovat zboží, které je buď prodáváno přímo žalobkyní v rámci prodejní služby nazvané „Zalando Retail“, nebo třetími prodejci, kteří se účastní programu nazvaného „Partner Programm“.

3

Dne 17. února 2023 zveřejnila žalobkyně na základě čl. 24 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) (Úř. věst. 2022, L 277, s. 1) na svých internetových stránkách „www.zalando.de“ dvě čísla, která představovala průměrný měsíční počet aktivních příjemců (dále jen „PMP“) platformy Zalando v Evropské unii. Uvedla, že PMP této platformy jako celku (tedy zahrnující Zalando Retail a Partner Programm) činí 83,341 milionu. Dále uvedla, že jelikož hrubá hodnota výrobků prodávaných v rámci Partner Programm odpovídá 37 % hrubé hodnoty všech výrobků prodávaných na uvedené platformě, PMP této platformy odpovídá 37 % z částky 83,341 milionu, a činí tedy 30,836 milionu.

4

Dne 22. února 2023 informovala Evropská komise žalobkyni o svých předběžných závěrech, podle kterých platforma Zalando splňuje podmínky pro to, aby byla označena za velmi velkou on-line platformu na základě čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065. Konkrétně měla za to, že je třeba zohlednit všechny aktivní příjemce této platformy, a nikoli pouze jejich podíl odpovídající podílu hrubé hodnoty tržeb dosažených v rámci Partner Programm. Vyvodila z toho, že PMP překračuje prahovou hodnotu 45 milionů uvedenou v čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení.

5

Kromě toho Komise v souladu s čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 informovala Spolkovou republiku Německo o svém záměru označit platformu Zalando za velmi velkou on-line platformu.

6

Dne 27. února 2023 informovala Spolková republika Německo Komisi, že nepředloží připomínky.

7

Dne 1. března 2023 předložila žalobkyně připomínky k předběžným závěrům Komise. Uvedla, že Komise musí zohlednit příjemce platformy Zalando pouze v rozsahu, v němž tato platforma představuje „on-line platformu“ ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065. V tomto ohledu uvedla, že platforma Zalando je on-line platformou, pouze pokud jde o Partner Programm. Měla tak za to, že Komise měla zohlednit pouze podíl příjemců, který odpovídá podílu hrubé hodnoty tržeb dosažených třetími prodejci v rámci Partner Programm. Vyvodila z toho, že PMP platformy Zalando je 30,836 milionů, a že je tedy nižší než prahová hodnota 45 milionů uvedená v čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení.

8

V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že zejména z bodu 77 odůvodnění a čl. 3 písm. b) a p) nařízení 2022/2065 vyplývá, že pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ zahrnuje všechny příjemce, kteří dotyčnou platformu skutečně používají, zejména tím, že jsou vystaveni informacím šířeným na této platformě, a že se neomezuje pouze na ty, kteří na ní provádějí transakce. V tomto ohledu přitom konstatovala, že výrobky prodávané přímo žalobkyní byly zobrazeny společně s výrobky prodávanými třetími prodejci, aniž bylo možné je na rozhraní od sebe rozlišit. Komise tak poukázala na to, že výrobky prodávané třetími prodejci a žalobkyní mohly být prezentovány na týchž internetových stránkách a že pokud třetí prodejci a žalobkyně prodávali stejný výrobek, ale v různých velikostech nebo barvách, totožnost prodejce se objevila až v okamžiku, kdy si příjemce služby vybíral velikost nebo barvu uvedeného výrobku.

9

V důsledku toho konstatovala Komise, že mezi příjemci služby nebylo možné identifikovat ty, kteří byli vystaveni pouze informacím o výrobcích žalobkyně a ty, kteří byly vystaveni pouze informacím o výrobcích třetích prodejců. Vyvodila z toho, že žalobkyně musela z tohoto důvodu vypočítat počet 30,836 milionu z počtu 83,341 milionu a vycházet z kritéria týkajícího se podílu hodnoty tržeb dosažených třetími prodejci. Měla však za to, že toto kritérium není vhodné, jelikož vede k vyloučení příjemců služby, kteří přestože byli vystaveni informacím od třetích prodejců, nakonec nekoupili výrobky nebo si koupili pouze výrobky prodávané přímo žalobkyní. Komise tak uvedla, že PMP platformy Zalando je 83,341 milionu, a nikoli 30,836 milionu, takže tato platforma musí být označena za velmi velkou on-line platformu ve smyslu čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065.

10

Žalobkyně a Bundesverband E-Commerce und Versandhandel Deutschland eV (bevh) navrhují, aby Tribunál:

11

Komise a Evropský parlament navrhují, aby Tribunál:

12

Rada Evropské unie a European Information Society Institute o.z. (EISi) navrhují, aby Tribunál žalobu zamítl.

13

Na podporu žaloby vznáší žalobkyně v podstatě tři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 písm. g) a i) a čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065, druhý z námitky protiprávnosti čl. 33 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení a třetí z porušení článku 296 SFEU.

14

V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 písm. g) a i) a čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065, když měla nesprávně za to, že platforma Zalando je velmi velkou on-line platformou. Tento žalobní důvod se dělí na dvě části. V první části žalobkyně tvrdí, že uvedená platforma není on-line platformou, hostingovou službou či zprostředkovatelskou službou. Ve druhé části má za to, že PMP této platformy byl nižší než 45 milionů.

15

V první části prvního žalobního důvodu žalobkyně, podporovaná sdružením bevh, tvrdí, že její služba Zalando Retail nepředstavuje zprostředkovatelskou službu ve smyslu čl. 3 písm. g) nařízení 2022/2065 ani a fortiori hostingovou službu či on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. g) a i) tohoto nařízení. Dodává, že prodej produktů třetími prodejci v rámci Partner Programm nespadá ani pod pojmy „zprostředkovatelská služba“, „hostingová služba“ nebo „on-line platforma“, jelikož systematicky kontroluje, a případně mění popis a zobrazení produktů poskytovaných těmito třetími prodejci. Vyvozuje z toho, že Komise nesprávně označila platformu Zalando za velmi velkou on-line platformu.

16

Komise podporovaná sdružením EISi argumenty žalobkyně zpochybňuje.

17

Článek 2 odst. 1 nařízení 2022/2065 stanoví, že se toto nařízení vztahuje na zprostředkovatelské služby nabízené příjemcům služby, kteří mají místo usazení nebo se nacházejí v Unii, bez ohledu na to, kde mají místo usazení poskytovatelé těchto zprostředkovatelských služeb.

18

Článek 2 odst. 2 nařízení 2022/2065 stanoví, že se toto nařízení nevztahuje na žádnou službu, která není zprostředkovatelskou službou, ani na požadavky uložené pro takovou službu bez ohledu na to, zda je tato služba poskytována s využitím zprostředkovatelské služby.

19

Článek 3 písm. g) nařízení 2022/2065 stanoví, že zprostředkovatelské služby zahrnují některé ze služeb informační společnosti, a sice některé služby poskytované zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služby. Tento článek upřesňuje, že mezi zprostředkovatelské služby patří zejména hostingové služby spočívající v ukládání informací poskytovaných takovým příjemcem na jeho žádost.

20

Podle čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065 je on-line platformou hostingová služba, která na žádost příjemce služby ukládá a veřejně šíří informace. Je však upřesněno, že hostingová služba není on-line platformou, pokud činnost ukládání a veřejného šíření informací je jen „nepodstatným a pouze pomocným prvkem jiné služby nebo nepodstatnou funkcí hlavní služby a z objektivních a technických důvodů ji nelze používat bez této jiné služby a integrace tohoto prvku nebo této funkce do této jiné služby není prostředkem k obcházení použitelnosti [uvedeného] nařízení“.

21

Z toho vyplývá, jak uvádí bod 13 odůvodnění nařízení 2022/2065, že on-line platforma ve smyslu tohoto nařízení představuje pouze „dílčí kategorii“ v rámci širší kategorie hostingových služeb, které samy o sobě představují pouze dílčí kategorii zprostředkovatelských služeb. Bod 13 odůvodnění uvedeného nařízení rovněž upřesňuje, že on-line platformou může být sociální síť nebo on-line platforma, která spotřebitelům umožňuje uzavírat s obchodníky smlouvy na dálku (dále jen „tržiště“).

22

Článek 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 stanoví, že povinnosti stanovené v oddíle 5 kapitoly III tohoto nařízení se vztahují na on-line platformy, které mají PMP nejméně 45 milionů a které jsou určeny jako velmi velké on-line platformy podle čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065.

23

Podle čl. 33 odst. 4 nařízení 2022/2065 přijme Komise rozhodnutí, kterým určí jako velmi velkou on-line platformu každou on-line platformu, která má PMP nejméně rovný počtu uvedenému v čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení. Dodává, že Komise přijme toto rozhodnutí na základě údajů oznámených dotyčným poskytovatelem on-line platformy zejména podle čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení nebo jakýchkoli jiných údajů, které jí jsou dostupné.

24

Kromě toho čl. 3 písm. b) nařízení 2022/2065 upřesňuje, že příjemcem služby je fyzická nebo právnická osoba, která využívá zprostředkovatelskou službu, zejména pro vyhledávání či zpřístupňování informací.

25

Za těchto podmínek je třeba uvést, že z nařízení 2022/2065 vyplývá, že k tomu, aby byla platforma Zalando označena za velmi velkou on-line platformu podle čl. 33 odst. 4 tohoto nařízení, musí Komise nejprve prokázat, že tato platforma představuje on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. i) uvedeného nařízení, a že tedy představuje hostingovou službu uvedenou mezi zprostředkovatelskými službami uvedenými v čl. 3 písm. g) dotčeného nařízení.

26

V tomto ohledu je mezi účastníky řízení nesporné, že přímý prodej výrobků žalobkyní v rámci služby Zalando Retail nespadá pod hostingovou službu uvedenou mezi zprostředkovatelskými službami, na které se vztahuje nařízení 2022/2065, jelikož tato služba neuchovává informace poskytované příjemcem služby, ale pouze informace od samotné žalobkyně.

27

Naproti tomu je třeba konstatovat, že v rámci Partner Programm žalobkyně používá informace třetích prodejců pro uvádění jejich výrobků na trh. V žalobě tak vysvětluje, že jí tito prodejci poskytují obrázky dotyčných výrobků a že sami vypracovávají jejich popis. Skutečnost, že následně ověřuje, zda tyto obrázky a popisy odpovídají jejím obchodním požadavkům, že je odpovídajícím způsobem mění nebo doplňuje, znamená pouze to, že je schopna změnit způsob, jakým jsou informace od třetích prodejců prezentovány, a zveřejňovat vlastní informace nad rámec informací od třetích prodejců. Taková okolnost však nezpochybňuje skutečnost, že tyto informace pocházejí alespoň zčásti od uvedených prodejců.

28

V první řadě na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z nařízení 2022/2065 ani ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) 2000/31 ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399) ve znění uvedeného nařízení totiž nevyplývá, že ukládání a šíření informací ve smyslu čl. 3 písm. i) tohoto nařízení vylučuje ukládání a šíření informací, jejichž prezentace byla změněna nebo doplněna poskytovatelem on-line platformy.

29

V tomto ohledu ze samotného výrazu „informace“ použitého v nařízení 2022/2065 vyplývá, že tyto informace zahrnují zejména fotografie poskytnuté třetími prodejci týkající se jejich výrobků, jakož i informace obsažené v jejich popisech, a nikoli pouze text těchto popisů tak, jak byl vypracován uvedenými prodejci. Ostatně je třeba rovněž uvést, podobně jak uvedl generální advokát H. Saugmandsgaard Øe ve svém stanovisku ve spojených věcech YouTube a Cyando (C‑682/18 a C‑683/18, EU:C:2020:586, poznámka pod čarou 134), že pojem „informace“ musí být chápán široce, pokud jde o hostingové služby ve smyslu směrnice 2000/31. Žalobkyně tak může předávat informace od třetích prodejců a zároveň měnit znění jejich textu tak, aby byly v souladu s jejími obchodními požadavky, jejichž cíl se omezuje na „zajištění jedinečného zážitku z nakupování odlišného od těch, které lze zažít u konkurence“.

30

Navíc je třeba konstatovat, že údaje ohledně nabídek výrobků prodávaných třetími prodejci představují „informace“, jak již Soudní dvůr rozhodl, pokud jde o směrnici 2000/31 v rozsudku ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další (C‑324/09, EU:C:2011:474, body 110 a 111). Jak uvádí Komise, takové konstatování vyplývá zejména z definice „nezákonného obsahu“ stanovené v nařízení 2022/2065. Konkrétně z čl. 3 písm. h) uvedeného nařízení ve spojení s bodem 12 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že pojem „nezákonný obsah“ zahrnuje informace týkající se prodeje nezákonného zboží nebo poskytování nezákonných služeb, ať už se jedná zejména o prodej nevyhovujících nebo padělaných výrobků, prodej výrobků nebo poskytování služeb porušujících právní předpisy na ochranu spotřebitele. V důsledku toho může pouhý odkaz na výrobek za účelem jeho uvedení na trh představovat nezákonný obsah, zejména pokud je tento výrobek nezákonný, a musí být v důsledku toho považován za informaci ve smyslu uvedeného nařízení. Z toho vyplývá, že nabídky produktů třetích prodejců v rámci Partner Programm musí být považovány za informace poskytované příjemci služby ve smyslu čl. 3 písm. i) téhož nařízení.

31

Ve druhé řadě na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z bodu 18 odůvodnění a z článků 7 a 8 nařízení 2022/2065, které se týkají odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, nevyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel vyloučit z pojmu „poskytovatelé on-line platforem“ ty, kteří kontrolovali informace od příjemců služby před jejich šířením.

32

Bod 18 odůvodnění nařízení 2022/2065 totiž uvádí, že na poskytovatele zprostředkovatelských služeb, který „hraje aktivní roli takové povahy, že [...] zná nebo kontroluje“ informace poskytnuté příjemcem služeb, by se neměly použít výjimky z odpovědnosti stanovené v tomto nařízení. V tomto ohledu článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný „Hosting“, stanoví zproštění odpovědnosti v případě, že poskytovatel služby nemá konkrétní vědomost o protiprávní činnosti nebo nezákonném obsahu. Článek 7 uvedeného nařízení však upřesňuje, že se má za to, že poskytovatelé zprostředkovatelských služeb nemohou využít této výjimky z odpovědnosti „pouze z toho důvodu, že v dobré víře a s náležitou péčí provádějí dobrovolná vyšetřování z vlastního podnětu či přijímají jiná opatření, jejichž cílem je odhalit, určit a odstranit nezákonný obsah“.

33

Kromě toho článek 8 nařízení 2022/2065 stanoví, že „poskytovatelům zprostředkovatelských služeb se neukládá obecná povinnost monitorovat informace, které přenášejí nebo ukládají“.

34

I když tedy nařízení 2022/2065 neukládá poskytovatelům on-line platforem povinnost kontrolovat informace, které uchovávají, výslovně počítá s možností, že tito poskytovatelé z vlastního podnětu uvedené informace kontrolují za účelem určení své odpovědnosti. Uvedené nařízení proto nelze vykládat tak, že vylučuje, aby uvedení dodavatelé mohli takové kontroly provádět.

35

Navíc je třeba uvést, že bod 41 odůvodnění nařízení 2022/2065 upřesňuje, že „[p]ovinnosti náležité péče jsou na problematice odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb nezávislé, a tyto záležitosti je tedy třeba posuzovat odděleně“. Ustanovení týkající se odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, jejichž součástí jsou články 7 a 8 uvedeného nařízení, tak nelze použít k určení, zda žalobkyně měla podléhat povinnostem náležité péče stanoveným v kapitole III téhož nařízení, včetně těch, které jsou uloženy poskytovatelům velmi velkých on-line platforem na základě čl. 33 odst. 1 dotčeného nařízení. Ustanovení týkající se odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb proto nelze použít k určení, zda platforma Zalando měla být označena za velmi velkou on-line platformu.

36

Ve třetí řadě na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, judikatura Soudního dvora týkající se výjimek z odpovědnosti, jichž se mohou dovolávat poskytovatelé hostingových služeb uvedených v článku 14 směrnice 2000/31, neumožňuje upřesnit pojem „zprostředkovatelská služba“ ve smyslu čl. 3 písm. g) nařízení 2022/2065.

37

Článek 14 směrnice 2000/31 totiž stanoví, že poskytovatel hostingových služeb nemusí být odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce služby, zejména pokud nebyl účinně seznámen s „protiprávní činností nebo informací“.

38

Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další (C‑324/09, EU:C:2011:474, body 112 a 113), rozhodl, že „podstatný předpoklad“ proto, aby poskytovatel služby na internetu mohl spadat do působnosti článku 14 směrnice 2000/31, „spočívá v tom, aby byl ‚poskytovatelem zprostředkovatelských služeb‘ ve smyslu zamýšleném zákonodárcem v rámci oddílu 4 kapitoly II této směrnice“. Soudní dvůr tak rozhodl, že poskytovatel služby na internetu není takovým poskytovatelem zprostředkovatelských služeb, pokud namísto toho, aby se omezil na neutrální poskytování této služby prostřednictvím čistě technického a automatického zpracování údajů, které mu poskytují jeho zákazníci, hraje aktivní roli takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že uložené údaje zná nebo kontroluje.

39

Soudní dvůr však upřesnil, že při výkladu článku 14 směrnice 2000/31 zohlednil jeho kontext a cíle této směrnice (rozsudek ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další, C‑324/09, EU:C:2011:474, bod 111). Soudní dvůr tak uvedl, že oddíl 4 kapitoly II uvedené směrnice, jehož součástí je její článek 14, je nadepsán „Odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb“ a jeho cílem je omezit případy, kdy v souladu s vnitrostátním právem použitelným v dané oblasti může být založena odpovědnost poskytovatelů zprostředkovatelských služeb (rozsudek ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další, C‑324/09, EU:C:2011:474, bod 107). V důsledku toho Soudní dvůr omezením pojmu „poskytovatel zprostředkovatelských služeb“ zamýšlel rovněž omezit rozsah výjimek z odpovědnosti, které mohou využít poskytovatelé dotčených služeb.

40

Soudní dvůr dále odkázal na předchozí rozsudek ze dne 23. března 2010, Google France a Google (C‑236/08 až C‑238/08, EU:C:2010:159, body 112 až 116), aby definoval pojem „poskytovatel zprostředkovatelských služeb“ ve smyslu oddílu 4 kapitoly II směrnice 2000/31. Z tohoto rozsudku přitom vyplývá, že výklad tohoto pojmu vychází z bodu 42 odůvodnění této směrnice, podle kterého „[o]dchylky v úpravě odpovědnosti stanovené [zejména článkem 14 této směrnice] zahrnují pouze případy, v nichž je činnost poskytovatele služeb informační společnosti omezena na technický postup provozování“, přičemž „[t]ato činnost má čistě technickou, automatickou a pasivní podobu“.

41

Z toho vyplývá, že výklad pojmu „poskytovatel zprostředkovatelských služeb“ podaný Soudním dvorem se omezuje, jak výslovně uvedl, „ve smyslu zamýšleném [normotvůrcem] v rámci oddílu 4 kapitoly II směrnice [2000/31]“ (rozsudek ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další, C‑324/09, EU:C:2011:474, bod 112) a že tento výklad nelze použít pro účely použití nařízení 2022/2065, které stanoví, jak bylo uvedeno v bodech 31 až 35 výše, vlastní režim odpovědnosti. Je tomu tak tím spíše, že čl. 89 odst. 1 uvedeného nařízení zrušil oddíl 4 kapitoly II směrnice 2000/31, který byl předmětem výkladu Soudního dvora.

42

Kromě toho i za předpokladu, že by žalobkyně měla na jednání v úmyslu tvrdit, že z bodu 19 odůvodnění nařízení 2022/2065 vyplývá, že judikatura Soudního dvora týkající se směrnice 2000/31 musí být „přenesena“ pro účely výkladu téhož nařízení, je třeba uvést, že se tento bod odůvodnění týká rozdílů mezi třemi kategoriemi zprostředkovatelských služeb, a sice službami týkajícími se činností prostého přenosu, ukládání do mezipaměti a hostingu. I když měl tedy unijní normotvůrce za to, že se na tyto tři kategorie zprostředkovatelských služeb musí v souladu s judikaturou Soudního dvora vztahovat zvláštní pravidla, neuvedl, že pojem „zprostředkovatelské služby“, který Soudní dvůr definoval odkazem na bod 42 odůvodnění směrnice 2000/31, musí být zachován pro účely použití nařízení 2022/2065.

43

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že platforma Zalando ukládá a šíří informace poskytované příjemci služby na jejich žádost v rámci Partner Programm.

44

Ani není tvrzeno, že je taková činnost ukládání a šíření jen „nepodstatným a pouze pomocným prvkem jiné služby nebo nepodstatnou funkcí hlavní služby a z objektivních a technických důvodů ji nelze používat bez této jiné služby“. Naopak sama žalobkyně uvádí, že prodeje uskutečněné v rámci Partner Programm představují 37 % hrubé hodnoty výrobků prodávaných na platformě Zalando.

45

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že platforma Zalando je on-line platformou ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065, pokud na ní třetí prodejci uvádějí výrobky v rámci Partner Programm. To ostatně žalobkyně rovněž uvedla ve svých připomínkách k předběžným závěrům Komise, jak bylo uvedeno v bodě 7 výše.

46

Z toho vyplývá, že platforma Zalando je rovněž zprostředkovatelskou službou a hostingovou službou ve smyslu čl. 3 písm. g) bodu iii) nařízení 2022/2065.

47

Toto konstatování nemůže být zpochybněno ostatními argumenty žalobkyně.

48

Zaprvé totiž žalobkyně tvrdí, že s ohledem na kontroly, které provádí, musí být s informacemi, které obdrží od třetích prodejců v rámci Partner Programm, zacházeno stejně jako s fotografiemi, které může obdržet od fotografa najatého za účelem přímého prodeje vlastních výrobků prostřednictvím služby Zalando Retail.

49

Stačí však uvést, že podle čl. 3 písm. i) a k) nařízení 2022/2065 je on-line platforma hostingovou službou, která ukládá a šíří informace „na žádost příjemce služby, který informace poskytl“. Jak přitom uznala žalobkyně na jednání, fotograf, který je popsán v jejím příkladu, není příjemcem platformy Zalando, jelikož není osobou využívající tuto platformu ve smyslu čl. 3 písm. b) uvedeného nařízení. Kromě toho fotografie pořízené tímto fotografem nejsou ukládány a šířeny na uvedené platformě na jeho žádost, ale z podnětu žalobkyně.

50

Na rozdíl od třetích prodejců v rámci Partner Programm tak fotograf v příkladu žalobkyně nevyužívá on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065. Z toho vyplývá, že rozdílné zacházení s fotografiemi pořízenými fotografem a fotografiemi poskytnutými třetími prodejci v rámci Partner Programm vyplývá ze samotné systematiky uvedeného nařízení, a že v důsledku toho nemůže způsobit protiprávnost napadeného rozhodnutí.

51

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že z rozsudku ze dne 22. prosince 2022, Louboutin (Užívání označení porušujícího práva duševního vlastnictví na on-line trhu) (C‑148/21 a C‑184/21, EU:C:2022:1016), vyplývá, že na základě čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1) „užívá“ ochranné známky uváděné na trh třetími prodejci v rámci Partner Programm. V tomto ohledu totiž upřesňuje, že předkládání nabídek je totožné v rámci služby Zalando Retail a v rámci Partner Programm, a že je tedy odpovědná za případné zásahy do práva ochranných známek vyplývající z prodeje výrobků v rámci Partner Programm.

52

Stačí však konstatovat, že otázka, zda žalobkyně užívá ochranné známky uváděné na trh třetími prodejci v rámci Partner Programm ve smyslu čl. 9 odst. 2 nařízení 2017/1001, není relevantní pro určení, zda platforma Zalando představuje on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065.

53

Z toho plyne, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.

54

Ve druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně, podporovaná sdružením bevh, vytýká Komisi, že měla nesprávně za to, že má platforma Zalando PMP vyšší než 45 milionů. Upřesňuje, že v souladu s čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 měla Komise zohlednit pouze aktivní příjemce této platformy, a sice příjemce služby, kteří byli skutečně vystaveni informacím od třetích prodejců v rámci Partner Programm, a nikoli ty, kteří byli vystaveni informacím poskytnutým jí samotnou v rámci služby Zalando Retail. Má tedy za to, že při neexistenci jiných prostředků umožňujících identifikovat tyto aktivní příjemce bylo třeba určit jejich počet s přihlédnutím k podílu prodejů uskutečněných třetími prodejci, a v důsledku toho konstatovat, že PMP uvedené platformy dosahoval pouze 30,836 milionu.

55

Komise podporovaná sdružením EISi argumenty žalobkyně zpochybňuje.

56

Podle čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 je „aktivním příjemcem on-line platformy“ příjemce služby, který on-line platformu využívá buď tím, že požádá o umístění informace na on-line platformu, nebo tím, že je vystaven informaci umístěné na on-line platformě a šířené prostřednictvím jejího on-line rozhraní.

57

Kromě toho z čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 vyplývá, že Komise určí jako velmi velké on-line platformy on-line platformy, které mají PMP nejméně 45 milionů, a to zejména na základě údajů oznámených poskytovateli těchto platforem podle čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení nebo na základě jakýchkoli jiných údajů, které jsou Komisi dostupné.

58

Nakonec článek 24 odst. 2 nařízení 2022/2065 stanoví, že do 17. února 2023 a alespoň každých šest měsíců poté zveřejňují poskytovatelé pro každou platformu ve veřejně přístupné části svého on-line rozhraní informace o průměrném měsíčním počtu aktivních příjemců služby v Unii, který se vypočítá jako průměr za období předchozích šesti měsíců a v souladu s metodikou stanovenou v aktech v přenesené pravomoci uvedených v čl. 33 odst. 3 uvedeného nařízení, pokud byly přijaty.

59

V projednávané věci zaprvé žalobkyně zveřejnila dne 17. února 2023 ve veřejně přístupné části svého on-line rozhraní informace o průměrném měsíčním počtu aktivních příjemců služby v Unii. Uvedla, že PMP platformy Zalando jako celku (tedy zahrnující Zalando Retail a Partner Programm) činí 83,341 milionu. Dále uvedla, že jelikož hrubá hodnota výrobků prodávaných na trh v rámci Partner Programm odpovídá 37 % hrubé hodnoty všech výrobků prodávaných na trh na této platformě, činí PMP, které odpovídá 37 % z částky 83,341 milionu, 30,836 milionu.

60

Zadruhé je třeba podobně jako Komise konstatovat, že z čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 vyplývá, že k tomu, aby mohl být příjemce služby kvalifikován jako aktivní příjemce on-line platformy, musí tuto platformu využívat mimo jiné tím, že je vystaven informaci umístěné na on-line platformě a šířené prostřednictvím jejího on-line rozhraní. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, že pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ se neomezuje na osoby, které uzavřely transakci na platformě Zalando. Naopak zahrnuje všechny osoby, které byly „vystaveny“ informacím poskytnutým třetími prodejci, včetně seznámení se s názvy výrobků prodávaných těmito prodejci a názvem jejich výrobce, s jejich popisem a fotografií.

61

Tento výklad čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 je kromě toho potvrzen bodem 77 odůvodnění tohoto nařízení, který upřesňuje, že příjemce může být vystaven informacím pouze „jejich prohlížením nebo poslechem“ a že „se zapojení neomezuje na interakci s informacemi prostřednictvím kliknutí, komentáře, propojení, sdílení, nákupu nebo provádění transakcí na on-line platformě“.

62

V tomto ohledu na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze bod 77 odůvodnění nařízení 2022/2065 považovat za irelevantní pro účely výkladu čl. 3 písm. p) tohoto nařízení. Je totiž třeba připomenout, že preambule unijního aktu může upřesňovat obsah ustanovení tohoto aktu a poskytovat výkladová vodítka, která mohou objasnit vůli autora uvedeného aktu, ačkoli není právně závazná a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2024, LEA,C‑10/22, EU:C:2024:254, bod 51 a citovaná judikatura). V projednávané věci je přitom třeba uvést, že uvedený bod odůvodnění se omezuje na upřesnění obsahu uvedeného článku, aniž se od něj odchyluje nebo mu odporuje, jak ostatně uznala žalobkyně na jednání, jelikož aktivní příjemce může „využívat“ informace a být jim „vystaven“, a to i v případě, kdy s nimi není v interakci.

63

Zatřetí je třeba poznamenat, jak vysvětluje žalobkyně, že pokud jde o některé výrobky prodávané jak žalobkyní, tak třetími prodejci, „prezentace výrobků je vždy jednotná a nezávislá na totožnosti dotčeného prodejce“. Upřesňuje tedy, že „existuje pouze jediná stránka s detaily výrobku obsahující totožné informace a obrázky“ a že spotřebitel zná totožnost prodávajícího pouze, pokud si vybírá specifikaci dotčeného výrobku, jako je například velikost u oděvů.

64

V tomto ohledu, i když žalobkyně tvrdí, že „ve většině případů“ informace ohledně výrobků prodávaných jak žalobkyní, tak třetími prodejci pocházejí od ní, a nikoli od těchto třetích prodejců, je třeba uvést, že netvrdí, že je to systematické.

65

Nelze ani vyloučit, že se spotřebitelé dozví o informacích ohledně výrobků prodávaných výlučně třetími prodejci před tím, než se nakonec rozhodnou koupit jiný výrobek prodávaný přímo žalobkyní.

66

Za těchto podmínek je třeba uvést, že počet aktivních příjemců ve smyslu čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 nelze určit v závislosti na podílu prodejů dosažených třetími prodejci v rámci Partner Programm. Je tudíž třeba mít za to, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou mít důvodně za to, že platforma Zalando měla PMP dosahující 30,836 milionu, a tedy byl tento PMP nižší než prahová hodnota ve výši 45 milionů uvedená v čl. 33 odst. 1 uvedeného nařízení.

67

Tento závěr není zpochybněn argumentem žalobkyně, podle něhož čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 stanoví, že k tomu, aby mohl být kvalifikován jako aktivní příjemce on-line platformy, musí být tento příjemce skutečně vystaven informacím, a nejen že jim mohl být vystaven. Stačí totiž konstatovat, že v souladu s čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení příslušelo žalobkyni, aby sama identifikovala osoby, které byly uvedeným informacím skutečně vystaveny. V rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí, že nebyla schopna mezi 83,341 miliony osob použitých pro výpočet PMP rozlišit ty, které byly skutečně vystaveny informacím od třetích prodejců, a ty, které nebyly těmto informacím vystaveny, je třeba mít za to, že Komise byla oprávněna mít za to, že všechny uvedené osoby byly uvedeným informacím skutečně vystaveny. Z toho vyplývá, že Komise byla rovněž oprávněna mít za to, že PMP platformy Zalando činí 83,341 milionu.

68

Kromě toho v rozsahu, v němž má žalobkyně za to, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality z důvodu, že podle úvah Komise v tomto rozhodnutí byla platforma Zalando označena za velmi velkou on-line platformu, a to i za předpokladu, že od ní pocházelo „99,99 % informací“, které byly veřejně šířeny, stačí konstatovat, že žalobkyně netvrdí, že tento předpoklad opravdu odpovídá skutečnosti. Naopak, jak bylo uvedeno v bodě 44 výše, tvrdí, že prodeje uskutečněné v rámci Partner Programm představují 37 % hrubé hodnoty výrobků prodávaných na platformě Zalando, což naznačuje, že informace od třetích prodejců představují značnou část informací šířených na této platformě.

69

Žalobkyně ani neupřesňuje důvod, proč šíření informací od třetích prodejců, kteří v jejím příkladu představují pouze 0,01 % informací šířených na platformě Zalando, nepředstavuje nepodstatný a pouze pomocný prvek této platformy ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065.

70

Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu, a v důsledku toho i uvedený žalobní důvod v plném rozsahu.

71

V rámci druhého žalobního důvodu namítá žalobkyně protiprávnost čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení. Tento žalobní důvod se skládá ze tří částí.

72

V první části žalobkyně v podstatě tvrdí, že čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu právní jistoty.

73

V rámci druhé a třetí části žalobkyně tvrdí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu rovného zacházení a zásadu proporcionality.

74

V první části druhého žalobního důvodu žalobkyně, podporovaná sdružením bevh, tvrdí, že čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu právní jistoty z důvodu, že pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ není dostatečně přesný, a označení za velmi velkou on-line platformu tedy není dostatečně předvídatelné.

75

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a sdružením EISi, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

76

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná, tak aby jednotlivci mohli jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho [rozsudky ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 68, a ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek),C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 46]. Tato zásada se uplatní obzvláště striktně vůči právní úpravě, která může mít finanční důsledky (viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, Banco de Portugal a další, C‑504/19, EU:C:2021:335, bod 52 a citovaná judikatura), jako je tomu v případě nařízení 2022/2065.

77

Zásada právní jistoty však nevyžaduje, aby právní norma vyloučila jakékoliv pochybnosti o jejím výkladu. Rozhodující je naopak to, zda je dotčený právní akt stižen takovou nejednoznačností, která by bránila tomu, aby bylo možné s dostatečnou jistotou rozptýlit případné pochybnosti o působnosti nebo smyslu tohoto ustanovení (stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci FCD a FMB, C‑106/14, EU:C:2015:93, bod 55; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Belgie v. Komise,C‑110/03, EU:C:2005:223, bod 31). Zásada právní jistoty tak nemůže být porušena pouze z toho důvodu, že unijní soud musí použít jiné metody výkladu, než je doslovný výklad obecně závazného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Irish Ferries,C‑570/19, EU:C:2021:664, bod 167).

78

Kromě toho podle judikatury Soudního dvora okolnost, že ustanovení nevymezuje konkrétní metodu nebo postup, neznamená, že toto ustanovení porušuje zásadu právní jistoty (viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 43 a citovaná judikatura). Za takových okolností totiž přísluší dotyčnému orgánu nebo subjektům, aby vybrali spolehlivou metodu, která zajistí dodržování požadavku vyplývajícího z tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2019, Planta Tabak,C‑220/17, EU:C:2019:76, bod 33).

79

V projednávané věci je třeba podobně, jako to činí Komise, uvést, že se pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ použije na širokou škálu situací. Z článku 3 písm. i) a z bodu 13 odůvodnění nařízení 2022/2065 totiž vyplývá, že pojem „on-line platforma“ zahrnuje jak sociální sítě, tak tržiště. Žalobkyně mimoto uznává existenci „velké rozmanitosti on-line platforem“, které „se liší [...] povahou služeb, které nabízejí“. Pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ tak musí mít možnost přizpůsobit se různým druhům on-line platforem, které mohou vystavovat různé druhy obsahu, včetně zvukového a vizuálního obsahu, a to různými způsoby, například prostřednictvím internetových stránek nebo aplikace, nebo tím, že přístup k tomuto obsahu je či není podmíněn předchozí registrací a zřízením účtu.

80

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že tomuto pojmu je vlastní určitý stupeň nejistoty, pokud jde o smysl a rozsah pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“. (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 14. dubna 2005, Belgie v. Komise,C‑110/03, EU:C:2005:223, bod 31).

81

Žalobkyně a sdružení bevh tvrdí, že vzhledem k nepřesnosti pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“ Komise a poskytovatelé on-line platforem zvolili v praxi různé metody pro výpočet PMP těchto platforem.

82

V první řadě žalobkyně naznačuje, že poskytovatelé podhodnocují PMP svých on-line platforem.

83

Zaprvé žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem nezohlednili adresy internetového protokolu (IP adresy), které se sice nacházejí v Unii, avšak nejsou v členském státě, ve kterém tito poskytovatelé působí nebo v němž mohou být jejich výrobky doručovány. V tomto ohledu dodává, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 pouze odkazuje na aktivní příjemce v Unii, aniž upřesňuje, zda se jedná o příjemce, kteří mají bydliště nebo místo obvyklého pobytu v Unii, nebo o příjemce, kteří mají k Unii jinou „územní vazbu“.

84

V tomto ohledu je třeba uvést, že argument žalobkyně podle všeho vychází z německého znění čl. 2 odst. 1 nařízení 2022/2065, podle kterého se toto nařízení vztahuje zejména na zprostředkovatelské služby nabízené příjemcům služby, jako jsou fyzické osoby, které mají „Sitz“ (bydliště) v Unii. Ostatní jazykové verze tohoto ustanovení přitom bez dalších upřesnění pouze vyžadují, aby se tito příjemci služby „nacházeli“ v Unii.

85

Podle ustálené judikatury platí, že formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení, ani jí nemůže být přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi (rozsudky ze dne 21. března 2024, Cobult,C‑76/23, EU:C:2024:253, bod 25, a ze dne 17. ledna 2023, Španělsko v. Komise,C‑632/20 P, EU:C:2023:28, bod 40).

86

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že relevantní je pouze místo, kde se příjemci dotčené služby nacházejí, když jsou vystaveni informacím umístěným na on-line platformě, bez ohledu na místo jejich bydliště nebo místo obvyklého pobytu. Na rozdíl od toho, co tvrdila žalobkyně na jednání, z jednotlivých jazykových verzí čl. 2 odst. 1 nařízení 2022/2065 jako celku tedy nevyplývá, že unijní normotvůrce měl pro účely použití tohoto ustanovení definovat pojem „bydliště“. Z bodu 41 žaloby ostatně vyplývá, že žalobkyně správně vyložila uvedené ustanovení pro výpočet PMP platformy Zalando, jelikož zohlednila pouze místo, ze kterého byly internetové stránky a aplikace této platformy navštíveny.

87

Ani žádná z jazykových verzí čl. 2 odst. 1 nařízení 2022/2065 neumožňuje vyloučit příjemce služby z důvodu, že i když se nacházejí v Unii, nacházejí se v členském státě, v němž poskytovatel on-line platformy není aktivní nebo ve kterém jeho výrobky nemohou být doručovány.

88

Z toho vyplývá, jak uvádí Komise, že počínání popsané žalobkyní při výpočtu PMP on-line platformy je v rozporu s nařízením 2022/2065. V důsledku toho skutečnost, i kdyby byla prokázána, že si někteří poskytovatelé on-line platforem takto počínali, neumožňuje prokázat porušení zásady právní jistoty z důvodu nepřesnosti pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“ v uvedeném nařízení.

89

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem zohledňují pouze aktivní příjemce na svých internetových stránkách, nikoli však ve svých příslušných aplikacích. Kromě toho žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem, na nichž je přístupný jak jejich obsah, tak obsah třetích prodejců, zohledňují pouze „příjemce obsahu třetí strany“, včetně případů, kdy tito poskytovatelé prezentují svůj obsah na témže rozhraní. Rovněž tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem nezohledňují aktivní příjemce, kteří nesouhlasí s používáním souborů cookies. Kromě toho žalobkyně naznačuje, že poskytovatelé on-line platforem, které mohou být používány pouze registrovanými osobami, ale jejichž obsah je přístupný neregistrovaným osobám, tyto neregistrované osoby nezohledňují. Nakonec tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem považují aktivní příjemce za boty, pokud zůstávají nečinní po dobu 30 minut, a že v důsledku toho je tito poskytovatelé pro výpočet PMP nezohledňují.

90

Je však třeba poznamenat, že počínání takto popsaná žalobkyní zde rovněž porušují nařízení 2022/2065, což ostatně žalobkyně uznala na jednání, a proto nemohou prokázat nedostatečnou přesnost uvedeného nařízení.

91

Bod 77 odůvodnění nařízení 2022/2065 totiž upřesňuje, že příjemce služby by „měl být pokud možno započítán pouze jednou“, že toto nařízení „nevyžaduje, aby poskytovatelé on-line platforem [...] prováděli konkrétní sledování jednotlivců on-line“, a že tito poskytovatelé mohou, pokud „jsou [...] schopni“ tak učinit, „odečíst automatizované uživatele, jako jsou boti nebo scrapery, bez dalšího zpracování osobních údajů a sledování“. Z toho však nelze vyvodit, že by tito poskytovatelé mohli pro účely výpočtu PMP nezohlednit některé aktivní příjemce z důvodu, že někteří odmítnou používání souborů cookies a že je třeba nezapočítávat boty.

92

Z bodu 77 odůvodnění nařízení 2022/2065 naopak vyplývá, že poskytovatelé on-line platforem mohou být povinni započítat boty, pokud je nemohou vyloučit bez dalšího zpracování osobních údajů nebo sledování, a dále mohou být povinni započítat téhož aktivního příjemce několikrát, ačkoli by aktivní příjemci měli být „pokud možno“ započítáni pouze jednou. Tito poskytovatelé tak mohou být za určitých okolností nuceni nadhodnocovat PMP své on-line platformy v souladu s uvedeným nařízením. To je naproti tomu neopravňuje k podhodnocování uvedeného počtu. Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 78 výše, je zejména věcí uvedených poskytovatelů, aby zvolili spolehlivou metodu, která může zajistit dodržování požadavku daný počet nepodhodnocovat.

93

Skutečnost, které se dovolává žalobkyně, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 odkazuje na PMP, a nikoli na průměrný měsíční počet návštěv dotyčné on-line platformy, nemůže tento závěr zpochybnit. Toto ustanovení, jak je vykládáno ve světle bodu 77 odůvodnění tohoto nařízení, totiž nevede k započítání všech těchto návštěv, i když může vést k nadhodnocení počtu aktivních příjemců dotyčné on-line platformy.

94

Dále, jak bylo připomenuto v bodě 60 výše, k tomu, aby mohl být příjemce služby kvalifikován jako aktivní příjemce on-line platformy ve smyslu čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065, musí tuto platformu využívat pouze tím, že je vystaven informaci umístěné na této platformě a šířené prostřednictvím jejího on-line rozhraní.

95

Z toho vyplývá, že poskytovatel on-line platformy nemůže pro účely výpočtu PMP vyloučit příjemce služby, kteří sice byli vystaveni informacím umístěným na této platformě, ale nebyli na ní zaregistrováni, neuzavřeli na ní transakci, zůstali po určitou dobu neaktivní, odmítli používat soubory cookies nebo přistupovali na platformu z aplikace.

96

Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem se obávají, že téhož aktivního příjemce započítají vícekrát, pokud se spoléhají pouze na počet návštěv svých on-line platforem. Dodává, že počet těchto duplicit posuzují odlišně. Takové okolnosti však nemohou prokázat porušení zásady právní jistoty z důvodu nepřesnosti pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“ v nařízení 2022/2065.

97

Ve třetí řadě žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé nezveřejňují PMP svých on-line platforem, ale pouze uvádějí, že je tento počet nižší než 45 milionů z důvodu, že jim čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065 ukládá pouze povinnost zveřejňovat „informace o průměrném měsíčním počtu aktivních příjemců“, a nikoli PMP jako takové. Taková okolnost však nemůže prokázat porušení zásady právní jistoty z důvodu nepřesnosti pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“ v uvedeném nařízení.

98

Ve čtvrté řadě žalobkyně tvrdí, že pro účely výpočtu PMP poskytovatelé on-line platforem započítávají pouze ty příjemce služby, kteří na nich zůstávají dostatečně dlouho. Upřesňuje, že stanovená minimální doba se v závislosti na dotyčném poskytovateli pohybuje mezi 3 a 45 sekundami a že volba této doby může mít významný dopad na výpočet PMP jejich on-line platforem.

99

V tomto ohledu je zajisté nesporné, že PMP on-line platformy se může lišit v závislosti na tom, zda je použita minimální doba 3 nebo 45 sekund, během níž musí příjemci služby setrvat na této platformě, aby byli započítáni jako aktivní příjemci.

100

Bod 77 odůvodnění nařízení 2022/2065 však upřesňuje, že výpočet PMP, a tedy i počtu osob vystavených informacím umístěným na on-line platformě, může záviset na „povaze služby a způsobu interakce příjemců služby s touto službou“. Okolnost, že toto nařízení nestanoví abstraktně a pro všechny on-line platformy minimální dobu, kterou musí poskytovatelé těchto platforem použít k výpočtu PMP, tak nestačí k prokázání, že toto nařízení neumožňuje určit PMP konkrétní on-line platformy s ohledem na její specifické vlastnosti.

101

Navíc je třeba poznamenat, podobně jako to učinila Komise, že žalobkyně netvrdí, že v projednávané věci nemohla určit dotčenou minimální dobu pro výpočet PMP platformy Zalando. Naopak z její argumentace vyplývá, že použila minimální dobu 10 sekund, včetně počtu 83,341 milionu, který Komise nakonec použila. Nerozvíjí ani žádnou argumentaci směřující k prokázání, že s ohledem na vlastnosti této platformy taková doba neumožňovala mít za to, že příjemce služby mohl být vystaven informacím od třetích prodejců a že tato doba byla vybrána svévolně pouze s cílem splnit povinnost zveřejnění stanovenou v čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065.

102

V páté řadě sdružení bevh tvrdí, že někteří aktivní příjemci nejsou nutně vystaveni informacím umístěným na on-line platformě, takže poskytovatelé on-line platforem musí mít možnost provádět „úpravy“ při výpočtu PMP těchto platforem. Uvádí ostatně, že Komise připouští, že žalobkyně mohla v projednávané věci provést takové úpravy, zejména proto, aby vícekrát nezapočítala téhož aktivního příjemce nebo nezapočítala „neúmyslné použití“ platformy Zalando, které nezpůsobuje skutečné vystavení obsahu umístěnému na této platformě. Tvrdí však, že nařízení 2022/2065 neobsahuje taxativní výčet úprav, které by byly povoleny. Vytýká tak unijnímu normotvůrci, že definoval pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ odkazem na pojem „vystavení“, ačkoli je tento pojem rovněž nepřesný.

103

V tomto ohledu z čl. 3 písm. p) nařízení 2022/2065 vyplývá, že aktivním příjemcem on-line platformy je buď osoba, která požádá o umístění informace na tuto platformu, nebo osoba, která je vystavena této informaci prostřednictvím rozhraní uvedené platformy. Z toho vyplývá, že k tomu, aby byl příjemce započítán jako aktivní příjemce platformy Zalando, musel být v projednávané věci nezbytně vystaven informacím umístěným na této platformě na žádost třetích prodejců. Na rozdíl od toho, co tvrdí sdružení bevh, tedy není možné mezi aktivními příjemci identifikovat spotřebitele, kteří nebyli vystaveni uvedeným informacím. Pokud tedy bylo možné „upravit“ počet návštěv nebo počet příjemců služby za účelem určení počtu spotřebitelů, kteří mají být započítáni jako aktivní příjemci této platformy, nebylo třeba upravovat počet aktivních příjemců pro výpočet PMP této platformy.

104

Dále je třeba uvést, že úpravy, kterých se dovolává sdružení bevh, měly ve skutečnosti zabránit tomu, aby se stejný aktivní příjemce započítával vícekrát nebo aby se započítávaly osoby, které se neúmyslně ocitly na platformě Zalando, aniž byly skutečně vystaveny informacím od třetích prodejců. Na rozdíl od toho, co tvrdí sdružení bevh, z toho tedy nelze vyvodit, že Komise uznala, že aktivní příjemci nemusí být vystaveni informacím od třetích prodejců. A konečně sdružení bevh nedokládá své tvrzení, že pojem „vystavení“ není dostatečně přesný, zejména s ohledem na vysvětlení uvedená v bodě 77 odůvodnění nařízení 2022/2065.

105

V šesté řadě žalobkyně tvrdí, že Komise sama použila různé metody pro výpočet PMP platformy Zalando. Uvádí, že Komise rozhodnutím ze dne 27. září 2023, které bylo vydáno po přijetí napadeného rozhodnutí, stanovila výši poplatku za dohled, který měla žalobkyně zaplatit na základě článku 43 nařízení 2022/2065. Žalobkyně konstatuje, že Komise tedy měla za to, že PMP uvedené platformy dosahuje pouze 47,5 milionu, a nikoli již 83,341 milionu, jak uvedla v napadeném rozhodnutí. Obdobně shledává značný rozdíl mezi údaji zveřejněnými ostatními poskytovateli velmi velkých on-line platforem podle čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení a údaji použitými Komisí pro účely výpočtu tohoto poplatku.

106

V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že článek 43 nařízení 2022/2065 zejména stanoví, že poskytovatelé zprostředkovatelských služeb, kteří jsou označení za velmi velké on-line platformy, musí Komisi platit poplatek za dohled. Celková výše tohoto poplatku odpovídá každoročně odhadu nákladů, které bude muset Komise nést, aby řádně plnila úkoly, které jí byly svěřeny uvedeným nařízením.

107

Kromě toho čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2023/1127 ze dne 2. března 2023, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 o podrobné metodiky a postupy týkající se poplatků za dohled, které Komise účtuje poskytovatelům velmi velkých on-line platforem a velmi velkých internetových vyhledávačů (Úř. věst. 2023, L 149, s. 16), stanoví, že základní částka poplatku za dohled se rozdělí mezi dotyčné poskytovatele zprostředkovatelských služeb zejména v závislosti na PMP těchto poskytovatelů. Toto ustanovení rovněž stanoví, že Komise může vycházet zejména z PMP zveřejněného podle čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení poskytovatelem dotčené velmi velké on-line platformy nebo z „jakýchkoli jiných informací“, které jsou k dispozici ke dni 31. srpna roku, za který má být uvedený poplatek zaplacen.

108

V důsledku toho je třeba uvést, že článek 4 nařízení 2023/1127 výslovně stanoví, že Komise může vycházet z jiných informačních zdrojů, jako jsou údaje pocházející od třetích podniků, a použít tak pro výpočet základní částky poplatku za dohled jiný PMP, než je PMP zveřejněný žalobkyní dne 17. února 2023 podle čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení za účelem označení platformy Zalando za velmi velkou on-line platformu. V tomto ohledu z bodu 67 výše vyplývá, že Komise byla oprávněna použít v napadeném rozhodnutí PMP ve výši 83,341 milionu, který žalobkyně zveřejnila na základě posledně uvedeného ustanovení.

109

Zadruhé je pravda, že Komise v rozhodnutí ze dne 27. září 2023, jakož i ve svém sdělení žalobkyni, které předcházelo tomuto rozhodnutí a které je uvedeno v čl. 6 odst. 3 nařízení 2023/1127, uvedla, že za účelem určení PMP platformy Zalando raději vycházela z údajů od třetích podniků než z údajů od žalobkyně. Uvedla, že volba vycházet z údajů třetích podniků je odůvodněná proto, aby bylo možné přijmout společnou metodu výpočtu pro všech 19 zprostředkovatelských služeb podléhajících poplatku za dohled v roce 2023, a rozdělit tak částku spravedlivě mezi poskytovatele těchto služeb v souladu se zásadou rovného zacházení. Měla tedy za to, že PMP platformy Zalando dosahuje pouze 47,5 milionu.

110

Je však třeba konstatovat, že Komise rovněž uznala, že údaje třetích podniků jsou ze své podstaty pouze méně spolehlivými odhady než údaje pocházející ze samotných platforem, což žalobkyně nezpochybňuje. Bez ohledu na legalitu rozhodnutí ze dne 27. září 2023, které není předmětem projednávané žaloby, je přitom třeba uvést, že skutečnost, že Komise za účelem určení PMP v napadeném rozhodnutí vycházela z nejspolehlivějších údajů, nemůže prokázat, že pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ není z hlediska zásady právní jistoty dostatečně přesný. Z toho vyplývá, že ani taková skutečnost nemůže zpochybnit legalitu posledně uvedeného rozhodnutí, a to tím spíše že Komise v rozhodnutí ze dne 27. září 2023 rovněž použila PMP vyšší než 45 milionů.

111

V důsledku toho je třeba mít za to, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou důvodně tvrdit, že existence různých metod výpočtu PMP platforem může prokázat, že čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu právní jistoty.

112

Zaprvé žalobkyně uvádí, že čl. 33 odst. 3 nařízení 2022/2065 stanoví, že „Komise může [...] přijmout akty v přenesené pravomoci [...], kterým[i] doplní toto nařízení stanovením metodiky pro výpočet [PMP] pro účely [čl. 33 odst. 1] a čl. 24 odst. 2 [uvedeného nařízení] s cílem zajistit, aby tato metodika zohledňovala vývoj trhu a technologií“.

113

Je však třeba připomenout, že není nutné, aby legislativní akt sám uváděl upřesnění technické povahy, jelikož je přípustné, aby unijní normotvůrce použil obecný právní rámec, který lze případně dále upřesnit [rozsudek ze dne 4. října 2024, Litva a další v. Parlament a Rada (Balíček mobility), C‑541/20 až C‑555/20, EU:C:2024:818, bod 160]. Kromě toho, jak vyplývá z bodu 78 výše, při neexistenci takových upřesnění může dotyčným subjektům náležet, aby si zvolily spolehlivou metodu, která může zajistit dodržování požadavků vyplývajících z tohoto legislativního aktu.

114

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, proto okolnost, že nařízení 2022/2065 stanoví pro Komisi možnost přijmout akt v přenesené pravomoci, nemůže stačit k prokázání toho, že v případě nepřijetí takového aktu v přenesené pravomoci by nejednoznačnost tohoto nařízení byla taková, že by jeho použití porušovalo zásadu právní jistoty.

115

V rozsahu, v němž sdružení bevh namítá protiprávnost čl. 33 odst. 3 nařízení 2022/2065 z důvodu, že toto ustanovení v rozporu s čl. 290 odst. 1 SFEU stanoví přijetí aktu v přenesené pravomoci, který se neomezuje na doplnění nebo změnu jiných než podstatných prvků uvedeného nařízení, stačí připomenout, že předmětem námitky protiprávnosti mohou platně být pouze ta ustanovení aktu s obecnou působností, která jsou základem napadeného individuálního rozhodnutí nebo která mají přímou právní spojitost s tímto rozhodnutím, ale že námitka protiprávnosti směřující proti aktu s obecnou působností, ve vztahu k němuž není uvedené rozhodnutí prováděcím opatřením, je nepřípustná (viz rozsudek ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, body 69 a 70 a citovaná judikatura).

116

Je přitom třeba konstatovat, že čl. 33 odst. 3 nařízení 2022/2065 nemá žádnou přímou právní vazbu na napadené rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Komise nepřijala akt v přenesené pravomoci, jak to umožňuje toto ustanovení, nemohla použít metodu, která byla v tomto ustanovení uvedena, pro výpočet PMP platformy Zalando. V důsledku toho musí být taková námitka protiprávnosti odmítnuta jako nepřípustná, a to bez ohledu na její opožděnost tvrzenou Komisí.

117

Zadruhé žalobkyně konstatuje, že nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1925 ze dne 14. září 2022 o spravedlivých trzích otevřených hospodářské soutěži v digitálním odvětví a o změně směrnic (EU) 2019/1937 a (EU) 2020/1828 (nařízení o digitálních trzích) (Úř. věst. 2022, L 265, s. 1) obsahuje přílohu, jejímž cílem je upřesnit metodu identifikace a výpočet „aktivních koncových uživatelů“. Tato okolnost je však irelevantní pro určení, zda nařízení 2022/2065 dostatečně přesně definuje pojem „aktivní příjemce on-line platformy“ s ohledem na zásadu právní jistoty.

118

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že žalobkyně ani sdružení bevh nepředložily žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné mít za to, že upřesnění obsažená v nařízení 2022/2065 byla nedostatečná k tomu, aby bylo možné s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci, a zejména ke zvláštnostem dotčené platformy, určit počet osob, které byly vystaveny informacím umístěným a šířeným na této platformě, a vypočítat jeho průměr za šest měsíců.

119

Z toho vyplývá, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 a 4 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu právní jistoty.

120

V důsledku toho je třeba zamítnout první část druhého žalobního důvodu.

121

Ve druhé části druhého žalobního důvodu má žalobkyně, podporovaná sdružením bevh, za to, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu rovného zacházení, jelikož zachází se srovnatelnými on-line platformami odlišně a s různými on-line platformami stejně.

122

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a sdružením EISi, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

123

Zásada rovného zacházení zakotvená v článku 20 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2023, Seven.One Entertainment Group,C‑260/22, EU:C:2023:900, bod 45 a citovaná judikatura). Podle ustálené judikatury je k tomu, aby bylo možné určit, zda došlo k takovému porušení uvedené zásady, třeba zejména zohlednit předmět a cíl sledovaný ustanovením, o němž se tvrdí, že ji porušuje (viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Piessevaux v. Rada, C‑454/17 P, nezveřejněný, EU:C:2018:680, bod 79 a citovaná judikatura).

124

Kromě toho v oblasti, v níž má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, je zásada rovného zacházení porušena pouze tehdy, pokud tento normotvůrce provede diferenciaci svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 127, a ze dne 9. března 2023, Grossetête v. Parlament, C‑714/21 P, nezveřejněný, EU:C:2023:187, bod 48).

125

V projednávané věci žalobkyně v první řadě tvrdí, že nedostatečná přesnost pojmu „aktivní příjemce on-line platformy“ vede poskytovatele on-line platforem a Komisi k tomu, že PMP určují odlišně v závislosti na dotyčné on-line platformě.

126

Jak však vyplývá z bodů 118 a 119 výše, žalobkyně ani sdružení bevh neprokázaly, že upřesnění obsažená v nařízení 2022/2065 nebyla dostatečná k tomu, aby bylo možné určit PMP on-line platformy. Dále žalobkyně neidentifikuje žádnou on-line platformu srovnatelnou s platformou Zalando, která nebyla Komisí označena za velmi velkou on-line platformu z důvodu údajné nejednoznačnosti uvedeného nařízení.

127

Ve druhé řadě žalobkyně tvrdí, že poskytovatelé on-line platforem nejsou nikdy povinni sdělovat informace týkající se PMP svých on-line platforem Komisi nebo koordinátorovi digitálních služeb v zemi usazení podle čl. 24 odst. 3 nařízení 2022/2065, pokud o to posledně uvedení nepožádají. Konstatuje však, že poskytovatelé on-line platforem mají konkurenční výhodu, pokud jejich on-line platformy nejsou označeny za velmi velké on-line platformy. Z toho vyvozuje, že uvedení poskytovatelé by mohli takovou výhodu využít v případě, že by úmyslně či neúmyslně podhodnocovali počet aktivních příjemců nebo pokud by porušili svou povinnost zveřejnit informace o PMP podle čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení. V tomto ohledu upřesňuje, že i když unijní normotvůrce stanovil Komisi možnost uložit pokuty poskytovatelům, jejichž on-line platformy dosud nebyly označeny za velmi velké on-line platformy z důvodu porušení uvedeného nařízení, nestanovil „vyrovnávací platbu“ k vyrovnání „konkurenční nevýhody“, která vznikla poskytovatelům, jejichž platformy již byly označeny za velmi velké on-line platformy.

128

Je však třeba uvést, že čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065 ukládá poskytovatelům povinnost zveřejňovat pro každou svou on-line platformu informace o průměrném měsíčním počtu aktivních příjemců těchto platforem, a to do 17. února 2023 a poté alespoň každých šest měsíců.

129

Okolnost, i kdyby byla prokázána, že poskytovatelé on-line platforem porušili čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065, přitom nemůže prokázat, že čl. 33 odst. 1 tohoto nařízení porušuje zásadu rovného zacházení. Kromě toho žalobkyně nevysvětluje důvod, proč by pokuta stanovená v článku 74 tohoto nařízení, kterou může Komise uložit v případě takového porušení, nepostačovala k vyrovnání údajné „konkurenční nevýhody“, která vznikla ostatním poskytovatelům, jejichž platformy byly po splnění požadavků čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení označeny za velmi velké on-line platformy.

130

Dále, i když je pravda, že podle čl. 24 odst. 3 nařízení 2022/2065 může Komise požádat poskytovatele on-line platforem o poskytnutí dodatečných informací k těm uvedeným v čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení, je třeba uvést, že pouhá okolnost, že toto ustanovení přiznává Komisi v tomto ohledu prostor pro uvážení, neumožňuje mít za to, že Komise nutně uplatní svou posuzovací pravomoc v rozporu se zásadou rovného zacházení.

131

Ve třetí řadě žalobkyně uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 zohledňuje pouze PMP pro účely označení za velmi velké on-line platformy, a nikoli povahu dotyčných on-line platforem, ani rizika, která mohou způsobit společnosti. Tvrdí přitom, že na rozdíl od sociálních sítí by tržiště neměla podléhat dodatečným povinnostem uloženým velmi velkým on-line platformám podle tohoto ustanovení. Kromě toho má za to, že platforma Zalando, na které mohou prodávat výrobky pouze třetí prodejci, které vybrala, je méně nebezpečná než platformy, na kterých jsou prodejci anonymní nebo nepodléhají výběru. Ostatně konstatuje, že na platformě Zalando nebyl dosud nabízen žádný padělaný výrobek.

132

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 34 odst. 1 nařízení 2022/2065 obsahuje seznam systémových rizik, která mohou být způsobena velmi velkými on-line platformami.

133

Konkrétně čl. 34 odst. 1 písm. a) nařízení 2022/2065 stanoví, že systémová rizika zahrnují šíření nezákonného obsahu prostřednictvím velmi velkých on-line platforem. Podle čl. 3 písm. h) tohoto nařízení se konkrétně jedná o rizika spojená s šířením „jak[ýchkoli] informac[í], které samy o sobě nebo ve vztahu k určité činnosti, včetně prodeje zboží, nejsou v souladu s právem Unie nebo právem některého členského státu, které je v souladu s právem Unie, bez ohledu na přesný předmět či povahu tohoto práva“.

134

Kromě toho čl. 34 odst. 1 písm. b) nařízení 2022/2065 stanoví, že systémová rizika zahrnují „jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady na výkon základních práv, zejména [...] základního práva na vysokou úroveň ochrany spotřebitele zakotveného v článku 38 Listiny“.

135

Žalobkyně přitom zaprvé nezpochybňuje, že tržiště, zejména ta, na kterých prodejci nepodléhali výběru, mohou usnadnit prodej nebezpečných nebo nezákonných výrobků. Kromě toho skutečnost, že poskytovatelé tržišť, jako je žalobkyně, dosud pečlivě vybírali prodejce působící na jejich tržištích, nemůže vyloučit, že tato tržiště v budoucnu umožní prodej takových výrobků značné části obyvatelstva Unie, pokud jejich PMP bude nejméně 45 milionů.

136

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že tržiště jako celek mohou šířit nezákonný obsah v rámci prodeje výrobků a mít negativní dopad na základní právo na vysokou úroveň ochrany spotřebitele zakotvené v článku 38 Listiny.

137

Z toho vyplývá, že se unijní normotvůrce nedopustil zjevně nesprávného posouzení, když měl za to, že tržiště mohou vyvolat systémová rizika ve smyslu čl. 34 odst. 1 nařízení 2022/2065. Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdí sdružení bevh, skutečnost, i kdyby byla prokázána, že se toto ustanovení vztahuje rovněž na rizika, která nemohou být způsobena tržišti, nemůže prokázat, že tato tržiště nevyvolávají žádné z rizik uvedených v tomto ustanovení.

138

Zadruhé je třeba poznamenat, že okolnost, které se dovolává žalobkyně, že některé on-line platformy, včetně sociálních sítí, mohou pro společnost představovat větší riziko než tržiště, nemůže prokázat, že povinnosti uložené těmto platformám jsou zjevně nepřiměřené k dosažení cílů nařízení 2022/2065.

139

Konkrétně je třeba uvést, že žalobkyně nepředkládá žádnou argumentaci směřující k prokázání, že dodatečné povinnosti uložené v čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 poskytovatelům tržišť určených jako velmi velké on-line platformy, a které jsou uvedeny v článcích 34 až 43 tohoto nařízení, jsou zjevně nepřiměřené ke snížení systémových rizik vyvolaných těmito tržišti.

140

Sdružení bevh tvrdí, že články 34 až 43 nařízení 2022/2065 neumožňují zvýšit ochranu spotřebitele. Tuto argumentaci je však třeba odmítnout jako irelevantní. Jak totiž vyplývá z bodů 132 až 134 výše, dodatečné povinnosti stanovené těmito ustanoveními se netýkají pouze ochrany spotřebitelů, ale sledují rovněž jiné cíle, včetně boje proti šíření nezákonného obsahu. Argumentace sdružení bevh tak nemůže prokázat, že by tyto povinnosti byly zjevně nepřiměřené ke snížení alespoň některých systémových rizik vyvolaných tržišti.

141

Navíc je třeba každopádně uvést, že sdružení bevh nepředkládá žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné mít za to, že články 34 až 43 nařízení 2022/2065 nejsou součástí ochrany spotřebitelů. Nepodložilo totiž své tvrzení, že články 34 až 37 nařízení 2022/2065 nejsou dostatečně přesné na to, aby chránily spotřebitele. Nevysvětluje ani důvod, proč by článek 38 tohoto nařízení, který stanoví spotřebitelům možnost zvolit si doporučovací systém, který není založen na profilování, nemohl spotřebitele chránit. I když tvrdí, že články 39 až 42 uvedeného nařízení přispívají k porozumění systémových rizik, a nechrání tedy „přímo“ spotřebitele, sdružení bevh nevylučuje, že mohou umožnit přinejmenším jejich „nepřímou“ ochranu, jelikož porozumění uvedeným rizikům může být předběžným krokem k jejich předcházení. Nakonec článek 43 dotčeného nařízení v rozsahu, v němž umožňuje Komisi mít nezbytné zdroje k provedení téhož nařízení, nutně může spotřebitele chránit.

142

Zatřetí, i kdyby žalobkyně chtěla unijnímu normotvůrci vytýkat, že k určení velmi velkých on-line platforem nepoužil „kvalitativní“ kritéria, je třeba poznamenat, že Komise v posouzení dopadů připojeném k návrhu nařízení uvedla, že zvažovala jiná kritéria než jediné kritérium PMP, včetně „kvalitativních“ kritérií zohledňujících společenský a hospodářský dopad dotyčné on-line platformy. Komise však uvedla, že zohlednění takových kvalitativních kritérií by vyžadovalo individuální přístup, který by mohl s sebou nést právní nejistotu a zdlouhavý a nákladný postup určování velmi velkých on-line platforem.

143

Žalobkyně přitom nezpochybňuje, že by zohlednění povahy on-line platforem a rizik, která mohou vyvolat, za účelem jejich označení za velmi velké on-line platformy ze strany Komise takový postup učinilo zdlouhavým a nákladným. Za těchto podmínek stačí konstatovat, že „kvalitativní“ kritéria, kterých se žalobkyně dovolává, mohla zpozdit plnění povinností uvedených v čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 a zbavit Komisi části jejích zdrojů nezbytných k tomu, aby mohla řádně plnit úkoly, které jí svěřuje toto nařízení. V důsledku toho je třeba mít za to, že taková kritéria neumožňují dosáhnout uvedených cílů stejně účinně jako kritérium PMP.

144

Za těchto podmínek je třeba uvést, že kritérium PMP pro účely označení za velmi velkou on-line platformu se nejeví jako zjevně nepřiměřené k dosažení cílů nařízení 2022/2065.

145

Tento závěr není zpochybněn skutečností, kterou uplatňuje sdružení bevh, že na zasedání skupiny odborníků v oblasti elektronického obchodu, které se konalo dne 14. června 2018, zástupci několika členských států „obecně“ uvedli, že „velké platformy jsou spíše aktivní a ochotny spolupracovat“ s orgány v oblasti šíření nezákonného obsahu on-line a že zástupce jednoho členského státu uvedl, že „malí poskytovatelé hostingových služeb“ naopak „obvykle“ nechtějí s orgány spolupracovat.

146

Vyjádření zástupců členských států, kteří se zúčastnili zasedání dne 14. června 2018, se totiž týkala hostingových služeb obecně, a nikoli konkrétně tržišť. Kromě toho skutečnost, že některé podniky chtějí více spolupracovat s orgány v boji proti šíření nezákonného obsahu, nemůže bránit unijnímu normotvůrci v tom, aby jim uložil povinnosti v oblasti řízení rizik souvisejících s šířením takového obsahu na základě zásady rovného zacházení. To platí tím spíše, pokud z důvodu vysokého PMP jejich on-line platforem mohou tyto platformy uvedenému obsahu vystavit značnou část obyvatelstva Unie.

147

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu rovného zacházení.

148

V důsledku toho je třeba zamítnout druhou část druhého žalobního důvodu.

149

Ve třetí části druhého žalobního důvodu žalobkyně, podporovaná sdružením bevh, uvádí, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu proporcionality.

150

Komise, podporovaná Parlamentem, Radou a sdružením EISi, argumentaci žalobkyně zpochybňuje.

151

V této souvislosti je třeba připomenout, že zásada proporcionality, jež je jednou z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby akty orgánů Unie nepřekračovaly meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, a pokud se nabízí volba mezi více vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům [viz rozsudek ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Rybolovné kvóty pro lov mečouna obecného),C‑611/17, EU:C:2019:332, bod 55 a citovaná judikatura].

152

Pokud však jde o soudní přezkum podmínek uplatňování zásady proporcionality, s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má unijní normotvůrce v oblastech, ve kterých jeho činnost vyžaduje volby jak politické, tak ekonomické či sociální povahy, může být legalita takového opatření dotčena pouze zjevnou nepřiměřeností opatření přijatého v těchto oblastech ve vztahu k cíli, který hodlá příslušný orgán sledovat. Nejde tedy o to zjistit, zda opatření přijaté unijním normotvůrcem bylo jediným nebo nejlepším možným opatřením, ale o to, zda bylo zjevně nepřiměřené [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. června 2010, Vodafone a další, C‑58/08, EU:C:2010:321, bod 52, a ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Rybolovné kvóty pro lov mečouna obecného),C‑611/17, EU:C:2019:332, bod 56].

153

V projednávané věci má žalobkyně zaprvé v podstatě za to, že PMP není vhodným kritériem pro identifikaci nejnebezpečnějších on-line platforem.

154

Z bodů 135 až 137 výše však vyplývá, že tržiště mohou být používána k usnadnění prodeje nebezpečných nebo nezákonných výrobků značné části obyvatelstva Unie, pokud jejich PMP bude nejméně 45 milionů.

155

Je pravda, že žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že ze zpráv o transparentnosti zveřejněných na základě článků 15, 24 a 42 nařízení 2022/2065 vyplývá, že platforma Zalando byla v některých měsících roku 2023 předmětem značně nižšího počtu oznámení na základě článku 16 tohoto nařízení týkajících se potenciálně nezákonného obsahu, než platforma Amazon Store. Uvádí tak, že na rozdíl od platformy Amazon Store jsou informace pocházející od příjemců služby kontrolovány před tím, než jsou veřejně šířeny na platformě Zalando.

156

Jak však vyplývá z bodu 135 výše, i kdyby byla prokázána skutečnost, že žalobkyně dosud prováděla účinnou kontrolu informací před jejich veřejným šířením na své platformě, nemůže vyloučit, že tato platforma může v budoucnu vystavit značnou část obyvatelstva Unie nezákonnému obsahu, pokud její PMP bude nejméně 45 milionů. Kritérium PMP se proto nejeví jako zjevně nepřiměřené k dosažení cílů nařízení 2022/2065.

157

Kromě toho sdružení bevh tvrdí, že unijní normotvůrce mohl přijmout „kvalitativní“ kritéria, jak to učinil v jiných oblastech unijního práva, jako v případě souladu výrobků s předpisy nebo kybernetické bezpečnosti, nebo přijmout systém vyvratitelné domněnky, jak to učinil v nařízení 2022/1925. Jak však vyplývá z bodu 152 výše, pouhá okolnost, že unijní normotvůrce mohl přijmout jiná kritéria, není relevantní pro určení, zda kritérium PMP, které nakonec použil, bylo zjevně nepřiměřené k dosažení cílů nařízení 2022/2065. Navíc z bodů 142 a 143 výše vyplývá, že taková „kvalitativní“ kritéria, jaká uvádí sdružení bevh, každopádně neumožňovala dosáhnout uvedených cílů stejně účinně jako uvedené kritérium PMP.

158

Zadruhé žalobkyně tvrdí, že on-line platformy a aktivní prodejci v oblasti on-line obchodu před vstupem nařízení 2022/2065 v platnost podléhali povinnostem, které již umožňovaly dosáhnout cílů stanovených tímto nařízením. Z toho vyvozuje, že povinnosti uložené tímto nařízením nejsou nezbytné.

159

Je však třeba uvést, že žalobkyně svou argumentaci nepodložila. Jak vyplývá z bodu 152 výše, otázkou není, zda právo použitelné před vstupem nařízení 2022/2065 v platnost bylo dostatečné k dosažení cílů tohoto nařízení, ale zda jsou nové povinnosti stanovené tímto nařízením v souladu s jeho čl. 33 odst. 1 zjevně nepřiměřené nebo méně účinné k dosažení uvedených cílů. Z toho vyplývá, že taková argumentace nemůže v žádném případě prokázat porušení zásady proporcionality.

160

Zatřetí má žalobkyně za to, že je nepřiměřené zohlednit všechny příjemce služby za účelem určení PMP on-line platformy, včetně případů, jak je tomu v projednávané věci, kdy tito příjemci nebyli skutečně vystaveni informacím od třetích prodejců.

161

V tomto ohledu je třeba konstatovat, jak vyplývá z bodu 67 výše, že žalobkyně mohla určit PMP platformy Zalando tím, že vyloučí příjemce služby, kteří nebyli ve skutečnosti vystaveni informacím od třetích prodejců v souladu s nařízením 2022/2065. Je však třeba připomenout, že z důvodů uvedených v bodech 63 až 66 výše počet 30,836 milionu, kterého se žalobkyně dovolává, neodpovídá počtu aktivních příjemců, kteří byli skutečně vystaveni informacím od třetích prodejců.

162

Kromě toho v rozsahu, v němž sdružení bevh tvrdí, že povinnosti stanovené v článcích 34 až 37 nařízení 2022/2065 „překračují právní předpisy, které se týkají ‚offline prostředí‘ “, stačí konstatovat, že nevysvětluje, proč by takové srovnání s „fyzickými“ prodejnami umožnilo prokázat, že kritérium PMP porušuje zásadu proporcionality.

163

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou důvodně tvrdit, že čl. 33 odst. 1 nařízení 2022/2065 ve spojení s čl. 24 odst. 2 tohoto nařízení porušuje zásadu proporcionality.

164

Kromě toho i za předpokladu, že by žalobkyně chtěla z porušení zásady proporcionality vyvodit zásah do svobody podnikání, volného pohybu zboží a volného pohybu služeb, stačí konstatovat, že existence takového zásahu nemůže být prokázána, jelikož neprokázala porušení uvedené zásady. Nakonec v rozsahu, v němž se sdružení bevh hodlá rovněž dovolávat porušení svobody podnikání, stačí uvést, že jeho výtka není doplněna dostatečnými upřesněními k posouzení její opodstatněnosti.

165

V důsledku toho je třeba zamítnout třetí část druhého žalobního důvodu, a v důsledku toho zamítnout uvedený žalobní důvod v plném rozsahu, aniž je třeba rozhodnout o jeho přípustnosti, kterou Komise zpochybňuje.

166

V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně podporovaná sdružením bevh vytýká Komisi, že porušila článek 296 SFEU, a v důsledku toho porušila podstatné formální náležitosti z důvodu, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Konkrétně vytýká Komisi, že nevysvětlila důvod, proč měla za to, že platforma Zalando je službou uvedenou v čl. 3 písm. g) bodě iii) a písm. i) nařízení 2022/2065. Dále tvrdí, že Komise neupřesnila důvod, proč zohlednila „příjemce čistě přímého prodeje“.

167

Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

168

V tomto ohledu je třeba připomenout, že odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění tak musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63; ze dne 22. června 2004, Portugalsko v. Komise,C‑42/01, EU:C:2004:379, bod 66, a ze dne 15. dubna 2008, Nuova Agricast,C‑390/06, EU:C:2008:224, bod 79).

169

V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že Komise v prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že platforma Zalando ukládá a veřejně šíří informace na žádost příjemců služby.

170

Kromě toho je třeba poznamenat, že Komise v napadeném rozhodnutí připomněla kontext, v němž bylo toto rozhodnutí přijato. Z tohoto kontextu přitom vyplývá, že žalobkyně před přijetím uvedeného rozhodnutí pochopila důvod, proč platforma Zalando představuje on-line platformu.

171

Komise totiž v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že žalobkyně zveřejnila informace o průměrném měsíčním počtu aktivních příjemců platformy Zalando na základě čl. 24 odst. 2 nařízení 2022/2065, čímž potvrdila, že uznává, že tato platforma je on-line platformou, na kterou se vztahuje toto ustanovení.

172

Dále Komise v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě uvedla, že žalobkyně ve svém vyjádření k předběžným závěrům Komise uznala, že platforma Zalando představuje on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065, pokud jde o Partner Programm. Komise tak uvedla, že se žalobkyně v tomto ohledu omezila na zpochybnění skutečnosti, že pro účely označení za velmi velkou on-line platformu jsou zohledňováni příjemci služby v rámci služby Zalando Retail.

173

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že s ohledem na kontext, v němž bylo napadené rozhodnutí přijato, jak byl připomenut v tomto rozhodnutí, Komise dostatečně jasně a jednoznačně uvedla důvod, proč měla za to, že platforma Zalando představuje on-line platformu ve smyslu čl. 3 písm. i) nařízení 2022/2065, a v důsledku toho hostingovou službu ve smyslu čl. 3 písm. g) bodu iii) uvedeného nařízení.

174

Zadruhé z bodů 8 a 9 výše vyplývá, že Komise v napadeném rozhodnutí vysvětlila, že příjemci služby, kteří nakupovali výrobky v rámci služby Zalando Retail, mohli být předem vystaveni informacím od třetích prodejců v rámci Partner Programm. Dostatečně jasně a jednoznačně tak uvedla důvod, proč PMP platformy Zalando nemohl být určen v závislosti na hodnotě tržeb dosažených těmito třetími prodejci.

175

Z toho vyplývá, že žalobkyně a sdružení bevh nemohou důvodně tvrdit, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění na základě článku 296 SFEU, a v důsledku toho ani to, že Komise nedodržela podstatné formální náležitosti.

176

Za těchto podmínek je třeba třetí žalobní důvod zamítnout, a v důsledku toho zamítnout žalobu v plném rozsahu.

177

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

178

Dále podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Parlament a Rada tedy ponesou vlastní náklady řízení.

179

Stejně tak podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu ponesou sdružení EISi a bevh vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý rozšířený senát)

rozhodl takto: